Je mi 5 let a jsem velice pyšná. Můj otec právě postavil to nejlepší stavení v naší malé vesnici na Ukrajině. Uvnitř je to zapáchající, zející díra v zemi, ale zvenku je to perleťově bílý umakart (pozn. odstín barvy) a ten se doslova blyští na slunci. Činí mě to tak šťastnou, tak důležitou, že jsem jmenovala sama sebe vůdcem mé malé skupinky přátel a vymýšlela jsem pro nás mise. Takže jsme se potulovali od domu k domu a hledali mouchy chycené do pavoučích sítí a osvobozovali jsme je.
I'm five years old, and I am very proud. My father has just built the best outhouse in our little village in Ukraine. Inside, it's a smelly, gaping hole in the ground, but outside, it's pearly white formica and it literally gleams in the sun. This makes me feel so proud, so important, that I appoint myself the leader of my little group of friends and I devise missions for us. So we prowl from house to house looking for flies captured in spider webs and we set them free.
Před čtyřmi lety, když mi byl 1 rok, krátce po Černobylské havárii, se snesl černý déšť a mé sestře vypadly vlasy po chomáčcích a já jsem strávila devět měsíců v nemocnici. Nebyly zde dovolené žádné návštěvy, takže moje matka uplatila nemocničního pracovníka. Získala uniformu zdravotní sestřičky a každou se tam vplížila a seděla po mém boku. Pět let poté se stala nečekaná věc. Díky Černobylu jsme získali azyl ve Spojených státech .
Four years earlier, when I was one, after the Chernobyl accident, the rain came down black, and my sister's hair fell out in clumps, and I spent nine months in the hospital. There were no visitors allowed, so my mother bribed a hospital worker. She acquired a nurse's uniform, and she snuck in every night to sit by my side. Five years later, an unexpected silver lining. Thanks to Chernobyl, we get asylum in the U.S.
Nyní je mi 6 let a nepláču, když opouštím domov a dostáváme se do Ameriky, protože očekávám, že je to místo plné jedinečnosti a úžasných věcí jako banány a čokoláda a žvýkaček Bazooka, žvýkačky Bazooka s malými kreslenými obaly uvnitř, Bazooka, kterou by jsme dostali na Ukrajině jednou za rok a museli by jsme žvýkat jeden kousek po celý týden.
I am six years old, and I don't cry when we leave home and we come to America, because I expect it to be a place filled with rare and wonderful things like bananas and chocolate and Bazooka bubble gum, Bazooka bubble gum with the little cartoon wrappers inside, Bazooka that we'd get once a year in Ukraine and we'd have to chew one piece for an entire week.
Takže první den, kdy jsme se dostali do New Yorku, já a moje babička jsme našli penny, které bylo na zemi v ubytovně pro bezdomovce, kde moje rodina přebývala. My jsme ovšem netušili, že je to ubytovna pro bezdomovce. Mysleli jsme si, že je to hotel se spoustou krys. Takže jsme našli staré penny na podlaze a mysleli jsme si, že nějaký bohatý muž ho zde musel nechat, protože běžní lidé prostě neztrácejí peníze. Držím to penny v mé dlani , je lepkavé a rezavé, ale je to pocit, jako bych držela mění. Rozhodla jsem se, že si půjdu koupit svoji úplně první kus žvýkačky Bazooka. A v ten moment se cítím jako milionářka.
So the first day we get to New York, my grandmother and I find a penny in the floor of the homeless shelter that my family's staying in. Only, we don't know that it's a homeless shelter. We think that it's a hotel, a hotel with lots of rats. So we find this penny kind of fossilized in the floor, and we think that a very wealthy man must have left it there because regular people don't just lose money. And I hold this penny in the palm of my hand, and it's sticky and rusty, but it feels like I'm holding a fortune. I decide that I'm going to get my very own piece of Bazooka bubble gum. And in that moment, I feel like a millionaire.
Asi po roce jsem se tak opět cítila, když nacházíme pytel plný vycpaných zvířátek mezi odpadky, a najednou mám více hraček, než jsem jich měla za celý svůj život.
About a year later, I get to feel that way again when we find a bag full of stuffed animals in the trash, and suddenly I have more toys than I've ever had in my whole life.
A opět se tak cítím, když kdosi zaklepe na dveře v našem bytě v Brooklynu, a já se sestrou tam vidíme poslíčka s pizzou, kterou jsme si neobjednali. Takže si bereme pizzu, naši úplně první pizzu a hltáme plátek po plátku a poslíček jen stojí a zírá na nás u vchodu. A požaduje, aby jsme zaplatili, ale my nemluvíme anglicky. Máma přichází a požaduje po ní peníze, ale nemá jich dost. Každý den chodí pěšky 50 bloků do práce a z práce, jen aby se vyhnula placení za autobus. Poté k nám strčí hlavu sousedka a zrudne ve tváři, když si uvědomí, že tito imigranti zezdola se nějak dostali k její pizze. Všichni jsou naštvaní. Ale pizza je vynikající.
And again, I get that feeling when we get a knock on the door of our apartment in Brooklyn, and my sister and I find a deliveryman with a box of pizza that we didn't order. So we take the pizza, our very first pizza, and we devour slice after slice as the deliveryman stands there and stares at us from the doorway. And he tells us to pay, but we don't speak English. My mother comes out, and he asks her for money, but she doesn't have enough. She walks 50 blocks to and from work every day just to avoid spending money on bus fare. Then our neighbor pops her head in, and she turns red with rage when she realizes that those immigrants from downstairs have somehow gotten their hands on her pizza. Everyone's upset. But the pizza is delicious.
Nenapadlo mě ještě několik let, jak málo jsme měli. Na naše desáté výročí pobytu ve Spojených státech jsme se rozhodli, že to oslavíme rezervací pokoje v hotelu, v kterém jsme pobývali, když jsme se dostali do Spojených států. Muž za stolem se směje a říká: "Nemůžete si zde rezervovat pokoj. Toto je ubytovna pro bezdomovce." Byli jsme v šoku.
It doesn't hit me until years later just how little we had. On our 10 year anniversary of being in the U.S., we decided to celebrate by reserving a room at the hotel that we first stayed in when we got to the U.S. The man at the front desk laughs, and he says, "You can't reserve a room here. This is a homeless shelter." And we were shocked.
Můj manžel Brian byl jako dítě také bezdomovec. Jeho rodina ztratila všechno, když mu bylo 11, musel žít v motelech s jeho otcem, v motelech, které jim vzali všechno jejich jídlo a drželi je jako rukojmí, dokud nezaplatili účet. A jednou, když dostal svoji krabici cereálií Frosted Flakes zpět, hemžila se žábami. Ale měl jednu věc. Měl krabici od bot, kterou nosil všude s sebou, v které bylo devět komixů, dva vojáčky G.I. Joes nabarvné tak, že vypadali jako Spider-Man a pět Gobotů. A toto byl jeho poklad. Toto byla jeho vlastní sestava hrdinů, kteří ho drželi od drog a gangů a od vzdávání jeho snů.
My husband Brian was also homeless as a kid. His family lost everything, and at age 11, he had to live in motels with his dad, motels that would round up all of their food and keep it hostage until they were able to pay the bill. And one time, when he finally got his box of Frosted Flakes back, it was crawling with roaches. But he did have one thing. He had this shoebox that he carried with him everywhere containing nine comic books, two G.I. Joes painted to look like Spider-Man and five Gobots. And this was his treasure. This was his own assembly of heroes that kept him from drugs and gangs and from giving up on his dreams.
Povím vám ještě o jednom členu naší rodiny, který byl dříve bez domova. Toto je Scarlett. Jednou byla Scarlett využívána jako návnada při psích zápasech. Byla svázána a vhozena do ringu, aby ji ostatní psi napadli a tak se stali před bojem agresivnější. A nyní v těchto dnech jí biopotraviny a spí na ortopedické postýlce, které nese její jméno ale když jí naléváme vodu do její misky stále se dívá a vrtí svým ocáskem na důkaz vděčnosti.
I'm going to tell you about one more formerly homeless member of our family. This is Scarlett. Once upon a time, Scarlet was used as bait in dog fights. She was tied up and thrown into the ring for other dogs to attack so they'd get more aggressive before the fight. And now, these days, she eats organic food and she sleeps on an orthopedic bed with her name on it, but when we pour water for her in her bowl, she still looks up and she wags her tail in gratitude.
Někdy se s Brianem procházíme parkem se Scarlett, a ona se válí v trávě a my se na ní jenom díváme, poté se podíváme na sebe a cítíme se vděční. Zapomeneme na všechny naše nové frustrace střední třídy, na zklamání a cítíme se jako milionáři.
Sometimes Brian and I walk through the park with Scarlett, and she rolls through the grass, and we just look at her and then we look at each other and we feel gratitude. We forget about all of our new middle-class frustrations and disappointments, and we feel like millionaires.
Děkuji vám.
Thank you.
(Aplaus)
(Applause)