Jako dítě jsem byla vychovávána původními havajskými staršími - třemi staršími ženami, které se o mě staraly, když moji rodiče pracovali. Jsme v roce 1963. Jsme u oceánu, stmívá se. Sledujeme vycházející hvězdy a pohyb proudů. Je to kus pláže, který dobře známe. Hladké oblázky na písku nám jsou povědomé. Kdybyste ty ženy viděli na ulici v jejich zašlém oblečení, mohli byste je mylně považovat za chudé a hloupé. To by byla chyba. Ty ženy jsou potomky polynéských mořeplavců školených dávnými postupy jejich předků. A teď je předávají mně. Učí mě jména větrů a dešťů - astronomii podle rodokmenu hvězd. Na horizontu vychází nový měsíc, Havajané říkají, že je to dobrá noc na rybaření. Začínají pozpěvovat,
As a child, I was raised by native Hawaiian elders -- three old women who took care of me while my parents worked. The year is 1963. We're at the ocean. It's twilight. We're watching the rising of the stars and the shifting of the tides. It's a stretch of beach we know so well. The smooth stones on the sand are familiar to us. If you saw these women on the street in their faded clothes, you might dismiss them as poor and simple. That would be a mistake. These women are descendants of Polynesian navigators, trained in the old ways by their elders, and now they're passing it on to me. They teach me the names of the winds and the rains, of astronomy according to a genealogy of stars. There's a new moon on the horizon. Hawaiians say it's a good night for fishing. They begin to chant.
(havajský popěvek)
[Hawaiian chant]
Když skončí, posadí se do kruhu a požádají mě, abych si přisedla. Chtějí mě učit o mém osudu. Myslela jsem, že tím prochází každé sedmileté dítě. (smích) "Dívenko, jednoho dne se svět dostane do nesnází. Lidé zapomenou na svou moudrost. Bude potřeba hlasů starších ze všech vzdálených končin světa, aby se svět zase dostal do rovnováhy. Vydáš se daleko. Občas to bude osamělá pouť. Budeš na ní bez nás. Ale pohlédneš do očí zdánlivých neznámých a rozpoznáš svou ohana, svou rodinu. A bude to vyžadovat tebe celou, tebe celou." Ta slova jsem si uchovala po celý život. Protože myšlenka na to, zvládnout to sama, mě děsí.
When they finish, they sit in a circle and ask me to come to join them. They want to teach me about my destiny. I thought every seven-year-old went through this. (Laughter) "Baby girl, someday the world will be in trouble. People will forget their wisdom. It will take elders' voices from the far corners of the world to call the world into balance. You will go far away. It will sometimes be a lonely road. We will not be there. But you will look into the eyes of seeming strangers, and you will recognize your ohana, your family. And it will take all of you. It will take all of you." These words, I hold onto all my life. Because the idea of doing it alone terrifies me.
Jsme v roce 2007. Jsem na dalekém ostrově v Mikronésii. Satawal je půl míle dlouhý a míli široký. Je domovem mého mentora. Jmenuje se Pius Piailug. Mau je palu, kněz mořeplavců. Také jej považují za nejlepšího hledače vln na světě. Na ostrově už je jen hrstka paluů. Jejich tradice je tak mimořádná, že tito námořníci se plavili tři miliony mil čtverečních Pacifikem bez jakýchkoliv nástrojů. Byli schopni dát dohromady přírodní zákonitosti za použití vycházejících a zapadajících hvězd, souslednosti a směru vln, letových tras některých ptáků. I jen ten nejjemnější odstín barvy spodní části mraku jim dal informaci a pomohl jim určit směr s tou nejjemnější přesností.
The year is 2007. I'm on a remote island in Micronesia. Satawal is one half-mile long by one mile wide. It's the home of my mentor. His name is Pius Mau Piailug. Mau is a palu, a navigator priest. He's also considered the greatest wave finder in the world. There are fewer than a handful of palu left on this island. Their tradition is so extraordinary that these mariners sailed three million square miles across the Pacific without the use of instruments. They could synthesize patterns in nature using the rising and setting of stars, the sequence and direction of waves, the flight patterns of certain birds. Even the slightest hint of color on the underbelly of a cloud would inform them and help them navigate with the keenest accuracy.
Když se západní vědci připojili k Mauovi na kánoi a sledovali ho, jak vstupuje do loďky, vypadalo to, že se stařec chystá odpočívat. Ve skutečnosti, vnitřek kánoe je lůnem pro vesla. Je to to nejpříhodnější místo, ve kterém cítíte rytmus a souslednost a směřování vln. Mau ve skutečnosti shromažďoval s použitím celého svého těla přesné údaje. Tak ho to učili už od doby, co mu bylo pět. Věda možná tento postup nechápe, ale polynéští mořeplavci jej používají i dnes, protože jim pomáhá přesně určit úhel a směr jejich vesel.
When Western scientists would join Mau on the canoe and watch him go into the hull, it appeared that an old man was going to rest. In fact, the hull of the canoe is the womb of the vessel. It is the most accurate place to feel the rhythm and sequence and direction of waves. Mau was, in fact, gathering explicit data using his entire body. It's what he had been trained to do since he was five years old. Now science may dismiss this methodology, but Polynesian navigators use it today because it provides them an accurate determination of the angle and direction of their vessel.
Palu také měl záhadnou schopnost předpovídat počasí na dny dopředu. Někdy jsem byla s Mauem během oblačné noci a seděli jsme na tom nejvýchodnějším pobřeží ostrova a on zpozorněl. A pak řekl, "Tak jo, jdeme". Zahlédl první záblesk světla - věděl, jaké bude počasí v následujících třech dnech.
The palu also had an uncanny ability to forecast weather conditions days in advance. Sometimes I'd be with Mau on a cloud-covered night and we'd sit at the easternmost coast of the island, and he would look out, and then he would say, "Okay, we go." He saw that first glint of light -- he knew what the weather was going to be three days from now.
Jejich výsledky, z hlediska intelektu i vědy, jsou mimořádné a jsou tak moc příhodné pro dobu, ve které se nacházíme, kdy procházíme bouří. Nacházíme se v tak zásadní chvíli naší společné historie. Přirovnávali je k astronautům - ty staré mořeplavce, kteří brázdí širé otevřené ocenány v kánoích s dvojitým trupem tisíce mil od malého ostrova. Jejich kánoe, naše rakety, jejich moře, náš vesmír. Moudrost starších není pouhou sbírkou příběhů o starých lidech na nějakém vzdáleném místě. Je to součást našeho společného příběhu. Je to lidská DNA. Nemůžeme si dovolit ji ztratit.
Their achievements, intellectually and scientifically, are extraordinary, and they are so relevant for these times that we are in when we are riding out storms. We are in such a critical moment of our collective history. They have been compared to astronauts -- these elder navigators who sail vast open oceans in double-hulled canoes thousands of miles from a small island. Their canoes, our rockets; their sea, our space. The wisdom of these elders is not a mere collection of stories about old people in some remote spot. This is part of our collective narrative. It's humanity's DNA. We cannot afford to lose it.
Jsme v roce 2010. Jak předpovídaly havajské ženy, které mne vychovávaly, svět je v nesnázích. Žijeme ve společnosti přecpané daty, a stejně hladovíme po moudrosti. Jsme propojeni 24 hodin denně, 7 dnů v týdnu, ale úzkost, strach, deprese a osamělost jsou neustále na vrcholu. Musíme upravit své směřování. Africký šaman řekl, "Vaše společnost se klaní šaškovi, zatímco král stojí v chudém oblečení." Spojení mezi minulostí a budoucností je křehké. To znám velmi zblízka, protože i když cestuji po celém světě, naslouchám příběhům a zachycuji je, trpím. Pronásleduje mne skutečnost, že už si nepamatuji jména větrů a dešťů.
The year is 2010. Just as the women in Hawaii that raised me predicted, the world is in trouble. We live in a society bloated with data, yet starved for wisdom. We're connected 24/7, yet anxiety, fear, depression and loneliness is at an all-time high. We must course-correct. An African shaman said, "Your society worships the jester while the king stands in plain clothes." The link between the past and the future is fragile. This I know intimately, because even as I travel throughout the world to listen to these stories and record them, I struggle. I am haunted by the fact that I no longer remember the names of the winds and the rains.
Mau skonal před pěti měsíci, ale jeho odkaz a ponaučení žijí dál. A mně to připomíná, že na celém světě existují kultury s vlastním rozsáhlým věděním, stejně mocné jako mikronéští mořeplavci, kteří se vytratí, že toto je odkaz k úžasné, úžasné technologii a vědě a moudrosti, která rychle mizí. Protože když umře stařec, jako byste vypálili knihovnu. A na světě jsou knihovny zapáleny.
Mau passed away five months ago, but his legacy and lessons live on. And I am reminded that throughout the world there are cultures with vast sums of knowledge in them, as potent as the Micronesian navigators, that are going dismissed, that this is a testament to brilliant, brilliant technology and science and wisdom that is vanishing rapidly. Because when an elder dies a library is burned, and throughout the world, libraries are ablaze.
Jsem vděčná za skutečnost, že jsem měla mentora jako byl Mau, který mě naučil, jak se plavit. A já si uvědomuji, díky našemu sdílenému učení, že pokračujeme s hledáním cesty. A on řekl toto: "Ostrov je kánoí; kánoe je ostrov." Měl tím na mysli, že když jste na cestách a daleko od domova, vaše přežití závisí na každém, kdo je s vámi. Cestu nemůžete uskutečnit o samotě, ani tomu tak nikdy být nemělo. Pojetí "každý sám za sebe" je zcela neudržitelné. A vždy bylo.
I am grateful for the fact that I had a mentor like Mau who taught me how to navigate. And I realize through a lesson that he shared that we continue to find our way. And this is what he said: "The island is the canoe; the canoe, the island." And what he meant was, if you are voyaging and far from home, your very survival depends on everyone aboard. You cannot make the voyage alone, you were never meant to. This whole notion of every man for himself is completely unsustainable. It always was.
A tak bych vám na závěr nabídla toto: Planeta je naší kánoí a my jsme cestovatelé. To pravé směřování začíná v lidském srdci. Je to ta nejdůležitější mapa ze všech. Společně poplujeme v míru.
So in closing I would offer you this: The planet is our canoe, and we are the voyagers. True navigation begins in the human heart. It's the most important map of all. Together, may we journey well.
(potlesk)
(Applause)