(Hudba)
(Music)
(Potlesk)
(Applause)
Díky, že tu jste. Říkám "díky, že tu jste," protože jsem mlčel 17 let. První slova poté jsem vyslovil ve městě Washingtonu při 20. výročí Dne Země. Moje rodina a přátelé se tam shromáždili, aby mě slyšeli mluvit. A já řekl: "Díky, že tu jste." Moje máma v publiku vyskočila vzhůru: "Haleluja, Johny mluví!"
Thank you for being here. And I say "thank you for being here" because I was silent for 17 years. And the first words that I spoke were in Washington, D.C., on the 20th anniversary of Earth Day. And my family and friends had gathered there to hear me speak. And I said, "Thank you for being here." My mother, out in the audience, she jumped up, "Hallelujah, Johnny’s talking!"
(Smích)
(Laughter)
Představte si, že mlčíte 17 let a vaše máma je pak v hledišti, když promluvíte. Táta mi řekl: "To je jedna věc..." Vysvětlím to. Já se ale otočil, protože mi nedošlo, odkud můj hlas vychází. Neslyšel jsem svůj hlas 17 let, tak jsem se otočil a zíral a říkal si, "Bože, kdo říká to, co si myslím?" Pak mi došlo, že jsem to já, a trochu mě to rozesmálo. A viděl jsem svého tátu -- "Jo, vážně je to blázen." Chci vás vzít na cestu. A věřím, že ta cesta je metaforou všech našich cest. A přestože je trochu neobvyklá, chtěl bych, abyste podobně přemýšleli o své vlastní cestě.
Imagine if you were quiet for 17 years and your mother was out in the audience, say. My dad said to me, "That’s one" -- I’ll explain that. But I turned around because I didn’t recognize where my voice was coming from. I hadn’t heard my voice in 17 years, so I turned around and I looked and I said, "God, who's saying what I’m thinking?" And then I realized it was me, you know, and I kind of laughed. And I could see my father: "Yeah, he really is crazy." Well, I want to take you on this journey. And the journey, I believe, is a metaphor for all of our journeys. Even though this one is kind of unusual, I want you to think about your own journey.
Ta moje začala v roce 1971, když jsem viděl srážku dvou ropných tankerů pod Golden Gate a půl milionu galonů (cca 1,9 milionu litrů) ropy vylitých do zátoky. Rozrušilo mě to tak, že jsem se rozhodl přestat používat motorová vozidla. To je v Kalifornii velká věc. A byla to velká věc v naší malé komunitě Port Reyes Station, v kalifornském Inverness. Žilo tam tehdy v zimě jen kolem 350 lidí - bylo to v roce 1971. Takže když jsem si to začal šlapat kolem po svých, lidé -- prostě věděli, co se děje. Projížděli auty kolem mě a říkali: "Johne, co to děláš?" A já odpovídal: "Chodím pro životní prostředí." A oni odpovídali: "Ne. Chodíš, abychom my vypadali zle, že ano? Chodíš, abychom se cítili zle." A možná v tom byl kus pravdy, protože jsem si myslel, že když začnu chodit, všichni se přidají. Kvůli té ropě, všichni mluvili o znečištění. Takže jsem se o tom s lidmi hádal. A hádal a hádal. Nastoupil jsem na své rodiče. Řekl jsem jim: " Přestal jsem používat auto." A můj otec odpověděl: "Proč jsi to neudělal v šestnácti?"
My journey began in 1971 when I witnessed two oil tankers collide beneath the Golden Gate, and a half a million gallons of oil spilled into the bay. It disturbed me so much that I decided that I was going to give up riding and driving in motorized vehicles. That’s a big thing in California. And it was a big thing in my little community of Point Reyes Station in Inverness, California, because there were only about 350 people there in the winter – this was back in '71 now. And so when I came in and I started walking around, people -- they just knew what was going on. And people would drive up next to me and say, "John, what are you doing?" And I’d say, "Well, I’m walking for the environment." And they said, "No, you’re walking to make us look bad, right? You’re walking to make us feel bad." And maybe there was some truth to that, because I thought that if I started walking, everyone would follow. Because of the oil, everybody talked about the polllution. And so I argued with people about that, I argued and I argued. I called my parents up. I said, "I’ve given up riding and driving in cars." My dad said, "Why didn’t you do that when you were 16?"
(Smích)
(Laughter)
V 16 jsem ještě nevěděl o životním prostředí. Žili jsme ve Filadelfii. A tak jsem řekl mámě: "I tak jsem šťastný. Vážně šťastný." Odpověděla: "Kdybys byl šťastný, synu, nemusel bys o tom mluvit." Takové jsou matky.
I didn’t know about the environment then. They’re back in Philadelphia. And so I told my mother, "I’m happy though, I’m really happy." She said, "If you were happy, son, you wouldn’t have to say it." Mothers are like that.
A tak jsem se o svých 27. narozeninách rozhodl, protože jsem se tolik hádal a tolik mluvil, že mluvit přestanu. Jenom na jeden den, abych tomu dal pauzu. A tak jsem to udělal. Ráno jsem vstal a neřekl ani slovo. A musím vám říct, byla to úžasná zkušenost, protože jsem začal poslouchat - poprvé po dlouhém čase. A co jsem uslyšel mě vyvedlo z rovnováhy. Protože předtím, když jsem myslel, že poslouchám, jsem slyšel jen tolik, abych věděl, co lidé chtějí říct. Věděl jsem, co budou říkat, a tak jsem přestal poslouchat a v hlavě jsem běžel napřed a přemýšlel o tom, co odpovím, zatímco oni ještě dokončovali myšlenku. A pak jsem spustil já. Což jednoduše ukončilo komunikaci.
And so, on my 27th birthday I decided, because I argued so much and I talk so much, that I was going to stop speaking for just one day -- one day -- to give it a rest. And so I did. I got up in the morning and I didn’t say a word. And I have to tell you, it was a very moving experience, because for the first time, I began listening -- in a long time. And what I heard, it kind of disturbed me. Because what I used to do, when I thought I was listening, was I would listen just enough to hear what people had to say and think that I could -- I knew what they were going to say, and so I stopped listening. And in my mind, I just kind of raced ahead and thought of what I was going to say back, while they were still finishing up. And then I would launch in. Well, that just ended communication.
Takže ten první den jsem jen poslouchal. A bylo to pro mě smutné, protože jsem si uvědomil, že jsem se celá léta neučil. Bylo mi 27. Myslel jsem, že vím všechno. Nevěděl. Tak jsem se rozhodl, že budu pokračovat ještě jeden den, a ještě jeden, a další, až nakonec jsem si slíbil, že budu potichu celý rok. Protože jsem se učil víc a víc a potřeboval se učit víc. Takže jsem si řekl, že nebudu mluvit rok, a pak, na své narozeniny, zhodnotím, co jsem se naučil, a možná začnu znovu mluvit. A tak to zůstalo 17 let.
So on this first day I actually listened. And it was very sad for me, because I realized that for those many years I had not been learning. I was 27. I thought I knew everything. I didn’t. And so I decided I’d better do this for another day, and another day, and another day until finally, I promised myself for a year I would keep quiet because I started learning more and more and I needed to learn more. So for a year I said I would keep quiet, and then on my birthday I would reassess what I had learned and maybe I would talk again. Well, that lasted 17 years.
Po celých těch 17 roků jsem chodil a hrál na banjo a maloval a psal si deník a zkoušel studovat životní prostředí čtením knih. A rozhodl jsem se jít do školy. Šel jsem. Šel jsem do Ashlandu v Oregonu kde nabízejí studijní obor životní prostředí. Je to jenom 500 mil. Šel jsem do přijímací kanceláře a... Co? Co? Co? Ukázal jsem jim výstřižek z novin. Aha, takže vy k nám opravdu chcete chodit do školy? Vy ne...? Máme pro vás speciální program. Měli. Za dva roky jsem absolvoval se svým prvním titulem - bakalářským. Přijel můj otec, byl velmi hrdý. Řekl mi: "Poslouchej, jsme na tebe vážně pyšní, synu, ale co budeš dělat s bakalářským titulem? Nejezdíš autem, nemluvíš, budeš s těmi věcmi muset začít."
Now during that time -- those 17 years -- I walked and I played the banjo and I painted and I wrote in my journal, and I tried to study the environment by reading books. And I decided that I was going to go to school. So I did. I walked up to Ashland, Oregon, where they were offering an environmental studies degree. It’s only 500 miles. And I went into the Registrar’s office and -- "What, what, what?" I had a newspaper clipping. "Oh, so you really want to go to school here? You don’t …? We have a special program for you." They did. And in those two years, I graduated with my first degree -- a bachelor’s degree. And my father came out, he was so proud. He said, "Listen, we’re really proud of you son, but what are you going to do with a bachelor’s degree? You don’t ride in cars, you don’t talk -- you’re going to have to do those things."
(Smích)
(Laughter)
Pokrčil jsem rameny, vzal jsem si zase batoh a vydal se na cestu po svých. Šel jsem celou cestu do Port Townsendu ve státě Washington, kde jsem postavil dřevěnou loď, plavil se s ní kolem Puget Sound v Idahu - prošel Washingtonem, Idahem dolů do Missouly v Montaně. O dva roky dříve jsem napsal na University of Montana, že bych u nich rád studoval. Napsal jsem, že dorazím tak za dva roky.
I hunched my shoulder, I picked my backpack up again and I started walking. I walked all the way up to Port Townsend, Washington, where I built a wooden boat, rode it across Puget Sound and walked across Washington [to] Idaho and down to Missoula, Montana. I had written the University of Montana two years earlier and said I'd like to go to school there. I said I'd be there in about two years.
(Smích)
(Laughter)
A byl jsem tam. Objevil jsem se tam po dvou letech a oni -- vyprávím to tu, protože mi opravdu pomohli. Mám dva příběhy z Montany. První je o tom, že jsem neměl žádné peníze -- tohle gesto jsem ukazoval často. A oni řekli: "S tím si nedělejte starosti." Vedoucí programu řekl: "Vraťte se zítra." Dal mi 150 dolarů a řekl: "Zaregistrujte se na jeden kredit. Jdete do Jižní Ameriky, ne?" A já odpověděl -- Předmět "Řeky a jezera, hydrologické systémy Jižní Ameriky." Tak jsem to udělal. Vrátil se a řekl mi: "OK, Johne, zaregistroval jste se na jeden kredit, takže můžete mít klíč do kanceláře, můžete se zapsat -- jen co se zapíšete, můžete používat knihovnu. A uděláme to tak, že vám všichni profesoři povolí návštěvu svých hodin, zapíšou si vaše známky a až vyřešíme, jak vám sehnat zbytek peněz, zaregistrujete se do těch předmětů a oni vám ty známky dají." Uf, takhle to myslím na vysokých školách obvykle nedělají. Říkám to tu proto, že mi opravdu chtěli pomoci. Viděli, že mě životní prostředí vážně zajímá a skutečně mi na té cestě chtěli pomoci.
And I was there. I showed up in two years and they -- I tell this story because they really helped me. There are two stories in Montana. The first story is I didn’t have any money -- that’s a sign I used a lot. And they said,"Don't worry about that." The director of the program said, "Come back tomorrow." He gave me 150 dollars, and he said, "Register for one credit. You’re going to go to South America, aren’t you?" And I said -- Rivers and lakes, the hydrological systems, South America. So I did that. He came back; he said to me, "OK John, now that you've registered for that one credit, you can have a key to an office, you can matriculate -- you’re matriculating, so you can use the library. And what we’re going to do is, we’re going to have all of the professors allow you to go to class. They’re going to save your grade, and when we figure out how to get you the rest of the money, then you can register for that class and they’ll give you the grade." Wow, they don’t do that in graduate schools, I don’t think. But I use that story because they really wanted to help me. They saw that I was really interested in the environment, and they really wanted to help me along the way.
A když jsem tam byl, učil jsem bez mluvení. Ve třídě bylo 13 studentů, když jsem do ní prvně vstoupil a já s přítelem, který uměl interpretovat moji znakovou řeč, vysvětloval, že jsem John Francis, že chodím světem, že nemluvím, a že tentokrát je to naposledy, kdy mám s sebou překladatele. Všichni studenti seděli a dívali se asi takhle...
And during that time, I actually taught classes without speaking. I had 13 students when I first walked into the class. I explained, with a friend who could interpret my sign language, that I was John Francis, I was walking around the world, I didn’t talk and this was the last time this person’s going to be here interpreting for me. All the students sat around and they went ...
(Smích)
(Laughter)
Viděl jsem, že hledají své rozvrhy, aby zjistili, kdy se dostanou ven. Zjistili, že můj předmět musejí mít. O dva týdny později se do našeho kurzu snažil dostat každý.
I could see they were looking for the schedule, to see when they could get out. They had to take that class with me. Two weeks later, everyone was trying to get into our class.
Hodně jsem se tam toho naučil -- dělal jsem věci jako... a všichni se shlukli kolem a hádali -- co se to snaží říct? Netuším, myslím, že mluví o úplném mýcení stromů. Jo, holoseče. Ne, ne, ne, to nejsou holoseče -- používá ruční pilku. Jasně, nemůžete mýtit naholo s... Ano, můžete mýtit... Ne, myslím, že mluví o výběrovém výseku. Byl to diskusní seminář a my tam měli diskusi. Já se stáhnul zpátky a jen dával pozor, aby nelítaly facky. Co jsem se ale naučil, bylo, že někdy, když udělám znak, oni říkají věci, které jsem absolutně neměl na mysli, ale měl jsem mít. A došlo mi, že když jste učitel, učíte, a zároveň se neučíte sami, tak možná neučíte moc dobře. A tak jsem pokračoval.
And I learned in that class -- because I would do things like this ... and they were all gathered around, going, "What's he trying to say?" "I don't know, I think he's talking about clear cutting." "Yeah, clear cutting." "No, no, no, that's not clear cutting, that’s -- he's using a handsaw." "Well, you can’t clearcut with a ..." "Yes, you can clear cut ..." "No, I think he’s talking about selective forestry." Now this was a discussion class and we were having a discussion. I just backed out of that, you know, and I just kind of kept the fists from flying. But what I learned was that sometimes I would make a sign and they said things that I absolutely did not mean, but I should have. And so what came to me is, if you were a teacher and you were teaching, if you weren’t learning you probably weren’t teaching very well. And so I went on.
Můj táta přišel na moji promoci a, víte, já udělal tohle a můj otec řekl: "Jsme na tebe opravdu pyšní, synu, ale..." Víte, co následovalo, řekl: "Musíš začít řídit a mluvit. Co chceš dělat s magisterským titulem?" Pokrčil jsem rameny, vzal si batoh a šel na University of Wisconsin.
My dad came out to see me graduate and, you know, I did the deal, and my father said, "We’re really proud of you son, but ... " You know what went on, he said, "You’ve got to start riding and driving and start talking. What are you going to do with a master’s degree?" I hunched my shoulder, I got my backpack and I went on to the University of Wisconsin.
Strávil jsem tam dva roky psaním o únicích ropy. Úniky ropy nikoho nezajímaly. Ale něco se stalo -- katastrofa tankeru Exxon Valdez. Byl jsem jediný člověk ve Spojených státech, který psal o únicích ropy. Můj táta znovu přijel. Řekl: "Nevím, jak to děláš, synu, chci říct, nejezdíš v autech, nemluvíš. Moje sestra říká, že bych tě měl nechat na pokoji, protože se zdá, že funguješ mnohem líp, když nic neříkáš."
I spent two years there writing on oil spills. No one was interested in oil spills. But something happened -- Exxon Valdez. And I was the only one in the United States writing on oil spills. My dad came out again. He said, "I don't know how you do this, son -- I mean, you don't ride in cars, you don’t talk. My sister said maybe I should leave you alone, because you seem to be doing a lot better when you’re not saying anything."
(Smích)
(Laughter)
Znovu jsem si sbalil batoh, vzal své banjo a šel po svých na východní pobřeží, ponořit nohu do Atlantického oceánu. -- Trvalo to sedm let a jeden den, než jsem přešel Spojené státy.
Well, I put on my backpack again. I put my banjo on and I walked all the way to the East Coast, put my foot in the Atlantic Ocean -- it was seven years and one day it took me to walk across the United States.
A na Den Země v roce 1990, při dvacátém výročí Dne Země jsem začal znovu mluvit. A to je důvod, proč říkám: "Díky, že tu jste." Je to jako s tím stromem v pralese, který padá, a když tam není, kdo by ho uslyšel -- vydal vůbec zvuk? Takže děkuji vám a děkuji své rodině, protože přišla, aby mě slyšela mluvit. A to je komunikace. Taky mě učila o naslouchání - a naslouchala mi. A to je jedna z těch věcí, které pocházejí z ticha, naslouchání jeden druhému. To je vážně důležité -- potřebujeme poslouchat jeden druhého. Moje cesta pokračovala dál. Můj táta řekl: "To je jedna věc," a já s tím dalším nepřestával.
And on Earth Day, 1990 -- the 20th anniversary of Earth Day -- that’s when I began to speak. And that’s why I said, "Thank you for being here." Because it's sort of like that tree in the forest falling; and if there's no one there to hear, does it really make a sound? And I’m thanking you, and I'm thanking my family because they had come to hear me speak. And that’s communication. And they also taught me about listening -- that they listened to me. And it’s one of those things that came out of the silence, the listening to each other. Really, very important -- we need to listen to each other. Well, my journey kept going on. My dad said, "That’s one," and I still didn’t let that go.
Pracoval jsem pro pobřežní stráž, byl jmenován Vyslancem dobré vůle OSN, psal jsem směrnice pro USA -- směrnice o únicích ropy. Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl: "Johne, chceš skutečně měnit věci?" "Ano, chci je měnit." A on mi nabídl: "Tak se vydej pěšky na východ, vylez z auta a prostě začni šlapat na východ." A jen co bych vyšel, zavolal by ještě: "Jo, a drž klapačku.
I worked for the Coastguard, was made a U.N. Goodwill Ambassador. I wrote regulations for the United States -- I mean, I wrote oil spill regulations. 20 years ago, if someone had said to me, "John, do you really want to make a difference?" "Yeah, I want to make a difference." He said, "You just start walking east; get out of your car and just start walking east." And as I walked off a little bit, they'd say, "Yeah, and shut up, too."
(Smích)
(Laughter)
Opravdu změníš svět, kámo." Jak se to jen mohlo stát? Jak může tak jednoduchá věc, jako chůze a mlčení vyvolat takovou změnu?
"You’re going to make a difference, buddy." How could that be, how could that be? How could doing such a simple thing like walking and not talking make a difference?
Doba strávená u pobřežní stráže byla vážně skvělá. A potom - dělal jsem tam jen rok -- jsem si pověděl: "Jeden rok téhle práce mi stačí." Nasedl jsem na loď a plul do Karibiku, prošel všemi těmi ostrovy a dostal se do Venezuely. A víte, zapomněl jsem na tu nejdůležitější věc, na to, proč jsem začal mluvit, a to vám musím říct. Začal jsem mluvit, protože jsem vystudoval životní prostředí. To studium mělo svou formální vrstvu, ale také neformální vrstvu. A v té neformální vrstvě -- jsem se učil o lidech, o tom, co děláme a jak existujeme. A životní prostředí přestalo být jen o stromech, ptácích a ohrožených druzích, a začalo být o tom, jak se chováme jeden k druhému. Protože pokud my jsme životním prostředím, pak všechno, co potřebujeme, je rozhlédnout se kolem sebe a zjistit, jak se chováme k sobě a k druhým. A to bylo mé poselství. Tak jsem si řekl: "Půjdu šířit tohle poselství." Nasedl jsem na svou loď a plul přes celý Karibik -- vlastně to nebyla moje loď, pracoval jsem na ní -- dostal jsem se do Venezuely a vydal se pěšky dál.
Well, my time at the Coast Guard was a really good time. And after that -- I only worked one year -- I said, "That's enough. One year's enough for me to do that." I got on a sailboat and I sailed down to the Caribbean, and walked through all of the islands, and to Venezuela. And you know, I forgot the most important thing, which is why I started talking, which I have to tell you. I started talking because I had studied environment. I’d studied environment at this formal level, but there was this informal level. And the informal level -- I learned about people, and what we do and how we are. And environment changed from just being about trees and birds and endangered species to being about how we treated each other. Because if we are the environment, then all we need to do is look around us and see how we treat ourselves and how we treat each other. And so that’s the message that I had. And I said, "Well, I'm going to have to spread that message." And I got in my sailboat, sailed all the way through the Caribbean -- it wasn't really my sailboat, I kind of worked on that boat -- got to Venezuela and I started walking.
To je poslední část příběhu, protože říká, jak jsem se dostal sem. Pořád ještě jsem nejezdil v motorových vozidlech. Šel jsem přes El Dorado -- je to město s vězením, proslulým, či nechvalně proslulým -- ve Venezuele, a nevím, co mě to popadlo, protože to ke mně moc nesedne: Jsem tam, procházím strážní branou a strážný mě zastavuje a říká: "Pasaporte, pasaporte" a míří na mě samopalem. Podíval jsem se na něj a řekl: "Pas, hm, nemusím vám ukazovat pas, mám ho vzadu v batohu. Jsem dr. Francis, vyslanec Spojených národů a jdu kolem světa." A šel jsem dál. Co mě posedlo říci tu věc? Cesta se stočila do džungle. Nezastřelil mě. A já jsem spustil: "Konečně volný, díky Bože, konečně jsem svobodný." O čem to bylo, říkám si, o čem to bylo?
This is the last part of this story, because it’s how I got here, because I still didn't ride in motorized vehicles. I was walking through El Dorado -- it's a prison town, famous prison, or infamous prison -- in Venezuela, and I don’t know what possessed me, because this was not like me. There I am, walking past the guard gate and the guard stops and says, "Pasaporte, pasaporte," and with an M16 pointed at me. And I looked at him and I said, "Passport, huh? I don't need to show you my passport. It’s in the back of my pack. I'm Dr. Francis; I'm a U.N. Ambassador and I'm walking around the world." And I started walking off. What possessed me to say this thing? The road turned into the jungle. I didn’t get shot. And I got to -- I start saying, "Free at last -- thank God Almighty, I’m free at last." "What was that about," I’m saying. What was that about?
Trvalo 100 mil, než mi došlo, že jsem se v srdci, sám v sobě stal vězněm. Byl jsem vězeň a potřeboval jsem utéct. Mým vězením byl fakt, že neřídím a nepoužívám motorová vozidla. Jak se to mohlo stát? Když jsem s tím začínal, zdálo se mi velmi případné nepoužívat motorová vozidla. Ale něco se změnilo. Každé narozeniny jsem přehodnocoval svoje rozhodnutí mlčet, ale nikdy svoje rozhodnutí chodit pěšky. Netušil jsem, že se stanu vyslancem OSN, že budu mít PhD.
It took me 100 miles to figure out that, in my heart, in me, I had become a prisoner. I was a prisoner and I needed to escape. The prison that I was in was the fact that I did not drive or use motorized vehicles. Now how could that be? Because when I started, it seemed very appropriate to me not to use motorized vehicles. But the thing that was different was that every birthday, I asked myself about silence, but I never asked myself about my decision to just use my feet. I had no idea I was going to become a U.N. Ambassador. I had no idea I would have a Ph.D.
A teprve teď mi došlo, že mám zodpovědnost nejenom k sobě, a že se budu muset změnit. Víte, můžeme to dělat. Musel jsem se změnit. Měl jsem z toho strach, protože jsem byl zvyklý na toho chlápka, co jen chodí. Byl jsem tak zvyklý na tu osobu, že se mi nechtělo přestat. Nevěděl jsem, kdo se ze mě stane po takové změně. Ale vím, že jsem ji potřeboval. Vím, že jsem se potřeboval změnit, protože to byla jediná cesta jak být dnes tady. A vím, že mnohokrát se nacházíme na skvělých místech, kam jsme se dostali, ale jsou další místa, kam jít. Musíme opustit bezpečí toho, kým jsme se stali a jít za tím, kým se teprve staneme. Proto vám chci dodat odvahu vydat se na tu cestu, opustit každé vězení, které v sobě můžete najít, jakkoliv pohodlné může být, protože něco musíme udělat teď. Musíme se změnit teď. Jak řekl náš bývalý viceprezident, musíme se stát aktivisty. Takže může-li vás můj hlas zasáhnout, můžou-li vás zasáhnout mé činy, to, že jsem tady, prosím zkuste to. Já vím, že vy všichni jste zasáhli mě, jak tu jsem.
And so I realized that I had a responsibility to more than just me, and that I was going to have to change. You know, we can do it. I was going to have to change. And I was afraid to change, because I was so used to the guy who only just walked. I was so used to that person that I didn’t want to stop. I didn’t know who I would be if I changed. But I know I needed to. I know I needed to change, because it would be the only way that I could be here today. And I know that a lot of times we find ourselves in this wonderful place where we’ve gotten to, but there’s another place for us to go. And we kind of have to leave behind the security of who we’ve become, and go to the place of who we are becoming. And so, I want to encourage you to go to that next place, to let yourself out of any prison that you might find yourself in, as comfortable as it may be, because we have to do something now. We have to change now. As our former Vice President said, we have to become activists. So if my voice can touch you, if my actions can touch you, if my being here can touch you, please let it be. And I know that all of you have touched me while I’ve been here.
Pojďme ven do světa vezměme tu starost, lásku a respekt, které jsme prokazovali jeden druhému tady na TEDu a vynesme je ven do světa. Protože my jsme životní prostředí a jeden s druhým jednáme přesně tak, jak jednáme s prostředím. Takže vám chci poděkovat za to, že tu jste a skončit pěti vteřinami ticha.
So, let’s go out into the world and take this caring, this love, this respect that we’ve shown each other right here at TED, and take this out into the world. Because we are the environment, and how we treat each other is really how we’re going to treat the environment. So I want to thank you for being here and I want to end this in five seconds of silence.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)