"Dělat dvě věci najednou je jako nedělat ani jednu." Skvělý políček do tváře multitaskingu, že? Citát je často připisován starořímskému spisovateli Publiu Syrusovi, i když, víme jak to chodí, pravděpodobně to nikdy neřekl. Nicméně zajímá mě, je-li tomu skutečně tak? Myslím, že to samozřejmě platí o mailování při večeři nebo smskování při řízení, případně o tweetování během TED Talku. Ale rád bych tvrdil, že pro důležitou činnost, je dělání dvou věcí najednou - nebo tří či dokonce čtyř - přesně tím, k čemu bychom měli směřovat.
"To do two things at once is to do neither." It's a great smackdown of multitasking, isn't it, often attributed to the Roman writer Publilius Syrus, although you know how these things are, he probably never said it. What I'm interested in, though, is -- is it true? I mean, it's obviously true for emailing at the dinner table or texting while driving or possibly for live tweeting at TED Talk, as well. But I'd like to argue that for an important kind of activity, doing two things at once -- or three or even four -- is exactly what we should be aiming for.
Za příklad postačí Albert Einstein. V roce 1905 vydal čtyři pozoruhodné vědecké články. Jeden z nich byl o Brownově pohybu, čímž podal empirický důkaz existence atomů a položil základy matematiky pro velkou část finanční ekonomie. Dalším článkem byla speciální teorie relativity. Další byl o fotoelektrickém efektu, na jeho principu fungují solární panely, skvělá práce. Za tohle mu dali Nobelovu cenu. A čtvrtý představil rovnici, o níž jste možná slyšeli: E se rovná mc na druhou. Tak jak to tedy je s tím neděláním několika věcí najednou?
Look no further than Albert Einstein. In 1905, he published four remarkable scientific papers. One of them was on Brownian motion, it provided empirical evidence that atoms exist, and it laid out the basic mathematics behind most of financial economics. Another one was on the theory of special relativity. Another one was on the photoelectric effect, that's why solar panels work, it's a nice one. Gave him the Nobel prize for that one. And the fourth introduced an equation you might have heard of: E equals mc squared. So, tell me again how you shouldn't do several things at once.
Samozřejmě, pracovat současně na Brownově pohybu, speciální relativitě a fotoelektrickém efektu - není přesně stejný druh multitaskingu jako snapchatting, když sledujete "Westworld". Hodně se liší. A Einstein, inu, Einstein je Einstein, je neopakovatelný, je jedinečný. Ale vzorec chování, který Einstein ukázal, není vůbec jedinečný. Je velmi běžný u vysoce tvůrčích lidí, jak umělců, tak vědců, a rád bych mu dal jméno: zpomalený multitasking.
Now, obviously, working simultaneously on Brownian motion, special relativity and the photoelectric effect -- it's not exactly the same kind of multitasking as Snapchatting while you're watching "Westworld." Very different. And Einstein, yeah, well, Einstein's -- he's Einstein, he's one of a kind, he's unique. But the pattern of behavior that Einstein was demonstrating, that's not unique at all. It's very common among highly creative people, both artists and scientists, and I'd like to give it a name: slow-motion multitasking.
Zpomalený multitasking zdánlivě není intuitivní. To, co zde popisuji, je mít několik souběžných projektů, kdy skáčete mezi tématy dozadu a dopředu podle nálady nebo jak vyžaduje situace. A důvodem, proč se to nezdá intuitivní, je to, že se uchylujeme k multitaskingu ze zoufalství. Spěcháme, chceme vše naráz stihnout. Kdybychom byli ochotni zpomalit multitasking, možná bychom zjistili, že to funguje naprosto brilantně. Před 60 lety začala mladá psycholožka jménem Bernice Eidusonová dlouhý výzkumný projekt o osobnostech a pracovních návycích předních 40 vědců. Einstein byl již po smrti, ale další čtyři, které studovala, získali Nobelovu cenu, mezi nimi Linus Pauling a Richard Feynman. Výzkum pokračoval po desetiletí, ve skutečnosti pokračoval i poté, co profesorka Eidusonová zemřela. A jednou z otázek, na které odpověděl, bylo: "Jak to, že někteří vědci dokážou produkovat důležitou činnost po celý svůj život?" V čem jsou tak zvláštní? Je to jejich osobnost? Jsou to jejich dovednosti? Jejich každodenní rutina?
Slow-motion multitasking feels like a counterintuitive idea. What I'm describing here is having multiple projects on the go at the same time, and you move backwards and forwards between topics as the mood takes you, or as the situation demands. But the reason it seems counterintuitive is because we're used to lapsing into multitasking out of desperation. We're in a hurry, we want to do everything at once. If we were willing to slow multitasking down, we might find that it works quite brilliantly. Sixty years ago, a young psychologist by the name of Bernice Eiduson began a long research project into the personalities and the working habits of 40 leading scientists. Einstein was already dead, but four of her subjects won Nobel prizes, including Linus Pauling and Richard Feynman. The research went on for decades, in fact, it continued even after professor Eiduson herself had died. And one of the questions that it answered was, "How is it that some scientists are able to go on producing important work right through their lives?" What is it about these people? Is it their personality, is it their skill set, their daily routines, what?
Vzorec, který se objevil, byl jasný a myslím, že pro některé překvapující. Nejlepší vědci stále měnili předmět zájmu. V průběhu svého prvního sta vědeckých prací měnili stále témata. Chcete zkusit hádat jak často? Třikrát? Pětkrát? Ne, nejkreativnější z vědců změnili téma v průměru 43krát v průběhu svého prvního sta výzkumných prací. Zdá se, že tajemstvím tvořivosti je zpomalený multitasking. Výzkum Eidusonové naznačuje, že je potřeba s multitaskingem počítat a připomínat si, jak užitečný může být. A není jediná, kdo to objevil. Různí badatelé, kteří různými metodami studovali vysoce kreativní lidi, zjistili, že mívají velmi často rozpracovaných více projektů najednou a oproti většině z nás také častěji mívají seriózní záliby. Zpomalený multitasking je u kreativních lidí všudypřítomný. Čím to?
Well, a pattern that emerged was clear, and I think to some people surprising. The top scientists kept changing the subject. They would shift topics repeatedly during their first 100 published research papers. Do you want to guess how often? Three times? Five times? No. On average, the most enduringly creative scientists switched topics 43 times in their first 100 research papers. Seems that the secret to creativity is multitasking in slow motion. Eiduson's research suggests we need to reclaim multitasking and remind ourselves how powerful it can be. And she's not the only person to have found this. Different researchers, using different methods to study different highly creative people have found that very often they have multiple projects in progress at the same time, and they're also far more likely than most of us to have serious hobbies. Slow-motion multitasking among creative people is ubiquitous. So, why?
Myslím, že existují tři důvody. První je ten nejjednodušší: Kreativita často přichází, když ideu přesunete do jiného kontextu. Je snadnější přemýšlet mimo obvyklý rámec, pokud jej často opouštíte. Jako příklad si uveďme moment prvotního prozření. Archimédés se potýká s obtížným problémem. A v mžiku si uvědomí, že ho může vyřešit pomocí výtlaku vody. A pokud tomu příběhu věříte, napadá ho to, když se myje ve vaně, ponořuje se a pozoruje, jak se hladina vody pohybuje. Pokud řešení problému při koupání není multitasking, tak nevím co jiného.
I think there are three reasons. And the first is the simplest. Creativity often comes when you take an idea from its original context and you move it somewhere else. It's easier to think outside the box if you spend your time clambering from one box into another. For an example of this, consider the original eureka moment. Archimedes -- he's wrestling with a difficult problem. And he realizes, in a flash, he can solve it, using the displacement of water. And if you believe the story, this idea comes to him as he's taking a bath, lowering himself in, and he's watching the water level rise and fall. And if solving a problem while having a bath isn't multitasking, I don't know what is.
Druhý důvod, proč může multitasking fungovat, je, že naučením se jedné věci dobře vám může často pomoci dělat něco jiného. Každý sportovec vám může říct o výhodách křížového tréninku. Je také možné takto trénovat svou mysl. Před několika lety vzali vědci 18 náhodně vybraných studentů medicíny a zapsali je do kurzu v Muzeu umění ve Filadelfii, kde se učili kritizovat a analyzovat umělecká díla. A na konci kurzu proběhlo srovnání s kontrolní skupinou jejich kolegů studentů medicíny. A ti, kteří absolvovali umělecký kurz, se podstatně zlepšili v činnostech jako je diagnostika onemocnění oka analyzováním fotografií. Byli by z nich lepší očaři. Takže pokud chceme být lepší v tom, co děláme, měli bychom strávit nějaký čas děláním něčeho jiného, i tehdy, když se zdá, že oba obory jsou zcela odlišné, jako oftalmologie a dějiny umění.
The second reason that multitasking can work is that learning to do one thing well can often help you do something else. Any athlete can tell you about the benefits of cross-training. It's possible to cross-train your mind, too. A few years ago, researchers took 18 randomly chosen medical students and they enrolled them in a course at the Philadelphia Museum of Art, where they learned to criticize and analyze works of visual art. And at the end of the course, these students were compared with a control group of their fellow medical students. And the ones who had taken the art course had become substantially better at performing tasks such as diagnosing diseases of the eye by analyzing photographs. They'd become better eye doctors. So if we want to become better at what we do, maybe we should spend some time doing something else, even if the two fields appear to be as completely distinct as ophthalmology and the history of art.
A pokud byste chtěli příklad, co takhle méně odstrašující příklad než Einstein? OK. Michael Crichton, autor Jurského parku a Pohotovosti V sedmdesátých letech studoval původně medicínu, ale poté psal romány a režíroval původní film Westworld. Ale také, a to je méně známo, psal literaturu faktu, o umění, o medicíně, o počítačovém programování. V roce 1995 si užil plodů vší této mnohotvárnosti, když napsal komerčně nejúspěšnější knihu. A komerčně nejúspěšnější televizní seriál. A komerčně nejúspěšnější film. V roce 1996 si to všechno zopakoval.
And if you'd like an example of this, should we go for a less intimidating example than Einstein? OK. Michael Crichton, creator of "Jurassic Park" and "E.R." So in the 1970s, he originally trained as a doctor, but then he wrote novels and he directed the original "Westworld" movie. But also, and this is less well-known, he also wrote nonfiction books, about art, about medicine, about computer programming. So in 1995, he enjoyed the fruits of all this variety by penning the world's most commercially successful book. And the world's most commercially successful TV series. And the world's most commercially successful movie. In 1996, he did it all over again.
A máme tu třetí důvod, proč zpomalený multitasking může pomoci při řešení problémů. Může se nám hodit, když nevíme jak dál. To se nemůže stát nenadále. Takže si představte ten pocit, když luštíte křížovku a nemůžete najít odpověď, a nemůžete to proto, protože vám v hlavě uvízla špatná odpověď. Je to velmi snadné - prostě udělejte něco jiného. Znáte to, přepnete téma, změníte kontext, zapomenete na špatnou odpověď, a to dá prostor správné odpovědi, aby vytanula na mysli.
There's a third reason why slow-motion multitasking can help us solve problems. It can provide assistance when we're stuck. This can't happen in an instant. So, imagine that feeling of working on a crossword puzzle and you can't figure out the answer, and the reason you can't is because the wrong answer is stuck in your head. It's very easy -- just go and do something else. You know, switch topics, switch context, you'll forget the wrong answer and that gives the right answer space to pop into the front of your mind.
Ale v pomalejším časovém měřítku, což mne zajímá, je zásek mnohem vážnější věc. Je vám odmítnuto financování, vaše buněčné kultury nerostou, vaše rakety padají. Nikdo vám nechce vydat fantasy román o škole čarodějů. Nebo možná jen nemůžete najít řešení problému, na kterém pracujete. A to, že nevíme jak dál, znamená blok, stres, možná i depresi. Pokud však máte jiný vzrušující, náročný projekt, na kterém pracujete, zásek je jen příležitostí dělat něco jiného.
But on the slower timescale that interests me, being stuck is a much more serious thing. You get turned down for funding. Your cell cultures won't grow, your rockets keep crashing. Nobody wants to publish you fantasy novel about a school for wizards. Or maybe you just can't find the solution to the problem that you're working on. And being stuck like that means stasis, stress, possibly even depression. But if you have another exciting, challenging project to work on, being stuck on one is just an opportunity to do something else.
Každý někdy neví jak dál, dokonce i Albert Einstein. Deset let od výchozího, zázračného roku, který jsem popsal, sestavoval Einstein části své teorie obecné relativity, svého největšího úspěchu. A byl vyčerpaný. A tak se obrátil ke snadnějšímu problému. Popsal stimulovanou emisi záření. Což, jak možná víte, je pismeno S ve slově laser. Tím položil teoretické základy vlastností laserových paprsků a během toho se odpočinutý vrací k obecné relativitě. Vidí, co teorie naznačuje - že vesmír není statický. Rozpíná se. Je to tak ohromující myšlenka, že jí Einstein dlouhá léta nechce uvěřit. Podívejte, pokud se zaseknete a jste u toho schopni rozjet teorii laserových paprsků, tak jste ve skvělé formě.
We could all get stuck sometimes, even Albert Einstein. Ten years after the original, miraculous year that I described, Einstein was putting together the pieces of his theory of general relativity, his greatest achievement. And he was exhausted. And so he turned to an easier problem. He proposed the stimulated emission of radiation. Which, as you may know, is the S in laser. So he's laying down the theoretical foundation for the laser beam, and then, while he's doing that, he moves back to general relativity, and he's refreshed. He sees what the theory implies -- that the universe isn't static. It's expanding. It's an idea so staggering, Einstein can't bring himself to believe it for years. Look, if you get stuck and you get the ball rolling on laser beams, you're in pretty good shape.
(smích)
(Laughter)
Takže, to byly argumenty pro zpomalený multitasking. Ale neslibuji, že z vás udělá Einsteina. Dokonce ani neslibuji, že z vás bude Michael Crichton. Ale je to efektní způsob, jak si uspořádat náš tvůrčí život.
So, that's the case for slow-motion multitasking. And I'm not promising that it's going to turn you into Einstein. I'm not even promising it's going to turn you into Michael Crichton. But it is a powerful way to organize our creative lives.
Ale je tu problém. Jak všechny ty projekty nastavit, aby vás naprosto nezahltily? Jak všechny ty myšlenky udržet v hlavě? Je zde jednoduché, praktické řešení od velké americké choreografky Twyly Tharpové. V posledních desetiletích rušila hranice, míchala žánry, dostávala ceny, dokázala zatancovat na cokoli, od Philipa Glassa po Billyho Joela. Napsala tři knihy. Myslím, že používá zpomalený multitasking, určitě ano. Říká: "Musíte být všestranně zaměření. Proč něco odmítat? Musíte být vším." A její metoda, jak zabránit tomu, aby vás všechny ty různorodé projekty nezahltily, je jednoduchá. Přidělí každému projektu velkou lepenkovou krabici, na stranu krabice napíše název projektu a dovnitř hodí DVD a knihy, výstřížky časopisů, divadelní programy, předměty, opravdu cokoli, co bylo zdrojem tvůrčí inspirace. A píše: "Krabice pro mě znamená, že se nemusím bát, že zapomenu. Jednou z největších obav tvůrčího člověka je, že se nějaká skvělá myšlenka ztratí, protože jste si ji nezapsali a nedali na bezpečné místo. Já se toho neobávám, protože vím, kde ji najdu. Všechno je v krabici." Podobně se dají uchovávat i jiné nápady, buď ve skutečných krabicích nebo v jejich digitálních ekvivalentech.
But there's a problem. How do we stop all of these projects becoming completely overwhelming? How do we keep all these ideas straight in our minds? Well, here's a simple solution, a practical solution from the great American choreographer, Twyla Tharp. Over the last few decades, she's blurred boundaries, mixed genres, won prizes, danced to the music of everybody, from Philip Glass to Billy Joel. She's written three books. I mean, she's a slow-motion multitasker, of course she is. She says, "You have to be all things. Why exclude? You have to be everything." And Tharp's method for preventing all of these different projects from becoming overwhelming is a simple one. She gives each project a big cardboard box, writes the name of the project on the side of the box. And into it, she tosses DVDs and books, magazine cuttings, theater programs, physical objects, really anything that's provided a source of creative inspiration. And she writes, "The box means I never have to worry about forgetting. One of the biggest fears for a creative person is that some brilliant idea will get lost because you didn't write it down and put it in a safe place. I don't worry about that. Because I know where to find it. It's all in the box." You can manage many ideas like this, either in physical boxes or in their digital equivalents.
Chtěl bych vás proto vyzvat, abyste přijali umění zpomaleného multitaskingu. Ne proto, že spěcháte, ale proto, že vůbec není kam spěchat.
So, I would like to urge you to embrace the art of slow-motion multitasking. Not because you're in a hurry, but because you're in no hurry at all.
A chci vám dát jeden poslední příklad, můj oblíbený příklad. Charles Darwin. Muž, jehož zpomalený multitasking je tak ohromující, že potřebuji diagram, abych vám to všechno vysvětlil.
And I want to give you one final example, my favorite example. Charles Darwin. A man whose slow-burning multitasking is so staggering, I need a diagram to explain it all to you.
Víme, co Darwin dělal v různých obdobích, protože výzkumníci v oboru kreativity, Howard Gruber a Sara Davisová, analyzovali jeho deníky a zápisníky. Když v 18 vyšel ze školy, zajímal se zpočátku o dvě disciplíny, zoologii a geologii. Brzy nato se přihlásil jako přírodovědec na loď Beagle. To je loď, které nakonec trvalo pět let, než po jižních oceánech obeplula Zemi. Zastavila se na Galapágách a proplula Indickým oceánem. Když byl na Beagle, začal zkoumat korálové útesy. To je dobrá synergie mezi jeho dvěma zájmy o zoologii a geologii a začíná přemýšlet o pomalých procesech. A když se vrátí z cesty, jeho zájmy se rozšiřují ještě dále o psychologii a botaniku; po zbytek svého života se pohybuje sem a tam mezi těmito různými obory. Nikdy žádný z nich zcela neopustil.
We know what Darwin was doing at different times, because the creativity researchers Howard Gruber and Sara Davis have analyzed his diaries and his notebooks. So, when he left school, age of 18, he was initially interested in two fields, zoology and geology. Pretty soon, he signed up to be the onboard naturalist on the "Beagle." This is the ship that eventually took five years to sail all the way around the southern oceans of the Earth, stopping at the Galápagos, passing through the Indian ocean. While he was on the "Beagle," he began researching coral reefs. This is a great synergy between his two interests in zoology and geology, and it starts to get him thinking about slow processes. But when he gets back from the voyage, his interests start to expand even further: psychology, botany; for the rest of his life, he's moving backwards and forwards between these different fields. He never quite abandons any of them.
V roce 1837 začal pracovat na dvou velmi zajímavých projektech. Jedním z nich byly žížaly. Druhým byl malý zápisník, který nazval "Transmutace druhů". Pak Darwin začal studovat můj obor, ekonomii. Čte knihu od ekonoma Thomase Malthuse. A zažívá moment prozření. V mžiku si uvědomí, jak se mohou objevovat a pomalu vyvíjet druhy, a to prostřednictvím procesu přežívání nejschopnějších. Všechno k němu přichází a on si vše zapisuje. Každý důležitý prvek teorie evoluce, do toho zápisníku.
In 1837, he begins work on two very interesting projects. One of them: earthworms. The other, a little notebook which he titles "The transmutation of species." Then, Darwin starts studying my field, economics. He reads a book by the economist Thomas Malthus. And he has his eureka moment. In a flash, he realizes how species could emerge and evolve slowly, through this process of the survival of the fittest. It all comes to him, he writes it all down, every single important element of the theory of evolution, in that notebook.
Ale pak se objevil nový projekt. Narodil se mu syn William. Tu se naskýtá přirozený pokus, může sledovat vývoj dítěte. Darwin si začne okamžitě dělat poznámky. Samozřejmě, pořád pracuje na teorii evoluce a také - vývoji dítěte. Ale během toho si uvědomuje, že by potřeboval vědět víc o taxonomii. Takže ji začal studovat. A nakonec se po osmi letech stal předním světovým odborníkem na svijonožce.
But then, a new project. His son William is born. Well, there's a natural experiment right there, you get to observe the development of a human infant. So immediately, Darwin starts making notes. Now, of course, he's still working on the theory of evolution and the development of the human infant. But during all of this, he realizes he doesn't really know enough about taxonomy. So he starts studying that. And in the end, he spends eight years becoming the world's leading expert on barnacles.
Pak přišel "Přírodní výběr". Knihu, na které pracoval celý život, nikdy nedokončí. "Původ druhů" je konečně publikován 20 let poté, co Darwin zveřejnil všechny základní prvky. Následuje kontroverzní kniha "O původu člověka". A pak kniha o vývoji dítěte. Pro tu se inspiroval, když viděl svého syna Williama, jak se před ním batolil po podlaze obývacího pokoje. Když kniha vyšla, bylo Williamovi 37 let. A po celou tu dobu pracuje Darwin na žížalách. Kulečníkovou místnost zaplnil žížalami v hrncích se skleněnými víky. Osvětluje je, aby zjistil, zda budou reagovat. Dává k nim horký pohrabáč, aby zjistil, zda se neodplazí. Žvýká tabák a -
Then, "Natural Selection." A book that he's to continue working on for his entire life, he never finishes it. "Origin of Species" is finally published 20 years after Darwin set out all the basic elements. Then, the "Descent of Man," controversial book. And then, the book about the development of the human infant. The one that was inspired when he could see his son, William, crawling on the sitting room floor in front of him. When the book was published, William was 37 years old. And all this time, Darwin's working on earthworms. He fills his billiard room with earthworms in pots, with glass covers. He shines lights on them, to see if they'll respond. He holds a hot poker next to them, to see if they move away. He chews tobacco and --
(fouká)
(Blows)
Fouká na žížaly, aby zjistil, zda mají čich. Dokonce žížalám hraje na fagot.
He blows on the earthworms to see if they have a sense of smell. He even plays the bassoon at the earthworms.
Rád si toho skvělého muže představuji, jak je unavený, ve stresu, znepokojený obavou o přijetí své knihy "O původu člověka". Vy nebo já se přihlásíme na Facebook nebo zapneme televizi. Darwin zajde do kulečníkové místnosti, aby relaxoval intenzivním studiem žížal. A proto je příznačné, že jedním z jeho posledních velkých děl je "Tvorba humusu činností červů".
I like to think of this great man when he's tired, he's stressed, he's anxious about the reception of his book "The Descent of Man." You or I might log into Facebook or turn on the television. Darwin would go into the billiard room to relax by studying the earthworms intensely. And that's why it's appropriate that one of his last great works is the "Formation of Vegetable Mould Through The Action of Worms."
(smích)
(Laughter)
Na této knize pracoval 44 let. Nežijeme už v 19. století. Nemyslím si, že by někdo z nás mohl sedět nad svými uměleckými nebo vědeckými projekty 44 let. Ale od skvělých zpomalených multitaskerů se můžeme leccos naučit. Od Einsteina a Darwina po Michaela Crichtona a Twylu Tharpovou. Zdá se, že nám moderní svět nabízí volbu. Pokud nejsme ochotni skákat z jedné záložky prohlížeče na druhou, musíme žít jako poustevníci. Zaměřme se na jednu věc, abychom vyloučili vše ostatní. Myslím, že to je falešné dilema. Můžeme dělat víc věcí naráz a uvolnit tak naši přirozenou tvořivost. Musíme jen zpomalit.
He worked upon that book for 44 years. We don't live in the 19th century anymore. I don't think any of us could sit on our creative or scientific projects for 44 years. But we do have something to learn from the great slow-motion multitaskers. From Einstein and Darwin to Michael Crichton and Twyla Tharp. The modern world seems to present us with a choice. If we're not going to fast-twitch from browser window to browser window, we have to live like a hermit, focus on one thing to the exclusion of everything else. I think that's a false dilemma. We can make multitasking work for us, unleashing our natural creativity. We just need to slow it down.
Takže... Udělejte si seznam svých projektů. Odložte telefon. Vyberte pár lepenkových krabic a pusťte se do práce.
So ... Make a list of your projects. Put down your phone. Pick up a couple of cardboard boxes. And get to work.
Děkuji mnohokrát.
Thank you very much.
(potlesk)
(Applause)