Nejsem designér, to ani omylem. Můj otec jím byl a bylo velmi zajímavé s ním vyrůstat. Musel jsem zjistit, co to táta vlastně dělá a proč je to důležité.
I am no designer, nope, no way. My dad was, which is kind of an interesting way to grow up. I had to figure out what it is my dad did and why it was important.
Táta mluvil často o špatném designu, když jsme vyrůstali, "Špatný design je, když lidi nepřemýšlejí, Johne" říkal kdykoli se nějaké dítě zranilo o sekačku nebo se páska zasekla ve psacím stroji, nebo se zasekla kuchyňská měchačka.
Dad talked a lot about bad design when we were growing up, you know, "Bad design is just people not thinking, John," he would say whenever a kid would be injured by a rotary lawn mower or, say, a typewriter ribbon would get tangled or an eggbeater would get jammed in the kitchen.
"Design -- špatný design nelze omluvit, nechávat věci se dít a nepřemýšlet o nich. Každý předmět musí být o něčem Johne. Musí být i o uživateli. Musí ho vrhnout do příběhu o uživateli a předmětu.
You know, "Design -- bad design, there's just no excuse for it. It's letting stuff happen without thinking about it. Every object should be about something, John. It should imagine a user. It should cast that user in a story starring the user and the object.
Dobrý design," říkal otec, "je o záměru." To říkal.
Good design," my dad said, "is about supplying intent." That's what he said.
Otec pomáhal navrhnout kontrolní panel pro počítač IBM 360. To byla velká zakázka, důležitá. Chvíli pracoval pro Kodak, důležité. Navrhoval stoly, židle a jiné kancelářské vybavení pro Steelcase; důležité. Věděl jsem, že je design důležitý, protože jsme díky němu měli co jíst.
Dad helped design the control panels for the IBM 360 computer. That was a big deal; that was important. He worked for Kodak for a while; that was important. He designed chairs and desks and other office equipment for Steelcase; that was important. I knew design was important in my house because, for heaven's sake, it put food on our table, right?
A design bylo všechno co můj otec dělal. Měl jazzovou kapelu, když jsme vyrůstali a vždycky hrál Louise Armstronga. Občas jsem se ho ptal:
And design was in everything my dad did. He had a Dixieland jazz band when we were growing up, and he would always cover Louis Armstrong tunes. And I would ask him every once in a while,
"Tati, chceš aby to znělo jako na nahrávce?" Měli jsme spoustu jazzových nahrávek ležících po domě. A říkal: "Ne, nikdy Johne, nikdy. Písnička je dána, takhle to musíš brát. Musíš si ji přivlastnit, uplatnit design. Ukaž všem co je tvůj záměr," říkával. "Jednat podle designu bychom měli všichni. Je to pro všechny přirozené."
"Dad, do you want it to sound like the record?" We had lots of old jazz records lying around the house. And he said, "No, never, John, never. The song is just a given, that's how you have to think about it. You gotta make it your own. You gotta design it. Show everyone what you intend," is what he said. "Doing that, acting by design, is what we all should be doing. It's where we all belong."
Všichni? Designéři? Tati, tati.
All of us? Designers? Oh, oh, Dad. Oh, Dad.
Písnička je dána. Záleží na tom jak ji zahrajete. Držme chvíli tuto myšlenku. Je to trochu jako tenhle vozík, že? Původní melodie? Trochu děsivá.
The song is just a given. It's how you cover it that matters. Well, let's hold on to that thought for just a minute. It's kind of like this wheelchair I'm in, right? The original tune? It's a little scary.
"Oh, co se mu to stalo? Nemůže chodit. Znáte to?" Někdo?"
"Ooh, what happened to that dude? He can't walk. Anybody know the story? Anybody?"
Nerad o tom mluvím, ale dnes vám to řeknu. Přesně před 36 lety, tento týden, jsem byl ve špatně navrženém autě, které narazilo na špatně navržená svodidla na špatně navržené cestě v Pennsylvanii, zřítilo se z šedesátimetrové hráze a zabilo dva pasažéry v autě. Ale od té doby, mi byl tento vozík daný. Můj život, napospas dobrému a špatnému designu.
I don't like to talk about this very much, but I'll tell you guys the story today. All right, exactly 36 years ago this week, that's right, I was in a poorly designed automobile that hit a poorly designed guardrail on a poorly designed road in Pennsylvania, and plummeted down a 200-foot embankment and killed two people in the car. But ever since then, the wheelchair has been a given in my life. My life, at the mercy of good design and bad design.
Přemýšlejte o tom. Z designového hlediska je invalidní vozík velmi složitá věc. Promítá především tragédii, strach a smůlu a promítá to sdělení, ten příběh, tak silně že překryje téměř všechno ostatní.
Think about it. Now, in design terms, a wheelchair is a very difficult object. It mostly projects tragedy and fear and misfortune, and it projects that message, that story, so strongly that it almost blots out anything else.
Jezdím na letišti a matky odtahují své děti z cesty a říkají: "Nezírej!" Ubohé dítě má na tváří výraz zděšení, bůhví, co si myslí. A takhle to jde desetiletí. Proč se to děje, co s tím můžu dělat? Jak to můžu změnit, musí tam něco být. Vyhýbal jsem se třeba očnímu kontaktu - jenom se tak mračil. Nebo se strašně dobře vyfikl nebo něco. Nebo navázal oční kontakt s každým -- to bylo spíš děsivé, vůbec to nefungovalo. (smích) Vše co vás napadne, to jsem zkusil. Nesprchoval se týden, nic nefungovalo.
I roll swiftly through an airport, right? And moms grab their kids out of the way and say, "Don't stare!" The poor kid, you know, has this terrified look on his face, God knows what they think. And for decades, I'm going, why does this happen? What can I do about it? How can I change this? I mean there must be something. So I would roll, I'd make no eye contact -- just kinda frown, right? Or I'd dress up really, really sharply or something. Or I'd make eye contact with everyone -- that was really creepy; that didn't work at all. (Laughter) You know anything, I'd try. I wouldn't shower for a week -- nothing worked.
Až před několika lety, moje šestileté dcery se dívaly na katalog vozíků a řekly:
Nothing whatsoever worked until a few years ago, my six-year-old daughters were looking at this wheelchair catalog that I had, and they said,
"Tati, koukej, musíš mít tyhle, ty blikající, ty muší mít!"
"Oh, Dad! Dad! Look, you gotta get these, these flashy wheels -- you gotta get 'em!"
A já řekl: "Děvčata, táta je velmi důležitý novinář," "tyhle mít nemůžu."
And I said, "Oh, girls, Dad is a very important journalist, that just wouldn't do at all."
A ony samozřejmě hned usoudily:
And of course, they immediately concluded,
"To je otrava tati. Novináři nesmí mít blikající kolečka. To asi nejsi zas ta důležitý ne?" řekly.
"Oh, what a bummer, Dad. Journalists aren't allowed to have flashy wheels. I mean, how important could you be then?" they said.
"Počkat, dobře dobře, koupím je." rozhodl jsem čistě z prostestu.
I went, "Wait a minute, all right, right -- I'll get the wheels." Purely out of protest,
Vybral jsem si blikající kolečka, nainstaloval je a pak -- koukejte. Můžete mi zhasnout prosím? (smích) Koukejte! Podívejte na tohle. Koukejte!
I got the flashy wheels, and I installed them and -- check this out. Could I have my special light cue please? (Laughter) Look at that! Now ... look at, look at this! Look at this!
Takže na co se teď díváte mi kompletně změnilo život. Myslím totálně změnilo život. Místo nepřítomných výrazů a trapností si teď ukazujou a smějí se!
So what you are looking at here has completely changed my life, I mean totally changed my life. Instead of blank stares and awkwardness, now it is pointing and smiling!
Lidé říkají: "Hej, super kolečka! Jsou úžasný! Ty chci taky!" říkali malé děti. "Můžu se svézt?" (smích)
People going, "Awesome wheels, dude! Those are awesome! I mean, I want some of those wheels!" Little kids say, "Can I have a ride?" (Laughter)
A samozřejmě občas je tu někdo obvykle muž ve středním věku: "To jsou skvělá kolečka! To je kvůli bezpečnosti, že?" (smích) Ne! Nejsou kvůli bezpečnosti. Ne, ne, ne, ne, ne.
And of course there's the occasional person -- usually a middle-aged male who will say, "Oh, those wheels are great! I guess they're for safety, right?" (Laughter) No! They're not for safety. No, no, no, no, no.
Jaký je rozdíl mezi vozíkem bez světýlek a vozíkem se světýlky? Rozdílem je záměr. Tak to je, už nejsem oběť. Změnil jsem situaci -- Jsem teď Velitel vesmírné lodě Vozík s laserovými kolečky. Záměr úplně změní obrázek. Rozhodl jsem se obohatit pocit z ježdění jednoduchým designovým prvkem. Jednám se záměrem. Dělá to z vás autora. Naznačuje to, že to máte pod kontrolou. Je to uklidňující, lidi to přitahuje Přivlastníte si celý ten zážitek. Zakryjete tu tragickou melodii něčím jiným, něčím radikálně jiným. Lidé na to reagujou.
What's the difference here, the wheelchair with no lights and the wheelchair with lights? The difference is intent. That's right, that's right; I'm no longer a victim. I chose to change the situation -- I'm the Commander of the Starship Wheelchair with the phaser wheels in the front. Right? Intent changes the picture completely. I choose to enhance this rolling experience with a simple design element. Acting with intent. It conveys authorship. It suggests that someone is driving. It's reassuring; people are drawn to it. Someone making the experience their own. Covering the tragic tune with something different, something radically different. People respond to that.
Zdá se to být jednoduché, ale myslím si, že naše společnost a kultura obecně má velký problém s úmysly. Pojďme dál. Podívejte se na něho. Víte, kdo to je? To je Anders Breivik. Pokud opravdu zamýšlel loni v Oslu v Norsku, zabít desítky a desítky mladých lidí, pokud to byl jeho záměr, tak je to nebezpečný zločinec. A my ho potrestáme. Doživotí. Trest smrti v USA, v Norsku ne. Ale, pokud jednal na základě nějakých šílených bludů, byl motivován nějakou náhodnou psychickou poruchou, tak je to úplně jiná kategorie. Zavřeme ho na zbytek života, ale budeme ho klinicky pozorovat. Je to úplně jiná oblast. Jako vrah s úmyslem zabít, je Anders Breivik prostě zlý. Ale jako dysfunkční, dysfunkční vrah/psychopat je něco mnohem komplikovanějšího. Je jako náznak nějakého primitivního, dávného chaosu. Jako nečekaný jev přírody, ze které pocházíme. Stává se něčím velmi odlišným.
Now it seems simple, but actually I think in our society and culture in general, we have a huge problem with intent. Now go with me here. Look at this guy. You know who this is? It's Anders Breivik. Now, if he intended to kill in Olso, Norway last year, dozens and dozens of young people -- if he intended to do that, he's a vicious criminal. We punish him. Life in prison. Death penalty in the United States, not so much in Norway. But, if he instead acted out of a delusional fantasy, if he was motivated by some random mental illness, he's in a completely different category. We may put him away for life, but we watch him clinically. It's a completely different domain. As an intentional murderer, Anders Breivik is merely evil. But as a dysfunctional, as a dysfunctional murderer/psychotic, he's something much more complicated. He's the breath of some primitive, ancient chaos. He's the random state of nature we emerged from. He's something very, very different.
Jakoby záměr byl nezbytnou složkou pro lidskost. Je to něco co nějak musíme udělat. Měli bychom jednat se záměrem. Měli bychom se řídit designem. Záměr značí civilizaci.
It's as though intent is an essential component for humanity. It's what we're supposed to do somehow. We're supposed to act with intent. We're supposed to do things by design. Intent is a marker for civilization.
Teď vám ukážu něco důvěrnějšího: Má rodina je celá o záměrech. Jsou tu dva páry dvojčat, výsledek oplodnění in vitro, kvůli jistým fyziologickým překážkám. Každopádně, technologie in vitro, IVF, je na tom se záměrem asi stejně jako zemědělství. Povím vám, někteří z vás to možná znají. Vlastně, celá technologie extrakce spermatu pro muže se zraněním páteře byl vynález veterináře. Potkali jsme se, je to skvělý člověk. Nosil s sebou velkou koženou tašku plnou kapslí se spermatem všech zvířat, se kterými pracoval, všechna ta různá zvířata. Kapsle, které navrhl a byl na ně velmi, velmi pyšný.
Now here's an example a little closer to home: My family is all about intent. You can probably tell there are two sets of twins, the result of IVF technology, in vitro fertilization technology, due to some physical limitations I won't go into. Anyway, in vitro technology, IVF, is about as intentional as agriculture. Let me tell you, some of you may have the experience. In fact, the whole technology of sperm extraction for spinal cord-injured males was invented by a veterinarian. I met the dude. He's a great guy. He carried this big leather bag full of sperm probes for all of the animals that he'd worked with, all the different animals. Probes he designed, and in fact, he was really, really proud of these probes.
Říkal: "Jsi tady mezi koněm a veverkou, Johne." (smích) Každopádně, když jsme se s ženou rozhodli okořenit si život -- přeci jenom jsme měli čtyři děti -- trošičku jinou technologií, o které tady nebudu příliš mluvit -- můj urolog mě ujistil, že se nemám čeho bát.
He would say, "You're right between horse and squirrel, John." (Laughter) But anyway, so when my wife and I decided to upgrade our early middle age -- we had four kids, after all -- with a little different technology that I won't explain in too much detail here -- my urologist assured me I had nothing whatsoever to worry about.
"Nepotřebujeme antikoncepci? Jste si jistý doktore?"
"No need for birth control, Doc, are you sure about that?"
"Johne, Johne, díval jsem se na vaše záznamy. Z testů spermatu můžeme s jistotou říct, že sám jste v podstatě antikoncepce."
"John, John, I looked at your chart. From your sperm tests we can confidently say that you're basically a form of birth control."
No. (smích) To je ale osvobozující myšlenka! Ano! A po několika velmi svobodných víkendech, má žena a já pomocí nejnovějších technologií v oblasti erekce, která by si zasloužila vlastní přednášku, ale o tom teď nebudu mluvit, všimli jsme si povědomých a nečekaných symptomů. Asi jsem nebyl úplně antikoncepce. Podívejte na to písmo. Má žena byla rozčílená.
Well! (Laughter) What a liberating thought! Yes! And after a couple very liberating weekends, my wife and I, utilizing some cutting-edge erectile technology that is certainly worthy of a TEDTalk someday but I won't get into it now, we noticed some familiar, if unexpected, symptoms. I wasn't exactly a form of birth control. Look at that font there. My wife was so pissed.
To vymyslel designér? Ne, myslím, že to nebyl designér. A to je asi možná ten problém. A tak se narodil malý Ajax. Je jako naše ostatní děti, ale ten pocit je úplně jiný. Je to něco jako moje nehoda. Přišel zčistajasna. Ale všichni jsme se museli změnit, ne jen reagovat na dané; podřídit se tomu novému pocitu se záměrem. Je nás teď pět. Pět. Čelit danému záměrem. Řídit se designem. Jméno Ajax -- záměrnější už to být nemůže. Doufáme, že nám později poděkuje. (smích)
I mean, did a designer come up with that? No, I don't think a designer did come up with that. In fact, maybe that's the problem. And so, little Ajax was born. He's like our other children, but the experience is completely different. It's something like my accident, right? He came out of nowhere. But we all had to change, but not just react to the given; we bend to this new experience with intent. We're five now. Five. Facing the given with intent. Doing things by design. Hey, the name Ajax -- you can't get much more intentional than that, right? We're really hoping he thanks us for that later on. (Laughter)
Ale nikdy jsem se nestal designérem. Ne, ne, ne, ne. Ani to nezkusil. Ale miloval jsem dobrý design, když jsem vyrůstal. Kalkulačka HP 35S -- Bože, miloval jsem ji. Kéž bych jednu měl. Miluji tu věc. A mohu si ji dovolit. Jiné věci jsem si dovolit nemohl, jako třeba 1974 911 Targa. Ani ve škole jsem nestudoval nic o designu nebo inženýrství; zabýval jsem se zbytečnostmi jako třeba antikou, ale přesto tu byly nějaké lekce -- tenhle chlapík, Platón, byl designér. Navrhl stát v "republice", neuskutečněný design. Poslechněte si jednu část Platónova režimu 4.0:
But I never became a designer. No, no, no, no. Never attempted. Never even close. I did love some great designs as I was growing up: The HP 35S calculator -- God, I loved that thing. Oh God, I wish I had one. Man, I love that thing. I could afford that. Other designs I really couldn't afford, like the 1974 911 Targa. In school, I studied nothing close to design or engineering; I studied useless things like the Classics, but there were some lessons even there -- this guy, Plato, it turns out he's a designer. He designed a state in "The Republic," a design never implemented. Listen to one of the design features of Plato's Government 4.0:
"Stát, ve kterém se vladaři zdráhají vládnout je pod nejlepší a tichou vládou a stát, kde jsou horliví, je nejhorší."
"The State in which the rulers are most reluctant to govern is always the best and most quietly governed, and the State in which they are most eager, the worst."
No, to měl asi špatně, že? Ale podívejte na to tvrzení. Je o záměru, proto ho miluji. Uvažte o co Platónovi jde, co dělá? Je to velkolepá myšlenka designu -- obrovský myšlenka designu společná všem náboženstvím a filozofiím, která se objevila v antice. Co se tehdy dělo? Snažili se odpovědět na otázku co lidé dělají, když už se nesnaží jen přežít. Protože se lidé vynořili z pravěkého chaosu, střetu s nepředvídatelnou, brutální přírodou náhle měli čas přemýšlet -- a měli o čem přemýšlet. Najednou, lidská existence potřebovala úmysl. Lidský život potřeboval důvod. Realita potřebovala designéra. Dané bylo nahrazeno různými aspekty záměru, různými plány, různými bohy. O Bohu se ještě dohadujeme.
Well, got that wrong, didn't we? But look at that statement; it's all about intent. That's what I love about it. But consider what Plato is doing here. What is he doing? It's a grand idea of design -- a huge idea of design, common to all of the voices of religion and philosophy that emerged in the Classical period. What was going on then? They were trying to answer the question of what would human beings do now that they were no longer simply trying to survive? As the human race emerged from a prehistoric chaos, a confrontation with random, brutal nature, they suddenly had a moment to think -- and there was a lot to think about. All of a sudden, human existence needed an intent. Human life needed a reason. Reality itself needed a designer. The given was replaced by various aspects of intent, by various designs, by various gods. Gods we're still fighting about. Oh yeah.
Dnes už nestojíme proti chaosu přírody. Dnes je to chaos důsledků lidského života na Zemi. Tahle mladá disciplína zvaná design je ve skutečnosti vznikající étos formulující a odpovídající na otázku: Co budeme dělat proti tomu chaosu, který jsme vytvořili? Co budeme dělat? Jak vepíšeme záměr do všech námi vytvořených předmětů, do všech vznikajících okolností a do všech míst, která měníme? Důsledky 7 miliard lidí na jedné planetě. To je melodie, kterou dnes všichni hrajeme. A nemůžeme opakovat minulost. To nestačí. To vůbec nestačí.
Today we don't confront the chaos of nature. Today it is the chaos of humanity's impact on the Earth itself that we confront. This young discipline called design, I think, is in fact the emerging ethos formulating and then answering a very new question: What shall we do now in the face of the chaos that we have created? What shall we do? How shall we inscribe intent on all the objects we create, on all the circumstances we create, on all the places we change? The consequences of a planet with 7 billion people and counting. That's the tune we're all covering today, all of us. And we can't just imitate the past. No. That won't do. That won't do at all.
Tohle je můj oblíbený moment v designu: Ve městě Kinshasa v Zairu (Kongo) v 90. letech jsem pracoval pro ABC News a psal jsem o pádu Mobuta Sese Seko, brutálního diktátora Zairu, který znásilnil a vyplenil celou zemi. Uprostřed Kinshasa se lidé bouřili. Město se rozpadalo, bylo to hrozné místo a musel jsem jít a prozkoumat centrum města abych napsal o nepokojích a plenění. Lidé si odnášeli vozidla, kusy budov. Vojáci v ulicích zloděje stříleli a některé hromadně zatýkali. Uprostřed toho zmatku jsem jel na invalidním vozíku a byl jsem úplně neviditelný. Úplně. Byl jsem na vozíku, nevypadal jsem jako zloděj. Byl jsem na vozíku, nevypadal jsem z jejich pohledu ani jako novinář. A určitě jsem nevypadal jako voják. Byl jsem součástí pozadí neštěstí v Zairu, úplně neviditelný. A najednou zpoza rohu ke mě přijde mladý muž, ochrnutý jako já, v kovovo-dřevěvěné-kožené mašině na pedály o třech kolech a jede ke mě nejrychleji jak může.
Here's my favorite design moment: In the city of Kinshasa in Zaire in the 1990s, I was working for ABC News, and I was reporting on the fall of Mobutu Sese Seko, the dictator, the brutal dictator in Zaire, who raped and pillaged that country. There was rioting in the middle of Kinshasa. The place was falling apart; it was a horrible, horrible place, and I needed to go and explore the center of Kinshasa to report on the rioting and the looting. People were carrying off vehicles, carrying off pieces of buildings. Soldiers were in the streets shooting at looters and herding some in mass arrests. In the middle of this chaos, I'm rolling around in a wheelchair, and I was completely invisible. Completely. I was in a wheelchair; I didn't look like a looter. I was in a wheelchair; I didn't look like a journalist, particularly, at least from their perspective. And I didn't look like a soldier, that's for sure. I was part of this sort of background noise of the misery of Zaire, completely invisible. And all of a sudden, from around a corner, comes this young man, paralyzed, just like me, in this metal and wood and leather pedal, three-wheel tricycle-wheelchair device, and he pedals up to me as fast as he can.
A začne "Hey, pane! Pane!"
He goes, "Hey, mister! Mister!"
Podíval jsem se na něho -- víc anglicky neuměl, ale nepotřebovali jsme mluvit anglicky, ne, ne, ne, ne. Seděli jsme tak a porovnávali kolečka a příčle a hadičky. Díval jsem se na jeho šílený pedálový mechanismus; byl na svůj design velmi pyšný. Kéž bych vám mohl to zařízení ukázat. Jeho úsměv, naše záře, když jsme mluvili univerzálním jazykem designu, nevnímali zmatek kolem nás. Jeho zařízení - podomácku sešroubované, zrezivělé, směšné. Moje zařízení - americké, důstojné, elegantní. Byl obzvláště pyšný na opravdu pohodlné sedátko ve svém vozíku a krásné lemování třásněmi. Kéž bych tehdy měl tyhle svítící kolečka, abych je ukázal. Zbožňoval by je. Rozuměl by tomu. Vozík čistému záměru - přemýšlejte o tom - ve městě vymykajícímu se kontrole. Design to všechno na chvíli odvál. Povídali jsme si pár minut a pak každý zmizel zpátky do chaosu. On do ulic Kinshasa a já do svého hotelu. Přemýšlím o něm teď.
And I looked at him -- he didn't know any other English than that, but we didn't need English, no, no, no, no, no. We sat there and compared wheels and tires and spokes and tubes. And I looked at his whacky pedal mechanism; he was full of pride over his design. I wish I could show you that contraption. His smile, our glow as we talked a universal language of design, invisible to the chaos around us. His machine: homemade, bolted, rusty, comical. My machine: American-made, confident, sleek. He was particularly proud of the comfortable seat, really comfortable seat he had made in his chariot and its beautiful fabric fringe around the edge. Oh, I wish I'd had those sparkly wheels back then to have shown him, man! He would have loved those! Oh yeah. He would have understood those; a chariot of pure intent -- think about it -- in a city out of control. Design blew it all away for a moment. We spoke for a few minutes and then each of us vanished back into the chaos. He went back to the streets of Kinshasa; I went to my hotel. And I think of him now, now ...
A pokládám si tuto otázku. Objekt naplněný záměrem -- má sílu, poklad, ke kterému jsme přitahování. Objekt bez záměru -- je náhodný, imitativní, odpuzuje nás, jako nežádoucí pošta k vyhození. Tohle musíme od našich životů požadovat, od našich objektů, předmětů, okolností: žít se záměrem. A musím říct, že v tomto bodování mám před vámi všemi neférovou výhodu.
And I pose this question. An object imbued with intent -- it has power, it's treasure, we're drawn to it. An object devoid of intent -- it's random, it's imitative, it repels us. It's like a piece of junk mail to be thrown away. This is what we must demand of our lives, of our objects, of our things, of our circumstances: living with intent. And I have to say that on that score, I have a very unfair advantage over all of you.
A vysvětlím vám to, protože dnes je velmi speciální den. Před 36 lety skoro v tento moment se probudil 19letý kluk z kómatu a chtěl se na něco zeptat sestry, ale ona už odpověď měla.
And I want to explain it to you now because this is a very special day. Thirty-six years ago at nearly this moment, a 19-year-old boy awoke from a coma to ask a nurse a question, but the nurse was already there with an answer.
"Měl jste ošklivou nehodu mladý muži. Máte zlomenou páteř. Už nikdy nebudete chodit."
"You've had a terrible accident, young man. You've broken your back. You'll never walk again."
Já řekl, "Já vím -- jaký je den?" Věděl jsem, že jsme narazili do svodidel 28. února a věděl jsem, že 1976 byl přestupný rok.
I said, "I know all that -- what day is it?" You see, I knew that the car had gone over the guardrail on the 28th of February, and I knew that 1976 was a leap year.
"Sestro! Je 28. nebo 29.?"
"Nurse! Is this the 28th or the 29th?"
Podívala se na mě a řekla: "Je 1. března."
And she looked at me and said, "It's March 1st."
A já: "Panebože. Musím toho hodně dohnat!" A od té chvíle jsem věděl, že ta nehoda byla daná; neměl jsem jinou možnost než si vytvořit nový život bez chůze. Záměr -- život se záměrem -- žít designem, překrýt to původní něčím lepším. Co všichni dnes musíme udělat nebo k tomu najít cestu.
And I went, "Oh my God. I've got some catching up to do!" And from that moment, I knew the given was that accident; I had no option but to make up this new life without walking. Intent -- a life with intent -- lived by design, covering the original with something better. It's something for all of us to do or find a way to do in these times.
Vrátit se k tomu, vrátit se k designu a jak můj táta před lety navrhoval
To get back to this, to get back to design, and as my daddy suggested a long time ago,
"Přivlastni si tu písničku, Johne. Ukaž všem, co je tvůj záměr."
"Make the song your own, John. Show everybody what you intend."
Tati, tahle je pro tebe. (Hudba)
Daddy, this one's for you. (Music)
♫ Jo Jo si myslel, že je samotář ♫ ♫ ale byl někdo jiný. ♫ ♫ Jo Jo opustil domov v Tusconu, Arizona a šel slavit do Kalifornie ♫ ♫ Vrať se, vrať se ♫ ♫ Vrať se tam, kam jsi jednou patřil ♫ ♫ Vrať se, vrať se ♫ ♫ Vrať se tam, kam jsi jednou patřil ♫ (Potlesk)
♫ Jo Jo was a man who thought he was a loner ♫ ♫ but he was another man. ♫ ♫ Jo Jo left his home in Tucson, Arizona to attend a California bash. ♫ ♫ Get back, get back, ♫ ♫ get back to where you once belonged. ♫ ♫ Get back, get back, ♫ ♫ get back to where you once belonged. ♫ (Applause)