Za prvé chci poděkovat vám všem, co jste tady. Za druhé chci představit mého spoluautora, drahého přítele a kolegu učitele. Ken a já spolu pracujeme skoro 40 let. To je Ken Sharpe.
The first thing I want to do is say thank you to all of you. The second thing I want to do is introduce my co-author and dear friend and co-teacher. Ken and I have been working together for almost 40 years. That's Ken Sharpe over there.
(Potlesk)
(Applause)
U mnoha lidí lze vypozorovat – přinejmenším u mě a většiny lidí, se kterými jsem mluvil – něco jako společné znepokojení nad tím, jak věci fungují, nad tím, jak fungují naše instituce. Učitelé našich dětí zjevně selhávají. Naši doktoři netuší, kdo sakra jsme, a nemají na nás dostatek času. Zcela určitě nemůžeme věřit bankéřům, zcela určitě nemůžeme věřit makléřům. Způsobili krach celého finančního systému. A i když se věnujeme naší vlastní práci, až příliš často se nacházíme v pozici, kdy musíme rozhodovat mezi děláním toho, co považujeme za správné a děláním toho, co se od nás očekává nebo požaduje nebo co je nejvýnosnější. Takže kamkoli se podíváme, kamkoli v celé té šíři, obáváme se, že lidem, na kterých jsme závislí, na nás v žádném případě nezáleží. Nebo když jim na nás záleží, obáváme se, že nás neznají dost dobře na to, aby zjistili, co mají dělat, aby nám umožnili zabezpečit naše zájmy. Nerozumí nám. Nemají čas nás blíže poznat.
So there is among many people -- certainly me and most of the people I talk to -- a kind of collective dissatisfaction with the way things are working, with the way our institutions run. Our kids' teachers seem to be failing them. Our doctors don't know who the hell we are, and they don't have enough time for us. We certainly can't trust the bankers, and we certainly can't trust the brokers. They almost brought the entire financial system down. And even as we do our own work, all too often, we find ourselves having to choose between doing what we think is the right thing and doing the expected thing, or the required thing, or the profitable thing. So everywhere we look, pretty much across the board, we worry that the people we depend on don't really have our interests at heart. Or if they do have our interests at heart, we worry that they don't know us well enough to figure out what they need to do in order to allow us to secure those interests. They don't understand us. They don't have the time to get to know us.
Existují v zásadě dva způsoby, kterými můžeme na toto znepokojení reagovat. Když se něco nedaří, první reakcí bývá: zaveďme více pravidel, vymysleme sadu podrobných postupů, abychom měli jistotu, že lidé budou dělat ty správné věci. Dejte učitelům osnovy, podle kterých budou učit, takže i když nebudou mít tušení, co dělají, a nebudou myslet na blaho našich dětí, dokud budou sledovat osnovy, naše děti budou vzdělané. Dejte soudcům seznamy závazných rozsudků trestajících prohřešky, takže se nebudete muset spoléhat na vlastní úsudky soudců. To jediné, co budou muset udělat, bude podívat se na seznam, jaký trest je předepsán pro který zločin. Nastavte limity, do kterých mohou kreditní společnosti účtovat úroky a do kterých mohou účtovat poplatky. Více a více pravidel, která nás ochrání před netečnými, nezajímajícími se institucemi, se kterými musíme jednat.
There are two kinds of responses that we make to this sort of general dissatisfaction. If things aren't going right, the first response is: let's make more rules, let's set up a set of detailed procedures to make sure that people will do the right thing. Give teachers scripts to follow in the classroom, so even if they don't know what they're doing and don't care about the welfare of our kids, as long as they follow the scripts, our kids will get educated. Give judges a list of mandatory sentences to impose for crimes, so that you don't need to rely on judges using their judgment. Instead, all they have to do is look up on the list what kind of sentence goes with what kind of crime. Impose limits on what credit card companies can charge in interest and on what they can charge in fees. More and more rules to protect us against an indifferent, uncaring set of institutions we have to deal with.
Anebo – či snad navíc k pravidlům – zkusme vymyslet nějaké velmi chytré pobídky, po kterých by lidem, se kterými jednáme a kteří nijak zvlášť netouží pracovat pro naše zájmy, bylo v jejich zájmu sloužit našim zájmům – magické pobídky, které přimějí dělat lidi ty správné věci z čirého sobectví. Takže nabídneme učitelům prémie, když děti, které učí, úspěšně projdou přes ty známé testy, které se užívají k hodnocení kvality školních systémů.
Or -- or maybe and -- in addition to rules, let's see if we can come up with some really clever incentives so that, even if the people we deal with don't particularly want to serve our interests, it is in their interest to serve our interest -- the magic incentives that will get people to do the right thing even out of pure selfishness. So we offer teachers bonuses if the kids they teach score passing grades on these big test scores that are used to evaluate the quality of school systems.
Pravidla a pobídky, cukr a bič. Schválili jsme celou řadu pravidel regulujících finanční průmysl jako odpověď na nedávný kolaps. Máme Dodd-Frank Act (ochrana spotřebitele, pozn. překl.), novou Agenturu finanční ochrany spotřebitele (Consumer Financial Protection Agency), která je dočasně nepřímo řízená Elizabeth Warrenovou. Možná tato pravidla opravdu zlepší to, jak se podniky finančních služeb chovají. Uvidíme. Kromě toho se potýkáme s problémem vytváření takových pobídek pro lidi v průmyslu finančních služeb, které by je zainteresovaly spíše v práci na dlouhodobějších zájmech i pro jejich vlastní společnosti, než v honbě za krátkodobými zisky. Takže když najdeme správné pobídky, budou dělat správné věci – jak už jsem řekl – kvůli sobě, a když přijdeme se správnými pravidly a regulacemi, nepovedou nás do záhuby. A Ken [Sharpe] a já s určitostí víme, že musíte nad bankéři držet pevnou ruku. Jestliže se z finanční krize máme něco naučit, je to tohle.
Rules and incentives -- "sticks" and "carrots." We passed a bunch of rules to regulate the financial industry in response to the recent collapse. There's the Dodd-Frank Act, there's the new Consumer Financial Protection Agency that is temporarily being headed through the backdoor by Elizabeth Warren. Maybe these rules will actually improve the way these financial services companies behave. We'll see. In addition, we are struggling to find some way to create incentives for people in the financial services industry that will have them more interested in serving the long-term interests even of their own companies, rather than securing short-term profits. So if we find just the right incentives, they'll do the right thing -- as I said -- selfishly, and if we come up with the right rules and regulations, they won't drive us all over a cliff. And Ken [Sharpe] and I certainly know that you need to reign in the bankers. If there is a lesson to be learned from the financial collapse it is that.
Avšak jsme přesvědčeni, což popisujeme i v knize, že neexistují pravidla, jedno jak podrobná, jedno jak určitá, jedno jak pečlivě kontrolovaná a vyžadovaná, že neexistují pravidla, která toho dosáhnou. Proč? Protože bankéři jsou chytří lidé. A stejně jako voda najdou skulinku v každičké sbírce pravidel. Navrhnete pravidla, která zajistí, že se nějaká příčina, která málem způsobila kolaps finančního systému, nebude znovu opakovat. Ale je nesmírně naivní myslet si, že zablokováním jednoho zdroje finanční krize zablokujete všechny možné zdroje dalších finančních krizí. Takže je to jen jeden problém na druhém a pak obrovský údiv nad tím, jak jsme mohli být tak pitomí a nechránit se před tím.
But what we believe, and what we argue in the book, is that there is no set of rules, no matter how detailed, no matter how specific, no matter how carefully monitored and enforced, there is no set of rules that will get us what we need. Why? Because bankers are smart people. And, like water, they will find cracks in any set of rules. You design a set of rules that will make sure that the particular reason why the financial system "almost-collapse" can't happen again. It is naive beyond description to think that having blocked this source of financial collapse, you have blocked all possible sources of financial collapse. So it's just a question of waiting for the next one and then marveling at how we could have been so stupid as not to protect ourselves against that.
Zoufale potřebujeme – místo či spolu s lepšími pravidly a chytře promyšlenými pobídkami – potřebujeme ctnost, potřebujeme charaktery, potřebujeme lidi, kteří chtějí dělat správné věci. A obzvláště, co se ctností týče, ze všeho nejvíc potřebujeme ctnost, kterou Aristoteles nazýval praktická moudrost. Praktická moudrost je morální vůle dělat správné věci a morální dovednost rozpoznat, co je správné. Aristoteles s obrovským zaujetím pozoroval, jak pracovali řemeslníci kolem něho. A udělalo na něj velký dojem, jak dokázali improvizovat novátorská řešení k novým problémům – problémům, které nečekali. Jako příklad lze uvést třeba tyto kameníky pracující na ostrově Lesbos, kteří potřebovali změřit kulaté sloupy. Když se nad tím zamyslíte, je opravdu docela těžké změřit kulaté sloupy pravítkem. Co tedy udělali? Vymysleli nové řešení problému. Vytvořili pravítko, které jde ohnout, což bychom dnes nazvali krejčovským metrem – ohebné pravítko, měřicí pásku. Aristoteles řekl: ha, oni si uvědomili, že občas, když navrhujete kulaté sloupy, musíte měřit ohebným metrem. A Aristoteles řekl, že i často při jednání s jinými lidmi je zapotřebí mít pravidla, která se dají ohnout.
What we desperately need, beyond, or along with, better rules and reasonably smart incentives, is we need virtue. We need character. We need people who want to do the right thing. And in particular, the virtue that we need most of all is the virtue that Aristotle called "practical wisdom." Practical wisdom is the moral will to do the right thing and the moral skill to figure out what the right thing is. So Aristotle was very interested in watching how the craftsmen around him worked. And he was impressed at how they would improvise novel solutions to novel problems -- problems that they hadn't anticipated. So one example is he sees these stonemasons working on the Isle of Lesbos, and they need to measure out round columns. Well if you think about it, it's really hard to measure out round columns using a ruler. So what do they do? They fashion a novel solution to the problem. They created a ruler that bends, what we would call these days a tape measure -- a flexible rule, a rule that bends. And Aristotle said, "Hah, they appreciated that sometimes to design rounded columns, you need to bend the rule." And Aristotle said often in dealing with other people, we need to bend the rules.
Jednání s jinými lidmi vyžaduje jistý druh přizpůsobivosti, který nemohou obsáhnout žádná pravidla. Moudří lidé vědí, kdy a jak ohýbat pravidla. Moudří lidé vědí, jak improvizovat. Já a můj kolega Kene, říkáme, že jsou trochu jako jazzoví muzikanti; pravidla jsou jako noty na stránkách, můžete se od nich odrazit, ale pak kolem not na stránce tančíte, přicházíte s tou pravou kombinací pro ten daný okamžik s tou danou skupinou spoluhráčů. Takže pro Aristotela je to ohýbání pravidel, pravidlo improvizace a hledání výjimek, které vidíte u zručných řemeslníků, právě to, co potřebujete, abyste se stali zručným morálním řemeslníkem. A při kontaktech s dalšími lidmi je skoro pořád tento druh pružnosti naprosto nezbytný. Moudrý člověk ví, kdy ohnout pravidla. Moudrý člověk ví, kdy improvizovat. A co je nejdůležitější, moudrý člověk improvizuje a ohýbá pravidla jen proto, aby posloužil těm správným cílům. Když ohýbáte pravidla a improvizujete jen abyste pomohli sami sobě, neděláte nic jiného, než bezohledně manipulujete ostatními. Takže není jedno, jestli tuto znalost používáte ke službám ostatním nebo jen pro svůj vlastní prospěch. Takže ochota dělat správné věci je stejně tak důležitá, jako morální dovednost improvizace a hledání výjimek. Dohromady tvoří praktickou moudrost, kterou Aristoteles považoval za nejvyšší ze ctností.
Dealing with other people demands a kind of flexibility that no set of rules can encompass. Wise people know when and how to bend the rules. Wise people know how to improvise. The way my co-author , Ken, and I talk about it, they are kind of like jazz musicians. The rules are like the notes on the page, and that gets you started, but then you dance around the notes on the page, coming up with just the right combination for this particular moment with this particular set of fellow players. So for Aristotle, the kind of rule-bending, rule exception-finding and improvisation that you see in skilled craftsmen is exactly what you need to be a skilled moral craftsman. And in interactions with people, almost all the time, it is this kind of flexibility that is required. A wise person knows when to bend the rules. A wise person knows when to improvise. And most important, a wise person does this improvising and rule-bending in the service of the right aims. If you are a rule-bender and an improviser mostly to serve yourself, what you get is ruthless manipulation of other people. So it matters that you do this wise practice in the service of others and not in the service of yourself. And so the will to do the right thing is just as important as the moral skill of improvisation and exception-finding. Together they comprise practical wisdom, which Aristotle thought was the master virtue.
Uvedu teď příklad takové moudrosti v akci. Je to případ Michaela. Michael byl mladý kluk. Měl dost mizerně placenou práci. Živil svou ženu a dítě, dítě chodilo do církevní školy. Pak ztratil práci. Zpanikařil, jak teď bude schopný uživit svou rodinu. Jedné noci se opil a oloupil řidiče taxíku – o 50 dolarů. Přepadl ho se zbraní. Byla to jen hračka. Chytili ho, soudili ho, byl odsouzen. Zákony v Pensylvánii požadovaly za takový trestný čin minimálně dva roky, 24 měsíců. Soudkyně tohoto případu, soudkyně Lois Forerová, to považovala za nesmyslné. [Michael] nikdy předtím nespáchal zločin. Byl to zodpovědný manžel a otec. Čelil naprosto zoufalým okolnostem. Tento trest by mu rozvrátil rodinu. Takže improvizovala a odsoudila ho na 11 měsíců. A nejen to, byl uvolněn každý den, aby mohl pracovat. Noci trávil ve vězení, během dne pracoval. Udělal to. Odpykal si svůj trest. Uhradil škody a našel si novou práci. A rodina byla zase pohromadě.
So I'll give you an example of wise practice in action. It's the case of Michael. Michael's a young guy. He had a pretty low-wage job. He was supporting his wife and a child, and the child was going to parochial school. Then he lost his job. He panicked about being able to support his family. One night, he drank a little too much, and he robbed a cab driver -- stole 50 dollars. He robbed him at gunpoint. It was a toy gun. He got caught. He got tried. He got convicted. The Pennsylvania sentencing guidelines required a minimum sentence for a crime like this of two years, 24 months. The judge on the case, Judge Lois Forer thought that this made no sense. He had never committed a crime before. He was a responsible husband and father. He had been faced with desperate circumstances. All this would do is wreck a family. And so she improvised a sentence -- 11 months, and not only that, but release every day to go to work. Spend your night in jail, spend your day holding down a job. He did. He served out his sentence. He made restitution and found himself a new job. And the family was united.
Celé to vypadalo že povede dál slušný život – příběh se šťastným koncem, použitím moudré improvizace moudré soudkyně. Ale stalo se, že státní zástupce nebyl spokojený s tím, jak soudkyně Forerová ignorovala přikázanou sazbu trestu a vymyslela si svou vlastní, a tak se odvolal. Požadoval předepsanou sazbu za ozbrojené přepadení. Koneckonců měl hračku jako zbraň. Nejnižší sazba za ozbrojené přepadení je pět let. Odvolání vyhrál. Michael byl odsouzen na pět let ve vězení. Soudkyně Forerová se musela řídit zákonem. Mimochodem, odvolání prošlo až poté, co si odpykal svůj trest, byl venku a pracoval a staral se o rodinu, a teď se měl vrátit do vězení. Soudkyně Forerová udělala to, co se po ní chtělo, a pak rezignovala. A Michael zmizel. Tak toto byl příklad jak moudrosti v praxi, tak rozvracení moudrosti lpěním na pravidlech, která zřejmě mají fungovat ku prospěchu všech.
And it seemed on the road to some sort of a decent life -- a happy ending to a story involving wise improvisation from a wise judge. But it turned out the prosecutor was not happy that Judge Forer ignored the sentencing guidelines and sort of invented her own, and so he appealed. And he asked for the mandatory minimum sentence for armed robbery. He did after all have a toy gun. The mandatory minimum sentence for armed robbery is five years. He won the appeal. Michael was sentenced to five years in prison. Judge Forer had to follow the law. And by the way, this appeal went through after he had finished serving his sentence, so he was out and working at a job and taking care of his family and he had to go back into jail. Judge Forer did what she was required to do, and then she quit the bench. And Michael disappeared. So that is an example, both of wisdom in practice and the subversion of wisdom by rules that are meant, of course, to make things better.
Nyní se podívejme na slečnu Deweyovou. Slečna Deweyová je učitelka na základní škole v Texasu. Jednoho dne naslouchala konzultantovi, který se snažil pomoci učitelům vylepšit výsledky dětí v testech tak, aby se škola zařadila do elitní kategorie v procentu dětí, které uspěli testech. Všechny tyto školy v Texasu soutěží navzájem, aby dosáhly těchto milníků, a mají k tomu bonusy a další různé odměny, které dostanou, když porazí jiné školy. Toto byla konzultantova rada: za prvé, neplýtvejte časem na děti, které testem projdou bez ohledu na vaše snažení. Za druhé, neplýtvejte časem na děti, které prostě neprojdou bez ohledu na to, co uděláte. Za třetí, neplýtvejte časem na děti, které se do regionu přistěhovaly příliš pozdě na to, aby se jejich výsledky započítaly. Soustřeďte všechen svůj čas a pozornost na děti, které jsou někde mezi, takzvané prahové děti – děti, které váš zásah může posunout přes práh od propadnutí k projití. Když to slečna Deweyová slyšela, zoufala vrtěla hlavou, zatímco kolegové vyučující se na sebe nadšeně podívali a souhlasně pokyvovali. Je to jak kdyby se chystali jít hrát fotbal. Pro slečnu Deweyovou to nebyl důvod, proč šla učit.
Now consider Ms. Dewey. Ms. Dewey's a teacher in a Texas elementary school. She found herself listening to a consultant one day who was trying to help teachers boost the test scores of the kids, so that the school would reach the elite category in percentage of kids passing big tests. All these schools in Texas compete with one another to achieve these milestones, and there are bonuses and various other treats that come if you beat the other schools. So here was the consultant's advice: first, don't waste your time on kids who are going to pass the test no matter what you do. Second, don't waste your time on kids who can't pass the test no matter what you do. Third, don't waste your time on kids who moved into the district too late for their scores to be counted. Focus all of your time and attention on the kids who are on the bubble, the so-called "bubble kids" -- kids where your intervention can get them just maybe over the line from failing to passing. So Ms. Dewey heard this, and she shook her head in despair while fellow teachers were sort of cheering each other on and nodding approvingly. It's like they were about to go play a football game. For Ms. Dewey, this isn't why she became a teacher.
Ken a já nejsme tak naivní, chápeme, že potřebujete mít pravidla. Potřebujete mít pobídky. Lidé si musí nějak vydělávat. Ale problém spoléhání na pravidla a pobídky demoralizuje profesionální činnort. Demoralizují profesní činnost dvěma způsoby. Za prvé, demoralizují lidi, kteří jsou v tom angažováni. Soudkyně Forerová odešla a slečna Deweyová je odrazena. A za druhé demoralizují výkon samotný. Demoralizují jak samotnou práci, tak demoralizují pracovníky. Vytváří lidi – když tvoříte pobídky tak, aby lidé dělali správné věci – vytváří lidi, kteří jsou na pobídkách závislí. Jinak řečeno, vytváří lidi, kteří to dělají jen pro ty pobídky.
Now Ken and I are not naive, and we understand that you need to have rules. You need to have incentives. People have to make a living. But the problem with relying on rules and incentives is that they demoralize professional activity, and they demoralize professional activity in two senses. First, they demoralize the people who are engaged in the activity. Judge Forer quits, and Ms. Dewey in completely disheartened. And second, they demoralize the activity itself. The very practice is demoralized, and the practitioners are demoralized. It creates people -- when you manipulate incentives to get people to do the right thing -- it creates people who are addicted to incentives. That is to say, it creates people who only do things for incentives.
Zajímavé na tom je, že psychologové o tom ví už 30 let. Psychologové znají negativní důsledky tvoření pobídek na cokoli už po 30 let. Víme, že když odměňujete děti za kreslení obrázků, přestane je zajímat kreslení a začnou se starat jen o odměnu. Když odměňujete děti za čtení knížek, přestane je zajímat, co je v knihách, a starají se jen o to, jak dlouho čtou. Když odměňujete učitele za výsledky testů, přestane je zajímat vzdělávání a starají se jen o přípravu na testy. Kdybyste odměnovali lékaře za provádění více výkonů – což je nastavení současného systému – budou jich dělat více. Když namísto toho budete odměňovat lékaře za provádění méně procedur, budou jich dělat méně. Co ovšem chceme je to, aby doktoři léčili tak akorát, ve správném množství a ze správných důvodů – tedy aby se starali o blaho svých pacientů. Psychologové to věděli po desetiletí – teď jsou na řadě politici, aby tomu věnovali pozornost a naslouchali trochu více psychologům než ekonomům.
Now the striking thing about this is that psychologists have known this for 30 years. Psychologists have known about the negative consequences of incentivizing everything for 30 years. We know that if you reward kids for drawing pictures, they stop caring about the drawing and care only about the reward. If you reward kids for reading books, they stop caring about what's in the books and only care about how long they are. If you reward teachers for kids' test scores, they stop caring about educating and only care about test preparation. If you were to reward doctors for doing more procedures -- which is the current system -- they would do more. If instead you reward doctors for doing fewer procedures, they will do fewer. What we want, of course, is doctors who do just the right amount of procedures and do the right amount for the right reason -- namely, to serve the welfare of their patients. Psychologists have known this for decades, and it's time for policymakers to start paying attention and listen to psychologists a little bit, instead of economists.
Ale nemusí to tak být. Myslíme si, Ken a já, jsou zdroje naděje. Identifikujeme sortu lidí ve všech těch profesionálních činnostech, které nazýváme mazaní zbojníci. Jsou to lidé, kteří, když jsou nuceni pracovat v systému vyžadujícím poslouchání pravidel a tvorbu pobídek, si najdou způsob jak se vymanit z pravidel, jak je obejít. Třeba učitelé, kteří mají učit podle osnov, ale vědí, že když se budou těmito osnovami řídit, děti se nic nenaučí. Takže tedy následují látku v osnovách, ale probírají ji rychlejším tempem, čímž uspoří po troškách času navíc, který mohou věnovat učení toho a takovým způsobem, který považují za efektivní. Jsou to obyčejní hrdinové všedního dne, nesmírně hodni obdivu, ale neexistuje způsob, jakým by se těchto aktivit mohli držet, když čelí systému, který je vytrhá jako plevel nebo je vyčerpá neustálými boji.
And it doesn't have to be this way. We think, Ken and I, that there are real sources of hope. We identify one set of people in all of these practices who we call canny outlaws. These are people who, being forced to operate in a system that demands rule-following and creates incentives, find away around the rules, find a way to subvert the rules. So there are teachers who have these scripts to follow, and they know that if they follow these scripts, the kids will learn nothing. And so what they do is they follow the scripts, but they follow the scripts at double-time and squirrel away little bits of extra time during which they teach in the way that they actually know is effective. So these are little ordinary, everyday heroes, and they're incredibly admirable, but there's no way that they can sustain this kind of activity in the face of a system that either roots them out or grinds them down.
Ale mazaní zbojníci jsou lepší než nic, i když je těžké představit si, že by to kterýkoli z nich zvládli dělat donekonečna. Nadějnější jsou lidé, které nazýváme reformátoři. Jsou to lidé, kteří se nesnaží obejít systém pravidel a nařízení, ale snaží se ho přeměnit; o několika jich ještě bude řeč. Obzvláště je soudce jménem Robert Russel. Jednoho dne se setkal s případem Garyho Pettengilla. Pettengill byl 23letý veterán, který si plánoval kariéru v armádě, když však v Iráku utrpěl vážné zranění zad, což ho přimělo vyřídit si zdravotní propustku. Byl ženatý, třetí dítě na cestě, trpěl posttraumatickou stresovou poruchou vedle bolestí zad a vracejícími se nočními můrami, a tak začal užívat marihuanu, aby si ulevil od některých symptomů. Kvůli svým zádům mohl najít jen práci na částečný úvazek, takže nebyl schopný vydělat dost na to, aby uživil domácnost a postaral se o rodinu. A proto začal marihuanu prodávat. Zatkli ho při drogovém zátahu. Rodinu vykopli z jejich bytu a úřad na ochranu dětí vyhrožoval odebráním jejich dětí.
So canny outlaws are better than nothing, but it's hard to imagine any canny outlaw sustaining that for an indefinite period of time. More hopeful are people we call system-changers. These are people who are looking not to dodge the system's rules and regulations, but to transform the system, and we talk about several. One in particular is a judge named Robert Russell. And one day he was faced with the case of Gary Pettengill. Pettengill was a 23-year-old vet who had planned to make the army a career, but then he got a severe back injury in Iraq, and that forced him to take a medical discharge. He was married, he had a third kid on the way, he suffered from PTSD, in addition to the bad back, and recurrent nightmares, and he had started using marijuana to ease some of the symptoms. He was only able to get part-time work because of his back, and so he was unable to earn enough to put food on the table and take care of his family. So he started selling marijuana. He was busted in a drug sweep. His family was kicked out of their apartment, and the welfare system was threatening to take away his kids.
Za normálních okolností by měl soudce Russel sotva jinou možnost, než Pettengilla poslat na dlouhou dobu do vězení jako dealera drog. Ale soudce Russel měl jinou možnost. A to proto, že byl u zvláštního soudu. Byl to speciální soud, Soud pro veterány. U tohoto soudu – který byl první tohoto druhu ve Spojených státech. Soudce Russel vytvořil Soud pro veterány. Byl to soud pouze pro veterány, kteří porušili zákon. A vytvořil ho právě proto, že závazné rozsudky vytrhávaly úsudek z procesu souzení. Nikdo nechtěl nenásilnické pachatele – zejména nenásilnické pachatele, kteří byli navíc veterány z války – posílat do vězení. Chtěli udělat něco s tím, co všichni dobře známe, totiž s chronickými delikventy v soudnickém systému. Co tedy Soud pro veterány dělal bylo to, že s každým zločincem zacházel jako s jedincem, snažil se proniknout do nitra jejich problémů, snažil se přijít s reakcí na jejich zločiny, které by jim pomohly napravit se a nezapomenout na to poté, co by si odpykali trest. Zůstat s nimi, sledovat je, ujistit se, že se drželi plánu, který společně vymysleli, aby se přes to dostali.
Under normal sentencing procedures, Judge Russell would have had little choice but to sentence Pettengill to serious jail-time as a drug felon. But Judge Russell did have an alternative. And that's because he was in a special court. He was in a court called the Veterans' Court. In the Veterans' Court -- this was the first of its kind in the United States. Judge Russell created the Veterans' Court. It was a court only for veterans who had broken the law. And he had created it exactly because mandatory sentencing laws were taking the judgment out of judging. No one wanted non-violent offenders -- and especially non-violent offenders who were veterans to boot -- to be thrown into prison. They wanted to do something about what we all know, namely the revolving door of the criminal justice system. And what the Veterans' Court did, was it treated each criminal as an individual, tried to get inside their problems, tried to fashion responses to their crimes that helped them to rehabilitate themselves, and didn't forget about them once the judgment was made. Stayed with them, followed up on them, made sure that they were sticking to whatever plan had been jointly developed to get them over the hump.
Nyní už 22 měst má své Soudy pro veterány jako je tento. Proč se ta myšlenka rozšířila? Inu, jedním důvodem je, že se soudce Russel zatím setkal se 108 veterány u svého Soudu pro veterány k únoru tohoto roku, a z těch 108 lidí, tipněte si, kolik z nich znovu prošlo přes soud zpátky do vězení. Nikdo. Ani jeden. Kázdý by se přidal k justičnímu systému, kdo by měl podobný úspěch. Takže to je reformátor systému a zdá se, že to přitahuje ostatní.
There are now 22 cities that have Veterans' Courts like this. Why has the idea spread? Well, one reason is that Judge Russell has now seen 108 vets in his Veterans' Court as of February of this year, and out of 108, guess how many have gone back through the revolving door of justice into prison. None. None. Anyone would glom onto a criminal justice system that has this kind of a record. So here's is a system-changer, and it seems to be catching.
Máme tu bankéře, který vytvořil komunitní ziskovou banku, která povzbuzovala bankéře – vím, že je tomu těžko uvěřit – která povxbuzovala bankéře, kteří tam pracovali, aby pomáhali jejich klientům s nízkými příjmy. Banka pomáhala financovat oživení toho, co by jinak byla zmírající komunita. Přestože jejich dlužníci byli podle běžných standardů vysoce rizikoví, počet nesplacených půjček byl velmi nízký. A banka byla v zisku. Bankéři zůstali se svými žadateli o půjčky. Neprodali půjčky dál, potom co se podepsala smlouva (Běžná praxe v USA) Starali se i jejich splacení. Zajišťovali se, že jejich žadatelé dostojí svým platbám. Bankovnictví nebývalo vždy to, o čem dnes čteme v novinách. Dokonce i Goldman Sachs kdysi sloužili svým klientům, než se přeměnili v instituci, která pracuje jen pro sebe. Bankovnictví vždycky nebývalo takové a ani nemusí být takové.
There's a banker who created a for-profit community bank that encouraged bankers -- I know this is hard to believe -- encouraged bankers who worked there to do well by doing good for their low-income clients. The bank helped finance the rebuilding of what was otherwise a dying community. Though their loan recipients were high-risk by ordinary standards, the default rate was extremely low. The bank was profitable. The bankers stayed with their loan recipients. They didn't make loans and then sell the loans. They serviced the loans. They made sure that their loan recipients were staying up with their payments. Banking hasn't always been the way we read about it now in the newspapers. Even Goldman Sachs once used to serve clients, before it turned into an institution that serves only itself. Banking wasn't always this way, and it doesn't have to be this way.
Takové případy se najdou třeba v medicíně – doktoři na Harvardu se snažili změnit lékařské vzdělávání tak, abyste se nesetkávali s etickým úpadkem a ztrátou empatie, což je charakteristické pro většinu mladých mediků během jejich lékařského vzdělávání. Způsob, jak toho docílit, je dát medikům ve třetím ročníku pacienty, které budou sledovat po celý rok. Takže pacienti nebudou jen organismy, nebudou to jen nemoci; budou to lidé, lidé se skutečnými životy. Abyste se stali dobrými lékaři, musíte s lidmi zacházet jako s živými bytostmi, ne jen jako s nemocí. Krom toho to zahrnuje spoustu pendlování sem a tam, mentorování studentů navzájem, studentů lékaři, a výsledkem by měla být – doufejme – generace lékařů, kteří budou mít čas na lidi, které mají na starost. Uvidíme.
So there are examples like this in medicine -- doctors at Harvard who are trying to transform medical education, so that you don't get a kind of ethical erosion and loss of empathy, which characterizes most medical students in the course of their medical training. And the way they do it is to give third-year medical students patients who they follow for an entire year. So the patients are not organ systems, and they're not diseases; they're people, people with lives. And in order to be an effective doctor, you need to treat people who have lives and not just disease. In addition to which there's an enormous amount of back and forth, mentoring of one student by another, of all the students by the doctors, and the result is a generation -- we hope -- of doctors who do have time for the people they treat. We'll see.
Dá se najít spousta příkladů jako těch, o kterých jsme mluvili. Každý z nich dokazuje, že je možné vytvořit a podporovat charakter a udržovat profesi takovou, jaká má opravdu být – což by Aristoteles nazval pravým „telos“, cílem. A Ken a já věříme, že to je právě to, co profesionální povolání chtějí. Lidé chtějí mít možnost být ctnostní. Chtějí mít oprávnění dělat ty správné věci. Nechtějí cítit ža se musí po práci osprchovat, aby ze sebe smyli tu veškerou špínu, když dorazí domů z práce.
So there are lots of examples like this that we talk about. Each of them shows that it is possible to build on and nurture character and keep a profession true to its proper mission -- what Aristotle would have called its proper telos. And Ken and I believe that this is what practitioners actually want. People want to be allowed to be virtuous. They want to have permission to do the right thing. They don't want to feel like they need to take a shower to get the moral grime off their bodies everyday when they come home from work.
Aristoteles si myslel, že praktická moudrost je klíč ke štěstí – a měl pravdu. Existuje nespočet psychologických výzkumů o tom, co činí lidi šťastnými, a na dvou věcech se všechny ty studie shodnou – teď to pro vás asi bude překvapující – dvě věci, které nejvíce vedou ke štěstí, jsou láska a práce. Láska: úspěšné zvládání vztahů s lidmi, ke kterým máte blízko, a komunitami, jejichž jste členy. Práce: účast v činnostech, které jsou smysluplné a uspokojující. Když to máte, dobré vztahy se svými blízkými a práci, která má smysl a naplňuje vás, nepotřebujete o moc víc.
Aristotle thought that practical wisdom was the key to happiness, and he was right. There's now a lot of research being done in psychology on what makes people happy, and the two things that jump out in study after study -- I know this will come as a shock to all of you -- the two things that matter most to happiness are love and work. Love: managing successfully relations with the people who are close to you and with the communities of which you are a part. Work: engaging in activities that are meaningful and satisfying. If you have that, good close relations with other people, work that's meaningful and fulfilling, you don't much need anything else.
Ale abyste dobře milovali a pracovali, potřebujete moudrost. Pravidla ani pobídky vám neporadí, jak být dobrými přáteli, jak být dobrými rodiči, jak být dobrými manželi nebo jak být dobrým lékařem či dobrým právníkem nebo dobrým učitelem. Pravidla a pobídky nejsou náhražkami za moudrost. Opravdu můžeme tvrdit, že neexistuje náhražka za moudrost. A také že praktická moudrost nevyžaduje hrdinství nebo sebeobětování ze strany jejích činitelů. Zatímco nám dává vůli a um dělat správné věci – dělat to co je správné pro ostaní lidi - praktická moudrost nám také dává vůli a um dělat to správné i námi.
Well, to love well and to work well, you need wisdom. Rules and incentives don't tell you how to be a good friend, how to be a good parent, how to be a good spouse, or how to be a good doctor or a good lawyer or a good teacher. Rules and incentives are no substitutes for wisdom. Indeed, we argue, there is no substitute for wisdom. And so practical wisdom does not require heroic acts of self-sacrifice on the part of practitioners. In giving us the will and the skill to do the right thing -- to do right by others -- practical wisdom also gives us the will and the skill to do right by ourselves.
Díky.
Thanks.
(Potlesk)
(Applause)