Když máme mluvit o složitém vyjednávání, vzpomněl jsem si na jeden svůj oblíbený příběh z Blízkého Východu, o muži, který svým třem synům odkázal 17 velbloudů. Prvnímu synovi nechal polovinu velbloudů; druhému synovi zanechal třetinu; a nejmladšímu jednu devítinu. A ti tři synové se začali domlouvat. 17 není dělitelných dvěma. Ani třemi. Ani devíti. Mezi bratry začalo vzrůstat napětí. Nakonec, celí zoufalí, vyrazili poradit se s moudrou stařenou. Tato moudrá stařenka dlouho o jejich problému přemýšlela, a když se konečně vrátila, řekla: "Nevím sice, jestli vám dokážu pomoci, ale kdybyste chtěli, můžu vám dát svého velblouda." Takže pak měli 18 velbloudů. První syn si vzal svou polovinu - tedy devět. Druhý syn si vzal třetinu - to je šest. A nejmladší si vzal devítinu. Devítina z osmnácti jsou dva. To dělá dohromady sedmnáct. Jeden velbloud jim zbyl. Tak ho vrátili zpátky té moudré stařence.
Well, the subject of difficult negotiation reminds me of one of my favorite stories from the Middle East, of a man who left to his three sons, 17 camels. To the first son, he left half the camels; to the second son, he left a third of the camels; and to the youngest son, he left a ninth of the camels. The three sons got into a negotiation -- 17 doesn't divide by two. It doesn't divide by three. It doesn't divide by nine. Brotherly tempers started to get strained. Finally, in desperation, they went and they consulted a wise old woman. The wise old woman thought about their problem for a long time, and finally she came back and said, "Well, I don't know if I can help you, but at least, if you want, you can have my camel." So then, they had 18 camels. The first son took his half -- half of 18 is nine. The second son took his third -- a third of 18 is six. The youngest son took his ninth -- a ninth of 18 is two. You get 17. They had one camel left over. They gave it back to the wise old woman.
(smích)
(Laughter)
Když se nad tím příběhem na chvíli zamyslíte, myslím, že připomíná spoustu obtížných vyjednávání, do kterých vstupujeme. Začínají jako 17 velbloudů - není, jak to vyřešit. Potřebujeme nějak poodstoupit od těch situací, jako ta moudrá stařenka, podívat se na situaci čerstvým pohledem a přijít s osmnáctým velbloudem. Nacházet osmnáctého velblouda ve světových konfliktech je moje celoživotní vášeň. Vidím lidstvo trochu jako ty tři bratry; jsme jedna rodina. Je známo, že vědecky, díky komunikační revoluci, je všech 15 000 národů na celé planetě nějak navzájem propojeno. Takže nastává veliká rodinná sešlost. A ta, jako mnohá setkání celých rodin, není jenom procházkou růžovým sadem. Objevuje se spousta konfliktů. Otázka je, jak se vyrovnáme s rozdíly a neshodami? Jak se srovnáme s nejhlubšími rozdílnostmi, když známe lidskou náchylnost ke konfliktům a genialitu lidstva se kterou vynalézá zbraně hromadného ničení? To je, oč tu běží.
Now, if you think about that story for a moment, I think it resembles a lot of the difficult negotiations we get involved in. They start off like 17 camels, no way to resolve it. Somehow, what we need to do is step back from those situations, like that wise old woman, look at the situation through fresh eyes and come up with an 18th camel. Finding that 18th camel in the world's conflicts has been my life passion. I basically see humanity a bit like those three brothers. We're all one family. We know that scientifically, thanks to the communications revolution, all the tribes on the planet -- all 15,000 tribes -- are in touch with each other. And it's a big family reunion. And yet, like many family reunions, it's not all peace and light. There's a lot of conflict, and the question is: How do we deal with our differences? How do we deal with our deepest differences, given the human propensity for conflict and the human genius at devising weapons of enormous destruction? That's the question.
Ptal jsem se tak po tři desítky let, skoro čtyři -- když jsem cestoval po světě, snažil se pracovat, zapojovat do konfliktů od Jugoslávie po Blízký východ, Čečensko, Venezuelu, některé z nejkomplikovanějších konfliktů na planetě, pořád jsem se nad tím zamýšlel. A myslím, že jsem svým způsobem našel, co je tím tajemným klíčem k míru. Je to překvapivě prosté. Není to jednoduché, ale je to prosté. A není to ani nic nového. Je to možná jedno z nejstarších lidských dědictví. Klíčem k míru jsme my sami. Jsme to my, komunita obklopující jakýkoli konflikt, kdo může hrát konstruktivní roli.
As I've spent the last better part of three decades, almost four, traveling the world, trying to work, getting involved in conflicts ranging from Yugoslavia to the Middle East to Chechnya to Venezuela -- some of the most difficult conflicts on the face of the planet -- I've been asking myself that question. And I think I've found, in some ways, what is the secret to peace. It's actually surprisingly simple. It's not easy, but it's simple. It's not even new. It may be one of our most ancient human heritages. The secret to peace is us. It's us who act as a surrounding community around any conflict, who can play a constructive role. Let me give you just a story, an example.
Uvedu jednu příhodu, jen na příklad. Asi před 20 lety jsem byl v Jihoafrické republice a pracoval se znesvářenými stranami konfliktu. Měl jsem jeden měsíc navíc, takže jsem nějaký čas strávil s několika skupinami křováků. Byl jsem zvědavý na ně a na způsob, jakým řeší konflikty. Protože koneckonců, kam paměť sahá, byli vždy lovci a sběrači, žili život velice podobný životu našich předků po možná 99 procent historie lidstva. Všichni muži používají k lovu jedovaté šipky. Smrtelně jedovaté. Jak tedy řeší rozmíšky a neshody? Co jsem se naučil je, že kdykoli začne v komunitě houstnout atmosféra, někdo jde a schová jedovaté šipky v buši. A pak všichni sedí dokola v kruhu, a sedí a mluví a mluví. Může to trvat dvam tři, čtyři dny, ale oni toho nenechají, dokud nedojdou k řešení, nebo ještě lépe, ke smíření. A když je pořád ještě dusno, pošlou někoho pryč, aby navštívil nějaké příbuzné. Což slouží jako období pro zklidnění.
About 20 years ago, I was in South Africa, working with the parties in that conflict, and I had an extra month, so I spent some time living with several groups of San Bushmen. I was curious about them, about the way in which they resolve conflict. Because, after all, within living memory, they were hunters and gatherers, living pretty much like our ancestors lived for maybe 99 percent of the human story. And all the men have these poison arrows that they use for hunting -- absolutely fatal. So how do they deal with their differences? Well, what I learned is, whenever tempers rise in those communities, someone goes and hides the poison arrows out in the bush, and then everyone sits around in a circle like this, and they sit and they talk and they talk. It may take two days, three days, four days, but they don't rest until they find a resolution or better yet -- a reconciliation. And if tempers are still too high, then they send someone off to visit some relatives, as a cooling-off period.
Tento systém je, myslím, něco, co nás až do teď udrželo na živu, když vezmeme, k čemu máme sklony. Nazývám ten systém "třetí stranou". Když se nad tím zamyslíte, když normálně uvažujeme a mluvíme o konfliktu, jsou tu vždycky dvě strany. Arabové proti Izraelitům, dělníci proti managementu, manžel proti manželce, rapublikání proti demokratům, ale často už nevnímáme, že u toho je vždycky třetí strana. A tou třetí stranou jsme my, okolní společnost, přátelé, spojenci, rodina, sousedé. A můžeme hrát neuvěřitelně konstruktivní roli. Možná to nejdůležitější, v čem může třetí strana pomoci, je připomínat oběma stranám, o co ve skutečnosti běží. Kvůli dětem, kvůli rodině, kvůli společnosti, kvůli budoucnosti, přestaňme na chvíli bojovat a pojďme spolu mluvit. Protože jde o to, že když se zapojíme do konfliktu, velice snadno ztrácíme perspektivu a nadhled. Je moc snadné reagovat. Lidské bytosti jsou málem stroje na reakce. A jak se říká, ve vzteku pronesete ten nejlepší projev, jakého kdy budete litovat. Na to nás upozorňuje ta "třetí strana". Třetí strana nám pomáhá "vylézt si na balkón", což je metafora pro místo, ze kterého máme nadhled. Odtamtud můžete mít cíl stále na očích.
Well, that system is, I think, probably the system that kept us alive to this point, given our human tendencies. That system, I call "the third side." Because if you think about it, normally when we think of conflict, when we describe it, there's always two sides -- it's Arabs versus Israelis, labor versus management, husband versus wife, Republicans versus Democrats. But what we don't often see is that there's always a third side, and the third side of the conflict is us, it's the surrounding community, it's the friends, the allies, the family members, the neighbors. And we can play an incredibly constructive role. Perhaps the most fundamental way in which the third side can help is to remind the parties of what's really at stake. For the sake of the kids, for the sake of the family, for the sake of the community, for the sake of the future, let's stop fighting for a moment and start talking. Because, the thing is, when we're involved in conflict, it's very easy to lose perspective. It's very easy to react. Human beings -- we're reaction machines. And as the saying goes, when angry, you will make the best speech you will ever regret. (Laughter) And so the third side reminds us of that. The third side helps us go to the balcony, which is a metaphor for a place of perspective, where we can keep our eyes on the prize.
Povím vám historku ze své vlastní vyjednávačské zkušenosti. Před pár lety jsem byl jako moderátor zapojen do velice těžkých rozhovorů mezi zástupci Ruska a zástupci Čečenska. Probíhala tam válka. Sešli jsme se v Hágu, v Paláci Míru, v místnosti, kde se konal i tribunál nad válečnými zločiny v Jugoslávii. Hovory nabraly rychlý začátek, když čečenský vicepresident hned na začátku ukázal na Rusy a řekl: "Rovnou tam zůstaňte sedět, stejně budete souzeni za válečné zločiny." Pokračoval a pak se ke mně otočil a řekl: "Vy jste Američan. Jen se podívejte, co vy Američani děláte v Portoriku." Hned se mi hlavou začalo honit, "Portoriko, co vím o Portoriku?" Začal jsem reagovat, ale pak jsem se pokusil "vylézt na balkón". A pak, když se odmlčel, a všichni se dívali na mne a čekali odpověď, už z toho balkónového nadhledu jsem byl schopen mu poděkovat, a říci: "Vážím si vaší kritiky mé země, beru to jako signál toho, že jsme mezi přáteli, a můžeme spolu hovořit upřímně. A nejsme tu proto, abychom mluvili o Portoriku nebo o minulosti, ale jsme tu, abychom zkusili vymyslet způsob, jak zastavit utrpení a krveprolití v Čečensku." A rozhovor se podařilo opět uklidnit. Rolí třetí osoby je pomoci protivníkům získat nadhled, vylézt na balkón.
Let me tell you a little story from my own negotiating experience. Some years ago, I was involved as a facilitator in some very tough talks between the leaders of Russia and the leaders of Chechnya. There was a war going on, as you know. And we met in the Hague, in the Peace Palace, in the same room where the Yugoslav war-crimes tribunal was taking place. And the talks got off to a rather rocky start when the vice president of Chechnya began by pointing at the Russians and said, "You should stay right here in your seats, because you're going to be on trial for war crimes." And then he turned to me and said, "You're an American. Look at what you Americans are doing in Puerto Rico." And my mind started racing, "Puerto Rico? What do I know about Puerto Rico?" I started reacting. (Laughter) But then, I tried to remember to go to the balcony. And then when he paused and everyone looked at me for a response, from a balcony perspective, I was able to thank him for his remarks and say, "I appreciate your criticism of my country and I take it as a sign that we're among friends and can speak candidly to one another." (Laughter) "And what we're here to do is not to talk about Puerto Rico or the past. We're here to see if we can figure out a way to stop the suffering and the bloodshed in Chechnya." The conversation got back on track. That's the role of the third side, to help the parties go to the balcony.
Teď se na chvíli přeneseme na místo, kde trvá asi nejtěžší konflikt na světě, nebo nejneřešitelnější konflikt - na Blízký východ. Otázka zní: kde je tam ta třetí strana? Jak bychom se jenom dostali na balkón? Nepředstírám, že znám odpověď na otázky blízkovýchodního konfliktu, ale myslím, že jsem našel první krok, doslova první krok, něco, co každý z nás může udělat jako třetí strana. Zeptám se vás nejprve na toto: kolik z vás se v posledních letech přistihlo, že máte strach z toho, co se děje na Blízkém východě, a zajímalo by vás, co se s tím dá dělat? Jenom pro zajímavost, kolik z vás? OK, veliká většina z nás. A přitom je to odsud tak daleko. Proč tomu konfliktu věnujeme tolik pozornosti? Je to počet mrtvých? Stokrát více lidí umírá v konfliktech v Africe než na Blízkém Východě. Ne, je to kvůli tomu příběhu, protože se cítíme osobně zapojeni do toho příběhu. Ať už jsme křesťané, muslimové nebo židé, zbožní nebo ne, cítíme, že na tom máme osobní zájem.
Now let me take you, for a moment, to what's widely regarded as the world's most difficult conflict, or the most impossible conflict, the Middle East. Question is: where's the third side there? How could we possibly go to the balcony? Now, I don't pretend to have an answer to the Middle East conflict, but I think I've got a first step -- literally, a first step -- something that any one of us could do as third-siders. Let me just ask you one question first. How many of you in the last years have ever found yourself worrying about the Middle East and wondering what anyone could do? Just out of curiosity, how many of you? OK, so the great majority of us. And here, it's so far away. Why do we pay so much attention to this conflict? Is it the number of deaths? There are a hundred times more people who die in a conflict in Africa than in the Middle East. No, it's because of the story, because we feel personally involved in that story. Whether we're Christians, Muslims or Jews, religious or non-religious, we feel we have a personal stake in it.
Na příbězích záleží. To vím i jako antropolog. Příběhy používáme k tomu, abychom předávali znalosti. Dávají našim životům smysl. Proto jsme tady na TEDu, vykládáme si příběhy. A příběhy jsou klíčové. Moje výzva tedy zní: ano, pojďme zkusit řešit politiku Blízkého východu, ale podívejme se i na ten příběh. Zkusme se podívat ke kořenům toho, o čem to je. A pokusme se na to aplikovat pohled třetí strany. Co by to znamenalo? O jaký příběh jde?
Stories matter; as an anthropologist, I know that. Stories are what we use to transmit knowledge. They give meaning to our lives. That's what we tell here at TED, we tell stories. Stories are the key. And so my question is -- yes, let's try and resolve the politics there in the Middle East, but let's also take a look at the story. Let's try to get at the root of what it's all about. Let's see if we can apply the third side to it. What would that mean? What is the story there?
Jako antropologové víme, že každá kultura má příběh o svém počátku. Jaký je příběh o počátku na Blízkém Východě? Ve zkratce je to: asi před 4000 lety, jeden muž s rodinou prošel napříč Blízkým východem a od té doby už svět nebyl jako dřív. Ten muž, jak je už jasné, byl Abraham. Co reprezentoval, byla jednota, jednota rodiny. On je otcem nás všech. Ale ne tím, co reprezentoval, ale tím, jakou nesl zprávu. Jeho základní poselství byla také jednota, vzájemné propojení všeho a jednota všeho. A jeho základními hodnotami byla úcta a laskavost vůči cizincům. A to je to, čím je znám: svou pohostinností. Takže v tom smyslu je on symbolickou třetí stranou Blízkého východu. On je to, kdo nám připomíná, že jsme všichni součástí mnohem většího celku. A teď jak byste... Teď se chvíli zamyslete.
Now, as anthropologists, we know that every culture has an origin story. What's the origin story of the Middle East? In a phrase, it's: Four thousand years ago, a man and his family walked across the Middle East, and the world has never been the same since. That man, of course, was Abraham. And what he stood for was unity, the unity of the family; he's the father of us all. But it's not just what he stood for, it's what his message was. His basic message was unity too, the interconnectedness of it all, the unity of it all. And his basic value was respect, was kindness toward strangers. That's what he's known for, his hospitality. So in that sense, he's the symbolic third side of the Middle East. He's the one who reminds us that we're all part of a greater whole. Now, think about that for a moment.
Dneska čelíme nárůstu terorismu. Co je to terorismus? Terorismus je v základě vzít nevinného cizince a chovat se k němu jako k nepříteli, kterého zabijete, abyste vzbudili strach. A co je protikladem terorismu? Vzít nevinného cizince a chovat se k němu jako k příteli, kterého uvítáte ve svém domě, abyste zaseli a stvořili porozumění, nebo úctu, nebo lásku.
Today, we face the scourge of terrorism. What is terrorism? Terrorism is basically taking an innocent stranger and treating them as an enemy whom you kill in order to create fear. What's the opposite of terrorism? It's taking an innocent stranger and treating them as a friend whom you welcome into your home, in order to sow and create understanding or respect, or love.
Takže co kdybychom vzali ten Abrahamův příběh, který je příběhem třetí strany, co kdyby to mohlo -- protože Abraham je symbolem pohostinnosti -- co kdyby to mohla být protilátka proti terorismu? Co kdyby to mohla být vakcína proti náboženské nesnášenlivosti? Jak bychom ten příběh mohli oživit? Nestačí jenom vyprávět příběh -- to je sice silné -- ale lidé potřebují příběhy zažívat. Oni potřebují ten příběh žít. Jak se to dá udělat? Tohle je můj názor na to, jak by to šlo udělat. A teď se dostanu k tomu prvnímu kroku. Protože jednoduchým způsobem jak toho dosáhnout, je vydat se na cestu. Vyrazit na pěší putování po stopách Abrahamových. Sledovat Abrahamovy šlépěje. Protože pěší putování má skutečnou moc. Jako antrolopog tvrdím, že chůze je to, co z nás udělalo lidi. Je to legrační, když jdete, kráčíte bok po boku stejným směrem. Kdybych přicházel čelem k vám a došel takhle blízko, cítili byste se ohroženi. Ale když kráčíte vedle sebe, a třeba se i dotýkáte rameny, není to problém. Kdo bojuje, když při tom chodí? A proto při vyjednávání často, když se věci zamotají, lidé jdou na procházku třeba do lesa.
So what if, then, you took the story of Abraham, which is a third-side story, what if that could be -- because Abraham stands for hospitality -- what if that could be an antidote to terrorism? What if that could be a vaccine against religious intolerance? How would you bring that story to life? Now, it's not enough just to tell a story. That's powerful, but people need to experience the story. They need to be able to live the story. How would you do that? And that was my thinking of how would you do that. And that's what comes to the first step here. Because the simple way to do that is: you go for a walk. You go for a walk in the footsteps of Abraham. You retrace the footsteps of Abraham. Because walking has a real power. You know, as an anthropologist, walking is what made us human. It's funny -- when you walk, you walk side-by-side, in the same common direction. Now if I were to come to you face-to-face and come this close to you, you would feel threatened. But if I walk shoulder-to-shoulder, even touching shoulders, it's no problem. Who fights while they walk? That's why in negotiations, often, when things get tough, people go for walks in the woods.
Takže mne napadla myšlenka, co takhle dát dohromady trasu, cestu -- jako byla hedvábná cesta nebo apalačská cesta -- která by sledovala stopy Abrahama. Lidé říkali: "To je šílené, to nemůžeš. Nemůžeš sledovat stopy Abrahama. Je to moc nebezpečné. Musel bys překročit všechny ty hranice. Prochází 10 různými zeměmi na Blízkém východě, protože je všechny spojuje." Tak jsme ten nápad zkoumali na Harvardu. Věnovali jsme tomu náležitou péči. A před pár lety se několik z nás, skupina si 25 z 10 různých zemí, rozhodla, že zkusíme, jestli se podaří sledovat Abrahamovy stopy, putováním z místa jeho rodiště ve městě Urfa v jižním Turecku, severní Mezopotámii. Takže jsme sedli na autobus a také něco prošli pěšky, a došli do Cháranu, kde se podle Bible poprvé vydává na cestu. Pak jsme překročili hranice do Sýrie a došli do Aleppa, které je podle všeho po něm pojmenované. Šli jsme do Damašku, který má dlouhou historii spjatou s Abrahamem. Pak jsme přišli do severního Jordánska, do Jeruzaléma, který je plný Abrahama, do Betléma, a konečně do místa, kde je pohřben, v Hebronu. Takže jsme prakticky prošli od kolébky po rakev. Ukázali jsme, že je to možné. Byla to fantastická pouť.
So the idea came to me of, what about inspiring a path, a route -- think the Silk Route, think the Appalachian Trail -- that followed in the footsteps of Abraham? People said, "That's crazy. You can't. You can't retrace the footsteps of Abraham -- it's too insecure, you've got to cross all these borders, it goes across 10 different countries in the Middle East, because it unites them all." And so we studied the idea at Harvard. We did our due diligence. And then a few years ago, a group of us, about 25 of us from 10 different countries, decided to see if we could retrace the footsteps of Abraham, going from his initial birthplace in the city of Urfa in Southern Turkey, Northern Mesopotamia. And we then took a bus and took some walks and went to Harran, where, in the Bible, he sets off on his journey. Then we crossed the border into Syria, went to Aleppo, which, turns out, is named after Abraham. We went to Damascus, which has a long history associated with Abraham. We then came to Northern Jordan, to Jerusalem -- which is all about Abraham -- to Bethlehem, and finally, to the place where he's buried, in Hebron. So effectively, we went from womb to tomb. We showed it could be done.
Zeptám se vás:
It was an amazing journey.
Kolik z vás už udělalo zkušenost při pobytu v cizím prostředí, nebo cizí zemi, a cizinec, naprostý cizinec, k vám přijde a prokáže vám nějakou laskavost, třeba vás pozve k sobě domů, dá vám napít, uvaří kávu, pozve vás k jídlu? Kolik z vás tohle zažilo? To je podstatou Abrahamovské pouti. Ale co zjistíte, když navštívíte vesnice v této oblasti, kde očekáváte nepřátelství -- dostane se vám nejúžasnější pohostinnosti, právě s odkazem na Abrahama. "Ve jménu otce Abrahama dovolte mi nabídnout vám nějaké jídlo." Takže jsme objevili, že Abraham není pro tyto lidi jen postava z knížek, je živý a reálně přítomný.
Let me ask you a question. How many of you have had the experience of being in a strange neighborhood or strange land, and a total stranger, perfect stranger, comes up to you and shows you some kindness -- maybe invites you into their home, gives you a drink, gives you a coffee, gives you a meal? How many of you have ever had that experience? That's the essence of the Abraham Path. That's what you discover as you go into these villages in the Middle East where you expect hostility, and you get the most amazing hospitality, all associated with Abraham: "In the name of Father Ibrahim, let me offer you some food." So what we discovered is that Abraham is not just a figure out of a book for those people; he's alive, he's a living presence.
Abych to zkrátil, v několika posledních letech tisíce lidí začalo procházet částmi Abrahamovy cesty pro Blízkém východě, a přitom okoušejí pohostinnost místních lidí. Začali putovat v Izraeli a Palestině, v Jordánsku, Turecku a Sýrii. Je to úžasný zkušenost. Muži, ženy, mladí, staří -- více žen než mužů vlastně, což je zajímavé. Pro ty, kdo putovat nemohou, kdo se tam teď prostě nemohou dostat, lidé začali pořádat pochody ve městech, ve svých vlastních komunitách. V Cincinnati například uspořádali pouť z kostela do mešity a do synagogy a všichni pak spolu sdíleli abrahamovské jídlo. A byl z toho den Abrahamovy cesty. V Sao Paulu v Brazílii vznikl každoroční svátek, kdy tisíce lidí běží virtuální Abrahamovský běh, který spojuje rozdílná společenství. A média to milují. Věnují tomu maximální pozornost, protože je to vizuální, a tím se šíří tahle idea Abrahamovské pohostinnosti a laskavosti vůči cizincům. Před pár týdny o tom byl program na rádiu NPR. Minulý měsíc vyšel článek v Guardianu v Manchesteru, na celé dvě stránky. Citovali vesničana, který říkal: "Tenhle pochod nás spojuje se světem." Říkal, že to bylo, jako kdyby se jim v životě rozsvítilo. Přineslo to naději. A o tohle jde.
And to make a long story short, in the last couple of years now, thousands of people have begun to walk parts of the path of Abraham in the Middle East, enjoying the hospitality of the people there. They've begun to walk in Israel and Palestine, in Jordan, in Turkey, in Syria. It's an amazing experience. Men, women, young people, old people -- more women than men, actually, interestingly. For those who can't walk, who are unable to get there right now, people started to organize walks in cities, in their own communities. In Cincinnati, for instance, they organized a walk from a church to a mosque to a synagogue and all had an Abrahamic meal together. It was Abraham Path Day. In São Paulo, Brazil, it's become an annual event for thousands of people to run in a virtual Abraham Path Run, uniting the different communities. The media love it; they really adore it. They lavish attention on it because it's visual and it spreads the idea, this idea of Abrahamic hospitality, of kindness towards strangers. And just a couple weeks ago, there was an NPR story on it. Last month, there was a piece in the Manchester Guardian about it, two whole pages. And they quoted a villager who said, "This walk connects us to the world." He said, "It was like a light that went on in our lives -- it brought us hope." And so that's what it's about.
Ale není to jen věc psychologie, jde také o ekonomiku, protože poutníci utrácejí peníze. Tahle žena z Um Ahmadu žije u cesty v severním Jordánsku. Je strašně chudá. Je napůl slepá, její muž nemůže pracovat, má sedm dětí. Ale umí a může vařit. Takže začala vařit skupinkám poutníků, kteří procházejí vesnicí a zastaví se na jídlo u ní doma. Sedí na podlaze. Nemá ani ubrus. Ale připravuje ta nejchutnější jídla vonící bylinkami z okolní krajiny. Takže k ní přichází čím dál víc poutníků. Postupně začala vydělávat a může živit svou rodinu. Našemu týmu řekla "Pomohli jste mi zviditelnit se ve vesnici, kde se lidé dřív styděli se na mne i podívat." A to je potenciál Abrahamovské cesty. Takových lidí jsou doslova stovky všude po Blízkém východě, podél cesty. Jde o to změnit způsob hry. Aby se změnila hra, musíte změnit rámec, způsob, jakým se na věci díváme -- změnit kontext z nepřátelství na pohostinnost, z terorismu na turismus. V tomto smyslu právě Abrahamovská pouť mění způsob hry.
But it's not just about psychology; it's about economics. Because as people walk, they spend money. And this woman right here, Um Ahmad, is a woman who lives on the path in Northern Jordan. She's desperately poor. She's partially blind, her husband can't work, she's got seven kids. But what she can do is cook. And so she's begun to cook for some groups of walkers who come through the village and have a meal in her home. They sit on the floor -- she doesn't even have a tablecloth. She makes the most delicious food, that's fresh from the herbs in the surrounding countryside. And so more and more walkers have come, and lately she's begun to earn an income to support her family. And so she told our team there, she said, "You have made me visible in a village where people were once ashamed to look at me." That's the potential of the Abraham Path. There are literally hundreds of those kinds of communities across the Middle East, across the path. The potential is basically to change the game. And to change the game, you have to change the frame, the way we see things -- to change the frame from hostility to hospitality, from terrorism to tourism. And in that sense, the Abraham Path is a game-changer.
Něco vám ukážu. Mám tady malý žalud, který jsem sebral někde během pouti v průběhu letošního roku. Žalud je symbolem dubu, pochopitelně -- vyroste z něj dub, který je zase abrahamovským symbolem. Dosud je ta stezka jako žalud; pořád v raném stádiu. Jak bude vypadat vzrostlý dub? Myslím na svoje dětství, z nějž jsem většinu strávil, i když pocházím z Chicaga, v Evropě. Pokud jste viděli na vlastní oči třeba trosky Londýna v roce 1945, nebo Berlína, a řekli jste: "Za 60 let bude tohle ta nejpokojnější, nejblahobytnější část světa," lidé by si pomysleli, že jste se úplně pomátli. Ale celé se to povedlo díky společné Evropské identitě a společné ekonomice. Takže se ptám, jestli když se to povedlo v Evropě, proč ne na Blízkém východě? Proč by to nešlo, díky společné identitě -- kterou je Abrahamův příběh -- a díky společné ekonomice, založené z větší části na turismu?
Let me just show you one thing. I have a little acorn here that I picked up while I was walking on the path earlier this year. Now, the acorn is associated with the oak tree, of course -- grows into an oak tree, which is associated with Abraham. The path right now is like an acorn; it's still in its early phase. What would the oak tree look like? When I think back to my childhood, a good part of which I spent, after being born here in Chicago, I spent in Europe. If you had been in the ruins of, say, London in 1945, or Berlin, and you had said, "Sixty years from now, this is going to be the most peaceful, prosperous part of the planet," people would have thought you were certifiably insane. But they did it, thanks to a common identity, Europe, and a common economy. So my question is, if it can be done in Europe, why not in the Middle East? Why not, thanks to a common identity, which is the story of Abraham, and thanks to a common economy that would be based, in good part, on tourism?
Takže bych to rád uzavřel tím, že za posledních 35 let, kdy jsem pracoval při nejnebezpečnějších, nejkomplexnějších konfliktech po celé planetě, ještě jsem nepotkal žádný konflikt, o kterém bych cítil, že ho nelze proměnit. Není to jistě snadné, ale je to možné. Povedlo se to v Jihoafrické republice. Daří se to v Severním Irsku. Může se to podařit kdekoli. Záleží to čistě na nás. Závisí to na tom, abychom se stali třetí stranou. Takže vás zvu, abyste zvážili zaujmutí třetí strany, i když je to jen malý krůček. Za chvíli bude přestávka. Běžte za někým, kdo je z jiné kutury, jiné země, jiného etnika, nebo se jinak liší, a dejte se s nimi do hovoru; naslouchejte jim. To je krok třetí strany. To je vykročení na Abrahamovu stezku. Co třeba po TEDTalku vyjít na TEDWalk ("procházku")?
So let me conclude, then, by saying that in the last 35 years, as I've worked in some of the most dangerous, difficult and intractable conflicts around the planet, I have yet to see one conflict that I felt could not be transformed. It's not easy, of course. But it's possible. It was done in South Africa. It was done in Northern Ireland. It could be done anywhere. It simply depends on us. It depends on us taking the third side. So let me invite you to consider taking the third side, even as a very small step. We're about to take a break in a moment. Just go up to someone who's from a different culture, a different country, a different ethnicity -- some difference -- and engage them in a conversation. Listen to them. That's a third-side act. That's walking Abraham's Path. After a TED Talk, why not a TED Walk?
Na závěr už jen tři věci. Zaprvé, tajemství míru je ve třetí straně. Tou jsme my, a každý z nás, jedním malým krokem, může přivést svět o krok blíže k míru. Jedno staré africké přísloví říká: "Když se spojí pavučiny, dokážou zadržet i lva." Když spojíme naše pavučiny třetích stran, můžeme zadržet i lva války.
(Laughter) So let me just leave you with three things. One is, the secret to peace is the third side. The third side is us. Each of us, with a single step, can take the world, can bring the world a step closer to peace. There's an old African proverb that goes: "When spiderwebs unite, they can halt even the lion." If we're able to unite our third-side webs of peace, we can even halt the lion of war.
Děkuji vám.
Thank you very much.
(potlesk)
(Applause)