Dobré ráno. Když jsem byl malý kluk. Zažil jsem věc, která mi změnila život a která je vlastně důvodem, proč jsem dnes tady. Ten jeden okamžik hluboce ovlivnil mé smýšlení o umění, designu a inženýrství.
Good morning. When I was a little boy, I had an experience that changed my life, and is in fact why I'm here today. That one moment profoundly affected how I think about art, design and engineering.
Pro zajímavost, měl jsem štěstí vyrůstat v rodině milujících a talentovaných umělců v jednom z nejkrásnějších měst na světě. Můj otec, John Ferren, který zemřel, když mi bylo 15, byl umělec jak z lásky, tak z profese, stejně jako moje matka, Rae. Byl jedním z abstraktních expresionistů z Newyorské školy, kteří společně s jeho současníky, vytvořili americké moderní umění a podíleli se na posunu amerického myšlení směrem k modernismu 20. století. Není pozoruhodné, že po tisících letech, kdy lidé tvořili zejména reprezentační umění, je moderní umění, když to tak přirovnám, staré asi 15 minut, a přesto rozšiřující se. Stejně jako s mnoho dalšími důležitými inovacemi, tyto radikální myšlenky nepotřebovaly žádnou novou technologii, jen otevřené myšlení a ochotu experimentovat, a také odolnost vůči téměř světové kritice a odmítnutí. U nás doma bylo umění všudypřítomné. Bylo jako kyslík, všude kolem nás a potřebné k životu. Když jsem ho sledoval malovat, otec mě naučil, že umění není o tom být ozdobou, ale je jen jiným způsobem, jak vyjadřujeme myšlenky, a ve skutečnosti může spojovat světy znalostí a porozumění.
As background, I was fortunate enough to grow up in a family of loving and talented artists in one of the world's great cities. My dad, John Ferren, who died when I was 15, was an artist by both passion and profession, as is my mom, Rae. He was one of the New York School abstract expressionists who, together with his contemporaries, invented American modern art, and contributed to moving the American zeitgeist towards modernism in the 20th century. Isn't it remarkable that, after thousands of years of people doing mostly representational art, that modern art, comparatively speaking, is about 15 minutes old, yet now pervasive. As with many other important innovations, those radical ideas required no new technology, just fresh thinking and a willingness to experiment, plus resiliency in the face of near-universal criticism and rejection. In our home, art was everywhere. It was like oxygen, around us and necessary for life. As I watched him paint, Dad taught me that art was not about being decorative, but was a different way of communicating ideas, and in fact one that could bridge the worlds of knowledge and insight.
Díky životu v tak bohatém uměleckém prostředí, byste mohli předpokládat, že jsem byl nucen zaměřit se na to, co má rodina, ale ne. Šel jsem stejnou cestou jako většina dětí, které jsou od přírody určeny k tomu, aby z nich jejich rodiče zešíleli. Neměl jsem žádný zájem být umělcem, a zejména ne malířem. Miloval jsem elektroniku a stroje -- jejich rozebírání, stavbu nových a jejich zprovozňování. Naštěstí v mé rodině byli také inženýři a spolu s mými rodiči byli mými prvními vzory. Co měli všichni společného bylo, že všichni pracovali velmi a velmi tvrdě. Můj dědeček vlastnil a řídil továrnu na výrobu plechových kuchyňských skříněk v Brooklynu. O víkendech jsme spolu jezdili na Cortlandt Street, což byla v New Yorku ulice s obchody s elektronikou. Tam jsme zkoumali obrovské množství nadbytečné elektroniky a za pár babek jsme domů nosili poklady jako zařízení pro shazování bomb z letadla (Norden bombsights) a součástky z prvního trubkového počítače od IBM. Tyto předměty mi přišly užitečné a zároveň fascinující. Naučil jsem se o inženýrství a také, jako věci fungují, ne ve škole, ale tím, že jsem věci rozebíral a studoval tato báječně složitá zařízení. Toto jsem dělal několik hodin, každý den, bez toho, aby mě zabil elektrický proud. Život byl fajn.
Given this rich artistic environment, you'd assume that I would have been compelled to go into the family business, but no. I followed the path of most kids who are genetically programmed to make their parents crazy. I had no interest in becoming an artist, certainly not a painter. What I did love was electronics and machines -- taking them apart, building new ones, and making them work. Fortunately, my family also had engineers in it, and with my parents, these were my first role models. What they all had in common was they worked very, very hard. My grandpa owned and operated a sheet metal kitchen cabinet factory in Brooklyn. On weekends, we would go together to Cortlandt Street, which was New York City's radio row. There we would explore massive piles of surplus electronics, and for a few bucks bring home treasures like Norden bombsights and parts from the first IBM tube-based computers. I found these objects both useful and fascinating. I learned about engineering and how things worked, not at school but by taking apart and studying these fabulously complex devices. I did this for hours every day, apparently avoiding electrocution. Life was good.
Bohužel, každé léto jsem se s těmito přístroji musel rozloučit, zatímco jsem s rodiči cestoval za moře, abych nasbíral zážitky s historií, uměním a designem. Navštívili jsme krásná muzea a historické budovy, jak v Evropě, tak na Blízkém Východě, ale aby podpořili můj rostoucí zájem o vědu a technologie, klidně mě nechali na místech, jako je Londýnské muzeum vědy, kde jsem se mohl sám toulat nekonečné hodiny a studovat historii vědy a technologií.
However, every summer, sadly, the machines got left behind while my parents and I traveled overseas to experience history, art and design. We visited the great museums and historic buildings of both Europe and the Middle East, but to encourage my growing interest in science and technology, they would simply drop me off in places like the London Science Museum, where I would wander endlessly for hours by myself studying the history of science and technology.
Potom, když mi bylo asi 9 let, jsme jeli do Říma. Jednoho, zvláště horkého, letního dne, jsme navštívili oválnou budovu, která zvenku nevypadala nijak zvlášť zajímavě. Můj otec řekl, že se jmenuje Panteon, chrám všech bohů. Zvenku nevypadala vůbec tak výjimečně, což jsem řekl, ale když jsme vstoupili dovnitř, okamžitě mě zasáhly tři věci: Zaprvé, byl tam příjemný chlad, navzdory tomu strašnému horku venku. Byla tam velká tma, jediným zdrojem světla byla velká díra ve střeše. Otec mi řekl, že to není jen velká díra, ale že se tomu říká oculus, oko do Nebe. A to místo mělo něco do sebe. Nevím proč, ale prostě působilo výjimečně. Jak jsme přišli do středu místnosti, podíval jsem se na Nebe skrz oculus. Tohle by první kostel, ve kterém jsem byl, a který mi poskytl neomezený pohled mezi Bohem a člověkem. Ale říkal jsem si, co se stane, když prší? Otec to sice nazval oculus, ale ve skutečnosti to opravdu byla velká díra ve střeše. Podíval jsem se dolů a viděl v podlaze díry pro odtok vody, které byly vyřezány do kamenné podlahy. Jak si mé oči více zvykly na tmu, byl jsem schopný vidět detaily podlahy a okolních zdí. Nebylo to nic zvláštního, jen samé sochařské věci, které jsem viděl všude po Římě. Vlastně to vypadalo jako Appiova cesta, jako kdyby se objevil prodavač mramoru s jeho knihou vzorků, ukázal to Hadriánovi, a ten řekl: "Berem to všechno." (Smích)
Then, when I was about nine years old, we went to Rome. On one particularly hot summer day, we visited a drum-shaped building that from the outside was not particularly interesting. My dad said it was called the Pantheon, a temple for all of the gods. It didn't look all that special from the outside, as I said, but when we walked inside, I was immediately struck by three things: First of all, it was pleasantly cool despite the oppressive heat outside. It was very dark, the only source of light being an big open hole in the roof. Dad explained that this wasn't a big open hole, but it was called the oculus, an eye to the heavens. And there was something about this place, I didn't know why, that just felt special. As we walked to the center of the room, I looked up at the heavens through the oculus. This was the first church that I'd been to that provided an unrestricted view between God and man. But I wondered, what about when it rained? Dad may have called this an oculus, but it was, in fact, a big hole in the roof. I looked down and saw floor drains had been cut into the stone floor. As I became more accustomed to the dark, I was able to make out details of the floor and the surrounding walls. No big deal here, just the same statuary stuff that we'd seen all over Rome. In fact, it looked like the Appian Way marble salesman showed up with his sample book, showed it to Hadrian, and Hadrian said, "We'll take all of it." (Laughter)
Ale ten strop byl úžasný. Vypadal jako geodetický dům od Buckminstera Fullera. Takové už jsem dřív viděl, a Bucky byl kamarád mého otce. Bylo to moderní, high-tech, působivé, a obrovské, s rozpětím 43 metrů, což, ne náhodou, byla přesně jeho výška. To místo jsem miloval. Bylo to opravdu nádherné a odlišné od všeho, co jsem do té doby viděl, tak jsem se zeptal mého otce: "Kdy to bylo postaveno?" On řekl: "Asi před 2000 lety." A já řekl: "Ne, já myslím ta střecha." Víte, myslel jsem, že to byla moderní střecha, která byla postavena, protože ta původní byla zničena během nějaké dávné války. Řekl: "To je původní střecha."
But the ceiling was amazing. It looked like a Buckminster Fuller geodesic dome. I'd seen these before, and Bucky was friends with my dad. It was modern, high-tech, impressive, a huge 142-foot clear span which, not coincidentally, was exactly its height. I loved this place. It was really beautiful and unlike anything I'd ever seen before, so I asked my dad, "When was this built?" He said, "About 2,000 years ago." And I said, "No, I mean, the roof." You see, I assumed that this was a modern roof that had been put on because the original was destroyed in some long-past war. He said, "It's the original roof."
Ten okamžik mi změnil život, a já si ho pamatuji, jako kdyby to bylo včera. Poprvé v životě jsem si uvědomil, že lidé byli chytří i před 2000 lety. (Smích) To mě nikdy nenapadlo. Myslím tím, že pro mě byly pyramidy v Gize, které jsme rok předtím navštívili, působivé, celkem pěkný design, ale koukněte, dejte mi neomezený rozpočet, 20 000 až 40 000 dělníků a 10 až 20 let, abych nařezal a dotáhl kamenné kvádry přes celou zem a já vám pyramidy postavím také. Ale žádné množství hrubé síly vám nepostaví kopuli Panteonu, ani před 2 000 lety, ani dnes. A mimochodem je to stále největší nevyztužená betonová kopule, která byla kdy postavena. Postavit Panteon potřebovalo několik zázraků. Zázraky myslím věci, které jsou technicky stěží možné, velmi rizikové a možná nemusí být možné je vůbec dokončit v tomto okamžiku a čase, určitě ne vámi.
That moment changed my life, and I can remember it as if it were yesterday. For the first time, I realized people were smart 2,000 years ago. (Laughter) This had never crossed my mind. I mean, to me, the pyramids at Giza, we visited those the year before, and sure they're impressive, nice enough design, but look, give me an unlimited budget, 20,000 to 40,000 laborers, and about 10 to 20 years to cut and drag stone blocks across the countryside, and I'll build you pyramids too. But no amount of brute force gets you the dome of the Pantheon, not 2,000 years ago, nor today. And incidentally, it is still the largest unreinforced concrete dome that's ever been built. To build the Pantheon took some miracles. By miracles, I mean things that are technically barely possible, very high-risk, and might not be actually accomplishable at this moment in time, certainly not by you.
Pro příklad, zde jsou některé ze zázraků Panteonu. Aby to bylo vůbec strukturálně možné, museli vynalézt super-pevný beton a ovlivňovat jeho váhu změnou hustoty jeho směsi, s tím, jak postupovali při stavbě nahoru. Pro pevnost a lehkost bylo pro stavbu kopule použito pět kruhů bloků, které se zmenšovaly, což dodává prvek silně dramatické perspektivy k designu stavby. Uvnitř bylo nádherné chladno z důvodu její obrovské teplotní hmoty, přirozenému proudění vzduchu směrem vzhůru skrz oculus a Venturiho efektu, když vítr fouká přes střechu budovy. Poprvé jsem objevil, že světlo samo má podstatu. Pruh světla zářící skrz oculus byl krásný a hmatatelný a já si poprvé uvědomil, že světlo může být navrženo. Dále, že všechny formy designu, vizuální design, ty všechny druhy jsou beze světla nepodstatné, protože beze světla nic z toho nemůžete vidět. Také jsem si uvědomil, že jsem nebyl prvním člověkem, který si myslel, že toto místo je opravdu výjimečné. Přežilo gravitaci, barbary, zloděje, developerské firmy a pustošení času, aby se stalo, co já myslím, nejdéle nepřetržitě obydlenou budovou v historii.
For example, here are some of the Pantheon's miracles. To make it even structurally possible, they had to invent super-strong concrete, and to control weight, varied the density of the aggregate as they worked their way up the dome. For strength and lightness, the dome structure used five rings of coffers, each of diminishing size, which imparts a dramatic forced perspective to the design. It was wonderfully cool inside because of its huge thermal mass, natural convection of air rising up through the oculus, and a Venturi effect when wind blows across the top of the building. I discovered for the first time that light itself has substance. The shaft of light beaming through the oculus was both beautiful and palpable, and I realized for the first time that light could be designed. Further, that of all of the forms of design, visual design, they were all kind of irrelevant without it, because without light, you can't see any of them. I also realized that I wasn't the first person to think that this place was really special. It survived gravity, barbarians, looters, developers and the ravages of time to become what I believe is the longest continuously occupied building in history.
Zejména kvůli této návštěvě jsem pochopil, že navzdory tomu, co mi bylo řečeno ve škole, světy umění a designu nebyly ve skutečnosti neslučitelné s vědou a inženýrstvím. Uvědomil jsem si, že když se dají dohromady, můžete vytvořit věci, které jsou úžasné a které by nemohly být vytvořeny samostatně. Ale ve škole, s několika výjimkami, se k nim přistupovalo jako k odděleným světům, což platí dodnes. Mí učitelé mi řekli, že to musím začít brát vážně a soustředit se na jedno či druhé. Navzdory jejich naléhání, abych se specializoval, jen způsobili, že jsem opravdu obdivoval vševědy jako byli Michelangelo, Leonardo da Vinci, Benjamin Franklin, lidé, kteří dělali přesný opak. A to mě vedlo k přijetí a touze být v obou světech zároveň.
Largely because of that visit, I came to understand that, contrary to what I was being told in school, the worlds of art and design were not, in fact, incompatible with science and engineering. I realized, when combined, you could create things that were amazing that couldn't be done in either domain alone. But in school, with few exceptions, they were treated as separate worlds, and they still are. My teachers told me that I had to get serious and focus on one or the other. However, urging me to specialize only caused me to really appreciate those polymaths like Michelangelo, Leonardo da Vinci, Benjamin Franklin, people who did exactly the opposite. And this led me to embrace and want to be in both worlds.
Takže jak se tyto projekty s neopakovanou tvůrčí vizí a technickou složitostí jako Panteon, ve skutečnosti stanou? Někdo sám od sebe, pravděpodobně Hadrián, musel mít geniální tvůrčí vizi. Také bylo potřeba vypravěčských a vůdčích schopností, které byly potřebné pro jeho financování a provedení a zvládnutí vědy a technologie se schopností a know-how posunout existující inovace ještě dále. Mé přesvědčení je, že tvorba takových vzácných změn vyžaduje alespoň pět zázraků. Problémem je, bez ohledu na to, jak talentovaný, bohatý nebo chytrý jste, že zvládnete jeden až jeden a půl zázraku. To je vše. To je limit. Poté vám dojde čas, peníze, nadšení, cokoliv. Pamatujte, většina lidí si ani nedokáže představit jeden z těchto technických zázraků, a vy jich potřebujete alespoň pět, abyste postavili Panteon. Z mé zkušenosti, tito vzácní vizionáři, kteří dokáží myslet napříč světy umění, designu a inženýrství, mají schopnost si všimnout, když ostatní poskytnou dostatek zázraků, abychom se přiblížili cíli. Řízeni jasností jejich vize přivolají odvahu a odhodlanost, aby dodali zbývající zázraky, a často i vzali to, o čem si ostatní lidé myslí, že jsou nepřekonatelné překážky, a změní je ve výhody. Vezměte si oculus v Panteonu. Trváním si na tom, že bude v designu, bylo znemožněno použití většiny strukturální technologie, která byla vytvořena pro římské oblouky. Přesto, místo přijetí a přetvoření rozložení váhy a tlaku, přišli s designem, který funguje pouze, když je ve střeše velká díra. Díky tomu nyní získáte estetické a designové výhody světla, chlazení a to klíčové přímé spojení s Nebem. To není špatné. Tito lidé nejenže věřili, že nemožné lze provést, ale že také musí být provedeno.
So then how do these projects of unprecedented creative vision and technical complexity like the Pantheon actually happen? Someone themselves, perhaps Hadrian, needed a brilliant creative vision. They also needed the storytelling and leadership skills necessary to fund and execute it, and a mastery of science and technology with the ability and knowhow to push existing innovations even farther. It is my belief that to create these rare game changers requires you to pull off at least five miracles. The problem is, no matter how talented, rich or smart you are, you only get one to one and a half miracles. That's it. That's the quota. Then you run out of time, money, enthusiasm, whatever. Remember, most people can't even imagine one of these technical miracles, and you need at least five to make a Pantheon. In my experience, these rare visionaries who can think across the worlds of art, design and engineering have the ability to notice when others have provided enough of the miracles to bring the goal within reach. Driven by the clarity of their vision, they summon the courage and determination to deliver the remaining miracles and they often take what other people think to be insurmountable obstacles and turn them into features. Take the oculus of the Pantheon. By insisting that it be in the design, it meant you couldn't use much of the structural technology that had been developed for Roman arches. However, by instead embracing it and rethinking weight and stress distribution, they came up with a design that only works if there's a big hole in the roof. That done, you now get the aesthetic and design benefits of light, cooling and that critical direct connection with the heavens. Not bad. These people not only believed that the impossible can be done, but that it must be done.
Dost starověké historie. Jaké jsou současné příklady inovací, které slučují tvůrčí design a technologické výhody způsobem tak významným, že budou pamatovány za tisíc let? No, cesta člověka na Měsíc byla dobrá, a jeho bezpečný návrat na Zemi také nebyl špatný. Mluvíme o jednom velkém skoku: je těžké si představit významnější okamžik v historii lidstva, než když jsme poprvé opustili náš domov, abychom svou nohou vstoupili na jiný.
Enough ancient history. What are some recent examples of innovations that combine creative design and technological advances in a way so profound that they will be remembered a thousand years from now? Well, putting a man on the moon was a good one, and returning him safely to Earth wasn't bad either. Talk about one giant leap: It's hard to imagine a more profound moment in human history than when we first left our world to set foot on another.
Takže, co se stalo po cestě na Měsíc? Někdo by mohl říct, že dnešním Panteonem je internet, ale ve skutečnosti si myslím, že to není správně, nebo alespoň je to jen součástí celého příběhu. Internet není Panteon. Je to spíš jako vynález betonu: důležitý, naprosto nutný ke stavbě Panteonu, a trvalý, ale samostatně úplně nedostatečný. Nicméně, stejně jako byla technologie betonu klíčová pro realizaci Panteonu, noví designéři budou používat internetové technologie k tvorbě originálních konceptů, které přetrvají. Chytrý telefon je skvělý příklad. Brzy bude většina lidí na planetě mít chytrý telefon a myšlenka propojení všech jak se znalostmi, tak s ostatními lidmi, přetrvá.
So what came after the moon? One is tempted to say that today's pantheon is the Internet, but I actually think that's quite wrong, or at least it's only part of the story. The Internet isn't a Pantheon. It's more like the invention of concrete: important, absolutely necessary to build the Pantheon, and enduring, but entirely insufficient by itself. However, just as the technology of concrete was critical in realization of the Pantheon, new designers will use the technologies of the Internet to create novel concepts that will endure. The smartphone is a perfect example. Soon the majority of people on the planet will have one, and the idea of connecting everyone to both knowledge and each other will endure.
Takže, co dalšího? Jaký nejbližší pokrok bude srovnatelný s Panteonem? Když o tom tak přemýšlím, zavrhl jsem mnoho velmi pravděpodobných a významných průlomů, které mají nastat, jako léčbu rakoviny. Proč? Protože Panteony jsou vytvořeny v navržených fyzických objektech, těch, které inspirují už jen tím, že se na ně podíváte a zažijete je, a budou v tom pokračovat navždy. Je to jiný druh dorozumívání, jako umění. Tyto další objevy, které prodlužují život a mírní utrpení, jsou samozřejmě klíčové a úžasné, ale jsou jen částí vývoje našich celkových vědomostí a technologie, stejně jako internet.
So what's next? What imminent advance will be the equivalent of the Pantheon? Thinking about this, I rejected many very plausible and dramatic breakthroughs to come, such as curing cancer. Why? Because Pantheons are anchored in designed physical objects, ones that inspire by simply seeing and experiencing them, and will continue to do so indefinitely. It is a different kind of language, like art. These other vital contributions that extend life and relieve suffering are, of course, critical, and fantastic, but they're part of the continuum of our overall knowledge and technology, like the Internet.
Takže co je dalšího? Možná navzdory intuici, myslím, že to je vizionářská myšlenka z konce 30. let 20. století, která byla znovu oživena v každém dalším desetiletí: samořídící vozidla. Nyní si možná myslíte, ale dej pokoj. Jak může být moderní zpracování samořízení tak významné? Podívejte, velká část našeho světa byla navržena s ohledem na silnice a dopravu. Ty byly základem úspěchu Římské říše, stejně jako systém dálnic pro rozkvět a rozvoj Spojených států. Dnes jsou tyto silnice spojující náš svět ovládány auty a náklaďáky, které zůstaly téměř nezměněny od doby před 100 lety. Nicméně, možná to dnes není tak zřejmé, samořídící vozidla budou klíčovou technologií, která nám umožní navrhnout naše města jinak a, v širším pohledu, i naši civilizaci. Tady jsou důvody: Jakmile se vozidla stanou všudypřítomnými, každý rok tato vozidla zachrání desítky tisíc životů jen ve Spojených státech a milion po celé Zemi. Spotřeba energie automobilů a znečištění vzduchu se dramaticky zmenší. Většina silnic, které nás zahlcují uvnitř i mimo naše město, prostě zmizí. Umožní nám prosazení nových konceptů v tom, jak navrhujeme města, práci, a také způsob našeho života. Dostaneme se tam, kam potřebujeme, rychleji a společnost znovu získá zpět mnoho ze ztracené produktivity, která je nyní v dopravě naprosto nevyužita.
So what is next? Perhaps counterintuitively, I'm guessing it's a visionary idea from the late 1930s that's been revived every decade since: autonomous vehicles. Now you're thinking, give me a break. How can a fancy version of cruise control be profound? Look, much of our world has been designed around roads and transportation. These were as essential to the success of the Roman Empire as the interstate highway system to the prosperity and development of the United States. Today, these roads that interconnect our world are dominated by cars and trucks that have remained largely unchanged for 100 years. Although perhaps not obvious today, autonomous vehicles will be the key technology that enables us to redesign our cities and, by extension, civilization. Here's why: Once they become ubiquitous, each year, these vehicles will save tens of thousands of lives in the United States alone and a million globally. Automotive energy consumption and air pollution will be cut dramatically. Much of the road congestion in and out of our cities will disappear. They will enable compelling new concepts in how we design cities, work, and the way we live. We will get where we're going faster and society will recapture vast amounts of lost productivity now spent sitting in traffic basically polluting.
Ale proč nyní? Proč si myslím, že jsme na to připraveni? Protože za posledních 30 let lidé mimo automobilový průmysl utratili nespočetné miliardy, aby vytvořili potřebné zázraky, ale za úplně jiným účelem. Trvalo dlouho, než si lidé z DARPA, univerzit a společností naprosto mimo automobilový průmysl všimli, že když na to půjdeme chytře, samostatnost lze stvořit i nyní. Takže co je těch 5 zázraků potřebných pro samořídicí vozidla? Za prvé, potřebujete vědět, kde jste a jaký je přesně čas. Tohle bylo krásně vyřešeno pomocí systému GPS, Globálnímu polohovacímu systému který nasadila vláda Spojených států. Potřebujete vědět, kde jsou všechny silnice, jaká jsou pravidla a kam jedete. Rozličné druhy osobních navigací, navigací zabudovaných do automobilů a map v prohlížeči počítače toto řeší. Musíte mít téměř nepřetržitou komunikaci s vysoce výkonnými počítačovými sítěmi a také s ostatními v okolí, abyste mohli poznat jejich záměry. Bezdrátové technologie vytvořené pro mobilní zařízení, s určitými malými úpravami, jsou jako řešení naprosto vhodné. Možná budete chtít uzavřené testovací silnice, pro začátek, aby jak společnost, tak právníci mohli odsouhlasit bezpečnost použití. Začít to může s vymezenými pruhy a pokračovat dále. Ale nakonec budete potřebovat rozpoznat lidi, značky a objekty. Strojové vidění, speciální senzory a vysoký výpočetní výkon mnoho z toho zvládnou, ale ukazuje se, že to stále není dost, když ve vozidle jede celá rodina. Příležitostně budou lidé muset zasáhnout do řízení. Kvůli tomu budete třeba muset vzbudit svého pasažéra a zeptat se ho, co je to sakra za velkou kouli uprostřed silnice. To není tak špatné a dá nám to aspoň smysl v tomto novém světě. Kromě toho, jakmile první řidiči vysvětlí svému zmatenému autu, že to obří kuře u silniční odbočky je ve skutečnosti restaurace, a že může normálně jet dál, všechna ostatní auta na povrchu Země to budou od té chvíle vědět také.
But why now? Why do we think this is ready? Because over the last 30 years, people from outside the automotive industry have spent countless billions creating the needed miracles, but for entirely different purposes. It took folks like DARPA, universities, and companies completely outside of the automotive industry to notice that if you were clever about it, autonomy could be done now. So what are the five miracles needed for autonomous vehicles? One, you need to know where you are and exactly what time it is. This was solved neatly by the GPS system, Global Positioning System, that the U.S. Government put in place. You need to know where all the roads are, what the rules are, and where you're going. The various needs of personal navigation systems, in-car navigation systems, and web-based maps address this. You must have near-continuous communication with high-performance computing networks and with others nearby to understand their intent. The wireless technologies developed for mobile devices, with some minor modifications, are completely suitable to solve this. You'll probably want some restricted roadways to get started that both society and its lawyers agree are safe to use for this. This will start with the HOV lanes and move from there. But finally, you need to recognize people, signs and objects. Machine vision, special sensors, and high-performance computing can do a lot of this, but it turns out a lot is not good enough when your family is on board. Occasionally, humans will need to do sense-making. For this, you might actually have to wake up your passenger and ask them what the hell that big lump is in the middle of the road. Not so bad, and it will give us a sense of purpose in this new world. Besides, once the first drivers explain to their confused car that the giant chicken at the fork in the road is actually a restaurant, and it's okay to keep driving, every other car on the surface of the Earth will know that from that point on.
Pět zázraků, většinou již funkčních, a nyní potřebujeme jen čistou vizi lepšího světa, plného samostatných vozidel se svůdně krásnými a nově funkčními designy, spolu s velkým množstvím peněz a těžkou prací, abychom se dostali domů. Počátek je nyní jen pár let vzdálený a předpokládám, že samostatná vozidla nadobro změní náš svět v průběhu několika následujících desetiletí.
Five miracles, mostly delivered, and now you just need a clear vision of a better world filled with autonomous vehicles with seductively beautiful and new functional designs plus a lot of money and hard work to bring it home. The beginning is now only a handful of years away, and I predict that autonomous vehicles will permanently change our world over the next several decades.
Když to shrnu, začal jsem věřit, že přísady pro nové Panteony jsou všude kolem nás a jen čekají na vizionáře se širokými znalostmi, schopnostmi napříč obory a silnou vášní, což je požene k tomu, aby své sny změnili v realitu. Ale tito se jen tak spontánně neobjeví. Musí být vychováváni a motivováni již od chvíle, kdy jsou to malé děti. Musíme je milovat a pomoci jim odhalit jejich vášně. Musíme je motivovat, aby pracovali tvrdě a pomoci jim pochopit, že selhání je potřebnou složkou pro úspěch, stejně jako vytrvalost. Musíme jim pomoci najít jejich vlastní vzory a dát jim jistotu věřit sami v sebe a věřit, že cokoli je možné, a stejně jako můj děda, když mě bral na nákupy součástek, a stejně jako mí rodiče, když mě brali do vědeckých muzeí, my je musíme motivovat k tomu, aby našli svou vlastní cestu i přesto, že je rozdílná oproti té naší.
In conclusion, I've come to believe that the ingredients for the next Pantheons are all around us, just waiting for visionary people with the broad knowledge, multidisciplinary skills, and intense passion to harness them to make their dreams a reality. But these people don't spontaneously pop into existence. They need to be nurtured and encouraged from when they're little kids. We need to love them and help them discover their passions. We need to encourage them to work hard and help them understand that failure is a necessary ingredient for success, as is perseverance. We need to help them to find their own role models, and give them the confidence to believe in themselves and to believe that anything is possible, and just as my grandpa did when he took me shopping for surplus, and just as my parents did when they took me to science museums, we need to encourage them to find their own path, even if it's very different from our own.
Ale mám varovnou poznámku: Musíme je pravidelně odhánět od jejich moderních zázraků, počítačů, telefonů, tabletů, herních konzolí a televizí, brát je ven na slunce, aby si mohli zažít jak přirozené, tak designové krásy našeho světa, naší planety a naší civilizace. Když to neuděláme, nebudou moci pochopit, jak jsou tyto věci vzácné, že jednoho dne budou zodpovědní za jejich ochranu a zlepšení. Potřebujeme také, aby pochopili něco, co možná teď nevypadá adekvátně cenné v našem světě, který je stále závislejší na technologii, že umění a design neznamenají přepych a že jsou slučitelné s vědou a inženýrstvím. Ve skutečnosti jsou základem pro to, co nás dělá výjimečnými.
But a cautionary note: We also need to periodically pry them away from their modern miracles, the computers, phones, tablets, game machines and TVs, take them out into the sunlight so they can experience both the natural and design wonders of our world, our planet and our civilization. If we don't, they won't understand what these precious things are that someday they will be resopnsible for protecting and improving. We also need them to understand something that doesn't seem adequately appreciated in our increasingly tech-dependent world, that art and design are not luxuries, nor somehow incompatible with science and engineering. They are in fact essential to what makes us special.
Jednoho dne, kdy budete mít tu příležitost, možná budete moci vzít své děti do opravdového Panteonu, stejně jako my vezmeme naši dceru Kiru, aby z první ruky zažila sílu toho udivujícího designu, který jednoho jinak bezvýznamného dne v Římě vydržel 2000 let do budoucnosti, aby změnil směřování mého života.
Someday, if you get the chance, perhaps you can take your kids to the actual Pantheon, as we will our daughter Kira, to experience firsthand the power of that astonishing design, which on one otherwise unremarkable day in Rome, reached 2,000 years into the future to set the course for my life.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)