Budu vám vyprávět příběh.
Let me tell you a story.
Jsem prvním rokem učitel biologie na střední škole a jsem hrozný nadšenec. Jsem strašně nadšený, nořím se do příprav na hodiny, ale pomalu přicházím k děsivému zjištění, že si mí studenti z hodin možná nic neodnášejí.
It's my first year as a new high school science teacher, and I'm so eager. I'm so excited, I'm pouring myself into my lesson plans. But I'm slowly coming to this horrifying realization that my students just might not be learning anything.
Tohle se stalo jednoho dne: Zadal jsem třídě, aby si v učebnici přečetli kapitolu o mé nejoblíbenější látce v celé biologii: viry a jak útočí. A hrozně jsem se těšil, jak spolu budeme toto téma probírat. Vejdu dovnitř a říkám: „Může mi někdo, prosím, vysvětlit hlavní myšlenky a proč je toto téma tak úžasné?“
This happens one day: I'd just assigned my class to read this textbook chapter about my favorite subject in all of biology: viruses and how they attack. And so I'm so excited to discuss this with them, and I come in and I say, "Can somebody please explain the main ideas and why this is so cool?"
A je ticho. Nakonec se mi má oblíbená studentka podívá přímo do očí a řekne: „To čtení stálo za houby.“ Pak to objasnila. Řekla: „Víte co,
There's silence. Finally, my favorite student, she looks me straight in the eye, and she says, "The reading sucked." (Laughter)
nemyslím tím, že bylo na nic. Myslím tím, že jsem tomu nerozuměla ani slovo. Je to nudné. Koho to zajímá? Stojí to za houby.“
And then she clarified. She said, "You know what, I don't mean that it sucks. I mean I didn't understand a word of it. It's boring, who cares, and it sucks."
Po celé třídě se objevily souhlasné úsměvy, a já jsem si uvědomil, že všichni ostatní studenti jsou na tom stejně. Že si možná udělali poznámky nebo zapamatovali definice z učebnice, ale nikdo z nich skutečně nepochopil hlavní myšlenky. Nikdo z nich mi nedokázal říct, proč je tohle téma tak skvělé, proč je to tak důležité.
(Laughter) These sympathetic smiles spread all throughout the room now, and I realize that all of my other students are in the same boat, that maybe they took notes or memorized definitions from the textbook, but not one of them really understood the main ideas. Not one of them can tell me why this stuff is so cool, why it's so important.
Vůbec si nevím rady. Nemám tušení, co teď. Takže jediná věc, která mě napadá, je říct: „Poslouchejte. Budu vám vyprávět příběh. Hlavními postavami příběhu jsou bakterie a viry. Tihle hoši jsou více než milionkrát zvětšeni. Skutečné bakterie a viry jsou tak malé, že je bez mikroskopu vidět nemůžeme, ale bakterie a viry byste mohli znát, protože nám způsobují nemoci. Ale co spousta lidí neví, je, že viry mohou udělat zle i bakteriím.“
I'm totally clueless. I have no idea what to do next. So the only thing I can think of is say, "Listen. Let me tell you a story. The main characters in the story are bacteria and viruses. These guys are blown up a couple million times. The real bacteria and viruses are so small we can't see them without a microscope, and you guys might know bacteria and viruses because they both make us sick. But what a lot of people don't know is that viruses can also make bacteria sick."
Ten příběh, který jsem začal dětem vyprávět, začíná jako hororový příběh. Byla jednou jedna malá veselá bakterie. Moc k ní nepřilněte. Možná vám plave v žaludku nebo někde v nějakém zkaženém jídle, a zničehonic jí najednou začne být špatně. Možná snědla něco špatného k obědu. A pak to začne být opravdu strašné, protože se jí roztrhne stěna a uvidí vir, jak vyplouvá z jejích útrob. A pak to začne být vážně hrozné, když celá praskne a z jejích útrob se vyplaví celá armáda virů. Když - Ano, au je na místě! - Když tohle vidíte a jste bakterie, je to jako vaše nejhorší noční můra. Ale když jste vir a vidíte tohle, zkřížíte ručičky a řeknete si, „Válíme.“ Protože nakazit tuhle bakterii dalo spoustu lstivé práce. Muselo se stát následující. Vir se přichytil na bakterii a nenápadně do ní vpravil svoji DNA. Potom DNA viru vytvořila látku, která rozseká DNA bakterie na kousky. A teď, když jsme se zbavili DNA bakterie, DNA viru převezme nad buňkou kontrolu a nařídí jí začít vytvářet více virů. DNA je totiž jako plánek, který říká živým věcem, co vytvořit. Je to něco jako přijít do továrny na automobily a vyměnit jejich plánky za plánky na vraždící roboty. Dělníci druhý den přijdou, dělají pořád svou práci, ale postupují podle odlišných instrukcí. Takže nahrazením DNA bakterií za DNA virů přemění bakterie na továrnu pro výrobu virů - až do doby, než je tak naplněna viry, že praskne. Ale to není jediný způsob, jak viry bakterie infikují. Některé jsou o hodně lstivější.
Now, the story that I start telling my kids, it starts out like a horror story. Once upon a time, there's this happy little bacterium. Don't get too attached to him. (Laughter) Maybe he's floating around in your stomach or in some spoiled food somewhere, and all of a sudden, he starts to not feel so good. Maybe he ate something bad for lunch. And then things get really horrible, as his skin rips apart, and he sees a virus coming out from his insides. And then it gets horrible when he bursts open and an army of viruses floods out from his insides. "Ouch" is right. If you see this, and you're a bacterium, this is like your worst nightmare. But if you're a virus and you see this, you cross those little legs of yours and you think, "We rock." Because it took a lot of crafty work to infect this bacterium. Here's what had to happen. A virus grabbed onto a bacterium and it slipped its DNA into it. The next thing is that virus DNA made stuff that chopped up the bacteria DNA. And now that we've gotten rid of the bacteria DNA, the virus DNA takes control of the cell and it tells it to start making more viruses. Because, you see, DNA is like a blueprint that tells living things what to make. So this is kind of like going into a car factory and replacing the blueprints with blueprints for killer robots. The workers still come the next day, they do their job, but they're following different instructions. So replacing the bacteria DNA with virus DNA turns the bacteria into a factory for making viruses -- that is, until it's so filled with viruses that it bursts. But that's not the only way that viruses infect bacteria. Some are much more crafty.
Když tajný agent vir nakazí bakterii, udělá malou špionáž. Takže, tenhle zahalený tajný agent vir vpravil svou DNA dovnitř buňky bakterie, a teď to přijde: Neudělá nic škodlivého - ne hned. Místo toho potichounku vklouzne do DNA samotné bakterie a jen tam zůstane jako teroristická spící buňka čekající na instrukce. Zajímavé na tom je, že odteď kdykoliv bude mít bakterie miminka, ta miminka budou v sobě také mít DNA viru. Takže teď máme celou obrovskou rodinu bakterií naplněnou virovými spícími buňkami. Žijí si šťastně pospolu, dokud nepřijde signál a - BUM! - všechna DNA virů vyskočí. Převezme kontrolu na těmito buňkami, přemění je na továrny vyrábějící viry a všechny prasknou. Obrovská, rozvětvená rodina bakterií, celá umírá s viry řinoucími se z jejich střev. Viry vítězí nad bakteriemi. Teď rozumíte tomu, jak mohou viry útočit na buňky. Jsou dva způsoby: Tomu nalevo říkáme lytický cyklus, kdy jdou viry přímo dovnitř buňky a převezmou nad ní kontrolu. [Napravo] je lyzogenní cyklus, který využívá tajné agenty viry.
(Laughter) When a secret agent virus infects a bacterium, they do a little espionage. Here, this cloaked, secret agent virus is slipping his DNA into the bacterial cell, but here's the kicker: It doesn't do anything harmful -- not at first. Instead, it silently slips into the bacteria's own DNA, and it just stays there like a terrorist sleeper cell, waiting for instructions. And what's interesting about this is now, whenever this bacteria has babies, the babies also have the virus DNA in them. So now we have a whole extended bacteria family, filled with virus sleeper cells. They're just happily living together until a signal happens and bam! -- all of the DNA pops out. It takes control of these cells, turns them into virus-making factories, and they all burst, a huge, extended bacteria family, all dying with viruses spilling out of their guts, the viruses taking over the bacterium. So now you understand how viruses can attack cells. There are two ways: On the left is what we call the lytic way, where the viruses go right in and take over the cells. On the [right] is the lysogenic way that uses secret agent viruses.
Tohle není tak těžké, že ne? A teď tomu všichni rozumíte. Ale jestli jste na střední škole maturovali, můžu vám téměř zaručit, že už jste se s touto informací dříve setkali. Ale vsadím se, že vám to bylo předkládáno tak, že vám to v paměti zrovna neutkvělo.
So this stuff is not that hard, right? And now all of you understand it. But if you've graduated from high school, I can almost guarantee you've seen this information before. But I bet it was presented in a way that it didn't exactly stick in your mind. So when my students were first learning this,
Tak proč, když se to mí studenti poprvé učili, to tak moc nenáviděli? Nuže, byla tu spousta důvodů.
why did they hate it so much? Well, there were a couple of reasons.
Především, zaručuju vám, že v jejich učebnicích nebyli tajní agenti viry ani hororové příběhy. Víte, v komunikaci na poli vědy existuje posedlost vážností. To mě ničí. Nedělám si legraci. Kdysi jsem pracoval pro nakladatele vzdělávácí literatury, a jako spisovateli mi vždy říkali, abych nikdy nepoužíval příběhy, humor ani poutavý jazyk, protože by pak na mou práci nebylo nahlíženo jako na „vážnou“ a „vědeckou“. Je to jasné? Protože Bůh zřejmě zakázal, aby se kdokoliv při studování vědy bavil. Takže máme sice odvětví vědy, které se zabývá slizem a změnami barev. Podívejte se na tohle. A pak tu samozřejmě máme to, co musí mít každý dobrý vědec, exploze! Ale když se učebnice zdá moc zábavná, je tak nějak nevědecká.
First of all, I can guarantee you you that their textbooks didn't have secret agent viruses, and they didn't have horror stories. You know, in the communication of science, there is this obsession with seriousness. It kills me. I'm not kidding. I used to work for an educational publisher, and as a writer, I was always told never to use stories or fun, engaging language, because then my work might not be viewed as "serious" and "scientific." I mean, because God forbid somebody have fun when they're learning science. So we have this field of science that's all about slime and color changes. Check this out. And then we have, of course, as any good scientist has to have ... explosions! But if a textbook seems too much fun, it's somehow unscientific.
Dalším problémem bylo, že jazyk v jejich učebnicích byl skutečně nesrozumitelný. Pokud bychom chtěli shrnout příběh, který jsem vám vyprávěl, mohli bychom začít něčím jako: „Tyto viry vytvářejí kopie sebe samých vpravením své DNA do bakterie.“ Způsob, jakým to bylo znázorněno v učebnici, vypadal takto: „Replikace bakteriofágu je iniciována prostřednictvím introdukce virové nukleové kyseliny do bakterie.“ To je skvělé, perfektní pro 13leté dítě.
Now another problem was that the language in their textbook was truly incomprehensible. If we want to summarize that story that I told you earlier, we could start by saying, "These viruses make copies of themselves by slipping their DNA into a bacterium." The way this showed up in the textbook, it looked like this: "Bacteriophage replication is initiated through the introduction of viral nucleic acid into a bacterium." That's great, perfect for 13-year-olds.
Jenomže problém je v tom, že ve vědeckém vzdělávání existuje spousta lidí, kteří by se na to podívali a řekli, že není možné dát tohle studentům, protože to obsahuje jazyk, který není tak úplně přesný. Například jsem vám řekl, že viry obsahují DNA. Jenže velmi malý zlomek z nich ne. Místo toho mají něco, čemu se říká RNA. Profesionální vědecký spisovatel by to zakroužkoval a řekl: „To musí pryč. Musíme to změnit na něco mnohem odbornějšího.“ A tým profesionálních vědeckých korektorů by při procházení tohoto opravdu jednoduchého vysvětlení našel nedostatek téměř na každém slově, které jsem použil, a změnil by vše, co nebylo dostatečně vážné, a musel by změnit všechno, co nebylo 100% perfektní. Pak by to bylo přesné, ale bylo by to zcela nepochopitelné. To je děsivé.
But here's the thing: There are plenty of people in science education who would look at this and say there's no way that we could ever give that to students, because it contains some language that isn't completely accurate. For example, I told you that viruses have DNA. Well, a very tiny fraction of them don't. They have something called RNA instead. So a professional science writer would say, "That has to go. We have to change it to something much more technical." And after a team of professional science editors went over this really simple explanation, they'd find fault with almost every word I've used, and they'd have to change anything that wasn't serious enough, and they'd have to change everything that wasn't 100 percent perfect. Then it would be accurate, but it would be completely impossible to understand. This is horrifying.
Víte, stále mluvím o této myšlence vyprávění příběhů, a přitom si vědecká komunikace vzala za svou myšlenku, kterou já nazývám „tyranie preciznosti“, kde nemůžete prostě vyprávět příběh. Je to jako kdyby se věda stala tím děsným vypravěčem, kterého všichni známe, který popisuje detaily, co nikoho nezajímají, jako: „Potkala jsem tuhle na obědě kamarádku a měla na sobě fakt ošklivé džíny. Teda... nebyly to úplně džíny, spíš něco jako legíny, ale spíš... myslím, že to je spíš něco jako takové ty hodně úzké kalhoty, ale myslím si...“ a vy na to jen: „Proboha. Kde je pointa?“ Nebo ještě hůř. Vědecké vzdělání se stává tím týpkem, co neustále říká: „Vlastně.“ Znáte to, chcete říct něco jako: „Hej, kámo, museli jsme vstát uprostřed noci a jet snad sto mil v naprosté tmě.“ A ten týpek na to: „Vlastně to bylo 87,3 mil.“ A vám se chce říct: „Vlastně, sklapni! Jen se snažím vyprávět příběh.“
You know, I keep talking about this idea of telling a story, and it's like science communication has taken on this idea of what I call the tyranny of precision, where you can't just tell a story. It's like science has become that horrible storyteller that we all know who gives us all the details nobody cares about, where you're like, "Oh, I met my friend for lunch the other day, and she was wearing these ugly jeans. I mean, they weren't really jeans, they were more like leggings, but I guess they're actually kind of more like jeggings, and you're just like, "Oh my God. What is the point?" Or even worse, science education is becoming like that guy who always says, "Actually." You want to be like, "Oh, dude, we had to get up in the middle of the night and drive a hundred miles in total darkness." And that guy's like, "Actually, it was 87.3 miles." And you're like, "Actually, shut up! I'm just trying to tell a story."
Protože dobré vyprávění je především o emocionálním propojení. Musíme přesvědčit posluchačstvo, že na tom, co říkáme, záleží. Ale stejně tak důležité je vědět, které detaily bychom měli vypustit, aby i přesto byla hlavní myšlenka pochopena. Připomíná mi to, co řekl architekt Mies van der Rohe. Řekl přibližně to, že občas musíte lhát, abyste řekli pravdu. Myslím si, že tento postoj je zejména důležitý ve vědeckém vzdělávání.
Because good storytelling is all about emotional connection. We have to convince our audience that what we're talking about matters. But just as important is knowing which details we should leave out so that the main point still comes across. I'm reminded of what the architect Mies van der Rohe said, and I paraphrase, when he said that sometimes, you have to lie in order to tell the truth. I think this sentiment is particularly relevant to science education.
Nakonec bych chtěl říct, že bývám často zklamán tím, že si lidé myslí, že obhajuji zjednodušení vědy. To není vůbec pravda. V současnosti jsem doktorandem na Massachusettském technickém institutu a zcela rozumím důležitosti detailní, konkrétní vědecké komunikace mezi odborníky, ale ne, když se snažíme vyučovat 13leté děti. Když si mladý student bude myslet, že všechny viry mají DNA, tak to jeho šance na úspěch ve vědě nezničí. Ale když mladý student nebude ve vědě rozumět ničemu a naučí se ji nenávidět, protože to všechno zní jako toto, tak to jeho šance na úspěch zničí.
Now, finally, I am often so disappointed when people think that I'm advocating a dumbing down of science. That's not true at all. I'm currently a Ph.D. student at MIT, and I absolutely understand the importance of detailed, specific scientific communication between experts, but not when we're trying to teach 13-year-olds. If a young learner thinks that all viruses have DNA, that's not going to ruin their chances of success in science. But if a young learner can't understand anything in science and learns to hate it because it all sounds like this, that will ruin their chances of success.
To musí přestat. Přeji si, aby změna mohla přijít od institucí nahoře, které tento problém trvale udržují. A já je prosím, já je snažně prosím, aby s tím přestali. Ale myslím, že je to nepravděpodobné. Naštěstí máme zdroje jako je internet, kde můžeme tyto instituce obejít odzdola nahoru. Neustále roste počet online zdrojů, které jsou určeny k vysvětlování vědy jednoduchým, srozumitelným způsobem. Sním o stránce na způsob Wikipedie, která by vysvětlila jakýkoliv vědecký pojem, který si jen můžete představit, v jednoduchém jazyce, kterému bude každý středoškolák rozumět. Já sám trávím většinu svého volného času vytvářením vědeckých videí, které dávám na YouTube. Vysvětluji chemickou rovnováhu pomocí analogií s trapným tancováním na druhém stupni, a vykládám látku o palivových článcích příběhy o chlapcích a děvčatech na letním táboře. Ve zpětné vazbě, kterou dostávám, jsou občas pravopisné i gramatické chyby, ale i tak je to velmi uznalé, velmi vděčné, takže vím, že tohle je ta správná cesta, kterou bychom měli předávat vědu.
This needs to stop ... and I wish that the change could come from the institutions at the top that are perpetuating these problems, and I beg them, I beseech them to just stop it. But I think that's unlikely. So we are so lucky that we have resources like the Internet, where we can circumvent these institutions from the bottom up. There's a growing number of online resources that are dedicated to just explaining science in simple, understandable ways. I dream of a Wikipedia-like website that would explain any scientific concept you can think of in simple language any middle schooler can understand. And I myself spend most of my free time making these science videos that I put on YouTube. I explain chemical equilibrium using analogies to awkward middle school dances, and I talk about fuel cells with stories about boys and girls at a summer camp. The feedback that I get is sometimes misspelled and it's often written in LOLcats, (Laughter) but nonetheless, it's so appreciative, so thankful that I know this is the right way we should be communicating science.
Stále ale ještě zbývá spousta práce, a jestli jste jakkoliv zapojeni do vědy, naléhám na vás, abyste se přidali. Popadněte kameru, začněte psát blog, cokoliv, ale vynechte vážnost, vynechte žargon. Rozesmějte mě. Zaujměte mě. Vynechte ty otravné detaily, které nikoho nezajímají, a jděte rovnou k pointě. Jak byste měli začít? Zkuste říct: „Poslouchejte. Budu vám vyprávět příběh.“
There's still so much work left to be done, though, and if you're involved with science in any way, I urge you to join me. Pick up a camera, start to write a blog, whatever, but leave out the seriousness, leave out the jargon. Make me laugh. Make me care. Leave out those annoying details that nobody cares about and just get to the point. How should you start? Why don't you say, "Listen, let me tell you a story."
Děkuji vám.
Thank you.
(Potlesk)