Právě před chvílí mi má dcera Rebecca poslala SMS pro štěstí. Napsala: "Mami, ty to rozjedeš." Tohle miluju. Když jsem si to četla, jako by mě objala. No a tady to máte. Já ztělesňuji ten ústřední paradox. Jsem žena, která ráda dostává SMS a která vám teď poví, že mnoho SMS může být problém.
Just a moment ago, my daughter Rebecca texted me for good luck. Her text said, "Mom, you will rock." I love this. Getting that text was like getting a hug. And so there you have it. I embody the central paradox. I'm a woman who loves getting texts who's going to tell you that too many of them can be a problem.
Vlastně ta připomínka mé dcery mě přivádí na začátek mého příběhu. Když jsem roku 1996 poprvé mluvila na TED konferenci, Rebecce bylo pět let a seděla právě támhle v první řadě. Tenkrát jsem dopsala knihu oslavující náš život na internetu a měla jsem být na titulní stránce časopisu Wired. V těch opojných dnech jsme experimentovali s chaty a virtuálními komunitami. Objevovali jsme odlišné stránky nás samotných. A pak jsme se odpojovali. Byla jsem nadšená. A co mě jako psycholožku nadchlo nejvíce, byla ta myšlenka, že bychom naše zkušenosti z virtuálního světa o nás samých, o naší identitě mohli využít k zlepšení našich reálných životů.
Actually that reminder of my daughter brings me to the beginning of my story. 1996, when I gave my first TEDTalk, Rebecca was five years old and she was sitting right there in the front row. I had just written a book that celebrated our life on the internet and I was about to be on the cover of Wired magazine. In those heady days, we were experimenting with chat rooms and online virtual communities. We were exploring different aspects of ourselves. And then we unplugged. I was excited. And, as a psychologist, what excited me most was the idea that we would use what we learned in the virtual world about ourselves, about our identity, to live better lives in the real world.
A teď přeletím k roku 2012. Jsem tu zpátky na pódiu TEDu. Mojí dceři je 20 a studuje na vysoké škole. Spí se svým mobilem, stejně jako já. A já právě dopsala novou knihu, ale tentokrát ne takovou, která mě dostane na titulní stránku časopisu Wired. Co se tedy stalo? Jsem stále nadšená z technologií, ale věřím, a chci vám to tu odůvodnit, že nás berou na místa, kam nechceme.
Now fast-forward to 2012. I'm back here on the TED stage again. My daughter's 20. She's a college student. She sleeps with her cellphone, so do I. And I've just written a new book, but this time it's not one that will get me on the cover of Wired magazine. So what happened? I'm still excited by technology, but I believe, and I'm here to make the case, that we're letting it take us places that we don't want to go.
Posledních 15 let jsem studovala technologie mobilní komunikace a hovořila se stovkami a stovkami lidí, mladými i starými, o tom, jak se sžili s virtuální komunikací. A zjistila jsem, že tyto naše malé přístroje, tyto malé přístroje v našich kapsách, jsou tak psychologicky mocné, že mění nejen to, co děláme, ale i to, kdo jsme. Některé věci, které děláme se svými přístroji, bychom ještě před pár lety považovali za divné nebo znepokojující, ale rychle jsme si na ně zvykli a běžně je děláme.
Over the past 15 years, I've studied technologies of mobile communication and I've interviewed hundreds and hundreds of people, young and old, about their plugged in lives. And what I've found is that our little devices, those little devices in our pockets, are so psychologically powerful that they don't only change what we do, they change who we are. Some of the things we do now with our devices are things that, only a few years ago, we would have found odd or disturbing, but they've quickly come to seem familiar, just how we do things.
Abych řekla několik rychlých příkladů: Lidé posílají SMS a emaily během firemních porad. Píšou SMS, nakupují online a chodí na Facebook během vyučování, během přednášek, vlastně na všech schůzkách. Lidé mi vyprávějí o nové důležité dovednosti - udržování očního kontaktu během psaní SMS. (smích) Vysvětlili mi, že je to těžké, ale jde to. Rodiče píší SMS a emaily během snídaně a večeří a jejich děti si stěžují, že se jim jejich rodiče plně nevěnují. Pak ale ty samé děti odepírají jeden druhému plnou pozornost. Toto je nedávná fotka mojí dcery a jejích kamarádek, jak jsou spolu a zároveň nejsou. A dokonce i na pohřbech posíláme SMS. Studovala jsem to. Odlučujeme sami sebe od našeho žalu nebo snění a noříme se do našich telefonů.
So just to take some quick examples: People text or do email during corporate board meetings. They text and shop and go on Facebook during classes, during presentations, actually during all meetings. People talk to me about the important new skill of making eye contact while you're texting. (Laughter) People explain to me that it's hard, but that it can be done. Parents text and do email at breakfast and at dinner while their children complain about not having their parents' full attention. But then these same children deny each other their full attention. This is a recent shot of my daughter and her friends being together while not being together. And we even text at funerals. I study this. We remove ourselves from our grief or from our revery and we go into our phones.
Proč na tom záleží? Mně na tom záleží, protože myslím, že si tak zaděláváme na problém -- na jasné potíže s tím, jak spolu navzájem vycházíme, ale také potíže s tím, jak vycházíme sami se sebou, a jak jsme schopní sebereflexe. Pomalu si zvykáme na nový způsob jak být společně sami. Lidé chtějí být spolu, ale také na jiných místech -- být ve spojení se všemi místy, kde by chtěli být. Lidé si chtějí přizpůsobovat své životy. Chtějí být neustále na všech místech, protože jediná věc, na které jim záleží, je kontrola nad věcmi, které je zajímají. Takže chcete jít na firemní schůzi, ale chcete dávat pozor jen tehdy, když vás to zajímá. Někteří lidé myslí, že je to tak dobře. Ale můžete skončit tak, že se před sebou budete schovávat, i když jsme všichni neustále spojeni jeden s druhým.
Why does this matter? It matters to me because I think we're setting ourselves up for trouble -- trouble certainly in how we relate to each other, but also trouble in how we relate to ourselves and our capacity for self-reflection. We're getting used to a new way of being alone together. People want to be with each other, but also elsewhere -- connected to all the different places they want to be. People want to customize their lives. They want to go in and out of all the places they are because the thing that matters most to them is control over where they put their attention. So you want to go to that board meeting, but you only want to pay attention to the bits that interest you. And some people think that's a good thing. But you can end up hiding from each other, even as we're all constantly connected to each other.
Jeden padesátiletý podnikatel si mi stěžoval, že mu připadá, že už v práci nemá žádné kolegy. Když přijde do práce, nezastavuje se u nikoho na kus řeči, k nikomu nechodí. Řekl, že nechce rušit své kolegy, protože jak řekl: "Jsou příliš zaneprázdnění svými e-maily." Pak se ale odmlčel a řekl: "Víte, neříkám vám pravdu. Já jsem ten, kdo nechce být rušen. Možná bych měl chtít, ale vlastně si raději něco dělám na svém Blackberry."
A 50-year-old business man lamented to me that he feels he doesn't have colleagues anymore at work. When he goes to work, he doesn't stop by to talk to anybody, he doesn't call. And he says he doesn't want to interrupt his colleagues because, he says, "They're too busy on their email." But then he stops himself and he says, "You know, I'm not telling you the truth. I'm the one who doesn't want to be interrupted. I think I should want to, but actually I'd rather just do things on my Blackberry."
Napříč generacemi pozoruji, že lidé nemají jeden druhého dost, ovšem jen tehdy, když si udržují navzájem odstup, takový, který mohou kontrolovat. Říkám tomu Zlatovlásčin efekt: ne moc blízko, ne moc daleko, prostě tak akorát. Ale co se může zdát správné pro středně starého podnikatele, může být problém pro dospívající, kteří potřebují rozvíjet vztahy v přímém kontaktu. Osmnáctiletý hoch, který píše SMS o téměř všem, mi toužebně řekl: "Jednou, jednou, ale určitě ne teď, bych se rád naučil, jak se bavit s lidmi."
Across the generations, I see that people can't get enough of each other, if and only if they can have each other at a distance, in amounts they can control. I call it the Goldilocks effect: not too close, not too far, just right. But what might feel just right for that middle-aged executive can be a problem for an adolescent who needs to develop face-to-face relationships. An 18-year-old boy who uses texting for almost everything says to me wistfully, "Someday, someday, but certainly not now, I'd like to learn how to have a conversation."
Když se lidí ptám, "Co je špatné na tom se spolu bavit?" Odpovídají: "Povím vám, co je na tom špatné. Děje se to v reálném čase a vy nemůžete kontrolovat, co se právě chystáte říct." To je tedy rozhodující faktor. SMS, email, blogy a všechny tyto věci nám dovolují prezentovat se tak, jak chceme. Editujeme, což vlastně znamená, že mažeme, a to znamená, že retušujeme, obličej, hlas, tělo, postavu -- ne málo, ne příliš, ale tak akorát.
When I ask people "What's wrong with having a conversation?" People say, "I'll tell you what's wrong with having a conversation. It takes place in real time and you can't control what you're going to say." So that's the bottom line. Texting, email, posting, all of these things let us present the self as we want to be. We get to edit, and that means we get to delete, and that means we get to retouch, the face, the voice, the flesh, the body -- not too little, not too much, just right.
Mezilidské vztahy jsou bohaté, neuspořádané a náročné. A my je urovnáváme pomocí technologií. A když tak děláme, jedna z věcí, které se mohou stát, je, že obětujeme konverzaci pro pouhopouhé spojení. Šidíme sami sebe. A postupem času se zdá, že to zapomínáme nebo se přestáváme starat.
Human relationships are rich and they're messy and they're demanding. And we clean them up with technology. And when we do, one of the things that can happen is that we sacrifice conversation for mere connection. We short-change ourselves. And over time, we seem to forget this, or we seem to stop caring.
Odzbrojilo mě, když mi Stephen Colbert položil vážnou otázku, vážnou otázku. Řekl: "Nedávají všechny tyto malé tweety, tyto malé doušky virtuální komunikace dohromady jeden velký lok opravdové konverzace?" Má odpověď byla: Ne, nedávají. Spojení doušky může fungovat pro získávání diskrétních kusů informaci, můžou fungovat pro "Myslím na tebe," nebo dokonce pro "Miluji tě," -- Chci říct, vezměte si, co jsem cítila, když jsem dostala tu SMS od dcery -- ale doušky opravdu nefungují pro poznávání jeden druhého, pro opravdové poznání a vzájemné porozumění. Používáme vzájemnou konverzaci, abychom se naučili mluvit sami se sebou. Tedy útěk od konverzace může mít význam, protože může ohrozit naši schopnost sebereflexe. Pro dorůstající děti je to zásadní schopnost pro další vývoj.
I was caught off guard when Stephen Colbert asked me a profound question, a profound question. He said, "Don't all those little tweets, don't all those little sips of online communication, add up to one big gulp of real conversation?" My answer was no, they don't add up. Connecting in sips may work for gathering discrete bits of information, they may work for saying, "I'm thinking about you," or even for saying, "I love you," -- I mean, look at how I felt when I got that text from my daughter -- but they don't really work for learning about each other, for really coming to know and understand each other. And we use conversations with each other to learn how to have conversations with ourselves. So a flight from conversation can really matter because it can compromise our capacity for self-reflection. For kids growing up, that skill is the bedrock of development.
Znovu a znovu slyším: "Raději bych psal, než mluvil." A všímám si, že lidé si zvykají na to být ošizeni o skutečnou konverzaci, zvykli si vystačit si s málem, takže skoro by skoro chtěli úplně se odloučit od ostatních lidí. Například, mnoho lidí mi sdělilo své přání, aby jednou pokročilá verze Siri, digitální pomocník na iPhonu, byla něco jako nejlepší přítel, někdo, kdo bude naslouchat, když nikdo jiný nechce. Věřím, že toto přání vyjadřuje bolestnou pravdu, kterou jsem zjistila během minulých 15 let. Pocit, že mě nikdo neposlouchá, je velmi důležitý v našem vztahu k technologiím. Je to důvod, proč je tak přitažlivé být na Facebooku nebo na Twitteru -- tolik automatických posluchačů. Kvůli pocitu, že mě nikdo neposlouchá, chceme trávit čas s přístroji, které se zdají mít o nás zájem.
Over and over I hear, "I would rather text than talk." And what I'm seeing is that people get so used to being short-changed out of real conversation, so used to getting by with less, that they've become almost willing to dispense with people altogether. So for example, many people share with me this wish, that some day a more advanced version of Siri, the digital assistant on Apple's iPhone, will be more like a best friend, someone who will listen when others won't. I believe this wish reflects a painful truth that I've learned in the past 15 years. That feeling that no one is listening to me is very important in our relationships with technology. That's why it's so appealing to have a Facebook page or a Twitter feed -- so many automatic listeners. And the feeling that no one is listening to me make us want to spend time with machines that seem to care about us.
Vyvíjíme roboty, říká se jim společenští roboti, kteří jsou přímo navrženi tak, aby dělali společníky -- lidem vysokého věku, našim dětem, nám. Ztratili jsme tedy jistotu, že tu jsme jeden pro druhého? Během mého výzkumu jsem pracovala v sanatoriích a přinesla jsem tam tyto společenské roboty určené dávat starým lidem pocit, že jim někdo rozumí. Jeden den jsem přišla a žena, které zemřelo dítě, mluvila s robotem, který vypadal jako dítě. Zdálo se, že se jí dívá do očí. Zdálo se, že chápe, co mu říká. Utěšovalo jí to. A mnoha lidem to přišlo báječné.
We're developing robots, they call them sociable robots, that are specifically designed to be companions -- to the elderly, to our children, to us. Have we so lost confidence that we will be there for each other? During my research I worked in nursing homes, and I brought in these sociable robots that were designed to give the elderly the feeling that they were understood. And one day I came in and a woman who had lost a child was talking to a robot in the shape of a baby seal. It seemed to be looking in her eyes. It seemed to be following the conversation. It comforted her. And many people found this amazing.
Ale ta žena se snažila dát smysl svému životu pomocí stroje, který nemá žádné zkušenosti s během lidského života. Ten robot předvedl skvělé představení. A my jsme zranitelní. Lidé zakoušejí předstíraný soucit, jakoby to bylo doopravdy. Tak během toho momentu, když ta žena zažívala onen předstíraný soucit, myslela jsem si: "Ten robot nemůže soucítit. Nečelí smrti. Nezná život."
But that woman was trying to make sense of her life with a machine that had no experience of the arc of a human life. That robot put on a great show. And we're vulnerable. People experience pretend empathy as though it were the real thing. So during that moment when that woman was experiencing that pretend empathy, I was thinking, "That robot can't empathize. It doesn't face death. It doesn't know life."
A jak tu ženu uklidňovalo společenství s robotem, nepřišlo mi to úžasné; Přišlo mi to jako jeden z nejvíce pokroucených a komplikovaných momentů mých 15 let práce. Ale když jsem se podívala s odstupem, cítila jsem se být v studeném, tvrdém centru dokonalé bouře. Očekáváme více od technologií a méně od ostatních lidí. A sama sebe se ptám: "Proč se tak stalo?"
And as that woman took comfort in her robot companion, I didn't find it amazing; I found it one of the most wrenching, complicated moments in my 15 years of work. But when I stepped back, I felt myself at the cold, hard center of a perfect storm. We expect more from technology and less from each other. And I ask myself, "Why have things come to this?"
Věřím, že je to proto, že technologie nás přitahují nejvíce tam, kde jsme nejvíce zranitelní. A my jsme zranitelní. Jsme osamělí, ale bojíme se důvěrností. A tak od sociálních sítí po společenské roboty projektujeme technologie, které nám dají iluzi společenského vztahu bez požadavků přátelství. Měníme technologie, aby nám pomohly cítit se ve spojení, které bychom mohli pohodlně kontrolovat. Ale nejsme tak v pohodě. Nemáme zas takovou kontrolu.
And I believe it's because technology appeals to us most where we are most vulnerable. And we are vulnerable. We're lonely, but we're afraid of intimacy. And so from social networks to sociable robots, we're designing technologies that will give us the illusion of companionship without the demands of friendship. We turn to technology to help us feel connected in ways we can comfortably control. But we're not so comfortable. We are not so much in control.
V dnešní době tyto telefony v našich kapsách mění naše vědomí i srdce, protože nám nabízejí tři blažené rozmary: Za prvé, můžeme se zaměřit kamkoli je nám libo; za druhé, vždycky máme publikum; za třetí: nikdy už nebudeme muset být sami. A ta třetí myšlenka, že nikdy nebudeme muset být sami, je zásadní pro změny naší psychiky. Protože jakmile se lidé ocitnou o samotě, dokonce jen na pár sekund, jsou úzkostliví, panikaří, jsou neklidní a sahají po nějakém přístroji. Pomyslete na lidi ve frontě u pokladny nebo při stání na semaforech. Být sám vypadá jako problém, který se musí řešit. A tak se lidé snaží řešit to připojením. Ale zde je připojení více symptomem než lékem. Pomáhá vyjádřit se, ale neřeší základní problém. Ale je to více než symptom. Nepřetržité připojení mění způsob, jakým lidé sami o sobě přemýšlí. Formuje nový způsob bytí.
These days, those phones in our pockets are changing our minds and hearts because they offer us three gratifying fantasies. One, that we can put our attention wherever we want it to be; two, that we will always be heard; and three, that we will never have to be alone. And that third idea, that we will never have to be alone, is central to changing our psyches. Because the moment that people are alone, even for a few seconds, they become anxious, they panic, they fidget, they reach for a device. Just think of people at a checkout line or at a red light. Being alone feels like a problem that needs to be solved. And so people try to solve it by connecting. But here, connection is more like a symptom than a cure. It expresses, but it doesn't solve, an underlying problem. But more than a symptom, constant connection is changing the way people think of themselves. It's shaping a new way of being.
Dá se to nejlépe popsat jako: Sdílím, tedy jsem. Díky technologiím definujeme sami sebe pomocí sdílení našich myšlenek a pocitů, právě když nás napadnou. Takže předtím to bylo: Něco cítím a chci to někomu sdělit. Teď je to: chci něco cítit, proto potřebuji poslat SMS. Problém s tímto novým režimem "Sdílím, tedy jsem" je ten, že když nemáme připojení, necítíme se být sami sebou. Skoro necítíme sami sebe. Co tedy děláme? Připojujeme se více a více. Ale během toho procesu se sami izolujeme.
The best way to describe it is, I share therefore I am. We use technology to define ourselves by sharing our thoughts and feelings even as we're having them. So before it was: I have a feeling, I want to make a call. Now it's: I want to have a feeling, I need to send a text. The problem with this new regime of "I share therefore I am" is that, if we don't have connection, we don't feel like ourselves. We almost don't feel ourselves. So what do we do? We connect more and more. But in the process, we set ourselves up to be isolated.
Jak se dostanete z připojení do izolace? Skončíte v izolaci, když nerozvíjíte schopnost samoty, schopnost být odloučeni, stáhnout se do sebe. V samotě nalézáte sami sebe, abyste se dokázali dostat k ostatním lidem a vytvořili opravdové vztahy. Když nemáme schopnost být o samotě, obracíme se k ostatním lidem, abychom nebyli úzkostliví nebo abychom se cítili živí. Když se toto stane, nedokážeme ocenit, kým vlastně jsou. Jako kdybychom je používali jako náhradní díly k našemu křehkému smyslu pro sebe sama. Upadáme v domnění, že neustálé připojení nám pomůže cítit se méně osaměle. Ale jsme v nebezpečí, protože opak je pravdou. Když nedokážeme být sami, budeme jen ještě více osamělí. A když nebudeme učit naše děti, jak být o samotě, budou vědět jen jak být osamělí.
How do you get from connection to isolation? You end up isolated if you don't cultivate the capacity for solitude, the ability to be separate, to gather yourself. Solitude is where you find yourself so that you can reach out to other people and form real attachments. When we don't have the capacity for solitude, we turn to other people in order to feel less anxious or in order to feel alive. When this happens, we're not able to appreciate who they are. It's as though we're using them as spare parts to support our fragile sense of self. We slip into thinking that always being connected is going to make us feel less alone. But we're at risk, because actually it's the opposite that's true. If we're not able to be alone, we're going to be more lonely. And if we don't teach our children to be alone, they're only going to know how to be lonely.
Když jsem mluvila pro TED v roce 1996 o mém výzkumu, o prvních virtuálních komunitách, řekla jsem:"Ti, kteří většinu života prožívají na obrazovce, k tomu přistupují jako k sebereflexi." A to je to, po čem tu dnes volám: reflexe, a co víc, konverzace o tom, kam nás naše současné užívání technologií může zavést, co nás to může stát. Jsme omámení technologiemi. A bojíme se, jako mladí milenci, že mnoho mluvení může ten románek zničit. Ale je čas k mluvení. Vyrostli jsme s digitálními technologiemi, a tak je vidíme jako vyspělé. Ale ony nejsou, je to jen počátek. Máme mnoho času na uvážení, jak je použít, jak je vystavět. Nenavrhuji, abychom se od našich přístrojů úplně odvrátili, jen abychom vyvinuli více sebeuvědomělý vztah k nim, k sobě navzájem a k sobě samým.
When I spoke at TED in 1996, reporting on my studies of the early virtual communities, I said, "Those who make the most of their lives on the screen come to it in a spirit of self-reflection." And that's what I'm calling for here, now: reflection and, more than that, a conversation about where our current use of technology may be taking us, what it might be costing us. We're smitten with technology. And we're afraid, like young lovers, that too much talking might spoil the romance. But it's time to talk. We grew up with digital technology and so we see it as all grown up. But it's not, it's early days. There's plenty of time for us to reconsider how we use it, how we build it. I'm not suggesting that we turn away from our devices, just that we develop a more self-aware relationship with them, with each other and with ourselves.
Znám pár prvních kroků. Začněte myslet o samotě jako o dobré věci. Udělejte si na ni čas. Najděte způsob, jak vyjádřit její hodnotu svým dětem. Vytvořte doma posvátná místa -- kuchyni, jídelnu -- a obnovte je pro konverzaci. To samé udělejte v práci. V práci jsme tak zaneprázdněni komunikací, že často nemáme čas na přemýšlení, nemáme čas promluvit si o věcech, na kterých opravdu záleží. Změňte to. A hlavně, všichni se potřebujeme navzájem poslouchat, včetně těch nudných řečí. Protože právě když se zadrhneme nebo váháme nebo nemáme slov, tehdy se sobě navzájem odhalujeme.
I see some first steps. Start thinking of solitude as a good thing. Make room for it. Find ways to demonstrate this as a value to your children. Create sacred spaces at home -- the kitchen, the dining room -- and reclaim them for conversation. Do the same thing at work. At work, we're so busy communicating that we often don't have time to think, we don't have time to talk, about the things that really matter. Change that. Most important, we all really need to listen to each other, including to the boring bits. Because it's when we stumble or hesitate or lose our words that we reveal ourselves to each other.
Technologie nabízí možnost předefinovat lidské vztahy -- jak nám na sobě navzájem záleží, jak nám záleží na nás samých -- ale také nám dává možnost potvrdit naše hodnoty a naše směřování. Já jsem optimista. Pro začátek máme vše. Máme jeden druhého. A máme tu největší šanci na úspěch, pokud rozeznáme, kde jsme zranitelní. Musíme poslouchat, když technologie říká, že nám vezme něco komplikovaného za příslib něčeho jednoduššího.
Technology is making a bid to redefine human connection -- how we care for each other, how we care for ourselves -- but it's also giving us the opportunity to affirm our values and our direction. I'm optimistic. We have everything we need to start. We have each other. And we have the greatest chance of success if we recognize our vulnerability. That we listen when technology says it will take something complicated and promises something simpler.
Takže v mé práci slýchám, že život je těžký, vztahy jsou plné riskování. A pak jsou tu technologie -- jednodušší, slibné, optimistické, nestárnoucí. Je to jako deus ex machina. Jedna reklamní kampaň slibuje, že online a s avatary můžete "Konečně milovat vaše přátele, vaše tělo, váš život, online a s avatary." Jsme vtaženi do virtuální pohádky, do počítačových her, které se zdají jako světy, do myšlenky, že roboti, roboti, budou jednou naši opravdoví společníci. Raději strávíme večer na sociální síti, místo abychom šli s přáteli do hospody.
So in my work, I hear that life is hard, relationships are filled with risk. And then there's technology -- simpler, hopeful, optimistic, ever-young. It's like calling in the cavalry. An ad campaign promises that online and with avatars, you can "Finally, love your friends love your body, love your life, online and with avatars." We're drawn to virtual romance, to computer games that seem like worlds, to the idea that robots, robots, will someday be our true companions. We spend an evening on the social network instead of going to the pub with friends.
Ale naše náhražkové fantazie nás už něco stály. Nyní se všichni potřebujeme zaměřit na ty mnohé způsoby, kdy nás technologie můžou přivést zpět do našich reálných životů, našich těl, našich komunit, našich politik, k naší planetě. Potřebují nás. Bavme se o tom, jak můžeme využít digitální technologie, technologie našich snů, k tomu, aby náš život byl životem hodným lásky.
But our fantasies of substitution have cost us. Now we all need to focus on the many, many ways technology can lead us back to our real lives, our own bodies, our own communities, our own politics, our own planet. They need us. Let's talk about how we can use digital technology, the technology of our dreams, to make this life the life we can love.
Děkuji.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)