Mám ohromnou, ohromnou radost, že mohu být zde mezi těmi nej -- ta světla mě opravdu ruší a odrážejí se mi na brýlích Mám velkou radost a jsem poctěn, že mohu být zde mezi tak vysoce, vysoce novátorskými a inteligentními lidmi. Poslouchal jsem předešlé tři řečníky a hádejte, co se stalo. Vše, co jsem měl v plánu říct, už oni přede mnou řekli a tak to vypadá jako, že už nemám, co bych mohl dodat.
I am very, very happy to be amidst some of the most -- the lights are really disturbing my eyes and they're reflecting on my glasses. I am very happy and honored to be amidst very, very innovative and intelligent people. I have listened to the three previous speakers, and guess what happened? Every single thing I planned to say, they have said it here, and it looks and sounds like I have nothing else to say.
(Smích)
(Laughter)
Ale my máme takové rčení, že když poupě spadne ze stromu, aniž by něco řeklo, pak je to mladé poupě. A tak -- protože nejsem mladý, ale velmi starý -- ještě něco řeknu.
But there is a saying in my culture that if a bud leaves a tree without saying something, that bud is a young one. So, I will -- since I am not young and am very old, I still will say something.
Tato konference se koná ve velmi příhodný okamžik, protože v Berlíně se právě odehrává jiná konference. Jde o vrcholné setkání G8 Summit G8 navrhuje, že řešením problémů Afriky by mělo být vydatné navýšení pomoci, něco jako Marshallův plán. Bohužel já osobně nevěřím v Marshallův plán. Jednak protože přínosy Marshallova plánu byly nadhodnoceny. Nejvíce z něj těžily Německo s Francií a pro ně znamenal jen 2,5 procent HDP. Průměrný Africký stát dostává zahraniční podporu v hodnotě dobrých 13, 15 procent jeho HDP a jedná se tak o bezprecedentní přesun finančních zdrojů z bohatých zemí do chudých zemí.
We are hosting this conference at a very opportune moment, because another conference is taking place in Berlin. It is the G8 Summit. The G8 Summit proposes that the solution to Africa's problems should be a massive increase in aid, something akin to the Marshall Plan. Unfortunately, I personally do not believe in the Marshall Plan. One, because the benefits of the Marshall Plan have been overstated. Its largest recipients were Germany and France, and it was only 2.5 percent of their GDP. An average African country receives foreign aid to the tune of 13, 15 percent of its GDP, and that is an unprecedented transfer of financial resources from rich countries to poor countries.
Ale chci říct, že si musíme dát do souvislosti dvě věci. To, jak západní média informují o Africe a jaké to má důsledky. Ukazováním zoufalství, bezmoci a beznaděje nám média o Africe říkají pravdu a nic než pravdu. Avšak, tato média nám neříkají celou pravdu. Protože zoufalství, občanské války, hlad a hladomor, ačkoliv jsou nedílnou součástí Africké reality, nejsou její jedinou realitou. A zadruhé, jsou tou nejmenší realitou.
But I want to say that there are two things we need to connect. How the media covers Africa in the West, and the consequences of that. By displaying despair, helplessness and hopelessness, the media is telling the truth about Africa, and nothing but the truth. However, the media is not telling us the whole truth. Because despair, civil war, hunger and famine, although they're part and parcel of our African reality, they are not the only reality. And secondly, they are the smallest reality.
V Africe je 53 států. My máme občanskou válku pouze v šesti zemích, což znamená, že média informují pouze o šesti zemích. Afrika nabízí nesmírné množství příležitostí, kterým se nedaří prodrat se skrze síť zoufalství a bezmoci, jejíž obraz západní média z velké části předkládají svým divákům. Jenže výsledkem takového obrazu je, že volá po soucitu, po slitování; volá po něčem, čemu se říká charita. A v důsledku toho se Západ dívá na Africké ekonomické dilema z nesprávného úhlu. Tento nesprávný úhel pohledu je důsledkem názoru, že Afrika je místem beznaděje. Jak bychom to mohli napravit? Měli bychom dát jídlo hladovějícím. Měli bychom dovést léky nemocným. Měli bychom vyslat mírové jednotky aby pomohli těm, kteří stojí před občanskou válkou. A zatímco konáme, Afrika je zbavována vlastní iniciativy.
Africa has 53 nations. We have civil wars only in six countries, which means that the media are covering only six countries. Africa has immense opportunities that never navigate through the web of despair and helplessness that the Western media largely presents to its audience. But the effect of that presentation is, it appeals to sympathy. It appeals to pity. It appeals to something called charity. And, as a consequence, the Western view of Africa's economic dilemma is framed wrongly. The wrong framing is a product of thinking that Africa is a place of despair. What should we do with it? We should give food to the hungry. We should deliver medicines to those who are ill. We should send peacekeeping troops to serve those who are facing a civil war. And in the process, Africa has been stripped of self-initiative.
Chci říct, že je sice důležité si uvědomit, že Afrika má zásadní nedostatky, ale stejně tak má své příležitosti a potenciál. Je potřeba, abychom ten nesnadný úkol, před kterým Afrika stojí, přeformulovali z problému beznaděje, beznaděje, které se říká zmírnění chudoby, na otázku naděje. Formulujme jej jako otázku naděje, to stojí za pokus. Ten úkol, před kterým stojí všichni, kterým leží osud Afriky na srdci není úkolem zmírňování chudoby. Měl by to být úkol vytváření bohatství.
I want to say that it is important to recognize that Africa has fundamental weaknesses. But equally, it has opportunities and a lot of potential. We need to reframe the challenge that is facing Africa, from a challenge of despair, which is called poverty reduction, to a challenge of hope. We frame it as a challenge of hope, and that is worth creation. The challenge facing all those who are interested in Africa is not the challenge of reducing poverty. It should be a challenge of creating wealth.
Až se nám tyto dvě věci podaří změnit -- tím, že říkáte, že Afričané jsou chudí a potřebují zmírnění chudoby, dáváte do pohybu mezinárodní kartel dobré vůle, který se na tento kontinent rozjede - s čím? S léky pro chudé, potravinami pro hladovějící a mírovými jednotkami pro ty, kteří čelí občanské válce. Přitom žádná z těchto věcí ve skutečnosti nepřináší výsledky, protože léčíte symptomy a ne příčiny zásadních problémů Afriky. Posílat někoho do školy a rozdávat jim léky, pro ně bohatství, dámy a pánové, nevytváří. Bohatství závisí od příjmu a příjem si obstaráte nalezením obchodní příležitosti nebo dobře placené práce.
Once we change those two things -- if you say the Africans are poor and they need poverty reduction, you have the international cartel of good intentions moving onto the continent, with what? Medicines for the poor, food relief for those who are hungry, and peacekeepers for those who are facing civil war. And in the process, none of these things really are productive because you are treating the symptoms, not the causes of Africa's fundamental problems. Sending somebody to school and giving them medicines, ladies and gentlemen, does not create wealth for them. Wealth is a function of income, and income comes from you finding a profitable trading opportunity or a well-paying job.
Takže, až začneme mluvit o tom, jak v Africe vytvořit bohatství naším druhým úkolem bude zjistit, kdo jsou ti, kteří toto bohatství dokáží vytvořit. Jsou to podnikatelé. [Nejasné] nám sice říkají, že podnikatelů jsou zhruba 4 procenta populace a 16 procent jsou imitátoři. Ale i oni úspěšně podnikají. Takže do čeho bychom měli vložit peníze? Peníze bychom měli dát tam, kde se mohou s výnosem množit. Podporujme soukromé investování v Africe, jak tuzemské, tak i zahraniční. Podporujme výzkumné instituty, neboť vzdělání hraje důležitou roli při vytváření bohatství.
Now, once we begin to talk about wealth creation in Africa, our second challenge will be, who are the wealth-creating agents in any society? They are entrepreneurs. [Unclear] told us they are always about four percent of the population, but 16 percent are imitators. But they also succeed at the job of entrepreneurship. So, where should we be putting the money? We need to put money where it can productively grow. Support private investment in Africa, both domestic and foreign. Support research institutions, because knowledge is an important part of wealth creation.
A co dělá mezinárodní společenství v Africe dnes? Strkají velké peníze do základní lékařské péče, do základního vzdělání, do potravinové pomoci. Z celého kontinentu se stalo místo beznaděje, nad kterým je třeba se slitovat Dámy a pánové, může mi někdo z vás říct, znáte nějakého souseda, kamaráda, nebo příbuzného, který zbohatl ze štědrosti ostatních? Ze žebrání s nataženou rukou a z almužny? Je zde mezi diváky někdo, kdo zná takového člověka? Víte někdo o zemi, která vzkvétala díky štědrosti a dobrosrdečnosti jiné země? Nuže, jelikož nevidím žádnou zvednutou ruku, zdá se, že to co tvrdím, je pravda.
But what is the international aid community doing with Africa today? They are throwing large sums of money for primary health, for primary education, for food relief. The entire continent has been turned into a place of despair, in need of charity. Ladies and gentlemen, can any one of you tell me a neighbor, a friend, a relative that you know, who became rich by receiving charity? By holding the begging bowl and receiving alms? Does any one of you in the audience have that person? Does any one of you know a country that developed because of the generosity and kindness of another? Well, since I'm not seeing the hand, it appears that what I'm stating is true.
Bono: Ano!
(Bono: Yes!)
Andrew Mwenda: Vidím, že Bono přeci jenom zná takovou zemi. Co je to za zemi?
Andrew Mwenda: I can see Bono says he knows the country. Which country is that?
Bono: Má irské jméno.
(Bono: It's an Irish land.)
(Smích)
(Laughter)
Bono: [nejasné]
(Bono: [unclear])
Mockrát děkuju. Ale rád bych řekl toto. Vnější činitelé vám mohou poskytnout pouze příležitost. Ta schopnost naložit správně s touto příležitostí a přeměnit ji ve výdělek záleží na vašich vlastních schopnostech. Afrika obdržela mnoho příležitostí kterých jsme z velké části nedokázali využít. Proč? Protože nám chybí taková struktura vnitrostátních institucí a takový politický rámec, který by nám umožnil těžit z našich vztahů s okolním světem. Dám vám jeden příklad.
AM: Thank you very much. But let me tell you this. External actors can only present to you an opportunity. The ability to utilize that opportunity and turn it into an advantage depends on your internal capacity. Africa has received many opportunities. Many of them we haven't benefited much. Why? Because we lack the internal, institutional framework and policy framework that can make it possible for us to benefit from our external relations. I'll give you an example.
Podle dohody z Cotonou, dříve známé jako úmluva z Lome, dostaly Africké státy od Evropy povolení exportovat své zboží, s nulovou exportní daní, na trh Evropské Unie. Má vlastní země Uganda obdržela kvótu na vývoz 50 000 tun cukru na trh Evropské Unie. Zatím jsme nevyvezli ani kilogram. My naopak dovážíme 50 000 tun cukru z Brazílie a Kuby. Zadruhé, podle článku o hovězím masu z této dohody, obdržely Africké země, které produkují hovězí maso kvótu na bezdaňový vývoz hovězího na Evropský trh. Žádná z těchto zemí, včetně nejúspěšnějšího státu Afriky, Botswany, těchto kvót plně nevyužila.
Under the Cotonou Agreement, formerly known as the Lome Convention, African countries have been given an opportunity by Europe to export goods, duty-free, to the European Union market. My own country, Uganda, has a quota to export 50,000 metric tons of sugar to the European Union market. We haven't exported one kilogram yet. We import 50,000 metric tons of sugar from Brazil and Cuba. Secondly, under the beef protocol of that agreement, African countries that produce beef have quotas to export beef duty-free to the European Union market. None of those countries, including Africa's most successful nation, Botswana, has ever met its quota.
Proto tvrdím, že základní příčinou Africké neschopnosti utvořit si se zbytkem světa o něco produktivnější vztah, je ubohý stav institucionálních a politických struktur Afrických zemí. A jakékoliv zahraniční intervence by měli podporovat rozvoj těch institucí, které pomáhají vytvořit bohatství, a těch, které zvyšují produktivitu. Jak na to? A proč jsou subvence ze zahraniční špatným prostředkem? Subvence jsou špatným prostředkem a víte proč? Protože každá vláda potřebuje peníze na své přežití. I na takovou maličkost jakou je udržení práva a pořádku. Abyste udrželi právo a pořádek, musíte zaplatit armádu a policii. A protože naše vlády jsou do značné míry diktátorské, potřebují armádu ve skutečnosti jako údernou sílu proti opozici. A dále si potřebujete koupit své politické nohsledy. Proč by lidé takovou vládu podporovali? Jednoduše proto, že jim to přinese dobře placené místo. Nebo jako v mnoha Afrických zemích, možnost přiživit se na korupci.
So, I want to argue today that the fundamental source of Africa's inability to engage the rest of the world in a more productive relationship is because it has a poor institutional and policy framework. And all forms of intervention need support, the evolution of the kinds of institutions that create wealth, the kinds of institutions that increase productivity. How do we begin to do that, and why is aid the bad instrument? Aid is the bad instrument, and do you know why? Because all governments across the world need money to survive. Money is needed for a simple thing like keeping law and order. You have to pay the army and the police to show law and order. And because many of our governments are quite dictatorial, they need really to have the army clobber the opposition. The second thing you need to do is pay your political hangers-on. Why should people support their government? Well, because it gives them good, paying jobs, or, in many African countries, unofficial opportunities to profit from corruption.
Je pravda, že žádná vláda na světě, až na pár výjimek jako byla vláda Idi Amina, se nemůže spolehnout čistě jen na represi, jako prostředek vládnutí. Mnoho zemí v [nejasné], potřebují legitimitu. Aby se legitimizovali, je nutné, aby vlády také něco nabídly, jako například základní vzdělaní základní lékařskou péči, silnice, postavily nemocnice a kliniky. Když je osud vlády spojený s její schopností sestavit rozpočet z peněz svých občanů, pak je ve vlastním zájmu takové vlády vládnout v poněkud osvícenějším duchu. Zasedne k jednacímu stolu s těmi, kdo vytváří bohatství. A bude s nimi jednat o nutných politických činech a institucích, které jim umožní rozvinout jejich podnikání, aby tak zpětně získala více na daních. Potíž s Africkým kontinentem a potíž s mezinárodní pomocí spočívá v tom, že byla pokřivena struktura toho, co je ve vlastním zájmu Afrických vlád. Naše vlády se nesnaží naplnit státní kasu ze zdrojů tuzemské ekonomiky, ale z peněz od mezinárodních dárců.
The fact is no government in the world, with the exception of a few, like that of Idi Amin, can seek to depend entirely on force as an instrument of rule. Many countries in the [unclear], they need legitimacy. To get legitimacy, governments often need to deliver things like primary education, primary health, roads, build hospitals and clinics. If the government's fiscal survival depends on it having to raise money from its own people, such a government is driven by self-interest to govern in a more enlightened fashion. It will sit with those who create wealth. Talk to them about the kind of policies and institutions that are necessary for them to expand a scale and scope of business so that it can collect more tax revenues from them. The problem with the African continent and the problem with the aid industry is that it has distorted the structure of incentives facing the governments in Africa. The productive margin in our governments' search for revenue does not lie in the domestic economy, it lies with international donors.
Místo jednání s ugandskými --
Rather than sit with Ugandan --
(Potlesk)
(Applause) --
Místo jednání s ugandskými podnikateli, ghanskými obchodníky, předními jihoafrickými podnikateli, přijde našim vládám výnosnější jednat s MMF a Světovou bankou. Mohu vám říct, že i kdybyste měli deset doktorátů, nikdy nebudete rozumět počítačovému průmyslu tak jako Bill Gates. Jak to? Protože abyste rozuměli tomu, co je nutné ke stimulaci růstu podnikání, je potřeba, abyste naslouchali lidem, soukromníkům z průmyslu.
rather than sit with Ugandan entrepreneurs, Ghanaian businessmen, South African enterprising leaders, our governments find it more productive to talk to the IMF and the World Bank. I can tell you, even if you have ten Ph.Ds., you can never beat Bill Gates in understanding the computer industry. Why? Because the knowledge that is required for you to understand the incentives necessary to expand a business -- it requires that you listen to the people, the private sector actors in that industry.
Mezinárodní společenství tudíž africkým vládám umožnilo vyhnout se utváření produktivních vztahů se svými občany a vrhnout se do nekonečných vyjednávání s MMF a Světovou bankou. A nakonec jsou to MMF a Světová banka, kdo říkají vládám, co jejich občané potřebují. A důsledku toho jsme my, běžní Afričané, byli vyřazeni z procesu utváření politické strategie našich vlastních států, jejího směřování a uskutečňování. Máme jen omezené slovo, neboť "koho chleba jíš, toho píseň zpívej". MMV, Světová banka a světový kartel dobré vůle převzali naše občanská práva, a tak naše vlády, jelikož jsou závislé na mezinárodní pomoci, naslouchají místo svým občanům mezinárodním věřitelům.
Governments in Africa have therefore been given an opportunity, by the international community, to avoid building productive arrangements with your own citizens, and therefore allowed to begin endless negotiations with the IMF and the World Bank, and then it is the IMF and the World Bank that tell them what its citizens need. In the process, we, the African people, have been sidelined from the policy-making, policy-orientation, and policy- implementation process in our countries. We have limited input, because he who pays the piper calls the tune. The IMF, the World Bank, and the cartel of good intentions in the world has taken over our rights as citizens, and therefore what our governments are doing, because they depend on aid, is to listen to international creditors rather than their own citizens.
Připouštím, že tomu, co tu tvrdím, lze leccos vytknout. Lze namítnout, že mezinárodní pomoc není vždy destruktivní. Někdy pomůže postavit nemocnici, jindy nakrmit hladovou vesnici. Nebo se třeba díky ní postaví silnice, která poslouží nějakému velmi dobrému účelu. Mezinárodní společenství však činí chybu tím, že si vybírá tyto ojedinělé úspěchy, zobecňuje je, nalije do nich miliardy a biliony dolarů a pak je rozdává po celém světě a přitom ignoruje specifické a jedinečné okolnosti v dané vesnici, schopnosti, zkušenosti, normy a zvyky, které umožnily tomu menšímu projektu uspět -- jako například ve vesnici Sauri v Keni, kde působí Jeffrey Sachs -- a proto považují tyto dílčí zkušenosti za zkušenosti všech.
But I want to put a caveat on my argument, and that caveat is that it is not true that aid is always destructive. Some aid may have built a hospital, fed a hungry village. It may have built a road, and that road may have served a very good role. The mistake of the international aid industry is to pick these isolated incidents of success, generalize them, pour billions and trillions of dollars into them, and then spread them across the whole world, ignoring the specific and unique circumstances in a given village, the skills, the practices, the norms and habits that allowed that small aid project to succeed -- like in Sauri village, in Kenya, where Jeffrey Sachs is working -- and therefore generalize this experience as the experience of everybody.
Mezinárodní pomoc navyšuje zdroje dostupné vládám, a tak je práce pro vládu tím nejvýnosnějším, k čemu se v Africe můžete jako člověk, který si chce vybudovat kariéru, dostat. Tím, jak zatraktivňuje státní sféru, zejména v tak etnicky členitých společnostech, jaké máme v Africe, umocňuje mezinárodní pomoc napětí mezi etniky, neboť se každá etnická skupina začne snažit dostat se do státní sféry, aby si také ona ukousla z koláče zahraničních subvencí. Dámy a pánové, většině Afričanů, kteří by rádi podnikali, se nedaří nalézt příležitosti k obchodu a práci v soukromém sektoru kvůli politickému a institucionálnímu prostředí, které obchodu nepřeje. Vlády proti tomu nic nedělají. Proč? Protože je nic nenutí mluvit s vlastními občany. Ony jednají s mezinárodními dárci. A tak většina podnikavých Afričanů končí, jako vládní zaměstnanci, což způsobilo zhoršení politického napětí v našich zemích, právě proto, že jsme závislí na pomoci.
Aid increases the resources available to governments, and that makes working in a government the most profitable thing you can have, as a person in Africa seeking a career. By increasing the political attractiveness of the state, especially in our ethnically fragmented societies in Africa, aid tends to accentuate ethnic tensions as every single ethnic group now begins struggling to enter the state in order to get access to the foreign aid pie. Ladies and gentlemen, the most enterprising people in Africa cannot find opportunities to trade and to work in the private sector because the institutional and policy environment is hostile to business. Governments are not changing it. Why? Because they don't need to talk to their own citizens. They talk to international donors. So, the most enterprising Africans end up going to work for government, and that has increased the political tensions in our countries precisely because we depend on aid.
Dále chci říct, že je důležité si uvědomit, že se v průběhu posledních 50 let dostávalo Africe narůstajícího objemu pomoci od mezinárodního společenství ve formě technické a finanční podpory a ve všech dalších formách pomoci. Mezi roky 1960 a 2003 činil objem této pomoci 600 miliard dolarů a přesto nadále slýcháme, že je v Africe stále hodně chudoby. Kam se všechna ta pomoc poděla?
I also want to say that it is important for us to note that, over the last 50 years, Africa has been receiving increasing aid from the international community, in the form of technical assistance, and financial aid, and all other forms of aid. Between 1960 and 2003, our continent received 600 billion dollars of aid, and we are still told that there is a lot of poverty in Africa. Where has all the aid gone?
Využiju příkladu má vlastní země Ugandy, abych vám ukázal, jak zahraniční pomoc narušila strukturu toho, co je ve vlastním zájmů vlád. V rozpočtu z let 2006-2007, činily odhadované příjmy 2,5 bilionů šilinků. Očekávaná zahraniční pomoc: 1,9 bilionů. Trvalé výdaje Ugandy -- co myslím tím trvalé výdaje? Z ruky do huby -- činily 2,6 bilionů. Proč Ugandská vláda utratí z rozpočtu 110 procent vlastních příjmů? Protože tam stojí někdo, kdo se jmenuje Zahraniční pomoc, a kdo na to přispěje. Ale z toho je vidět, že Ugandská vláda nemá zájem vkládat své příjmy do výnosných investic, místo toho radši utopí tyto příjmy ve veřejných výdajích. Veřejná správa, která funguje spíš jako mecenášství, stojí 690 miliard. Armáda stojí 380 miliard. Zemědělství, které zaměstnává 18 procent našich chudobou postižených občanů, dostává pouze 18 miliard. Obchod a průmysl dostává 43 miliard. A dovolte mi vám ukázat, z čeho se veřejné výdaje -- tedy spíše výdaje na veřejnou správu -- v Ugandě skládají. Tady to máte. 70 vládních ministrů, 114 poradců prezidenta -- kteří mimochodem znají prezidenta jen z televize.
I want to use the example of my own country, called Uganda, and the kind of structure of incentives that aid has brought there. In the 2006-2007 budget, expected revenue: 2.5 trillion shillings. The expected foreign aid: 1.9 trillion. Uganda's recurrent expenditure -- by recurrent what do I mean? Hand-to-mouth is 2.6 trillion. Why does the government of Uganda budget spend 110 percent of its own revenue? It's because there's somebody there called foreign aid, who contributes for it. But this shows you that the government of Uganda is not committed to spending its own revenue to invest in productive investments, but rather it devotes this revenue to paying structure of public expenditure. Public administration, which is largely patronage, takes 690 billion. The military, 380 billion. Agriculture, which employs 18 percent of our poverty-stricken citizens, takes only 18 billion. Trade and industry takes 43 billion. And let me show you, what does public expenditure -- rather, public administration expenditure -- in Uganda constitute? There you go. 70 cabinet ministers, 114 presidential advisers, by the way, who never see the president, except on television.
(Smích)
(Laughter)
(Potlesk)
(Applause)
A jediná možnost, jak se s ním fyzicky setkat, jsou takovéto veřejné funkce, a i tak je to nakonec náš prezident, kdo radí jim.
And when they see him physically, it is at public functions like this, and even there, it is him who advises them.
(Smích)
(Laughter)
Máme 81 místních samospráv; každá z těchto samospráv je organizována ve stejném duchu jako centrální vláda -- byrokracie, vláda, parlament, a hromada pracovních pozic pro politické prospěcháře. Měli jsme jich 56, a když se náš prezident rozhodl změnit ústavu a zrušit omezené volební období, musel nechat zřídit 25 nových krajů, a tak jich teď máme 81. 333 poslanců. Na to potřebujete Strahovský stadion, když se má sejít poslanecká sněmovna. 134 komisí a polo-autonomní vládních orgánů, které všechny mají své ředitele a vozy a -- a nakonec, tímto bych rád oslovil pana Bona. V rámci jeho činnosti nám s tím může pomoct.
We have 81 units of local government. Each local government is organized like the central government -- a bureaucracy, a cabinet, a parliament, and so many jobs for the political hangers-on. There were 56, and when our president wanted to amend the constitution and remove term limits, he had to create 25 new districts, and now there are 81. Three hundred thirty-three members of parliament. You need Wembley Stadium to host our parliament. One hundred thirty-four commissions and semi-autonomous government bodies, all of which have directors and the cars. And the final thing, this is addressed to Mr. Bono. In his work, he may help us on this.
Nedávná studie Ugandské vlády ukázala, že Ministerstvo zdravotnictví disponuje 3000 vozidly s pohonem na všechna čtyři kola. V Ugandě je 961 okrsků, každý s vlastní ošetřovnou, z nichž žádná nemá ani jednu sanitku. Takže v těch ministerských terénních vozidlech se vozí ministři, sekretáři, úředníci a také ti úředníci, co obstarávají pomoc ze zahraničí, zatímco chudí lidé umírají bez léků a včasného ošetření.
A recent government of Uganda study found that there are 3,000 four-wheel drive motor vehicles at the Minister of Health headquarters. Uganda has 961 sub-counties, each of them with a dispensary, none of which has an ambulance. So, the four-wheel drive vehicles at the headquarters drive the ministers, the permanent secretaries, the bureaucrats and the international aid bureaucrats who work in aid projects, while the poor die without ambulances and medicine.
Na závěr chci ještě říct, že než jsem sem přišel povídat, bylo mi řečeno, že TEDGlobal má takovou zásadu, že dobrá přednáška by měla být jako minisukně -- krátká natolik, aby vzbudila zájem, ale dostatečně dlouhá na to, aby pokryla danou věc. Doufám, že se mi to podařilo.
Finally, I want to say that before I came to speak here, I was told that the principle of TEDGlobal is that the good speech should be like a miniskirt. It should be short enough to arouse interest, but long enough to cover the subject. I hope I have achieved that.
(Smích)
(Laughter)
Mockrát vám děkuju.
Thank you very much.
(Potlesk)
(Applause)