Když se ke mně má 91letá máma Elia nastěhovala, myslel jsem si, že jí tím prokazuji službu. Ve skutečnosti tomu bylo naopak. Víte, moje máma měla problémy s pamětí a přijetím svého věku. Působila rezignovaně. Snažil jsem se ji podporovat jak jen to šlo, ale když jsem stál u stojanu a maloval, nakoukl jsem přes něj a prostě ji tam... uviděl. Dívala se jen tak do prázdna. Viděl jsem ji pomalu šplhat do schodů a nebyla to ta máma, se kterou jsem vyrůstal. Místo toho jsem viděl křehkou, drobnou, starou ženu.
When my 91-year-old mother, Elia, moved in with me, I thought I was doing her a service. In fact, it was the other way around. You see, Mom was having issues with memory loss and accepting her age. She looked defeated. I tried to make her as comfortable as possible, but when I was at my easel, painting, I would peek over and see her just ... there. She'd be staring at nothing in particular. I'd watch her slowly climb the stairs, and she wasn't the mom I grew up with. I saw, instead, a frail, tiny, old woman.
Uplynulo pár týdnů a já jsem si potřeboval od malování odpočinout. Chtěl jsem vyzkoušet foťák, který jsem zrovna koupil. Byl jsem z něho nadšený – měl plno všelijakých ovladačů, tlačítek a nastavení, které jsem chtěl nastudovat, takže jsem postavil stativ před velké zrcadlo a zablokoval tím cestu do jediné koupelny v domě.
A few weeks went by, and I needed a break from my painting. I wanted to play with the new camera I had just bought. I was excited -- it had all sorts of dials, buttons and settings I wanted to learn, so I set up my tripod facing this large mirror, blocking the doorway to the only bathroom in the house.
Za chvilku slyším: (napodobuje italský přízvuk) „Potřebovala bych do koupelny.“ „Pět minut, mami. Potřebuji to udělat.“
(Laughter) After a while, I hear, (Imitating Italian accent) "I need to use the washroom." (Laughter)
O 15 minut později opět slyším: „Potřebovala bych se umýt.“ „Dej mi ještě 5 minut.“ Pak se to stalo tohle.
"Five minutes, Mom. I need to do this." 15 minutes later, and I hear, again, "I need to use the washroom." "Five more minutes." Then this happened.
(smích)
(Laughter)
(potlesk)
(Applause)
(potlesk končí)
A tohle.
And this.
(smích)
(Laughter)
A pak, tohle.
And then, this.
(smích)
(Laughter)
To byl můj moment prozření. Navázali jsme spojení. Našli jsme konkrétní věc, kterou jsme mohli dělat spolu.
I had my "aha!" moment. We connected. We had something tangible we could do together.
Moje máma se narodila v horské vesničce ve střední Itálii, kde měli její rodiče půdu a ovce. Když byla malá, její otec zemřel na zápal plic a všechnu tu těžkou práci zanechal své ženě a dvěma dcerám. Zjistily, že to nezvládnou. Musely učinit těžké rozhodnutí. Máma byla nejstarší a ve 13 se provdala za neznámého cizince, který byl 2 krát starší. Byla ještě dítětem a byla nucena dospět. První dítě měla, když jí bylo teprve 16.
My mom was born in a small mountain village in central Italy, where her parents had land and sheep. At a young age, her father died of pneumonia, leaving his wife and two daughters alone with all the heavy chores. They found that they couldn't cope. So a very hard decision was made. Mom, the oldest, at 13, was married off to a complete stranger twice her age. She went from being just a kid and was pushed into adulthood. Mom had her first child when she was only 16.
Po letech, tehdy už žila v Torontu, získala práci v továrně na oděvy a brzy se stala vedoucí velmi velkého šicího oddělení. A protože tam pracovalo plno imigrantek, učila se slovíčka z dvojjazyčných knih. Pak procvičovala francouzštinu, řečtinu, španělštinu, portugalštinu, dánštinu, polštinu, ruštinu, rumunštinu, maďarštinu, všude, kde se doma dalo. S úžasem jsem obdivoval její soustředěnost a odhodlání uspět v čemkoliv, co milovala.
Years later, and now living in Toronto, Mom got work in a clothing factory and soon became manager of a very large sewing department. And because it was full of immigrant workers, Mom taught herself words from translation books. She then practiced them in French, Greek, Spanish, Portuguese, Danish, Polish, Russian, Romanian, Hungarian, all around the house. I was in awe of her focus and determination to succeed at whatever she loved to do.
Po onom momentu prozření u koupelny jsem si procvičoval nově nabyté znalosti s mámou jako modelkou. Přitom u toho mluvila a já jsem poslouchal. Vyprávěla mi o tom, jaké to bylo, když byla malá a jak se cítí dnes. Vzájemně jsme si naslouchali. Ztrácela krátkodobou paměť, ale na svoje mladá léta si ještě vzpomínala. Já jsem se ptal a ona vyprávěla historky. Poslouchal jsem, to já jsem byl publikem. Napadaly mě nápady. Zapisoval jsem si je a dělal si náčrtky. Ukazoval jsem jí, co má dělat a přehrával jsem jí svoje scénáře. Stavěli jsme pro ně scény. Takže mi pózovala a já jsem se učil fotografovat. Máma měla ráda ten proces, to hraní. Cítila, že zase našla uplatnění, že ji někdo chce a potřebuje. A před objektivem se rozhodně nestyděla.
After that bathroom "aha!" moment, I practiced my newfound camera skills with Mom as portrait model. Through all of this, she talked, and I listened. She'd tell me about her early childhood and how she was feeling now. We had each other's attention. Mom was losing her short-term memory, but was better recalling her younger years. I'd ask, and she would tell me stories. I listened, and I was her audience. I got ideas. I wrote them down, and I sketched them out. I showed her what to do by acting out the scenarios myself. We would then stage them. So she posed, and I learned more about photography. Mom loved the process, the acting. She felt worthy again, she felt wanted and needed. And she certainly wasn't camera-shy.
(smích)
(Laughter)
(potlesk)
(Applause)
(potlesk končí)
Této fotce se hystericky smála.
Mom laughed hysterically at this one.
(smích)
(Laughter)
Nápad na tomto snímku pochází ze starého německého filmu o ponorce, který se jmenoval „Das Boot“. Jak vidíte, místo toho vypadá spíš jako E.T. mimozemšťan.
The idea for this image came from an old German film I'd seen, about a submarine, called "Das Boot." As you can see, what I got instead looked more like "E.T."
(smích)
(Laughter)
Takže jsem ten snímek odložil, myslel jsem, že se totálně nepovedl, protože nesplňoval moji konkrétní představu. Ale moje máma se jí tak šíleně smála, že jsem se ho rozhodl, jen tak pro zábavu, publikovat online. Vyvolal neuvěřitelné množství reakcí.
So I put this image aside, thinking it was a total failure, because it didn't reach my particular vision. But Mom laughed so hard, I eventually, for fun, decided to post it online anyway. It got an incredible amount of attention.
Kterákoliv forma Alzheimera, demence, vyvolává jistou frustraci a smutek u každého, koho se týká. Tohle je mámin tichý nářek. Jednoho dne mi říkala: „Proč se mi hlavou honí tolik věcí, které bych chtěla říct, ale než stačí doputovat k ústům, zapomenu, co to bylo.“ „Proč se mi hlavou honí tolik věcí, které bych chtěla říct, ale než stačí doputovat k ústům, zapomenu, co to bylo.“
Now, with any Alzheimer's, dementia, there's a certain amount of frustration and sadness for everyone involved. This is Mom's silent scream. Her words to me one day were, "Why is my head so full of things to say, but before they reach my mouth, I forget what they are?" "Why is my head so full of things to say, but before they reach my mouth, I forget what they are?"
(potlesk)
(Applause)
(potlesk končí)
Když jsem byl opatrovníkem i malířem na plný úvazek, měl jsem také pocity marnosti.
Now, as full-time care partner and full-time painter, I had my frustrations too.
(smích)
(Laughter)
Abychom se vyrovnali se všemi těmi těžkostmi, hráli jsme si. Tady bývala máma šťastná. A i já jsem potřeboval, aby tam byla.
But to balance off all the difficulties, we played. That was Mom's happy place. And I needed her to be there, too.
(smích)
(Laughter)
(smích)
(Laughter)
(smích)
(Laughter)
Máma se hodně zabývala tím, jak stárne. Říkala: „Jak je možné, že jsem tak rychle zestárla?“
Now, Mom was also preoccupied with aging. She would say, "How did I get so old, so fast?"
(povzdech publika)
(Audience sighs)
„Tak stará.“ „Tak rychle.“
"So old." "So fast."
Máma také bývala modelkou pro moje olejomalby. Tento obraz se jmenuje „Švadlena“. Vzpomínám si, jak jsem jako dítě vídal mámu, jak pro celou rodinu šije oblečení na tomto masivním, těžkém stroji, který byl ve sklepě přišroubovaný k zemi. V noci jsem za ní často chodíval dolů po schodech s domácími úkoly. Sedával jsem za ní v tomhle bohatě polstrovaném křesle. Tiché předení obrovského motoru a rytmické pohyby jehly mě uklidňovaly. Když se máma přistěhovala, zachránil jsem ten stroj a uložil ho ve studiu, kde jsem ho opatroval. Tento obraz mi připomíná dětství. Je zajímavé, že tentokrát se naše role obrátily, máma sedí za mnou a pozoruje mě, jak ji maluji za tím samým šicím strojem, na kterém šila, když jsem já před padesáti lety zase pozoroval ji.
I also got Mom to model for my oil paintings. This painting is called "The Dressmaker." I remember, as a kid, Mom sewing clothes for the whole family on this massive, heavy sewing machine that was bolted to the floor in the basement. Many nights, I would go downstairs and bring my schoolwork with me. I would sit behind her in this overstuffed chair. The low hum of the huge motor and the repetitive stitching sounds were comforting to me. When Mom moved into my house, I saved this machine and stored it in my studio for safekeeping. This painting brought me back to my childhood. The interesting part was that it was now Mom, sitting behind me, watching me paint her working on that very same machine she sewed at when I sat behind her, watching her sew, 50 years earlier.
Také jsem mámě zadával projekty, aby stále něco dělala a přemýšlela. Dal jsem jí malý foťák a chtěl jsem, aby podle libosti vyfotila aspoň 10 snímků denně. Tohle jsou její fotografie. Předtím nikdy nedržela foťák v ruce. Bylo jí 93. Vždycky jsme si společně sedli a povídali si o své práci. Zkoušel jsem jí vysvětlit,
I also gave Mom a project to do, to keep her busy and thinking. I provided her with a small camera and asked her to take at least 10 pictures a day of anything she wanted. These are Mom's photographs. She's never held a camera in her life before this. She was 93. We would sit down together and talk about our work. I would try to explain
(smích)
(Laughter)
jak a proč jsem snímky fotil, co vyjadřují, co ve mně vyvolávají, proč jsou důležité. A máma zase bez obalu prostě řekla „sì“, „no“, „bella“ nebo „bruta“.
how and why I did them, the meaning, the feeling, why they were relevant. Mom, on the other hand, would just bluntly say, "sì," "no," "bella" or "bruta."
(smích)
(Laughter)
Pozoroval jsem, jak se u toho tváří. Vždycky musela mít poslední slovo, ať už ho vyřkla nebo ne.
I watched her facial expressions. She always had the last say, with words or without.
Tahle objevná pouť s mámou neskončila. Je teď v domově asistovaného stáří, 10 minut chůze od mého domu. Obden ji tam navštěvuji. Demence u ní pokročila natolik, že není bezpečné, aby byla u mě doma. V domě je spousta schodů. Už si nepamatuje, jak se jmenuji. (zlomeným hlasem) Ale víte co? To je v pohodě. Ještě stále mě poznává a vždycky, když mě vidí, se její tvář rozzáří úsměvem.
This voyage of discovery hasn't ended with Mom. She is now in an assisted living residence, a 10-minute walk away from my home. I visit her every other day. Her dementia had gotten to the point where it was unsafe for her to be in my house. It has a lot of stairs. She doesn't know my name anymore. (Voice breaking) But you know what? That's OK. She still recognizes my face and always has a big smile when she sees me.
(potlesk)
(Applause)
(potlesk končí)
(Applause ends)
Už ji nefotím. Nebylo by to ode mě zdvořilé ani morální. A ona by nechápala, proč ji fotím. Můj otec, můj bratr, můj synovec, moje partnerka i můj nejlepší kamarád, všichni náhle odešli. A já jsem jim nestihl říct, jak moc si jich vážím a jak moc je miluji. Teď tam pro mámu potřebuji být a hodně dlouze se loučit.
I don't take pictures of her anymore. That wouldn't be fair or ethical on my part. And she wouldn't understand the reasons for doing them. My father, my brother, (Voice breaking) my nephew, my partner and my best friend, all passed away suddenly. And I didn't have the chance to tell them how much I appreciated and loved them. With Mom, I need to be there and make it a very long goodbye.
(potlesk)
(Applause)
(potlesk končí)
(Applause ends)
Pro mě to znamená pobýt s ní a doopravdy naslouchat. Závislý člověk chce být něčeho součástí, čehokoliv. Nemusíte spolu sdílet nic výjimečně hlubokomyslného – stačí, když jdete jen tak na procházku. Prokažte mu pocit vzájemného spojení, spoluúčasti, a pocit sounáležitosti. Ať tráví čas smysluplně. Život přece chceme žít, a ne jen čekat na smrt.
For me, it's about being present and really listening. Dependents want to feel a part of something, anything. It doesn't need to be something exceptionally profound that's shared -- it could be as simple as walks together. Give them a voice of interaction, participation, and a feeling of belonging. Make the time meaningful. Life, it's about wanting to live and not waiting to die.
(potlesk)
(Applause)
(potlesk končí)
(Applause ends)
Můžete se teď prosím všichni usmát a zamávat mi?
Can I get a wave and a smile from everyone, please?
(smích)
(Laughter)
Ta je pro tebe, mami.
This is for you, Mom.
(zvuk spouště)
(Camera clicks)
(potlesk)
(Applause)