Dvanáctého srpna 2020 se vydaly dvě skupiny dívek protestovat do Minsku, hlavního města Běloruska. Oblékly si bílé oblečení a bosé vyšly ven na ulici. Ráno šly některé z nich na Komarovského tržnici v centru města. Později téhož dne se jiná skupina s květinami shromáždila u věčného plamene pod Památníkem vítězství. Stály pospolu, držely se za ruce, začaly zpívat běloruské ukolébavky a čekaly na příjezd policejních vozů. Věděly, že je policisté zatknou jen tak, bosé, s květinami v rukou, že je vezmou na policejní stanici, že budou zbity a pokusí se je ponížit. A přesto to udělaly.
On August 12, 2020, two groups of girls went out to protest in Minsk, the capital city of Belarus. They put on white clothes and went barefoot out into the street. In the morning, some went to Komarovskiy Market in the center of town. Later that day, the other group gathered with flowers at the eternal flame under the victory monument. They stood together holding hands, and they started to sing the Belarusian lullaby, waiting for the police cars to arrive. They knew the police would pick them up just like that: barefoot with flowers in their hands, that they would take them to the police station, beat them up and try to humiliate them. And yet they did it anyway.
Letos se v Bělorusku něco změnilo, v zemi, která má více než devět milionů obyvatel a je ovládána autoritářským vládcem od roku 1994. Tyto mladé ženy protestovaly proti zmanipulovaným výsledkům posledních voleb, které se odehrály jen několik dní předtím. Jejich malý projev nesouhlasu rychle přerostl v masové, pokojné demonstrace vedené ženami napříč celou zemí.
This year, something changed in Belarus, a country of more than nine million people that has been ruled by an authoritarian leader since 1994. These young women were protesting the latest rigged election result, which had taken [place] just a few days earlier. Their small expressions of protest very quickly expanded into massive, peaceful, women-led demonstrations all across the country.
Během pouhých několika dní vyšlo do ulic několik set tisíc lidí a demonstrace od té doby stále pokračují, což se v Bělorusku doteď nikdy nestalo. A to vše navzdory faktu, že se prezident znovu prohlásil vítězem voleb a že bylo zadrženo více než 10 000 lidí, stovky jich byly mučeny a minimálně šest zabito.
Within just a few days, a few hundred thousand people took to the streets and demonstrations have continued ever since, the likes of which Belarus has never seen before. All this despite the fact that the president proclaimed himself reelected and that more than 10,000 people have been detained, hundreds tortured and at least six killed.
Mnozí si kladou otázku, proč se Bělorusové ozvali zrovna nyní. Co je nutí vyjít do ulic, nehledě na bezprecedentní policejní násilí, nehledě na státní bezpráví? Nejčastěji slýchám odpověď, že se lidé přestali bát, a takovými jsme se stali společně.
Many people wonder why the people of Belarus are speaking up now. What makes them keep taking to the streets despite unprecedented police violence, despite state lawlessness? The answer I hear the most is that people have become fearless, and it's something we have become together.
Protože strach vzniká z osamocenosti. Zvětšuje se při izolaci. Nedělá rozdíl mezi muži, ženami, dětmi, starými ‒ každý z nás může cítit strach, ale jen pokud jsme osamoceni. K projevení neohroženosti jsou potřeba dva. Strach zmizí tehdy a jen tehdy, když se postavíme jeden za druhého. Ukažte se, aby váš soused, váš kolega, váš přítel sebral odvahu. A oni udělají to samé pro vás.
Because fear is the province of one. It feeds on isolation. It doesn't discriminate: men, women, children, elderly -- all of us can feel fear, but only as long as we are on our own. Fearlessness takes two. It only works if and when we show up for each other. Show up so that your neighbor, your colleague, your friend has courage. And they will do the same for you.
Hodně se řešila moje role v prezidentských volbách v srpnu 2020. Jak jsem se rozhodla kandidovat místo svého uvězněného manžela Sergeje, když bylo jasné, že mu úřady kandidaturu znemožní; jak jsem ve volbách právoplatně zvítězila a stala se zvolenou lídryní demokratického Běloruska, ale oficiální výsledky mi přisoudily pouze 10 procent hlasů a byla jsem vyhnána se svými dětmi do exilu; jak stále bojuji za ty, kteří mě volili a které se režim snaží umlčet; jak „neohrožená“ vlastně jsem.
A lot has been made of my own role in the presidential election of August 2020. How I stepped in to run for my husband, Sergei, when he was jailed and it became clear that the authorities would deny him his chance to run himself; how I rightfully won the election and became the elected leader of a democratic Belarus, but the official results only gave me 10 percent of the vote and I was forced into exile with my children; how I still fight for those who voted for me and whose voice the regime wants to steal; how "fearless" I am.
Ale mnohdy jsem zažila chvíle, kdy jsem byla vyděšená a chtěla odstoupit. Bylo mi vyhrožováno a nutili mě myslet si, že jsem v tomto boji osamocená. A přesto, čím více měst jsem navštívila, tím více lidí se účastnilo předvolebních setkání a tím méně jsem se bála. A několik dní před volbami v Minsku přišlo šedesát tisíc lidí, aby mi vyjádřili podporu, a já jsem se pak už přestala bát.
But there were many moments when I was frightened, and I wanted to step down. I was threatened and forced to believe that I'm alone in this fight. And yet the more cities I visited, the more people showed up for the rallies, the less fear I had. And then in the days before the election in Minsk, 60,000 people came to show their support for me, and I was no longer afraid.
Nikdy jsem nechtěla nic takového dělat. O politiku jsem se moc nezajímala a neplánovala jsem usilovat o volený úřad. Chtěla jsem být matkou a manželkou. Ale díky osudu a vůli mého lidu jsem byla zvolena na tuto pozici. A já jsem ji přijala se smyslem pro povinnost a s hrdostí. Nevzdám se. Budu tu pro lidi, protože oni tu byli pro mě. Naše odvaha se rodí z jednoty. Naše sounáležitost je naší silou.
I never wanted to do any of this. I was never overly political, and I never planned to run for office. I wanted to be a mom and a wife. But by fate and the will of my people, I was elevated to this position. And I accept this with a sense of duty and pride. I will not give up. And I will show up for people, because they show up for me. Our courage is born from unity. Our solidarity is our strength.
Nyní také chápu, že být neohroženou znamená mít závazek. Je to rozhodnutí, které činíte každý den. Je to odpovědnost, kterou přijímáte ‒ odpovědnost jeden za druhého. V tomto ohledu se nijak neliším od svých běloruských spoluobčanů. Jejich podpora je hmatatelná. Jejich sounáležitost postupně narůstá. Když jste dva, máte odvahu. Když je vás sto, jste stateční. Když jsou vás tisíce, stanete se neohroženými. A až vás budou desítky tisíc, nikdo vás neporazí.
I also now understand that being fearless is a commitment. It is a decision you make every single day. It is a responsibility you take -- responsibility for one another. In this regard, I'm no different from my fellow Belarusians. Their support is tangible. Their solidarity grows in progression. When there are two of you, you are daring. When you're 100, you are brave. When there are thousands of you, you are fearless. And once you are tens of thousands, you become invincible.
Děkuji vám.
Thank you.