Budu vám vyprávět o optimismu, přesněji, o sklonu k optimismu. Jedná se o kognitivní iluzi, kterou jsme v mé laboratoři studovali několik posledních let. Tuto iluzi má 80 % z nás.
I'm going to talk to you about optimism -- or more precisely, the optimism bias. It's a cognitive illusion that we've been studying in my lab for the past few years, and 80 percent of us have it.
Je to naše tendence přeceňovat pravděpodobnost, že během našeho života zažijeme pozitivní události a podceňování pravděpodobnosti, že zažijeme události špatné. Tudíž podceňujeme možnost, že dostaneme rakovinu nebo že se nám stane autonehoda. Přeceňujeme naši dlouhověkost, vyhlídky na kariéru. Jsme tedy mnohem více optimističtí než realističtí, ale nechceme si to přiznat.
It's our tendency to overestimate our likelihood of experiencing good events in our lives and underestimate our likelihood of experiencing bad events. So we underestimate our likelihood of suffering from cancer, being in a car accident. We overestimate our longevity, our career prospects. In short, we're more optimistic than realistic, but we are oblivious to the fact.
Vezměte si například manželství. V západním světě činí míra rozvodovosti asi 40 %. To znamená, že z pěti manželských párů skončí dva tak, že si budou muset rozdělit majetek. Ale když se zeptáte novomanželů, jaká je pravděpodobnost jejich rozvodu, odhadnou tuto pravděpodobnost na 0 %. Dokonce rozvodoví právníci, kteří by o tom měli něco vědět, velmi podceňují pravděpodobnost svého vlastního rozvodu. Takže se ukazuje, že optimisté se nikoliv spíše rozvedou, ale spíše se znovu vdají či ožení. Slovy Samuela Johnsona: „Opětovný sňatek je vítězstvím naděje nad zkušeností.“
Take marriage for example. In the Western world, divorce rates are about 40 percent. That means that out of five married couples, two will end up splitting their assets. But when you ask newlyweds about their own likelihood of divorce, they estimate it at zero percent. And even divorce lawyers, who should really know better, hugely underestimate their own likelihood of divorce. So it turns out that optimists are not less likely to divorce, but they are more likely to remarry. In the words of Samuel Johnson, "Remarriage is the triumph of hope over experience."
(Smích)
(Laughter)
Pokud žijeme v manželství, je pravděpodobnější, že budeme mít děti. A všichni si myslíme, že naše děti budou výjimečně talentované. Mimochodem, tohle je můj dvouletý synovec Guy. A chci, aby bylo úplně jasné, že on je opravdu špatným příkladem sklonu k optimismu, protože je vskutku výjimečně talentovaný.
So if we're married, we're more likely to have kids. And we all think our kids will be especially talented. This, by the way, is my two-year-old nephew, Guy. And I just want to make it absolutely clear that he's a really bad example of the optimism bias, because he is in fact uniquely talented.
(Smích)
(Laughter)
V tomhle nejsem sama. Tři ze čtyř Britů říkají, že jsou optimističtí, co se týče budoucnosti svých rodin. To je 75 %. Avšak jen 30 % si myslí, že rodinám se obecně daří lépe, než před několika generacemi.
And I'm not alone. Out of four British people, three said that they were optimistic about the future of their own families. That's 75 percent. But only 30 percent said that they thought families in general are doing better than a few generations ago.
Tohle je velmi důležitý poznatek, protože jsme optimističtí ohledně sebe samých, ohledně našich dětí a našich rodin, ale nejsme tak optimističtí, co se týče člověka sedícího vedle nás, a jsme poněkud pesimističtí, pokud se jedná o osud našich spoluobčanů a naší země. Ovšem osobní optimismus týkající se naší vlastní budoucnosti, se nemění. Neznamená to, že si myslíme, že se věci kouzlem spraví, ale spíše to, že máme výjimečnou schopnost tohoto sami dosáhnout.
And this is a really important point, because we're optimistic about ourselves, we're optimistic about our kids, we're optimistic about our families, but we're not so optimistic about the guy sitting next to us, and we're somewhat pessimistic about the fate of our fellow citizens and the fate of our country. But private optimism about our own personal future remains persistent. And it doesn't mean that we think things will magically turn out okay, but rather that we have the unique ability to make it so.
Já jsem vědec, provádím experimenty. Takže abych vám ukázala, co mám na mysli, provedu tu s vámi experiment. Dám vám seznam schopností a vlastností a chci, abyste u každé z těchto schopností přemýšleli, kde se nacházíte v poměru ke zbytku populace.
Now I'm a scientist, I do experiments. So to show you what I mean, I'm going to do an experiment here with you. So I'm going to give you a list of abilities and characteristics, and I want you to think for each of these abilities where you stand relative to the rest of the population.
První z nich je schopnost dobře vycházet s ostatními. Kdo z vás věří, že jsou ve spodních 25 %? Dobře, to je asi 10 lidí z 1 500. Kdo věří, že jsou v horních 25 %? To je většina z nás tady. Dobře, teď to samé s vaší schopností řídit. Nakolik jste zajímaví? Atraktivní? Upřímní? A konečně, nakolik jste skromní?
The first one is getting along well with others. Who here believes they're at the bottom 25 percent? Okay, that's about 10 people out of 1,500. Who believes they're at the top 25 percent? That's most of us here. Okay, now do the same for your driving ability. How interesting are you? How attractive are you? How honest are you? And finally, how modest are you?
Většina z nás vidí sama sebe nad průměrem ve většině z těchto schopností. Toto je ovšem statisticky nemožné. Nemůžeme být všichni lepší než ostatní. (Smích) Ale když věříme, že jsme lepší než někdo jiný, znamená to, že je pravděpodobnější, že budeme povýšeni, zůstaneme v manželství, protože jsme více společenští, zajímavější.
So most of us put ourselves above average on most of these abilities. Now this is statistically impossible. We can't all be better than everyone else. (Laughter) But if we believe we're better than the other guy, well that means that we're more likely to get that promotion, to remain married, because we're more social, more interesting.
A tohle je celosvětový fenomén. Sklon k optimismu je sledován v mnoha různých zemích -- v západních kulturách, v jiných než západních kulturách, u mužů i žen, dětí, starých lidí. Je to celkem rozšířené.
And it's a global phenomenon. The optimism bias has been observed in many different countries -- in Western cultures, in non-Western cultures, in females and males, in kids, in the elderly. It's quite widespread.
Otázkou však je, zda je to pro nás dobré. Někteří říkají, že ne. Někteří lidé říkají, že tajnou cestou ke štěstí jsou nízká očekávání. Myslím, že logika tu pracuje asi takto: Pokud neočekáváme velké věci, pokud neočekáváme, že najdeme lásku, budeme zdraví a úspěšní, nebudeme pak zklamaní, pokud k tomu nakonec nedojde. Pokud nejsme zklamaní, když se nám nedějí dobré věci, a jsme příjemně překvapeni, když naopak ano, jsme šťastní.
But the question is, is it good for us? So some people say no. Some people say the secret to happiness is low expectations. I think the logic goes something like this: If we don't expect greatness, if we don't expect to find love and be healthy and successful, well we're not going to be disappointed when these things don't happen. And if we're not disappointed when good things don't happen, and we're pleasantly surprised when they do, we will be happy.
To je velmi dobrá teorie, ale je chybná ze tří důvodů. Důvod č. 1: Cokoliv se stane, ať už jste úspěšní či ne, lidé s vysokými očekáváními se vždy cítí lépe. Protože to, jak se cítíme, když dostaneme vyhazov nebo jsme zvoleni zaměstnancem měsíce, závisí na tom, jak tuto událost interpretujeme.
So it's a very good theory, but it turns out to be wrong for three reasons. Number one: Whatever happens, whether you succeed or you fail, people with high expectations always feel better. Because how we feel when we get dumped or win employee of the month depends on how we interpret that event.
Psychologové Margaret Marshall a John Brown studovali studenty s vysokými a nízkými očekáváními. Zjistili, že když jsou lidé s vysokými očekáváními úspěšní, připisují tento úspěch svému vlastnímu charakteru. „Jsem geniální a tak jsem dostal jedničku, tudíž dostanu jedničku znovu a znovu i v budoucnu.“ Pokud neuspěli, nebylo to proto, že jsou hloupí, ale protože zkouška nebyla férová. Příště si povedou lépe. Lidé s nízkým očekáváním dělají pravý opak. Takže když propadnou, je to proto, že jsou hloupí, a když se setkají s úspěchem je to jenom proto, že zkouška byla prostě snadná. Příště už jim realita ukáže, zač je toho loket. Takže se cítí hůř.
The psychologists Margaret Marshall and John Brown studied students with high and low expectations. And they found that when people with high expectations succeed, they attribute that success to their own traits. "I'm a genius, therefore I got an A, therefore I'll get an A again and again in the future." When they failed, it wasn't because they were dumb, but because the exam just happened to be unfair. Next time they will do better. People with low expectations do the opposite. So when they failed it was because they were dumb, and when they succeeded it was because the exam just happened to be really easy. Next time reality would catch up with them. So they felt worse.
Důvod č. 2: Bez ohledu na výsledek, samotný akt očekávání nám přináší pocit štěstí. Behaviorální ekonom George Lowenstein
Number two: Regardless of the outcome, the pure act of anticipation makes us happy. The behavioral economist George Lowenstein
požádal studenty na své univerzitě, aby si představili, jak je vášnivě líbá nějaká celebrita. Pak řekl: „Kolik jste ochotní zaplatit za polibek této celebrity, pokud vás políbí okamžitě, za 3 hodiny, za 24 hodin, za 3 dny, za rok, za 10 let?“ Zjistil, že studenti byli ochotni zaplatit nejvíce ne za okamžité políbení, ale za polibek za 3 dny. Byli ochotni zaplatit více, aby si mohli počkat. Nebyli ale ochotni čekat rok nebo 10 let, o stárnoucí celebritu nikdo nestojí. Ale 3 dny se zdají být optimální. Proč je tomu tak? Jestliže dostanete polibek nyní, je to hned hotovo a šmytec. Ale když máte dostat polibek za 3 dny, znamená to 3 dny neklidných předtuch a vzrušeného čekání. Studenti chtěli mít čas a představovat si, co se stane, jak se to stane. Očekávání jim přinášelo radost. Mimochodem, proto mají lidé raději pátek než neděli. Je to opravdu zajímavý fakt, protože pátek je pracovní den a neděle je den volna. takže by se dalo čekat, že lidé budou mít raději neděli, ale není to tak. Není to proto, že by tak strašně rádi seděli v kanceláři a nesnášeli procházky v parku ani lenošivé pozdní snídaně. Víme to, protože když se lidí ptáme, který den v týdnu mají nejraději, překvapivě je na prvním místě sobota, pak pátek a pak neděle. Lidé mají raději pátek, protože s pátkem přichází očekávání víkendu a plány, jak jej strávit. V neděli se můžete těšit tak leda na další pracovní týden. Optimisté jsou lidé, kteří očekávají v budoucnu více polibků, více procházek v parku. A toto očekávání posiluje jejich pocit štěstí. V podstatě bychom bez záliby v optimismu byli všichni lehce deprimování. Lidé s lehkou depresí nemají očekávání ohledně budoucnosti. Jsou ve skutečnosti realističtější než zdraví jedinci. Ale lidé s těžkou depresí mají zálibu v pesimismu. Mají sklon očekávat, že v budoucnu bude hůř, než jak to ve skutečnosti dopadne. Takže optimismus mění subjektivní realitu. To, jaký svět očekáváme, mění způsob, jak svět vidíme. Mění ale také objektivní realitu. Funguje jako sebenaplňující předpověď. Což je třetí důvod, proč snížení vašich očekávání nepřináší pocit štěstí. Řízené experimenty ukázaly, že optimismus je s úspěchem nejen spojen, ale že k němu vede. Optimismus vede k úspěchu ve škole, sportu i politice. Asi nejpřekvapivějším přínosem optimismu je zdraví. Pokud očekáváme šťastnou budoucnost, snižuje se stres a strach. Takže optimismus má nakonec spoustu přínosů. Ale opravdu mě trápila otázka, jak si uchováváme optimismus tváří v tvář realitě? Mátlo mě to obzvláště jako neurovědce, protože podle veškerých teorií bychom měli svá očekávání změnit, když se nenaplňují. Ale zjišťujeme, že je to jinak. Pozvali jsme lidi do naší laboratoře, abychom zjistili, jak to funguje. Požádali jsme je o odhad pravděpodobnosti, že zažijí během svého života strašné věci. Například jaká je pravděpodobnost, že dostanete rakovinu? Pak jsme jim řekli, jaká je průměrná pravděpodobnost, že se někomu jako oni toto neštěstí přihodí. Například pro rakovinu je to asi 30 %. Pak jsme se znovu zeptali: „Jaká je pravděpodobnost, že dostanete rakovinu?“ Chtěli jsme zjistit, zda lidé přijmou informace, které jsme jim podali a změní své přesvědčení. Což se stalo -- ale většinou tehdy, pokud informace, které jsme jim dali, byly lepší, než jejich očekávání. Například když někdo řekl: „Pravděpodobnost, že budu mít rakovinu, je asi 50 %,“ a my jsme řekli: „Máme dobrou zprávu. Průměrná pravděpodobnost je jen 30 %,“ příště by řekl: „No, má pravděpodobnost je asi 35 %.“ Takže se rychle a efektivně poučili. Ale když někdo začal takto: „Pravděpodobnost, že budu mít rakovinu, je asi 10 %,“ a my na to: „Máme špatnou zprávu. Průměrná pravděpodobnost je asi 30 %,“ příště by řekl: „Ano, ale přesto si myslím, že je to asi 11 %.“ (Smích) Takže není to tak, že by se nepoučili -- poučili -- ale mnohem méně, než když jsme jim dali pozitivní výhled do budoucnosti. Ne že by si nepamatovali čísla, která jsme udali, každý si zapamatuje, že průměrná pravděpodobnost onemocnění rakovinou je asi 30 % a průměrná pravděpodobnost rozvodu je asi 40 %. Ale mysleli si, že pro ně ta čísla neplatí. Což znamená, že taková varování mají možná jen omezený dopad. Ano, kouření zabíjí, ale většinou jen ty druhé. Chtěla jsem vědět, co v lidském mozku brání tomu, abychom tato varování vztáhli na sebe. Ale když slyšíme, že ceny nemovitostí porostou, myslíme si: „Cena mého domu se určitě zdvojnásobí.“ Abych na to přišla, požádala jsem účastníky experimentu, aby si lehli do skeneru, který snímá obrázky mozku. Takto to vypadá. Použitím metody funkční magnetické rezonance jsme v mozku identifikovali oblasti, které reagovaly na pozitivní informace. Jedna z těchto oblastí se jmenuje levý dolní čelní závit. Takže když někdo řekl: „Pravděpodobnost, že dostanu rakovinu, je 50 %,“ a my na to: „Máme dobrou zprávu. Průměrná pravděpodobnost je 30 %,“ levý dolní čelní závit by prudce reagoval. Bez ohledu na to, zda jste extrémní optimista, mírný optimista či spíše pesimista, levý dolní čelní závit u všech lidí perfektně fungoval, ať už jste Barack Obama nebo Woody Allen. Na opačné straně mozku je pravý dolní čelní závit reagující na špatné zprávy. A tady to máme: nefunguje úplně dobře. Čím větší jste optimista, tím hůře tato oblast reaguje na neočekávané negativní informace. A pokud se vašemu mozku nedaří zpracovat špatné vyhlídky do budoucnosti, budete mít stále nasazeny růžové brýle. Chtěli jsme vědět, zda to lze změnit. Mohli bychom změnit sklon lidí k optimismu ovlivněním mozkové aktivity v těchto oblastech? Existuje způsob, jak to udělat. Toto je můj kolega Ryota Kanai. Pouští malý magnetický impuls lebkou účastníka naší studie do jeho levého dolního čelního závitu. Takto ovlivní aktivitu této mozkové oblasti asi na půl hodiny. Pak se vše vrátí k normálu, nebojte se. (Smích) Takže se podívejme, co se děje. Nejprve vám ukážu průměrnou velikost očekávání. Kdybych nyní otestovala vás všechny, bude toto číslo znamenat, nakolik jste se poučili více z dobrých zpráv v poměru ke zprávám špatným. Nyní ovlivníme oblast, o které víme, že integruje negativní informace v tomto úkolu a sklon k optimismu vzroste ještě více. Ovlivnili jsme způsob, jakým lidé zpracovávají informace. Pak jsme působili na mozkovou oblast, o které víme, že zpracovává dobré zprávy v tomto úkolu a sklon k optimismu zmizel. Tyto výsledky nás velmi překvapily, protože se nám povedlo odstranit hluboce zakořeněnou lidskou tendenci. Zde jsme se zastavili a ptali se sami sebe, zda opravdu chceme rozbít iluzi optimismu na tisíc kousků. Pokud bychom toho byli schopni, chceme lidi připravit o sklon k optimismu? Už jsem vám říkala o přínosech sklonu k optimismu, které byste si asi za každou cenu rádi ponechali. Ale má to i háčky, a bylo by opravdu hloupé je ignorovat. Například tento email jsem dostala od hasiče z Kalifornie. Píše: „Vyšetřování nehod požárníků často zmiňuje: Netušili jsme, že oheň se tak rozhoří, i když byly k dispozici veškeré informace, abychom udělali bezpečné rozhodnutí. Tento velitel využije naše zjištění o sklonech k optimismu a pokusí se svým hasičům vysvětlit, proč přemýšlejí tak, jak přemýšlejí, aby si uvědomili existenci této lidské záliby v optimismu. Nerealistický optimismus může vést k rizikovému jednání, finančnímu kolapsu, chybnému plánování. Například britská vláda uznala, že díky náklonnosti k optimismu mohou lidé spíše podcenit náklady a trvání projektů. Proto upravili rozpočet olympijských her 2012 s ohledem na optimistická očekávání. Můj přítel se za pár týdnů žení a provedl to stejné se svým svatebním rozpočtem. Mimochodem, když jsem se ho zeptala, jak vidí pravděpodobnost svého rozvodu, odpověděl, že je to určitě 0 %. Takže bychom se velice rádi ochránili před nebezpečím optimismu a zároveň si uchovali naději a užívali si jeho prospěšných plodů. Věřím, že je to možné. Klíčem je znalost. Nerodíme se s přirozeným pochopením našich sklonů. Je třeba je poznat vědeckým zkoumáním. Dobrá zpráva je, že pochopení sklonu k optimismu nerozbíjí iluzi. Je to jako vizuální iluze, i když je pochopíme, stále existují. Což je dobře, protože to znamená, že bychom mohli docílit rovnováhy, nastavit plány a pravidla, abychom se ochránili před nereálným optimismem, ale zároveň si uchovali naději. Myslím, že to dobře vystihuje tento kreslený vtip. Protože pokud jste jedním z těchto pesimistických tučňáků, kteří prostě nevěří, že mohou létat, určitě nikdy nevzlétnete. Abychom dosáhli jakéhokoliv pokroku, musíme si umět představit jinou skutečnost a pak uvěřit, že tato skutečnost je možná. Ale jste-li extrémně optimistický tučňák, který prostě skočí dolů a doufá, že to dobře dopadne, mohli byste skončit docela špatně, až dopadnete na zem. Ale jste-li optimistický tučňák, který věří, že může létat a pak si připevní padák, jen pro případ, že by plán tak úplně nevyšel, budete se vznášet jako orel, i když jste jen obyčejný tučňák. Děkuji vám. (Potlesk)
asked students in his university to imagine getting a passionate kiss from a celebrity, any celebrity. Then he said, "How much are you willing to pay to get a kiss from a celebrity if the kiss was delivered immediately, in three hours, in 24 hours, in three days, in one year, in 10 years? He found that the students were willing to pay the most not to get a kiss immediately, but to get a kiss in three days. They were willing to pay extra in order to wait. Now they weren't willing to wait a year or 10 years; no one wants an aging celebrity. But three days seemed to be the optimum amount. So why is that? Well if you get the kiss now, it's over and done with. But if you get the kiss in three days, well that's three days of jittery anticipation, the thrill of the wait. The students wanted that time to imagine where is it going to happen, how is it going to happen. Anticipation made them happy. This is, by the way, why people prefer Friday to Sunday. It's a really curious fact, because Friday is a day of work and Sunday is a day of pleasure, so you'd assume that people will prefer Sunday, but they don't. It's not because they really, really like being in the office and they can't stand strolling in the park or having a lazy brunch. We know that, because when you ask people about their ultimate favorite day of the week, surprise, surprise, Saturday comes in at first, then Friday, then Sunday. People prefer Friday because Friday brings with it the anticipation of the weekend ahead, all the plans that you have. On Sunday, the only thing you can look forward to is the work week. So optimists are people who expect more kisses in their future, more strolls in the park. And that anticipation enhances their wellbeing. In fact, without the optimism bias, we would all be slightly depressed. People with mild depression, they don't have a bias when they look into the future. They're actually more realistic than healthy individuals. But individuals with severe depression, they have a pessimistic bias. So they tend to expect the future to be worse than it ends up being. So optimism changes subjective reality. The way we expect the world to be changes the way we see it. But it also changes objective reality. It acts as a self-fulfilling prophecy. And that is the third reason why lowering your expectations will not make you happy. Controlled experiments have shown that optimism is not only related to success, it leads to success. Optimism leads to success in academia and sports and politics. And maybe the most surprising benefit of optimism is health. If we expect the future to be bright, stress and anxiety are reduced. So all in all, optimism has lots of benefits. But the question that was really confusing to me was, how do we maintain optimism in the face of reality? As an neuroscientist, this was especially confusing, because according to all the theories out there, when your expectations are not met, you should alter them. But this is not what we find. We asked people to come into our lab in order to try and figure out what was going on. We asked them to estimate their likelihood of experiencing different terrible events in their lives. So, for example, what is your likelihood of suffering from cancer? And then we told them the average likelihood of someone like them to suffer these misfortunes. So cancer, for example, is about 30 percent. And then we asked them again, "How likely are you to suffer from cancer?" What we wanted to know was whether people will take the information that we gave them to change their beliefs. And indeed they did -- but mostly when the information we gave them was better than what they expected. So for example, if someone said, "My likelihood of suffering from cancer is about 50 percent," and we said, "Hey, good news. The average likelihood is only 30 percent," the next time around they would say, "Well maybe my likelihood is about 35 percent." So they learned quickly and efficiently. But if someone started off saying, "My average likelihood of suffering from cancer is about 10 percent," and we said, "Hey, bad news. The average likelihood is about 30 percent," the next time around they would say, "Yep. Still think it's about 11 percent." (Laughter) So it's not that they didn't learn at all -- they did -- but much, much less than when we gave them positive information about the future. And it's not that they didn't remember the numbers that we gave them; everyone remembers that the average likelihood of cancer is about 30 percent and the average likelihood of divorce is about 40 percent. But they didn't think that those numbers were related to them. What this means is that warning signs such as these may only have limited impact. Yes, smoking kills, but mostly it kills the other guy. What I wanted to know was what was going on inside the human brain that prevented us from taking these warning signs personally. But at the same time, when we hear that the housing market is hopeful, we think, "Oh, my house is definitely going to double in price." To try and figure that out, I asked the participants in the experiment to lie in a brain imaging scanner. It looks like this. And using a method called functional MRI, we were able to identify regions in the brain that were responding to positive information. One of these regions is called the left inferior frontal gyrus. So if someone said, "My likelihood of suffering from cancer is 50 percent," and we said, "Hey, good news. Average likelihood is 30 percent," the left inferior frontal gyrus would respond fiercely. And it didn't matter if you're an extreme optimist, a mild optimist or slightly pessimistic, everyone's left inferior frontal gyrus was functioning perfectly well, whether you're Barack Obama or Woody Allen. On the other side of the brain, the right inferior frontal gyrus was responding to bad news. And here's the thing: it wasn't doing a very good job. The more optimistic you were, the less likely this region was to respond to unexpected negative information. And if your brain is failing at integrating bad news about the future, you will constantly leave your rose-tinted spectacles on. So we wanted to know, could we change this? Could we alter people's optimism bias by interfering with the brain activity in these regions? And there's a way for us to do that. This is my collaborator Ryota Kanai. And what he's doing is he's passing a small magnetic pulse through the skull of the participant in our study into their inferior frontal gyrus. And by doing that, he's interfering with the activity of this brain region for about half an hour. After that everything goes back to normal, I assure you. (Laughter) So let's see what happens. First of all, I'm going to show you the average amount of bias that we see. So if I was to test all of you now, this is the amount that you would learn more from good news relative to bad news. Now we interfere with the region that we found to integrate negative information in this task, and the optimism bias grew even larger. We made people more biased in the way that they process information. Then we interfered with the brain region that we found to integrate good news in this task, and the optimism bias disappeared. We were quite amazed by these results because we were able to eliminate a deep-rooted bias in humans. And at this point we stopped and we asked ourselves, would we want to shatter the optimism illusion into tiny little bits? If we could do that, would we want to take people's optimism bias away? Well I've already told you about all of the benefits of the optimism bias, which probably makes you want to hold onto it for dear life. But there are, of course, pitfalls, and it would be really foolish of us to ignore them. Take for example this email I recieved from a firefighter here in California. He says, "Fatality investigations for firefighters often include 'We didn't think the fire was going to do that,' even when all of the available information was there to make safe decisions." This captain is going to use our findings on the optimism bias to try to explain to the firefighters why they think the way they do, to make them acutely aware of this very optimistic bias in humans. So unrealistic optimism can lead to risky behavior, to financial collapse, to faulty planning. The British government, for example, has acknowledged that the optimism bias can make individuals more likely to underestimate the costs and durations of projects. So they have adjusted the 2012 Olympic budget for the optimism bias. My friend who's getting married in a few weeks has done the same for his wedding budget. And by the way, when I asked him about his own likelihood of divorce, he said he was quite sure it was zero percent. So what we would really like to do, is we would like to protect ourselves from the dangers of optimism, but at the same time remain hopeful, benefiting from the many fruits of optimism. And I believe there's a way for us to do that. The key here really is knowledge. We're not born with an innate understanding of our biases. These have to be identified by scientific investigation. But the good news is that becoming aware of the optimism bias does not shatter the illusion. It's like visual illusions, in which understanding them does not make them go away. And this is good because it means we should be able to strike a balance, to come up with plans and rules to protect ourselves from unrealistic optimism, but at the same time remain hopeful. I think this cartoon portrays it nicely. Because if you're one of these pessimistic penguins up there who just does not believe they can fly, you certainly never will. Because to make any kind of progress, we need to be able to imagine a different reality, and then we need to believe that that reality is possible. But if you are an extreme optimistic penguin who just jumps down blindly hoping for the best, you might find yourself in a bit of a mess when you hit the ground. But if you're an optimistic penguin who believes they can fly, but then adjusts a parachute to your back just in case things don't work out exactly as you had planned, you will soar like an eagle, even if you're just a penguin. Thank you. (Applause)