Říkal jsem si, že než se dostanu ke svému přání pro TED, začnu tím, že se pokusím představit to, co se snažím dělat já, a ukázat, jak to souvisí s tím, o co se snaží oni. Žijeme ve světě, který se, jak víme, nachází ve stavu vzájemné závislosti, ale který má tři zásadní nedostatky. Prvním z těchto nedostatků je hluboce zakořeněná nerovnost. Polovina světové populace stále žije z méně než dvou dolarů na den, miliarda lidí nemá přístup k čisté vodě, dvě a půl miliardy lidí jsou bez přístupu k hygienickému zázemí, miliarda lidí uléhá každou noc hladová. Každé čtvrté úmrtí je každoročně způsobeno chorobou AIDS, tuberkulózou, malárií či některou z nemocí, spojených se znečištěním vody - 80 procent lidí, kteří takto zemřou, je mladší pěti let.
I thought in getting up to my TED wish I would try to begin by putting in perspective what I try to do and how it fits with what they try to do. We live in a world that everyone knows is interdependent, but insufficient in three major ways. It is, first of all, profoundly unequal: half the world's people still living on less than two dollars a day; a billion people with no access to clean water; two and a half billion no access to sanitation; a billion going to bed hungry every night; one in four deaths every year from AIDS, TB, malaria and the variety of infections associated with dirty water -- 80 percent of them under five years of age.
I v bohatých zemích můžeme nyní obecně pozorovat nárůst této nerovnosti. Ve Spojených státech od roku 2001 ekonomika pět let za sebou rostla, stejně tak jako pět let rostla i produktivita práce. Přesto průměrná mzda stagnuje a procento pracujících rodin, které se ocitly pod hranicí chudoby, se zvýšilo o čtyři procenta. O čtyři procenta se rovněž zvýšil podíl pracujících rodin, které nemají přístup ke zdravotní péči. Svět vzájemné závislosti je sice celkem dobrým místem k životu pro většinu z nás - i proto jsme teď tady v severní Kalifornii, děláme to, co děláme, a užíváme si tento večer - ale je to přesto svět plný hluboké nerovnosti. Je rovněž nestabilní. Nestabilní kvůli hrozbě útisku, zbraním hromadného ničení, šíření nemocí na globální úrovni i kvůli pocitu, že jsme vůči těmto hrozbám v určitém ohledu zranitelnější, než jsme byli ještě před nedávnou dobou. Možná nejdůležitější věcí je pak trvalá neudržitelnost tohoto světa kvůli klimatickým změnám, vyčerpání zásob surovin a nerostných zdrojů a ničení živočišných a rostlinných druhů.
Even in wealthy countries it is common now to see inequality growing. In the United States, since 2001 we've had five years of economic growth, five years of productivity growth in the workplace, but median wages are stagnant and the percentage of working families dropping below the poverty line is up by four percent. The percentage of working families without health care up by four percent. So this interdependent world which has been pretty good to most of us -- which is why we're all here in Northern California doing what we do for a living, enjoying this evening -- is profoundly unequal. It is also unstable. Unstable because of the threats of terror, weapons of mass destruction, the spread of global disease and a sense that we are vulnerable to it in a way that we weren't not so many years ago. And perhaps most important of all, it is unsustainable because of climate change, resource depletion and species destruction.
Když přemýšlím o tom, jaký svět bych chtěl zanechat svojí dceři a vnoučatům, které budu, jak doufám, mít, je to svět, který se postupně přesune od nerovné, nestabilní, neudržitelné vzájemné závislosti směrem k integrovaným komunitám - na místní, státní i globální úrovni - komunitám sdílejícím charakteristické rysy všech úspěšných lidských společenství. Je to široce sdílená, dosažitelná množina příležitostí, sdílený pocit odpovědnosti za úspěch společného úsilí a nefalšovaný pocit vzájemné sounáležitosti. U všech těchto věcí platí, že je o nich snazší mluvit než je pak realizovat. Když před několika lety došlo ve Velké Británii k teroristickým útokům, nevyžádaly si sice tolik životů, kolik jich bylo ztraceno v USA 11. září 2001, ale myslím, že Brity zaskočila nejvíce skutečnost, že pachateli těchto činů nebyli cizí vetřelci, ale domácí občané, pro něž byla jejich politická a náboženská identita důležitější než lidé, s nimiž vyrůstali, chodili do školy, pracovali, trávili společně víkendy, společně chodili na jídlo. Jinými slovy, tito útočnici se domnívali, že jejich odlišnost byla důležitější než společně sdílené lidské bytí. To je jeden z hlavnich psychologických problémů lidstva v 21. století.
When I think about the world I would like to leave to my daughter and the grandchildren I hope to have, it is a world that moves away from unequal, unstable, unsustainable interdependence to integrated communities -- locally, nationally and globally -- that share the characteristics of all successful communities: a broadly shared, accessible set of opportunities, a shared sense of responsibility for the success of the common enterprise and a genuine sense of belonging. All easier said than done. When the terrorist incidents occurred in the United Kingdom a couple of years ago, I think even though they didn't claim as many lives as we lost in the United States on 9/11, I think the thing that troubled the British most was that the perpetrators were not invaders, but homegrown citizens whose religious and political identities were more important to them than the people they grew up with, went to school with, worked with, shared weekends with, shared meals with. In other words, they thought their differences were more important than their common humanity. It is the central psychological plague of humankind in the 21st century.
Uprostřed toho všeho lidé jako my, kteří nezastávají žádnou veřejnou funkci, mají větší moc konat dobro než kdykoliv předtím v dějinách, jelikož více než polovina světové populace vybírá vlády svých zemí ve volbách a může je zase ve volbách sesadit. Dokonce i nedemokratické vlády jsou citlivější vůči veřejnému mínění. Hlavně díky síle, jakou představuje internet, se totiž i lidé, kteří disponují skromnými prostředky, mohou spojit a shromáždit ohromné finanční částky, s pomocí kterých, pokud se na tom shodnou, mohou změnit svět pro dobro celku. Když jižní Asii zasáhla vlna tsunami, Spojené státy pomohly částkou 1,2 miliardy dolarů. Přispělo 30 procent všech amerických domácností. Polovina z nich přispěla prostřednictvím internetu. Průměrný příspěvek se pohyboval někde kolem 57 dolarů. Zatřetí, je tu vzestup nevládních organizací. Tyto organizace, firmy, občanská sdružení, mají v rukou ohromnou moc ovlivnit životy ostatních lidských bytostí. Když jsem se v roce 1993 stal prezidentem, v Rusku žádné takové organizace neexistovaly. Dnes jich tam působí několik set tisíc. V Indii nebyly žádné. Dnes jich tam je činných minimálně půl milionu. V Číně nebyly žádné. Nyní je jich vládou registrováno na 250 000 a pravděpodobně je jich ještě dvakrát tolik, které nejsou zaregistrovány z politických důvodů.
Into this mix, people like us, who are not in public office, have more power to do good than at any time in history, because more than half the world's people live under governments they voted in and can vote out. And even non-democratic governments are more sensitive to public opinion. Because primarily of the power of the Internet, people of modest means can band together and amass vast sums of money that can change the world for some public good if they all agree. When the tsunami hit South Asia, the United States contributed 1.2 billion dollars. 30 percent of our households gave. Half of them gave over the Internet. The median contribution was somewhere around 57 dollars. And thirdly, because of the rise of non-governmental organizations. They, businesses, other citizens' groups, have enormous power to affect the lives of our fellow human beings. When I became president in 1993, there were none of these organizations in Russia. There are now a couple of hundred thousand. None in India. There are now at least a half a million active. None in China. There are now 250,000 registered with the government, probably twice again that many who are not registered for political reasons.
Když jsem zakládal svoji nadaci, přemýšlel jsem o světě jaký je, a jaký svět bych chtěl zanechat příští generaci, a rovněž jsem se snažil realisticky zhodnotit na čem mi celý život záleželo, a co mohu ještě ovlivnit. Chtěl jsem se soustředit na činnost směřující ke zmírnění chudoby, k boji s nemocemi, s klimatickými změnami, k překlenování náboženských, rasových a dalších předělů trápících tento svět, ale chtěl jsem to dělat tak, abychom mohli využít různých dovedností lidí shromážděných v našem týmu a změnit tak způsob vykonávání konkrétní veřejné služby, aby měl výsledek z celosvětového hlediska širší uplatnění.
When I organized my foundation, and I thought about the world as it is and the world that I hope to leave to the next generation, and I tried to be realistic about what I had cared about all my life that I could still have an impact on. I wanted to focus on activities that would help to alleviate poverty, fight disease, combat climate change, bridge the religious, racial and other divides that torment the world, but to do it in a way that would either use whatever particular skills we could put together in our group to change the way some public good function was performed so that it would sweep across the world more.
Jako příklad může posloužit to, čeho jsme dosáhli s léky proti AIDS. Chci zmínit, že člověk, stojící v čele našeho úsilí v boji proti AIDS, který je rovněž činný v naplňování přání, které zde dnes večer vyslovím, Ira Magaziner, je tady se mnou a já mu chci nyní poděkovat za vše, co dosud udělal. Tamhle je. (Potlesk) Když jsem opustil svoji funkci a byl jsem požádán, nejdříve v Karibiku, o pomoc při řešení krize způsobené nemocí AIDS, pohybovala se cena generických léků kolem 500 dolarů na osobu ročně. Pokud jste je nakupovali ve velkém množství, daly se sehnat za necelých 400 dolarů. První země, kde jsme začali pracovat, Bahamy, platili za stejné léky 3500 dolarů. Trh s léčivy tam byl tak strašlivě nepřehledný, že tyto léky nakupovali skrze dva různé prostředníky, kteří jejich cenu sedmkrát navýšili. Již v prvním týdnu, kdy jsme tam zahájili činnost, jsme srazili cenu na 500 dolarů. A tak mohlo být najednou za stejné peníze zachráněno sedmkrát více životů
You saw one reference to that in what we were able to do with AIDS drugs. And I want to say that the head of our AIDS effort, and the person who also is primarily active in the wish I'll make tonight, Ira Magaziner, is here with me and I want to thank him for everything he's done. He's over there. (Applause) When I got out of office and was asked to work, first in the Caribbean, to try to help deal with the AIDS crisis, generic drugs were available for about 500 dollars a person a year. If you bought them in vast bulks, you could get them at a little under 400 dollars. The first country we went to work in, the Bahamas, was paying 3,500 dollars for these drugs. The market was so terribly disorganized that they were buying this medicine through two agents who were gigging them sevenfold. So the very first week we were working, we got the price down to 500 dollars. And all of a sudden, they could save seven times as many lives for the same amount of money.
Pak jsme se obrátili na výrobce léků proti AIDS, z nichž jeden se objevil i v našem filmu, a vyjednali jsme s nimi převratnou změnu jejich obchodní strategie. Dokonce i při ceně 500 dolarů byly totiž dosud léky prodávany s vysokou marží, v malém objemu a s nejistotou, zda za ně bude řádně zaplaceno. Zaměřili jsme se na zvýšení produktivity logistického zázemí a distribuce a přešli jsem na obchodování s nízkou marží, ve vysokém objemu a s plnou garancí zaplacení ceny léků. V žertu jsem pak říkal, že naším hlavním přínosem k boji proti AIDS bylo to, že jsme přesvědčili výrobce, aby začali obchodovat jako supermarket spíše než jako klenotnictví. Cena v každém případě klesla z 500 dolarů na 140. Brzy se průměrná cena ocitla na 192 dolarech. Nyní je to zhruba sto dolarů. Léky pro děti stály 600 dolarů, protože si je nikdo nemohl dovolit kupovat. Vyjednali jsme snížení na 190 dolarů. Pak Francouzi využili svých skvěle vymyšlených poplatků za létání k vytvoření s pomocí dalších zemí takzvaného UNITAIDu. Léky pro děti nyní stojí 60 dolarů na osobu ročně.
Then we went to work with the manufacturers of AIDS medicines, one of whom was cited in the film, and negotiated a whole different change in business strategy, because even at 500 dollars, these drugs were being sold on a high-margin, low-volume, uncertain-payment basis. So we worked on improving the productivity of the operations and the supply chain, and went to a low-margin, high-volume, absolutely certain-payment business. I joked that the main contribution we made to the battle against AIDS was to get the manufacturers to change from a jewelry store to a grocery store strategy. But the price went to 140 dollars from 500. And pretty soon, the average price was 192 dollars. Now we can get it for about 100 dollars. Children's medicine was 600 dollars, because nobody could afford to buy any of it. We negotiated it down to 190. Then, the French imposed their brilliantly conceived airline tax to create a something called UNITAID, got a bunch of other countries to help. That children's medicine is now 60 dollars a person a year.
Jediná věc, která nám nyní v podstatě brání zachránit životy všech, kteří potřebují tyto léky k přežití, je absence systémů potřebných k vyšetření, léčbě a péči o lidi a k distribuci léčiv. Založili jsme společně se sdružením Heart Association of America iniciativu proti dětské obezitě. Pomocí podobného vyjednávání s potravinářským průmyslem jsme se snažili dosáhnout toho, aby výrobci omezili v limonádách a v jídle obsah kalorií a dalších nebezpečných látek, které se dostávaly k našim dětem ve školách. Vlastně jsme přeorganizovali stávající tržní síť. Uvědomil jsem si, že v rámci celé nevládní sféry je nutné, aby někdo dbal na organizací trhů s produkty, určenými široké veřejnosti. A o to se právě snažíme. V rámci boje proti klimatickým změnám pracujeme se skupinou velkých měst na vyjednání obrovských, velkokapacitních dohod umožňujících městům, která vytvářejí 75 procent z celosvětové produkce skleníkových plynů, aby velice výrazně a rychle omezily emise těchto plynů způsobem, který je zároveň i ekonomicky výhodný. Celá ta debata o tom, že se zde jedná o nějakou ekonomickou zátěž, pro mě zůstává nepochopitelná. Myslím, že je to naopak něco velice snadno dosažitelného.
The only thing that is keeping us from basically saving the lives of everybody who needs the medicine to stay alive are the absence of systems necessary to diagnose, treat and care for people and deliver this medicine. We started a childhood obesity initiative with the Heart Association in America. We tried to do the same thing by negotiating industry-right deals with the soft drink and the snack food industry to cut the caloric and other dangerous content of food going to our children in the schools. We just reorganized the markets. And it occurred to me that in this whole non-governmental world, somebody needs to be thinking about organizing public goods markets. And that is now what we're trying to do, and working with this large cities group to fight climate change, to negotiate huge, big, volume deals that will enable cities which generate 75 percent of the world's greenhouse gases, to drastically and quickly reduce greenhouse gas emissions in a way that is good economics. And this whole discussion as if it's some sort of economic burden, is a mystery to me. I think it's a bird's nest on the ground.
Když Al Gore dostal zaslouženého Oscara za film "Nepříjemná pravda", byl jsem nadšen, ale zároveň jsem ho vybízel, aby rychle natočil další film. Pro ty z vás, kteří "Nepříjemnou pravdu" viděli: nejdůležitější ze snímků v Gorově prezentaci je ten úplně poslední, který ukazuje, kde skleníkové plyny končí, když s tím nic neděláme, a kde by mohly končit jinak. Pak je tam zmíněno šest kategorií věcí, které můžeme udělat, aby došlo ke změně trajektorie stávajícího vývoje. O těchto šesti kategoriích by se měl natočit další film. Všichni byste si je měli vtisknout do paměti a přijmout je jako svoji výchozí platformu. To je to, o co se snažíme.
When Al Gore won his well-deserved Oscar for the "Inconvenient Truth" movie, I was thrilled, but I had urged him to make a second movie quickly. For those of you who saw "An Inconvenient Truth," the most important slide in the Gore lecture is the last one, which shows here's where greenhouse gases are going if we don't do anything, here's where they could go. And then there are six different categories of things we can do to change the trajectory. We need a movie on those six categories. And all of you need to have it embedded in your brains and to organize yourselves around it. So we're trying to do that.
Organizování tržních sítí je jedna z věcí, o které usilujeme. Nyní jsme se pustili do další věci, a to se už dostávám ke svému přání. Při práci v rozvojových zemích jsem získal následující zkušenost: i když novinové titulky mohou vyznívat - ty pesimisticky laděné novinové titulky mohou vyznívat tak, že to či ono nemůže být uskutečněno kvůli korupci, myslím si, že mnohem větším problémem než korupce je v chudých zemích neschopnost, která korupci dále posiluje. Díky nízkým cenám máme nyní peníze na to, abychom distribuovali léky proti AIDS lidem po celém světě k lidem, ke kterým jsme je dosud nemohli dostat. Tyto nízké ceny v současnosti platí v 25 zemích, kde působíme, a celkově pak v 62 zemích. Užitek z nich má na 550 000 lidí. Je tu ale dost peněz na to, pomoci i dalším lidem, chybějí k tomu však systémy.
So organizing these markets is one thing we try to do. Now we have taken on a second thing, and this gets to my wish. It has been my experience in working in developing countries that while the headlines may all be -- the pessimistic headlines may say, well, we can't do this, that or the other thing because of corruption -- I think incapacity is a far bigger problem in poor countries than corruption, and feeds corruption. We now have the money, given these low prices, to distribute AIDS drugs all over the world to people we cannot presently reach. Today these low prices are available in the 25 countries where we work, and in a total of 62 countries, and about 550,000 people are getting the benefits of them. But the money is there to reach others. The systems are not there to reach the people.
Nyní se proto zaměřujeme na to, nejdříve ve Rwandě a pak v Malawi a dalších zemích - ale dnes večer chci hovořit o Rwandě - abychom vyvinuli model zdravotní péče určený pro velice chudou venkovskou oblast, který bude možno použít v boji proti AIDS, tuberkulóze, malárii a dalším nakažlivým chorobám, k péči o zdraví matek a dětí a k řešení celé řady dalších zdravotních problémů, se kterými se lidé v rozvojových zemích potýkají. Model, který bude nejdříve možno uplatnit na celonárodní úrovni ve Rwandě, a posléze jej budeme moci aplikovat v jakékoliv chudé zemi na světě.
So what we have been trying to do, working first in Rwanda and then in Malawi and other places -- but I want to talk about Rwanda tonight -- is to develop a model for rural health care in a very poor area that can be used to deal with AIDS, TB, malaria, other infectious diseases, maternal and child health, and a whole range of health issues poor people are grappling with in the developing world, that can first be scaled for the whole nation of Rwanda, and then will be a model that could literally be implemented in any other poor country in the world.
Tento model musí projít následující zkouškou: zaprvé, splní svoji úlohu - bude zajišťovat kvalitní zdravotní péči? A zadruhé, budou náklady takové, aby daný stát mohl tento zdravotní systém financovat po uplynutí pěti až deseti let bez cizí pomoci? Čím déle se zabývám těmito problémy, tím více jsem přesvědčen o tom, že musíme - ať už se jedná o hospodářství, zdravotnictví, vzdělání, cokoliv - musíme budovat systémy. Právě absence funkčních systémů narušuje onu vzájemnou souvislost, která vás sem dnes večer všechny přivedla. Když se zamyslíte nad svým životem, ať už jste čelili jakýmkoliv překážkám, v důležitých okamžicích jste vždy věděli, že existuje určitá předvídatelná souvislost mezi usílím, které vyvinete, a výsledkem, jehož dosáhnete. Ve světě bez systémů, ve světě chaosu, se vše stává jakousi partyzánskou válkou, a právě tato předvídatelnost v něm chybí. Pak je téměř nemožné zachraňovat životy, učit děti, rozvíjet hospodářství, vlastně cokoliv.
And the test is: one, will it do the job? Will it provide high quality care? And two, will it do it at a price that will enable the country to sustain a health care system without foreign donors after five to 10 years? Because the longer I deal with these problems, the more convinced I am that we have to -- whether it's economics, health, education, whatever -- we have to build systems. And the absence of systems that function break the connection which got you all in this seat tonight. You think about whatever your life has been, however many obstacles you have faced in your life, at critical junctures you always knew there was a predictable connection between the effort you exerted and the result you achieved. In a world with no systems, with chaos, everything becomes a guerilla struggle, and this predictability is not there. And it becomes almost impossible to save lives, educate kids, develop economies, whatever.
Tím, kdo podle mého názoru odvedl v oblasti zdravotní péče z tohoto pohledu nejlepší práci při vytváření systému ve velice chudé oblasti, je Dr. Paul Farmer, který, jak mnozí z vás vědí, pracuje již dvacet let se svojí skupinou, Partners in Health, zejména na Haiti, kde se svoji prací původně začínal. Působili však rovněž v Rusku, v Peru a na dalších místech po celém světě. I přes to, jak je Haiti chudé, tak v oblasti, kde Farmerova klinika působí - a tato klinika slouží záchytné oblasti mnohem větší, než by profesionální zdravotníci, kteří tam pracují, byli ochotni připustit - v celé této oblasti od roku 1988 nezemřel ani jediný člověk na tuberkulózu, ani jediný. Dosáhli i řady dalších úžasných výsledků. Když jsme se tedy rozhodli začít ve Rwandě pracovat na výrazném navýšení příjmů země a na boji proti AIDS, chtěli jsme vybudovat zdravotnickou infrastrukturu, jelikož ta byla zcela zničena během genocidy v roce 1994 a příjem na obyvatele stále zůstával pod jedním dolarem na den. Zavolal jsem tedy Paulu Farmerovi a zeptal se ho, zda by nám pomohl. Domníval jsem se, že pokud bychom byli schopni prokázat, že existuje model na Haiti a model ve Rwandě, který bude moci být postupně aplikován celostátně, bylo by to zaprvé něco úžasného pro zemi, která prožila za posledních patnáct let více utrpení než kterákoliv jiná na této planetě, a zadruhé, bylo by to něco, co by bylo možné uzpůsobit pro potřeby jakékoliv další chudé země kdekoliv na světě. Proto jsme se do toho pustili.
The person, in my view, who has done the best job of this in the health care area, of building a system in a very poor area, is Dr. Paul Farmer, who, many of you know, has worked for now 20 years with his group, Partners in Health, primarily in Haiti where he started, but they've also worked in Russia, in Peru and other places around the world. As poor as Haiti is, in the area where Farmer's clinic is active -- and they serve a catchment area far greater than the medical professionals they have would indicate they could serve -- since 1988, they have not lost one person to tuberculosis, not one. And they've achieved a lot of other amazing health results. So when we decided to work in Rwanda on trying to dramatically increase the income of the country and fight the AIDS problem, we wanted to build a healthcare network, because it had been totally destroyed during the genocide in 1994, and the per capita income was still under a dollar a day. So I rang up, asked Paul Farmer if he would help. Because it seemed to me if we could prove there was a model in Haiti and a model in Rwanda that we could then take all over the country, number one, it would be a wonderful thing for a country that has suffered as much as any on Earth in the last 15 years, and number two, we would have something that could then be adapted to any other poor country anywhere in the world. And so we have set about doing that.
Začali jsme společně pracovat před 18ti měsíci. Působíme v oblasti Jižní Kajonza, což je jeden z nejchudších regionů ve Rwandě, a naše cílová skupina zahrnuje v této fázi asi 400 000 lidí. V podstatě se snažíme uvádět do praxe to, co dělá Paul Farmer na Haiti, když školí a připravuje placené komunitní zdravotníky, kteří jsou schopni rozpoznat zdravotní problémy, zajistit, aby lidé, kteří mají AIDS nebo tuberkulózu, byli správně vyšetřeni a pravidelně brali léky, kteří pracují na zajištění přístupu k zdravotnímu vzdělání, čisté vodě a hygienickému zázemí, poskytují lidem doplňky výživy a pomáhají jim dostat se na vyšší stupně systému zdravotní péče, pokud trpí tak vážnými problémy, že je to potřeba. Postupy, které tuto činnost umožňují, byly průběžně zdokonalovány, jak jsem již zmínil, Paulem Farmerem a jeho týmem, během jejich dvacetileté práce na haitském venkově. Nedávno jsme hodnotili prvních 18 měsíců našeho působení ve Rwandě. Výsledky byly tak dobré, že rwandská vláda souhlasila s aplikací tohoto modelu po celé zemi a přislíbila tomuto úsilí jednoznačnou podporu a poskytnutí všech dostupných vládních zdrojů.
Now, we started working together 18 months ago. And we're working in an area called Southern Kayonza, which is one of the poorest areas in Rwanda, with a group that originally includes about 400,000 people. We're essentially implementing what Paul Farmer did in Haiti: he develops and trains paid community health workers who are able to identify health problems, ensure that people who have AIDS or TB are properly diagnosed and take their medicine regularly, who work on bringing about health education, clean water and sanitation, providing nutritional supplements and moving people up the chain of health care if they have problems of the severity that require it. The procedures that make this work have been perfected, as I said, by Paul Farmer and his team in their work in rural Haiti over the last 20 years. Recently we did an evaluation of the first 18 months of our efforts in Rwanda. And the results were so good that the Rwandan government has now agreed to adopt the model for the entire country, and has strongly supported and put the full resources of the government behind it.
Řeknu vám něco málo o našem týmu, protože to vypovídá o povaze naší práce. Zhruba 500 lidí po celém světě pracuje v našem programu zaměřeném proti AIDS, někteří z nich zadarmo - jen za dopravu, ubytování a stravu. Další lidé pak pracují v souvisejících programech. Náš podnikatelský záměr pro Rwandu byl sestaven pod vedením Diany Noble, neobyčejně nadané ženy, což ale není nic neobvyklého u lidí, kteří se rozhodnou pro podobnou práci. Když jí bylo mezi dvaceti a třiceti, byla nejmladším obchodním partnerem ve společnosti Schroder Ventures v Londýně. Byla manažerkou úspěšného internetového obchodního podniku. Založila a vybudovala společnost Reed Elsevier Ventures. Ve svých 45ti letech se rozhodla, že chce ve svém životě změnu. Nyní pro nás pracuje na plný úvazek za velice nízkou mzdu. Spolu s týmem bývalých podnikatelů vytvořili obchodní plán, který nám umožní rozšířit tento zdravotní systém po celé zemi. Tento plán je stejně kvalitní jako práce v soukromé podnikatelské sféře, kterou dělala dříve a za kterou dostávala spoustu peněz.
I'll tell you a little bit about our team because it's indicative of what we do. We have about 500 people around the world working in our AIDS program, some of them for nothing -- just for transportation, room and board. And then we have others working in these other related programs. Our business plan in Rwanda was put together under the leadership of Diana Noble, who is an unusually gifted woman, but not unusual in the type of people who have been willing to do this kind of work. She was the youngest partner at Schroder Ventures in London in her 20s. She was CEO of a successful e-venture -- she started and built Reed Elsevier Ventures -- and at 45 she decided she wanted to do something different with her life. So she now works full-time on this for very little pay. She and her team of former business people have created a business plan that will enable us to scale this health system up for the whole country. And it would be worthy of the kind of private equity work she used to do when she was making a lot more money for it.
Když jsme přišli do této venkovské oblasti, 45 procent zdejších dětí mladších pěti let trpělo kvůli podvýživě zakrněním růstu. 23 procent z nich zemřelo dříve, než se dožily pěti let. Úmrtnost při porodu dosahovala víc jak dvou a půl procenta. Přes 15 procent úmrtí mezi dospělými i dětmi bylo způsobeno střevními cizopasníky a průjmovými onemocněními ze znečištěné vody a nevyhovujících hygienických podmínek. Všem těmto nemocem se dalo předejít a všechny byly léčitelné. Přes 13 procent úmrtí bylo způsobeno onemocněními dýchacího aparátu, kterým se, opět, dalo všem předejít a které byly léčitelné. V celé oblasti nebyl ani jeden člověk trpící AIDS či tuberkulózou, který by podstupoval léčbu.
When we came to this rural area, 45 percent of the children under the age of five had stunted growth due to malnutrition. 23 percent of them died before they reached the age of five. Mortality at birth was over two-and-a-half percent. Over 15 percent of the deaths among adults and children occurred because of intestinal parasites and diarrhea from dirty water and inadequate sanitation -- all entirely preventable and treatable. Over 13 percent of the deaths were from respiratory illnesses -- again, all preventable and treatable. And not a single soul in this area was being treated for AIDS or tuberculosis.
Za prvních osmnáct měsíců se stalo následující: počet lidí podstupujících léčbu AIDS vzrostl z nuly na 2000. Toto číslo představuje 80 procent z celkového počtu zdejších lidí, kteří léčbu potřebují. A navíc: méně než čtyři desetiny procenta léčených pacientů přestalo brát léky či léčebný proces narušilo jiným způsobem. To je nižší číslo než ve Spojených státech. Méně než tři desetiny procenta pacientů muselo přejít na dražší léky druhé řady. Poskytujeme nyní poradenské služby 400 000 těhotných žen, jejichž porody proběhnou poprvé v rámci organizovaného systému zdravotní péče. Jedná se zhruba o 43 procent všech těhotenství. Zhuba 40 procent všech lidí - předtím jsem řekl 400 000, ale mělo to být 40 000 - zhruba 40 procent z celkového počtu lidí, kteří potřebují léčbu na tuberkulózu, ji nyní dostávají, a to během pouhých 18 měsíců, s tím, že jsme začínali na nule. 43 procent dětí, které potřebovaly dětský vyživovací program zabraňující podvýživě a předčasnému úmrtí, dostává nyní potravinové doplňky, které jim umožňují přežití a další vývoj.
Within the first 18 months, the following things happened: we went from zero to about 2,000 people being treated for AIDS. That's 80 percent of the people who need treatment in this area. Listen to this: less than four-tenths of one percent of those being treated stopped taking their medicine or otherwise defaulted on treatment. That's lower than the figure in the United States. Less than three-tenths of one percent had to transfer to the more expensive second-line drugs. 400,000 pregnant women were brought into counseling and will give birth for the first time within an organized healthcare system. That's about 43 percent of all the pregnancies. About 40 percent of all the people -- I said 400,000. I meant 40,000. About 40 percent of all the people who need TB treatment are now getting it -- in just 18 months, up from zero when we started. 43 percent of the children in need of an infant feeding program to prevent malnutrition and early death are now getting the food supplements they need to stay alive and to grow.
Zahájili jsem první programy na léčbu malárie, které v této zemi kdy existovaly. Pacienti jsou přijímáni do nemocnice, která byla během genocidy zničena a kterou jsme zrenovovali spolu s dalšími čtyřmi klinikami, nově vybavenými generátory na sluneční energii a kvalitní laboratorní technikou. Nyní ošetřujeme na 325 lidí měsíčně, přestože takřka 100 procent pacientů s AIDS je v domácím léčení. Nejdůležitější je, že, jelikož jsme uplatnili model Paula Farmera s využitím komunitních zdravotníků, odhadujeme nyní, že tento systém by mohl být aplikován v celé Rwandě, s náklady pohybujícími se mezi pěti a šesti procenty HDP. Vláda by mohla tyto náklady unést aniž by byla po dalších pěti či šesti letech závislá na pomoci z ciziny. Ti z vás, kteří rozumějí ekonomickým zákonitostem ve zdravotnictví, vědí, že všechny bohaté země vynákladají na zdravotnictví mezi devíti a jedenácti procenty HDP, tedy kromě Spojených států, kde utratíme 16 procent - ale to je jiný příběh. (Smích)
We've started the first malaria treatment programs they've ever had there. Patients admitted to a hospital that was destroyed during the genocide that we have renovated along with four other clinics, complete with solar power generators, good lab technology. We now are treating 325 people a month, despite the fact that almost 100 percent of the AIDS patients are now treated at home. And the most important thing is because we've implemented Paul Farmer's model, using community health workers, we estimate that this system could be put into place for all of Rwanda for between five and six percent of GDP, and that the government could sustain that without depending on foreign aid after five or six years. And for those of you who understand healthcare economics you know that all wealthy countries spend between nine and 11 percent of GDP on health care, except for the United States, we spend 16 -- but that's a story for another day. (Laughter)
Pracujeme nyní s organizací Partners in Health, rwandským ministerstvem zdravotnictví a s lidmi z naší nadace na dalším rozšíření tohoto systému. S něčím podobným také začínáme v Malawi a v Lesothu. A máme podobné projekty i v Tanzánii, Mozambiku, Keni a Etiopii, s různými partnery a stejným cílem - zachránit co nejvíc životů jak nejrychleji můžeme, ale postupovat přitom systematickým způsobem, který může být uplatněn na celonárodní úrovni, a vytvořit tak model, který půjde využít v kterékoliv zemi na světě. Na začátku musíme investovat do školení lékařů, zdravotních sester, administrativních sil a komunitních zdravotníků po celé zemi, musíme zajistit informační technologie, sluneční energii, vodu a hygienické zázemí, dopravní infrastrukturu. Ale během příštích pěti až deseti let budeme postupně snižovat závislost na pomoci ze zahraničí, až ji nakonec zcela eliminujeme.
We're now working with Partners in Health and the Ministry of Health in Rwanda and our Foundation folks to scale this system up. We're also beginning to do this in Malawi and Lesotho. And we have similar projects in Tanzania, Mozambique, Kenya and Ethiopia with other partners trying to achieve the same thing: to save as many lives as quickly as we can, but to do it in a systematic way that can be implemented nationwide and then with a model that can be implemented in any country in the world. We need initial upfront investment to train doctors, nurses, health administration and community health workers throughout the country, to set up the information technology, the solar energy, the water and sanitation, the transportation infrastructure. But over a five- to 10-year period, we will take down the need for outside assistance and eventually it will be phased out.
Mým přáním je, aby nám TED při naší práci pomáhal a přispěl tak k vybudování vysoce kvalitního zdravotního systému na venkově chudé země, Rwandy, který bude moci posloužit jako vzor pro Afriku a v podstatě pro jakoukoliv chudou zemi na světě. Věřím, že touto cestou budeme moci vytvořit vzájemně propojenější svět, kde bude víc partnerů a méně teroristů, více činorodých občanů a méně nenávistníků, místo, kde bychom všichni chtěli vidět vyrůstat naše děti a vnoučata. Je pro mě ctí pracovat na tomto poli, zejména ve Rwandě, kde máme rovněž velký ekonomický rozvojový projekt, a kde jsme ve spolupráci se Sirem Tomem Hunterem, skotským filantropem, za použití podobného postupu jako u léků proti AIDS, v loňském roce snížili cenu umělého hnojiva a úroky z mikrokreditových půjček o 30 procent a dosáhli jsme tří až čtyřsetnásobného zvýšení výnosů z polí jednotlivých zemědělců.
My wish is that TED assist us in our work and help us to build a high-quality rural health system in a poor country, Rwanda, that can be a model for Africa, and indeed, for any poor country anywhere in the world. My belief is that this will help us to build a more integrated world with more partners and fewer terrorists, with more productive citizens and fewer haters, a place we'd all want our kids and our grandchildren to grow up in. It has been an honor for me, particularly, to work in Rwanda where we also have a major economic development project in partnership with Sir Tom Hunter, the Scottish philanthropist, where last year we, using the same thing with AIDS drugs, cut the cost of fertilizer and the interest rates on microcredit loans by 30 percent and achieved three- to four-hundred percent increases in crop yields with the farmers.
Tito lidé hodně zkusili a nikdo z nás, a už vůbec ne já, jsme jim nepomohli, když se navzájem téměř zničili. Nyní to napravujeme, zatímco oni již minulost dávno překonali a dívají se do budoucnosti. Postupujeme přitom šetrně k životnímu prostředí. Snažím se je ze všech sil přesvědčovat, aby nenatahovali elektrické vedení k 35 procentům lidí, kteří dosud nemají elektřinu, ale aby využívali čisté zdroje energie a přistupovali zodpovědně k zalesňovacím projektům. Rwanďané, což je poměrně zajímavé, pane Wilsone, si počínají poměrně dobře při ochraně vrchní vrstvy své orné půdy. Je mezi námi několik lidí z farmářských rodin z amerického jihu - to první, co jsem udělal, když jsem tam přijel, bylo, že jsem si klekl na kolena a začal se hrabat v hlíně a díval se, co s ní udělali.
These people have been through a lot and none of us, most of all me, helped them when they were on the verge of destroying each other. We're undoing that now, and they are so over it and so into their future. We're doing this in an environmentally responsible way. I'm doing my best to convince them not to run the electric grid to the 35 percent of the people that have no access, but to do it with clean energy. To have responsible reforestation projects, the Rwandans, interestingly enough, have been quite good, Mr. Wilson, in preserving their topsoil. There's a couple of guys from southern farming families -- the first thing I did when I went out to this place was to get down on my hands and knees and dig in the dirt and see what they'd done with it.
Máme šanci dokázat, že tato země, která se navzájem téměř vyvraždila, může dospět k usmíření, přetvořit sebe sama, zaměřit se na zítřek a poskytovat komplexní, kvalitní zdravotní péči s minimem podpory ze zahraničí. Jsem vděčný za tuto cenu a použiji ji právě k tomuto účelu. Hodila by se nám i další pomoc, ale představte si, co by to znamenalo, kdyby zdravotní systém špičkové kvality existoval právě ve Rwandě - v zemi s denním příjmem na hlavu nižším než jeden dolar - systém, který by mohl během příštího desetiletí zachránit milióny životů, pokud bychom jej aplikovali v každé zemi v podobné situaci na této planetě. Stojí to za pokus a věřím, že tento pokus bude úspěšný. Děkuji vám a Bůh vám žehnej. (Potlesk)
We have a chance here to prove that a country that almost slaughtered itself out of existence can practice reconciliation, reorganize itself, focus on tomorrow and provide comprehensive, quality health care with minimal outside help. I am grateful for this prize, and I will use it to that end. We could use some more help to do this, but think of what it would mean if we could have a world-class health system in Rwanda -- in a country with a less-than-one-dollar-a-day-per-capita income, one that could save hundreds of millions of lives over the next decade if applied to every similarly situated country on Earth. It's worth a try and I believe it would succeed. Thank you and God bless you. (Applause)