Napříč Evropou a Střední Asií žije přibližně jeden milion dětí ve velkých domovech známých také jako sirotčince. Mnoho lidí si představuje sirotčince jako vlídné prostředí, které poskytuje dětem dobrou péči. Jiní vědí své o zdejších životních podmínkách, ale domnívají se, že jde jen o nutné zlo. Nakonec, kam se všemi těmi dětmi, které nemají rodiče?
Across Europe and Central Asia, approximately one million children live in large residential institutions, usually known as orphanages. Most people imagine orphanages as a benign environment that care for children. Others know more about the living conditions there, but still think they're a necessary evil. After all, where else would we put all of those children who don't have any parents?
Ale 60 let výzkumů prokázalo, že odloučení dětí od rodin a umístění do velkých institucí vážně poškozuje jejich zdraví a vývoj, což platí zvláště pro malá miminka. Jak víme, miminka se rodí s nedokončeným vývojem svalů i mozku. Během prvních tří let života dorůstá mozek do plné velikosti, většina růstu se odehrává v prvních šesti měsících. Mozek se vyvíjí v reakci na zkušenosti a podněty. Pokaždé, když se děťátko naučí něco nového -- zaostří očička, napodobuje pohyby nebo výrazy tváře, něco zvedne, vytvoří slovo nebo se posadí -- vytváří mozek nová synaptická spojení. Čerství rodiče jsou rychlostí učení ohromeni a oprávněně překvapeni a potěšeni bystrostí svých dětí. Dávají svou radost najevo dětem, které odpovídají úsměvem a touhou dokázat a učit se více. Vytváření tohoto silného vztahu mezi dítětem a rodičem poskytuje stavební kameny pro tělesný, sociální, jazykový, znalostní a psychomotorický vývoj. Je to model pro veškeré budoucí vztahy s přáteli, partnery i jejich vlastními dětmi. Ve většině rodin se to děje tak přirozeně, že si toho ani nevšimneme. Většina z nás netuší, jak důležité je to pro lidský vývoj i pro všeobecný vývoj zdravé společnosti. Až když se něco pokazí, začínáme si uvědomovat, nakolik je rodina pro dítě důležitá.
But 60 years of research has demonstrated that separating children from their families and placing them in large institutions seriously harms their health and development, and this is particularly true for young babies. As we know, babies are born without their full muscle development, and that includes the brain. During the first three years of life, the brain grows to its full size, with most of that growth taking place in the first six months. The brain develops in response to experience and to stimulation. Every time a young baby learns something new -- to focus its eyes, to mimic a movement or a facial expression, to pick something up, to form a word or to sit up -- new synaptic connections are being built in the brain. New parents are astonished by the rapidity of this learning. They are quite rightly amazed and delighted by their children's cleverness. They communicate their delight to their children, who respond with smiles, and a desire to achieve more and to learn more. This forming of the powerful attachment between child and parent provides the building blocks for physical, social, language, cognitive and psychomotor development. It is the model for all future relationships with friends, with partners and with their own children. It happens so naturally in most families that we don't even notice it. Most of us are unaware of its importance to human development and, by extension, to the development of a healthy society. And it's only when it goes wrong that we start to realize the importance of families to children.
V srpnu 1993 jsem byla poprvé svědkem toho, jak nesmírně velký vliv má na dítě uzavření do ústavu a absence rodičovské péče. Ti z nás, kdo si pamatujeme novinové zprávy z Rumunska po revolučním roce 1989, si vzpomenou na hrůzné podmínky v některých ústavech. Ředitel jednoho velkého domova mě požádal, abych mu pomohla zabránit odddělování dětí od rodin. Za Ceasescova režimu to byl ukázkový sirotčinec pro 550 dětí, takže mi bylo řečeno, že tamní podmínky jsou lepší. Pracovala jsem již s mnoha dětmi, takže jsem čekala, že ústav bude hlučné místo, ale bylo tam ticho jako v klášteře. Bylo těžké uvěřit, že tam vůbec jsou nějaké děti, ředitel mi ale ukázal pokoj po pokoji, v každém byly řady postýlek, a v nich ležely dětí hledící do prázdna. V pokoji se 40 novorozenci neplakal ani jeden. Viděla jsem špinavé plenky a viděla jsem, že některé děti jsou ztrápené, ale slyšet bylo jen tlumené, nepřetržité naříkání. Hlavní sestra mi pyšně řekla, "Vidíte, naše děti jsou dobře vychované." Během dalších dnů jsem si uvědomila, že to ticho nebylo výjimečné. Nově přijaté děti plakaly prvních pár hodin, ale jejich potřeby nebyly uspokojeny, tak se nakonec naučily neobtěžovat. Během pár dnů byly netečné, letargické a zíraly do prázdna stejně jako všechny ostatní.
In August, 1993, I had my first opportunity to witness on a massive scale the impact on children of institutionalization and the absence of parenting. Those of us who remember the newspaper reports that came out of Romania after the 1989 revolution will recall the horrors of the conditions in some of those institutions. I was asked to help the director of a large institution to help prevent the separation of children from their families. Housing 550 babies, this was Ceausescu's show orphanage, and so I'd been told the conditions were much better. Having worked with lots of young children, I expected the institution to be a riot of noise, but it was as silent as a convent. It was hard to believe there were any children there at all, yet the director showed me into room after room, each containing row upon row of cots, in each of which lay a child staring into space. In a room of 40 newborns, not one of them was crying. Yet I could see soiled nappies, and I could see that some of the children were distressed, but the only noise was a low, continuous moan. The head nurse told me proudly, "You see, our children are very well-behaved." Over the next few days, I began to realize that this quietness was not exceptional. The newly admitted babies would cry for the first few hours, but their demands were not met, and so eventually they learned not to bother. Within a few days, they were listless, lethargic, and staring into space like all the others.
V průběhu let mnoho lidí a novin obvinilo personál v těchto ústavech za to, že dětem ubližují, jenže často se jeden zaměstnanec stará o 10, 20 a dokonce až o 40 dětí. Proto nemají jinou možnost než zavést přísný režim. Děti musí být probuzeny v 7 a nakrmeny v 7:30. V 8 musí být přebaleny, takže ošetřovatel má jen 30 minut, aby nakrmil 10 nebo 20 dětí. Pokud si dítě v 8:30 ušpiní plenku, musí čekat několik hodin, než mu ji někdo vymění. Denní kontakt dítěte s jiným člověkem je omezen na pár uspěchaných minut krmení a přebalování, jinak jim jako podněty slouží strop, stěny a mříže vlastní kolébky.
Over the years, many people and news reports have blamed the personnel in the institutions for the harm caused to the children, but often, one member of staff is caring for 10, 20, and even 40 children. Hence they have no option but to implement a regimented program. The children must be woken at 7 and fed at 7:30. At 8, their nappies must be changed, so a staff member may have only 30 minutes to feed 10 or 20 children. If a child soils its nappy at 8:30, he will have to wait several hours before it can be changed again. The child's daily contact with another human being is reduced to a few hurried minutes of feeding and changing, and otherwise their only stimulation is the ceiling, the walls or the bars of their cots.
Od mé první návštěvy Ceausescova ústavu jsem viděla stovky takových míst v 18 zemích, od České republiky až po Súdán. Ve všech těchto rozmanitých zemích a kulturách jsou si ústavy a způsob, jak se tam dětí dostávají, žalostně podobné. Nedostatek podnětů vede často k tomu, že se stimulují samy. Máchají ručičkama, kolébají se sem a tam nebo jsou agresivní, a v některých ústavech používají psychiatrické léky, aby ovlivnili chování těchto dětí, v jiných ústavech děti svazují, aby jim zabránili v ubližování sobě nebo ostatním. Takové děti jsou okamžitě označeny jako postižené a umístěny do jiného ústavu pro postižené děti. Většina takových dětí už nikdy ústav neopustí. Děti bez vad ve věku tří let jsou poslány do jiné instituce a ve věku sedmi let zase do další. Izolované podle věku a pohlaví jsou libovolně odloučeny od svých sourozenců, často bez možnosti se rozloučit. Nedostávají dostatečně najíst. Často hladoví. Starší děti šikanují mladší. Učí se přežít. Učí se ubránit sami sebe, nebo podlehnou.
Since my first visit to Ceausescu's institution, I've seen hundreds of such places across 18 countries, from the Czech Republic to Sudan. Across all of these diverse lands and cultures, the institutions, and the child's journey through them, is depressingly similar. Lack of stimulation often leads to self-stimulating behaviors like hand-flapping, rocking back and forth, or aggression, and in some institutions, psychiatric drugs are used to control the behavior of these children, whilst in others, children are tied up to prevent them from harming themselves or others. These children are quickly labeled as having disabilities and transferred to another institution for children with disabilities. Most of these children will never leave the institution again. For those without disabilities, at age three, they're transferred to another institution, and at age seven, to yet another. Segregated according to age and gender, they are arbitrarily separated from their siblings, often without even a chance to say goodbye. There's rarely enough to eat. They are often hungry. The older children bully the little ones. They learn to survive. They learn to defend themselves, or they go under.
Po opuštění ústavu se jen velmi obtížně dokáží začlenit do společnosti. V Moldavsku je u mladých žen vychovaných v ústavech 10krát pravděpodobnější, že se s nimi bude obchodovat, a ruská studie zjistila, že dva roky po opuštění ústavu mělo 20 procent mladých lidí záznam v trestním rejstříku, 14 procent se věnovalo prostituci, a 10 procent si vzalo život.
When they leave the institution, they find it really difficult to cope and to integrate into society. In Moldova, young women raised in institutions are 10 times more likely to be trafficked than their peers, and a Russian study found that two years after leaving institutions, young adults, 20 percent of them had a criminal record, 14 percent were involved in prostitution, and 10 percent had taken their own lives.
Ale proč je v Evropě tolik sirotků, když v posledních letech nebyla žádná velká válka ani pohroma. Více než 95 procent těchto dětí má žijící rodiče, a společnost viní tyto rodiče za to, že opustili své děti, ale výzkumy ukazují, že většina rodičů chce své děti, a že hlavními faktory cesty do ústavů je chudoba, nezpůsobilost a národnostní přísušnost. V mnoha zemích stále neexistují integrované školy, a tak i děti s hodně mírnou vadou jsou posílány do místní speciální školy ve věku šesti nebo sedmi let. Ústav může být vzdálen stovky mil od domova. Pokud je rodina chudá, jsou pro ni návštěvy obtížné, a postupně se vztahy rozpadají. Za každým z milionu dětí v ústavech je většinou příběh zoufalých rodičů, kteří nevědí, jak dál, jako Natalie z Moldavska, která měla peníze jen na výživu svého miminka, a tak musela dát svého staršího syna do ústavu. Nebo Desi z Bulharska, která se doma starala o čtyři děti dokud její manžel nezemřel, jenže pak musela pracovat na plný úvazek, a bez jakékoliv podpory cítila, že nemá jinou možnost než umístit postižené dítě do ústavu; nebo nesčetné mladé dívky, které se děsí říct rodičům, že jsou těhotné, a tak nechají svá miminka v nemocnici; nebo čerství rodiče - mladý pár, který právě zjistil, že jejich prvorozené dítě je postižené, a místo toho, aby jim doktoři poskytli pozitivní pohled na potenciál svého dítěte, oznámili jim: "Zapomeňte na ni, dejte ji do ústavu, běžte domů a udělejte si zdravé dítě."
But why are there so many orphans in Europe when there hasn't been a great deal of war or disaster in recent years? In fact, more than 95 percent of these children have living parents, and societies tend to blame these parents for abandoning these children, but research shows that most parents want their children, and that the primary drivers behind institutionalization are poverty, disability and ethnicity. Many countries have not developed inclusive schools, and so even children with a very mild disability are sent away to a residential special school, at age six or seven. The institution may be hundreds of miles away from the family home. If the family's poor, they find it difficult to visit, and gradually the relationship breaks down. Behind each of the million children in institutions, there is usually a story of parents who are desperate and feel they've run out of options, like Natalia in Moldova, who only had enough money to feed her baby, and so had to send her older son to the institution; or Desi, in Bulgaria, who looked after her four children at home until her husband died, but then she had to go out to work full time, and with no support, felt she had no option but to place a child with disabilities in an institution; or the countless young girls too terrified to tell their parents they're pregnant, who leave their babies in a hospital; or the new parents, the young couple who have just found out that their firstborn child has a disability, and instead of being provided with positive messages about their child's potential, are told by the doctors, "Forget her, leave her in the institution, go home and make a healthy one."
Tento stav není nutný ani nevyhnutelný. Každé dítě má právo na rodinu, zaslouží si ji a potřebuje ji, a děti jsou ohromně odolné. Zjistili jsme, že pokud je včas dostaneme z ústavu do milujících rodin, doženou své vývojové zpoždění, a vedou normální, šťastný život. Také je mnohem levnější poskytovat podporu rodinám než ústavům. Jedna studie tvrdí, že služby podpory rodinám stojí 10 procent jednoho místa v ústavu, zatímco kvalitní pěstounská péče stojí většinou okolo 30 procent. Pokud budeme děti podporovat správnými postupy, můžeme tyto úspory investovat je do vysoce kvalitní ústavní péče pro ty děti, které mají nesmírně náročné potřeby.
This state of affairs is neither necessary nor is it inevitable. Every child has the right to a family, deserves and needs a family, and children are amazingly resilient. We find that if we get them out of institutions and into loving families early on, they recover their developmental delays, and go on to lead normal, happy lives. It's also much cheaper to provide support to families than it is to provide institutions. One study suggests that a family support service costs 10 percent of an institutional placement, whilst good quality foster care costs usually about 30 percent. If we spend less on these children but on the right services, we can take the savings and reinvest them in high quality residential care for those few children with extremely complex needs.
V Evropě sílí hnutí, jenž chce změnit přístup a odklonit prostředky od velkých ústavů, které poskytují žalostnou péči, do komunitních služeb, které chrání děti před ublížením a umožní jim rozvinout jejich plný potenciál. Když jsem začala pracovat v Rumunsku, téměř před 20 lety, žilo přes 200 000 dětí v ústavech a každý den přicházely další. Nyní je jich méně než 10 000 a služby na podporu rodinám jsou poskytovány v celé zemi. V Moldavsku, navzdory extrémní chudobě a hrozivým dopadům globální finanční krize, se počet dětí v ústavech během posledních pěti let snížil o více než 50 procent a prostředky jsou přerozdělovány mezi služby podporující rodiny a integrované školy. V mnoha zemích se rozvíjejí aktivní plány na změnu. Evropská komise a další významní dárci nalézají způsoby, jak převést peníze z ústavů do podpory rodinám a umožnit tak komunitám starat se o své vlastní děti.
Across Europe, a movement is growing to shift the focus and transfer the resources from large institutions that provide poor quality care to community-based services that protect children from harm and allow them to develop to their full potential. When I first started to work in Romania nearly 20 years ago, there were 200,000 children living in institutions, and more entering every day. Now, there are less than 10,000, and family support services are provided across the country. In Moldova, despite extreme poverty and the terrible effects of the global financial crisis, the numbers of children in institutions has reduced by more than 50 percent in the last five years, and the resources are being redistributed to family support services and inclusive schools. Many countries have developed national action plans for change. The European Commission and other major donors are finding ways to divert money from institutions towards family support, empowering communities to look after their own children.
Ještě zbývá mnoho práce na ukončení systému institucionalizace dětí. Je třeba zvýšit povědomí v celé společnosti. Lidé musí vědět o újmách, které tyto ústavy dětem způsobují a o lepších alternativách, které jsou k dispozici. Pokud víme o lidech, kteří hodlají podporovat sirotčince, měli bychom je přesvědčit, aby místo toho podporovali rodinné služby.
But there is still much to be done to end the systematic institutionalization of children. Awareness-raising is required at every level of society. People need to know the harm that institutions cause to children, and the better alternatives that exist. If we know people who are planning to support orphanages, we should convince them to support family services instead.
Tohle je jedna z forem zneužívání dětí, kterou můžeme společně během našeho života vymýtit.
Together, this is the one form of child abuse that we could eradicate in our lifetime.
Děkuji vám. (Potlesk)
Thank you. (Applause)
(Potlesk)
(Applause)