Když vám povím, že hledíte na výraz nesmírné radosti, pomyslíte si, že jsem blázen? Neměl bych vám to za zlé, protože pokaždé, když vidím toto selfie z Arktidy, trochu se zachvěju. Rád bych vám o této fotografii něco pověděl.
So if I told you that this was the face of pure joy, would you call me crazy? I wouldn't blame you, because every time I look at this Arctic selfie, I shiver just a little bit. I want to tell you a little bit about this photograph.
Plaval jsem u Lofotských ostrovů v Norsku, hned za severním polárním kruhem a voda téměř zamrzala. Teplota 10 °C pod nulou a mrznoucí vítr. Doslova jsem cítil, jak mi krev proudí z rukou, chodidel a obličeje a žene se ochránit mé životně důležité orgány. Takovou zimu jsem ještě nikdy nezažil. Navzdory nateklým rtům, propadlým očím a zarudlým tvářím jsem věděl, že právě tady je místo, kde mohu najít neskutečnou radost.
I was swimming around in the Lofoten Islands in Norway, just inside the Arctic Circle, and the water was hovering right at freezing. The air? A brisk -10 with windchill, and I could literally feel the blood trying to leave my hands, feet and face, and rush to protect my vital organs. It was the coldest I've ever been. But even with swollen lips, sunken eyes, and cheeks flushed red, I have found that this place right here is somewhere I can find great joy.
Pokud jde o bolest, psycholog Brock Bastian vše nejlépe vyjádřil, když napsal: „Bolest je jakousi zkratkou k plnému soustředění. Najednou si uvědomujeme vše kolem nás. Tvrdě procitáme a jsme si vědomi světa podobně jako při meditaci.“
Now, when it comes to pain, psychologist Brock Bastian probably said it best when he wrote, "Pain is a kind of shortcut to mindfulness. It makes us suddenly aware of everything in the environment. It brutally draws us in to a virtual sensory awareness of the world much like meditation."
Je-li formou meditace, když se klepu zimou, pak se považuji za mnicha. (smích)
If shivering is a form of meditation, then I would consider myself a monk. (Laughter)
Než se začneme zabývat otázkou, proč by chtěl někdo surfovat v ledové vodě, rád bych vám ukázal, jak může vypadat můj den.
Now, before we get into the why would anyone ever want to surf in freezing cold water? I would love to give you a little perspective on what a day in my life can look like.
(hudba)
(Music)
(video) Jasně, čekali jsme dobré vlny, ale ve snu nás nenapadlo, jak budou úžasné. Stále se třesu. Je mi strašná zima.
(Video) Man: I mean, I know we were hoping for good waves, but I don't think anybody thought that was going to happen. I can't stop shaking. I am so cold.
(hudba)
(Music)
(potlesk)
(Applause)
Fotograf surfařů? Opravdu nevím, zda taková profese vůbec existuje. Moji rodiče si to určitě nemysleli, když jsem v 19 řekl, že dávám výpověď, abych se věnoval vysněné práci: modrá obloha, vyhřáté tropické pláže a celoročně opálené tělo. Pro mě to bylo to pravé. Nic jiného jsem nepotřeboval. Potit se s kamerou, fotit surfaře v exotických turistických destinacích. Byl tu ale jeden problém. Čím častěji jsem cestoval do těchto exotických lokalit, tím méně mě to naplňovalo. Vydával jsem se za dobrodružstvím a nacházel pouze rutinu. Wi-Fi, televize, nóbl restaurace a neustálé pokrytí mobilním signálem jsem považoval za lákadla míst plných turistů ve vodě i mimo ni. Netrvalo dlouho a začal jsem se cítit stísněný.
Chris Burkard: So, surf photographer, right? I don't even know if it's a real job title, to be honest. My parents definitely didn't think so when I told them at 19 I was quitting my job to pursue this dream career: blue skies, warm tropical beaches, and a tan that lasts all year long. I mean, to me, this was it. Life could not get any better. Sweating it out, shooting surfers in these exotic tourist destinations. But there was just this one problem. You see, the more time I spent traveling to these exotic locations, the less gratifying it seemed to be. I set out seeking adventure, and what I was finding was only routine. It was things like wi-fi, TV, fine dining, and a constant cellular connection that to me were all the trappings of places heavily touristed in and out of the water, and it didn't take long for me to start feeling suffocated.
Zatoužil jsem po divokých otevřených prostorech, a vydal jsem se hledat místa, která ostatní odepsali jako moc studená, nedostupná a pro surfování nebezpečná. A tato výzva mě zaujala. Zahájil jsem svoje křížové tažení proti všednosti, protože jsem si uvědomil jednu věc, že každé kariéře, i té zdánlivě oslnivé jako je fotografování surfařů, hrozí nebezpečí, že zevšední.
I began craving wild, open spaces, and so I set out to find the places others had written off as too cold, too remote, and too dangerous to surf, and that challenge intrigued me. I began this sort of personal crusade against the mundane, because if there's one thing I've realized, it's that any career, even one as seemingly glamorous as surf photography, has the danger of becoming monotonous.
Hledal jsem, jak se z této monotónnosti vymanit a zjistil jsem, že jen asi třetina světového oceánu je teplá, opravdu jen ten úzký pás kolem rovníku. Pokud mám najít dokonalé vlny, nejspíš je najdu někde, kde je zima, kde jsou moře pověstně bouřlivá, a přesně tam jsem začal hledat. Při první cestě na Island jsem pocítil, že jsem našel přesně to, po čem jsem pátral.
So in my search to break up this monotony, I realized something: There's only about a third of the Earth's oceans that are warm, and it's really just that thin band around the equator. So if I was going to find perfect waves, it was probably going to happen somewhere cold, where the seas are notoriously rough, and that's exactly where I began to look. And it was my first trip to Iceland that I felt like I found exactly what I was looking for.
Byl jsem unesen přirozenou krásou přírody, ale hlavně jsem nemohl uvěřit, že jsme nacházeli dokonalé vlny v tak odlehlém a drsném koutě světa. Jednou jsme přišli na pláž a tam se válely nahromaděné obrovské kusy ledu, které mezi námi a příbojem tvořily bariéru. Prosmýkali jsme se tím bludištěm, abychom se dostali k vlnám. A potom jsme ve snaze chytit vlnu tyto kusy ledu odstrkávali. Byl to neuvěřitelný zážitek, na který nikdy nezapomenu, neboť v těch nehostinných podmínkách jsem cítil, jako bych narazil na jeden z posledních pokojných koutů světa, kde jsem nalezl klid a spojení se světem, které bych na přelidněné pláži nikdy nenašel.
I was blown away by the natural beauty of the landscape, but most importantly, I couldn't believe we were finding perfect waves in such a remote and rugged part of the world. At one point, we got to the beach only to find massive chunks of ice had piled on the shoreline. They created this barrier between us and the surf, and we had to weave through this thing like a maze just to get out into the lineup. and once we got there, we were pushing aside these ice chunks trying to get into waves. It was an incredible experience, one I'll never forget, because amidst those harsh conditions, I felt like I stumbled onto one of the last quiet places, somewhere that I found a clarity and a connection with the world I knew I would never find on a crowded beach.
Naprosto mě to chytlo. (smích) Neustále jsem myslel na ledovou vodu. A od té chvíle jsem se zaměřil na podobně drsné a nelítostné končiny. Fotil jsem v zemích jako Rusko, Norsko, Aljaška, Island, Chile, Faerské ostrovy a v mnoha dalších. Jedno jsem si na těchto místech oblíbil, a to úsilí a vynalézavost, jichž bylo třeba, jen se tam dostat. Hodiny, dny, týdny strávené na Google Mapách pátráním po odlehlých plážích a útesech, ke kterým se lze dostat. Po příjezdu byl náš způsob dopravy stejně vynalézavý: sněžné skútry, šestikolová sovětská armádní vozidla a několik velmi pochybných letů vrtulníkem. (smích) Mimochodem, z letů vrtulníkem mám hrůzu.
I was hooked. I was hooked. (Laughter) Cold water was constantly on my mind, and from that point on, my career focused on these types of harsh and unforgiving environments, and it took me to places like Russia, Norway, Alaska, Iceland, Chile, the Faroe Islands, and a lot of places in between. And one of my favorite things about these places was simply the challenge and the creativity it took just to get there: hours, days, weeks spent on Google Earth trying to pinpoint any remote stretch of beach or reef we could actually get to. And once we got there, the vehicles were just as creative: snowmobiles, six-wheel Soviet troop carriers, and a couple of super-sketchy helicopter flights. (Laughter) Helicopters really scare me, by the way.
Pamatuji si na jednu dost houpavou plavbu k odlehlému surfařskému místu na pobřeží ostrova Vancouver, kde jsme bezmocně pozorovali, jak medvědi pustoší naše tábořiště. Odpochodovali s naším jídlem a kusy stanů. Jasně dali najevo, že jsme na konci potravního řetězce a tohle byl jejich revír, ne náš. Ale pro mě byla tato výprava názorným příkladem divočiny, již jsem zvolil na místo přelidněných pláží.
There was this one particularly bumpy boat ride up the coast of Vancouver Island to this kind of remote surf spot, where we ended up watching helplessly from the water as bears ravaged our camp site. They walked off with our food and bits of our tent, clearly letting us know that we were at the bottom of the food chain and that this was their spot, not ours. But to me, that trip was a testament to the wildness I traded for those touristy beaches.
Až teprve v Norsku (smích)… jsem opravdu pochopil, co je to zima. Jsme na místě, kde jedny z nejmohutnějších, nejzuřivějších bouří na světě vzdouvají obrovské vlny, které se tříští o pobřeží. Nacházíme se v mrňavém odlehlém fjordu hned za polárním kruhem. Žilo tam víc ovcí než lidí, kdybychom potřebovali pomoc, nebyla nikde k nalezení. Byl jsem ve vodě a fotil surfaře a začalo sněžit. Teplota začala klesat. Řekl jsem si, ať tě ani nenapadne vylézt z vody. Jel jsi tak daleko a přesně na tohle jsi čekal: mrazivá zima a dokonalé vlny. Mačkal jsem spoušť, aniž jsem cítil prsty, ale věděl jsem, že nevylezu. Dělal jsem vše, třepal rukama, cokoli. Najednou jsem ucítil, jak se vítr prohnal údolím a zasáhl mě, a co začalo jako slabé sněžení, se rychle proměnilo v hustou vánici. Přestával jsem se orientovat, nevěděl jsem, zda mě proud unáší na moře, anebo ke břehu. Jediné, co jsem rozeznával, bylo sotva patrné volání racků a tříštící se vlny.
Now, it wasn't until I traveled to Norway -- (Laughter) -- that I really learned to appreciate the cold. So this is the place where some of the largest, the most violent storms in the world send huge waves smashing into the coastline. We were in this tiny, remote fjord, just inside the Arctic Circle. It had a greater population of sheep than people, so help if we needed it was nowhere to be found. I was in the water taking pictures of surfers, and it started to snow. And then the temperature began to drop. And I told myself, there's not a chance you're getting out of the water. You traveled all this way, and this is exactly what you've been waiting for: freezing cold conditions with perfect waves. And although I couldn't even feel my finger to push the trigger, I knew I wasn't getting out. So I just did whatever I could. I shook it off, whatever. But that was the point that I felt this wind gush through the valley and hit me, and what started as this light snowfall quickly became a full-on blizzard, and I started to lose perception of where I was. I didn't know if I was drifting out to sea or towards shore, and all I could really make out was the faint sound of seagulls and crashing waves.
Věděl jsem, že oblast je pověstná tím, že tu troskotají lodě a havarují letadla, a zatímco jsem na moři plul, začínal jsem být trochu nervózní. Popravdě, úplně jsem strachy vyšiloval. (smích) Byl jsem na pokraji podchlazení a kamarádi mi nakonec museli pomoct z vody. Nevím, zda jsem začínal blouznit či co, ale později mi řekli, že jsem se po celou dobu usmíval.
Now, I knew this place had a reputation for sinking ships and grounding planes, and while I was out there floating, I started to get a little bit nervous. Actually, I was totally freaking out -- (Laughter) -- and I was borderline hypothermic, and my friends eventually had to help me out of the water. And I don't know if it was delirium setting in or what, but they told me later I had a smile on my face the entire time.
Byla to právě tato expedice, a pravděpodobně přesně tento zážitek, kdy jsem skutečně pocítil, že každá fotografie je opravdu cenná. Protože v tu chvíli byla něčím, co jsem byl nucen si zasloužit. Uvědomil jsem si, že během všeho mrznutí jsem se vlastně něčemu přiučil. Cesta k radosti se v životě nedá urychlit. Vše, za čím stojí jít, si vyžaduje trochu utrpení, jen malinko a ta troška utrpení, kterou jsem při focení vynaložil, přidala mé práci hodnotu, což pro mě znamenalo mnohem víc, než jen zaplnit stránky časopisů. Víte, na těch místech jsem nechal kousek sebe, a odešel jsem, s pocitem naplnění, které jsem po celou dobu hledal.
Now, it was this trip and probably that exact experience where I really began to feel like every photograph was precious, because all of a sudden in that moment, it was something I was forced to earn. And I realized, all this shivering had actually taught me something: In life, there are no shortcuts to joy. Anything that is worth pursuing is going to require us to suffer just a little bit, and that tiny bit of suffering that I did for my photography, it added a value to my work that was so much more meaningful to me than just trying to fill the pages of magazines. See, I gave a piece of myself in these places, and what I walked away with was a sense of fulfillment I had always been searching for.
Když se zpětně dívám na tuto fotku, je snadné vidět zmrzlé prsty a studené neoprenové obleky, i úsilí jen se tam dostat, ale já v první řadě vidím hlavně radost.
So I look back at this photograph. It's easy to see frozen fingers and cold wetsuits and even the struggle that it took just to get there, but most of all, what I see is just joy.
Děkuji vám.
Thank you so much.
(potlesk)
(Applause)