[Přednáška popisuje sexuální násilí. Zvažte, zda budete pokračovat.]
[This talk contains graphic language and descriptions of sexual violence
Tom Stranger: V roce 1996, když mi bylo osmnáct let,
Viewer discretion is advised]
jsem měl skvělou příležitost jet na mezinárodní výměnný pobyt. Jsem Australan, který kupodivu preferuje mrazivě chladné počasí, a tak mě při vstupu do letadla na Island naplňoval pocit nadšení, ale i smutku, hned poté co jsem se rozloučil se svými rodiči a bratry. Přivítala mě milá islandská rodina, která mě vzala na túru, a ukázala mi, jak porozumět melodickému islandskému jazyku. Zpočátku jsem trochu bojoval se steskem po domově. Po škole jsem jezdil na snowboardu a hodně jsem spal. Dvě hodiny chemie v jazyce, kterému ještě zcela nerozumíte, je docela uspávající.
Tom Stranger: In 1996, when I was 18 years old, I had the golden opportunity to go on an international exchange program. Ironically I'm an Australian who prefers proper icy cold weather, so I was both excited and tearful when I got on a plane to Iceland, after just having farewelled my parents and brothers goodbye. I was welcomed into the home of a beautiful Icelandic family who took me hiking, and helped me get a grasp of the melodic Icelandic language. I struggled a bit with the initial period of homesickness. I snowboarded after school, and I slept a lot. Two hours of chemistry class in a language that you don't yet fully understand can be a pretty good sedative.
(smích)
(Laughter)
Můj učitel mi doporučil, abych zkusil školní divadlo a trochu se zapojil do kolektivu. Nakonec jsem sice v té hře nehrál, ale potkal jsem tam Thordis. Prožili jsme krásný teenagerský románek a scházeli se na obědě, abychom se mohli držet za ruce a procházet se starým centrem Reykjavíku. Seznámil jsem se s její laskavou rodinou a ona poznala mé přátele. Náš vztah se slibně rozvíjel už více než měsíc, když se na naší škole konal vánoční ples.
My teacher recommended I try out for the school play, just to get me a bit more socially active. It turns out I didn't end up being part of the play, but through it I met Thordis. We shared a lovely teenage romance, and we'd meet at lunchtimes to just hold hands and walk around old downtown Reykjavík. I met her welcoming family, and she met my friends. We'd been in a budding relationship for a bit over a month when our school's Christmas Ball was held.
Thordis Elva: Bylo mi šestnáct a poprvé jsem se zamilovala. To, že jsme šli na ten vánoční ples, bylo veřejným potvrzením našeho vztahu a připadla jsem si jako ta nejšťastnější holka na světě. Už ne jako dítě, ale jako mladá žena. Povzbuzena nově nalezenou dospělostí jsem ten večer přirozeně také poprvé zkusila pít rum, Nebyl to dobrý nápad. Udělalo se mi hrozně špatně, mezi křečovitými záchvaty zvracení jsem se probírala a upadala do bezvědomí. Ochranka mi chtěla zavolat sanitku, ale Tom, jako můj rytíř v lesklé zbroji, jim řekl, že mě vezme domů.
Thordis Elva: I was 16 and in love for the first time. Going together to the Christmas dance was a public confirmation of our relationship, and I felt like the luckiest girl in the world. No longer a child, but a young woman. High on my newfound maturity, I felt it was only natural to try drinking rum for the first time that night, too. That was a bad idea. I became very ill, drifting in and out of consciousness in between spasms of convulsive vomiting. The security guards wanted to call me an ambulance, but Tom acted as my knight in shining armor, and told them he'd take me home.
Bylo to jako v pohádce – vzal mě do svých silných paží a uložil mě do bezpečí mé postele. Ale můj vděk, který jsem k němu cítila, se brzy změnil v horor, když mně začal svlékat šaty a lehl si na mě. V hlavě se mi vyjasnilo, ale moje tělo bylo stále příliš slabé, abych se bránila, ta bolest byla omračující. Myslela jsem, že se rozpůlím vedví. Abych zůstala při smyslech, počítala jsem v duchu vteřiny na budíku. A od té noci vím, že dvě hodiny trvají sedm tisíc a dvě stě vteřin.
It was like a fairy tale, his strong arms around me, laying me in the safety of my bed. But the gratitude that I felt towards him soon turned to horror as he proceeded to take off my clothes and get on top of me. My head had cleared up, but my body was still too weak to fight back, and the pain was blinding. I thought I'd be severed in two. In order to stay sane, I silently counted the seconds on my alarm clock. And ever since that night, I've known that there are 7,200 seconds in two hours.
Přestože jsem několik dnů kulhala a několik týdnů proplakala, tento incident mi nepřipomínal znásilnění, jaké jsem znala z televize. Tom nebyl ozbrojený šílenec, byl to můj kluk. Nestalo se to v tmavé uličce, stalo se to v mé vlastní posteli. Než mi došlo, že se jednalo o znásilnění, jeho výměnný pobyt skončil a on odjel zpět do Austrálie. Říkala jsem si, že nemá smysl zabývat se tím, co se stalo. A kromě toho to asi musela být i moje chyba.
Despite limping for days and crying for weeks, this incident didn't fit my ideas about rape like I'd seen on TV. Tom wasn't an armed lunatic; he was my boyfriend. And it didn't happen in a seedy alleyway, it happened in my own bed. By the time I could identify what had happened to me as rape, he had completed his exchange program and left for Australia. So I told myself it was pointless to address what had happened. And besides, it had to have been my fault, somehow.
Byla jsem vychována ve světě, kde se děvčata učí, že jsou znásilněna z nějakého důvodu. Buď mají příliš krátkou sukni nebo se příliš vyzývavě usmívají, nebo je z jejich dechu cítit alkohol. Já jsem byla vinna ze všech těchto věcí, takže to přece byla moje hanba. Trvalo mi roky, než jsem si uvědomila, že tu noc mohla znásilnění zabránit jen jedna věc, a nebyla to moje sukně, nebyl to můj úsměv, nebyla to moje dětská důvěřivost. Jediná věc, která mohla zabránit tomu znásilnění oné noci, byl ten člověk, který mě znásilnil ‒ kdyby zastavil sám sebe.
I was raised in a world where girls are taught that they get raped for a reason. Their skirt was too short, their smile was too wide, their breath smelled of alcohol. And I was guilty of all of those things, so the shame had to be mine. It took me years to realize that only one thing could have stopped me from being raped that night, and it wasn't my skirt, it wasn't my smile, it wasn't my childish trust. The only thing that could've stopped me from being raped that night is the man who raped me -- had he stopped himself.
TS: Matně si vzpomínám na následující den: na následky způsobené alkoholem, určitou prázdnotu, kterou jsem se snažil potlačit. Nic víc. Před Thordidinými dveřmi jsem se ale neukázal. Je důležité podotknout, že jsem neviděl, co můj čin znamená. Slovo znásilnění mi neznělo hlavou, jak by bývalo mělo, a netrápil jsem se vzpomínkami na předešlou noc. Nebylo to ani tak vědomé odmítání, spíš to bylo, jako bych si vůbec nedokázal přiznat realitu. Moje definice mého jednání zcela vyvrátily jakékoliv uznání neskutečného traumatu, které jsem Thordis způsobil. Abych byl upřímný, během následujících dní, když jsem ten čin spáchal, jsem to celé v sobě zapřel. Popíral jsem pravdu a přesvědčoval sám sebe, že to byl sex, a ne znásilnění. A to je lež, za kterou jsem se cítil nesmírně vinen.
TS: I have vague memories of the next day: the after effects of drinking, a certain hollowness that I tried to stifle. Nothing more. But I didn't show up at Thordis's door. It is important to now state that I didn't see my deed for what it was. The word "rape" didn't echo around my mind as it should've, and I wasn't crucifying myself with memories of the night before. It wasn't so much a conscious refusal, it was more like any acknowledgment of reality was forbidden. My definition of my actions completely refuted any recognition of the immense trauma I caused Thordis. To be honest, I repudiated the entire act in the days afterwards and when I was committing it. I disavowed the truth by convincing myself it was sex and not rape. And this is a lie I've felt spine-bending guilt for.
Pár dní nato jsem se s Thordis rozešel a když jsem ji pak ještě vídal, než skončil můj rok na Islandu, pokaždé jsem v srdci cítil hlubokou sklíčenost. V hloubi duše jsem věděl, že jsem udělal něco nesmírně špatného. Ale aniž bych to zamýšlel, hluboko jsem ty myšlenky pohřbil a zasypal je kamením.
I broke up with Thordis a couple of days later, and then saw her a number of times during the remainder of my year in Iceland, feeling a sharp stab of heavyheartedness each time. Deep down, I knew I'd done something immeasurably wrong. But without planning it, I sunk the memories deep, and then I tied a rock to them.
Následovalo devítileté období, které by se dalo nazvat jako „popírání a útěk“. Když jsem měl příležitost rozpoznat, jaká muka jsem způsobil, rychle jsem ji zahnal. Buď to bylo rozptýlením, užíváním drog, vyhledáváním adrenalinu nebo důsledným hlídáním vnitřního hlasu. Nechtěl jsem zůstávat v klidu a tichu.
What followed is a nine-year period that can best be titled as "Denial and Running." When I got a chance to identify the real torment that I caused, I didn't stand still long enough to do so. Whether it be via distraction, substance use, thrill-seeking or the scrupulous policing of my inner speak, I refused to be static and silent.
A s tím přehlušováním jsem také intenzivně čerpal z ostatních oblastí života, abych si ujasnil, kdo vlastně jsem. Byl jsem surfařem, studentem sociálních věd kamarádem dobrých lidí, milovaným bratrem a synem, průvodcem v přírodě a také jsem pracoval s mládeží. Pevně jsem se upnul k představě, že nejsem špatným člověkem. Nemyslel jsem si, že mám takovou povahu. Myslel jsem, že mě utvářelo něco jiného. Když jsem vyrůstal, moje rozvětvená laskavá rodina, moje vzory a lidé mně blízcí byli laskaví a upřímní v projevech úcty prokazované ženám. Trvalo mi dlouho, než jsem se přinutil podívat do temného kouta své duše a začal si klást otázky.
And with this noise, I also drew heavily upon other parts of my life to construct a picture of who I was. I was a surfer, a social science student, a friend to good people, a loved brother and son, an outdoor recreation guide, and eventually, a youth worker. I gripped tight to the simple notion that I wasn't a bad person. I didn't think I had this in my bones. I thought I was made up of something else. In my nurtured upbringing, my loving extended family and role models, people close to me were warm and genuine in their respect shown towards women. It took me a long time to stare down this dark corner of myself, and to ask it questions.
TE: Devět let po tom vánočním plese, to mi bylo 25, jsem byla na pokraji zhroucení. Má sebeúcta byla pohřbena pod tíhou zdrcujícího mlčení, které mě izolovalo od všech, na kterých mi záleželo, sžíral mě bláhový hněv a vztek, který jsem vylévala sama na sebe.
TE: Nine years after the Christmas dance, I was 25 years old, and headed straight for a nervous breakdown. My self-worth was buried under a soul-crushing load of silence that isolated me from everyone that I cared about, and I was consumed with misplaced hatred and anger that I took out on myself.
Jednou jsem po hádce s milovaným člověkem se slzami v očích vylétla ze dveří a zabloudila do kavárny, kde jsem poprosila obsluhu o pero. Vždy jsem s sebou nosila zápisník a tvrdila, že ho mám na zaznamenání nápadů ve chvílích inspirace, ale popravdě jsem si s ním stále jen nervózně pohrávala, protože když jsem byla v klidu, přistihla jsem se, jak znovu počítám vteřiny. Ale ten den jsem s úžasem sledovala, jak se mi z pera hrnou slova do nejdůležitějšího dopisu, jaký jsem kdy napsala, adresovaném Tomovi. Mezi řádky o násilí, jakému mě vystavil, na mě zírala slova „chci najít odpuštění,“ která nejvíce překvapila mě samotnou. Ale v hloubi duše jsem si uvědomila, že je to cesta ven z mého utrpení, protože bez ohledu na to, jestli si zasloužil moje odpuštění, já jsem si zasloužila klid. Období mojí hanby bylo pryč.
One day, I stormed out of the door in tears after a fight with a loved one, and I wandered into a café, where I asked the waitress for a pen. I always had a notebook with me, claiming that it was to jot down ideas in moments of inspiration, but the truth was that I needed to be constantly fidgeting, because in moments of stillness, I found myself counting seconds again. But that day, I watched in wonder as the words streamed out of my pen, forming the most pivotal letter I've ever written, addressed to Tom. Along with an account of the violence that he subjected me to, the words, "I want to find forgiveness" stared back at me, surprising nobody more than myself. But deep down I realized that this was my way out of my suffering, because regardless of whether or not he deserved my forgiveness, I deserved peace. My era of shame was over.
Před odesláním dopisu jsem se připravila na všechny možné negativní odpovědi a na to, co bylo nejpravděpodobnější – že vůbec neodpoví. Jedinou odpovědí, na kterou jsem nepřipravila, byla ta, kterou jsem obdržela – Tomovu písemnou zpověď plnou upřímné lítosti. Ukázalo se, že i on byl uvězněn v mlčení. Tím začalo naše osmileté dopisování, které, bůh ví, nebylo nikdy jednoduché, ale bylo vždy upřímné. Ulevilo se mi od tíhy, kterou jsem neprávem nosila na ramenou, a on se na oplátku z celého srdce doznal k tomu, co udělal. Naše dopisování se stalo platformou, na které jsme rozebírali následky té noci, a bylo v něm všechno, od extrémně bolestivých až po nesmírně hojivá slova.
Before sending the letter, I prepared myself for all kinds of negative responses, or what I found likeliest: no response whatsoever. The only outcome that I didn't prepare myself for was the one that I then got -- a typed confession from Tom, full of disarming regret. As it turns out, he, too, had been imprisoned by silence. And this marked the start of an eight-year-long correspondence that God knows was never easy, but always honest. I relieved myself of the burdens that I'd wrongfully shouldered, and he, in turn, wholeheartedly owned up to what he'd done. Our written exchanges became a platform to dissect the consequences of that night, and they were everything from gut-wrenching to healing beyond words.
Ale tím pro mě debata neskončila. Snad protože mi e-maily nepřipadaly dostatečně osobní nebo protože je snadné být statečná, když se skrýváte za obrazovkou počítače na druhé straně planety. Jenže jsme zahájili dialog a já jsem cítila, že je nutné dopátrat se až do konce. Po osmi letech dopisování a téměř šestnácti letech od té strašné noci, jsem sebrala odvahu, abych navrhla odvážnou myšlenku – abychom se osobně setkali a postavili se naší minulosti jednou provždy.
And yet, it didn't bring about closure for me. Perhaps because the email format didn't feel personal enough, perhaps because it's easy to be brave when you're hiding behind a computer screen on the other side of the planet. But we'd begun a dialogue that I felt was necessary to explore to its fullest. So, after eight years of writing, and nearly 16 years after that dire night, I mustered the courage to propose a wild idea: that we'd meet up in person and face our past once and for all.
TS: Island a Austrálie jsou zeměpisně na obrácené straně. Na půli cesty mezi nimi je Jižní Afrika. Rozhodli jsem se pro Kapské město, a tam jsme se na týden setkali. Město samotné se ukázalo být neuvěřitelně důležitým prostředím pro usmíření a odpuštění. Nikde jinde nebylo usmíření a sbližování tolik prověřeno jako v Jižní Africe. Jihoafričané se jako národ snažili zůstat věrni své minulosti a naslouchat význačným lidem své historie. Toto jen umocnilo vliv, který na nás Kapské město mělo.
TS: Iceland and Australia are geographically like this. In the middle of the two is South Africa. We decided upon the city of Cape Town, and there we met for one week. The city itself proved to be a stunningly powerful environment to focus on reconciliation and forgiveness. Nowhere else has healing and rapprochement been tested like it has in South Africa. As a nation, South Africa sought to sit within the truth of its past, and to listen to the details of its history. Knowing this only magnified the effect that Cape Town had on us.
Během tohoto týdne jsme si podrobně vylíčilii naše životní příběhy, od začátku až do konce. Analyzovali jsme svůj vlastní vývoj. Pevně jsme se drželi zásady být upřímní, což s sebou neslo jistou dávku sebeodhalení, nezakrývané bezbrannosti. Byly to zničující zpovědi a chvíle, kdy jsme vůbec nedokázali pochopit zážitky toho druhého. Nahlas jsme probrali a cítili rozsáhlé následky sexuálního násilí, hezky z očí do očí. Jindy jsme zase nalezli povznášející pocit srozumění a někdy došlo i na zcela nečekaný, ale osvobozující smích. Když k tomu došlo, snažili jsme se pozorně naslouchat jeden druhému. Jednotlivé naše příhody jsme nezkresleně ventilovali, což jen ulehčilo naším duším.
Over the course of this week, we literally spoke our life stories to each other, from start to finish. And this was about analyzing our own history. We followed a strict policy of being honest, and this also came with a certain exposure, an open-chested vulnerability. There were gutting confessions, and moments where we just absolutely couldn't fathom the other person's experience. The seismic effects of sexual violence were spoken aloud and felt, face to face. At other times, though, we found a soaring clarity, and even some totally unexpected but liberating laughter. When it came down to it, we did out best to listen to each other intently. And our individual realities were aired with an unfiltered purity that couldn't do any less than lighten the soul.
TE: Chtít se pomstít je přirozená lidská vlastnost, dokonce instinktivní. Vše, co jsem chtěla celé roky udělat, bylo ublížit Tomovi, tak jako on ublížil mě. Kdybych ovšem nenašla cestu, jak se zbavit nenávisti a hněvu, myslím si, že bych tady dnes nestála. To neznamená, že jsem o ničem nepochybovala. Když letadlo poskakovalo na přistávací dráze v Kapském městě, říkala jsem si: „Proč sis prostě nenašla terapeuta a nekoupila láhev vodky jako každý normální člověk?“
TE: Wanting to take revenge is a very human emotion -- instinctual, even. And all I wanted to do for years was to hurt Tom back as deeply as he had hurt me. But had I not found a way out of the hatred and anger, I'm not sure I'd be standing here today. That isn't to say that I didn't have my doubts along the way. When the plane bounced on that landing strip in Cape Town, I remember thinking, "Why did I not just get myself a therapist and a bottle of vodka like a normal person would do?"
(smích)
(Laughter)
Občas mi naše hledání pochopení v Kapském městě připadalo jako neuskutečnitelná výprava a chtěla jsem to všechno vzdát a letět domů za milovaným manželem Vidirem a za naším synem. Přes všechny obtíže tato cesta vyústila v pocit vítězství, že světlo zvítězilo nad temnotou a že z ruin se dá vybudovat něco konstruktivního.
At times, our search for understanding in Cape Town felt like an impossible quest, and all I wanted to do was to give up and go home to my loving husband, Vidir, and our son. But despite our difficulties, this journey did result in a victorious feeling that light had triumphed over darkness, that something constructive could be built out of the ruins.
Někde jsem četla, že byste měli být tím, koho jste potřebovali, když jste byli mladší. Tehdy jsem byla teenager a potřebovala jsem slyšet, že to nebyla moje hanba a že po znásilnění máte naději, že třeba najdete štěstí, jaké dnes prožívám se svým manželem. A proto jsem po svém návratu z Kapského města začala horečně psát, až vznikla kniha, jejímž spoluautorem je Tom a o které doufáme, že může pomoct lidem na obou stranách, násilníkovi i oběti. Je to příběh, který bychom přinejmenším chtěli slyšet, když jsme byli mladší.
I read somewhere that you should try and be the person that you needed when you were younger. And back when I was a teenager, I would have needed to know that the shame wasn't mine, that there's hope after rape, that you can even find happiness, like I share with my husband today. Which is why I started writing feverishly upon my return from Cape Town, resulting in a book co-authored by Tom, that we hope can be of use to people from both ends of the perpetrator-survivor scale. If nothing else, it's a story that we would've needed to hear when we were younger.
Vzhledem k povaze našeho příběhu vím, že slova, která jej nevyhnutelně doprovázejí ‒ oběť, násilník ‒ a nálepkování slouží k utřídění pojmů, ale subjektivně chápaný význam může lidem upírat lidskou stránku. Jak je jednou někdo považován za oběť, je mnohem jednodušší zaškatulkovat ho jako člověka poskvrněného, zneuctěného, méněcenného. A rovněž někoho, komu byl vypálen cejch násilníka, je mnohem jednodušší nazvat netvorem, surovcem. Jak ale porozumíme tomu, co v lidské společnosti vyvolává násilí, když odmítneme uznat, že ti, kteří ho páchají, jsou lidé? A jak...
Given the nature of our story, I know the words that inevitably accompany it -- victim, rapist -- and labels are a way to organize concepts, but they can also be dehumanizing in their connotations. Once someone's been deemed a victim, it's that much easier to file them away as someone damaged, dishonored, less than. And likewise, once someone has been branded a rapist, it's that much easier to call him a monster -- inhuman. But how will we understand what it is in human societies that produces violence if we refuse to recognize the humanity of those who commit it? And how --
(potlesk)
(Applause)
A jak podporujeme oběti, když jim projevujeme pocit méněcennosti? Jak máme diskutovat o řešeních jedné z největších hrozeb pro životy žen a dětí na celém světě, když právě ta slova, jež používáme, jsou součástí problému?
And how can we empower survivors if we're making them feel less than? How can we discuss solutions to one of the biggest threats to the lives of women and children around the world, if the very words we use are part of the problem?
TS: Teď už vím, že moje počínání té noci v roce 1996 bylo sobeckým jednáním. Měl jsem pocit, že si Thordidino tělo zasloužím. Kolem sebe jsem měl především pozitivní společenské vlivy a příklady spravedlivého chování. V té chvíli jsem ale čerpal z těch negativních. Z těch, které nahlíží na ženy jako na druhořadé a mužům přisuzují nevyřčené a symbolické právo na jejich tělo. Ty vlivy, o kterých mluvím, na mě zvenčí působily. V té místnosti jsem to byl jen já, kdo rozhodoval, nikdo jiný.
TS: From what I've now learnt, my actions that night in 1996 were a self-centered taking. I felt deserving of Thordis's body. I've had primarily positive social influences and examples of equitable behavior around me. But on that occasion, I chose to draw upon the negative ones. The ones that see women as having less intrinsic worth, and of men having some unspoken and symbolic claim to their bodies. These influences I speak of are external to me, though. And it was only me in that room making choices, nobody else.
Když se k něčemu přihlásíte a skutečně se rozhodnete čelit svým proviněním, může se přihodit zajímavá věc. Říkám tomu paradox přiznání. Myslel jsem si, že mě spoutá tíha zodpovědnosti. Myslel jsem si, že můj certifikát člověka shoří. Místo toho jsem dostal nabídku doopravdy přiznat, co jsem udělal, a uvědomil jsem si, že to úplně nevystihuje to, kým jsem. Jednoduše řečeno, něco, co jste udělali, nepředstavuje celou vaši osobnost. Hluk v mé hlavě polevil. Shovívavé sebelítosti došel kyslík a nahradil ji čerstvý vzduch přiznání ‒ přiznání, že jsem ublížil této nádherné osobě stojící vedle mě; přiznání, že jsem součástí velké a překvapivě běžné skupiny mužů, kteří sexuálně zneužili své partnery.
When you own something and really square up to your culpability, I do think a surprising thing can happen. It's what I call a paradox of ownership. I thought I'd buckle under the weight of responsibility. I thought my certificate of humanity would be burnt. Instead, I was offered to really own what I did, and found that it didn't possess the entirety of who I am. Put simply, something you've done doesn't have to constitute the sum of who you are. The noise in my head abated. The indulgent self-pity was starved of oxygen, and it was replaced with the clean air of acceptance -- an acceptance that I did hurt this wonderful person standing next to me; an acceptance that I am part of a large and shockingly everyday grouping of men who have been sexually violent toward their partners.
Nepodceňujte sílu slov. Když jsem řekl Thordis, že šlo o znásilnění, změnil se můj pohled na sebe a také na ni. Nejdůležitější ale je, že se vina přenesla z Thordis na mě. Až příliš často je odpovědnost přisuzována ženským obětem sexuálního násilí, nikoliv mužům, kteří v něm hráli roli. Popírání a útěk až příliš často odvádí všechny hodně daleko od pravdy. Teď se o tom veřejně rozhodně mluví a spoustě lidí i nám dodává odvahu, že se od této obtížné, ale důležité diskuze už tolik neustupuje. Cítíme skutečnou zodpovědnost za to, abychom do ní přispěli.
Don't underestimate the power of words. Saying to Thordis that I raped her changed my accord with myself, as well as with her. But most importantly, the blame transferred from Thordis to me. Far too often, the responsibility is attributed to female survivors of sexual violence, and not to the males who enact it. Far too often, the denial and running leaves all parties at a great distance from the truth. There's definitely a public conversation happening now, and like a lot of people, we're heartened that there's less retreating from this difficult but important discussion. I feel a real responsibility to add our voices to it.
TE: To, co jsme udělali, není vzorec, podle kterého by se měli ostatní řídit. Nikdo nemá právo říkat ostatním, jak mají zvládat své největší útrapy nebo své největší chyby. Prolomení mlčení není nikdy lehké a v některých částech světa může byť i jen zmínka o znásilnění skončit zabitím. Uvědomuji si, že i nejtraumatičtější událost mého života je svědectvím o mém výhradním právu, protože o ní mohu mluvit, aniž bych byla ostrakizována, nebo dokonce zabita. Ale s výsadou, že o tom mohu mluvit, přichází i zodpovědnost, jak ji využít. To je to nejmenší, co dlužím ostatním obětem, které mluvit nemohou.
TE: What we did is not a formula that we're prescribing for others. Nobody has the right to tell anyone else how to handle their deepest pain or their greatest error. Breaking your silence is never easy, and depending on where you are in the world, it can even be deadly to speak out about rape. I realize that even the most traumatic event of my life is still a testament to my privilege, because I can talk about it without getting ostracized, or even killed. But with that privilege of having a voice comes the responsibility of using it. That's the least I owe my fellow survivors who can't.
Příběh, který jsme vám teď odvyprávěli, je unikátní, a přesto velmi běžný, jak se sexuální násilí stává globální pandemií. Nemusí to tak ale být. Jednou z věcí, která byla užitečná na mé cestě za uzdravením, bylo vzdělávat se o sexuálním násilí. Vedlo to k tomu, že už přes deset let o tomto problému čtu, píšu a mluvím na konferencích po celém světě. Podle mých zkušeností se takových setkání účastní téměř výhradně ženy. Ale je na čase, abychom přestali považovat sexuální násilí za ženský problém.
The story we've just relayed is unique, and yet it is so common with sexual violence being a global pandemic. But it doesn't have to be that way. One of the things that I found useful on my own healing journey is educating myself about sexual violence. And as a result, I've been reading, writing and speaking about this issue for over a decade now, going to conferences around the world. And in my experience, the attendees of such events are almost exclusively women. But it's about time that we stop treating sexual violence as a women's issue.
(potlesk)
(Applause)
Většinu sexuálních deliktů na ženách a mužích páchají muži. A přesto jejich hlas v těchto diskuzích bolestně chybí. Je potřeba, abychom tu byli všichni. Jen si představte všechno to utrpení, které bychom mohli zmírnit, pokud bychom se odvážili postavit tomuto problému společně.
A majority of sexual violence against women and men is perpetrated by men. And yet their voices are sorely underrepresented in this discussion. But all of us are needed here. Just imagine all the suffering we could alleviate if we dared to face this issue together.
Děkuji.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)