Povím vám o svém trápení. A mám takový pocit, že nemálo z vás tím také trpí. Když se procházím po galerii, místnost za místností plné obrazů, po zhruba 15 až 20 minutách zjišťuji, že nad těmi obrazy vůbec nepřemýšlím. Nic mi neříkají. Místo toho myslím na šálek kávy který zoufale potřebuji, abych se probudila. Galerie sama mě unavuje.
I'm going to tell you about an affliction I suffer from. And I have a funny feeling that quite a few of you suffer from it as well. When I'm walking around an art gallery, rooms and rooms full of paintings, after about 15 or 20 minutes, I realize I'm not thinking about the paintings. I'm not connecting to them. Instead, I'm thinking about that cup of coffee I desperately need to wake me up. I'm suffering from gallery fatigue.
Kolik z vás tím také trpí... Ano. Ha ha, ha ha! Nuže, někdo z vás třeba vydržíte déle než 20 minut, jindy ani to ne, ale myslím, že tím trpíme všichni. A také máte přitom pocit provinění? Já, když se dívám na obrazy, přemýšlím, že je tam musel někdo pověsit, někdo, kdo věřil že je dost dobrý na to, aby na té zdi visel, ale ne vždy toto rozhodnutí chápu. Vlastně, většinou to nechápu.
How many of you out there suffer from -- yes. Ha ha, ha ha! Now, sometimes you might last longer than 20 minutes, or even shorter, but I think we all suffer from it. And do you have the accompanying guilt? For me, I look at the paintings on the wall and I think, somebody has decided to put them there, thinks they're good enough to be on that wall, but I don't always see it. In fact, most of the time I don't see it.
A odcházím s pocitem nespokojenosti. Cítím se vina a nespokojená sama se sebou, místo abych si myslela, že je něco špatně s tím obrazem, myslím si, že jsem špatná já. Tak by člověk přeci neměl odcházet z galerie.
And I leave feeling actually unhappy. I feel guilty and unhappy with myself, rather than thinking there's something wrong with the painting, I think there's something wrong with me. And that's not a good experience, to leave a gallery like that.
(Smích)
(Laughter)
Myslím si, že bychom si měli dát pohov. Vezměte si, že přijdete do restaurace, a přečtete si jídelníček. Však se nečeká, že si objednáte vše co je na menu, že? Ne! Vyberete si. Když přijdete do obchodu koupit tričko, vyzkoušíte si všechna trička, a všechna se vám budou líbit? Samozřejmě, že ne, vyberete si. Předpokládá se to. A jak je tedy možné, že se nepředpokládá, že si budete vybírat i v galerii? Proč by se vám měl líbit každý obraz bez výjimky?
The thing is, I think we should give ourselves a break. If you think about going into a restaurant, when you look at the menu, are you expected to order every single thing on the menu? No! You select. If you go into a department store to buy a shirt, are you going to try on every single shirt and want every single shirt? Of course not, you can be selective. It's expected. How come, then, it's not so expected to be selective when we go to an art gallery? Why are we supposed to have a connection with every single painting?
Takže se k tomu snažím přistupovat jinak. Dělám dvě věci: Když přijdu do galerie, nejdřív si ji rychle projdu, a dívám se na všechno a zapamatuju si ty, které mě přiměly z nějakého důvodu zpomalit. Ani nevím přesně proč, ale z nějakého důvodu mě přitahují jako magnet a pak ignoruji všechny ostatní a jdu k tomu obrazu. A první věc, co dělám je, že jsem sama sobě průvodcem. Vyberu si obraz. Může to být jen jeden z 50ti. A pak, když už stojím před tím obrazem, vyprávím si o něm příběh.
Well I'm trying to take a different approach. And there's two things I do: When I go into a gallery, first of all, I go quite fast, and I look at everything, and I pinpoint the ones that make me slow down for some reason or other. I don't even know why they make me slow down, but something pulls me like a magnet and then I ignore all the others, and I just go to that painting. So it's the first thing I do is, I do my own curation. I choose a painting. It might just be one painting in 50. And then the second thing I do is I stand in front of that painting, and I tell myself a story about it.
Proč příběh? No, myslím si, že jsme tak naprogramovaní, vyprávění příběhů máme zakódováné v DNA. Neustále vyprávíme příběhy a o čemkoliv hlavně proto, že svět je bláznivé a chaotické místo, a my se jej pomocí příběhu snažíme pochopit, vnést do něj nějaký řád. Proč to neaplikovat i na obrazy? A tak jsem z návštěvy galerie udělala menu v restauraci.
Why a story? Well, I think that we are wired, our DNA tells us to tell stories. We tell stories all the time about everything, and I think we do it because the world is kind of a crazy, chaotic place, and sometimes stories, we're trying to make sense of the world a little bit, trying to bring some order to it. Why not apply that to our looking at paintings? So I now have this sort of restaurant menu visiting of art galleries.
Ukáži vám tři obrazy, které mě přiměly se zastavit a chtěly aby o nich byly vyprávěny příběhy. První z nich snad netřeba představovat - "Dívka s perlovou" od Johanna Vermeera, nizozemského malíře ze 17tého století. Je to překrásný obraz. Poprvé jsem ho viděla, když mi bylo 19, a okamžitě jsem si šla koupit jeho plakát, který mám dodnes. I po třiceti letech visí v mém domě. Provází mě, ať jdu kamkoliv, nikdy se na něj nemůžu dost vynadívat.
There are three paintings I'm going to show you now that are paintings that made me stop in my tracks and want to tell stories about them. The first one needs little introduction -- "Girl with a Pearl Earring" by Johannes Vermeer, 17th-century Dutch painter. This is the most glorious painting. I first saw it when I was 19, and I immediately went out and got a poster of it, and in fact I still have that poster. 30 years later it's hanging in my house. It's accompanied me everywhere I've gone, I never tire of looking at her.
To, co mě donutilo se zastavit, byly ty nádherné barvy, které používá a světlo, které jí dopadá na tvář. Ale myslím, že to, kvůli čemu se k němu stále vracím rok co rok je něco jiného, a to je výraz v její tváři, ten pohled plný emocí. Nedokážu říct, jestli je šťastná nebo smutná, a pokaždé si myslím něco jiného. A proto se k tomu stále vracím.
What made me stop in my tracks about her to begin with was just the gorgeous colors he uses and the light falling on her face. But I think what's kept me still coming back year after year is another thing, and that is the look on her face, the conflicted look on her face. I can't tell if she's happy or sad, and I change my mind all the time. So that keeps me coming back.
Jednoho dne, o šestnáct let později, ten plakát visel na zdi, já ležela v posteli a dívala se na ni, a najednou mě napadlo, co jí asi ten malíř udělal, že se na něj takhle dívá. A to bylo poprvé, co jsem si uvědomila, že výraz v její tváři je vlastně odrazem toho, co k němu cítí. Kdykoli předtím, jsem se na obraz dívala jako na portrét dívky. Ale teď jsem o něm začala uvažovat jako o portrétu vztahu. A ptala jsem se, nuže, jaký je ten vztah?
One day, 16 years after I had this poster on my wall, I lay in bed and looked at her, and I suddenly thought, I wonder what the painter did to her to make her look like that. And it was the first time I'd ever thought that the expression on her face is actually reflecting how she feels about him. Always before I'd thought of it as a portrait of a girl. Now I began to think of it as a portrait of a relationship. And I thought, well, what is that relationship?
Rozhodla jsem se to zjistit. Při studiu jsem zjistila, že se neví, kdo to je. Vlastně, nevíme nic o Vermeerových modelech na jeho obrazech. A víme jen velmi málo o Vermeerovi samotném. Načež jsem zvolala: "Jupí!" Můžu si dělat co chci, můžu si vymyslet příběh, jaký chci.
So I went to find out. I did some research and discovered, we have no idea who she is. In fact, we don't know who any of the models in any of Vermeer's paintings are, and we know very little about Vermeer himself. Which made me go, "Yippee!" I can do whatever I want, I can come up with whatever story I want to.
A tak jsem si vymyslela příběh. Nejdřív mě napadlo, nějak jí musím dostat k němu domů. Jak ji Vermeer poznal? Uvažuje se, že je to jeho dvanáctiletá dcera. Dcera, které by v té době bylo 12. Ale řekla jsem si: ne, je to příliš intimní pohled, ne pohled, kterým se dcera dívá na otce. Pokud měla žena otevřená ústa, nizozemské malbě té doby, naznačovalo to sexuální dostupnost. Bylo by pro Vermeera nepřístojné, aby svoji dceru namaloval právě tak.
So here's how I came up with the story. First of all, I thought, I've got to get her into the house. How does Vermeer know her? Well, there've been suggestions that she is his 12-year-old daughter. The daughter at the time was 12 when he painted the painting. And I thought, no, it's a very intimate look, but it's not a look a daughter gives her father. For one thing, in Dutch painting of the time, if a woman's mouth was open, it was indicating sexual availability. It would have been inappropriate for Vermeer to paint his daughter like that.
Takže to není jeho dcera, ale je to někdo jemu blízký, fyzicky blízký. No, kdo další byl v domě? Služka, půvabná služka. Takže, je v domě. Jak ji dostaneme k němu do ateliéru? O Vermeerovi toho moc nevíme, ale z toho mála, co víme, víme jedno, měl za ženu katoličku, žili u její matky v domě, kde měl vlastní pokoj, svůj ateliér. Také měl 11 dětí. Musela to být velmi chaotická a hlučná domácnost. A pokud jste někdy viděli Vermeerovy obrazy, víte, že jsou neuvěřitelně tiché a klidné.
So it's not his daughter, but it's somebody close to him, physically close to him. Well, who else would be in the house? A servant, a lovely servant. So, she's in the house. How do we get her into the studio? We don't know very much about Vermeer, but the little bits that we do know, one thing we know is that he married a Catholic woman, they lived with her mother in a house where he had his own room where he -- his studio. He also had 11 children. It would have been a chaotic, noisy household. And if you've seen Vermeer's paintings before, you know that they're incredibly calm and quiet.
Jak mohl malíř namalovat tak tiché a klidné obrazy, když kolem něj běhalo 11 dětí? Tak, že si uspořádal život. Odešel do ateliéru a řekl: "Nikdo ke mě nesmí. Ani žena ani děti. Dobře, služka tu může přijít uklidit." Je u něj v ateliéru. Má ji v ateliéru, jsou tam spolu. A rozhodne se ji namalovat.
How does a painter paint such calm, quiet paintings with 11 kids around? Well, he compartmentalizes his life. He gets to his studio, and he says, "Nobody comes in here. Not the wife, not the kids. Okay, the maid can come in and clean." She's in the studio. He's got her in the studio, they're together. And he decides to paint her.
Nechá ji, aby si vzala velmi prosté šaty. Všechny ženy, nebo většina žen, které kdy Vermeer namaloval, měla na sobě samet, hedvábí, kožešiny, velmi drahé materiály. Tyto jsou velmi neokázalé; jediná věc, která je okázalá je její perlová náušnice. Pokud byla služka, není možné aby si mohla dovolit perlové náušnice. Takže to nejsou její perlové náušnice. Čí tedy jsou? Víme, že existuje soupis oblečení jeho ženy Cathariny. Mezi nimi je žlutý kabát s bílou kožešinou, žlutočerný korzet, tyto věci můžete spatřit na mnoha jiných obrazech, na jiných ženách na Vermeerových obrazech. Takže zjevně, její oblečení půjčoval mnoha jiným ženám. Není tak těžké uvěřit, že ta perlová náušnice ve skutečnosti patřila jeho ženě.
He has her wear very plain clothes. Now, all of the women, or most of the women in Vermeer's other paintings wore velvet, silk, fur, very sumptuous materials. This is very plain; the only thing that isn't plain is her pearl earring. Now, if she's a servant, there is no way she could afford a pair of pearl earrings. So those are not her pearl earrings. Whose are they? We happen to know, there's a list of Catharina, the wife's clothes. Amongst them a yellow coat with white fur, a yellow and black bodice, and you see these clothes on lots of other paintings, different women in the paintings, Vermeer's paintings. So clearly, her clothes were lent to various different women. It's not such a leap of faith to take that that pearl earring actually belongs to his wife.
A máme všechny detaily našeho příběhu. Je s ním v ateliéru velmi dlouho. Tyto obrazy zabraly mnoho času. Trávili celou tu dobu o samotě. Ona má na sobě náušnici jeho ženy. Je nádherná. A očividně ho miluje. Je na rozpacích. A ví o tom jeho žena? Možná ne. A pokud o tom neví, pak ... si to můžeme domyslet.
So we've got all the elements for our story. She's in the studio with him for a long time. These paintings took a long time to make. They would have spent the time alone, all that time. She's wearing his wife's pearl earring. She's gorgeous. She obviously loves him. She's conflicted. And does the wife know? Maybe not. And if she doesn't, well -- that's the story.
(Smích)
(Laughter)
Další obraz, o kterém budu mluvit se jmenuje "Chlapec staví domek z karet" od Chardina. Francouzský malíř, žijící v 18 století, který se proslavil svými zátišími, ale příležitostně maloval i lidi. Ve skutečnosti namaloval čtyři verze tohoto obrazu, různí chlapci stavící domky z karet, kteří se hluboce soustředí. Tato verze se mi líbí nejvíc. Někteří chlapci jsou starší a někteří jsou mladší, a pro mě je tento, jako ta kaše z pohádky o třech medvědech, tak akorát.
The next painting I'm going to talk about is called "Boy Building a House of Cards" by Chardin. He's an 18th-century French painter best known for his still lifes, but he did occasionally paint people. And in fact, he painted four versions of this painting, different boys building houses of cards, all concentrated. I like this version the best, because some of the boys are older and some are younger, and to me, this one, like Goldilocks's porridge, is just right.
Není už dítě, a není ještě muž. Stojí na hraně mezi nevinností a zkušeností, a díky tomu jsem se před tím obrazem zastavila. A podívala jsem mu do tváře. Je to trochu jako u Vermeerova obrazu. Světlo dopadá zleva, jeho tvář se koupe v té oslnivé záři. Je přímo uprostřed obrazu, a když se na něj podíváte, stejně jako já zjistíte, že na něj chcete zvolat: "Podívej se na mě. Prosím, podívej se." A on se na mě nepodíval. Pořád se jen díval na svoje karty, a to je jeden ze svůdných prvků tohoto obrazu, je tak zabraný do toho, co dělá, že se na nás ani nepodívá. To je pro mě známka mistrovského díla, když obrazu schází jasné řešení. Nikdy se na mě nepodívá.
He's not quite a child, and he's not quite a man. He's absolutely balanced between innocence and experience, and that made me stop in my tracks in front of this painting. And I looked at his face. It's like a Vermeer painting a bit. The light comes in from the left, his face is bathed in this glowing light. It's right in the center of the painting, and you look at it, and I found that when I was looking at it, I was standing there going, "Look at me. Please look at me." And he didn't look at me. He was still looking at his cards, and that's one of the seductive elements of this painting is, he's so focused on what he's doing that he doesn't look at us. And that is, to me, the sign of a masterpiece, of a painting when there's a lack of resolution. He's never going to look at me.
A tak jsem si představila příběh, ve kterém, jsem na jeho místě, kdo by se na něj díval? Ne malíř, na toho myslet nechci. Myslím na starší verzi jeho samotného. Je to muž, sluha, starší sluha se dívá na tohoto mladšího sluhu, a říká: "Podívej se na mě. Chci tě varovat před tím, čím se chystáš projít. Prosím, podívej se na mě." A on to nikdy neudělá.
So I was thinking of a story where, if I'm in this position, who could be there looking at him? Not the painter, I don't want to think about the painter. I'm thinking of an older version of himself. He's a man, a servant, an older servant looking at this younger servant, saying, "Look at me. I want to warn you about what you're about to go through. Please look at me." And he never does.
Ono chybějící rozřešení, chybějící rozřešení u Dívky s perlovou - nevíme jestli je šťastná nebo smutná. Napsala jsem o ní celý román, a stále nevím jestli je šťastná nebo ne. Znovu a znovu, se k tomu obrazu vracím, hledám odpověď, hledám příběh, který by tu mezeru zaplnil. Můžeme si vymyslet příběh, který nás krátkodobě uspokojí, ale ne doopravdy, a my se vracíme znovu a znovu.
And that lack of resolution, the lack of resolution in "Girl with a Pearl Earring" -- we don't know if she's happy or sad. I've written an entire novel about her, and I still don't know if she's happy or sad. Again and again, back to the painting, looking for the answer, looking for the story to fill in that gap. And we may make a story, and it satisfies us momentarily, but not really, and we come back again and again.
Poslední obraz, o kterém budu mluvit se jmenuje "Anonym" a namaloval ho anonym. (Smích)
The last painting I'm going to talk about is called "Anonymous" by anonymous. (Laughter)
Je to tudorovský portrét, který koupila National Portrait Gallery. Mysleli, že je to portrét muže jménem Sir Thomas Overbury, a pak zjistili, že není, a že nemají páru, kdo to je.
This is a Tudor portrait bought by the National Portrait Gallery. They thought it was a man named Sir Thomas Overbury, and then they discovered that it wasn't him, and they have no idea who it is.
Jenže v National Portrait Gallery, je vám obraz k ničemu, pokud nevíte co a koho představuje. Nemohou jej nechat viset na zdi, protože neví, kdo to je. Tak naneštěstí, tento sirotek strávil mnoho času ve skladišti, společně s mnoha dalšími sirotky, mezi nimiž jsou i nádherné malby.
Now, in the National Portrait Gallery, if you don't know the biography of the painting, it's kind of useless to you. They can't hang it on the wall, because they don't know who he is. So unfortunately, this orphan spends most of his time in storage, along with quite a number of other orphans, some of them some beautiful paintings.
Tato malba mě přiměla se zastavit ze třech důvodů: Prvním je ten rozpor mezi jeho ústy, která se usmívají a jeho očima, které zračí melancholii. Není šťastný, ale proč není šťastný? Druhá věc, která mě k němu přitahuje, jsou jeho sytě rudé tváře. Červená se. Červená se, když ho malují! Musí to být muž, který se červená v jednom kuse. Co se mu honí hlavou, že se červená? Třetí věc, která mě přiměla se zastavit je jeho absolutně nádherný kabát. Hedvábný, šedý, ty krásné knoflíky. A víte, co mě u něj napadlo? Je to tak trochu těsné i nařasené; je to jako přehoz přes postel.
This painting made me stop in my tracks for three reasons: One is the disconnection between his mouth that's smiling and his eyes that are wistful. He's not happy, and why isn't he happy? The second thing that really attracted me were his bright red cheeks. He is blushing. He's blushing for his portrait being made! This must be a guy who blushes all the time. What is he thinking about that's making him blush? The third thing that made me stop in my tracks is his absolutely gorgeous doublet. Silk, gray, those beautiful buttons. And you know what it makes me think of, is it's sort of snug and puffy; it's like a duvet spread over a bed.
A tak jsem přemýšlela o postelích a rudých tvářích, a samozřejmě jsem myslela na sex, když jsem se na něj dívala, a ptala jsem se sama sebe, je to to, nač myslí? A řekla jsem si, pokud si mám představit příběh, jakou další věc tam mám dát? Tedy, čím by se tudorovský gentleman zaobíral? A řekla jsem si, no, Jindřich VIII, dobře. Zaobíral se svým dědictvím, kdo po něm bude dědit. Kdo zdědí jeho jméno a jeho bohatství? Když si to dáte dohromady, máte příběh, kterým zaplníte mezeru, jež vás nutí vracet se zpět. Nuže, zde je ten příběh. Je krátký.
I kept thinking of beds and red cheeks, and of course I kept thinking of sex when I looked at him, and I thought, is that what he's thinking about? And I thought, if I'm going to make a story, what's the last thing I'm going to put in there? Well, what would a Tudor gentleman be preoccupied with? And I thought, well, Henry VIII, okay. He'd be preoccupied with his inheritance, with his heir. Who is going to inherit his name and his fortune? You put all those together, and you've got your story to fill in that gap that makes you keep coming back. Now, here's the story. It's short.
"Stydlín"
"Rosy"
Pořád nosím ten bílí brokátový kabátec, který jsem dostal od Caroline. Má vysoký hladký límec, odepínatelné rukávy a důmyslné zapínání na knoflíky z motaného hedvábí, které jsou tak blízko u sebe, že mi těsně padne. Ten kabátec mi připomíná přehoz na široké posteli. Možná to byl záměr. Poprvé jsem si ho oblékl na slavnostní večeři s jejími rodiči, na naši počest. Věděl jsem, ještě než jsem se odhodlal promluvit, že moje tváře jsou jako v ohni. Vždycky snadno zčervenám, z fyzického úsilí, z vína, z velkého vzrušení.
I am still wearing the white brocade doublet Caroline gave me. It has a plain high collar, detachable sleeves and intricate buttons of twisted silk thread, set close together so that the fit is snug. The doublet makes me think of a coverlet on the vast bed. Perhaps that was the intention. I first wore it at an elaborate dinner her parents held in our honor. I knew even before I stood up to speak that my cheeks were inflamed. I have always flushed easily, from physical exertion, from wine, from high emotion.
Jako chlapce si mě dobíraly mé sestry a kluci ve škole, ale George nikdy. Jenom George mi mohl říkat Stydlíne. Nikomu jinému bych to nedovolil. Z jeho úst to slovo znělo něžně. Když jsem oznámil svatbu, George nezčervenal, ale zbledl jako můj kabátec. Neměl by být překvapený. Mohl přece čekat, že si jednoho dne vezmu jeho sestřenici. Ale není to snadné slyšet ta slova nahlas. Vím to, jen ztěží jsem je dokázal vyslovit.
As a boy, I was teased by my sisters and by schoolboys, but not by George. Only George could call me Rosy. I would not allow anyone else. He managed to make the word tender. When I made the announcement, George did not turn rosy, but went pale as my doublet. He should not have been surprised. It has been a common assumption that I would one day marry his cousin. But it is difficult to hear the words aloud. I know, I could barely utter them.
Potom jsem potkal George na terase, jak hledí do zahrady. Přestože celé odpoledne vytrvale pil, byl stále bledý. Stáli jsme tam spolu a pozorovali služky, jak sbírají salát. "Jak se ti líbí můj kabátec?" zeptal jsem se ho.
Afterwards, I found George on the terrace overlooking the kitchen garden. Despite drinking steadily all afternoon, he was still pale. We stood together and watched the maids cut lettuces. "What do you think of my doublet?" I asked.
Pohlédl na mě. "Ten límec vypadá, jako by tě škrtil."
He glanced at me. "That collar looks to be strangling you."
"Pořád se budeme vídat," trval jsem na svém. "Pořád můžeme jezdit na lov a hrát karty a potkávat se u dvora. Nic se tím přece nemění." George nepromluvil. "Je mi 23 let. Je na čase, abych se oženil a zplodil potomka. Očekává se to ode mne."
"We will still see each other," I insisted. "We can still hunt and play cards and attend court. Nothing need change." George did not speak. "I am 23 years old. It is time for me to marry and produce an heir. It is expected of me."
George vyprázdnil další sklenku klaretu a obrátil se na mně. "Gratuluji ti k tvojí nadcházející svatbě, Jamesi. Věřím, že budete spolu šťastní." Už nikdy nepoužil moji přezdívku.
George drained another glass of claret and turned to me. "Congratulations on your upcoming nuptials, James. I'm sure you'll be content together." He never used my nickname again.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)