Právě jsem podnikla něco, co jsem ještě nikdy předtím neudělala. Strávila jsem týden na moři, na výzkumné lodi. Nejsem vědkyně, ale doprovázela jsem významný vědecký tým z Univerzity v Jižní Floridě, který mapuje pohyb ropy rozlité společností BP v Mexickém zálivu. Mimochodem toto je naše loď. Vědci, se kterými jsem tam byla, nestudovali vliv ropy a dispersantů na velké živočichy -- jako jsou ptáci, želvy, delfíni a jiná okouzlující zvířata. Zabývají se těmi nejmenšími živočichy, kteří slouží jako potrava těm o trochu větším, kteří jsou nakonec snědeni velkými zvířaty. Zjistili, že i jen stopové množství ropy a dispersantů může být vysoce toxické pro fytoplankton, což je velmi špatná zpráva, protože na něm záleží spousta života. Takže na rozdíl od toho, co jsme slyšeli před několika měsíci, jak se 75 procent té ropy jaksi zázrakem vytratilo, a my si s tím nemusíme dělat starosti, ta zkáza pokračuje. Razí si cestu vzhůru potravinovým řetězcem. To by nás nemělo překvapit. Rachel Carsonová -- kmotra moderního environmentalismu -- nás před tímto varovala již v roce 1962. Upozorňovala, že "muži hubiitelé" -- jak jim říkala -- ti, kteří kobercově bombardovali města a pole toxickými insekticidy jako je DDT, se snažili zničit jen ty malé živočichy, hmyz, ne ptáky. Ale na jedno zapomněli: na skutečnost, že ptáci se živí larvami, že drozdi stráví spoustu červů, kteří jsou nyní plní DDT. A tak se drozdí vejce nevyklubala, a zpěv ptáků se vytratil, města utichla. Proto se ta kniha jmenuje "Tiché jaro". Snažím se přijít na to, co mě opětovně přivádí do Mexického zálivu, i přestože jsem Kanaďankou, a nevedou sem ani mé rodinné kořeny. Myslím, že je to kvůli tomu, že mám pocit, že jsme si ještě plně neuvědomili význam této katastrofy, co to znamená být svědkem toho, jak je do na našeho světa proražena díra, co to znamená, sledovat živě v televizi, jak se obsah Země řine ven 24 hodin denně po dobu měsíců. Poté, co jsme si po dlouhou dobu říkali, jak naše nástroje a technologie mohou ovládat přírodu, jsme najednou byli tváří v tvář naší slabosti, nedostatku kontroly, když ta ropa vytryskla a my se ji jakkoliv snažili zadržet -- ucpáním, zakrytím, a nezapomenutelně "odpadkovou injekcí" -- zářný nápad střílet staré pneumatiky a golfové míčky dolů do díry ve světě. Ještě víc zarážející než dravá síla valící se z té studny byla bezohlednost, s kterou byla ta síla rozpoutána -- lehkomyslnost, nedostatek plánování, které byly příznačné pro tuto operaci od vrtání až po úklid. Jednu věc však nedomrlé vylepšování společnosti BP osvětlilo, a to že naše společnost došla příliš daleko v ochotě riskovat věci, které jsou vzácné a nenahraditelné -- a že tak činíme bez záložního plánu, bez strategie, jak z toho ven. BP rozhodně nebylo naší první zkušeností s tímto chování v posledních letech. Naši vůdci se ženou do válek a namlouvají si pohádky o oslavách a uvítacích průvodech, a pak následují léta smrtící nápravy škod, Frankensteinovské obléhání a navyšování sil, potlačování vzpour, a opět, žádný plán jak z toho ven. Naši finanční mágové se běžně stávají obětí obdobné přehnané sebedůvěry, přesvědčují sami sebe, že ta poslední bublina je nový druh trhu -- ten, který nikdy neklesne. Když k tomu nakonec nevyhnutelně dojde, ti nejlepší a nejchytřejší sáhnou po finanční verzi "odpadkové injekce" -- v tomto případě házení obrovských sum velmi potřebných veřejných peněz dolů do úplně jiného typu díry. Jako v případě BP je díra nakonec ucpána, alespoň načas, ale ne dřív než si to vyžádá vysokou cenu. Musíme přijít na to, proč dopouštíme, aby k takovým věcem docházelo, neboť se nacházíme uprostřed něčeho, co je možná naší nejvyšší sázkou vůbec: rozhodnutí co dělat či nedělat ve vztahu ke klimatickým změnám. Jak jistě víte, velké množství času se nejen v této zemi, ale na celém světě, věnuje debatě o klimatu. Otázce "Co když vědci mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC) nemají pravdu?" Mnohem relevantnější otázkou -- slovy Evelyn Fox Kellerové, fyzičky z MIT, -- však je "Co když tito vědci mají pravdu?" Vzhledem k tomu jak mnoho je v sázce, klimatická krize jasně volá po tom, abychom jednali preventivně -- teorie říká, že když je lidské zdraví a prostředí značně ohroženo, a jsou-li následky nevratné, nemůžeme si dovolit čekat na naprostou vědeckou jistotu. Je lepší chybovat na straně opatrnosti. Navíc břemeno prokazování, že dané jednání je bezpečné, by nemělo být na straně veřejnosti, která může být poškozena, ale spíše na průmyslu, který má z dané činnosti zisk. Ale klimatická politika v bohatých zemích -- v té míře v jaké vůbec existuje -- není postavena na opatrnosti, ale spíše na analýze "cost-benefit" -- která hledá způsob jednání, o kterém si ekonomové myslí, že bude mít nejmenší dopad na náš HDP. Takže spíše než se ptát, jak si opatrnost žádá, co můžeme co nejrychleji abychom se vyhnuli možné katastrofě, klademe bizarní otázky jako : "Do kdy nejdéle můžeme čekat, než začneme opravdu snižovat emise? Můžeme to odsunout do roku 2020, 2030, 2050?" Nebo se ptáme, "O kolik můžeme nechat planetu oteplit a stále to přežít? Může to být o dva stupně, o tři, nebo -- k čemuž směřujeme nyní -- o čtyři stupně Celsia?" A mimochodem, předpoklad, že můžeme bezpečně ovládat neuvěřitelně spletitý klimatický systém Země, jako kdyby měla termostat, činit planetu ani ne moc teplou, ani ne moc studenou, ale tak akorát -- tak trochu ve stylu zlatá střední cesta -- je čistá fantazie, která nepřichází od klimatologů, ale od ekonomů, kteří roubují své mechanismy myšlení na vědu. Skutečnost je taková, že jednoduše nevíme, kdy oteplování, které jsme způsobili, bude nezvratné vzhledem ke zpětným vazbám systému. Takže ještě jednou, proč takhle bláznivě riskujeme s tím nejcennějším? Možná vás teď napadá řada různých vysvětlení, jako například chamtivost. To je oblíbené vysvětlení a skrývá se v něm mnoho pravdy. Protože velký risk, jak všichni víme, přináší velký zisk. Dalším vysvětlením bezohlednosti, které často slýcháme, je arogance. Chamtivost a arogance jsou vzájemně propojené, když přijde na bezohlednost. Například, jste-li 35letý bankéř, který vydělává 100krát víc než neurochirurg, pak potřebujete příběh, potřebujete historku, která tento nepoměr ospravedlní. A ve výsledku nemáte tolik možností. Buď jste neuvěřitelně dobrý podvodník, a prostě vám to prochází -- obehráli jste systém -- nebo jste zázračné dítě, jakého svět ještě neviděl. Obě možnosti -- zázračné dítě i podvodník -- vás učiní přehnaně sebevědomým, a tím pádem více náchylným ještě víc v budoucnu riskovat. Mimochodem, Tony Hayward, bývalý ředitel BP, měl na stole plaketu, na které bylo vyryto toto inspirující motto: "O co by ses pokusil, kdybys věděl, že nemůžeš neuspět?" Tohle je ve celkem oblíbená plaketa a vy jste dav úspěšných a ambiciózních, takže se vsadím, že někteří z vás tuto plaketu mají. Nestyďte se. Odsunout strach z neúspěchu stranou může být celkem dobrá věc, trénujete-li na triatlon nebo se připravujete na TED přednášku, ale osobně si myslím, že lidé, kteří mají moc zničit naše hospodářství a zdevastovat naše životní prostředí, by raději měli mít na stěně obraz Ikara, protože -- možná ne konkrétně tento -- ale chci, aby si neustále uvědomovali možnost neúspěchu. Takže máme nenasytnost, máme přehnanou sebedůvěru / aroganci, ale vzhledem k tomu, že jsme zde na TEDWomen (TEDženy), vezměme v úvahu ještě další faktor, který může v určité malé míře přispívat ke společenské bezohlednosti. Nebudu tenhle bod příliš rozvíjet, ale studie ukazují, že ženy - investorky jsou mnohem méně náchylné k bezohlednému riskování než muži, právě proto, jak už jsme slyšeli, že ženy nemají tendenci trpět přehnanou sebedůvěrou tak jako muži. Takže se ukazuje, že být méně placen a chválen, má i své výhody -- přinejmenším pro společnost. Na druhou stranu, neustále slyšet, že jste nadaní, jedineční a zrození k tomu, abyste vládli, má pro společnost výrazně stinné stránky. A tento problémem -- říkejme tomu úskalí zvýhodnění -- nás, myslím, posouvá blíže ke kořenům naší společné bezohlednosti. Protože my všichni -- alespoň na severní polokouli -- muži i ženy, jsme součástí tohoto poselství. Takže o čem tu mluvím. Ať už jim aktivně věříme nebo je uvědoměle odmítáme, naše kultura zůstává v sevření jistých archetypálních příběhů o naší nadřazenosti nad druhými a nad přírodou. Příběh o objevování nových krajů, o dobývajících průkopnících, příběh o osudovosti, příběh o zkáze a spáse. A ve chvíli, kdy si myslíte, že se tyto příběhy upadají v zapomnění a že jsme je překonali, objeví se na těch nejpodivnějších místech. Například, na tuto reklamu jsem narazila před dámskými toaletami na letišti v Kansas City. Je na nový odolný telefon od Motoroly, a ano, opravdu tam stojí, "Uhoďte matku přírodu do tváře." A neukazuji to proto, abych se pustila do Motoroly -- to je jen bonus. Ukazuji to, protože -- nejsou sponzorem, že ne? -- protože, svým způsobem to je hloupá verze našeho mýtu o civilisaci. Dávali jsme matce přírodě facky a vyhráli jsme. Vždy vyhrajeme, protože naším osudem je vládnout přírodě. Ale tohle není jediná pohádka, kterou si o přírodě namlouváme. Je tu ještě jedna, stejně důležitá, o tom, jak moc je ta samá matka příroda životadárná a nezničitelná, takže její hojnost nemůžeme nikdy vyčerpat. Poslechněme si ještě jednou, co řekl Tony Hayward. "Mexický záliv je velmi velký oceán. Množství ropy a dispersantů, které tam vypouštíme, je nepatrné v porovnání s celkovým objemem vody." Jinými slovy oceán je velký, on se s tím dokáže vyrovnat. Tento základní předpoklad nevyčerpatelnosti nás vede k tomu, že bezohledně riskujeme. Protože to je náš hlavní příběh: Jakkoliv to pokazíme, vždy tu ještě něco zbyde -- další voda, další půda, další nevyužité zdroje. Nová bublina nahradí tu starou. Přijde nová technologie, aby napravila škody, které tu zanechala ta předchozí. Jistým způsobem to je i příběh o osídlení Ameriky, údajně nevyčerpatelné kraje, do kterých Evropané utíkali. Je to rovněž příběh moderního kapitalismu. Neboť to bylo právě bohatství této země, co umožnilo zrození našeho ekonomického systému, toho, který nemůže přežít bez neustálého růstu a nekonečných zásob nových neprozkoumaných zemí. Problém je, že tento příběh nebyl nikdy pravdivý. Země měla vždy své limity, ty jen byly mimo náš dohled. A nyní na tyto limity narážíme na několika frontách. Věřím, že to víme, a i přesto se nacházíme uvězněni v jakési vypravěčské smyčce. Nejen že stále dokola vyprávíme ty samé oposlouchané příběhy, ale nyní tak činíme se zuřivostí a vztekem, že to, upřímně, až hraničí s nevkusem. Jak jinak vysvětlit kulturní prostředí obývané Sarah Palinovou. Na jednu stranu nás nabádá "vrtejte, co to jen jde," protože Bůh vložil tyto zdroje do země, abychom je využili. A na druhou stranu oslavuje ve svém televizním pořadu nedotknutelnou krásu divoké Aljašky. Jak je toto dvojité poselství šílené, tak je uklidňující. Ignorujte plížící se obavy, že jsem konečně narazili na zeď. Stále zde není hranic. Vždy tu budou další země. Takže se přestaňte strachovat a nakupujte. Kdyby to tak bylo jen o televizním pořadu Sarah Palinové. V ekologických kruzích často slyšíme, že spíše než přecházet k obnovitelným zdrojům, pokračujeme dál, jak jsme zvyklí. Bohužel, to je příliš optimistický pohled. Pravdou totiž je, že jsme již vyčerpali obrovské množství jednoduše dostupných fosilních paliv, že už jsme se dostali do období mnohem většího rizika, do doby extrémní energie. To znamená těžbu ropy v nejhlubších vodách, včetně zamrzlého Arktického moře, kde odstraňování následků může být jednoduše nemožné. To znamená velkoplošné hydraulické dobývání plynu a rozsáhlou povrchovou těžbu uhlí, jaké jsme ještě neviděli. A tím nejkontroverznějším způsobem jsou dehtové písky. Vždy mě překvapí jak málo lidé mimo Kanadu vědí o dehtových píscích v Albertě, u kterých se letos očekává, že se stanou hlavním zdrojem ropy dovážené do USA. Stojí za to tohle trochu rozvést a porozumět tomu, protože věřím, že ilustruje bezohlednost a cestu, kterou jsme si zvolili, lépe než cokoliv jiného. Zde se dehtové písky nachází, pod jedním z posledních úžasných severských boreálních lesů. Tato ropa není tekutá, nemůžete jen tak vyvrtat díru a čerpat ji nahoru. Ropa z dehtových písků je pevná, smíšená se zeminou. Takže abyste se k ní dostali, musíte nejdříve vykácet ty stromy. Potom strhnete svrchní půdy a dostanete se k ropnému písku. Tento proces vyžaduje velké množství vody, která je následně vypouštěna do obřích toxických kalových nádrží. To je velmi špatná zpráva pro místní domorodé obyvatele, kteří žijí níže po proudu a kteří hlásí varovně vysoké výskyty rakoviny. Díváme-li se na tyto obrázky je těžké si uvědomit velikost celé této akce, kterou již můžeme zahlédnout z vesmíru a která může dosáhnout až velikosti Anglie. Zjistila jsem, že pomáhá, když se člověk podívá na ty náklaďáky, které převáží zem, největší jaké kdy byly postaveny. Tam dole vedle toho kola, to je člověk. Chci tím říct, že tohle není ropný vrt, ani důlní těžba. Tohle je pozemní stahování z kůže. Rozsáhlé, živé krajiny jsou zničeny a zanechány jen v odstínech šedé. Měla bych říct, že pokud jde o mě, tohle by byla ohavnost, i kdyby se tím do ovzduší nevypustila jediná částice uhlíku. Ale pravdou je, že v průměru vyprodukuje přeměna tohoto sajrajtu v ropu asi tak třikrát více skleníkových plynů než výroba běžné ropy v Kanadě. Jak jinak to popsat, než jako formu masového šílenství? Když konečně víme, že se musíme učit, jak žít na povrchu naší planety, a využívat energii ze slunce, větru a vln, zběsile hrabeme, abychom se dostali k tomu nejšpinavějšímu, nejemisnějšímu, co si lze představit. Sem nás zavedl náš příběh o nekonečném růstu, do této černé díry uprostřed mé země -- k místu takové planetární bolesti, že se na něj, stejně jako na ten gejzír způsobený BP, člověk nevydrží dívat příliš dlouho. Jak nám ukázal Jared Diamond a ostatní, toto je způsob, jak civilizace páchá sebevraždu, sešlápnutím plynu přesně ve chvíli, kdy by měla brzdit. Problém je, že náš hlavní příběh má i na toto odpověď. Na poslední chvíli budeme zachráněni, tak jako v každém hollywoodském filmu, tak jako ve filmu Extáze (The Rapture). Samozřejmě naším světským náboženstvím je technologie. Možná jste si všimli, že je stále více titulků jako je tento. Představa, která stojí ta touto formou geoinženýrství, jak se tomu říká, je, že jak se planeta otepluje, budeme moci střílet částice sulfátů a hliníku do stratosféry, abychom odrazili část slunečních paprsků zpět do vesmíru, a tím ochladili planetu. Nejšílenější plán -- a to si nevymýšlím -- je umístit něco jako je zahradní hadice na oblohu do výšky 31 km, aby tam zavěšená na balónech chrlila oxid siřičitý. Takže řešením znečištění je ještě větší znečištění. Vlastně se to dost podobá té "odpadkové injekci". Seriózní vědci, kteří jsou do tohoto výzkumu zapojeni, zdůrazňují, že tyto metody nejsou vůbec otestované. Nevědí, zda budou fungovat, a netuší ani, jaké hrozivé vedlejší účinky by mohly způsobit. Navzdory tomu je pouhá zmínka o geoinženýrství v určitých kruzích vítána -- především v medíálních kruzích -- s úlevou, která má nádech euforie. Našli jsme únikovou cestu. Objevili jsme nové země. A co je nejdůležitější, vůbec nemusíme měnit náš životní styl. Vidíte, pro některé je zachráncem muž sedící v oblacích. Pro jiné je to muž se zahradní hadicí. Strašně moc potřebujeme nové příběhy. Příběhy, ve kterých vystupuje jiný druh hrdinů, kteří jsou ochotni riskovat jiným způsobem -- postavit se bezohlednosti čelem -- a přistoupit k preventivním činům, i kdyby to mělo znamenat přímou akci -- jako například stovky mladých lidí, které zatknou, když blokují špinavé elektrárny nebo bojují proti odstraňování vrcholů hor za účelem těžby uhlí. Potřebujeme příběhy, které nahradí lineární vyprávění o nekonečném růstu kruhovým vyprávěním, který nám připomene, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, že tohle je náš jediný domov. Tady není úniková cesta. Říkejte tomu karma, říkejte tomu fyzika, zákon akce a reakce, řikejte tomu opatrnost: tento princip nám připomíná, že život je přiliš vzácný, než abychom jej riskovali pro jakýkoliv zisk. Děkuji. --
I just did something I've never done before. I spent a week at sea on a research vessel. Now I'm not a scientist, but I was accompanying a remarkable scientific team from the University of South Florida who have been tracking the travels of BP's oil in the Gulf of Mexico. This is the boat we were on, by the way. The scientists I was with were not studying the effect of the oil and dispersants on the big stuff -- the birds, the turtles, the dolphins, the glamorous stuff. They're looking at the really little stuff that gets eaten by the slightly less little stuff that eventually gets eaten by the big stuff. And what they're finding is that even trace amounts of oil and dispersants can be highly toxic to phytoplankton, which is very bad news, because so much life depends on it. So contrary to what we heard a few months back about how 75 percent of that oil sort of magically disappeared and we didn't have to worry about it, this disaster is still unfolding. It's still working its way up the food chain. Now this shouldn't come as a surprise to us. Rachel Carson -- the godmother of modern environmentalism -- warned us about this very thing back in 1962. She pointed out that the "control men" -- as she called them -- who carpet-bombed towns and fields with toxic insecticides like DDT, were only trying to kill the little stuff, the insects, not the birds. But they forgot this: the fact that birds dine on grubs, that robins eat lots of worms now saturated with DDT. And so, robin eggs failed to hatch, songbirds died en masse, towns fell silent. Thus the title "Silent Spring." I've been trying to pinpoint what keeps drawing me back to the Gulf of Mexico, because I'm Canadian, and I can draw no ancestral ties. And I think what it is is I don't think we have fully come to terms with the meaning of this disaster, with what it meant to witness a hole ripped in our world, with what it meant to watch the contents of the Earth gush forth on live TV, 24 hours a day, for months. After telling ourselves for so long that our tools and technology can control nature, suddenly we were face-to-face with our weakness, with our lack of control, as the oil burst out of every attempt to contain it -- "top hats," "top kills" and, most memorably, the "junk shot" -- the bright idea of firing old tires and golf balls down that hole in the world. But even more striking than the ferocious power emanating from that well was the recklessness with which that power was unleashed -- the carelessness, the lack of planning that characterized the operation from drilling to clean-up. If there is one thing BP's watery improv act made clear, it is that, as a culture, we have become far too willing to gamble with things that are precious and irreplaceable, and to do so without a back-up plan, without an exit strategy. And BP was hardly our first experience of this in recent years. Our leaders barrel into wars, telling themselves happy stories about cakewalks and welcome parades. Then, it is years of deadly damage control, Frankensteins of sieges and surges and counter-insurgencies, and once again, no exit strategy. Our financial wizards routinely fall victim to similar overconfidence, convincing themselves that the latest bubble is a new kind of market -- the kind that never goes down. And when it inevitably does, the best and the brightest reach for the financial equivalent of the junk shot -- in this case, throwing massive amounts of much-needed public money down a very different kind of hole. As with BP, the hole does get plugged, at least temporarily, but not before exacting a tremendous price. We have to figure out why we keep letting this happen, because we are in the midst of what may be our highest-stakes gamble of all -- deciding what to do, or not to do, about climate change. Now as you know, a great deal of time is spent, in this country and around the world, inside the climate debate, on the question of, "What if the IPC scientists are all wrong?" Now a far more relevant question -- as MIT physicist Evelyn Fox Keller puts it -- is, "What if those scientists are right?" Given the stakes, the climate crisis clearly calls for us to act based on the precautionary principle -- the theory that holds that when human health and the environment are significantly at risk and when the potential damage is irreversible, we cannot afford to wait for perfect scientific certainty. Better to err on the side of caution. More overt, the burden of proving that a practice is safe should not be placed on the public that would be harmed, but rather on the industry that stands to profit. But climate policy in the wealthy world -- to the extent that such a thing exists -- is not based on precaution, but rather on cost-benefit analysis -- finding the course of action that economists believe will have the least impact on our GDP. So rather than asking, as precaution would demand, what can we do as quickly as possible to avoid potential catastrophe, we ask bizarre questions like this: "What is the latest possible moment we can wait before we begin seriously lowering emissions? Can we put this off till 2020, 2030, 2050?" Or we ask, "How much hotter can we let the planet get and still survive? Can we go with two degrees, three degrees, or -- where we're currently going -- four degrees Celsius?" And by the way, the assumption that we can safely control the Earth's awesomely complex climate system as if it had a thermostat, making the planet not too hot, not too cold, but just right -- sort of Goldilocks style -- this is pure fantasy, and it's not coming from the climate scientists. It's coming from the economists imposing their mechanistic thinking on the science. The fact is that we simply don't know when the warming that we create will be utterly overwhelmed by feedback loops. So once again, why do we take these crazy risks with the precious? A range of explanations may be popping into your mind by now, like "greed." This is a popular explanation, and there's lots of truth to it, because taking big risks, as we all know, pays a lot of money. Another explanation that you often hear for recklessness is hubris. And greed and hubris are intimately intertwined when it comes to recklessness. For instance, if you happen to be a 35-year-old banker taking home 100 times more than a brain surgeon, then you need a narrative, you need a story that makes that disparity okay. And you actually don't have a lot of options. You're either an incredibly good scammer, and you're getting away with it -- you gamed the system -- or you're some kind of boy genius, the likes of which the world has never seen. Now both of these options -- the boy genius and the scammer -- are going to make you vastly overconfident and therefore more prone to taking even bigger risks in the future. By the way, Tony Hayward, the former CEO of BP, had a plaque on his desk inscribed with this inspirational slogan: "What would you attempt to do if you knew you could not fail?" Now this is actually a popular plaque, and this is a crowd of overachievers, so I'm betting that some of you have this plaque. Don't feel ashamed. Putting fear of failure out of your mind can be a very good thing if you're training for a triathlon or preparing to give a TEDTalk, but personally, I think people with the power to detonate our economy and ravage our ecology would do better having a picture of Icarus hanging from the wall, because -- maybe not that one in particular -- but I want them thinking about the possibility of failure all of the time. So we have greed, we've got overconfidence/hubris, but since we're here at TEDWomen, let's consider one other factor that could be contributing in some small way to societal recklessness. Now I'm not going to belabor this point, but studies do show that, as investors, women are much less prone to taking reckless risks than men, precisely because, as we've already heard, women tend not to suffer from overconfidence in the same way that men do. So it turns out that being paid less and praised less has its upsides -- for society at least. The flipside of this is that constantly being told that you are gifted, chosen and born to rule has distinct societal downsides. And this problem -- call it the "perils of privilege" -- brings us closer, I think, to the root of our collective recklessness. Because none of us -- at least in the global North -- neither men nor women, are fully exempt from this message. Here's what I'm talking about. Whether we actively believe them or consciously reject them, our culture remains in the grips of certain archetypal stories about our supremacy over others and over nature -- the narrative of the newly discovered frontier and the conquering pioneer, the narrative of manifest destiny, the narrative of apocalypse and salvation. And just when you think these stories are fading into history, and that we've gotten over them, they pop up in the strangest places. For instance, I stumbled across this advertisement outside the women's washroom in the Kansas City airport. It's for Motorola's new Rugged cell phone, and yes, it really does say, "Slap Mother Nature in the face." And I'm not just showing it to pick on Motorola -- that's just a bonus. I'm showing it because -- they're not a sponsor, are they? -- because, in its own way, this is a crass version of our founding story. We slapped Mother Nature around and won, and we always win, because dominating nature is our destiny. But this is not the only fairytale we tell ourselves about nature. There's another one, equally important, about how that very same Mother Nature is so nurturing and so resilient that we can never make a dent in her abundance. Let's hear from Tony Hayward again. "The Gulf of Mexico is a very big ocean. The amount of oil and dispersants that we are putting into it is tiny in relation to the total water volume." In other words, the ocean is big; she can take it. It is this underlying assumption of limitlessness that makes it possible to take the reckless risks that we do. Because this is our real master-narrative: however much we mess up, there will always be more -- more water, more land, more untapped resources. A new bubble will replace the old one. A new technology will come along to fix the messes we made with the last one. In a way, that is the story of the settling of the Americas, the supposedly inexhaustible frontier to which Europeans escaped. And it's also the story of modern capitalism, because it was the wealth from this land that gave birth to our economic system, one that cannot survive without perpetual growth and an unending supply of new frontiers. Now the problem is that the story was always a lie. The Earth always did have limits. They were just beyond our sights. And now we are hitting those limits on multiple fronts. I believe that we know this, yet we find ourselves trapped in a kind of narrative loop. Not only do we continue to tell and retell the same tired stories, but we are now doing so with a frenzy and a fury that, frankly, verges on camp. How else to explain the cultural space occupied by Sarah Palin? Now on the one hand, exhorting us to "drill, baby, drill," because God put those resources into the ground in order for us to exploit them, and on the other, glorying in the wilderness of Alaska's untouched beauty on her hit reality TV show. The twin message is as comforting as it is mad. Ignore those creeping fears that we have finally hit the wall. There are still no limits. There will always be another frontier. So stop worrying and keep shopping. Now, would that this were just about Sarah Palin and her reality TV show. In environmental circles, we often hear that, rather than shifting to renewables, we are continuing with business as usual. This assessment, unfortunately, is far too optimistic. The truth is that we have already exhausted so much of the easily accessible fossil fuels that we have already entered a far riskier business era, the era of extreme energy. So that means drilling for oil in the deepest water, including the icy Arctic seas, where a clean-up may simply be impossible. It means large-scale hydraulic fracking for gas and massive strip-mining operations for coal, the likes of which we haven't yet seen. And most controversially, it means the tar sands. I'm always surprised by how little people outside of Canada know about the Alberta Tar Sands, which this year are projected to become the number one source of imported oil to the United States. It's worth taking a moment to understand this practice, because I believe it speaks to recklessness and the path we're on like little else. So this is where the tar sands live, under one of the last magnificent Boreal forests. The oil is not liquid. You can't just drill a hole and pump it out. Tar sand's oil is solid, mixed in with the soil. So to get at it, you first have to get rid of the trees. Then, you rip off the topsoil and get at that oily sand. The process requires a huge amount of water, which is then pumped into massive toxic tailing ponds. That's very bad news for local indigenous people living downstream who are reporting alarmingly high cancer rates. Now looking at these images, it's difficult to grasp the scale of this operation, which can already be seen from space and could grow to an area the size of England. I find it helps actually to look at the dump trucks that move the earth, the largest ever built. That's a person down there by the wheel. My point is that this is not oil drilling. It's not even mining. It is terrestrial skinning. Vast, vivid landscapes are being gutted, left monochromatic gray. Now I should confess that as [far as] I'm concerned this would be an abomination if it emitted not one particle of carbon. But the truth is that, on average, turning that gunk into crude oil produces about three times more greenhouse gas pollution than it does to produce conventional oil in Canada. How else to describe this, but as a form of mass insanity? Just when we know we need to be learning to live on the surface of our planet, off the power of sun, wind and waves, we are frantically digging to get at the dirtiest, highest-emitting stuff imaginable. This is where our story of endless growth has taken us, to this black hole at the center of my country -- a place of such planetary pain that, like the BP gusher, one can only stand to look at it for so long. As Jared Diamond and others have shown us, this is how civilizations commit suicide, by slamming their foot on the accelerator at the exact moment when they should be putting on the brakes. The problem is that our master-narrative has an answer for that too. At the very last minute, we are going to get saved just like in every Hollywood movie, just like in the Rapture. But, of course, our secular religion is technology. Now, you may have noticed more and more headlines like these. The idea behind this form of "geoengineering" as it's called, is that, as the planet heats up, we may be able to shoot sulfates and aluminum particles into the stratosphere to reflect some of the sun's rays back to space, thereby cooling the planet. The wackiest plan -- and I'm not making this up -- would put what is essentially a garden hose 18-and-a-half miles high into the sky, suspended by balloons, to spew sulfur dioxide. So, solving the problem of pollution with more pollution. Think of it as the ultimate junk shot. The serious scientists involved in this research all stress that these techniques are entirely untested. They don't know if they'll work, and they have no idea what kind of terrifying side effects they could unleash. Nevertheless, the mere mention of geoengineering is being greeted in some circles, particularly media circles, with a relief tinged with euphoria. An escape hatch has been reached. A new frontier has been found. Most importantly, we don't have to change our lifestyles after all. You see, for some people, their savior is a guy in a flowing robe. For other people, it's a guy with a garden hose. We badly need some new stories. We need stories that have different kinds of heroes willing to take different kinds of risks -- risks that confront recklessness head on, that put the precautionary principle into practice, even if that means through direct action -- like hundreds of young people willing to get arrested, blocking dirty power plants or fighting mountaintop-removal coal mining. We need stories that replace that linear narrative of endless growth with circular narratives that remind us that what goes around comes around. That this is our only home. There is no escape hatch. Call it karma, call it physics, action and reaction, call it precaution -- the principle that reminds us that life is too precious to be risked for any profit. Thank you. (Applause)