Vyrostl jsem na stálém přídělu sci-fi. Na střední jsem jezdil do školy autobusem hodinu tam a hodinu zpátky každý den. A pokaždé jsem byl ponořený do knížky, sci-fi knížky, která unášela mou mysl do jiných světů, a uspokojovala, svým příběhem, tu nenasytnou zvídavost, kterou jsem oplýval.
I grew up on a steady diet of science fiction. In high school, I took a bus to school an hour each way every day. And I was always absorbed in a book, science fiction book, which took my mind to other worlds, and satisfied, in a narrative form, this insatiable sense of curiosity that I had.
Víte, moje zvídavost se projevovala například tak, že když jsem nebyl ve škole, byl jsem venku v lese, procházel se a sbíral „vzorky", žáby, hady brouky a vodu z rybníka, přinášel je domů a prohlížel pod mikroskopem. Víte, byl jsem opravdový vědátor. Ale celé to bylo jenom o snaze pochopit svět, porozumět hranicím možného.
And you know, that curiosity also manifested itself in the fact that whenever I wasn't in school I was out in the woods, hiking and taking "samples" -- frogs and snakes and bugs and pond water -- and bringing it back, looking at it under the microscope. You know, I was a real science geek. But it was all about trying to understand the world, understand the limits of possibility.
Moje láska ke sci-fi se vlastně odrážela ve světě kolem, díky tomu, co se dělo koncem 60. let, přistáli jsme na Měsíci, zkoumali jsme hluboké oceány. Jacques Cousteau vstupoval do našich obývacích pokojů se svými skvělými pořady, kde nám představoval zvířata a místa a celý báječný svět, jaký jsme si předtím vlastně ani nedokázali představit. Všechno se to snoubilo s mou zálibou v sci-fi.
And my love of science fiction actually seemed mirrored in the world around me, because what was happening, this was in the late '60s, we were going to the moon, we were exploring the deep oceans. Jacques Cousteau was coming into our living rooms with his amazing specials that showed us animals and places and a wondrous world that we could never really have previously imagined. So, that seemed to resonate with the whole science fiction part of it.
Navíc jsem byl umělec. Uměl jsem kreslit. Uměl jsem malovat. A protože tehdy nebyly žádné videohry, tolik počítačově generovaných filmů a ani média se těmto věcem tak nevěnovala, musel jsem si vytvářet obrazy ve své hlavě. Znáte to, všichni jsme to jako děti dělali, četli jsme knížku a to, co autor popisoval, jsme si promítali na plátno v našich hlavách. A tak jsem si maloval, kreslil mimozemské bytosti, mimozemské světy, roboty, vesmírné lodi a tak. Nesčetněkrát mě během matematiky chytli, jak si čmárám schovaný za učebnicí. Moje reativita se zkrátka musela nějak projevit.
And I was an artist. I could draw. I could paint. And I found that because there weren't video games and this saturation of CG movies and all of this imagery in the media landscape, I had to create these images in my head. You know, we all did, as kids having to read a book, and through the author's description, put something on the movie screen in our heads. And so, my response to this was to paint, to draw alien creatures, alien worlds, robots, spaceships, all that stuff. I was endlessly getting busted in math class doodling behind the textbook. That was -- the creativity had to find its outlet somehow.
Zajímavé bylo, že pořady Jacquea Cousteau mě velmi nadchly tím, že vlastně přímo na Zemi se nachází mimozemský svět. Nepředpokládal jsem, že bych někdy zkoumal mimozemšťany ve vesmíru. To bylo zatraceně nepravděpodobné. Ale tohle byl svět, který jsem mohl opravdu navštívit přímo tady na Zemi, a byl stejně bohatý a exotický jako moje představy ve chvílích, kdy jsem četl svoje knížky.
And an interesting thing happened: The Jacques Cousteau shows actually got me very excited about the fact that there was an alien world right here on Earth. I might not really go to an alien world on a spaceship someday -- that seemed pretty darn unlikely. But that was a world I could really go to, right here on Earth, that was as rich and exotic as anything that I had imagined from reading these books.
Takže v patnácti jsem se rozhodl, že se stanu potápěčem. Jediný háček, který to mělo, byl fakt, že jsem žil v malé vesnici v Kanadě, 600 mil od nejbližšího oceánu. Ale to mě neodradilo. Tak dlouho jsem otravoval tátu, až konečně našel potápěčskou školu v Buffalu kousek od hranic, kde jsme žili. A nakonec jsem složil zkoušky v bazénu YMCA na konci zimy v Buffalu, ve státě New York. A oceán, skutečný oceán, jsem neviděl další dva roky, dokud jsme se nepřestěhovali do Kalifornie.
So, I decided I was going to become a scuba diver at the age of 15. And the only problem with that was that I lived in a little village in Canada, 600 miles from the nearest ocean. But I didn't let that daunt me. I pestered my father until he finally found a scuba class in Buffalo, New York, right across the border from where we live. And I actually got certified in a pool at a YMCA in the dead of winter in Buffalo, New York. And I didn't see the ocean, a real ocean, for another two years, until we moved to California.
Od té doby, za posledních 40 let, jsem strávil asi 3 000 hodin pod vodou, z toho 500 hodin v ponorkách. Poznal jsem, že prostředí hlubokých oceánů, dokonce i těch mělkých, je plné úžasného života, který skutečně přesahuje naši představivost. Představivost přírody je oproti té naší lidské chudé představivosti tak neomezená. I dnes oněmím úžasem vždy, když se potopím a rozhlédnu se kolem. Moje láska k oceánu přetrvává a je stále tak silná, jako byla.
Since then, in the intervening 40 years, I've spent about 3,000 hours underwater, and 500 hours of that was in submersibles. And I've learned that that deep-ocean environment, and even the shallow oceans, are so rich with amazing life that really is beyond our imagination. Nature's imagination is so boundless compared to our own meager human imagination. I still, to this day, stand in absolute awe of what I see when I make these dives. And my love affair with the ocean is ongoing, and just as strong as it ever was.
Ale když jsem se rozhodoval, co budu dělat jako dospělý, vybral jsem si točení filmů. Zdálo se to být nejlepší cestou, jak najít kompromis mezi mou potřebou vyprávět příběhy a potřebou vytvářet obrazy. Jako kluk jsem neustále kreslil komiksové sešity a takové věci. Takže točení filmů byla cesta, jak spojit obrázky a příběhy dohromady. Dávalo to smysl. A samozřejmě, že příběhy, které jsem se rozhodl vyprávět, byly sci-fi: „Terminátor", „Vetřelci" a „Propast". V „Propasti" jsem spojil dohromady svou lásku k světu pod hladinou a potápění s filmem. Takže spojení těch dvou vášní.
But when I chose a career as an adult, it was filmmaking. And that seemed to be the best way to reconcile this urge I had to tell stories with my urges to create images. And I was, as a kid, constantly drawing comic books, and so on. So, filmmaking was the way to put pictures and stories together, and that made sense. And of course the stories that I chose to tell were science fiction stories: "Terminator," "Aliens" and "The Abyss." And with "The Abyss," I was putting together my love of underwater and diving with filmmaking. So, you know, merging the two passions.
Na „Propasti" bylo zajímavé, že abychom vyřešili specifický vypravěčský problém, kterým bylo vytvoření určitého druhu zkapalněné bytosti, museli jsme použít počítačovou animaci, tzv. CG. Výsledkem byla první počítačově vygenerované stvoření s hladkým povrchem, které se kdy objevilo ve filmu. A navzdory tomu, že film nevydělal žádné peníze, vlastně téměř prodělal, že jsem byl svědkem něčeho úžasného, když diváci, široká veřejnost, byli uchváceni tímto zjevným kouzlem.
Something interesting came out of "The Abyss," which was that to solve a specific narrative problem on that film, which was to create this kind of liquid water creature, we actually embraced computer generated animation, CG. And this resulted in the first soft-surface character, CG animation that was ever in a movie. And even though the film didn't make any money -- barely broke even, I should say -- I witnessed something amazing, which is that the audience, the global audience, was mesmerized by this apparent magic.
Pravidlo Arthura Clarka říká, že jakákoli dostatečně pokročilá technologie je neroznatelná od kouzla. Sledovali něco kouzelného. A z toho jsem byl velmi nadšený. A říkal jsem si: „No ne, to je něco, co si kinematografie musí osvojit." Takže v „Terminátorovi 2", mým dalším filmem, jsme zašli ještě dál. Společně s ILM jsme pro film stvořili chlapíka z tekutého kovu. Úspěch závisel na tom, jestli tento efekt bude fungovat. Fungoval. A my opět stvořili něco magického. A publikum reagovalo stejně nadšeně. Navíc jsme na tom vydělali jen o málo peněz víc než předtím.
You know, it's Arthur Clarke's law that any sufficiently advanced technology is indistinguishable from magic. They were seeing something magical. And so that got me very excited. And I thought, "Wow, this is something that needs to be embraced into the cinematic art." So, with "Terminator 2," which was my next film, we took that much farther. Working with ILM, we created the liquid metal dude in that film. The success hung in the balance on whether that effect would work. And it did, and we created magic again, and we had the same result with an audience -- although we did make a little more money on that one.
Takže když jsem se snažil propojit tyto dvě zkušenosti, došlo mi, že tohle bude úplně něco nového, byl to úplně nový svět kreativity pro filmové tvůrce. Tak jsem založil společnost se Stanem Winstonem, dobrým kamarádem Stanem Winstonem, který byl v té době špičkový maskér a designér postav, a tehdy jsme ji pojmenovali Digital Domain. Koncept společnosti byl jasný - skokem jsme se chtěli odrazit z analogové minulosti spojené s optickým tiskem atd. a vkročit rovnou do světa digitální produkce. A to jsme taky udělali a na chvíli nám to zaručilo konkurenční výhodu.
So, drawing a line through those two dots of experience came to, "This is going to be a whole new world," this was a whole new world of creativity for film artists. So, I started a company with Stan Winston, my good friend Stan Winston, who is the premier make-up and creature designer at that time, and it was called Digital Domain. And the concept of the company was that we would leapfrog past the analog processes of optical printers and so on, and we would go right to digital production. And we actually did that and it gave us a competitive advantage for a while.
V polovině 90. let jsme si ale uvědomili, že zaostáváme v designu bytostí a postav, kvůli kterému jsme vlastně společnost zakládali. Takže jsem napsal film jménem „Avatar", který měl zcela posunout možnosti vizuálních triků CG efektů, díky uvěřitelný lidským postavám vytvořeným technologií CG. Všechny hlavní postavy by byly vytvořené technologií CG. Celý ten svět také. Ale s tímhle jsem narazil. Kluci z naší společnosti mi řekli, že bude ještě nějakou chvíli trvat, než tohle bude možné udělat.
But we found ourselves lagging in the mid '90s in the creature and character design stuff that we had actually founded the company to do. So, I wrote this piece called "Avatar," which was meant to absolutely push the envelope of visual effects, of CG effects, beyond, with realistic human emotive characters generated in CG, and the main characters would all be in CG, and the world would be in CG. And the envelope pushed back, and I was told by the folks at my company that we weren't going to be able to do this for a while.
Takže jsem to odložil a natočil zatím jiný film, ten o velké lodi, která se potopí. (Smích) Víte, příšel jsem do studia a prodal jim to jako „Romeo a Julii na lodi". Bude to taková výpravná romance, film o vášni. Mezi námi, ve skutečnosti jsem se chtěl potopit ke skutečnému vraku Titanicu. A proto jsem ten film natočil. (Potlesk) Ve skutečnosti to bylo takhle. A studio o tom nemělo ani ponětí. Ale přesvědčil jsem je, řekl jsem, „Potopíme se k vraku. Opravdu to natočíme. Ve filmu to použijeme v úvodní sekvenci. Bude to mít velký význam. Bude to skvělý marketingový tah." A přemluvil jsem je, aby zafinancovali expedici. (Smích)
So, I shelved it, and I made this other movie about a big ship that sinks. (Laughter) You know, I went and pitched it to the studio as "'Romeo and Juliet' on a ship: "It's going to be this epic romance, passionate film." Secretly, what I wanted to do was I wanted to dive to the real wreck of "Titanic." And that's why I made the movie. (Applause) And that's the truth. Now, the studio didn't know that. But I convinced them. I said, "We're going to dive to the wreck. We're going to film it for real. We'll be using it in the opening of the film. It will be really important. It will be a great marketing hook." And I talked them into funding an expedition. (Laughter)
Zní to bláznivě. Ale vrací nás to zpátky k tématu o tom, jak vaše představivost vytváří realitu. Protože nám se to povedlo, když jsem o půl roku později seděl v ruské ponorce dva a půl míle pod hladinou v severním Atlantiku a koukal na opravdový Titanic přes sklo - žádný film, žádné HD, prostě skutečnost. (Potlesk)
Sounds crazy. But this goes back to that theme about your imagination creating a reality. Because we actually created a reality where six months later, I find myself in a Russian submersible two and a half miles down in the north Atlantic, looking at the real Titanic through a view port. Not a movie, not HD -- for real. (Applause)
Úplně mě to dostalo. Stálo nás to hodně příprav, museli jsme postavit kamery a světla a všechny tyhle věci. Ale zarazilo mě, jak moc se tenhle ponor, tyhle hloubkové ponory, podobaly kosmické misi. Myslím tehdy, kdy to bylo strašně technické a vyžadovalo to enormní plánování. Zavřou vás do kabiny, vyšlou do temného nehostinného prostředí, kde není žádná naděje na záchranu, pokud se sami nedokážete dostat zpátky. A já si říkal: „Ty jo. Případám si jako ve sci-fi filmu. Tohle je paráda."
Now, that blew my mind. And it took a lot of preparation, we had to build cameras and lights and all kinds of things. But, it struck me how much this dive, these deep dives, was like a space mission. You know, where it was highly technical, and it required enormous planning. You get in this capsule, you go down to this dark hostile environment where there is no hope of rescue if you can't get back by yourself. And I thought like, "Wow. I'm like, living in a science fiction movie. This is really cool."
Zkoumání hlubokých oceánů si mě hned omotalo kolem prstu. Samozřejmě šlo o zvědavost, tu vědeckou část. Bylo tam všechno. Bylo to dobrodružství, byla to zvědavost. Byla to představivost. Byla to zkušenost, kterou jsem v Hollywoodu nemohl získat. Já si sice dokážu představit bytost a my ji počítačem zvládneme vytvořit, ale nikdy bych nedokázal vymyslet, co jsem viděl skrz to okno. Jak jsme dělali další expedice, poznal jsem stvoření žijící u hydrotermálních průduchů a někdy také věci, které jsem předtím nikdy neviděl, někdy dokonce i ty, které nikdo předtím neviděl, vlastně o nich nebyly vědecké záznamy v době, kdy jsme je sledovali a kreslili je.
And so, I really got bitten by the bug of deep-ocean exploration. Of course, the curiosity, the science component of it -- it was everything. It was adventure, it was curiosity, it was imagination. And it was an experience that Hollywood couldn't give me. Because, you know, I could imagine a creature and we could create a visual effect for it. But I couldn't imagine what I was seeing out that window. As we did some of our subsequent expeditions, I was seeing creatures at hydrothermal vents and sometimes things that I had never seen before, sometimes things that no one had seen before, that actually were not described by science at the time that we saw them and imaged them.
Úplně mě to pohltilo a já toho chtěl dělat víc. Takže jsem udělal docela podivné rozhodnutí. Po úspěchu „Titanicu" jsem si řekl: „Dobře, teď odložím svoji práci hollywoodského filmaře a na chvíli se ze mě stane průzkumník na plný úvazek." Začali jsme plánovat expedice. Vydali jsem se k vraku Bismarku a prozkoumali ho pomocí robotů. Vrátili jsme se zpátky k troskám Titanicu. Vzali jsme s sebou vlastní malé roboty s navijákem z optických vláken. Plán byl dostat se dovnitř a zmapovat interiér lodi, což předtím nikdo nikdy neudělal. Nikdo se do té doby nepodíval dovnitř vraku. Nebyly k tomu prostředky, a tak jsme stvořili technologii, která to umožňovala.
So, I was completely smitten by this, and had to do more. And so, I actually made a kind of curious decision. After the success of "Titanic," I said, "OK, I'm going to park my day job as a Hollywood movie maker, and I'm going to go be a full-time explorer for a while." And so, we started planning these expeditions. And we wound up going to the Bismark, and exploring it with robotic vehicles. We went back to the Titanic wreck. We took little bots that we had created that spooled a fiber optic. And the idea was to go in and do an interior survey of that ship, which had never been done. Nobody had ever looked inside the wreck. They didn't have the means to do it, so we created technology to do it.
Takže jsem na palubě Titanicu, sedím v ponorce, a koukám na ta prkna, o kterých vím, že to jsou ty, na kterých hrála kapela. Malým robotem prolétám skrz chodby lodi. Chtělo by se říct, že ho ovládám, ale já jsem v něm i myšlenkami. Cítil jsem se, jako bych skutečně byl uvnitř vraku Titanicu. Byl to nejsurrealističtější druh deja vu, jaké jsem kdy měl, protože jsem věděl předem, co je za rohem, ještě než jsem tam zatočil a světla to odhalila, jelikož jsem strávil měsíce mezi kulisami, když jsme film natáčeli. Kulisy totiž byly přesnou kopií plánů lodi.
So, you know, here I am now, on the deck of Titanic, sitting in a submersible, and looking out at planks that look much like this, where I knew that the band had played. And I'm flying a little robotic vehicle through the corridor of the ship. When I say, "I'm operating it," but my mind is in the vehicle. I felt like I was physically present inside the shipwreck of Titanic. And it was the most surreal kind of deja vu experience I've ever had, because I would know before I turned a corner what was going to be there before the lights of the vehicle actually revealed it, because I had walked the set for months when we were making the movie. And the set was based as an exact replica on the blueprints of the ship.
Takže to byla absolutně pozoruhodná zkušenost. Díky ní jsem si uvědomil možnost této zprostředkované přitomnosti, možnost pořídit si vlastního robotického zástupce, do kterého posléze vložíte své vědomí, vložíte jej do jiné formy existence. Byl to vážně velice silný zážitek. A možná i malé nahlédnutí do toho, co nás může čekat za pár desetiletí až budeme mít kybernetická těla pro průzkumy a další aktivity v mnoha, řekněme, post-lidských budoucnostech, jež si jako fanoušek sci-fi dokážu představit.
So, it was this absolutely remarkable experience. And it really made me realize that the telepresence experience -- that you actually can have these robotic avatars, then your consciousness is injected into the vehicle, into this other form of existence. It was really, really quite profound. And it may be a little bit of a glimpse as to what might be happening some decades out as we start to have cyborg bodies for exploration or for other means in many sort of post-human futures that I can imagine, as a science fiction fan.
Poté, co jsem podnikl tyto expedice jsem si začal vážit toho, co se skrývá u dna, třeba u průduchů v hlubokých oceánech, kde žijí taková úžasná zvířata. Ona jsou vlastně mimozemšťany na Zemi. Žijí v chemosyntetickém prostředi. Nedokáží přežít na Slunci, v prostředí, které je nám vlastní. A vedle nich vidíte stvoření, která žijí přímo u 500 stupňů teplých vodních vřídel. Říkáte si, že prostě nemohou existovat.
So, having done these expeditions, and really beginning to appreciate what was down there, such as at the deep ocean vents where we had these amazing, amazing animals -- they're basically aliens right here on Earth. They live in an environment of chemosynthesis. They don't survive on sunlight-based system the way we do. And so, you're seeing animals that are living next to a 500-degree-Centigrade water plumes. You think they can't possibly exist.
Zároveň jsem se zase začal velmi zajímat o vědu o vesmíru, opět ten vliv sci-fi v mém dětství. Skončilo to tak, že jsem se seznámil s vesmírnou komunitou, skutečně se dostal k NASA, seděl jsem v poradním výboru NASA, plánoval skutečné kosmické mise, jel jsem do Ruska, zúčastnil se předkosmonautských biomedicínských protokolů a spousty podobných věcí, až jsem na mezinárodní vesmírnou stanici vyslal výpravu s našimi 3D kamerovými systémy. Bylo to fascinující. Ale také se mi povedlo vzít vesmírné vědce spolu s námi dolů do hlubin. Astrobiology, planetární vědce, lidi, kteří studují a zajímá je takový typ extrémních prostředí, jsem vzal dolů, takže měli možnost, prohlédnout si zblízka hlubinné průduchy, mohli se podívat a vzít si nějaké vzorky, otestovat si nástroje a tak dále.
At the same time I was getting very interested in space science as well -- again, it's the science fiction influence, as a kid. And I wound up getting involved with the space community, really involved with NASA, sitting on the NASA advisory board, planning actual space missions, going to Russia, going through the pre-cosmonaut biomedical protocols, and all these sorts of things, to actually go and fly to the international space station with our 3D camera systems. And this was fascinating. But what I wound up doing was bringing space scientists with us into the deep. And taking them down so that they had access -- astrobiologists, planetary scientists, people who were interested in these extreme environments -- taking them down to the vents, and letting them see, and take samples and test instruments, and so on.
Takže jsme natáčeli dokumentární filmy, ale ve skutečnosti prováděli vědecký výzkum, výzkum kosmu. Kruh mezí tím, co jsem si jako malý kluk ovlivněný sci-fi představoval a tím, co dělám ve skutečnosti, se uzavřel. Víte, na téhle cestě za poznáním jsem se naučil hodně. Naučil jsem se hodně o vědě. Ale naučil jsem se hodně také o vedení lidí. Říkáte si, že režisér musí být vůdce, kapitán na lodi nebo něco takového. Ale já jsem o vedení
So, here we were making documentary films, but actually doing science, and actually doing space science. I'd completely closed the loop between being the science fiction fan, you know, as a kid, and doing this stuff for real. And you know, along the way in this journey of discovery, I learned a lot. I learned a lot about science. But I also learned a lot about leadership. Now you think director has got to be a leader, leader of, captain of the ship, and all that sort of thing.
opravdu moc něvědel do doby, než jsem podnikl tyto expedice. Protože v jednu chvíli jsem si musel říct „Co to tu provádím? Proč to dělám? Co z toho budu mít?" Na těhle zatracených pořadech nic nevyděláváme. Dokonce jsme trochu prodělali. Ani slávu nezískali. Lidé si mysleli, že v pauze mezi „Titanicem" a „Avatarem" jsem si snad koiusal nehty někde na pláži. Natočil jsem tyhle filmy, dokumentární snímky pro velmi úzké publikum.
I didn't really learn about leadership until I did these expeditions. Because I had to, at a certain point, say, "What am I doing out here? Why am I doing this? What do I get out of it?" We don't make money at these damn shows. We barely break even. There is no fame in it. People sort of think I went away between "Titanic" and "Avatar" and was buffing my nails someplace, sitting at the beach. Made all these films, made all these documentary films for a very limited audience.
Žádná sláva, obdiv nebo peníze. Co to děláte? Děláte to pro tu činnost samotnou, kvůli té výzvě -- a oceán je jedno z nejnáročnějších prostředí, co existuje, děláte to pro nadšení z objevování a pro ten zvláštní druh spojení, k němuž dojde, když malá skupina lidí vytvoří pevný tým. Protože my jsme tím vším procházeli v 10–12 lidech po několik let. Trávili jsme spolu na moři 2–3 měsíce.
No fame, no glory, no money. What are you doing? You're doing it for the task itself, for the challenge -- and the ocean is the most challenging environment there is -- for the thrill of discovery, and for that strange bond that happens when a small group of people form a tightly knit team. Because we would do these things with 10, 12 people, working for years at a time, sometimes at sea for two, three months at a time.
A v tomto spojení si uvědomíte, že tou nejdůležitější věcí je respekt, který k těm lidem chováte a který chovají oni k vám, že se vám povedlo dokázat něco, co někomu jinému nedovedete vysvětlit. Když se vrátíte na pevninu a vyprávíte: „Museli jsme udělat tohle a optická vlákna a atenuace a tohle a tamto, technologie a náročnost celé práce na moři nároky na výkony posádky," zkrátka to lidem nevysvětlíte. Možná je to něco podobného, co mají policisté nebo vojáci, kteří společně prošli něčím, o čem vědí, že by to nedokázali nikomu jinému vysvětlit. Vytvoření spojení, spojení na základě respektu.
And in that bond, you realize that the most important thing is the respect that you have for them and that they have for you, that you've done a task that you can't explain to someone else. When you come back to the shore and you say, "We had to do this, and the fiber optic, and the attentuation, and the this and the that, all the technology of it, and the difficulty, the human-performance aspects of working at sea," you can't explain it to people. It's that thing that maybe cops have, or people in combat that have gone through something together and they know they can never explain it. Creates a bond, creates a bond of respect.
Takže když jsem se vrátil k práci na dalším filmu, kterým byl „Avatar", snažil jsem aplikovat stejný způsob vedení, kdy vy respektujete svůj tým a oni na oplátku respektují vás. A skutečně to úplně změnilo dynamiku naší spolupráce. Opět jsem byl s malým týmem v neprobádaných vodách, tvořili jsme „Avatar", vyvíjeli novou technologii, která do té doby neexistovala. Ohromně vzrušující. Ohromně náročné. Stala se z nás rodina, za ten 4 a půl roku. A úplně to změnilo způsob, jakým dělám filmy. Lidé mi předhazují, jak jsem, víte, jak jsem vzal organismy z oceánu a umístil je na planetu Pandora. Pro mě to bylo především o zásadním způsobu, jak dělat byznys, o samotném procesu, který se na základě toho změnil.
So, when I came back to make my next movie, which was "Avatar," I tried to apply that same principle of leadership, which is that you respect your team, and you earn their respect in return. And it really changed the dynamic. So, here I was again with a small team, in uncharted territory, doing "Avatar," coming up with new technology that didn't exist before. Tremendously exciting. Tremendously challenging. And we became a family, over a four-and-half year period. And it completely changed how I do movies. So, people have commented on how, "Well, you know, you brought back the ocean organisms and put them on the planet of Pandora." To me, it was more of a fundamental way of doing business, the process itself, that changed as a result of that.
Jaké z toho plyne ponaučení? Co jsme se při tom mohli naučit? Myslím, že číslem jedna je zvídavost. Je to ta nejmocnější věc, kterou máte. Představivost je síla, která se může projevit ve skutečnosti. A respekt vašeho týmu je mnohem důležitější než jakákoli ocenění na světě. Setkal jsem se s mladými filmaři, který za mnou přišli a řekli, „Dejte mi nějakou radu, jak na to." Řekl jsem: „Neklaďte si sami žádná omezení. To za vás udělají ostatní, nemusíte to dělat vy, není důvod sázet proti sobě. A riskujte."
So, what can we synthesize out of all this? You know, what are the lessons learned? Well, I think number one is curiosity. It's the most powerful thing you own. Imagination is a force that can actually manifest a reality. And the respect of your team is more important than all the laurels in the world. I have young filmmakers come up to me and say, "Give me some advice for doing this." And I say, "Don't put limitations on yourself. Other people will do that for you -- don't do it to yourself, don't bet against yourself, and take risks."
NASA má v oblibě takové rčení: „Selhání není možnost." Ale v umění a průzkumnictví musíte mít možnost selhat, protože víte, že hodně riskujete. A žádné důležité úsilí, které navíc vyžaduje inovaci, se neobešlo bez riskování. Musíte být ochotní takový risk podstoupit. Takže myšlenka, se kterou vás opustím, ať děláte cokoli, je možné selhat, ale ne mít strach. Děkuji. (Potlesk)
NASA has this phrase that they like: "Failure is not an option." But failure has to be an option in art and in exploration, because it's a leap of faith. And no important endeavor that required innovation was done without risk. You have to be willing to take those risks. So, that's the thought I would leave you with, is that in whatever you're doing, failure is an option, but fear is not. Thank you. (Applause)