Když mi bylo 15 let, začal jsem pracovat na skandálním odhalení globálního plýtvání jídlem. Koupil jsem si nějaká prasata. Žil jsem v Sussexu. A začal jsem je krmit tím nejtradičnějším a ekologicky přívětivým způsobem. Šel jsem do naší školní jídelny a řekl jsem: "Dejte mi zbytky, nad kterými moji spolužáci ohrnují nos." Šel jsem do místní pekárny a vzal si jejich okoralý chleba. Šel jsem k místnímu zelináři a k farmářovi, který vyhazoval brambory, protože měly tvar nebo velikost nevhodné pro supermarkety. To bylo skvělé. Moje prasata z toho vyhozeného jídla udělala skvělé vepřové. Prodal jsem to vepřové rodičům svých spolužáků a získal jsem pěkný přivýdělek ke svému kapesnému.
The job of uncovering the global food waste scandal started for me when I was 15 years old. I bought some pigs. I was living in Sussex. And I started to feed them in the most traditional and environmentally friendly way. I went to my school kitchen, and I said, "Give me the scraps that my school friends have turned their noses up at." I went to the local baker and took their stale bread. I went to the local greengrocer, and I went to a farmer who was throwing away potatoes because they were the wrong shape or size for supermarkets. This was great. My pigs turned that food waste into delicious pork. I sold that pork to my school friends' parents, and I made a good pocket money addition to my teenage allowance.
Všiml jsem si ale, že většina jídla, které jsem dával svým prasatům byla ve skutečnosti vhodná i pro lidi a že jsem jenom vlastně jenom seškrábnul slabou povrchovou vrstvu. Tam přímo nahoře, na vrcholu potravinového řetězce, v supermarketech, v zelinářstvích, pekařstvích a v našich domácnostech, v továrnách a na farmách, nesmírně plýtváme jídlem. Supermarkety se mnou ani nechtěly mluvit o tom, kolik jídla vyhazují. Obešel jsem supermarket. Viděl jsem popelnice plné jídla, které byly zamčené a pak je náklaďáky vyvezly na skládku. Řikal jsem si, že s jídlem se dá určitě dělat něco užitečnějšího, než ho jen vyhodit.
But I noticed that most of the food that I was giving my pigs was in fact fit for human consumption, and that I was only scratching the surface, and that right the way up the food supply chain, in supermarkets, greengrocers, bakers, in our homes, in factories and farms, we were hemorrhaging out food. Supermarkets didn't even want to talk to me about how much food they were wasting. I'd been round the back. I'd seen bins full of food being locked and then trucked off to landfill sites, and I thought, surely there is something more sensible to do with food than waste it.
Jednou ráno, když jsem krmil svoje prasata, všimnul jsem si obzvlášť chutně vypadajícího, sluncem vysušeného plátku rajčete, který se čas od času vynořil. Chytil jsem ho, sedl jsem si a snídal se svými prasaty. To byl první můj počin v oblasti, kterou jsem později nazval freeganiánství, které doopravdy ukazuje, jak je nesprávné plýtvat jídlem a předkládá řešení tohoto problému. To znamená jednoduše si sednout a jídlo sníst místo toho, abychom ho vyhodili. Postupně se z toho stal způsob konfrontace s velkými podniky v odvětví plýtvání jídlem, a zejména jejich zveřejňování, aby bylo jasné, že pokud se mluví o vyhazování jídla, nejde o jídlo zkažené nebo jídlo, které je za svým zenitem. Jde o dobré, čerstvé jídlo, kterým se plýtvá v kolosálním měřítku.
One morning, when I was feeding my pigs, I noticed a particularly tasty-looking sun-dried tomato loaf that used to crop up from time to time. I grabbed hold of it, sat down, and ate my breakfast with my pigs. (Laughter) That was the first act of what I later learned to call freeganism, really an exhibition of the injustice of food waste, and the provision of the solution to food waste, which is simply to sit down and eat food, rather than throwing it away. That became, as it were, a way of confronting large businesses in the business of wasting food, and exposing, most importantly, to the public, that when we're talking about food being thrown away, we're not talking about rotten stuff, we're not talking about stuff that's beyond the pale. We're talking about good, fresh food that is being wasted on a colossal scale.
Nakonec jsem začal psát knihu, vlastně proto, abych ukázal jak velký je tento problém v globálním měřítku. Kniha ukazuje pravděpodobnou úroveň plýtvání potravinami v jednotlivých zemích, a to ve všech státech světa. Empirická data, správné statistické údaje neexistují, a proto, abych dokázal, že mám pravdu, musel jsem nejprve najít nějakou zástupnou variantu, jak odkrýt, kolik potravin bývá vyhazováno zbytečně. Takže jsem vzal celkový objem potravin vyrobených nebo dodaných do každé jednotlivé země a porovnal jsem ho s tím, co se skutečně v dané zemi spotřebuje. To je zase založeno na tom, jaké jsou přehledy denního příjmu živin, na úrovni obezity v jednotlivých zemích a na celé řadě faktorů, které nám dávají přibližný odhad, kolik jídla skončí skutečně v lidských ústech. Ta černá čára uprostřed této tabulky je pravděpodobná úroveň spotřeby, která už zahrunje určitou toleranci pro nevyhnutelný odpad. Vždycky se nějaké jídlo vyhodí. Nejsem nerealistický, abych si myslel, že můžeme žít ve světě, kde se žádné jídlo nevyhodí. Ale tahle černá linka ukazuje, kolik jídla by bylo potřeba v každém státě, aby výživa pro každého jeho občana byla kvalitní, stabilní a bezpečná. Cokoliv nad tuto linku, a rychle zjistíte, že se to týká většiny zemí světa, toto je zbytečný přebytek, a pravděpodobně to představuje množství vyhozeného jídla v každé zemi.
Eventually, I set about writing my book, really to demonstrate the extent of this problem on a global scale. What this shows is a nation-by-nation breakdown of the likely level of food waste in each country in the world. Unfortunately, empirical data, good, hard stats, don't exist, and therefore to prove my point, I first of all had to find some proxy way of uncovering how much food was being wasted. So I took the food supply of every single country and I compared it to what was actually likely to be being consumed in each country. That's based on diet intake surveys, it's based on levels of obesity, it's based on a range of factors that gives you an approximate guess as to how much food is actually going into people's mouths. That black line in the middle of that table is the likely level of consumption with an allowance for certain levels of inevitable waste. There will always be waste. I'm not that unrealistic that I think we can live in a waste-free world. But that black line shows what a food supply should be in a country if they allow for a good, stable, secure, nutritional diet for every person in that country. Any dot above that line, and you'll quickly notice that that includes most countries in the world, represents unnecessary surplus, and is likely to reflect levels of waste in each country.
Čím je země bohatší, tím více investuje do většího a většího přebytku potravin v obchodech a restauracích a jak můžete vidět, většina evropských a severoamerických států se pohybuje v úrovni 150 až 200 procent celkových výživových potřeb své populace. Takže země jako USA mají dvakrát více jídla v obchodech a v restauracích, než kolik obyvatelstvo Spojených států potřebuje.
As a country gets richer, it invests more and more in getting more and more surplus into its shops and restaurants, and as you can see, most European and North American countries fall between 150 and 200 percent of the nutritional requirements of their populations. So a country like America has twice as much food on its shop shelves and in its restaurants than is actually required to feed the American people.
Věc, která mě vážně překvapila, když jsem dával dohromady tyto údaje, a bylo to hodně čísel, byla ta, jak je to odstupňováno. Země se rychle dostanou nad úroveň 150 procent a potom se množství potravin srovnává a už nestoupá tak rychle, jak by se dalo očekávat. Takže jsem se rozhodl podívat se na ty údaje podrobněji, abych zjistil co je pravda a co ne. Zjistil jsem toto. Pokud vezmete v úvahu nejen jídlo, které skončí v obchodech a v restauracích, ale také jídlo, kterým lidé krmí hospodářská zvířata, kukuřici, sóju, pšenici, potraviny, které lidé mohou jíst, ale místo toho jím vykrmují hospodářská zvířata, aby zvýšili produkci masa a mléčných výrobků, zjistíte, že ve většině bohatých zemí je třikrát až čtyřikrát více jídla, než kolik jejich obyvatelstvo potřebuje pro vlastní výživu. Země jako USA má čtyřikrát více potravin než potřebuje.
But the thing that really struck me, when I plotted all this data, and it was a lot of numbers, was that you can see how it levels off. Countries rapidly shoot towards that 150 mark, and then they level off, and they don't really go on rising as you might expect. So I decided to unpack that data a little bit further to see if that was true or false. And that's what I came up with. If you include not just the food that ends up in shops and restaurants, but also the food that people feed to livestock, the maize, the soy, the wheat, that humans could eat but choose to fatten livestock instead to produce increasing amounts of meat and dairy products, what you find is that most rich countries have between three and four times the amount of food that their population needs to feed itself. A country like America has four times the amount of food that it needs.
Když lidé mluví o potřebě zvýšit globální produkci potravin, aby se nasytilo těch devět miliard lidí, kteří budou podle očekávání žít na naší planetě do roku 2050, vzpomenu si vždycky na tyhle grafy. Ve skutečnost máme v bohatých zemích enormní rezervu potravin. V minulosti jsme neměli nikdy tak obrovský přebytek jídla. V mnoha ohledech je to velký úspěch lidské civilizace a zemědělství, kterému jsme se začali věnovat před 12 tisíci lety. Je to mimořádný úspěch. Byl to mimořádný úspěch. Ale musíme si teď uvědomit, že dosahujeme ekologické hranice, kterou může naše planeta unést a pokud budeme kácet lesy tak, jak to ted každodenně děláme, abychom vypěstovali více a více potravin, když vyčerpáme vodu ze ztenčujícíh se vodních zásob, když budeme vypouštět emise z fosilních paliv při honbě za větší a větší produkcí potravin, a když jich tolik vyhodíme musíme začít uvažovat o tom, že můžeme začít šetřit.
When people talk about the need to increase global food production to feed those nine billion people that are expected on the planet by 2050, I always think of these graphs. The fact is, we have an enormous buffer in rich countries between ourselves and hunger. We've never had such gargantuan surpluses before. In many ways, this is a great success story of human civilization, of the agricultural surpluses that we set out to achieve 12,000 years ago. It is a success story. It has been a success story. But what we have to recognize now is that we are reaching the ecological limits that our planet can bear, and when we chop down forests, as we are every day, to grow more and more food, when we extract water from depleting water reserves, when we emit fossil fuel emissions in the quest to grow more and more food, and then we throw away so much of it, we have to think about what we can start saving.
Včera jsem byl v v jednom z místních supermarketů. Často chodím do různých obchodů, můžete říct, že na inspekci, abych viděl, kolik toho vyhazují. Mezi tím ovocem a zeleninou a dalšími vyhozenými věcmi jsem tam našel i docela dost balíčků sušenek. A řekl jsem si, no, tohle by mohlo sloužit jako symbol pro dnešní přednášku.
And yesterday, I went to one of the local supermarkets that I often visit to inspect, if you like, what they're throwing away. I found quite a few packets of biscuits amongst all the fruit and vegetables and everything else that was in there. And I thought, well this could serve as a symbol for today.
Chci, abyste si představili, že těch devět sušenek, které jsem našel v popelnici, představuje globální zásobu potravin. Připraveni? Začneme s devíti. To je to co se za jeden rok sklidí na polích celého světa. O první sušenku přijdeme, ještě dřív než opustíme farmu. To je problém, který souvisí hlavně s tím, jak je zemědělská výroba organizována. Může jít o nedostatečnou infrastrukturu, chlazení, pasterizaci skladování obilí v silech, nebo i v přepravkách na ovoce. To všechno způsobuje, že potraviny se zkazí ještě předtím, než opustí farmu. Další tři sušenky, to je jídlo, které určíme jako krmení pro zvířata. Kukuřice, pšenice a sója. Bohužel, naše zvířata jsou neefektivní, takže dvě třetiny toho, co spotřebují, přemění na výkaly a teplo, takže tím jsme přišli o tyhle dvě a jenom jedna nám zbývá na výrobu masa a mléčných výrobků. Dvě další vyhodíme do popelnice přímo. To je to, co má většina z nás na mysli, když hovoříme o plýtvání potravinami, které skončí v popelnicích v kontejnerech supermarketů a restaurací. Přišli jsme o další dvě sušenky a zbyly nám jen čtyři sušenky, které sníme. To není právě nejhospodárnější využití globálních zdrojů zvláště, když si uvědomíme, že na světě už existuje miliarda hladových lidí.
So I want you to imagine that these nine biscuits that I found in the bin represent the global food supply, okay? We start out with nine. That's what's in fields around the world every single year. The first biscuit we're going to lose before we even leave the farm. That's a problem primarily associated with developing work agriculture, whether it's a lack of infrastructure, refrigeration, pasteurization, grain stores, even basic fruit crates, which means that food goes to waste before it even leaves the fields. The next three biscuits are the foods that we decide to feed to livestock, the maize, the wheat and the soya. Unfortunately, our beasts are inefficient animals, and they turn two-thirds of that into feces and heat, so we've lost those two, and we've only kept this one in meat and dairy products. Two more we're going to throw away directly into bins. This is what most of us think of when we think of food waste, what ends up in the garbage, what ends up in supermarket bins, what ends up in restaurant bins. We've lost another two, and we've left ourselves with just four biscuits to feed on. That is not a superlatively efficient use of global resources, especially when you think of the billion hungry people that exist already in the world.
Když jsem prošel tyto údaje, potřeboval jsem ukázat, kde to jídlo končí. Kde to skončí? Jsme zvyklí vidět potraviny na talíři, ale co ta část, která mezi výrobou a spotřebitelem zmizela?
Having gone through the data, I then needed to demonstrate where that food ends up. Where does it end up? We're used to seeing the stuff on our plates, but what about all the stuff that goes missing in between?
Začneme se supermarkety, to je lehké. Tohle je výsledek mého hobby, což je neoficiální inspekce popelnic. (Smích.) Asi si myslíte, že to je divné, ale pokud bychom se mohli spolehnout na to, co nám tvrdí korporace o tom, co dělají u zadních vchodů svých supermarketů, nemuseli bychom se tam vkrádat tajně a otevírat popelnice, abychom se podívali, co je uvnitř. Tak tohle můžete vidět víceméně na každé ulici v Británii, v Evropě, v Severní Americe. Je to kolosální plýtvání jídlem, ale při psaní své knihy jsem zjistil, že toto obrovské plýtvání jídlem je ve skutečnosti pouze špička ledovce. Pokud se vydáte nahoru dodavatelským řetězcem, zjistíte, kde se jídlem plýtvá opravdu v obrovském měřítku.
Supermarkets are an easy place to start. This is the result of my hobby, which is unofficial bin inspections. (Laughter) Strange you might think, but if we could rely on corporations to tell us what they were doing in the back of their stores, we wouldn't need to go sneaking around the back, opening up bins and having a look at what's inside. But this is what you can see more or less on every street corner in Britain, in Europe, in North America. It represents a colossal waste of food, but what I discovered whilst I was writing my book was that this very evident abundance of waste was actually the tip of the iceberg. When you start going up the supply chain, you find where the real food waste is happening on a gargantuan scale.
Můžete, prosím, zvednout ruce, kdo máte doma krájený chleba? Kdo žije v domácnosti, kde ta patka, ten první a poslední krajíc, každého bochníku - kdo žije v domácnosti, kde se tyhle krajní plátky snědí? Dobře, většina lidí, ne každý, ale většina, a tohle vidím, rád to říkám, po celém světě. Viděl ale někdo supermarket nebo obchod se sendviči, kdekoliv na světě, kde prodávají sendviče s tím krajním plátkem? (Smích.) Já jsem to tedy neviděl. Takže jsem přemýšlel, kam ty patky jdou? (Smích.) Odpověď je, bohužel, tato: 13 tisíc krajíců čerstvého chleba, upečeného každý den v této jediné pekárně, čerstvého chleba. Ve stejném roce, kdy jsem navštívil tuto továrnu, jsem byl v Pákistánu, kde v roce 2008 lidé hladověli v důsledku globálního nedostatku potravin. Přispěli jsme k tomuto nedostatku tím, že jídlo tady v Británii a v jiných zemích vyhazujeme do popelnic. Bereme z regálů v obchodech jídlo, na kterém závisí hladovějící lidé.
Can I have a show of hands if you have a loaf of sliced bread in your house? Who lives in a household where that crust -- that slice at the first and last end of each loaf -- who lives in a household where it does get eaten? Okay, most people, not everyone, but most people, and this is, I'm glad to say, what I see across the world, and yet has anyone seen a supermarket or sandwich shop anywhere in the world that serves sandwiches with crusts on it? (Laughter) I certainly haven't. So I kept on thinking, where do those crusts go? (Laughter) This is the answer, unfortunately: 13,000 slices of fresh bread coming out of this one single factory every single day, day-fresh bread. In the same year that I visited this factory, I went to Pakistan, where people in 2008 were going hungry as a result of a squeeze on global food supplies. We contribute to that squeeze by depositing food in bins here in Britain and elsewhere in the world. We take food off the market shelves that hungry people depend on.
Pokud se podíváme o stupínek výše k farmářům, kteří vyhodí někdy až třetinu nebo i větší část své sklizně, protože neodpovídá kosmetickým standardům. Tento farmář, například, investoval 16 tisíc liber do pěstování špenátu, ale ani jeden lístek nebyl sklizen, protože mezi špenátem vyrostlo trochu trávy. Brambory, které jsou kosmeticky nedokonalé, se dávají prasatům. Pastináky, které jsou příliš malé podle standardů supermarketu, rajčata na Tenerife, pomeranče na Floridě, banány v Ekvádoru, který jsem navštívil v minulém roce, všechno se to vyhazuje. Tohle je jednodenní odpad z jedné banánové plantáže v Ekvádoru. Všechny banány se vyhazují, i když je to dokonale poživatelné, protože mají špatný tvar nebo velikost.
Go one step up, and you get to farmers, who throw away sometimes a third or even more of their harvest because of cosmetic standards. This farmer, for example, has invested 16,000 pounds in growing spinach, not one leaf of which he harvested, because there was a little bit of grass growing in amongst it. Potatoes that are cosmetically imperfect, all going for pigs. Parsnips that are too small for supermarket specifications, tomatoes in Tenerife, oranges in Florida, bananas in Ecuador, where I visited last year, all being discarded. This is one day's waste from one banana plantation in Ecuador. All being discarded, perfectly edible, because they're the wrong shape or size.
Když to děláme s ovocem a zeleninou, vsaďte se, že to můžeme udělat se zvířaty. Játra, plíce, hlavy, oháňky, ledviny, střeva - všechny tyhle věci, které jsou tradičními pochoutkami a výživnou součástí naší gastronomie se vyhazují. Spotřeba vnitřností klesla v Británii a v Americe za posledních 30 let na polovinu. Těmito věcmi v nejlepším případě krmíme psy, nebo se spalují. Tento muž v Kashgaru, v provincii Xinjinag, v západní Číně podává své národní jídlo. Jsou to ovčí vnitřnosti. Je to vynikající, výživné a, jak jsem se dozvěděl při své návštěvě Kashgaru, symbolizuje to, že plýtvání jídlem je u nich tabu. Seděl jsem v kavárně u cesty. Kuchař si se mnou přišel popovídat, dojedl jsem své jídlo, a on uprostřed konverzace přestal mluvit a začal se mračit do mojí misky. Říkal jsem si: "Můj bože, jaké tabu jsem porušil? Jak jsem urazil svého hostitele?!" Ukázal na tři zrnka rýže na dně mé misky a řekl. "Dojíst." (Smích) Říkal jsem si: "Můj bože, tak já jezdím po světě, říkám lidem, aby přestali plýtvat jídlem a tenhle chlapík mě chytil do mé vlastní pasti". (Smích)
If we do that to fruit and vegetables, you bet we can do it to animals too. Liver, lungs, heads, tails, kidneys, testicles, all of these things which are traditional, delicious and nutritious parts of our gastronomy go to waste. Offal consumption has halved in Britain and America in the last 30 years. As a result, this stuff gets fed to dogs at best, or is incinerated. This man, in Kashgar, Xinjiang province, in Western China, is serving up his national dish. It's called sheep's organs. It's delicious, it's nutritious, and as I learned when I went to Kashgar, it symbolizes their taboo against food waste. I was sitting in a roadside cafe. A chef came to talk to me, I finished my bowl, and halfway through the conversation, he stopped talking and he started frowning into my bowl. I thought, "My goodness, what taboo have I broken? How have I insulted my host?" He pointed at three grains of rice at the bottom of my bowl, and he said, "Clean." (Laughter) I thought, "My God, you know, I go around the world telling people to stop wasting food. This guy has thrashed me at my own game." (Laughter)
Ale získal jsem tím víru, že my lidé máme moc zastavit to tragické plýtvání, pokud budeme považovat vyhazování potravin za společensky nepřijatelné, pokud na něj budeme upozorňovat, budeme o něm informovat korporace, budeme říkat vládám, že chceme, aby plýtvání jídlem skončilo. Máme moc to změnit.
But it gave me faith. It gave me faith that we, the people, do have the power to stop this tragic waste of resources if we regard it as socially unacceptable to waste food on a colossal scale, if we make noise about it, tell corporations about it, tell governments we want to see an end to food waste, we do have the power to bring about that change.
Ryby, 40 až 60 procent evropských ryb je vyhozeno do moře, nedostanou se ani na břeh. V našich domovech jsme ztratili kontakt s jídlem. Tohle je experiment, který jsem provedl se třemi saláty. Kdo má doma salát v lednici? Většina lidí. Tento nalevo byl 10 dní v lednici. Ten uprostřed byl u mně na stole v kuchyni. Žádný velký rozdíl. S tím napravo jsem zacházel jako s řezanou květinou. Je to živoucí organismus, uříznete kousek, dáte ho do vody, mně vydržel v pohodě ještě další dva týdny potom.
Fish, 40 to 60 percent of European fish are discarded at sea, they don't even get landed. In our homes, we've lost touch with food. This is an experiment I did on three lettuces. Who keeps lettuces in their fridge? Most people. The one on the left was kept in a fridge for 10 days. The one in the middle, on my kitchen table. Not much difference. The one on the right I treated like cut flowers. It's a living organism, cut the slice off, stuck it in a vase of water, it was all right for another two weeks after this.
K nějakému plýtvání potravinami, jak jsem už řekl na začátku, musí dojít vždy. Takže otázka zní, co nejlepšího s tím můžeme udělat? Odpověděl jsem si na tu otázku, když mi bylo 15. Vlastně lidé si na tu otázku odpověděli před šesti tisíci lety. Domestikovali jsme prasata, aby pro nás přeměnila odpad zpátky na jídlo. A teď je tento způsob v Evropě ilegální, a to od roku 2001 v důsledku epidemie kulhavky a slintavky. Je to nevědecké. Je to zbytečné. Pokud vaříte jídlo pro prasata, stejně jako ho vaříte pro lidi, znamená to, že jídlo je bezpečné. Je to taky ohromná úspora zdrojů. V současnosti je Evropa závislá na dovozu milionů tun sóji z Jižní Ameriky. Tam její pěstování přispívá ke globálnímu oteplování, odlesňování a ztrátě biodiverzity. A to všechno proto, aby se nakrmila hospodářská zvířata v Evropě. Zároveň ovšem vyhazujeme miliony tun potravin, kterými bychom mohli a měli ta zvířata nakrmit. Pokud bychom to udělali a krmili prasata vyhazovaným jídlem, snížili bychom množství uhlíku. Pokud používáme potravinový odpad k anaerobnímu vyhnívání (digesci), což je oblíbený způsob současné vlády, jak se zbavit vyhozených potravin. Při anaerobním vyhnívání vzniká bioplyn, který se používá k výrobě elektřiny. Uspoří se tím ubohých 448 kilogramů oxidu uhličitého na jednu tunu potravinového odpadu. Je mnohem lepší krmit tím prasata. To už jsme věděli za války. (Smích)
Some food waste, as I said at the beginning, will inevitably arise, so the question is, what is the best thing to do with it? I answered that question when I was 15. In fact, humans answered that question 6,000 years ago: We domesticated pigs to turn food waste back into food. And yet, in Europe, that practice has become illegal since 2001 as a result of the foot-and-mouth outbreak. It's unscientific. It's unnecessary. If you cook food for pigs, just as if you cook food for humans, it is rendered safe. It's also a massive saving of resources. At the moment, Europe depends on importing millions of tons of soy from South America, where its production contributes to global warming, to deforestation, to biodiversity loss, to feed livestock here in Europe. At the same time we throw away millions of tons of food waste which we could and should be feeding them. If we did that, and fed it to pigs, we would save that amount of carbon. If we feed our food waste which is the current government favorite way of getting rid of food waste, to anaerobic digestion, which turns food waste into gas to produce electricity, you save a paltry 448 kilograms of carbon dioxide per ton of food waste. It's much better to feed it to pigs. We knew that during the war. (Laughter)
Můžeme zahlédnout světýlko na konci tunelu: po celém světě lidé přemýšlejí o tom, jak přestat plýtvat jídlem. Nasytit 5 000, to je akce, kterou jsem organizoval poprvé v roce 2009. Připravili jsme jídlo pro 5 000 lidí, z potravin, které by se jinak vyhodily. Od té doby se podobná akce konala v Londýně, pořádá se i v jiných zemích a na jiných místech. Je to možnost, jak se sejít, jak uctít jídlo užít si ho tím nejlepším způsobem, pochutnat si a přestat s jeho plýtváním. Pro zachování planety, na které žíjeme, pro dobro našich dětí, i kvůli všem dalším organizmům, se kterými se dělíme o naši planetu. My jsme pozemní živočichové a závisíme na naší půdě, která nás živí. V současnosti ničíme naši půdu tím, že na ní pěstujeme jídlo, které nikdo nejí. Přestaňte plýtvat jídlem. Velice vám děkuji. (Potlesk) (Potlesk)
A silver lining: It has kicked off globally, the quest to tackle food waste. Feeding the 5,000 is an event I first organized in 2009. We fed 5,000 people all on food that otherwise would have been wasted. Since then, it's happened again in London, it's happening internationally, and across the country. It's a way of organizations coming together to celebrate food, to say the best thing to do with food is to eat and enjoy it, and to stop wasting it. For the sake of the planet we live on, for the sake of our children, for the sake of all the other organisms that share our planet with us, we are a terrestrial animal, and we depend on our land for food. At the moment, we are trashing our land to grow food that no one eats. Stop wasting food. Thank you very much. (Applause) (Applause)