Představte si, že jste na 19 hodinové, velmi dlouhé cestě do Disney Worldu, se dvěma dětmi na zadních sedadlech. A po 15 minutách tohoto 19 hodinového výletu neměnné zákony přírody způsobí, že dostanete tuto otázku: „Už tam budeme?"
So, imagine that you take a 19-hour, very long drive to Disney World, with two kids in the back seat. And 15 minutes into this 19-hour trip, the immutable laws of nature dictate that you get the question: "Are we there yet?"
(Smích)
(Laughter)
Tuto otázku záporně odpovíte ještě nejméně 100 krát, ale pak konečně dorazíte. Užijete si skvělý, skvělý, skvělý výlet. Jedete 19 hodin zpátky domů. Když dorazíte domů, čeká na vás policie. Obviní váš, že jste spáchali zločin v době, když jste byli pryč na Floridě. Každému, kdo je ochoten poslouchat, říkáte: „Neudělal jsem to! Nemohl jsem to udělat! Byl jsem s Mickeym a Minnie a svými dětmi!" Ale nikdo vám nevěří. Nakonec jste zatčeni, souzeni, usvědčeni a odsouzeni. Strávíte 25 let ve vězení, dokud se neobjeví někdo, kdo prokáže -- má k tomu důkazy -- že jste skutečně byli na Floridě, když byl tento zločin spáchán. Takže.
So you answer this question a hundred more times, easily, in the negative, but you finally arrive. You have a wonderful, wonderful, wonderful trip. You drive 19 long hours back home. And when you get there, the police are waiting on you. They accuse you of committing a crime that occurred while you were away in Florida. You tell anybody and everybody who will listen, "I didn't do it! I couldn't have done it! I was hanging out with Mickey and Minnie and my kids!" But no one believes you. Ultimately, you're arrested, you're tried, you're convicted and you are sentenced. And you spend 25 years in jail, until someone comes along and proves -- has the evidence to prove -- that you actually were in Florida when this crime was committed. So.
Jsem profesorem práva na Harvardu a v posledních letech jsem se zabýval osvobozováním nevinných lidí, kteří byli odsouzeni neprávem -- lidí jako Jonathan Fleming, který strávil 24 let a 8 měsíců ve vězení za vraždu, která byla spáchána v Brooklynu, v New Yorku, zatímco byl v Disney Worldu se svými dětmi. Jak tohle víme? Protože když byl zatčen, v kapse měl účet -- účet s datem, který prokázal, že byl Disney Worldu. Ten účet byl založen do policejní složky, jeho kopie byla vložena do složky žalobce, ale nikdy ho nedali jeho veřejnému obhájci. Vlastně ani nikdo nevěděl, že tam je. Byl tam nějakých 20 let. Můj tým prohledal tu složku a našli jsme ho, provedli jsme zbytek vyšetřování a zjistili, že zločin spáchal někdo jiný. Pan Fleming byl v Disney Worldu a byl propuštěn.
So, I'm a Harvard Law professor, and the last several years, I have worked on winning the release of innocent people who've been wrongfully convicted -- people like Jonathan Fleming, who spent 24 years, eight months in jail for a murder that was committed in Brooklyn, New York, while he was in Disney World with his kids. How do we know this? Because when he was arrested, among his property in his back pocket was a receipt -- time-stamped receipt that showed that he was in Disney World. That receipt was put in the police file, a copy of it was put in the prosecutor's file, and they never gave it to his public defender. In fact, nobody even knew it was there. It just sat there for 20-some-odd years. My team looked through the file, and we found it, did the rest of the investigation, and figured out someone else committed the crime. Mr. Fleming was in Disney World, and he is now released.
Dám vám to trochu do kontextu. Asi před třemi lety mi zavolal brooklynský státní zástupce. Zeptal se, jestli bych měl zájem o navržení programu „jednotka pro přezkoumání odsouzení." Souhlasil jsem. Jednotka pro přezkoumání odsouzení je v úřadě žalobce, kde žalobci zkoumají své minulé případy a zjišťují, jestli neudělali chybu. Během prvního roku jsme objevili asi 13 nesprávných odsouzení, lidi, kteří byli desetiletí ve vězení a osvobodili jsme všechny. Bylo to nejvíc v historii New Yorku. Ten program stále běží a už mají 21 osvobozených -- 21 lidí, kteří strávili značný čas za mřížemi.
Let me give you a little bit of context. So about three years ago, I got a call from the Brooklyn District Attorney. He asked whether I'd be interested in designing a program called a "conviction review unit." So I said yes. A conviction review unit is essentially a unit in a prosecutor's office where prosecutors look at their past cases to determine whether or not they made mistakes. Over the course of the first year, we found about 13 wrongful convictions, people having been in jail for decades, and we released all of them. It was the most in New York history. The program is still going on, and they're up to 21 releases now -- 21 people who spent significant time behind bars.
Dovolte mi, abych vám řekl o několika dalších mužích a ženách, které jsem poznal v rámci tohoto programu. Jedno jméno je Roger Logan. Pan Logan byl ve vězení 17 let a napsal mi dopis. Byl to jednoduchý dopis. Stálo v něm: „Profesore Sullivane, jsem nevinný. Byl jsem falešně obviněn. Mohl byste se podívat na můj případ?" Na první pohled to vypadalo jako jasný případ, ale můj výzkum ukázal, že případy založené na identifikaci jedním svědkem jsou náchylné k chybovosti. Neznamená to, že byl nevinný, jen to znamenalo, že bychom se měli na tyto případy podívat trochu blíže.
So let me tell you about a couple other of the men and women that I interacted with in the course of this program. One name is Roger Logan. Mr. Logan had been in jail 17 years and wrote me a letter. It was a simple letter; it basically said, "Professor Sullivan, I'm innocent. I've been framed. Can you look at my case?" At first blush, the case seemed like it was open and shut, but my research had shown that single-witness identification cases are prone to error. It doesn't mean he was innocent, it just means we ought to look a little bit closer at those cases.
Tak jsme to udělali. Fakta byla poměrně jednoduchá. Očitá svědkyně řekla, že slyšela výstřel a běžela do vedlejší budovy, otočila se a podívala se a tam byl pan Logan. Byl souzen a odsouzen, ve vězení byl nějakých 17 let. Byl to ale případ s jedním svědkem, tak jsme se na něj podívali. Poslal jsem na místo několik lidí a objevili nesrovnalost. Abych se vyjádřil zdvořile: Ani Usain Bolt by neuběhl vzdálenost, kterou ta žena popsala. Že? Takže jsme věděli, že to nebyla pravda. To stále neznamenalo, že to neudělal, ale něco na té svědkyni nesedělo. Tak jsme prohledali složku, kousek papíru ve složce měl na sobě číslo. To číslo znamenalo, že ta svědkyně měla záznam. Prošli jsme 20 let nedigitalizovaných dokumentů, abychom zjistili, čeho se týkal ten záznam a ukázalo se -- a ukázalo se -- že ta svědkyně byla ve vězení, když údajně viděla to, co měla vidět. Ten muž strávil 17 let za mřížemi.
So we did. And the facts were relatively simple. The eyewitness said she heard a shot, and she ran to the next building and turned around and looked, and there was Mr. Logan. And he was tried and convicted and in jail for 17-some-odd years. But it was a single-witness case, so we took a look at it. I sent some people to the scene, and there was an inconsistency. And to put it politely: Usain Bolt couldn't have run from where she said she was to the other spot. Right? So we knew that wasn't true. So it still didn't mean that he didn't do it, but we knew something was maybe fishy about this witness. So we looked through the file, a piece of paper in the file had a number on it. The number indicated that this witness had a record. We went back through 20 years of non-digitized papers to figure out what this record was about, and it turned out -- it turned out -- the eyewitness was in jail when she said she saw what she saw. The man spent 17 years behind bars.
Poslední je případ o dvou chlapcích, jmenují se Willie Stuckey a David McCallum. Byli zatčeni v 15 letech a jejich odsouzení bylo zrušeno o 29 let později. Opět na první pohled jasný případ. Přiznali se. Můj výzkum ale ukázal, že přiznání nezletilých bez přítomnosti rodiče, jsou náchylné k chybovosti. DNA případy to v několika případech potvrdily.
The last one is a case about two boys, Willie Stuckey, David McCallum. They were arrested at 15, and their conviction was vacated 29 years later. Now this was a case, once again -- first blush, it looked open and shut. They had confessed. But my research showed that juvenile confessions without a parent present are prone to error. The DNA cases proved this several times.
Podívali jsme se na to blíže. Podívali jsme se na přiznání a ukázalo se, že v přiznání bylo něco, co ti chlapci nemohli vědět. Jediní, kdo to věděli, byla policie a žalobci. Věděli jsme, co se skutečně stalo; někdo jim pověděl, co mají říct. Nevíme přesně kdo, která osoba to udělala, ale každopádně přiznání bylo vynucené. K tomu jsme dospěli. Vrátili jsme se, provedli soudní ohledání a pátrání, a zjistili, že dva jiní, mnohem starší, jinak vysocí, s jiným účesem, dva jiní lidé spáchali ten zločin, ne tihle dva chlapci.
So we took a close look. We looked at the confession, and it turned out, there was something in the confession that those boys could not have known. The only people who knew it were police and prosecutors. We knew what really happened; someone told them to say this. We don't exactly know who, which person did, but any rate, the confession was coerced, we determined. We then went back and did forensics and did a fulsome investigation and found that two other, much older, different heights, different hairstyle, two other people committed the crime, not these two boys.
Ten den jsem šel k soudu k osvobozujícímu slyšení, kde bylo odsouzení zrušeno. Šel jsem k soudu. Chtěl jsem vidět, jak odtamtud pan McCallum odchází. Šel jsem k soudu a soudce řekl něco, co soudci říkají vždy, ale tentokrát to mělo mimořádný význam. Po přednesení řečí vzhlédl a řekl: „Pane McCallume," a pět nádherných slov: „Jste volný a můžete jít." Dovedete si to představit? Po asi 30 letech: „Jste volný a můžete jít." A odešel ze soudní síně.
I actually went to court that day, for what's called a "vacatur hearing," where the conviction is thrown out. I went to court; I wanted to see Mr. McCallum walk out of there. So I went to court, and the judge said something that judges say all the time, but this took on a really special meaning. He looked up after the arguments and said, "Mr. McCallum," he said five beautiful words: "You are free to go." Can you imagine? After just about 30 years: "You are free to go." And he walked out of that courtroom.
Bohužel jeho spoluobžalovaný, pan Stuckey, neměl tuto možnost. Víte, pan Stuckey zemřel ve vězení ve věku 34 let a na jeho místě u stolu seděla jeho matka. Po zbytek života na to nezapomenu. Kývala sebou u toho stolu a říkala: „Věděla jsem, že moje děťátko to neudělalo. Věděla jsem, že moje děťátko to neudělalo." A její děťátko to neudělalo. Udělali to jiní dva muži.
Unfortunately, his codefendant, Mr. Stuckey, didn't get the benefit of that. You see, Mr. Stuckey died in prison at 34 years old, and his mother sat at counsel table in his place. I'll never forget this the rest of my life. She just rocked at the table, saying, "I knew my baby didn't do this. I knew my baby didn't do this." And her baby didn't do this. Two other guys did it.
Z této práci s odsouzenými jsme si odnesli, jsem si já odnesl, že spravedlnost se neděje sama od sebe. Lidé musí spravedlnost vytvářet. Spravedlnost není nějaká věc, která by se snesla shůry a všechno napravila. Kdyby ano, pan Stuckey by nezemřel ve vězení. Spravedlnost je něco, co lidé dobré vůle uskutečňují. Spravedlnost je rozhodnutí. Spravedlnost je rozhodnutí. Uskutečňujeme spravedlnost.
If there's anything that we've learned, anything that I've learned, with this conviction integrity work, it's that justice doesn't happen. People make justice happen. Justice is not a thing that just descends from above and makes everything right. If it did, Mr. Stuckey wouldn't have died in prison. Justice is something that people of goodwill make happen. Justice is a decision. Justice is a decision. We make justice happen.
Děsivé na tom je, že u každého z těch tří uvedených případů by stačila jen minuta navíc -- minuta navíc -- aby někdo prohlédl tu složku a našel tu účtenku. Jen jednu -- aby se podíval na složku, našel účtenku a dal ji veřejnému obhájci. Trvalo by jen minutu, aby se někdo podíval na video doznání a řekl: „Tak to nemohlo být." Jen minutu. Možná by pan Stuckey byl dnes naživu.
You know, the scary thing is, in each of these three cases I described, it would have only taken just an extra minute -- an extra minute -- for someone to look through the file and find this receipt. Just one -- to look through the file, find the receipt, give it to the public defender. It would have taken someone just a minute to look at the video confession and say, "That cannot be." Just a minute. And perhaps Mr. Stuckey would be alive today.
Připomíná mi to jednu mou oblíbenou báseň. Vždycky ji přednášel Benjamin Elijah Mays a nazval ji „Boží minuta." Zní asi takto: „Mám jen minutu, jen 60 vteřin, je mi vnucena, nemohu ji odmítnout, nevyhledal jsem ji, nevybral jsem si ji. Ale je na mě, ji využít. Musím trpět, pokud o ni přijdu, zpovídat se, pokud ji zneužiji. Jen maličkou, krátkou minutu, ale je v ní věčnost."
It reminds me of one of my favorite poems. It's a poem that Benjamin Elijah Mays would always recite, and he called it "God's Minute." And it goes something like this: "I have only just a minute, only 60 seconds in it, forced upon me, can't refuse it, didn't seek it, didn't choose it. But it's up to me to use it. I must suffer if I lose it, give account if I abuse it. Just a tiny little minute, but eternity is in it."
Pokud bych měl obvinit každého jednoho z nás, chtěl bych říct něco takového: „Každý den, každý den si vyhraďte jen jednu minutu a vykonejte nějakou spravedlnost. Nemusíte -- Někteří lidé tráví své kariéry a životy, jako veřejní obhájci, konáním spravedlnosti každý den. Ale ve svých profesních životech, ať děláte cokoli, dejte si pauzu a jen vykonejte nějakou spravedlnost. Zlepšete náladu kolegovi. Pokud uslyšíte něco sexistického, nesmějte se, promluvte. Pokud je někdo na dně, pozvedněte ho, jedna minuta navíc každý den, a bude to skvělé, skvělé místo.
If I were to charge each and every one of us, I would want to say something like, "Every day, every day, take just one extra minute and do some justice. You don't have to -- I mean, some people spend their careers and their lives, like public defenders, doing justice every day. But in your professional lives, whatever you do, take time out to just do some justice. Make a colleague feel better. If you hear something that's sexist, don't laugh, speak up. If someone is down, lift them up, one extra minute each day, and it'll be a great, great place.
Chci vám něco ukázat. Nade mnou je fotka Davida McCalluma. Toto je den, kdy byl propuštěn z vězení. Po 30 letech mohl obejmout neteř, které se dosud nemohl nikdy dotknout. Tehdy jsem se ho zeptal, „Co chcete udělat jako první?" Řekl: „Chci se jen projít po chodníku, aniž by mi někdo říkal, kam mám jít." Nebyl zahořklý, chtěl se jen projít po chodníku.
I want to show you something. Now, above me is a picture of David McCallum. This is the day he was released from prison. After 30 years, he got to hug a niece he had never been able to touch before. And I asked him then, I said, "What's the first thing you want to do?" And he said, "I just want to walk on the sidewalk without anybody telling me where to go." Wasn't bitter, just wanted to walk on the sidewalk.
Asi před dvěma týdny jsem mluvil s panem McCallumem, jel jsem do New Yorku. Bylo to dvouleté výročí jeho propuštění. Povídali jsme si, smáli jsme se, objali jsme se, plakali jsme. Daří se mu celkem dobře. Když jsme ho potkali, pověděl nám, že nyní věnuje svůj život a svou kariéru tomu, aby zajistil, že nikdo další nebude neprávem vězněn.
I spoke to Mr. McCallum about two weeks ago. I went to New York. It was on the two-year anniversary of his release. And we talked, we laughed, we hugged, we cried. And he's doing quite well. And one of the things he said when we met with him is that he now has dedicated his life and his career to ensuring that nobody else is locked up unjustly.
Spravedlnost, přátelé, je rozhodnutí.
Justice, my friends, is a decision.
Mockrát děkuji.
Thank you very much.
(Potlesk)
(Applause)