Chci vám představit jednu skvělou ženu. Jmenuje se Davinia. Narodila se na Jamajce, v 18 letech emigrovala do Spojených států a dnes žije kousek od Washingtonu DC. Není to vlivná politička ani lobbistka. Asi by vám řekla, že je celkem bezvýznamná, ale přitom to, co dělá, má opravdu zajímavý dopad. Na Davinii je neuvěřitelné, že je ochotná každý týden věnovat čas jiným lidem než sama sobě: lidem, kteří nežijí v její čtvrti, v jejím městě, dokonce ani v její zemi -- lidem, s kterými se nejspíš nikdy nesetká.
I want to introduce you to an amazing woman. Her name is Davinia. Davinia was born in Jamaica, emigrated to the US at the age of 18, and now lives just outside of Washington, DC. She's not a high-powered political staffer, nor a lobbyist. She'd probably tell you she's quite unremarkable, but she's having the most remarkable impact. What's incredible about Davinia is that she's willing to spend time every single week focused on people who are not her: people not her in her neighborhood, her state, nor even in her country -- people she'd likely never meet.
Všechno to začalo před pár lety, kdy oslovila všechny své přátele na Facebooku a požádala je, aby darovali své drobné a ona z nich mohla zaplatit vzdělání chudým dívkám. Nečekala nijak obrovskou reakci, ale dnes, 700 000 pencí později, už poslala do školy víc než 120 dívek. Minulý týden mi řekla, že už začala být tak trochu nechvalně proslulá v místní bance, protože se tam vždycky přižene s nákupním vozíkem plným drobných.
Davinia's impact started a few years ago when she reached out to all of her friends on Facebook, and asked them to donate their pennies so she could fund girls' education. She wasn't expecting a huge response, but 700,000 pennies later, she's now sent over 120 girls to school. When we spoke last week, she told me she's become a little infamous at the local bank every time she rocks up with a shopping cart full of pennies.
Ale Davinia není jediná. To zdaleka ne. Je součástí rozrůstajícího se hnutí. A tohle hnutí má dokonce svůj název: světoobčané. Světoobčan je někdo, kdo se nepovažuje v první řadě za příslušníka státu, kmene nebo národa, ale za příslušníka lidské rasy a za člověka, který je připraven tohle přesvědčení proměnit v činy a postavit se těm největším výzvám, před nimiž svět stojí. Naše práce je zaměřená na hledání, podporu a činnost světoobčanů. Jsou v každé zemi a v každé demografické skupině.
Now -- Davinia is not alone. Far from it. She's part of a growing movement. And there's a name for people like Davinia: global citizens. A global citizen is someone who self-identifies first and foremost not as a member of a state, a tribe or a nation, but as a member of the human race, and someone who is prepared to act on that belief, to tackle our world's greatest challenges. Our work is focused on finding, supporting and activating global citizens. They exist in every country and among every demographic.
Dnes vám chci dokázat, že budoucnost světa závisí právě na těchto lidech. Jsem přesvědčen, že kdybychom měli na světě více aktivních světoobčanů, tak by se všechny závažné problémy, kterým čelíme -- od chudoby přes klimatické změny po genderovou nerovnost -- všechny tyhle věci by se staly řešitelnými. Ve své podstatě to jsou problémy globální a nakonec je mohou vyřešit pouze světoobčané, kteří budou vyžadovat globální řešení od svých zástupců.
I want to make the case to you today that the world's future depends on global citizens. I'm convinced that if we had more global citizens active in our world, then every single one of the major challenges we face -- from poverty, climate change, gender inequality -- these issues become solvable. They are ultimately global issues, and they can ultimately only be solved by global citizens demanding global solutions from their leaders.
Ano, první reakce na tuhle myšlenku někdy bývá, že je to buď trochu utopické nebo dokonce nebezpečné. A tak bych se s vámi chtěl dneska podělit o kousek svého příběhu, říct vám, jak jsem se sem dostal, jak to souvisí s Davinií a snad i s vámi.
Now, some people's immediate reaction to this idea is that it's either a bit utopian or even threatening. So I'd like to share with you a little of my story today, how I ended up here, how it connects with Davinia and, hopefully, with you.
Vyrůstal jsem v australském Melbourne a byl jsem takové to dítě, co lidem fakt leze na nervy, protože se pořád ptá: "Proč?" Možná jste byli taky takoví. Své mámě jsem kladl ty nejotravnější otázky. Ptal jsem se jí třeba: "Mami, proč se nemůžu převlíknout a celý den si hrát s loutkama?" "Proč k tomu chcete hranolky?" "Co to je garnát?" "A proč říkáme barbecue 'barbie'?"
Growing up in Melbourne, Australia, I was one of those seriously irritating little kids that never, ever stopped asking, "Why?" You might have been one yourself. I used to ask my mum the most annoying questions. I'd ask her questions like, "Mum, why I can't I dress up and play with puppets all day?" "Why do you want fries with that?" "What is a shrimp, and why do we have to keep throwing them on the barbie?"
(Smích)
(Laughter)
"A mami -- ty vlasy. Proč?"
"And mum -- this haircut. Why?"
(Smích)
(Laughter)
Podle mě nejhorší účes. A pořád je děsný.
The worst haircut, I think. Still terrible.
Protože jsem se ptal "proč", věřil jsem, že změním svět, a nikdo mě nemohl přesvědčit o opaku. Když mi bylo 12, začal jsem ve škole sbírat peníze pro komunity v rozvojovém světě. Byli jsme skupina opravdu nadšených dětí a získali jsme nejvíc peněz ze všech škol v Austrálii. A tak jsem za odměnu mohl jet na Filipíny, abych se dozvěděl víc. To bylo v roce 1998. Vzali nás do slumu na předměstí Manily. Právě tam jsem se spřátelil s chlapcem jménem Sonny Boy, který žil doslova na kouřící hromadě odpadků. Říkali jí "Kouřící hora". Ale tím romantickým názvem se nenechte zmást, protože to byla obyčejná zatuchlá skládka, kterou děti jako Sonny Boy každý den celé hodiny přehrabovaly, aby našly něco, cokoliv, co má nějakou hodnotu.
As a "why" kid, I thought I could change the world, and it was impossible to convince me otherwise. And when I was 12 and in my first year of high school, I started raising money for communities in the developing world. We were a really enthusiastic group of kids, and we raised more money than any other school in Australia. And so I was awarded the chance to go to the Philippines to learn more. It was 1998. We were taken into a slum in the outskirts of Manila. It was there I became friends with Sonny Boy, who lived on what was literally a pile of steaming garbage. "Smoky Mountain" was what they called it. But don't let the romance of that name fool you, because it was nothing more than a rancid landfill that kids like Sonny Boy spent hours rummaging through every single day to find something, anything of value.
Ta noc se Sonny Boyem a jeho rodinou mi navždy změnila život, protože když přišel čas jít spát, prostě jsme si lehli na betonový panel velký asi jako půlka mého pokoje, já, Sonny Boy a zbytek jeho rodiny, bylo nás sedm v dlouhé řadě, všude kolem páchly odpadky a běhali švábi. Nezamhouřil jsem oka, ležel jsem tam a říkal jsem si: "Proč musí někdo žít takhle, když já mám tolik? Proč by to, jestli si Sonny Boy bude moct splnit sny, mělo záviset na tom, kde se narodil, nebo na tom, co Warren Buffet nazval vaječníkovou loterií? Prostě jsem tomu nerozuměl a potřeboval jsem pochopit proč.
That night with Sonny Boy and his family changed my life forever, because when it came time to go to sleep, we simply laid down on this concrete slab the size of half my bedroom with myself, Sonny Boy, and the rest of his family, seven of us in this long line, with the smell of rubbish all around us and cockroaches crawling all around. And I didn't sleep a wink, but I lay awake thinking to myself, "Why should anyone have to live like this when I have so much? Why should Sonny Boy's ability to live out his dreams be determined by where he's born, or what Warren Buffett called 'the ovarian lottery?'" I just didn't get it, and I needed to understand why.
Až později mi došlo, že chudoba, kterou jsem tehdy viděl na Filipínách, byla výsledkem rozhodnutí, která udělali nebo neudělali lidé, dědictvím koloniálních mocností a zkorumpovaných vlád, které měly na srdci všechno možné, jen ne zájmy Sonny Boye. Jasně, oni Kouřící horu nestvořili, ale tím se nic nemění. A abychom dětem, jako je Sonny Boy, pomohli, nestačilo by mu jen poslat pár dolarů nebo zlikvidovat skládku, na které žil, protože jádro problému bylo jinde. A když jsem během následujících let pracoval na projektech rozvoje komunit, snažil se pomáhat budovat školy, vzdělávat učitele a bojovat proti HIV a AIDS, došlo mi, že rozvoj komunit by měl vycházet z komunit samotných a že přestože je charita potřebná, rozhodně nestačí. Musíme se těmhle problémům postavit ve světovém měřítku a systematicky. A to nejlepší, co jsem uměl, bylo zmobilizovat doma velkou skupinu lidí, kteří budou trvat na tom, aby se naši vůdci na téhle systematické změně podíleli.
Now, I only later came to understand that the poverty I'd seen in the Philippines was the result of decisions made or not made, man-made, by a succession of colonial powers and corrupt governments who had anything but the interests of Sonny Boy at heart. Sure, they didn't create Smoky Mountain, but they may as well have. And if we're to try to help kids like Sonny Boy, it wouldn't work just to try to send him a few dollars or to try to clean up the garbage dump on which he lived, because the core of the problem lay elsewhere. And as I worked on community development projects over the coming years trying to help build schools, train teachers, and tackle HIV and AIDS, I came to see that community development should be driven by communities themselves, and that although charity is necessary, it's not sufficient. We need to confront these challenges on a global scale and in a systemic way. And the best thing I could do is try to mobilize a large group of citizens back home to insist that our leaders engage in that systemic change.
Proto jsem se o pár let později připojil ke skupině přátel ze školy, jejichž cílem bylo představit v Austrálii kampaň Make Poverty History. Plánovali jsme malý koncert v době summitu G20, kde měli vystoupit australští umělci, a celé to najednou explodovalo, když mi zavolal Bono, the Edge a Pearl Jam a všichni souhlasili, že na našem koncertu vystoupí. Celkem mě to tehdy potěšilo, jak vidíte.
That's why, a few years later, I joined with a group of college friends in bringing the Make Poverty History campaign to Australia. We had this dream of staging this small concert around the time of the G20 with local Aussie artists, and it suddenly exploded one day when we got a phone call from Bono, the Edge and Pearl Jam, who all agreed to headline our concert. I got a little bit excited that day, as you can see.
(Smích)
(Laughter)
Ale k našemu překvapení australská vláda náš kolektivní hlas vyslyšela a odsouhlasila zdvojnásobení investic do zdravotní péče a rozvoje -- čímž přibylo 6,2 miliardy dolarů.
But to our amazement, the Australian government heard our collective voices, and they agreed to double investment into global health and development -- an additional 6.2 billion dollars.
Bylo to --
It felt like --
(Potlesk)
(Applause)
Bylo to neuvěřitelné zadostiučinění. Tím, že jsme shromáždili lidi, pomohli jsme přesvědčit naši vládu, aby udělala nemyslitelné, začala jednat a řešila problém, který je míle daleko od našich hranic.
It felt like this incredible validation. By rallying citizens together, we helped persuade our government to do the unthinkable, and act to fix a problem miles outside of our borders.
Ale má to háček: nevydrželo to. Změnila se vláda a o šest let později všechny ty nové peníze zmizely. Co jsme se naučili? Naučili jsme se, že jednorázové vzepětí nestačí. Potřebovali jsme udržitelné hnutí, které nepodlehne kolísavé náladě politika ani prvnímu náznaku ekonomického poklesu. Zároveň bylo potřeba, aby se to dělo všude, jinak by každá jednotlivá vláda měla zabudovaný mechanismus výmluv na to, že není možné, aby sama nesla břímě globálních kroků.
But here's the thing: it didn't last. See, there was a change in government, and six years later, all that new money disappeared. What did we learn? We learned that one-off spikes are not enough. We needed a sustainable movement, not one that is susceptible to the fluctuating moods of a politician or the hint of an economic downturn. And it needed to happen everywhere; otherwise, every individual government would have this built-in excuse mechanism that they couldn't possibly carry the burden of global action alone.
A tak jsme se do toho pustili. A když jsme se téhle výzvě postavili, kladli jsme si otázku, jak vytvoříme dostatečný tlak a vybudujeme dost velkou armádu na to, aby naše vítězství byla dlouhodobá? Napadl nás jediný způsob. Potřebovali jsme to krátkodobé nadšení lidí, kteří se zapojili do kampaně Make Poverty History, proměnit v dlouhodobou vášeň. Musí se to stát součástí jejich identity. Proto jsme v roce 2012 založili organizaci přesně s tímto cílem. Mohla dostat jen jeden název: Global Citizen.
And so this is what we embarked upon. And as we embarked upon this challenge, we asked ourselves, how do we gain enough pressure and build a broad enough army to win these fights for the long term? We could only think of one way. We needed to somehow turn that short-term excitement of people involved with the Make Poverty History campaign into long-term passion. It had to be part of their identity. So in 2012, we cofounded an organization that had exactly that as its goal. And there was only one name for it: Global Citizen.
Ale nejde tady o jednu organizaci. Jde o aktivní občany. A data z výzkumů ukazují, že z celkového počtu lidí, kteří se o globální problémy zajímají, jen 18 procent někdy něco podniklo. Nejde o to, že by lidé nechtěli být aktivní. Často jen nevědí, co by měli dělat, nebo mají pocit, že jejich činy nebudou mít žádný význam. Takže jsme nějak potřebovali zapojit a přimět k akci miliony občanů v desítkách zemí, aby vyvíjeli tlak na své čelní představitele směrem k altruismu. A když jsme začali, zjistili jsme jednu skvělou věc, že když ze světoobčanství uděláte svou misi, najednou zjistíte, že kolem sebe máte úžasné spojence. Extrémní chudoba není jediný problém, který je ve své podstatě globální. Stejné je to se změnou klimatu, lidskými právy, rovností pohlaví a dokonce i s konflikty. A my jsme se ocitli po boku lidí, kteří jsou vášnivě zaměřeni na tyto vzájemně propojené problémy.
But this is not about any one organization. This is about citizens taking action. And research data tells us that of the total population who even care about global issues, only 18 percent have done anything about it. It's not that people don't want to act. It's often that they don't know how to take action, or that they believe that their actions will have no effect. So we had to somehow recruit and activate millions of citizens in dozens of countries to put pressure on their leaders to behave altruistically. And as we did so, we discovered something really thrilling, that when you make global citizenship your mission, you suddenly find yourself with some extraordinary allies. See, extreme poverty isn't the only issue that's fundamentally global. So, too, is climate change, human rights, gender equality, even conflict. We found ourselves shoulder to shoulder with people who are passionate about targeting all these interrelated issues.
Ale jak jsme v praxi tyhle světoobčany sháněli a zapojovali? Použili jsme k tomu univerzální jazyk: hudbu. Zorganizovali jsme Global Citizen Festival, v Central Parku, v srdci New Yorku, a k vystoupení jsme přizvali některé z největších světových umělců. Datum festivalů jsme stanovili na dobu zasedání Valného shromáždění OSN, aby lídři, kteří měli slyšet naše hlasy, aby je rozhodně nemohli ignorovat.
But how did we actually go about recruiting and engaging those global citizens? Well, we used the universal language: music. We launched the Global Citizen Festival in the heart of New York City in Central Park, and we persuaded some of the world's biggest artists to participate. We made sure that these festivals coincided with the UN General Assembly meeting, so that leaders who need to hear our voices couldn't possible ignore them.
Ale pozor: vstupenky se nedaly koupit. Bylo třeba si je vydělat. Museli jste podniknout něco pro věc na celosvětové úrovni, jedině tak jste mohli získat dost bodů, abyste se kvalifikovali. Naší měnou je aktivismus. Mě nezajímalo občanství čistě jako něco, kvůli čemu bych se měl cítit dobře. Občanství pro mě znamená, že musíte jednat, a přesně to jsme vyžadovali. A kupodivu to fungovalo. Minulý rok se jen v oblasti New Yorku kvalifikovalo víc než 155 000 občanů díky bodům, které získali. Dnes už máme zaregistrované občany ve více než 150 zemích světa. A minulý rok jsme zaregistrovali přes 100 000 nových členů za každý týden po celý rok.
But there was a twist: you couldn't buy a ticket. You had to earn it. You had to take action on behalf of a global cause, and only once you'd done that could you earn enough points to qualify. Activism is the currency. I had no interest in citizenship purely as some sort of feel-good thing. For me, citizenship means you have to act, and that's what we required. And amazingly, it worked. Last year, more than 155,000 citizens in the New York area alone earned enough points to qualify. Globally, we've now signed up citizens in over 150 countries around the world. And last year, we signed up more than 100,000 new members each and every week of the whole year.
Jak vidíte, nemusíme vytvářet světoobčany z ničeho. Všude už totiž jsme. Potřebujeme jen organizaci a motivaci, abychom začali jednat. A v tomhle se podle mě můžeme hodně naučit od Davinie, která začala jednat jako světoobčanka v roce 2012. Udělala to takhle. Nebyla to žádná věda. Začala psát dopisy, rozesílala e-maily do kanceláří politiků. Svůj čas věnovala místní komunitě. Tehdy začala být aktivní na sociálních sítích a začala sbírat pence -- spoustu pencí.
See, we don't need to create global citizens from nothing. We're already everywhere. We just need to be organized and motivated to start acting. And this is where I believe we can learn a lot from Davinia, who started taking action as a global citizen back in 2012. Here's what she did. It wasn't rocket science. She started writing letters, emailing politicians' offices. She volunteered her time in her local community. That's when she got active on social media and started to collect pennies -- a lot of pennies.
Možná vám to nezní jako moc. Jak tohle něčemu pomůže? No, pomohlo to hodně, protože nebyla sama. Její aktivita, k níž se připojilo 142 000 dalších občanů světa, přiměla americkou vládu zdvojnásobit investice do světového partnerství pro vzdělání. A tady je Dr. Raj Shah, předseda USAID, když tuto zprávu oznamuje. Víte, jakmile se tisíce občanů světa navzájem inspirují, je vidět jejich ohromná společná síla. Občané světa, jako je Davinia, pomohli přesvědčit Světovou banku, aby zvýšila investice do vody a hygieny. Tady je prezident banky Jim Kim ohlašující 15 miliard dolarů na pódiu Global Citizen a indický předseda vlády Modi potvrdil svůj závazek zajistit do roku 2019 toaletu v každé domácnosti a škole v celé Indii. Za podpory moderátora Stephena Colberta podnikli světoobčané twitterovou invazi do Norska. Předsedkyně vlády Erna Solbergová zprávu pochopila a zavázala se ke zdvojnásobení investic do vzdělávání dívek. Světoobčané ve spolupráci s rotariány vyzvali kanadskou, britskou a australskou vládu, aby podpořily investice do boje proti dětské obrně. Vlády se spojily a společně přislíbily 665 milionů dolarů.
Now, maybe that doesn't sound like a lot to you. How will that achieve anything? Well, it achieved a lot because she wasn't alone. Her actions, alongside 142,000 other global citizens', led the US government to double their investment into Global Partnership for Education. And here's Dr. Raj Shah, the head of USAID, making that announcement. See, when thousands of global citizens find inspiration from each other, it's amazing to see their collective power. Global citizens like Davinia helped persuade the World Bank to boost their investment into water and sanitation. Here's the Bank's president Jim Kim announcing 15 billion dollars onstage at Global Citizen, and Prime Minister Modi of India affirmed his commitment to put a toilet in every household and school across India by 2019. Global citizens encouraged by the late-night host Stephen Colbert launched a Twitter invasion on Norway. Erna Solberg, the country's Prime Minister, got the message, committing to double investment into girls' education. Global citizens together with Rotarians called on the Canadian, UK, and Australian governments to boost their investment into polio eradication. They got together and committed 665 million dollars.
Ale přes všechnu tuhle sílu čelíme některým obrovským výzvám. Možná si říkáte: jak vůbec můžeme přesvědčit světové vůdce, aby se dlouhodobě zabývali globálními problémy? A vlivný americký politik Tip O'Neil skutečně jednou řekl: "Veškerá politika je lokální." Přesně tohle politikům odjakživa zajišťuje vítězství: vyhledat, získat a udržet moc díky sledování místních nebo přinejlepším nárordních zájmů.
But despite all of this momentum, we face some huge challenges. See, you might be thinking to yourself, how can we possibly persuade world leaders to sustain a focus on global issues? Indeed, the powerful American politician Tip O'Neill once said, "All politics is local." That's what always got politicians elected: to seek, gain and hold onto power through the pursuit of local or at very best national interests.
Poprvé jsem to zažil, když mi bylo 21 let. Domluvil jsem si schůzku s tehdejším australským ministrem zahraničí, kterého nebudu jmenovat --
I experienced this for the first time when I was 21 years old. I took a meeting with a then-Australian Foreign Minister who shall remain nameless --
[Alexander Downer]
[Alexander Downer]
(Smích)
(Laughter)
a za zavřenými dveřmi jsem mu líčil touhu skoncovat s extrémní chudobou. Řekl jsem mu: "Pane ministře, Austrálie má tuhle jedinečnou příležitost dosáhnout Rozvojových cílů tisíciletí. Dokážeme to." A on se zarazil, věnoval mi chladný přezíravý pohled a řekl: "Hughu, zahraniční pomoc maj všichni v paži." Akorát že neřekl "v paži". A pokračoval. Řekl, že jde v první řadě o naši zahrádku.
And behind closed doors, I shared with him my passion to end extreme poverty. I said, "Minister -- Australia has this once-in-a-lifetime opportunity to help achieve the Millennium Development Goals. We can do this." And he paused, looked down on me with cold, dismissive eyes, and he said, "Hugh, no one gives a funk about foreign aid." Except he didn't use the word "funk." He went on. He said we need to look after our own backyard first.
Tohle je podle mě zastaralé, dokonce nebezpečné smýšlení. Nebo, jak říkával můj děda, totální kravina. Provinčnost nabízí tuhle falešnou dichotomii, protože staví chudé v jedné zemi proti chudým v jiné zemi. Jako bychom se my a naše národy mohli jeden od druhého izolovat. Naše zahrádka je celý svět, a když jej ignorujeme, jsme v nebezpečí. Kam to došlo, když jsme ignorovali Rwandu, když jsme ignorovali Sýrii, když jsme ignorovali klimatické změny. Politici by to neměli mít "v paži", protože dopad klimatických změn a extrémní chudoby se projevuje až u nás.
This is, I believe, outdated, even dangerous thinking. Or as my late grandfather would say, complete BS. Parochialism offers this false dichotomy because it pits the poor in one country against the poor in another. It pretends we can isolate ourselves and our nations from one another. The whole world is our backyard, and we ignore it at our peril. See, look what happened when we ignored Rwanda, when we ignore Syria, when we ignore climate change. Political leaders ought to give a "funk" because the impact of climate change and extreme poverty comes right to our shore.
Světoobčané -- ti tohle chápou. Žijeme v době, která světoobčanovi přeje, v době, kdy může být slyšet každý hlas. Vzpomínáte si na to, když se Rozvojové cíle tisíciletí podepisovaly, v roce 2000? Tehdy jsme mohli tak maximálně poslat rozezlený dopis a čekat na příští volby. Sociální média neexistovala. Dnes mají miliardy lidí víc nástrojů, větší přístup k informacím, větší kapacitu věci ovlivnit než kdykoliv předtím. Problémy i nástroje k jejich řešení máme přímo před sebou. Svět se změnil a ti z nás, kteří se dívají za hranice, to berou za správný konec.
Now, global citizens -- they understand this. We live in a time that favors the global citizen, in an age where every single voice can be heard. See, do you remember when the Millennium Development Goals were signed back in the year 2000? The most we could do in those days was fire off a letter and wait for the next election. There was no social media. Today, billions of citizens have more tools, more access to information, more capacity to influence than ever before. Both the problems and the tools to solve them are right before us. The world has changed, and those of us who look beyond our borders are on the right side of history.
A kde jsme my? Máme tenhle úžasný festival, dosáhli jsme pár velkých politických vítězství a přidávají se k nám lidi po celém světě. Ale dosáhli jsme svého cíle? Ne. Máme před sebou dlouhou cestu.
So where are we? So we run this amazing festival, we've scored some big policy wins, and citizens are signing up all over the world. But have we achieved our mission? No. We have such a long way to go.
Ale já vidím příležitost. Koncept světoobčanství, s cela evidentní logikou, avšak až doteď v mnoha ohledech nepraktický, se dotváří právě v tuto dobu, v níž máme to štěstí žít. Jako světoobčané dnes máme jedinečnou příležitost urychlit rozsáhlé pozitivní změny v celosvětovém měřítku. A tak v příštích měsících a letech budou světoobčané tlačit na světové lídry v oblasti nových Globálních cílů pro udržitelný rozvoj, které je třeba sledovat a implementovat. Světoobčané se spojí s předními nevládními organizacemi ve snaze vymýtit nemoci, jako je dětská obrna a malárie. Občané světa se budou hlásit ve všech koutech světa, budou zvyšovat frekvenci, kvalitu a dopad svého konání. Tyhle sny máme na dosah. Představte několikamilionovou armádu, která se rozroste na desítky milionů lidí, propojených, informovaných, angažovaných, lidí, pro které "ne" není odpověď.
But this is the opportunity that I see. The concept of global citizenship, self-evident in its logic but until now impractical in many ways, has coincided with this particular moment in which we are privileged to live. We, as global citizens, now have a unique opportunity to accelerate large-scale positive change around the world. So in the months and years ahead, global citizens will hold world leaders accountable to ensure that the new Global Goals for Sustainable Development are tracked and implemented. Global citizens will partner with the world's leading NGOs to end diseases like polio and malaria. Global citizens will sign up in every corner of this globe, increasing the frequency, quality and impact of their actions. These dreams are within reach. Imagine an army of millions growing into tens of millions, connected, informed, engaged and unwilling to take no for an answer.
Všechny ty roky se snažím znovu spojit se Sonny Boyem. Bohužel se mi to zatím nepodařilo. Poznali jsme se v době bez sociálních sítí a jeho adresu úřady změnily, jak to u slumů často bývá. Moc rád bych si s ním sedl, ať už je kdekoliv, a pověděl mu o tom, jak moc mě zkušenost z Kouřící hory inspirovala. Díky němu a tolika dalším jsem pochopil, jak důležité je být součástí skupiny lidí, kteří jsou ochotní zvednout oči od obrazovek směrem do světa, hnutí světoobčanů. Světoobčanů, kteří stojí pospolu, ptají se "proč", neposlouchají odmítavé hlasy a vítají ty úžasné možnosti našeho společného světa.
Over all these years, I've tried to reconnect with Sonny Boy. Sadly, I've been unable to. We met long before social media, and his address has now been relocated by the authorities, as often happens with slums. I'd love to sit down with him, wherever he is, and share with him how much the time I spent on Smoky Mountain inspired me. Thanks to him and so many others, I came to understand the importance of being part of a movement of people -- the kids willing to look up from their screens and out to the world, the global citizens. Global citizens who stand together, who ask the question "Why?," who reject the naysayers, and embrace the amazing possibilities of the world we share.
Já jsem světoobčan.
I'm a global citizen.
A vy?
Are you?
Děkuji vám.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)