Je druhá světová válka, toto je německý zajatecký tábor a tento muž, Archie Cochrane, je válečný vězeň a lékař – a narazil na problém. Problém je, že muži v jeho péči trpí něčím mučivým a vysilujícím, čemu Archie moc nerozumí. Symptomy jsou takové nafouknuté mokvavé puchýře pod kůží. Netuší, zda to je infekce nebo jestli to má něco do činění se špatnou stravou. Netuší, jak to léčit. A nachází se v nepřátelském prostředí. A lidé ve válce dělají strašlivé věci. Strážní v německém táboře se nudí. Rozhodli se náhodně střílet do vězňů, jen tak, pro zábavu. Při jedné příležitosti jeden ze strážců hodil granát na vězeňské latríny, která byla plná zajatců. Řekl, že slyšel podezřelý smích. A Archie Cochrane, táborový lékař, byl první na řadě, kdo to měl uklidit. A ještě jedna věc: Archie tou nemocí trpěl také.
It's the Second World War. A German prison camp. And this man, Archie Cochrane, is a prisoner of war and a doctor, and he has a problem. The problem is that the men under his care are suffering from an excruciating and debilitating condition that Archie doesn't really understand. The symptoms are this horrible swelling up of fluids under the skin. But he doesn't know whether it's an infection, whether it's to do with malnutrition. He doesn't know how to cure it. And he's operating in a hostile environment. And people do terrible things in wars. The German camp guards, they've got bored. They've taken to just firing into the prison camp at random for fun. On one particular occasion, one of the guards threw a grenade into the prisoners' lavatory while it was full of prisoners. He said he heard suspicious laughter. And Archie Cochrane, as the camp doctor, was one of the first men in to clear up the mess. And one more thing: Archie was suffering from this illness himself.
Situace se zdála být zoufalá. Archie Cochrane však byl mazaný muž. Podařilo se mu už do tábora propašovat vitamin C a teď zajistil i dodávky marmitu na černém trhu. Někteří z vás by asi rádi věděli, co je marmite zač. Marmite je pomazánka, kterou Britové milují. Vypadá jak surová ropa. Chutná jako… …prostě má říz. Ale co je to hlavní, je to bohatý zdroj vitamínu B12. Archie rozdělil muže ve své péči jak nejlépe mohl do dvou stejných skupin. Jedné půlce podával vitamin C. Druhé půlce podával vitamin B12. Velmi pečlivě až puntičkářsky zaznamenával výsledky do svého sešitu. A po pár dnech začínalo být jasné, že ať už tu nemoc způsobuje cokoli, léčbou je marmite.
So the situation seemed pretty desperate. But Archie Cochrane was a resourceful person. He'd already smuggled vitamin C into the camp, and now he managed to get hold of supplies of marmite on the black market. Now some of you will be wondering what marmite is. Marmite is a breakfast spread beloved of the British. It looks like crude oil. It tastes ... zesty. And importantly, it's a rich source of vitamin B12. So Archie splits the men under his care as best he can into two equal groups. He gives half of them vitamin C. He gives half of them vitamin B12. He very carefully and meticulously notes his results in an exercise book. And after just a few days, it becomes clear that whatever is causing this illness, marmite is the cure.
Cochrane se tedy sebral a šel za těmi Němci, co měli tábor na starosti. Zkuste si tu chvíli představit – zapomeňte na tuto fotku, představte si ho s dlouhou zrzavou bradkou a rozcuchanými ryšavými vlasy. Nemohl se holit – tak trochu postava jak Billy Connolly. Cochrane to vypálí na ty Němce svým skotským přízvukem – plynulou němčinou, jen tak na okraj, ale se skotským přízvukem – a vysvětluje jim, jak německá kultura byla kulturou, která dala světu Schillera a Goetheho. A že nemůže pochopit, jak může být takové barbarství tolerováno. Dává průchod své frustraci. A pak se vrací zpátky do své ubikace, zhroutí se a brečí, protože je přesvědčený o bezvýchodnosti situace. Avšak mladý německý doktor prolistuje sešit Archieho Cochrana a řekne svým kolegům: „Důkazy jsou nezvratné. Když vězňům nebudeme dodávat vitaminy, je to válečný zločin.“ Druhého rána do tábora dorazí dodávka vitaminu B12 a zajatci se začínají zotavovat.
So Cochrane then goes to the Germans who are running the prison camp. Now you've got to imagine at the moment -- forget this photo, imagine this guy with this long ginger beard and this shock of red hair. He hasn't been able to shave -- a sort of Billy Connolly figure. Cochrane, he starts ranting at these Germans in this Scottish accent -- in fluent German, by the way, but in a Scottish accent -- and explains to them how German culture was the culture that gave Schiller and Goethe to the world. And he can't understand how this barbarism can be tolerated, and he vents his frustrations. And then he goes back to his quarters, breaks down and weeps because he's convinced that the situation is hopeless. But a young German doctor picks up Archie Cochrane's exercise book and says to his colleagues, "This evidence is incontrovertible. If we don't supply vitamins to the prisoners, it's a war crime." And the next morning, supplies of vitamin B12 are delivered to the camp, and the prisoners begin to recover.
Neříkám vám tuhle historku jen proto, že si myslím, že je Archie Cochrane chlapák, ačkoli chlapák určitě je. Neříkám vám tu historku ani proto, že si myslím, že bychom měli provádět více pečlivě řízených náhodných pokusů ve všech ohledech veřejné politiky, ačkoli jsem toho názoru, že by to bylo naprosto úžasné. Vyprávím ji proto, že Archie Cochrane, celý svůj život, bojoval proti ošklivým neduhům. A zjistil, že to vysilovalo jednotlivce a rozkládalo společnost. Měl pro to i jméno. Nazýval to syndromem boha. Syndrom boha (či syndrom všemohoucnosti) mohu popsat velice snadno. Symptomy tohoto syndromu jsou, že u jakkoli složitého problému máte naprosto nevyvratitelné přesvědčení, že je vaše řešení zcela bezchybné.
Now I'm not telling you this story because I think Archie Cochrane is a dude, although Archie Cochrane is a dude. I'm not even telling you the story because I think we should be running more carefully controlled randomized trials in all aspects of public policy, although I think that would also be completely awesome. I'm telling you this story because Archie Cochrane, all his life, fought against a terrible affliction, and he realized it was debilitating to individuals and it was corrosive to societies. And he had a name for it. He called it the God complex. Now I can describe the symptoms of the God complex very, very easily. So the symptoms of the complex are, no matter how complicated the problem, you have an absolutely overwhelming belief that you are infallibly right in your solution.
Archie byl lékař. Docela dost se stýkal s jinými lékaři. A lékaři syndromem boha trpí docela dost. Já jsem ekonom, nikoli lékař, ale příznaky syndromu boha vidím všude kolem sebe u svých kolegů ekonomů. Vidím je u špičkových obchodníků. Vidím je u politiků, pro které hlasujeme – u lidí, kteří jsou, ač vystaveni neuvěřitelně složitému světu, naprosto nezvratně přesvědčeni o tom, že rozumí tomu, jak svět funguje. Však víte, s těmi dalšími miliardami, o kterých stále slýcháváme, svět je prostě příliš složitý, než abychom ho takhle chápali.
Now Archie was a doctor, so he hung around with doctors a lot. And doctors suffer from the God complex a lot. Now I'm an economist, I'm not a doctor, but I see the God complex around me all the time in my fellow economists. I see it in our business leaders. I see it in the politicians we vote for -- people who, in the face of an incredibly complicated world, are nevertheless absolutely convinced that they understand the way that the world works. And you know, with the future billions that we've been hearing about, the world is simply far too complex to understand in that way.
Ukážu vám to na příkladu. Představte si na chvíli, že tu před vámi místo Tima Harforda stojí Hans Rosling ukazující své grafy. Znáte Hanse: je to Mick Jagger TEDu. (Smích) Prezentuje své úchvatné statistiky, ty úchvatné animace. Jsou parádní, je to úžasný kus práce. Ale typický graf Hanse Roslinga: zamyslete se na chvíli, ne nad tím, co ukazuje, zamyslete se radši nad tím, co opomíjí. Ukáže vám HDP na hlavu, populaci, délku života a to je všechno. Tři druhy dat pro každou zemi – tři druhy dat. Tři útržky dat jsou jako nic. Chci říct, podívejte se na tento graf.
Well let me give you an example. Imagine for a moment that, instead of Tim Harford in front of you, there was Hans Rosling presenting his graphs. You know Hans: the Mick Jagger of TED. (Laughter) And he'd be showing you these amazing statistics, these amazing animations. And they are brilliant; it's wonderful work. But a typical Hans Rosling graph: think for a moment, not what it shows, but think instead about what it leaves out. So it'll show you GDP per capita, population, longevity, that's about it. So three pieces of data for each country -- three pieces of data. Three pieces of data is nothing. I mean, have a look at this graph.
Vytvořil ho fyzik Cesar Hidalgo. Je z MIT (univerzita). Nepochopíte z něj ani slovo, ale takhle vypadá. Cesar projel databázi více jak 5 000 různých výrobků a použil techniky síťové analýzy, aby databázi rozklíčoval a znázornil graficky vztahy mezi různými výrobky. Je to úžasná, opravdu úžasná práce. Vidíte všechna ta propojení a ty vzájemné vztahy. Myslím si, že to bude velmi užitečné při studiu toho, jak ekonomiky rostou. Špičková práce. Spolu s Cesarem jsme zkoušeli napsat článek do přílohy New York Times vysvětlující, jak to funguje. A zjistili jsme, že Cesarova práce je až moc dobrá na to, abychom ji vysvětlovali v příloze New York Times.
This is produced by the physicist Cesar Hidalgo. He's at MIT. Now you won't be able to understand a word of it, but this is what it looks like. Cesar has trolled the database of over 5,000 different products, and he's used techniques of network analysis to interrogate this database and to graph relationships between the different products. And it's wonderful, wonderful work. You show all these interconnections, all these interrelations. And I think it'll be profoundly useful in understanding how it is that economies grow. Brilliant work. Cesar and I tried to write a piece for The New York Times Magazine explaining how this works. And what we learned is Cesar's work is far too good to explain in The New York Times Magazine.
Ale 5 000 výrobků – to je stále nic. 5 000 výrobků – představte si počítání každé produktové kategorie v datech Cesara Hidalga. Představte si, že máte vteřinu na každou kategorii. Zhruba za jeden blok těchto přednášek byste spočítali všech 5 000. Teď si představte to samé pro každý různý druh zboží, co se prodává ve Walmartu. Je jich tam 100 000. Zabralo by vám to celý den. A teď si zkuste představit počítání všech různých zvláštních produktů a služeb, které jsou k dostání v hlavních ekonomikách jako jsou Tokio, Londýn či New York. Je to dokonce složité i v Edinburgu, protože musíte spočítat veškerou whisky a tartan. Kdybyste chtěli spočítat všechny výrobky a služby dostupné v New Yorku – je jich tam přes 10 miliard – zabralo by vám to 317 let. Takhle složitá je ekonomika, kterou jsme vytvořili. A to tu jen počítám toastovače. Nesnažím se vyřešit problémy Středního Východu. Tam je ta komplexnost nepředstavitelná. Abych to zasadil do kontextu – společnosti, ve kterých se vyvíjel náš mozek, měly okolo 300 produktů a služeb. Spočítali byste je za pět minut.
Five thousand products -- that's still nothing. Five thousand products -- imagine counting every product category in Cesar Hidalgo's data. Imagine you had one second per product category. In about the length of this session, you would have counted all 5,000. Now imagine doing the same thing for every different type of product on sale in Walmart. There are 100,000 there. It would take you all day. Now imagine trying to count every different specific product and service on sale in a major economy such as Tokyo, London or New York. It's even more difficult in Edinburgh because you have to count all the whisky and the tartan. If you wanted to count every product and service on offer in New York -- there are 10 billion of them -- it would take you 317 years. This is how complex the economy we've created is. And I'm just counting toasters here. I'm not trying to solve the Middle East problem. The complexity here is unbelievable. And just a piece of context -- the societies in which our brains evolved had about 300 products and services. You could count them in five minutes.
To je tedy komplexnost světa, který nás obklopuje. Možná to je důvod, proč je syndrom boha tak lákavý. Láká nás to ustoupit do ústraní a říct: „Nakreslíme si obrázek, přidáme nějaké grafy a máme to, chápeme fungování světa.“ A přitom nechápeme. Nikdy ho nepochopíme. Nesnažím se tu předkládat nějaká nihilistická poselství. Nesnažím se tvrdit, že nemůžeme vyřešit složité problémy složitého světa. Jistěže můžeme. Ale musíme je řešit s pokorou – opustit syndrom všemohoucnosti a využívat techniky k řešení problémů, které fungují. A takové techniky k řešení problémů máme k dispozici. Zkuste mi ukázat úspěšný komplexní systém a já vám ukážu systém, který se vyvinul díky omylům a chybám.
So this is the complexity of the world that surrounds us. This perhaps is why we find the God complex so tempting. We tend to retreat and say, "We can draw a picture, we can post some graphs, we get it, we understand how this works." And we don't. We never do. Now I'm not trying to deliver a nihilistic message here. I'm not trying to say we can't solve complicated problems in a complicated world. We clearly can. But the way we solve them is with humility -- to abandon the God complex and to actually use a problem-solving technique that works. And we have a problem-solving technique that works. Now you show me a successful complex system, and I will show you a system that has evolved through trial and error.
Tady je jeden příklad. Dítě bylo vytvořeno pokusem a chybou. Uznávám, že je to dost nejednoznačné tvrzení. Nejspíše bych ho měl objasnit. Dítě je lidské tělo: vyvinulo se. Co je vývoj? Miliony let změny a výběru, změny a výběru – pokus a omyl, pokus a omyl. A nejsou to jen biologické systémy, které chrlí zázraky díky pokusům a chybám. Můžete je najít i v průmyslovém prostředí.
Here's an example. This baby was produced through trial and error. I realize that's an ambiguous statement. Maybe I should clarify it. This baby is a human body: it evolved. What is evolution? Over millions of years, variation and selection, variation and selection -- trial and error, trial and error. And it's not just biological systems that produce miracles through trial and error. You could use it in an industrial context.
Řekněme, že chcete vyrobit prací prášek. Řekněme, že jste Unilever a chcete vyrobit prací prášek v továrně poblíž Liverpoolu. Jak to uděláte? Máte takhle obrovskou nádrž tekutého pracího prostředku. Napumpujete ho pod vysokým tlakem přes trysku. Vytvoříte mýdlo ve spreji. Sprej uschne. Přemění se v prášek. Spadne na podlahu. Pohrabete ho, dáte ho do kartonových krabic. Prodáte jej v supermarketu. Vyděláte spousty peněz. Jak navrhnete tu trysku? Zdá se být velice důležitá. Když podlehnete syndromu boha, opravdu v sobě kousek boha naleznete. Naleznete v sobě matematika, naleznete v sobě fyzika – někoho kdo rozumí dynamice této tekutiny. A on či ona vypočítá optimální tvar trysky. Unilever to udělal a nefungovalo to – příliš složité. I takovýhle problém byl příliš složitý.
So let's say you wanted to make detergent. Let's say you're Unilever and you want to make detergent in a factory near Liverpool. How do you do it? Well you have this great big tank full of liquid detergent. You pump it at a high pressure through a nozzle. You create a spray of detergent. Then the spray dries. It turns into powder. It falls to the floor. You scoop it up. You put it in cardboard boxes. You sell it at a supermarket. You make lots of money. How do you design that nozzle? It turns out to be very important. Now if you ascribe to the God complex, what you do is you find yourself a little God. You find yourself a mathematician; you find yourself a physicist -- somebody who understands the dynamics of this fluid. And he will, or she will, calculate the optimal design of the nozzle. Now Unilever did this and it didn't work -- too complicated. Even this problem, too complicated.
Ale genetik – profesor Steve Jones – popsal, jak Unilever tento problém nakonec vyřešil – pokusem a chybou, změnou a výběrem. Vezmete trysku a vytvoříte 10 náhodných variant. Zkusíte všech deset a necháte si tu, která funguje nejlépe. Vytvoříte deset variací té jedné. Zkusíte jich všech deset. Necháte si tu, která funguje nejlépe. Vyzkoušíte všech deset variací této. Rozumíte tomu, jak to funguje, že? A po 45 generacích máte úžasnou trysku. Vypadá trošku jako šachová figurka – funguje naprosto bez chybičky. Nemáme tušení, proč to funguje, vůbec žádné. Ve chvíli, kdy se odvrátíte od svého syndromu boha – zkusme tuhle hromadu věcí; zkusme systematicky určit, co funguje a co ne – můžete vyřešit svůj problém.
But the geneticist Professor Steve Jones describes how Unilever actually did solve this problem -- trial and error, variation and selection. You take a nozzle and you create 10 random variations on the nozzle. You try out all 10; you keep the one that works best. You create 10 variations on that one. You try out all 10. You keep the one that works best. You try out 10 variations on that one. You see how this works, right? And after 45 generations, you have this incredible nozzle. It looks a bit like a chess piece -- functions absolutely brilliantly. We have no idea why it works, no idea at all. And the moment you step back from the God complex -- let's just try to have a bunch of stuff; let's have a systematic way of determining what's working and what's not -- you can solve your problem.
Metoda pokusu a omylu je vlastně společná úspěšným institucím mnohem více než se obtěžujeme všimnout si. Slyšeli jsme hodně o tom, jak ekonomiky fungují. Americká ekonomika je stále největší světovou ekonomikou. Jak se tou největší světovou ekonomikou stala? Můžu vám nabídnout nejrůznější fakta a čísla o americké ekonomice, ale myslím, že tím nejhlavnějším je toto: 10 procent amerických podniků ročně zmizí. To je obrovská míra selhání. Je mnohem vyšší než míra selhání třeba Američanů. Deset procent Američanů vám ročně nezmizí. Což nás vede k závěru, že americké podniky selhávají více než Američané sami a tudíž se americké podniky vyvíjejí rychleji než Američané. Nakonec se vyvinou do takového stupně dokonalosti, že si z nás udělají své domácí mazlíčky – (Smích) – pokud tak samozřejmě již neučinili. Občas bych se ani nedivil. Metoda pokus-omyl však vysvětluje tento propastný rozdíl, tuto neuvěřitelnou výkonnost západních ekonomik. Nestalo se to proto, že byste do ředitelny posadili výjimečně schopného člověka. Stalo se to díky pokusům a chybám.
Now this process of trial and error is actually far more common in successful institutions than we care to recognize. And we've heard a lot about how economies function. The U.S. economy is still the world's greatest economy. How did it become the world's greatest economy? I could give you all kinds of facts and figures about the U.S. economy, but I think the most salient one is this: ten percent of American businesses disappear every year. That is a huge failure rate. It's far higher than the failure rate of, say, Americans. Ten percent of Americans don't disappear every year. Which leads us to conclude American businesses fail faster than Americans, and therefore American businesses are evolving faster than Americans. And eventually, they'll have evolved to such a high peak of perfection that they will make us all their pets -- (Laughter) if, of course, they haven't already done so. I sometimes wonder. But it's this process of trial and error that explains this great divergence, this incredible performance of Western economies. It didn't come because you put some incredibly smart person in charge. It's come through trial and error.
Dost jsem o tom teď mluvil v posledních několika měsících a lidé mi občas říkali: „Ale Time, vždyť je to samozřejmé. Samozřejmě že pokusy a omyly jsou důležité. Samozřejmě že experimentování je důležité. Proč tedy všude kolem hlásáš tak samozřejmé věci?“
Now I've been sort of banging on about this for the last couple of months, and people sometimes say to me, "Well Tim, it's kind of obvious. Obviously trial and error is very important. Obviously experimentation is very important. Now why are you just wandering around saying this obvious thing?"
Tak jim říkám – jasně, fajn. Myslíte si, že je to samozřejmé? Začnu to brát za samozřejmé, až školy začnou učit děti, že existují i úlohy, které nemají správnou odpověď. Až jim přestanou dávat seznamy otázek, všechny s nějakou správnou odpovědí. A že je tu nějaká autorita zalezlá za katedrou, která zná veškeré odpovědi. A že když nemůžete přijít na odpověď, že jste automaticky líní či hloupí. Až to školy přestanou pořád dělat, pak ano, uznám, že je samozřejmé, že pokus a omyl jsou dobré věci. Až se zvedne nějaký politik ucházející se o náš hlas a řekne: „Chci napravit naše zdravotnictví. Chci napravit naše školství. Nemám tušení jak. Mám půl tuctu nápadů. Hodlám je vyzkoušet. Možná všechny krachnou. Pak zkusíme nějaké další nápady. Najdeme něco, co bude fungovat. A na tom budeme stavět. Zbavíme se těch, které nefungují.“ Když politik postaví svou kampaň na této základně a – což je důležitější – když voliči jako vy a já budeme ochotni dát takovému politikovi svůj hlas, pak uznám, že je samozřejmé, že pokus a omyl fungují a – díky –
So I say, okay, fine. You think it's obvious? I will admit it's obvious when schools start teaching children that there are some problems that don't have a correct answer. Stop giving them lists of questions every single one of which has an answer. And there's an authority figure in the corner behind the teacher's desk who knows all the answers. And if you can't find the answers, you must be lazy or stupid. When schools stop doing that all the time, I will admit that, yes, it's obvious that trial and error is a good thing. When a politician stands up campaigning for elected office and says, "I want to fix our health system. I want to fix our education system. I have no idea how to do it. I have half a dozen ideas. We're going to test them out. They'll probably all fail. Then we'll test some other ideas out. We'll find some that work. We'll build on those. We'll get rid of the ones that don't." -- when a politician campaigns on that platform, and more importantly, when voters like you and me are willing to vote for that kind of politician, then I will admit that it is obvious that trial and error works, and that -- thank you.
(Potlesk)
(Applause)
– do té doby – do té doby hodlám stále narážet na metodu pokus-omyl a proč bychom se měli zbavit syndromu boha. Protože je zatraceně těžké uznat naši vlastní omylnost. Je to nepříjemné. Archie Cochrane toto chápal jako nikdo jiný. Toto je jeden pokus, který provedl mnoho let po druhé světové válce. Chtěl přijít na kloub otázce, kde by se měli pacienti zotavovat po srdečních příhodách? Měli by se zotavovat na specializované kardiologické jednotce v nemocnici – anebo doma? Kardiologové se ho snažili zarazit. V syndromu boha byli až po uši. Věděli, že jejich nemocnice jsou pro pacienty to pravé. Věděli, že je velmi neetické provádět jakékoli pokusy či experimenty.
Until then, until then I'm going to keep banging on about trial and error and why we should abandon the God complex. Because it's so hard to admit our own fallibility. It's so uncomfortable. And Archie Cochrane understood this as well as anybody. There's this one trial he ran many years after World War II. He wanted to test out the question of, where is it that patients should recover from heart attacks? Should they recover in a specialized cardiac unit in hospital, or should they recover at home? All the cardiac doctors tried to shut him down. They had the God complex in spades. They knew that their hospitals were the right place for patients, and they knew it was very unethical to run any kind of trial or experiment.
Archie nicméně dostal povolení to udělat. Provedl svůj pokus. A poté co pokus nějaký čas běžel, sedl si se svými kolegy ke stolu a řekl: „Tak, pánové, máme nějaké předběžné výsledky. Nejsou statisticky významné. Ale už něco máme. Vyšlo najevo, že jste měli pravdu a já se mýlil. Pro pacienty je nebezpečné zotavovat se z infarktu doma. Měli by být v nemocnici.“ Nastal povyk, všichni doktoři bouchali pěstmi do stolu a říkali: „Vždycky jsme ti říkali, že je to neetické, Archie. Svými klinickými testy zabíjíš lidi. Musíš to hned zastavit. Zastav to hned teď.“ Bylo to velké pozdvižení. Archie ho nechal odeznít. A pak řekl: „Víte, to je velmi zajímavé, pánové, protože když jsem vám dal tabulky s výsledky, prohodil jsem dva sloupce. Vychází najevo, že to vaše nemocnice zabíjí lidi, takže by měli zůstat doma. Chcete test ukončit teď, nebo si počkáme na průkaznější výsledky?“ Zasedačka naprosto ztichla.
Nevertheless, Archie managed to get permission to do this. He ran his trial. And after the trial had been running for a little while, he gathered together all his colleagues around his table, and he said, "Well, gentlemen, we have some preliminary results. They're not statistically significant. But we have something. And it turns out that you're right and I'm wrong. It is dangerous for patients to recover from heart attacks at home. They should be in hospital." And there's this uproar, and all the doctors start pounding the table and saying, "We always said you were unethical, Archie. You're killing people with your clinical trials. You need to shut it down now. Shut it down at once." And there's this huge hubbub. Archie lets it die down. And then he says, "Well that's very interesting, gentlemen, because when I gave you the table of results, I swapped the two columns around. It turns out your hospitals are killing people, and they should be at home. Would you like to close down the trial now, or should we wait until we have robust results?" Tumbleweed rolls through the meeting room.
Ale Cochrane takové věci dělával. A důvod, proč je dělával, byl ten, že rozuměl, jak mnohem lepší to je stát tam a říkat: „Tady v mém malém světě jsem bůh a všemu rozumím. Nechci, aby mé názory někdo zpochybňoval. Nechci, aby mé závěry někdo ověřoval.“ Je mnohem pohodlnější prostě stanovit nějaké pravidlo. Cochrane chápal, že když nejistotu či omylnost vytáhnete na světlo, bolí to. Občas potřebujete spadnout zpátky na zem. Nehodlám předstírat, že je to snadné. Není to snadné. Je to neuvěřitelně bolestivé.
But Cochrane would do that kind of thing. And the reason he would do that kind of thing is because he understood it feels so much better to stand there and say, "Here in my own little world, I am a god, I understand everything. I do not want to have my opinions challenged. I do not want to have my conclusions tested." It feels so much more comfortable simply to lay down the law. Cochrane understood that uncertainty, that fallibility, that being challenged, they hurt. And you sometimes need to be shocked out of that. Now I'm not going to pretend that this is easy. It isn't easy. It's incredibly painful.
Od doby co jsem začal o tomto předmětu mluvit a zabývat se jím ve výzkumu, jsem byl pronásledován něčím, co o tom řekl jeden japonský matematik. Krátce po válce tento mladý muž, Yutaka Taniyama, přišel s ohromnou domněnkou nazvanou Taniyamova-Shimurova domněnka. Ukázalo se, že to byl o několik desítek později zásadní nástroj při dokazování Fermatova posledního teorému. Vlastně že to je vlastně ekvivalent důkazu Fermatova posledního teorému. Když dokážete první, dokážete i ten druhý. Vždycky to ale byla domněnka. Taniyama zkoušel a zkoušel a zkoušel a nikdy se mu nepodařilo dokázat, že je to pravda. Krátce před svými 30. narozeninami v roce 1958 se Yutaka Taniyama sám zabil. Jeho přítel, Goro Shimura – který byl matematik tak jako on – o mnoho desítek let později uvažoval nad Taniyamovým životem. Řekl: „Nebyl příliš pečlivý člověk jako matematik. Dělal spousty chyb. Ale dělal chyby směrem k dobrému. Zkoušel jsem ho napodobit, ale zjistil jsem, že je velmi obtížné dělat dobré chyby.“
And since I started talking about this subject and researching this subject, I've been really haunted by something a Japanese mathematician said on the subject. So shortly after the war, this young man, Yutaka Taniyama, developed this amazing conjecture called the Taniyama-Shimura Conjecture. It turned out to be absolutely instrumental many decades later in proving Fermat's Last Theorem. In fact, it turns out it's equivalent to proving Fermat's Last Theorem. You prove one, you prove the other. But it was always a conjecture. Taniyama tried and tried and tried and he could never prove that it was true. And shortly before his 30th birthday in 1958, Yutaka Taniyama killed himself. His friend, Goro Shimura -- who worked on the mathematics with him -- many decades later, reflected on Taniyama's life. He said, "He was not a very careful person as a mathematician. He made a lot of mistakes. But he made mistakes in a good direction. I tried to emulate him, but I realized it is very difficult to make good mistakes."
Díky.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)