S mou angličtinou nebudete ničemu rozumět. Je to pro vás ale dobře, protože si můžete odpočinout po všech těch fantastických lidech. Musím vám říct, že se necítím právě pohodlně, protože obvykle, v životě, si myslím, že má práce je naprosto zbytečná. Mám na mysli, že já se cítím zbytečný. Teď po Carolyn a všech těch dalších lidech se cítím jako lejno. A nakonec, vlastně ani nevím, proč tu jsem, ale -- jistě znáte tu noční můru, že jste hochštapler, přijdete na operu a oni do vás strčí: „Zpívejte!“ Nevím. (Smích)
You will understand nothing with my type of English. It's good for you because you can have a break after all these fantastic people. I must tell you I am like that, not very comfortable, because usually, in life, I think my job is absolutely useless. I mean, I feel useless. Now after Carolyn, and all the other guys, I feel like shit. And definitively, I don't know why I am here, but -- you know the nightmare you can have, like you are an impostor, you arrive at the opera, and they push you, "You must sing!" I don't know. (Laughter)
Takže tak. Protože nemám nic, co bych ukázal, a nic, co bych řekl, pokusím se mluvit o něčem jiném. Můžeme začít, pokud tedy chcete, seznámením s tím -- je to jen úvod, není to zajímavé, ale -- jak pracuji. Když za mnou někdo přijde a zeptá se mě, čím jsem se proslavil, odpovídám, ano, vymačkávačem citronů, záchodovou štětkou, zubním párátkem, krásnými záchodovými prkénky, ale proč ne -- zubním kartáčkem? Nepokouším se navrhnout zubní kartáček. Nesnažím se říkat: „Ach, to bude krásný předmět,“ nebo něčím podobným. Nezajímá mě to.
So, so, because I have nothing to show, nothing to say, we shall try to speak about something else. We can start, if you want, by understanding -- it's just to start, it's not interesting, but -- how I work. When somebody comes to me and ask for what I am known, I mean, yes, lemon squeezer, toilet brush, toothpick, beautiful toilet seats, and why not -- a toothbrush? I don't try to design the toothbrush. I don't try to say, "Oh, that will be a beautiful object," or something like that. That doesn't interest me.
Existují různé druhy designů. Jeden, který můžeme nazvat cynickým designem, tedy tím, který vynalezl Raymond Loewy v padesátých letech, jenž řekl, že co je škaredé, je špatně prodejné -- ošklivost neprodává -- což je hrozné. Znamená to, že návrh musí být jen marketingovou zbraní, aby pomohl výrobci udělat výrobek přitažlivějším, takže pak se prodává víc: je to sračka, je to zastaralé, je to směšné. Nazývám to cynickým designem.
Because there is different types of design. The one, we can call it the cynical design, that means the design invented by Raymond Loewy in the '50s, who said, what is ugly is a bad sale, la laideur se vend mal, which is terrible. It means the design must be just the weapon for marketing, for producer to make product more sexy, like that, they sell more: it's shit, it's obsolete, it's ridiculous. I call that the cynical design.
Pak je tu narcistický design: fantastický návrhář navrhuje pouze pro další fantastické návrháře. (Smích) Pak jsou tu lidé jako já, kteří si existenci snaží zasloužit, kteří se tak stydí za svoji zbytečnou práci, takže se ji snaží dělat jinak, zkoušejí, já zkouším, nedělat předmět pro předmět, ale pro výsledek, pro užitek lidské bytosti, osoby, která jej bude používat. Vezměme si kartáček na zuby -- nepřemýšlím o kartáčku na zuby. Přemýšlím: „Jaký bude efekt kartáčku v ústech?“ A abych pochopil, jaký bude efekt kartáčku na zuby v ústech, musím si představit: Komu patří ta ústa? Jaký je život toho, jehož jsou tato ústa? V jaké společnosti tento člověk žije? Jaká civilizace tvoří tuto společnost? Jaký živočišný druh tvoří tuto civilizaci? Když se dostanu až sem -- což mi vezme nějaký čas, protože nejsem moc chytrý -- když se dopracuji až na úroveň živočišných druhů, začne to být skutečně zajímavé.
After, there is the narcissistic design: it's a fantastic designer who designs only for other fantastic designers. (Laughter) After, there is people like me, who try to deserve to exist, and who are so ashamed to make this useless job, who try to do it in another way, and they try, I try, to not make the object for the object but for the result, for the profit for the human being, the person who will use it. If we take the toothbrush -- I don't think about the toothbrush. I think, "What will be the effect of the brush in the mouth?" And to understand what will be the effect of the toothbrush in the mouth, I must imagine: Who owns this mouth? What is the life of the owner of this mouth? In what society [does] this guy live? What civilization creates this society? What animal species creates this civilization? When I arrive -- and I take one minute, I am not so intelligent -- when I arrive at the level of animal species, that becomes real interesting.
Já osobně nemám vůbec žádnou moc cokoli změnit. Ale když se vrátím zpět, můžu pochopit, proč to nemůžu udělat, protože dnes něco neudělat je přínosnější, než to udělat, nebo jak. Ale tímto návratem do živočišné říše toho můžu hodně vidět. Jsou zde k vidění věci, je zde velká výzva. Velká výzva přímo před námi. Protože neexistuje lidský výrobek, který by existoval mimo to, co nazývám „velkým obrazem“. Velký obraz je náš příběh, naše poezie, náš romantismus. Naše poezie je naše proměna, náš život. Musíme si vzpomenout, a můžeme to vidět v každé knížce mého desetiletého syna, že život vznikl před čtyřmi miliardami let, přibližně -- 4,2 miliardami?
Me, I have strictly no power to change anything. But when I come back, I can understand why I shall not do it, because today to not do it, it's more positive than do it, or how I shall do it. But to come back, where I am at the animal species, there is things to see. There is things to see, there is the big challenge. The big challenge in front of us. Because there is not a human production which exists outside of what I call "the big image." The big image is our story, our poetry, our romanticism. Our poetry is our mutation, our life. We must remember, and we can see that in any book of my son of 10 years old, that life appears four billion years ago, around -- four billion point two?
Hlas z hlediště: 4,5.
Voice offstage: Four point five.
Ano, celých pět. OK, OK, OK. (Smích) Jsem návrhář, nikdo jiný, návrhář vánočních dárků. Předtím byla polévka, říká se jí „prvotní polévka“, první polévka -- blop blop blop -- jakési špinavé bláto, bez života, prostě nic. A pak -- pšú pšú -- blesk -- pšú -- udeřil -- pšú pšú -- vytvořil život -- blop blop -- ten ale zemřel. Po dalších několika milionech let -- pšú šú, blop blop -- vstávat! Nakonec, konečně, se úspěšně život zrodil. Byli jsme tak hloupí. Nejhloupější bakterie. I když, myslím, kopírovali jsme se ve jménu reprodukce, víte, co myslím, a něco z toho -- ale ne, zapomeňte na to.
Yes, point five, OK, OK, OK! (Laughter) I'm a designer, that's all, of Christmas gifts. And before, there was this soup, called "soupe primordiale," this first soup -- bloop bloop bloop -- sort of dirty mud, no life, nothing. So then -- pshoo-shoo -- lightning -- pshoo -- arrive -- pshoo-shoo -- makes life -- bloop bloop -- and that dies. Some million years after -- pshoo-shoo, bloop-bloop -- ah, wake up! At the end, finally, that succeeds, and life appears. We was so, so stupid. The most stupid bacteria. Even, I think, we copy our way to reproduce, you know what I mean, and something of -- oh no, forget it.
Potom jsme se stali rybou, pak žábou, pak opicí a pak jsme se stali tím, čím jsme dnes -- super-opicí. A legrační je, že ta super-opice, kterou jsme dnes, je jen půlkou příběhu. Dokážete si to představit? Od hloupé bakterie k nám, kteří máme mikrofony, počítače, iPody: čtyři miliardy let. A víme, obzvláště Carolyn ví, že Slunce se jednou zhroutí do sebe sama, Země shoří, exploduje a já nevím co ještě, a tohle se očekává za čtyři -- čtyři miliardy let? Ano, říká, že nějak tak. OK. To znamená, že jsme v polovině příběhu. Úžasné! Je to krásné! Dokážete si to představit? Je to velmi symbolické. Protože bakterie neměla žádnou představu o tom, jací dnes jsme. A dnes my nemáme žádnou představu o tom, jací budeme za čtyři miliardy let. A tahle oblast je fascinující.
After, we become a fish; after, we become a frog; after, we become a monkey; after, we become what we are today: a super-monkey, and the fun is, the super-monkey we are today, is at half of the story. Can you imagine? From that stupid bacteria to us, with a microphone, with a computer, with an iPod: four billion years. And we know, and especially Carolyn knows, that when the sun will implode, the earth will burn, explode, I don't know what, and this is scheduled for four, four billion years? Yes, she said, something like that. OK, that means we are at half of the story. Fantastic! It's a beauty! Can you imagine? It's very symbolic. Because the bacteria we was had no idea of what we are today. And today, we have no idea of what we shall be in four billion years. And this territory is fantastic.
Tohle je naše poezie. Tohle je náš krásný příběh. Je to náš romantismus. Mu-ta-ce. Jsme mutanti. A pokud si to pořádně neuvědomíme, pokud nepřijmeme, že jsme mutanti, vůbec nepochopíme příběh. Protože každá generace si myslí, že je tou definitivní. Díváme se na Zemi způsobem: „Jsem člověk. Jsem definitivní člověk. Mutovali jsme v průběhu předchozích čtyř miliard let, ale teď, protože jsem to já, to přestane. Konec. (Smích) Navždy, na věčnost, je už jen chlapík v červené bundě.“ Takže nějak tak. Nejsem si správností tohoto přístupu moc jistý. (Smích) Protože naší inteligencí je právě mutace a věci s ní spojené. Je tu tolik věcí, co lze dělat, je to tak osvěžující.
That is our poetry. That is our beautiful story. It's our romanticism. Mu-ta-tion. We are mutants. And if we don't deeply understand, if we don't integrate that we are mutants, we completely miss the story. Because every generation thinks we are the final one. We have a way to look at Earth like that, you know, "I am the man. The final man. You know, we mutate during four billion years before, but now, because it's me, we stop. Fin. (Laughter) For the end, for the eternity, it is one with a red jacket." Something like that. I am not sure of that. (Laughter) Because that is our intelligence of mutation and things like that. There is so many things to do; it's so fresh.
A pak taky, nikdo nemusí být géniem, ale všichni by to měli zkusit a zúčastnit se. A účastnit se, jako mutant, si vyžaduje minimum námahy, minimum vypětí. To můžeme říct. První věc, pokud chcete -- je jich mnoho -- ale jedna, kterou je velmi snadné provést, je povinnost vidění. Můžu vám to vysvětlit. Pokusím se. Pokud jdete nějak takhle, je to v pořádku, můžete jít, ale nejspíš, protože jdete s očima nějak takhle, neuvidíte, že je tu díra. A spadnete. A zemřete. Je to nebezpečné.
And here is something: nobody is obliged to be a genius, but everybody is obliged to participate. And to participate, for a mutant, there is a minimum of exercise, a minimum of sport. We can say that. The first, if you want -- there is so many -- but one which is very easy to do, is the duty of vision. I can explain you. I shall try. If you walk like that, it's OK, it's OK, you can walk, but perhaps, because you walk with the eyes like that, you will not see, oh, there is a hole. And you will fall, and you will die. Dangerous.
To je důvod, nejspíš, proč vyzkoušíme jiný úhel pohledu. Fajn, vidím, našel jsem něco, nahoru, nahoru, pokračuji, nahoru, nahoru, nahoru. Zvedám úhel pohledu, ale pořád je velmi -- sobecký, sobecký, egoistický -- ano, sobecký. Přežijete. To je v pořádku. Ale pokud zvednete úroveň očí ještě trochu výš: „Vidím vás, ó můj Bože, tady jste, pomůžu vám, můžu pro vás navrhnout nový zubní kartáček, novou záchodovou štětku,“ a tak dál. Žiju ve společnosti, žiju v komunitě. Je to fajn. Jsme tak v oblasti inteligence, dá se říct. Od této úrovně, čím víc zvednete úhel pohledu, tím víc budete pro společnost důležití. Čím víc vyrostete, tím budete pro civilizaci důležitější. Čím víc porostete, abyste viděli daleko a vysoko, nějak takhle, tím víc budete důležití pro příběh naší mutace. To znamená, že inteligentní lidé jsou v tomto úhlu. To je inteligence. Odsud sem je to genialita. Ptolemaios, Eratosthenés, Einstein, lidé jako oni. Nikdo nemusí být géniem. Je to sice lepší, ale nikdo nemusí.
That's why, perhaps, you will try to have this angle of vision. OK, I can see, if I found something, up, up, and they continue, up up up. I raise the angle of vision, but it's still very -- selfish, selfish, egoiste -- yes, selfish. You, you survive. It's OK. If you raise the level of your eyes a little more you go, "I see you, oh my God you are here, how are you, I can help you, I can design for you a new toothbrush, new toilet brush," something like that. I live in society; I live in community. It's OK. You start to be in the territory of intelligence, we can say. From this level, the more you can raise this angle of view, the more you will be important for the society. The more you will rise, the more you will be important for the civilization. The more you will rise, to see far and high, like that, the more you will be important for the story of our mutation. That means intelligent people are in this angle. That is intelligence. From this to here, that, it's genius. Ptolemy, Eratosthenes, Einstein, things like that. Nobody's obliged to be a genius. It's better, but nobody.
Buďte v tomto cvičení pečliví, buďte dobrými mutanty. Ale je tu nebezpečí, je tu past. Jedna past: vertikála. Protože v naší vertikále, když se podíváte tímto způsobem: „Ach! Můj Bože, je tu Bůh. Ach! Bůh!“ Bůh je past. Bůh je odpověď, když neznáme odpověď. To znamená, když není váš mozek dostatečně velký, když nechápete, tak si řeknete: „Ach, je to Bůh, může za to Bůh.“ A to je směšné. To je proč -- skákat takhle? Ne, neskákejte. Vraťte se. Protože je tu další past. Pokud se podíváte takhle, díváte se do minulosti, anebo se díváte do sebe, pokud jste velmi pružní, do sebe sama. Říká se tomu schizofrenie, což znamená, že jste mrtví.
Take care, in this training, to be a good mutant. There is some danger, there is some trap. One trap: the vertical. Because at the vertical of us, if you look like that, "Ah! my God, there is God. Ah! God!" God is a trap. God is the answer when we don't know the answer. That means, when your brain is not enough big, when you don't understand, you go, "Ah, it's God, it's God." That's ridiculous. That's why -- jump, like that? No, don't jump. Come back. Because, after, there is another trap. If you look like that, you look to the past, or you look inside if you are very flexible, inside yourself. It's called schizophrenia, and you are dead also.
To je důvod, proč každé ráno, protože jste dobří mutanti, zvednete svůj úhel pohledu. Více nad horizont. Jste inteligence. A nikdy nezapomeňte. Takhle, takhle. Je to velmi, velmi důležité. Co dalšího o tom můžeme povědět? Proč to dělat? Protože my -- pokud se podíváme z dálky, vidíme průběh naší evoluce. Průběh evoluce je jasně pozitivní. Z dálky tento průběh vypadá velmi hladce. Ale když si vezmete dalekohled, průběh je cik, cak, cik, cak, cik, cak. Je tvořen světlem a stínem. Můžeme říct, že světlo je civilizace, stín je barbarství. A je velice důležité vědět, kde jsme. Protože některý cyklus, je tu místo v cyklu, kde nemáte stejnou povinnost jako v jiných částech cyklu.
That's why every morning, now, because you are a good mutant, you will raise your angle of view. Out, more of the horizontal. You are an intelligence. Never forget -- like that, like that. It's very, very, very important. What, what else we can say about that? Why do that? It's because we -- if we look from far, we see our line of evolution. This line of evolution is clearly positive. From far, this line looks very smooth, like that. But if you take a lens, like that, this line is ack, ack, ack, ack, ack. Like that. It's made of light and shadow. We can say light is civilization, shadow is barbaria. And it's very important to know where we are. Because some cycle, there is a spot in the cycle, and you have not the same duty in the different parts of the cycle.
Což znamená, můžeme si představit -- neříkám, že to bylo báječné, ale v osmdesátých letech nebylo moc válek -- můžeme si představit, že civilizace se může stát civilizovanou. V tomto případě jsou lidé jako já přijatelní. Můžeme říct: „Je to luxusní období.“ Máme čas přemýšlet, máme čas na já nevím co, mluvit o umění a podobných věcech. Je to dobré. Jsme v té světlé oblasti. Ale občas, jako dnes, se propadáme, propadáme se tak rychle, tak rychle do stínu, tak rychle do barbarství. Do mnoha, mnoha podob barbarství. Protože to není barbarství, co máme dnes, nejspíš to není barbarství, myslíme si. Existuje jiný typ barbarství. A to je důvod, proč se musíme přizpůsobit. To znamená, když se barbarství vrátí, zapomeňte na krásné židle, zapomeňte na krásné hotely, zapomeňte na design -- nerad to říkám -- zapomeňte na umění. Zapomeňte na všechno. Je tu priorita, je tu naléhavost. Musíte jít do politiky, musíte být radikální, omlouvám se, pokud mám slabší angličtinu. Musíte se vrátit do boje, do bitvy.
That means, we can imagine -- I don't say it was fantastic, but in the '80s, there was not too much war, like that, it was -- we can imagine that the civilization can become civilized. In this case, people like me are acceptable. We can say, "It's luxurious time." We have time to think, we have time to I don't know what, speak about art and things like that. It's OK. We are in the light. But sometimes, like today, we fall, we fall so fast, so fast to shadow, we fall so fast to barbaria. With many, many, many, many face of barbaria. Because it's not, the barbaria we have today, it's perhaps not the barbaria we think. There is different type of barbaria. That's why we must adapt. That means, when barbaria is back, forget the beautiful chairs, forget the beautiful hotel, forget design, even -- I'm sorry to say -- forget art. Forget all that. There is priority; there is urgency. You must go back to politics, you must go back to radicalization, I'm sorry if that's not very English. You must go back to fight, to battle.
To je důvod, proč se dnes tolik stydím dělat svoji práci. To je důvod, proč jsem zde, abych se pokusil udělat to nejlepší. Ale vím, že i když udělám to nejlepší možné -- to proto, že jsem nejlepší -- nic to neznamená. Protože na to není správný čas. To je důvod, proč to říkám. Říkám to proto, opakuji, že nic by neexistovalo bez jedné věci, toho krásného snu, této civilizace. A proto musíme všichni pracovat, abychom dokončili příběh. Protože scénář této civilizace -- o lásce, pokroku a podobných věcech -- je fajn, ale jsou tu další a odlišné scénáře jiných civilizací. Tento scénář naší civilizace byl o získání moci, inteligence, podobně jako myšlenka, kterou jsme vynalezli, ona koncepce Boha. My jsme nyní tím Bohem. Opravdu jím jsme. Jsme téměř hotovi. Musíme jen dokončit příběh. To je velice důležité. A když opravdu neporozumíte tomu, co se stalo, nemůžete jít a bojovat a pracovat a stavět věci. Jdete do buducnosti pozpátku, pozpátku, pozpátku, pozpátku. A můžete spadnout, což je velmi nebezpečné. Ne, opravdu to musíte pochopit.
That's why today I'm so ashamed to make this job. That's why I am here, to try to do it the best possible. But I know that even I do it the best possible -- that's why I'm the best -- it's nothing. Because it's not the right time. That's why I say that. I say that, because, I repeat, nothing exist if it's not in the good rhythym, the rhythym of our beautiful dream, of this civilization. And because we must all work to finish this story. Because the scenario of this civilization -- about love, progress, and things like that -- it's OK, but there is so many different, other scenarios of other civilizations. This scenario, of this civilization, was about becoming powerful, intelligent, like this idea we have invented, this concept of God. We are God now. We are. It's almost done. We have just to finish the story. That is very, very important. And when you don't understand really what's happened, you cannot go and fight and work and build and things like that. You go to the future back, back, back, back, like that. And you can fall, and it's very dangerous. No, you must really understand that.
Protože jsme téměř u konce, zopakuji příběh. A krása tohoto je, že v následujících 50 nebo 60 letech můžeme tuhle civilizaci kompletně dokončit, a nabídnout našim dětem možnost objevit nový příběh, novou poezii, nový romantismus. S miliardami lidí, kteří se narodili, pracovali, žili a zemřeli před námi, těmito lidmi, kteří pracovali tak těžce, že nyní máme tak krásné věci, krásné dary, víme tolik věcí. Můžeme našim dětem říct, že fajn, že hotovo, že to byl náš příběh. To je ale minulost. Teď máte povinnost: vynalézt nový příběh. Vynalézt novou poezii. Jediným pravidlem je, že nesmíme mít žádnou představu o příštím příběhu. Máme bílé stránky. Vynalézejme. Dáváme vám ty nejlepší nástroje. A teď to s nejlepšími nástroji udělejte. To je důvod, proč pokračuji v práci, i když je to jen záchodová štětka.
Because we have almost finished, I'll repeat this story. And the beauty of this, in perhaps 50 years, 60 years, we can finish completely this civilization, and offer to our children the possibility to invent a new story, a new poetry, a new romanticism. With billions of people who have been born, worked, lived and died before us, these people who have worked so much, we have now bring beautiful things, beautiful gifts, we know so many things. We can say to our children, OK, done, that was our story. That passed. Now you have a duty: invent a new story. Invent a new poetry. The only rule is, we have not to have any idea about the next story. We give you white pages. Invent. We give you the best tools, the best tools, and now, do it. That's why I continue to work, even if it's for toilet brush.