Když jsem byl malý -- a jen tak mimochodem, já jsem byl kdysi malý -- vyprávěl mi můj otec příběh o hodináři z 18. století. A co tento chlapík udělal: vyráběl tyto nesmírně krásné hodiny. A jednoho dne, jeden z jeho zákazníků přišel do jeho dílny a požádal ho o vyčištění hodin, které si u něj koupil. Hodinář je rozebral, a jedna z věcí, které vyndal bylo jedno z balančních koleček. Když to udělal, všiml si jeho zákazník, že na zadní straně toho kolečka bylo něco vyryto, byla tam slova. A řekl tomu muži, "Proč něco dáváte na zadní stranu kterou nikdo nikdy neuvidí" A ten hodinář se otočil a řekl, "Bůh to může vidět." No, já nejsem ani trochu věřící, ani můj otec nebyl, ale v tomto okamžiku jsem si všiml, že se něco děje tady. Cítil jsem něco v této změti cév a nervů, a musí tam být také nějaké svaly, myslím. Ale já jsem něco cítil. A byla to fyziologická reakce. A od tohoto okamžiku, od mého věku v té době, jsem začal o věcech přemýšlet jiným způsobem.
When I was little -- and by the way, I was little once -- my father told me a story about an 18th century watchmaker. And what this guy had done: he used to produce these fabulously beautiful watches. And one day, one of his customers came into his workshop and asked him to clean the watch that he'd bought. And the guy took it apart, and one of the things he pulled out was one of the balance wheels. And as he did so, his customer noticed that on the back side of the balance wheel was an engraving, were words. And he said to the guy, "Why have you put stuff on the back that no one will ever see?" And the watchmaker turned around and said, "God can see it." Now I'm not in the least bit religious, neither was my father, but at that point, I noticed something happening here. I felt something in this plexus of blood vessels and nerves, and there must be some muscles in there as well somewhere, I guess. But I felt something. And it was a physiological response. And from that point on, from my age at the time, I began to think of things in a different way.
A když začala má kariéra dizajnéra, začal jsem si klást jednoduché otázky: Krásu si myslíme, nebo ji cítíme? Pravděpodobně už teď na to odpověd znáte. Asi si myslíte, no, já nevím přesně, co si myslíte, ale já si myslím, že je to o tom krásu cítit. A tak jsem ve své dizajnérské kariéře pokračoval dál a začal jsem objevovat některé vzrušující věci. Jedna z nejranějších prací byla v automobilovém dizajnu -- některé velmi zajímavé práce se dělaly tam. A během hromady této práce jsme něco našli, nebo já jsem něco objevil, co mě opravdu fascinovalo, a možná si na to vzpomenete. Vzpomínáte si na to, když se světla jednoduše zapnula a vypnula, klik klik, když se zavřely dveře v autě? A potom někdo, myslím, že to bylo BMW, představil světlo, které se vypínalo pozvolna. Vzpomínáte si? Já si to pamatuji jasně. Pamatujete si, kdy jste byli poprvé v autě, které to dělalo? Já si pamatuji, jak tam sedím a myslím si jak je to fantastické. Vlastně jsem nikdy nepoznal nikoho, kdo by neměl rád, když se světlo zhasíná pomalu. Myslel jsem si ''co to sakra je.''
And as I took on my career as a designer, I began to ask myself the simple question: Do we actually think beauty, or do we feel it? Now you probably know the answer to this already. You probably think, well, I don't know which one you think it is, but I think it's about feeling beauty. And so I then moved on into my design career and began to find some exciting things. One of the most early work was done in automotive design -- some very exciting work was done there. And during a lot of this work, we found something, or I found something, that really fascinated me, and maybe you can remember it. Do you remember when lights used to just go on and off, click click, when you closed the door in a car? And then somebody, I think it was BMW, introduced a light that went out slowly. Remember that? I remember it clearly. Do you remember the first time you were in a car and it did that? I remember sitting there thinking, this is fantastic. In fact, I've never found anybody that doesn't like the light that goes out slowly. I thought, well what the hell's that about?
A tak jsem si o tom začal klást otázky. A ta první byla, že jsem se ptal lidí: "Líbí se vám to?" "Ano." "Proč?! A oni odpovídali. "Hm, je to takové přirozené." nebo "je to příjemné." A já si pomyslel, to není dost dobré. Můžeme se na to podívat trochu víc zblízka, protože jako dizajnér potřebuji slovník, potřebuji klaviaturu toho, jak to opravdu funguje. A tak jsem udělal pár experimentů. A najednou jsem si uvědomil, že tam bylo něco, co přesně toto dělalo -- ze světla do tmy v šesti sekundách -- přesně toto. Víte, co to je? Někdo z vás?
So I started to ask myself questions about it. And the first was, I'd ask other people: "Do you like it?" "Yes." "Why?" And they'd say, "Oh, it feels so natural," or, "It's nice." I thought, well that's not good enough. Can we cut down a little bit further, because, as a designer, I need the vocabulary, I need the keyboard, of how this actually works. And so I did some experiments. And I suddenly realized that there was something that did exactly that -- light to dark in six seconds -- exactly that. Do you know what it is? Anyone?
Když používáme tuto část, tu myslící, tu pomalou část mozku. To není myšlenka, to je pocit. Uděláte mi laskavost? Na dalších 14 minut nebo jak ještě dlouho budu mluvit, budete něco cítit, uděláte to?
You see, using this bit, the thinky bit, the slow bit of the brain -- using that. And this isn't a think, it's a feel. And would you do me a favor? For the next 14 minutes or whatever it is, will you feel stuff?
Nechci po vás, abyste tak moc přemýšleli, jako to, abyste cítili. Cítil jsem náznak uvolnění spolu s očekáváním. A na co jsem přišel, bylo kino nebo divadlo. Vlastně se to odehrává právě zde -- ze světla do tmy v šesti sekundách. A když se to stane, sedíte tam a myslíte si "Ne, ten film už začne," nebo je to spíš, "To je fantastické. Těším se na to. Cítím očekávání?'' No, já nejsem neurolog. Nevím ani, jestli existuje něco jako podmíněný reflex. Ale mohlo by. Protože lidé, se kterými mluvím na severní polokouli a chodí do kina, tohle cítí. A někteří lidé, se kterými mluvím a kteří nikdy neviděli film nebo nebyli v divadle, to nechápou stejným způsobem. Každý to má rád, ale někdo mnohem raději než ostatní.
I don't need you to think so much as I want you to feel it. I felt a sense of relaxation tempered with anticipation. And that thing that I found was the cinema or the theater. It's actually just happened here -- light to dark in six seconds. And when that happens, are you sitting there going, "No, the movie's about to start," or are you going, "That's fantastic. I'm looking forward to it. I get a sense of anticipation"? Now I'm not a neuroscientist. I don't know even if there is something called a conditioned reflex. But it might be. Because the people I speak to in the northern hemisphere that used to go in the cinema get this. And some of the people I speak to that have never seen a movie or been to the theater don't get it in the same way. Everybody likes it, but some like it more than others.
A to mě vede k tomu o tom uvažovat jiným způsobem. My to necítíme. Myslíme si, že krása se nachází v limbické části mozku -- pokud to není zastaralá idea. To jsou ta místa, centra slasti, a možná to, co vidím, prožívám a cítím, obchází mé uvažování. Zasíťování z našich smyslových orgánů do těchto míst je kratší než jakékoliv jiné, které musí skrz myslící část, mozkovou kůru. Dorazí jako první. Jak to můžeme zprovoznit? A kolik z této reaktivní části pochází z toho, co už známe nebo o čem se něco naučíme?
So this leads me to think of this in a different way. We're not feeling it. We're thinking beauty is in the limbic system -- if that's not an outmoded idea. These are the bits, the pleasure centers, and maybe what I'm seeing and sensing and feeling is bypassing my thinking. The wiring from your sensory apparatus to those bits is shorter than the bits that have to pass through the thinky bit, the cortex. They arrive first. So how do we make that actually work? And how much of that reactive side of it is due to what we already know, or what we're going to learn, about something?
To je jedna z nejkrásnějším věcí, které znám. Je to plastikový sáček. A když jsem jej viděl poprvé, myslel jsem si, ''ne, v něm není žádná krása.'' Později po jeho prohlédnutí jsem si uvědomil, že když jej dám do špinavé kaluže, nebo do proudu koliformních bakterií nebo dalších odporných věcí, tak ta špinavá voda proteče díky osmóze skrze stěny toho sáčku a skončí uvnitř jako čistá, pitná voda. A náhle mi tento plastový sáček přišel mimořádně krásný.
This is one of the most beautiful things I know. It's a plastic bag. And when I looked at it first, I thought, no, there's no beauty in that. Then I found out, post exposure, that this plastic bag if I put it into a filthy puddle or a stream filled with coliforms and all sorts of disgusting stuff, that that filthy water will migrate through the wall of the bag by osmosis and end up inside it as pure, potable drinking water. And all of a sudden, this plastic bag was extremely beautiful to me.
A teď vás požádám znovu abyste zapnuli svá emoční centra. Poprosím vás, abyste vypnuli mozek, a chtěl bych vás požádat, abyste pouze něco cítili. Podívejte se na to. Co cítíte? Je to krásné? Je to zajímavé? Dívám se velmi důkladně na vaše obličeje. Tam sedí celkem znuděný gentleman a pár dam, které působí nepříliš zaujatým dojmem a poslouchají jen na půl ucha. Možná je za tím jistá nevinnost. Nyní vám řeknu, co to je. Jste připraveni? Je to poslední čin na zemi malého 5-ti letého děvčátka jménem Heidi předtím, než zemřela na rakovinu páteře. Je to poslední věc, kterou udělala, její poslední fyzický akt. Podívejte se na ten obrázek. Podívejte se na tu nevinnost. Podívejte se na krásu v tom. Je to teď krásné?
Now I'm going to ask you again to switch on the emotional bit. Would you mind taking the brain out, and I just want you to feel something. Look at that. What are you feeling about it? Is it beautiful? Is it exciting? I'm watching your faces very carefully. There's some rather bored-looking gentlemen and some slightly engaged-looking ladies who are picking up something off that. Maybe there's an innocence to it. Now I'm going to tell you what it is. Are you ready? This is the last act on this Earth of a little girl called Heidi, five years old, before she died of cancer to the spine. It's the last thing she did, the last physical act. Look at that picture. Look at the innocence. Look at the beauty in it. Is it beautiful now?
Stop. Stop. Jak se cítíte? Kde to cítíte? Já to cítím zde. Cítím to tady. A dívám se do vašich tváří, protože vaše obličeje mi něco říkají. Mimochodem, ta dáma támhle pláče. Ale co děláte? Dívám se, co lidé dělají. Pozoruji jejich obličeje. Všímám si reakcí. Protože musím vědět, jak lidé reagují na věci. A jeden z nejběžnějších výrazů, když se setkáváme s krásou, s něčím dechberoucně krásným, je to, čemu říkám O.M.G. (Ó můj Bože). A jen tak mimochodem, není žádné potěšení v takovém výrazu. Není to "to je krása!" Obočí udělá toto, oči se rozostří a ústa visí pootevřená. To není výraz radosti. Je v tom něco jiného. Děje se tam něco zvláštního. Potěšení se zdá být zušlechtěné celou řadou různých věcí, které do toho vstupují.
Stop. Stop. How do you feel? Where are you feeling this? I'm feeling it here. I feel it here. And I'm watching your faces, because your faces are telling me something. The lady over there is actually crying, by the way. But what are you doing? I watch what people do. I watch faces. I watch reactions. Because I have to know how people react to things. And one of the most common faces on something faced with beauty, something stupefyingly delicious, is what I call the OMG. And by the way, there's no pleasure in that face. It's not a "this is wonderful!" The eyebrows are doing this, the eyes are defocused, and the mouth is hanging open. That's not the expression of joy. There's something else in that. There's something weird happening. So pleasure seems to be tempered by a whole series of different things coming in.
Břitkost je slovo, které jako dizajnér miluji. Znamená, že něco vyvolá obrovskou emocionální reakci, častěji spíše smutnou emocionální reakci, ale to je část toho, co děláme. Není to jenom o těch pěkných věcech. A to je to dilema, to je ten paradox krásy. Vážně, mluvíme o všech možných věcech -- směsi věcí, které jsou dobré, špatné, vzrušující, děsivé -- abychom ukázali senzorické ovlivnění, porozumění tomu, co se děje. Patos se zjevně objeví jako část toho, co jsme viděli v tom obrázku malé dívenky. A také triumf, tento pocit překonání, toto "Já jsem o tom nevěděl. Ach, to je něco nového." A to je v tom zabaleno také. A když poskládáme tyto nástroje z dizajnérského úhlu pohledu, jsem z toho neskutečně rozrušený, protože to jsou věci, které, jak jsme již říkali, zdánlivě dorazí do mozku ještě předtím, než je rozpoznáme a než s nimi můžeme manipulovat -- elektrochemické triky.
Poignancy is a word I love as a designer. It means something triggering a big emotional response, often quite a sad emotional response, but it's part of what we do. It isn't just about nice. And this is the dilemma, this is the paradox, of beauty. Sensorily, we're taking in all sorts of things -- mixtures of things that are good, bad, exciting, frightening -- to come up with that sensorial exposure, that sensation of what's going on. Pathos appears obviously as part of what you just saw in that little girl's drawing. And also triumph, this sense of transcendence, this "I never knew that. Ah, this is something new." And that's packed in there as well. And as we assemble these tools, from a design point of view, I get terribly excited about it, because these are things, as we've already said, they're arriving at the brain, it would seem, before cognition, before we can manipulate them -- electrochemical party tricks.
Co mě také ještě velmi zajímá: Je možné oddělit vnitřní a vnější krásu? Tím myslím vnitřně krásné věci, které jsou dokonale krásné, univerzálně krásné. To je těžké objevit. Možná máte pár příkladů. Je velmi těžké najít něco, co se každému zdá jako velmi krásná věc bez toho, aniž bychom k tomu předem přidali určité množství informací. Mnoho z nich je spíše vnějších. Je to zprostředkované informací před samotným pochopením. Nebo je informace dodána až na samotném konci, jako v případu kresby dívenky, kterou jsem vám ukázal.
Now what I'm also interested in is: Is it possible to separate intrinsic and extrinsic beauty? By that, I mean intrinsically beautiful things, just something that's exquisitely beautiful, that's universally beautiful. Very hard to find. Maybe you've got some examples of it. Very hard to find something that, to everybody, is a very beautiful thing, without a certain amount of information packed in there before. So a lot of it tends to be extrinsic. It's mediated by information before the comprehension. Or the information's added on at the back, like that little girl's drawing that I showed you.
Když mluvíme o kráse, nemůžeme pominout fakt, že se dělá mnoho experimentů tímto způsobem s obličeji a věcmi, které máme. A myslím si, že jedna z nejnudnějších věcí je ta, že krása je o symetrii. Nuž, očividně není. Toto je zajímavější, když je ukazován obličej pouze z poloviny, a má se doplnit do seznamu jeho hodnocení od nejvíce krásných po nejméně krásné, a následně se ukáže celý obličej. Přišlo se na to, že se jedná téměř vždy o naprostou shodu. Takže to není o symetrii. Tato dáma má zrovna částečně asymetrický obličej, přičemž obě jeho části jsou krásné. Ale obě jsou rozdílně.
Now when talking about beauty you can't get away from the fact that a lot experiments have been done in this way with faces and what have you. And one of the most tedious ones, I think, was saying that beauty was about symmetry. Well it obviously isn't. This is a more interesting one where half faces were shown to some people, and then to add them into a list of most beautiful to least beautiful and then exposing a full face. And they found that it was almost exact coincidence. So it wasn't about symmetry. In fact, this lady has a particularly asymmetrical face, of which both sides are beautiful. But they're both different.
A jako designér se do toho musím vložit, takže jsem jej rozložil na kousky asi takto, a snažil se pochopit, jaké ty jednotlivé díly jsou, a také to cítit. Teď cítím pocity radosti a krásy, když se podívám na to oko. Nestaví se mi z něho obočí. Ani ucho to se mnou nedělá. Takže nevím, jak moc mi to pomáhá, ale pomáhá mi to dobrat se míst, odkud jednotlivé signály pocházejí. A jak jsem řekl, nejsem neurolog, ale k tomu porozumět, jak mohu poskládat věci, které minou velmi rychle tuto myslící část a dovedou mě k příjemným prekognitivním prvkům.
And as a designer, I can't help meddling with this, so I pulled it to bits and sort of did stuff like this, and tried to understand what the individual elements were, but feeling it as I go. Now I can feel a sensation of delight and beauty if I look at that eye. I'm not getting it off the eyebrow. And the earhole isn't doing it to me at all. So I don't know how much this is helping me, but it's helping to guide me to the places where the signals are coming off. And as I say, I'm not a neuroscientist, but to understand how I can start to assemble things that will very quickly bypass this thinking part and get me to the enjoyable precognitive elements.
Anais Nic a Talmud nám stále opakovali, že nevidíme věci, jaké jsou, ale jací jsme my sami. Tak vám teď bezostyšně něco poodhalím, něco, co je pro mě krásné. Toto je F1 MV Agusta. Aaaach. Je opravdová -- myslím, že vám nemohu vyjádřit, jak úžasný je tento objekt. Ale vím také, proč je pro mě tak jedinečný, protože to je palimpsest věcí. Má spoustu a spoustu vrstev. To je pouze část, která vyčnívá v naší fyzické dimenzi. Je to však něco mnohem většího. Vrstva za vrstvou legendy, sportu, detailů, které se doplňují. Myslím, že i když teď projdu jen část z nich -- vím něco o laminárním proudění, co se týče objektů, které doslova řezají vzduch, a tady to umí velmi dobře, jak můžete vidět. A to mě vzrušuje. Cítím to zde.
Anais Nin and the Talmud have told us time and time again that we see things not as they are, but as we are. So I'm going to shamelessly expose something to you, which is beautiful to me. And this is the F1 MV Agusta. Ahhhh. It is really -- I mean, I can't express to you how exquisite this object is. But I also know why it's exquisite to me, because it's a palimpsest of things. It's masses and masses of layers. This is just the bit that protrudes into our physical dimension. It's something much bigger. Layer after layer of legend, sport, details that resonate. I mean, if I just go through some of them now -- I know about laminar flow when it comes to air-piercing objects, and that does it consummately well, you can see it can. So that's getting me excited. And I feel that here.
Tenhle kousek, velké tajemství automobilového designu -- ovládání zpětných zrcátek. Není to o tvarech, je to o tom, jak tvary odráží světlo. Tato věc mihotá světlem, když se pohybujete, a stává se tak kinetickým objektem přesto, že stále stojí na místě -- jen díky tomu, jak je brilantně odladěný odraz. Tento malý reliéf na šlapce mimochodem pro řidiče znamená, že se pod tím něco děje -- v tomto případě se jedná o hnací řetěz, který se pravděpodobně točí rychlostí 300 mil za hodinu, a bere si přitom energii ze stroje. Jsem neskutešně vzrušený, když má mysl a mé oči přeletí přes tyto věci.
This bit, the big secret of automotive design -- reflection management. It's not about the shapes, it's how the shapes reflect light. Now that thing, light flickers across it as you move, so it becomes a kinetic object, even though it's standing still -- managed by how brilliantly that's done on the reflection. This little relief on the footplate, by the way, to a rider means there's something going on underneath it -- in this case, a drive chain running at 300 miles and hour probably, taking the power from the engine. I'm getting terribly excited as my mind and my eyes flick across these things.
Má titanové lakování. Nedokážu vám vysvětlit, jak úžasné to pro mě je. Tak se zabrání tomu, aby se matice za vysoké rychlosti uvolnily z kol. Teď jdu opravdu do toho. A samozřejmě závodní motorka nemá žádný pořádný stojan, ale tato, protože se jedná o motorku na silnici, tady se vše odklopí a složí do této malé mezery. Takže to zmizí. A ani vám nedokážu popsat, jak je těžké vytvořit tento chladič, který je zaoblený. Proč bychom to dělali? Protože vím, jak je možné přidat tomu kolu na aerodynamice. Takže je to mnohem dražší, ale je to krásné. A to všechno je završeno touto značkou -- Agusta, Count Agusta, s úžasnou historií těchto věcí.
Titanium lacquer on this. I can't tell you how wonderful this is. That's how you stop the nuts coming off at high speed on the wheel. I'm really getting into this now. And of course, a racing bike doesn't have a prop stand, but this one, because it's a road bike, it all goes away and it folds into this little gap. So it disappears. And then I can't tell you how hard it is to do that radiator, which is curved. Why would you do that? Because I know we need to bring the wheel farther into the aerodynamics. So it's more expensive, but it's wonderful. And to cap it all, brand royalty -- Agusta, Count Agusta, from the great histories of this stuff.
To, co nemůžete vidět, je génius, který toto stvořil. Massimo Tamburini. V Itálii jej nazývají "Klempíř," nebo také "Maestro," protože on je skutečně inženýr, umělec a sochař v jedné osobě. Je v tom tak málo kompromisu, který není vidět.
The bit that you can't see is the genius that created this. Massimo Tamburini. They call him "The Plumber" in Italy, as well as "Maestro," because he actually is engineer and craftsman and sculptor at the same time. There's so little compromise on this, you can't see it.
Ale bohužel musí lidé jako já uzavírat neustále komprosisy, co se týče krásy. Musíme s tím vyjít. Takže já musím pracovat s dodavateli a technologiemi a současně se musím popasovat se vším ostatním, a tak do toho začínají přicházet kompromisy. A tak se na ni podívám. A musím udělat malý kompromis tady. Musím trochu posunout tyto části, ale jen o milimetr. Nikdo si toho nevšiml, že? Viděli jste, co jsem udělal? Posunul jsem tři věci o milimetr. Pěkné? Ano. Krásné? Možná méně. Ale potom příjde samozřejmě zákazník a řekne, že to nehraje žádnou roli. Tak je to v pořádku, nebo ne? Další milimetr? Nikdo si nevšimne těch rozdělených mezer a změn. Je to tak jednoduché ztratit krásu, protože je tak neskutečně těžké krásy dosáhnout. A pouze pár lidí to dokáže. Cíleně vybraná skupina to nedokáže. Tým lidí to dokáže zřídkakdy. Je potřeba centrální mozkové kůry, jestli chcete, abychom mohli instrumentovat všechny jednotlivé elementy ve stejný okamžik.
But unfortunately, the likes of me and people that are like me have to deal with compromise all the time with beauty. We have to deal with it. So I have to work with a supply chain, and I've got to work with the technologies, and I've got to work with everything else all the time, and so compromises start to fit into it. And so look at her. I've had to make a bit of a compromise there. I've had to move that part across, but only a millimeter. No one's noticed, have they yet? Did you see what I did? I moved three things by a millimeter. Pretty? Yes. Beautiful? Maybe lesser. But then, of course, the consumer says that doesn't really matter. So that's okay, isn't it? Another millimeter? No one's going to notice those split lines and changes. It's that easy to lose beauty, because beauty's incredibly difficult to do. And only a few people can do it. And a focus group cannot do it. And a team rarely can do it. It takes a central cortex, if you like, to be able to orchestrate all those elements at the same time.
Toto je krásná karafa na vodu -- někteří z vás ji znají -- je od designéra jménem Ross Lovegrove. Je to dost blízko skutečné kráse. Když víte, jaká je voda, můžete to objevit. Je to půvabné, protože je to ztělesnění něčeho osvěžujícího a lahodného. Možná se mi líbí více než vám, protože vím, jak je to zatraceně těžká práce něco takového udělat. Je to obtížné až otupujícím způsobem vytvořit něco, co tak reflektuje světlo, co vyjede z výrobní linky v pořádku a jede až na konec, aniž by se to převrátilo. Za tím, stejně jako v příběhu o labuti, jsou miliony věcí, kterých je těžké dosáhnout. Takže tomu patří opravdu všechna čest. Je to fantastický příklad, prostá věc. A ta, kterou jsem vám ukázal předtím byla samořejmě velmi komplexní. A každá z nich pracuje s krásou, i když trochu rozdílným způsobem.
This is a beautiful water bottle -- some of you know of it -- done by Ross Lovegrove, the designer. This is pretty close to intrinsic beauty. This one, as long as you know what water is like then you can experience this. It's lovely because it is an embodiment of something refreshing and delicious. I might like it more than you like it, because I know how bloody hard it is to do it. It's stupefyingly difficult to make something that refracts light like that, that comes out of the tool correctly, that goes down the line without falling over. Underneath this, like the story of the swan, is a million things very difficult to do. So all hail to that. It's a fantastic example, a simple object. And the one I showed you before was, of course, a massively complex one. And they're working in beauty in slightly different ways because of it.
Hádám, že si vy, stejně jako já, užíváte pohled na tančící baletku. A část toho prožitku je v tom, že víte, jak je to náročné. Možná si také uvědomujete, jak je to neskutečně bolestivé. Viděl někdo z vás někdy baletčiny prsty na nohou poté, co odtančila na špičkách? Během toho, co dělá ty půvabné arabesky a plié a ty další věci, děje se tam dole něco hrozného. Pochopení toho nás vede k většímu a rozsáhlejšímu uvědomění si krásy a toho, o co vlastně jde.
You all, I guess, like me, enjoy watching a ballet dancer dance. And part of the joy of it is, you know the difficulty. You also may be taking into account the fact that it's incredibly painful. Anybody seen a ballet dancer's toes when they come out of the points? While she's doing these graceful arabesques and plies and what have you, something horrible's going on down here. The comprehension of it leads us to a greater and heightened sense of the beauty of what's actually going on.
Zde užívám špatně mikrosekundy, tak si jich prosím nevšímejte. Ale co teď musím udělat, když znovu cítím, abych mohl dodávat dost těchto enzymů, z těchto spouštěčů do raného stádia procesu, abyste je zachytili ne vaším myšlením, ale vašimi pocity. Uděláme si malý experiment. Dobře, jste připraveni? Něco vám na velmi, velmi krátký moment ukážu. Jste připraveni? Dobře. Myslíte si, že se jednalo o kolo, když jsem vám to poprvé ukázal? Není to kolo. Něco mi řekněte. Myslíte si, že jste to viděli jen na chvilku? Ano, viděli. Myslíte si, že to bylo moderní? Ano myslíte. Tento malý impulz, tato informace se do vás dostala ještě předtím. A protože je tam váš mozek nastartovaný, musí se s tím teď vypořádat. A ta skvělá věc je, že tato motorka tak byla vytvořená, aby tohoto efektu docílila, že se jedná o zelenou technologii, která je pro vás dobrá je lehká a zapadá celá do budoucnosti.
Now I'm using microseconds wrongly here, so please ignore me. But what I have to do now, feeling again, what I've got to do is to be able to supply enough of these enzymes, of these triggers into something early on in the process, that you pick it up, not through your thinking, but through your feeling. So we're going to have a little experiment. Right, are you ready? I'm going to show you something for a very, very brief moment. Are you ready? Okay. Did you think that was a bicycle when I showed it to you at the first flash? It's not. Tell me something, did you think it was quick when you first saw it? Yes you did. Did you think it was modern? Yes you did. That blip, that information, shot into you before that. And because your brain starter motor began there, now it's got to deal with it. And the great thing is, this motorcycle has been styled this way specifically to engender a sense that it's green technology and it's good for you and it's light and it's all part of the future.
Je to špatně? No, v tomto případě ne, protože se jedná o velmi, velmi ekologický kousek techniky. Ale jste otroci toho prvního zablesknutí. Jsme otroci prvních zlomků vteřiny -- a to je místo, kde velká část mé práce musí vyhrát nebo prohrát v regále v obchodě. Vyhraje nebo prohraje v tomto okamžiku. Uvidíte 50, 100, 200 věcí v regále když kolem něho projdete, ale já musím pracovat v této oblasti, abych dosáhl toho, že vás to zasáhne jako první.
So is that wrong? Well in this case it isn't, because it's a very, very ecologically-sound piece of technology. But you're a slave of that first flash. We are slaves to the first few fractions of a second -- and that's where much of my work has to win or lose, on a shelf in a shop. It wins or loses at that point. You may see 50, 100, 200 things on a shelf as you walk down it, but I have to work within that domain, to ensure that it gets you there first.
A nakonec úroveň, kterou miluji, úrověň vědomosti. Někteří z vás to znají, čímž jsem si jistý. Co je na tom neskutečné, a způsob, jakým se k tomu rád vracím, je to, že když vezmeme něco, co nesnášíme nebo co nás nudí jako skládání oblečení, -- a když to umíte dělat -- kdo z vás tohle umí? Někdo z vás už to zkusil? Ano? Je to fantastické, že? Podívejte se na to. Chcete to vidět znovu? Nemáme čas. Mám už jen 2 minuty do konce, tak už si to nezopakujeme. Ale jděte na web, na YouTube a vyhledejte si "skládání trička." To je způsob, jakým málo placení mladí lidé skládají trička. Možná jste to nevěděli. Ale jaký z toho máte pocit? Já se cítím skvěle, když to dělám, těším se na to, a když o tom řeknte někomu dalšímu -- jako už jste možná udělali -- vypadáte dost chytře. Ta bublina vědění, která sedí kolem, ty věci, co nic nestojí, protože vědění je zadarmo -- dejme to dohromady a kam se dostaneme?
And finally, the layer that I love, of knowledge. Some of you, I'm sure, will be familiar with this. What's incredible about this, and the way I love to come back to it, is this is taking something that you hate or bores you, folding clothes, and if you can actually do this -- who can actually do this? Anybody try to do this? Yeah? It's fantastic, isn't it? Look at that. Do you want to see it again? No time. It says I have two minutes left, so we can't do this. But just go to the Web, YouTube, pull it down, "folding T-shirt." That's how underpaid younger-aged people have to fold your T-shirt. You didn't maybe know it. But how do you feel about it? It feels fantastic when you do it, you look forward to doing it, and when you tell somebody else about it -- like you probably have -- you look really smart. The knowledge bubble that sits around the outside, the stuff that costs nothing, because that knowledge is free -- bundle that together and where do we come out?
Forma následuje funkci? Jen někdy. Jen někdy. Forma je funkce. Forma je funkce. Informuje nás, mluví s námi, dává nám odpovědi předtím, než jsme vůbec na něco pomysleli. Proto jsem přestal používat slova jako "forma," a přestal jsem používat slova jako "funkce" jako dizajnér. Co se nyní snažím následovat je emoční funkcionalita věcí. Protože, když to budu dělat správně, dokážu dělat krásně věci, a to stále znovu a znovu. A vy víte, co tyto produkty a služby jsou, protože některé z nich vlastníte. Jsou to věci, které popadnete, když váš dům hoří. Vytvoření toho emočního pouta mezi tou věcí a vámi je elektrochemický trik, který nastane ještě předtím, než na to pomyslíte.
Form follows function? Only sometimes. Only sometimes. Form is function. Form is function. It informs, it tells us, it supplies us answers before we've even thought about it. And so I've stopped using words like "form," and I've stopped using words like "function" as a designer. What I try to pursue now is the emotional functionality of things. Because if I can get that right, I can make them wonderful, and I can make them repeatedly wonderful. And you know what those products and services are, because you own some of them. They're the things that you'd snatch if the house was on fire. Forming the emotional bond between this thing and you is an electrochemical party trick that happens before you even think about it.
Velmi vám děkuji.
Thank you very much.
(potlesk)
(Applause)