Přijetí odlišnosti. Když jsem poprvé slyšela toto téma, myslela jsem si, že přijímání odlišnosti je přijímání sebe samotné. Cesta na toto místo porozumění a přijetí pro mě byla zajímavá a umožnila mi vhled do celého pojmu vnitřního já, o kterém si myslím, že stojí za to ho s vámi sdílet.
Embracing otherness. When I first heard this theme, I thought, well, embracing otherness is embracing myself. And the journey to that place of understanding and acceptance has been an interesting one for me, and it's given me an insight into the whole notion of self, which I think is worth sharing with you today.
Každý máme své já, ale nemyslím si, že jsme s ním narození. Víte, jak novorozenci věří, že jsou součástí všeho, neoddělují se? Tento základní smysl jednoty velmi rychle ztrácíme. Jako by počáteční stadium bylo za námi – jednota: dětský, nerozvinutý, primitivní. Není už potom reálná či skutečná. Co je skutečné je oddělenost a v určitém bodě útlého dětství myšlenka vlastního já, která se začne formovat. Našemu jednotnému kousku je dáno jméno, jsou mu sděleny nejrůznější věci o něm samotném a tyto detaily, názory a představy se stanou fakty, které pomáhají budovat nás samotné, naši identitu. Toto já se stane prostředkem, který nás naviguje ve společenském životě. Ale já je projekcí založenou na projekcích dalších lidí. Je tím, kým my sami opravdu jsme? Nebo tím, kým ve skutečnosti chceme nebo bychom měli být?
We each have a self, but I don't think that we're born with one. You know how newborn babies believe they're part of everything; they're not separate? Well that fundamental sense of oneness is lost on us very quickly. It's like that initial stage is over -- oneness: infancy, unformed, primitive. It's no longer valid or real. What is real is separateness, and at some point in early babyhood, the idea of self starts to form. Our little portion of oneness is given a name, is told all kinds of things about itself, and these details, opinions and ideas become facts, which go towards building ourselves, our identity. And that self becomes the vehicle for navigating our social world. But the self is a projection based on other people's projections. Is it who we really are? Or who we really want to be, or should be?
Takže celá tato interakce s já a identitou pro mě byla během dospívání velmi složitá. Já, které jsem se snažila ukázat světu, bylo znovu a znovu odmítáno. A má panika z toho, že nemám já, které by se ke mně hodilo, a zmatek pocházející z neustálého odmítání mého já, vytvořily úzkost, stud a beznaději, které mě svým způsobem po dlouhou dobu definovaly. Když se však podívám zpět, bylo likvidování mého já tak opakované, že jsem v něm uviděla vzorec. Mé já se změnilo, ovlivnilo ho to, zlomilo, zničilo, ale další se vyvíjelo – někdy silnější, někdy nenávistné, někdy s přáním, aby zde vůbec nebylo. Já nebylo neměnné. A kolikrát muselo mé já zemřít, než jsem si uvědomila, že v první řadě nebylo nikdy živé?
So this whole interaction with self and identity was a very difficult one for me growing up. The self that I attempted to take out into the world was rejected over and over again. And my panic at not having a self that fit, and the confusion that came from my self being rejected, created anxiety, shame and hopelessness, which kind of defined me for a long time. But in retrospect, the destruction of my self was so repetitive that I started to see a pattern. The self changed, got affected, broken, destroyed, but another one would evolve -- sometimes stronger, sometimes hateful, sometimes not wanting to be there at all. The self was not constant. And how many times would my self have to die before I realized that it was never alive in the first place?
Vyrůstala jsem na pobřeží Anglie v 70. letech. Můj táta je běloch z Cornwallu a máma je černoška ze Zimbabwe. Dokonce i ta představa nás jako rodiny byla pro většinu lidí těžko přijatelná. Ale příroda měla své vypočítavé způsoby a tak se rodila hnědá miminka. Jenže od věku asi pěti let jsem si uvědomovala, že nezapadám. Byla jsem černé ateistické dítě mezi samými bílými v katolické škole provozované řádovými sestrami. Byla jsem anomálií a mé já pátralo v okolí po definici a snažilo se zapadnout. Protože já rádo někam zapadá, vidí se víckrát, patří někam. To potvrzuje jeho existenci a důležitost. A to je důležité. Má to velmi významnou funkci. Bez toho nemůžeme být ve spojení s ostatními. Nemůžeme spřádat plány a šplhat po schodišti popularity, úspěchu. Ale barva mé pleti nebyla správná. Mé vlasy nebyly správné. Má minulost nebyla správná. Mé já se stalo definované odlišností, což znamenalo, že jsem v tom společenském světě v podstatě neexistovala. A byla jsem "jiná" před čímkoliv jiným – dokonce i před tím, že jsem byla dívkou. Byla jsem zjevným nikým.
I grew up on the coast of England in the '70s. My dad is white from Cornwall, and my mom is black from Zimbabwe. Even the idea of us as a family was challenging to most people. But nature had its wicked way, and brown babies were born. But from about the age of five, I was aware that I didn't fit. I was the black atheist kid in the all-white Catholic school run by nuns. I was an anomaly, and my self was rooting around for definition and trying to plug in. Because the self likes to fit, to see itself replicated, to belong. That confirms its existence and its importance. And it is important. It has an extremely important function. Without it, we literally can't interface with others. We can't hatch plans and climb that stairway of popularity, of success. But my skin color wasn't right. My hair wasn't right. My history wasn't right. My self became defined by otherness, which meant that, in that social world, I didn't really exist. And I was "other" before being anything else -- even before being a girl. I was a noticeable nobody.
Jiný svět se však začal otevírat v té době: hraní a tančení. Ta neustálá hrůza z odlišného já neexistovala, když jsem tančila. Doslova jsem se do toho pohroužila. A byla jsem opravdu dobrá tanečnice. Dávala jsem všechny své pocity do tance. V pohybu jsem mohla existovat způsobem, kterého jsem nebyla schopná dosáhnout ve svém skutečném životě, v sobě.
Another world was opening up around this time: performance and dancing. That nagging dread of self-hood didn't exist when I was dancing. I'd literally lose myself. And I was a really good dancer. I would put all my emotional expression into my dancing. I could be in the movement in a way that I wasn't able to be in my real life, in myself.
V šestnácti letech jsem narazila na další příležitost a získala jsem svoji první hereckou roli ve filmu. Těžko mohu naleznout slova k popsání míru, který jsem cítila, když jsem hrála. Mé nefunkční já se mohlo zapojit do jiného, ne mého vlastního, a byl to skvělý pocit. Bylo to poprvé, kdy jsem existovala v plně fungujícím já – takovým, nad níž jsem měla kontrolu řídila jsem ho, dala jsem mu život. Ale natáčení skončilo a já se vrátila do svého nepříjemného, podivného já.
And at 16, I stumbled across another opportunity, and I earned my first acting role in a film. I can hardly find the words to describe the peace I felt when I was acting. My dysfunctional self could actually plug in to another self, not my own, and it felt so good. It was the first time that I existed inside a fully-functioning self -- one that I controlled, that I steered, that I gave life to. But the shooting day would end, and I'd return to my gnarly, awkward self.
V devatenácti jsem byla plnohodnotnou filmovou herečkou, ale stále jsem hledala definici. Přihlásila jsem se na antropologii na univerzitě. Doktorka Phyllis Lee, která se mnou dělala pohovor, se mě zeptala: "Jak byste definovala rasu?" Myslela jsem si, že na to mám odpověď a řekla jsem: "Podle barvy pleti." "Takže biologie, genetika?" odpověděla ona. "Protože, Thandie, to není správně. Ve skutečnosti existuje více genetických rozdílů mezi černým Keňanem a černým Uganďanem než mezi černým Keňanem a řekněme, bílým Norem. Protože všichni pocházíme z Afriky. Takže v Africe bylo více času na to, aby se v ní vytvořila větší genetická rozmanitost." Jinými slovy, rasa nemá žádné základy v biologických nebo věděckých faktech. Na jednu stranu výsledek. Že jo? Na druhou stranu, definice mého já právě ztratila ohromnou část své důvěryhodnosti. Co však bylo spolehlivé byla biologická a vědecká fakta, že všichni máme původ v Africe – přesně v ženě nazývané mitochondriální Eva, která žila před 160 000 lety. Rasa je nelegitimním konceptem, který jsme sami vytvořili na základě strachu a neznalosti.
By 19, I was a fully-fledged movie actor, but still searching for definition. I applied to read anthropology at university. Dr. Phyllis Lee gave me my interview, and she asked me, "How would you define race?" Well, I thought I had the answer to that one, and I said, "Skin color." "So biology, genetics?" she said. "Because, Thandie, that's not accurate. Because there's actually more genetic difference between a black Kenyan and a black Ugandan than there is between a black Kenyan and, say, a white Norwegian. Because we all stem from Africa. So in Africa, there's been more time to create genetic diversity." In other words, race has no basis in biological or scientific fact. On the one hand, result. Right? On the other hand, my definition of self just lost a huge chunk of its credibility. But what was credible, what is biological and scientific fact, is that we all stem from Africa -- in fact, from a woman called Mitochondrial Eve who lived 160,000 years ago. And race is an illegitimate concept which our selves have created based on fear and ignorance.
Kupodivu však tyto objevy nevyléčily mé malé sebevědomí, pocit jinakosti. Má touha zmizet byla stále velmi silná. Měla jsem titul z Cambridge, vzkvétající kariéru, ale mé já bylo rozbité a já jsem skončila s bulimií a na lehátku u terapeuta. A bylo to samozřejmé. Stále jsem věřila, že mé já bylo vším, čím jsem byla. Stále jsem cenila sebe nad všechny ostatní hodnoty a co jiného se dalo navrhnout? Vytvořili jsme celý systém hodnot a hmotné reality na podporu našich já. Podívejte se na průmysl zaměřený na image a práci, kterou vytváří, na tržby, které má. Bylo by logické předpokládat, že já je skutečná žijící věc. Ale ona není. Je to projekce, kterou vytváří naše chytré mozky, aby nás podváděly před realitou smrti.
Strangely, these revelations didn't cure my low self-esteem, that feeling of otherness. My desire to disappear was still very powerful. I had a degree from Cambridge; I had a thriving career, but my self was a car crash, and I wound up with bulimia and on a therapist's couch. And of course I did. I still believed my self was all I was. I still valued self-worth above all other worth, and what was there to suggest otherwise? We've created entire value systems and a physical reality to support the worth of self. Look at the industry for self-image and the jobs it creates, the revenue it turns over. We'd be right in assuming that the self is an actual living thing. But it's not. It's a projection which our clever brains create in order to cheat ourselves from the reality of death.
Ale je zde něco, co může dát našemu já dokonalé a časově neomezené spojení – a tou věcí je jednota, naše podstata. Zápas našeho já o autentičnost a vymezení nikdy neskončí, pokud není spojeno se svým stvořitelem – mnou a vámi. A to se může stát s uvědoměním, uvědoměním skutečnosti jednoty a projekce svého zosobnění. Pro začátek můžeme myslet na všechny ty okamžiky, kdy nad sebou ztrácíme kontrolu. Stává se to, když tančím, když hraji. Jsem ukotvená ve své podstatě a mé já je odloučeno. V těchto okamžicích jsem spojena se vším – se zemí, se vzduchem, se zvuky, s energií od diváků. Všechny mé smysly jsou ve střehu a fungují podobným způsobem, jakým to může cítit malé dítě – jsou v jednotě.
But there is something that can give the self ultimate and infinite connection -- and that thing is oneness, our essence. The self's struggle for authenticity and definition will never end unless it's connected to its creator -- to you and to me. And that can happen with awareness -- awareness of the reality of oneness and the projection of self-hood. For a start, we can think about all the times when we do lose ourselves. It happens when I dance, when I'm acting. I'm earthed in my essence, and my self is suspended. In those moments, I'm connected to everything -- the ground, the air, the sounds, the energy from the audience. All my senses are alert and alive in much the same way as an infant might feel -- that feeling of oneness.
Když hraji nějakou roli, obývám jiné já, na chvíli mu dávám život, protože když je mé já vyloučeno, s ním je vyloučeno i rozdělení a souzení. Hrála jsem všechno od pomstychtivých duchů v časech otroctví až po ministryni zahraničí v roce 2004. A nezáleželo na tom, jak jiná tato já mohou být, všechna jsou se mnou spojená. A doopravdy věřím, že klíčem k mému hereckému úspěchu a rozvoji v lidské rovině byl právě nedostatek já, který ve mně vyvolával takové pocity úzkosti a nejistoty. Vždy jsem se divila tomu, proč jsem tak hluboce cítila bolest druhých, proč jsem mohla rozeznat někoho velkého v někom bezvýznamném. Je to proto, že jsem neměla vlastní já, které by tomu stálo v cestě. Myslela jsem si, že mi chybí jádro, ale skutečnost, že jsem ho mohla cítit u ostatních znamenala, že jsem nemohla cítit nic sama. Ta věc, která byla zdrojem studu, byla ve skutečnosti zdrojem osvícení.
And when I'm acting a role, I inhabit another self, and I give it life for awhile, because when the self is suspended so is divisiveness and judgment. And I've played everything from a vengeful ghost in the time of slavery to Secretary of State in 2004. And no matter how other these selves might be, they're all related in me. And I honestly believe the key to my success as an actor and my progress as a person has been the very lack of self that used to make me feel so anxious and insecure. I always wondered why I could feel others' pain so deeply, why I could recognize the somebody in the nobody. It's because I didn't have a self to get in the way. I thought I lacked substance, and the fact that I could feel others' meant that I had nothing of myself to feel. The thing that was a source of shame was actually a source of enlightenment.
A když jsem zjistila a opravdu pochopila, že mé já je projekcí a že má svoji funkci, stala se podivná věc. Přestala jsem mu nechávat tolik moci. Dávám mu, co mu patří. Beru ho na terapie. Sžila jsem se s jeho špatně fungujícím chováním. Ale nestydím se za sebe. Ve skutečnosti respektuji své já a jeho roli. Postupem času a tréninkem se snažím žít více a více ze své podstaty. A pokud to dokážete, stanou se úžasné věci.
And when I realized and really understood that my self is a projection and that it has a function, a funny thing happened. I stopped giving it so much authority. I give it its due. I take it to therapy. I've become very familiar with its dysfunctional behavior. But I'm not ashamed of my self. In fact, I respect my self and its function. And over time and with practice, I've tried to live more and more from my essence. And if you can do that, incredible things happen.
V únoru jsem byla v Kongu. Tančila jsem a slavila se ženami, které přežily zničení jejich já prováděné doslova nemyslitelnými způsoby. Zničené, protože jiná brutální psychopatická já v celé té krásné zemi zásobují naši závislost iPody, Pady a ozdobami, které nás ještě více oddělují od schopnosti někdy ucítit jejich bolest, jejich utrpení, jejich smrt. Protože, hej, když žijeme všichni v sobě a zaměňujeme to za život, potom snižujeme jeho hodnotu a znecitlivujeme ho. A v tomto stavu odpojení, jasně, můžeme stavět průmyslové farmy bez oken, ničit mořský život a používat znásilňování jako válečnou zbraň. Takže tady je osobní poznámka: V našem zkonstruovaném světě se začaly ukazovat trhliny a oceány budou těmito trhlinami dál proudit a stejně tak ropa a krev, v celých řekách.
I was in Congo in February, dancing and celebrating with women who've survived the destruction of their selves in literally unthinkable ways -- destroyed because other brutalized, psychopathic selves all over that beautiful land are fueling our selves' addiction to iPods, Pads, and bling, which further disconnect ourselves from ever feeling their pain, their suffering, their death. Because, hey, if we're all living in ourselves and mistaking it for life, then we're devaluing and desensitizing life. And in that disconnected state, yeah, we can build factory farms with no windows, destroy marine life and use rape as a weapon of war. So here's a note to self: The cracks have started to show in our constructed world, and oceans will continue to surge through the cracks, and oil and blood, rivers of it.
Co je klíčové, nezačali jsme řešit jak žít v jednotě se Zemí a všemi dalšími živými tvory. Jenom se nesmyslně snažíme vymyslet, jak žít jeden s druhým – miliardami druhých. Jenže s druhými nežijeme. Naše bláznivá já žijí s ostatními a udržují epidemii izolovanosti.
Crucially, we haven't been figuring out how to live in oneness with the Earth and every other living thing. We've just been insanely trying to figure out how to live with each other -- billions of each other. Only we're not living with each other; our crazy selves are living with each other and perpetuating an epidemic of disconnection.
Pojďme žít jeden s druhým a vzít to krok za krokem. Pokud se můžeme dostat pod to nepřístupné já, zapálit světlo uvědomění a najít naši podstatu, naše spojení s nekonečnem a každou další živou věcí. Věděli jsme to ode dne, kdy jsme se narodili. Nebuďme zděšení svou nezměrnou nicotností. Je skutečnější než ta já, která jsme si vytvořili. Představte si, jaký způsob života můžeme mít, když budeme respektovat nevyhnutelnou smrt svého já, vážit si výsady života a žasnout, co přijde potom. Začíná to prostým uvědoměním.
Let's live with each other and take it a breath at a time. If we can get under that heavy self, light a torch of awareness, and find our essence, our connection to the infinite and every other living thing. We knew it from the day we were born. Let's not be freaked out by our bountiful nothingness. It's more a reality than the ones our selves have created. Imagine what kind of existence we can have if we honor inevitable death of self, appreciate the privilege of life and marvel at what comes next. Simple awareness is where it begins.
Děkuji za pozornost.
Thank you for listening.
(Potlesk)
(Applause)