Už jako malou holku, co poprvé viděla Hvězdné války, mě fascinovala myšlenka osobních robotů. A taky už jako malá holka jsem milovala představu robota, který s námi interaguje, spíš něco jako užitečný kámoš, kterému věříme, něco, co nás potěší, obohatí naše životy a pomůže nám zachránit nějakou tu galaxii. Takže jsem věděla, že takoví roboti doopravdy neexistují, ale věděla jsem, že je chci stavět.
Ever since I was a little girl seeing "Star Wars" for the first time, I've been fascinated by this idea of personal robots. And as a little girl, I loved the idea of a robot that interacted with us much more like a helpful, trusted sidekick -- something that would delight us, enrich our lives and help us save a galaxy or two. I knew robots like that didn't really exist, but I knew I wanted to build them.
Uplynulo 20 let a já jsem postgraduální student umělé inteligence na MIT MIT (Massachusetts Institute of Technology). Píše se rok 1997 a NASA poprvé přístává s robotem na Marsu. Ironií ale bylo, že roboti stále nebyli v našich domovech. A pamatuju si, že jsem přemýšlela o všech důvodech, proč tomu tak je. Jeden z nich mě ale zarazil více než ostatní. Robotika byla hlavně o interakci věcí, nikoliv lidí -- rozhodně ne v takové podobě, která by nám byla přirozená a která by nám pomohla přijmout roboty do našich každodenních životů. Pro mě to bylo takové bílé místo představující to, co roboti zatím nedokážou. A tak jsem v tom roce začala stavět robota, Kismeta, prvního sociálního robota na světě. A tak o tři roky -- a spoustu programování později, díky spolupráci s dalšími studenty v laboratoři, Kismet byl připraven začít interagovat s lidmi.
So 20 years pass -- I am now a graduate student at MIT studying artificial intelligence, the year is 1997, and NASA has just landed the first robot on Mars. But robots are still not in our home, ironically. And I remember thinking about all the reasons why that was the case. But one really struck me. Robotics had really been about interacting with things, not with people -- certainly not in a social way that would be natural for us and would really help people accept robots into our daily lives. For me, that was the white space; that's what robots could not do yet. And so that year, I started to build this robot, Kismet, the world's first social robot. Three years later -- a lot of programming, working with other graduate students in the lab -- Kismet was ready to start interacting with people.
(Video) Vědec: Chci ti něco ukázat.
(Video) Scientist: I want to show you something.
Kismet: (Nesmysl).
Kismet: (Nonsense)
Vědec: Tohle jsou hodinky, které jsem dostal od své přítelkyně.
Scientist: This is a watch that my girlfriend gave me.
Kismet: (Nesmysl).
Kismet: (Nonsense)
Vědec: Jo, podívej, má to i modré světýlko. Tento týden jsem je málem ztratil.
Scientist: Yeah, look, it's got a little blue light in it too. I almost lost it this week.
Cynthia Breazeal: Takže Kismet interagoval s lidmi, něco jako nemluvně nebo batole, což si myslím, že odpovídá, protože byl opravdu první svého druhu. Nemluvil žádným jazykem, ale to nevadilo. Tenhle malý robot byl jaksi schopen vzbudit hluboko v nás něco lidského. A s tím také příslib úplně nového způsobu, jak můžeme interagovat s roboty.
Cynthia Breazeal: So Kismet interacted with people like kind of a non-verbal child or pre-verbal child, which I assume was fitting because it was really the first of its kind. It didn't speak language, but it didn't matter. This little robot was somehow able to tap into something deeply social within us -- and with that, the promise of an entirely new way we could interact with robots.
Takže v posledních několika letech pokračuji v prozkoumávání tohoto mezilidského rozměru robotů v mediální laboratoři se svým vlastním týmem neskutečně talentovaných studentů. Jeden z mých oblíbených robotů je Leonardo. Leonarda jsem vyvinuli ve spolupráci se Stan Winston Studiem. A tak vám chci ukázat jeden pro mě výjimečný okamžik. Tohle je Matt Berlin, který komunikuje s Leem - - představuje Leovi nový předmět. A protože je nový, Leo neví, co s ním. Ale podobně jako my, může se o něm něco dozvědět pomocí pozorování Mattových reakcí.
So over the past several years I've been continuing to explore this interpersonal dimension of robots, now at the media lab with my own team of incredibly talented students. And one of my favorite robots is Leonardo. We developed Leonardo in collaboration with Stan Winston Studio. And so I want to show you a special moment for me of Leo. This is Matt Berlin interacting with Leo, introducing Leo to a new object. And because it's new, Leo doesn't really know what to make of it. But sort of like us, he can actually learn about it from watching Matt's reaction.
(Video) Matt Berlin: Ahoj Leo. Leo, tohle je Cookie Monster (Sušenková příšera) Dokážeš najít Cookie Monstera (Sušenkovou příšeru)? Leo, Cookie Monster (Sušenková příšera) je velmi zlá. Ona je velmi zlá, Leo. Cookie Monster (Sušenková příšera) je velmi, velmi zlá. Je to strašidelná příšera. Chce ti vzít tvé sušenky.
(Video) Matt Berlin: Hello, Leo. Leo, this is Cookie Monster. Can you find Cookie Monster? Leo, Cookie Monster is very bad. He's very bad, Leo. Cookie Monster is very, very bad. He's a scary monster. He wants to get your cookies.
(Smích)
(Laughter)
CB: Takže, Leo a Cookie možná měli těžší začátky, ale nyní spolu už vycházejí v pohodě.
CB: All right, so Leo and Cookie might have gotten off to a little bit of a rough start, but they get along great now.
Takže co jsem se naučila během návrhu těchto systémů je to, že roboti jsou v podstatě skutečně úchvatnou společenskou technologií. V podstatě je to jejich schopnost probudit v nás sociální cítění a interagovat (komunikovat) s námi jako s partnerem, to je jádrem jejich fungování. A s touto změnou úhlu pohledu si můžeme nyní začít klást nové otázky a představovat nové možnosti, nad kterými bychom se jinak asi nezamysleli. Ale co vlastně mám na mysli tím, že v nás "probouzí sociální cítění"? Jednou z věcí, které jsme se naučili je to, že pokud navrhujeme roboty ke komunikaci s lidmi tak, aby měli stejnou řeč těla, stejná neverbální gesta jako lidé -- jako zde náš humanoidní robot Nexi -- zjišťujeme, že lidé reagují na roboty velmi podobně jako na lidi. Lidé používají tyto podněty k určení toho, jak je někdo přesvědčivý, sympatický, okouzlující, nebo důvěryhodný. Ukazuje se, že u robotů to funguje stejně.
So what I've learned through building these systems is that robots are actually a really intriguing social technology, where it's actually their ability to push our social buttons and to interact with us like a partner that is a core part of their functionality. And with that shift in thinking, we can now start to imagine new questions, new possibilities for robots that we might not have thought about otherwise. But what do I mean when I say "push our social buttons?" Well, one of the things that we've learned is that, if we design these robots to communicate with us using the same body language, the same sort of non-verbal cues that people use -- like Nexi, our humanoid robot, is doing here -- what we find is that people respond to robots a lot like they respond to people. People use these cues to determine things like how persuasive someone is, how likable, how engaging, how trustworthy. It turns out it's the same for robots.
Nyní se ukazuje, že roboti se vlastně stávají opravdu zajímavým vědeckým nástrojem umožňujícím porozumět lidskému chování. Odpovídá na otázky jako třeba jak jsme schopni z krátkého setkání odhadnout důvěryhodnost druhé osoby. Má se za to, že mimika hraje roli, ale jakou? Je to o tom, že vyjadřujeme mimikou určitá gesta? Ukazuje se, že je velmi těžké se toto naučit, nebo pochopit pozorováním ostatních, protože když interagujeme, děláme všechna tato gesta automaticky. Nemůžeme je pečlivě ovládat, protože je děláme podvědomě. Ale u robotů můžeme.
It's turning out now that robots are actually becoming a really interesting new scientific tool to understand human behavior. To answer questions like, how is it that, from a brief encounter, we're able to make an estimate of how trustworthy another person is? Mimicry's believed to play a role, but how? Is it the mimicking of particular gestures that matters? It turns out it's really hard to learn this or understand this from watching people because when we interact we do all of these cues automatically. We can't carefully control them because they're subconscious for us. But with the robot, you can.
Jako třeba na tomto videu, které pochází z laboratoře Davida DeStenoa z Northeastern University (Severovýchodní univerzity). Je to psycholog, se kterým spolupracujeme. Vědec pečlivě ovládá Nexiho podněty, aby byl schopen studovat tuto problematiku. A to podstatné je -- důvod, proč tohle funguje, je -- že se ukazuje, že lidé se chovají lidsky i když interagují s robotem. Díky tomuto klíčovému zjištění si můžeme nyní představit nové možnosti využití robotů. Například, když roboti reagují na neverbální podněty, možná by se dali použít jako skvělá, nová komunikační technologie. Představte si tohle: Co třeba robotické příslušenství pro váš mobil? Zavoláte kamarádce, ona vloží svůj mobil do robota, a abrakadabra, jste MeBot (JáBot) -- můžete navázat oční kontakt, bavit se s přáteli, můžete se pohybovat, gestikulovat, možná skoro tak dobré jako tam přímo být. Nebo ne?
And so in this video here -- this is a video taken from David DeSteno's lab at Northeastern University. He's a psychologist we've been collaborating with. There's actually a scientist carefully controlling Nexi's cues to be able to study this question. And the bottom line is -- the reason why this works is because it turns out people just behave like people even when interacting with a robot. So given that key insight, we can now start to imagine new kinds of applications for robots. For instance, if robots do respond to our non-verbal cues, maybe they would be a cool, new communication technology. So imagine this: What about a robot accessory for your cellphone? You call your friend, she puts her handset in a robot, and, bam! You're a MeBot -- you can make eye contact, you can talk with your friends, you can move around, you can gesture -- maybe the next best thing to really being there, or is it?
K prozkoumání této problematiky můj student, Siggy Adalgeirsson, provedl studii, při které pozval lidské účastníky, lidi, do naší laboratoře, aby splnili kolaborativní úkol s kolegou na dálku. Úkol zahrnoval věci, jako pozorování objektů na stole o nichž se diskutovalo v souvislosti s jejich důležitostí a relevancí pro daný úkol -- nakonec se jednalo o hru o přežití -- a poté bylo třeba předměty oznámkovat podle jejich přínosu a důležitosti. Vzdálený kolega byl experimentátorem z naší skupiny a byly použity tři různé technologie pro interakci s ostatními účastníky. První technologií byla pouze obrazovka. Něco jako dnešní videokonference. Druhá technologie byla obohacena o mobilitu, takže obrazovka měla pohyblivý podstavec. To je něco jako dnešní teleprezenční roboti, pokud jste je viděli. Tak asi taková situace. A potom plně se vyjadřující MeBot (JáBot).
To explore this question, my student, Siggy Adalgeirsson, did a study where we brought human participants, people, into our lab to do a collaborative task with a remote collaborator. The task involved things like looking at a set of objects on the table, discussing them in terms of their importance and relevance to performing a certain task -- this ended up being a survival task -- and then rating them in terms of how valuable and important they thought they were. The remote collaborator was an experimenter from our group who used one of three different technologies to interact with the participants. The first was just the screen. This is just like video conferencing today. The next was to add mobility -- so, have the screen on a mobile base. This is like, if you're familiar with any of the telepresence robots today -- this is mirroring that situation. And then the fully expressive MeBot.
Po skončení interakce byli účastníci požádáni, aby ohodnotili kvalitu interakce s danou technologií, respektive vzdáleným kolegou, pomocí té dané technologie z více úhlů pohledu. Sledovali jsme psychologické zapojení -- kolik empatie cítili k druhé osobě. Sledovali jsme celkovou angažovanost. Sledovali jsme jejich vůli spolupracovat. Tohle jsou výsledky při použití pouhé obrazovky. Když se přidá mobilita -- možnost pohybovat se po stole -- čísla trochu stoupnou. A ještě více vzrostou, když se přidá možnost plného vyjadřování. Takže to vypadá, že toto fyzicky-sociální ztělesnění vlastně skutečně pomáhá.
So after the interaction, we asked people to rate their quality of interaction with the technology, with a remote collaborator through this technology, in a number of different ways. We looked at psychological involvement -- how much empathy did you feel for the other person? We looked at overall engagement. We looked at their desire to cooperate. And this is what we see when they use just the screen. It turns out, when you add mobility -- the ability to roll around the table -- you get a little more of a boost. And you get even more of a boost when you add the full expression. So it seems like this physical, social embodiment actually really makes a difference.
Zkusme nyní zasadit tento příběh do kontextu. V dnešní době jsou jednotlivé části rodin od sebe čím dál více vzdálené, což si vybírá svou daň na rodinných vztazích a rodinných poutech na dálku. Já mám například tři malé kluky a chci, aby měli dobrý vztah s jejich prarodiči. Ale moji rodiče žijí tisíce mil daleko, takže se s mými syny moc často nesetkávají. Zkoušíme Skype, telefony, ale kluci jsou malí -- a prostě si nechtějí povídat, chtějí si hrát. Oni zbožňují nápad mít roboty jako nový druh technologie umožňující hraní si na dálku. A tak si dokážu představit, že zanedlouho -- bude moci moje mamka vzít počítač, otevřít prohlížeč a připojit se do malého robota. A jako babička-bot si bude moci hrát, skutečně hrát, s mými syny, jejími vnuky, v reálném světě s reálnými hračkami. Dokážu si představit babičky schopné hrát společenské hry s jejich vnučkami a jejich kamarády, a budou schopné sdílet všemožné další domácí aktivity jako například pohádku na dobrou noc. A pomocí této technologie se budou moci stát aktivními účastníky životů jejich vnoučat takovým způsobem, jakým to dnes není možné.
Now let's try to put this into a little bit of context. Today we know that families are living further and further apart, and that definitely takes a toll on family relationships and family bonds over distance. For me, I have three young boys, and I want them to have a really good relationship with their grandparents. But my parents live thousands of miles away, so they just don't get to see each other that often. We try Skype, we try phone calls, but my boys are little -- they don't really want to talk; they want to play. So I love the idea of thinking about robots as a new kind of distance-play technology. I imagine a time not too far from now -- my mom can go to her computer, open up a browser and jack into a little robot. And as grandma-bot, she can now play, really play, with my sons, with her grandsons, in the real world with his real toys. I could imagine grandmothers being able to do social-plays with their granddaughters, with their friends, and to be able to share all kinds of other activities around the house, like sharing a bedtime story. And through this technology, being able to be an active participant in their grandchildren's lives in a way that's not possible today.
Podívejme se na další oblasti jako třeba zdraví. V současné době ve Spojených státech má 65 % lidí nadváhu nebo jsou obézní, a i pro naše děti je to nyní velký problém. A víme, že v pokročilejším věku, pokud jste obézní jako dítě, může obezita vést k chronickým nemocem, což nejen snižuje kvalitu života, ale také vytváří ekonomické břímě pro systém zdravotní péče. Ale pokud roboti dokážou být poutaví, pokud s nimi budeme rádi spolupracovat a pokud budou roboti přesvědčiví, tak vám může robot pomoct držet dietu nebo dodržovat tréninkový plán, možná mohou pomoci s udržováním váhy. Něco jako digitální Jiminy -- stejně jako ve známé pohádce -- taková přátelská bytost poskytující oporu, která je vždy nablízku, aby nám pomohla udělat správné rozhodnutí správným způsobem, ve správném čase, abychom si vytvořili zdravé návyky. A tak jsme se zabývali tímto nápadem v naší laboratoři.
Let's think about some other domains, like maybe health. So in the United States today, over 65 percent of people are either overweight or obese, and now it's a big problem with our children as well. And we know that as you get older in life, if you're obese when you're younger, that can lead to chronic diseases that not only reduce your quality of life, but are a tremendous economic burden on our health care system. But if robots can be engaging, if we like to cooperate with robots, if robots are persuasive, maybe a robot can help you maintain a diet and exercise program, maybe they can help you manage your weight. Sort of like a digital Jiminy -- as in the well-known fairy tale -- a kind of friendly, supportive presence that's always there to be able to help you make the right decision in the right way at the right time to help you form healthy habits. So we actually explored this idea in our lab.
Tohle je náš robot, Autom. Cory Kidd vyvinul tohoto robota v rámci své dizertační práce. A byl navržen tak, aby byl výživovým poradcem a osobním trenérem. Měl pár jednoduchých neverbálních dovedností. Mohl s vámi navázat oční kontakt. Mohl sdělovat informace pomocí obrazovky. Mohli jste použít jeho obrazovku na vložení informací, jako například kolik jste ten den snědli kalorií, jak moc jste cvičili. A on vám potom pomáhal udržovat záznamy. A ten robot mluvil syntetickým hlasem, aby s vámi navázal dialog, navržený po vzoru skutečných trenérů a pacientů a tak dále. A s vámi by vytvořil pracovní spojenectví pomocí tohoto dialogu. To by vám pomohlo nastavit cíle a sledovat postup, a také pomoci vás motivovat.
This is a robot, Autom. Cory Kidd developed this robot for his doctoral work. And it was designed to be a robot diet-and-exercise coach. It had a couple of simple non-verbal skills it could do. It could make eye contact with you. It could share information looking down at a screen. You'd use a screen interface to enter information, like how many calories you ate that day, how much exercise you got. And then it could help track that for you. And the robot spoke with a synthetic voice to engage you in a coaching dialogue modeled after trainers and patients and so forth. And it would build a working alliance with you through that dialogue. It could help you set goals and track your progress, and it would help motivate you.
Zajímavou otázkou je, zda na tom sociálním ztělesnění opravu záleží? Záleží na tom, že je to robot? Nebo je to jen o kvalitě rad a informací? Abychom tuto otázku zodpověděli, provedli jsme studii poblíž Bostonu, během které jsme otestovali tři různé technologie ve třech různých domácnostech po dobu několika týdnů. V prvním případě to byl robot, kterého tu vidíte, Autom. Druhým byl počítač, na jehož dotykové obrazovce běželo to stejné rozhraní s těmi stejnými dialogy. Kvalita rad byla totožná. Třetím byl jen papírový zápisník a pero, protože to je standardní postup, když se začíná s dietou nebo tréninkovým programem.
So an interesting question is, does the social embodiment really matter? Does it matter that it's a robot? Is it really just the quality of advice and information that matters? To explore that question, we did a study in the Boston area where we put one of three interventions in people's homes for a period of several weeks. One case was the robot you saw there, Autom. Another was a computer that ran the same touch-screen interface, ran exactly the same dialogues. The quality of advice was identical. And the third was just a pen and paper log, because that's the standard intervention you typically get when you start a diet-and-exercise program.
Jednou z věcí, na které jsme se zaměřili, nebylo, kolik lidé zhubli, ale jak dlouho interagovali s robotem. Protože tou hlavní výzvou není samotné hubnutí, ale spíše udržení snížené váhy. A čím déle vydržíte interagovat s danou technologií, tím větší je potenciál dlouhodobého úspěchu. Takže tou první věcí, kterou jsme zkoumali, bylo, jak dlouho lidé interagovali s těmito systémy. Ukázalo se, že lidé interagovali s robotem mnohem déle, přestože kvalita informací byla totožná jako na počítači. Když jsme požádali lidi, aby systémy zhodnotili z hlediska kvality pracovního spojenectví, lidé dali robotovi vyšší známky a také mu více důvěřovali. (Smích) A když se podíváte na emocionální angažovanost, rozdíl byl zřejmý. Lidé dávali robotům jména. Oblékali je. (Smích) A dokonce když jsme si přišli robota na konci studie vyzvednout, šli se s robotem rozloučit. A tohle se nedá říct o počítači.
So one of the things we really wanted to look at was not how much weight people lost, but really how long they interacted with the robot. Because the challenge is not losing weight, it's actually keeping it off. And the longer you could interact with one of these interventions, well that's indicative, potentially, of longer-term success. So the first thing I want to look at is how long, how long did people interact with these systems. It turns out that people interacted with the robot significantly more, even though the quality of the advice was identical to the computer. When it asked people to rate it on terms of the quality of the working alliance, people rated the robot higher and they trusted the robot more. (Laughter) And when you look at emotional engagement, it was completely different. People would name the robots. They would dress the robots. (Laughter) And even when we would come up to pick up the robots at the end of the study, they would come out to the car and say good-bye to the robots. They didn't do this with a computer.
Poslední věcí, o které chci dneska mluvit, je budoucnost dětských médií. Víme, že v dnešní době tráví děti spoustu času před obrazovkami, ať už je to televize, počítačové hry, nebo cokoliv jiného. Mí synové, oni prostě milují obrazovku. Milují obrazovku. Ale já chci, aby si hráli; jako máma chci, aby si hráli hry v reálném světě. A tak pracuje můj tým na novém projektu, který vám chci dnes představit, jmenuje se Playtime Computing, a zamýšlí se nad tím, co je vlastně tak poutavé na digitálních médiích a pokusit se to přenést z obrazovek do reálného světa dětí, kde to může nabrat mnoho vlastností z reálných her. Tak tady je první výsledek tohoto nápadu, ve kterém mohou být znaky fyzické, nebo virtuální, a ve kterém digitální obsah doslova vystupuje z obrazovky do reálného světa a naopak. Připomíná mi to Atari Pong této hry se smíšenou realitou.
The last thing I want to talk about today is the future of children's media. We know that kids spend a lot of time behind screens today, whether it's television or computer games or whatnot. My sons, they love the screen. They love the screen. But I want them to play; as a mom, I want them to play, like, real-world play. And so I have a new project in my group I wanted to present to you today called Playtime Computing that's really trying to think about how we can take what's so engaging about digital media and literally bring it off the screen into the real world of the child, where it can take on many of the properties of real-world play. So here's the first exploration of this idea, where characters can be physical or virtual, and where the digital content can literally come off the screen into the world and back. I like to think of this as the Atari Pong of this blended-reality play.
Ale můžeme posunout ten nápad ještě dále. Co když -- (Hra) Nathan: Už je to tady, jáj! CB: -- samotný znak přijde do našeho reálného světa? Ukazuje se, že děti zbožňují, když se znak zhmotní a vstoupí do jejich reálného světa. A když je v jejich světě, mohou s ním navázat vztah a hrát si s ním způsobem, který je naprosto odlišný od toho, jak si s ním hrají na obrazovce. Další důležitou myšlenkou je podmínka přetrvávání znaků napříč realitami. Takže co děti změní v reálném světě, se musí přenést do toho virtuálního. A tak zde, Nathan změnil písmeno A na číslici 2. Můžete si třeba představit, že tyto symboly dávají znakům zvláštní moc, když vstoupí do virtuálního světa. Takže oni teď posílají ten znak zpět do toho virtuálního světa. A ten znak má teď číselnou moc.
But we can push this idea further. What if -- (Game) Nathan: Here it comes. Yay! CB: -- the character itself could come into your world? It turns out that kids love it when the character becomes real and enters into their world. And when it's in their world, they can relate to it and play with it in a way that's fundamentally different from how they play with it on the screen. Another important idea is this notion of persistence of character across realities. So changes that children make in the real world need to translate to the virtual world. So here, Nathan has changed the letter A to the number 2. You can imagine maybe these symbols give the characters special powers when it goes into the virtual world. So they are now sending the character back into that world. And now it's got number power.
A potom konečně, to, o co se tu snažím, je vytvořit opravdu úchvatný zážitek pro děti, kde budou cítit, že jsou součástí příběhu, součástí toho zážitku. A já chci skutečně vyšperkovat jejich představivost stejně, jako byly moje představy vyšperkovány, když jsem jako malá holka sledovala "Hvězdné války". Ale já chci jít ještě dál. Chci, aby si tyto zážitky samy vytvářely. Chci, aby si mohly doslova vybudovat za svých představ vlastní zážitky. Takže zkoumáme mnoho nápadů v oblastech teleprezence a smíšené reality, abychom doslova umožnili dětem projektovat jejich nápady do tohoto prostoru, kde s nimi mohou interagovat další děti a dále je rozvíjet. Doopravdy chci přijít s novými možnostmi dětských médií, které podporují kreativitu a učení a inovaci. Myslím, že je to nesmírně důležité.
And then finally, what I've been trying to do here is create a really immersive experience for kids, where they really feel like they are part of that story, a part of that experience. And I really want to spark their imaginations the way mine was sparked as a little girl watching "Star Wars." But I want to do more than that. I actually want them to create those experiences. I want them to be able to literally build their imagination into these experiences and make them their own. So we've been exploring a lot of ideas in telepresence and mixed reality to literally allow kids to project their ideas into this space where other kids can interact with them and build upon them. I really want to come up with new ways of children's media that foster creativity and learning and innovation. I think that's very, very important.
A tak tohle je nový projekt. Pozvali jsme děti do tohoto prostoru a jim se to moc líbí. Ale řeknu vám, že to, co se jim líbí úplně nejvíc, je ten robot. To, co je zajímá, je ten robot. Roboti v nás vzbuzují něco lidského. A tak ať už nám pomáhají se stát kreativními, inovativními, nebo nám pomáhají se cítit více propojeni s druhými navzdory vzdálenosti, nebo jsou náš kámoš, kterému věříme, který nám pomáhá dosáhnout našich osobních cílů a stát se lepšími lidmi, pro mě osobně, roboti jsou pouze o lidech.
So this is a new project. We've invited a lot of kids into this space, and they think it's pretty cool. But I can tell you, the thing that they love the most is the robot. What they care about is the robot. Robots touch something deeply human within us. And so whether they're helping us to become creative and innovative, or whether they're helping us to feel more deeply connected despite distance, or whether they are our trusted sidekick who's helping us attain our personal goals in becoming our highest and best selves, for me, robots are all about people.
Děkuji vám.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)