Víte, jsem ohromen tím, že jedním z implicitních témat na TED je soucit. Toto jsou velmi dojímavé projevy, které jsme právě viděli: HIV v Africe, Prezident Clinton včera večer. A já bych se paralelně s tím rád zamyslel, pokud dovolíte, nad soucitem a přenesl ho z roviny globální na osobní. Jsem psycholog, ale nebojte se, dám si pozor, abych nebyl až příliš osobní.
You know, I'm struck by how one of the implicit themes of TED is compassion, these very moving demonstrations we've just seen: HIV in Africa, President Clinton last night. And I'd like to do a little collateral thinking, if you will, about compassion and bring it from the global level to the personal. I'm a psychologist, but rest assured, I will not bring it to the scrotal.
(Smích)
(Laughter)
Před nějakým časem proběhla velmi zajímavá studie na Princeton teologickém semináři, která hovoří o tom, proč když všichni máme tolik příležitostí pomáhat, někdy to děláme a jindy ne. Skupině studentů teologie na Princeton teologickém semináři bylo řečeno, že půjdou udělat cvičné kázaní a každému bylo zadáno téma kázaní. Polovině studentů bylo jako téma zadáno podobenství o Milosrdném Samaritánovi: muže, který zastavil cizince -- aby pomohl cizinci v nouzi na kraji cesty. Druhé polovině byla zadána náhodná témata z Bible. Potom museli jeden po druhém jít do jiné budovy a přednést svoje kázání. Jak šli z jedné budovy do druhé, každý z nich procházel kolem muže, který byl předkloněný a sténal, zjevně v nouzi. Otázkou je: Zastavili se, aby pomohli?
There was a very important study done a while ago at Princeton Theological Seminary that speaks to why it is that when all of us have so many opportunities to help, we do sometimes, and we don't other times. A group of divinity students at the Princeton Theological Seminary were told that they were going to give a practice sermon and they were each given a sermon topic. Half of those students were given, as a topic, the parable of the Good Samaritan: the man who stopped the stranger in -- to help the stranger in need by the side of the road. Half were given random Bible topics. Then one by one, they were told they had to go to another building and give their sermon. As they went from the first building to the second, each of them passed a man who was bent over and moaning, clearly in need. The question is: Did they stop to help?
Ještě zajímavější je otázka: Hrálo nějakou roli to, zda se zamýšleli nad podobenstvím o Milosrdném Samaritánovi? Odpověd: Ne, vůbec ne. Co se ukázalo jako rozhodující pro to, zda se někdo zastavil a pomohl neznámému v nouzi bylo to, v jakém spěchu si mysleli, že jsou -- mysleli si, že jdou pozdě, nebo byli zabraní do toho, co budou říkat. A tohle si myslím, že je dilema našich životů: nevyužíváme všechny příložitosti pomoci, protože se naše pozornost ubírá špatným směrem.
The more interesting question is: Did it matter they were contemplating the parable of the Good Samaritan? Answer: No, not at all. What turned out to determine whether someone would stop and help a stranger in need was how much of a hurry they thought they were in -- were they feeling they were late, or were they absorbed in what they were going to talk about. And this is, I think, the predicament of our lives: that we don't take every opportunity to help because our focus is in the wrong direction.
Existuje nový obor mozkové vědy, sociální neurověda. Ten studuje obvody v mozku u dvou lidí, jež se aktivují během vzájemné interakce. A nový názor na soucit vycházející ze sociální neurovědy je, že naším standardním laděním je pomáhat. To znamená, že pokud se staráme o druhého člověka, automaticky se do něj vciťujeme, automaticky s ním cítíme. Existují tyhle nově objevené neurony, zrcadlové neurony, které se chovají jako neuronové Wi-Fi aktivující v našem mozku přesně ty oblasti aktivované u druhého. Cítíme "s druhým" automaticky. A pokud je člověk v nouzi, pokud ten člověk trpí, jsme automaticky připraveni pomoci. Nebo alespoň toto se tvrdí.
There's a new field in brain science, social neuroscience. This studies the circuitry in two people's brains that activates while they interact. And the new thinking about compassion from social neuroscience is that our default wiring is to help. That is to say, if we attend to the other person, we automatically empathize, we automatically feel with them. There are these newly identified neurons, mirror neurons, that act like a neuro Wi-Fi, activating in our brain exactly the areas activated in theirs. We feel "with" automatically. And if that person is in need, if that person is suffering, we're automatically prepared to help. At least that's the argument.
Otázkou ale je: Proč tak nečiníme? A myslím, že tady se bavíme o celém spektru, které jde od úplného soustředění na sebe sama, přes všimnutí si, přes empatii, až po soucit. A jasnou věcí je, že pokud se soustředíme sami na sebe, pokud jsme do něčeho zahloubaní, tak jako přes den často býváme, nevšímáme si dostatečně ostatních. A tento rozdíl mezi pozorností věnovanou sobě a ostatním může být velmi malá.
But then the question is: Why don't we? And I think this speaks to a spectrum that goes from complete self-absorption, to noticing, to empathy and to compassion. And the simple fact is, if we are focused on ourselves, if we're preoccupied, as we so often are throughout the day, we don't really fully notice the other. And this difference between the self and the other focus can be very subtle.
Nedávno jsem se zabýval svými daněmi a dostal jsem se k bodu, kdy jsem listoval všemi dary, které jsem věnoval, a měl jsem zjevení, bylo to -- dostal jsem se k mému šeku pro Seva Foundation a přistihl jsem se při myšlence, páni, můj kamarád Larry Brilliant by měl opravdu radost, že jsem daroval peníze nadaci Seva. Pak jsem si uvědomil, že to co dostávám od darování je narcistický úder -- že jsem sám ze sebe měl dobrý pocit. Pak jsem začal přemýšlet o lidech v Himalájích, jejichž šedý zákal bude uzdraven a uvědomil jsem si, že jsem si prošel sebestředeným narcistickým pocitem, přes altruistickou radost až po pocit, kdy jsem se cítil dobře, protože těm lidem bude pomoženo. Myslím si, že to je stimul.
I was doing my taxes the other day, and I got to the point where I was listing all of the donations I gave, and I had an epiphany, it was -- I came to my check to the Seva Foundation and I noticed that I thought, boy, my friend Larry Brilliant would really be happy that I gave money to Seva. Then I realized that what I was getting from giving was a narcissistic hit -- that I felt good about myself. Then I started to think about the people in the Himalayas whose cataracts would be helped, and I realized that I went from this kind of narcissistic self-focus to altruistic joy, to feeling good for the people that were being helped. I think that's a motivator.
Ale tento rozdíl mezi soustředěním se na sebe sama a soustředěním se na druhé je tím, čemu bych doporučil věnovat pozornost. Můžete to vidět na té nejzákladnější úrovni ve světě randění. Před nějakou dobou jsem byl v sushi restauraci a zaslechl jsem, jak si dvě ženy povídají o bratrovi jedné z nich, který je momentálně sám. A ta žena říká, "Můj bratr má problémy s randěním, proto zkouší "speed dating". Nevím, jestli víte co "speed dating" je? Žena sedí u stolu a muži se postupně přesunují od jednoho stolu ke druhému, a jsou tam hodiny a zvonek a za pět minut, bingo, konverzace skončí a žena se může rozhodnout, zda dá muži svoji vizitku nebo email, aby mohli pokračovat. A tato žena říká, "Můj bratr nikdy vizitku nedostal. A já přesně vím proč. V momentě, kdy si sedne, začně non-stop mluvit o sobě, nikdy se na nic nezeptá té ženy."
But this distinction between focusing on ourselves and focusing on others is one that I encourage us all to pay attention to. You can see it at a gross level in the world of dating. I was at a sushi restaurant a while back and I overheard two women talking about the brother of one woman, who was in the singles scene. And this woman says, "My brother is having trouble getting dates, so he's trying speed dating." I don't know if you know speed dating? Women sit at tables and men go from table to table, and there's a clock and a bell, and at five minutes, bingo, the conversation ends and the woman can decide whether to give her card or her email address to the man for follow up. And this woman says, "My brother's never gotten a card, and I know exactly why. The moment he sits down, he starts talking non-stop about himself; he never asks about the woman."
A já jsem dělal jeden výzkum pro nedělní přílohu New York Times, díval jsem se na manželské příběhy -- protože jsou velmi zajímavé -- a došel jsem k manželství Alice Charney Epstein. A ona zmínila, že když byla ve fázi randění, měla jednoduchý test, který na lidi používala. Ten test byl následující: od momentu, kdy se sešli, jak dlouho bude tomu chápkovi trvat, než jí položí nějakou otázku, která bude obsahovat slovo "ty". A je zřejmé, že pan Epstein složil tento test na jedničku, proto i ten článek.
And I was doing some research in the Sunday Styles section of The New York Times, looking at the back stories of marriages -- because they're very interesting -- and I came to the marriage of Alice Charney Epstein. And she said that when she was in the dating scene, she had a simple test she put people to. The test was: from the moment they got together, how long it would take the guy to ask her a question with the word "you" in it. And apparently Epstein aced the test, therefore the article.
(Smích)
(Laughter)
Je to jen malý test a doporučuji vám vyzkoušet si ho na večírku. Tady na TED máte mnoho příležitostí. Harvard Business Review měl nedávno článek "Lidský moment", popisující, jak navázat skutečný kontakt s někým v práci. A článek říkal, no, základní věcí, kterou musíte udělat, je vypnout BlackBerry, zavřít laptop, přestat snít ve dne a věnovat plnou pozornost dotyčné osobě. Existuje nově vytvořené slovo v angličtině popisující ten moment, kdy osoba, se kterou jsme, vytáhne BlackBerry nebo zvedne mobilní telefon a najednou, z ničeho nic, neexistujeme. Tím slovem je "pizzled": je to kombinece "puzzled" - bezradný a "pissed off" - naštvaný.
Now this is a -- it's a little test I encourage you to try out at a party. Here at TED there are great opportunities. The Harvard Business Review recently had an article called "The Human Moment," about how to make real contact with a person at work. And they said, well, the fundamental thing you have to do is turn off your BlackBerry, close your laptop, end your daydream and pay full attention to the person. There is a newly coined word in the English language for the moment when the person we're with whips out their BlackBerry or answers that cell phone, and all of a sudden we don't exist. The word is "pizzled": it's a combination of puzzled and pissed off.
(Smích)
(Laughter)
Myslím, že je to celkem trefné. Je to naše empatie, je to naše naladění se, co nás odlišuje od Machiavelistů nebo sociopatů. Mám švagra, který je expertem na horory -- napsal Anotovaného Drakulu, Výpisky z Frankensteina -- vystudoval anglickou literaturu, ale narodil se v Transylvanii a já myslím, že ho to trochu ovlivnilo. V jednu chvíli se můj švagr Leonard, za každou cenu rozhodl napsat knihu o sériovém vrahovi. Jednalo se o muže, který terorizoval naše bezprostřední sousedství před mnoha lety. Byl znám jako škrtič ze Santa Cruz. A před tím než byl zatčen, zavraždil svoje prarodiče, svoji matku a pět studentek na Univerzitě Santa Cruz.
I think it's quite apt. It's our empathy, it's our tuning in which separates us from Machiavellians or sociopaths. I have a brother-in-law who's an expert on horror and terror -- he wrote the Annotated Dracula, the Essential Frankenstein -- he was trained as a Chaucer scholar, but he was born in Transylvania and I think it affected him a little bit. At any rate, at one point my brother-in-law, Leonard, decided to write a book about a serial killer. This is a man who terrorized the very vicinity we're in many years ago. He was known as the Santa Cruz strangler. And before he was arrested, he had murdered his grandparents, his mother and five co-eds at UC Santa Cruz.
Takže můj švagr jde udělat rozhovor s tímto vrahem a když se s ním potká, uvědomí si, že tento chlápek je naprosto děsivý. Jednak, měří skoro dva metry. Ale tohle nebyla ta nejděsivější věc na něm. Ta nejstrašidelnější věc je, že jeho IQ je 160: uznaný genius. Ale existuje nulová korelace mezi IQ a emoční empatií, soucitem s druhým člověkem. Jsou řízeny odlišnými častmi mozku.
So my brother-in-law goes to interview this killer and he realizes when he meets him that this guy is absolutely terrifying. For one thing, he's almost seven feet tall. But that's not the most terrifying thing about him. The scariest thing is that his IQ is 160: a certified genius. But there is zero correlation between IQ and emotional empathy, feeling with the other person. They're controlled by different parts of the brain.
Takže v jednu chvíli si můj švagr dodá odvahu a zeptá se na tu jedinou otázku, na kterou chce doopravdy znát odpověď. A to je: Jak jste to mohl udělat? Necítil jste žádný soucit se svými oběťmi? Byly to velmi intimní vraždy -- své oběti uškrtil. A škrtič odpověděl úplně obyčejně, "Ale ne. Kdybych cítil stres, nemohl bych to udělat. Tuhle část sebe jsem musel vypnout. Tuhle část sebe jsem musel vypnout."
So at one point, my brother-in-law gets up the courage to ask the one question he really wants to know the answer to, and that is: how could you have done it? Didn't you feel any pity for your victims? These were very intimate murders -- he strangled his victims. And the strangler says very matter-of-factly, "Oh no. If I'd felt the distress, I could not have done it. I had to turn that part of me off. I had to turn that part of me off."
A já si myslím, že tohle je to hrozivé. A v jistém smyslu, přemýšlel jsem o vypnutí této časti nás samých. Pokud se soustředíme sami na sebe v jakékoliv aktivitě vypínáme tuto část nás samých, v případě že je zde jiný člověk. Představte si, že jdete nakupovat a představte si ty možnosti soucitného konzumu. Právě teď, což Bill McDonough zdůraznil, věci, které si kupujeme a používáme, mají skryté následky. Všichni jsme bezděčnými obětmi kolektivní slepé skvrny. Nevšimneme si a nevšimneme si, že jsem si nevšimli těch toxických molekul, které vydává koberec nebo látka na sedadle. Nebo nevíme, zda ta látka je technologicky nebo průmyslově využitelná, může být znovu použita nebo skončí na skládce? Jinými slovy, nedbáme na ekologické a veřejné zdraví a na důsledky sociální a ekonomické spravedlnosti u věcí, které si kupujeme nebo používáme. V jiném smyslu, je to jako "slon v pokoji" (jedná se o americké přísloví, kdy danou věc všichni vidí, ale nechtějí o ní slyšet) ale my ho nevidíme. A stáváme se tak oběťmi systému, který nás nasměruje jinam. Zvažte toto.
And I think that that is very troubling, and in a sense, I've been reflecting on turning that part of us off. When we focus on ourselves in any activity, we do turn that part of ourselves off if there's another person. Think about going shopping and think about the possibilities of a compassionate consumerism. Right now, as Bill McDonough has pointed out, the objects that we buy and use have hidden consequences. We're all unwitting victims of a collective blind spot. We don't notice and don't notice that we don't notice the toxic molecules emitted by a carpet or by the fabric on the seats. Or we don't know if that fabric is a technological or manufacturing nutrient; it can be reused or does it just end up at landfill? In other words, we're oblivious to the ecological and public health and social and economic justice consequences of the things we buy and use. In a sense, the room itself is the elephant in the room, but we don't see it. And we've become victims of a system that points us elsewhere. Consider this.
Existuje užasná kniha, která se nazývá Krámy: Skrytý život každodenních věcí. A vypráví příběh o původu něčeho takového jako je triko. A vypráví o tom, kde roste bavlna a o hnojivu, které bylo použito a o důsledcích jaké má hnojivo na půdu. A zmiňuje, například, že bavlna je velmi odolná textilnímu barvení; asi 60 procent je odplaveno do odpadní vody. A díky epidemiologům je dobře známo, že děti bydlící v blízkosti textitek mívají vyšší sklon k leukémii. Existuje společnost Bennett and Company provozující Polo.com, Victoria's Secret -- a oni, díky jejich výkonému řediteli, který si je tohoto vědom, vytvořili v Číně joint venture s jejich barviči, aby zajistili, že o odpadní vodu bude důkladně postaráno předtím, než se vrátí do podzemních vod. Právě teď nemáme možnost vybrat si mezi poctivě vyrobeným tričkem nebo tím nepoctivě vyrobeným. Co by se tedy muselo stát?
There's a wonderful book called Stuff: The Hidden Life of Everyday Objects. And it talks about the back story of something like a t-shirt. And it talks about where the cotton was grown and the fertilizers that were used and the consequences for soil of that fertilizer. And it mentions, for instance, that cotton is very resistant to textile dye; about 60 percent washes off into wastewater. And it's well known by epidemiologists that kids who live near textile works tend to have high rates of leukemia. There's a company, Bennett and Company, that supplies Polo.com, Victoria's Secret -- they, because of their CEO, who's aware of this, in China formed a joint venture with their dye works to make sure that the wastewater would be properly taken care of before it returned to the groundwater. Right now, we don't have the option to choose the virtuous t-shirt over the non-virtuous one. So what would it take to do that?
No, přemýšlel jsem. Jednak existuje nová elektronická značkovací technologie, která umožní jakémukoliv obchodu poznat celou historii každé položky, kterou mají v daném obchodě v regálech. Můžete ji vystopovat zpět do továrny. Jestliže ji můžete vystopovat zpět do továrny, můžete se podívat na výrobní procesy, které byly použity k výrobě a pokud je vše poctivě vyrobeno, můžete je takto označit. Nebo pokud nejsou až tak poctivě vyrobené, můžete jít do -- dnes, jděte do jakéhokoliv obchodu, přiložte čtečku, kterou máte v telefonu, na čárový kód, což vás přivede na webovou stánku. Toto existuje pro lidi s alergií na buráky. Tato webová stránka vám může dát informace o této věci. Jinými slovy, ve chvíli nákupu, možná budeme schopni učinit soucitnou volbu.
Well, I've been thinking. For one thing, there's a new electronic tagging technology that allows any store to know the entire history of any item on the shelves in that store. You can track it back to the factory. Once you can track it back to the factory, you can look at the manufacturing processes that were used to make it, and if it's virtuous, you can label it that way. Or if it's not so virtuous, you can go into -- today, go into any store, put your scanner on a palm onto a barcode, which will take you to a website. They have it for people with allergies to peanuts. That website could tell you things about that object. In other words, at point of purchase, we might be able to make a compassionate choice.
Existuje rčení ve světě informatiky: nakonec budou všichni vědět všechno. A otázkou je: Změní se tím něco? Před nějákým časem, když jsem pracoval pro New York Times, bylo to v osmdesátých letech, dělal jsem článek o tom, co bylo v té době novým problémem v New Yorku -- byli to lidé bez domova v ulicích. A strávil jsem pár týdnů chozením se sociálními pracovníky, kteří poskytují pomoc bezdomovcům. Uvědomil jsem si, když jsem se díval jejich očima, že většina z nich byla psychiatrickými pacienty, kteří neměli kam jít. Byli to nemocní lidé. To otřáslo mým městským polospánkem, ve kterém, když míjím bezdomovce, vnímám ho jen periferním viděním, okrají mysli. My si ho nevšimneme a proto nic neuděláme.
There's a saying in the world of information science: ultimately everybody will know everything. And the question is: will it make a difference? Some time ago when I was working for The New York Times, it was in the '80s, I did an article on what was then a new problem in New York -- it was homeless people on the streets. And I spent a couple of weeks going around with a social work agency that ministered to the homeless. And I realized seeing the homeless through their eyes that almost all of them were psychiatric patients that had nowhere to go. They had a diagnosis. It made me -- what it did was to shake me out of the urban trance where, when we see, when we're passing someone who's homeless in the periphery of our vision, it stays on the periphery. We don't notice and therefore we don't act.
Jednoho dne krátce poté -- byl páteční večer, Scházel jsem do metra. Byla špička a tisíce lidí směřovaly stejným směrem. A najednou, jak jsem šel po schodech, všiml jsem si muže skrčeného na straně. Byl bez košile, nehybný a lidi ho jen překračovali -- stovky a stovky lidí. A protože můj městský polospánek byl tak nějak oslaben, přistihl jsem se, že zastavuji, abych zjistil, co se stalo. V momentě, kdy jsem se zastavil, půl tuctu lidí okamžitě obstoupilo toho samého chlápka. A zjistili jsme, že je to Hispánec, že nemluví anglicky, že nemá žádné peníze, že už několik dní strádá na ulici a že hlady omdlel. Okamžitě někdo došel pro džus, někdo přinesl hotdog, někdo přivedl policistu. Ten člověk se za chvíli dokázal postavit na nohy. Stačilo si jen jednoduše všimnout. A tak jsem optimista.
One day soon after that -- it was a Friday -- at the end of the day, I went down -- I was going down to the subway. It was rush hour and thousands of people were streaming down the stairs. And all of a sudden as I was going down the stairs I noticed that there was a man slumped to the side, shirtless, not moving, and people were just stepping over him -- hundreds and hundreds of people. And because my urban trance had been somehow weakened, I found myself stopping to find out what was wrong. The moment I stopped, half a dozen other people immediately ringed the same guy. And we found out that he was Hispanic, he didn't speak any English, he had no money, he'd been wandering the streets for days, starving, and he'd fainted from hunger. Immediately someone went to get orange juice, someone brought a hotdog, someone brought a subway cop. This guy was back on his feet immediately. But all it took was that simple act of noticing, and so I'm optimistic.
Děkuji vám mnohokrát.
Thank you very much.
(Aplaus)
(Applause)