No, to je docela zřejmé tvrzení, tam nahoře. Začal jsem s touto větou před 12 lety. a začal jsem v kontextu rozvojových zemí, ale vy sedíte tady, jste z každého koutu světa. Takže když si představíte mapu své země, myslím, že si uvědomíte, že pro každou zemi na planetě, byste mohli nakreslit malé kroužky a říct, "Toto jsou místa, kam dobří učitelé nepůjdou" A navíc k tomu, toto jsou místa, odkud pochází problémy. Takže máme ironický problém. Dobří učitelé nechtějí chodit přesně do míst, kde jsou nejvíce potřeba.
Well, that's kind of an obvious statement up there. I started with that sentence about 12 years ago, and I started in the context of developing countries, but you're sitting here from every corner of the world. So if you think of a map of your country, I think you'll realize that for every country on Earth, you could draw little circles to say, "These are places where good teachers won't go." On top of that, those are the places from where trouble comes. So we have an ironic problem -- good teachers don't want to go to just those places where they're needed the most.
Začal jsem v roce 1999 zkoušet řešit tento problém s experimentem, který se odehrál v Novém Dillí a byl velice jednoduchý. V zásadě jsem zabudoval počítač do zdi ve slumu v Novém Dillí. Ty děti stěží chodily do školy. Vůbec neuměly anglicky. Předtím počítač nikdy neviděly, a nevěděly, co je to Internet. Připojil jsem k tomu vysokorychlostní Internet -- bylo to asi tři stopy nad zemí -- zapnul jsem to a nechal to tam. Po tomto, jsme si všimli několika zajímavých věcí, které se hned dozvíte. Ale zopakoval jsem toto po celé Indii a poté napříč velkou částí světa a všiml jsem si, že děti se naučí tomu, čemu se chtějí naučit.
I started in 1999 to try and address this problem with an experiment, which was a very simple experiment in New Delhi. I basically embedded a computer into a wall of a slum in New Delhi. The children barely went to school, they didn't know any English -- they'd never seen a computer before, and they didn't know what the internet was. I connected high speed internet to it -- it's about three feet off the ground -- turned it on and left it there. After this, we noticed a couple of interesting things, which you'll see. But I repeated this all over India and then through a large part of the world and noticed that children will learn to do what they want to learn to do.
Toto byl první experiment, který jsme provedli -- osmiletý chlapec po vaší pravici učící svou žačku, šestiletou holčičku, a učil ji, jak prohlížet Internet. Tento kluk tady uprostřed střední Indie -- je to ve vesnici v Rádžastánu, kde si děti nahrály svou vlastní hudbu a pak si ji jeden druhému pouštěli, a během toho si nesmírně užívali. To vše zvládly za čtyři hodiny poté, co viděly počítač poprvé v životě. V jiné jihoindické vesnici si tady ti kluci smontovali kameru a snažili se vyfotit čmeláka. Stáhli si to z Disney.com nebo z nějaké takové stránky, 14 dní poté, co se počítač ve vesnici objevil. A na konci toho všeho jsme dospěli k tomu, že skupina dětí se může naučit používat počítač a Internet nehledě na to, kým byli a kde se nacházeli.
This is the first experiment that we did -- eight year-old boy on your right teaching his student, a six year-old girl, and he was teaching her how to browse. This boy here in the middle of central India -- this is in a Rajasthan village, where the children recorded their own music and then played it back to each other and in the process, they've enjoyed themselves thoroughly. They did all of this in four hours after seeing the computer for the first time. In another South Indian village, these boys here had assembled a video camera and were trying to take the photograph of a bumble bee. They downloaded it from Disney.com, or one of these websites, 14 days after putting the computer in their village. So at the end of it, we concluded that groups of children can learn to use computers and the internet on their own, irrespective of who or where they were.
V tomto bodě jsem začal být trochu ambicióznější a rozhodl jsem se zjistit, co ještě by děti dokázaly udělat s počítačem. Odstartovali jsme experiment v Hajdarábádu v Indii, kde jsem dal skupince dětí -- mluvili anglicky s velmi silným Telugským přízvukem. Dal jsem jim počítač s řečově-textovým rozhraním, které teď máte zdarma k Windows, a požádal jsem je, aby do něj mluvili. Takže když do něj mluvili, počítač zapisoval hatmatilku, tak řekli, "Hm, nerozumí to ničemu z toho, co říkáme." Tak jsem řekl, "Jo, nechám to tu dva měsíce. Snažte se tomu počítači porozumět." A ty děti řekly, "Jak se to dělá." A já jsem řekl, "Já vlastně nevím." (Smích) A odešel jsem. (Smích) O dva měsíce později -- a to je nyní zdokumentováno v časopise Information Technology for International Development -- se jim přízvuk změnil a byl nápadně blízký neutrálnímu britskému přízvuku, ve kterém jsem zařízení převádějící řeč na text připravil. Jinými slovy, všichni mluvili jako James Tooley. (Smích) Takže to zvládli sami. Poté jsem začal experimentovat s různými jinými věcmi, které by se sami mohli naučit
At that point, I became a little more ambitious and decided to see what else could children do with a computer. We started off with an experiment in Hyderabad, India, where I gave a group of children -- they spoke English with a very strong Telugu accent. I gave them a computer with a speech-to-text interface, which you now get free with Windows, and asked them to speak into it. So when they spoke into it, the computer typed out gibberish, so they said, "Well, it doesn't understand anything of what we are saying." So I said, "Yeah, I'll leave it here for two months. Make yourself understood to the computer." So the children said, "How do we do that." And I said, "I don't know, actually." (Laughter) And I left. (Laughter) Two months later -- and this is now documented in the Information Technology for International Development journal -- that accents had changed and were remarkably close to the neutral British accent in which I had trained the speech-to-text synthesizer. In other words, they were all speaking like James Tooley. (Laughter) So they could do that on their own. After that, I started to experiment with various other things that they might learn to do on their own.
Jednou jsem měl zajímavý telefonát ze města Kolombo, od Arthura C. Clarka, který řekl, "Chci vidět, co se děje." A on nemohl cestovat, tak jsem tam zajel. Řekl dvě zajímavé věci, "Učitel, který může být nahrazen strojem, by měl být." (Smích) Druhá věc, kterou řekl, byla, že "Pokud mají děti zájem, nastává vzdělávání." A já jsem to v tomto oboru dělal, takže pokaždé, když to sleduji, myslím na něj.
I got an interesting phone call once from Columbo, from the late Arthur C. Clarke, who said, "I want to see what's going on." And he couldn't travel, so I went over there. He said two interesting things, "A teacher that can be replaced by a machine should be." (Laughter) The second thing he said was that, "If children have interest, then education happens." And I was doing that in the field, so every time I would watch it and think of him.
(Video) Arthur C. Clarke: A oni zcela určitě mohou pomoci lidem, protože děti se rychle naučí zorientovat se a pouštět se do toho a nacházet věci, které je zajímají. A když máte zájem, pak máte vzdělávání.
(Video) Arthur C. Clarke: And they can definitely help people, because children quickly learn to navigate the web and find things which interest them. And when you've got interest, then you have education.
Sugata Mitra: Vzal jsem ten experiment do Jižní Afriky. Toto je patnáctiletý kluk.
Sugata Mitra: I took the experiment to South Africa. This is a 15 year-old boy.
(Video) Kluk: ...jen zmínkou, hraji hry jako zvířata, a poslouchám hudbu.
(Video) Boy: ... just mention, I play games like animals, and I listen to music.
SM: A já jsem se ho zeptal, "Posíláš e-maily?" A on řekl, "Ano, a oni skáčou přes oceán." Toto je v Kambodži. venkovská Kambodža -- docela hloupá počítací hra, kterou by žádné dítě nehrálo ve třídě, nebo doma. Oni by to, víte, na vás hodili zpátky. Řekli by, "To je strašně nudné." Když to necháte na chodníku, a když všichni dospělí odejdou, pak se začnou navzájem chlubit s tím, co zvládnou. To je to, co dělají tyto děti. Myslím, že se snaží násobit. A po celé Indii, po zhruba dvou letech, děti začaly googlit své domácí úkoly. Výsledkem bylo, podle výpovědí učitelů, ohromné zlepšení jejich angličtiny -- (Smích) rychlé zlepšení v celé řadě věcí. Říkali, "Stali se z nich opravdu hlubocí myslitelé" a tak dále. (Smích) A vskutku, stali. Chci říct, když jsou ty věci na Googlu, proč byste si je měli cpát do hlavy? Takže po dalších čtyřech letech jsem se rozhodl, že skupinky dětí se dokáží pohybovat na Internetu, aby sami dosáhli vzdělávacích cílů.
SM: And I asked him, "Do you send emails?" And he said, "Yes, and they hop across the ocean." This is in Cambodia, rural Cambodia -- a fairly silly arithmetic game, which no child would play inside the classroom or at home. They would, you know, throw it back at you. They'd say, "This is very boring." If you leave it on the pavement and if all the adults go away, then they will show off with each other about what they can do. This is what these children are doing. They are trying to multiply, I think. And all over India, at the end of about two years, children were beginning to Google their homework. As a result, the teachers reported tremendous improvements in their English -- (Laughter) rapid improvement and all sorts of things. They said, "They have become really deep thinkers and so on and so forth. (Laughter) And indeed they had. I mean, if there's stuff on Google, why would you need to stuff it into your head? So at the end of the next four years, I decided that groups of children can navigate the internet to achieve educational objectives on their own.
Tou dobou získala Univerzity v Newcastlu velkou částku peněz, aby zlepšila indické školství. Tak mi Newcastle zavolal. Řekl jsem: "Udělám to z Dillí." Oni řekli, "Nemůžete se vypořádat s miliony liber z peněz univerzity, zatímco budete sedět v Dillí." Takže v roce 2006 jsem si koupil těžký svrchník a přestěhoval jsem se do Newcastlu. Chtěl jsem otestovat limity onoho systému. První experiment, který jsem z Newcastlu udělal, se vlastně odehrál v Indii. A dal jsem si nemožný cíl: mohou se Tamilsky mluvící dvanáctileté děti v jihoindické vesnici naučit navzájem biotechnologii v angličtině, úplně sami? A napadlo mě, že je otestuji. Dostanou nula bodů. Dám jim materiály. Vrátím se a prozkouším je. Znovu dostanou nula bodů. Vrátím se a řeknu, "Ano, na některé věci potřebujeme učitele."
At that time, a large amount of money had come into Newcastle University to improve schooling in India. So Newcastle gave me a call. I said, "I'll do it from Delhi." They said, "There's no way you're going to handle a million pounds-worth of University money sitting in Delhi." So in 2006, I bought myself a heavy overcoat and moved to Newcastle. I wanted to test the limits of the system. The first experiment I did out of Newcastle was actually done in India. And I set myself and impossible target: can Tamil speaking 12-year-old children in a South Indian village teach themselves biotechnology in English on their own? And I thought, I'll test them, they'll get a zero -- I'll give the materials, I'll come back and test them -- they get another zero, I'll go back and say, "Yes, we need teachers for certain things."
Povolal jsem 26 dětí. Všechny tam přišly, a já jsem jim řekl, že v tomto počítači jsou opravdu složité věci. Nebyl bych překvapený, kdybyste ničemu neporozuměli. Je to vše anglicky, a já jdu. (Smích) Takže jsem je s tím nechal. Vrátil jsem se po dvou měsících, a těch 26 dětí nastoupilo, vypadaly velmi, velmi klidně. Řekl jsem "No, dívali jste se na ty věci?" Oni na to, "Ano, dívali." "Rozuměli jste něčemu?" "Ne, ničemu." Tak jsem řekl, "No, jak dlouho jste cvičili, než jste dospěli k tomu, že ničemu nerozumíte?" Řekli, "Díváme se na to každý den." Tak jsem řekl, "Dva měsíce jste se dívali na něco, čemu nerozumíte?" No a dvanáctiletá holčička zvedla ruku a řekla, doslova, "Kromě faktu, že nepřesná replikace molekuly DNA způsobuje genetické nemoci, jsme nic jiného nepochopili."
I called in 26 children. They all came in there, and I told them that there's some really difficult stuff on this computer. I wouldn't be surprised if you didn't understand anything. It's all in English, and I'm going. (Laughter) So I left them with it. I came back after two months, and the 26 children marched in looking very, very quiet. I said, "Well, did you look at any of the stuff?" They said, "Yes, we did." "Did you understand anything?" "No, nothing." So I said, "Well, how long did you practice on it before you decided you understood nothing?" They said, "We look at it every day." So I said, "For two months, you were looking at stuff you didn't understand?" So a 12 year-old girl raises her hand and says, literally, "Apart from the fact that improper replication of the DNA molecule causes genetic disease, we've understood nothing else."
(Smích)
(Laughter)
(Potlesk)
(Applause)
(Smích)
(Laughter)
Trvalo mi tři roky to publikovat. Právě to vyšlo v British Journal of Education Technology. Jeden z recenzentů této statě řekl "Je to moc dobré na to, aby to byla pravda," což nebylo moc hezké. No, jedna z dívek se sama naučila tolik, že se stala učitelkou. A to je ona, tady. Vzpomínáte, neučí se anglicky. Vydal jsem poslední část, když jsem se zeptal, "Kde je neuron?" a ona řekla, "Neuron? Neuron?" A pak se podívala a udělala toto. Když pomineme ten výraz, nebylo to moc hezké.
It took me three years to publish that. It's just been published in the British Journal of Educational Technology. One of the referees who refereed the paper said, "It's too good to be true," which was not very nice. Well, one of the girls had taught herself to become the teacher. And then that's her over there. Remember, they don't study English. I edited out the last bit when I asked, "Where is the neuron?" and she says, "The neuron? The neuron," and then she looked and did this. Whatever the expression, it was not very nice.
Takže jejich skóre se zvedlo z nuly na 30 procent, coe je vzdělanostně nemožné za takových okolností. Ale 30 procent k udělání testu nestačí. Tak jsem přišel na to, že mají kamarádku, místní účetní, mladou dívku, se kterou hráli fotbal. Zeptal jsem se jí, "Chtěla by jsi je učit, aby dokázali projít testem z biotechnologie?" A ona řekla, "Jak bych to dokázala? Nic o tom předmětu nevím." Řekl jsem, "Ne, použij metodu babičky." Ona řekla, "Co to je?" Já na to, "No, uděláš to tak, že si za ně stoupneš a budeš je celou dobu obdivovat. Prostě jim říkej, 'To je bezva. To je úžasné. Co je toto? Můžeš to udělat znovu? Ukážeš mi nějaké další věci?'" Dělala to tak dva měsíce. Skóre se zvýšilo na 50, což je stejný počet, jakého dosahují snobské školy v Novém Dillí, s trénovanými učiteli biotechnologie.
So their scores had gone up from zero to 30 percent, which is an educational impossibility under the circumstances. But 30 percent is not a pass. So I found that they had a friend, a local accountant, a young girl, and they played football with her. I asked that girl, "Would you teach them enough biotechnology to pass?" And she said, "How would I do that? I don't know the subject." I said, "No, use the method of the grandmother." She said, "What's that?" I said, "Well, what you've got to do is stand behind them and admire them all the time. Just say to them, 'That's cool. That's fantastic. What is that? Can you do that again? Can you show me some more?'" She did that for two months. The scores went up to 50, which is what the posh schools of New Delhi, with a trained biotechnology teacher were getting.
Tak jsem se vrátil do Newcastlu s těmito výsledky a dospěl jsem k tomu, že se tu děje něco, co se nepochybně stávalo velmi vážnou věcí. Takže, jak jsem tak experimentoval s řadou zapadlých míst, přišel jsem na nejzapadlejší místo, na které jsem přišel. (Smích) Přibližně 5000 mil od Dillí je malé městečko Gateshead. V Gatesheadu jsem vzal 32 dětí, a začal jsem tu metodu vypilovávat. Rozdělil jsem je do skupin po čtyřech. Řekl jsem, "Sami si udělejte skupiny po čtyřech. Každá čtyřčlenná skupina může používat jeden, ne čtyři počítače." Vzpomínáte, z Díry ve zdi. "Můžete měnit skupiny. Můžete přejít do jiné skupiny, pokud se vám ta vaše nebude líbit, atd. Můžete jít k jiné skupině, nakouknout jim přes ramena, podívat se, co dělají, vrátit se ke své vlastní skupině a vydávat to za svou práci." A vysvětlil jsem jim, že, jak víte, mnoho vědeckých výzkumů se provedlo touto metodou.
So I came back to Newcastle with these results and decided that there was something happening here that definitely was getting very serious. So, having experimented in all sorts of remote places, I came to the most remote place that I could think of. (Laughter) Approximately 5,000 miles from Delhi is the little town of Gateshead. In Gateshead, I took 32 children and I started to fine-tune the method. I made them into groups of four. I said, "You make your own groups of four. Each group of four can use one computer and not four computers." Remember, from the Hole in the Wall. "You can exchange groups. You can walk across to another group, if you don't like your group, etc. You can go to another group, peer over their shoulders, see what they're doing, come back to you own group and claim it as your own work." And I explained to them that, you know, a lot of scientific research is done using that method.
(Smích)
(Laughter)
(Potlesk)
(Applause)
Děti mi nadšeně přitakaly a řekli, "Teď, co chcete, abychom dělali?" Dal jsem jim šest otázek z GCSE (britský test pro středoškoláky). První skupina, ta nejlepší, vyřešila vše za 20 minut. Ta nejhorší za 45. Použili vše, co znali -- skupiny kolem novinek, Google, Wikipedii, Ask, Jeeves, atd. Učitelé říkali, "Naučí se to do hloubky?" Řekl jsem, "No, vyzkoušíme to. Vrátím se po dvou měsících. Dáme jim papírový test --- žádné počítače, žádné mluvení jeden s druhým, atd." Průměrné skóre s počítači a skupinkami bylo 76 procent. Když jsem experiment provedl, když jsem zadal test, po dvou měsících, skóre bylo 76 procent. Byla tu fotografická paměť, kterou ty děti využily. Předpokládám to, protože jedno s druhým diskutují. Jednomu dítěti, s jedním počítačem před sebou, se to nepodaří. Mám další výsledky, které jsou téměř neuvěřitelné, výsledky, které se v čase zlepšují. Protože jejich učitelé říkají, že poté, co hodina skončí, děti pokračují v dalším googlování.
The children enthusiastically got after me and said, "Now, what do you want us to do?" I gave them six GCSE questions. The first group -- the best one -- solved everything in 20 minutes. The worst, in 45. They used everything that they knew -- news groups, Google, Wikipedia, Ask Jeeves, etc. The teachers said, "Is this deep learning?" I said, "Well, let's try it. I'll come back after two months. We'll give them a paper test -- no computers, no talking to each other, etc." The average score when I'd done it with the computers and the groups was 76 percent. When I did the experiment, when I did the test, after two months, the score was 76 percent. There was photographic recall inside the children, I suspect because they're discussing with each other. A single child in front of a single computer will not do that. I have further results, which are almost unbelievable, of scores which go up with time. Because their teachers say that after the session is over, the children continue to Google further.
Zde v Británii jsem přišel s výzvou pro britské babičky, po svém experimentu v Kuppanmu. No, víte, britské babičky jsou velmi vitální. 200 z nich se okamžitě přidalo. (Smích) Šlo o to, že mi poskytnou jednu hodinu vysílacího času, zatímco budou sedět doma, jeden den v týdnu. A ony to tak udělaly. A za poslední dva roky, se přes Skype událo přes 600 hodin instruování, za použití toho, čemu mí studenti říkají babiččin mrak. Babiččin mrak tam někde sedí. Může je vysílat na jakoukoli školu si zamanu.
Here in Britain, I put out a call for British grandmothers, after my Kuppam experiment. Well, you know, they're very vigorous people, British grandmothers. 200 of them volunteered immediately. (Laughter) The deal was that they would give me one hour of broadband time, sitting in their homes, one day in a week. So they did that, and over the last two years, over 600 hours of instruction has happened over Skype, using what my students call the granny cloud. The granny cloud sits over there. I can beam them to whichever school I want to.
(Video) Učitel: Nechytíš mě. Řekněte to. Nechytíš mě.
(Video) Teacher: You can't catch me. You say it. You can't catch me.
Děti: Nechytíš mě.
Children: You can't catch me.
Učitel: Jsem perníkový panáček.
Teacher: I'm the gingerbread man.
Děti: Jsem perníkový panáček.
Children: I'm the gingerbread man.
Učitel: Správně. Velmi dobře ...
Teacher: Well done. Very good ...
SM: Zpět v Gatesheadu, desetiletá holčička proniká do srdce Hinduismu během 15 minut. Víte, věc o které vůbec nic nevím. Dvě děti sledují TEDTalk. Předtím chtěli být fotbalisté. Po zhlédnutí osmi TEDTalků se chce stát Leonardem da Vinci.
SM: Back at Gateshead, a 10-year-old girl gets into the heart of Hinduism in 15 minutes. You know, stuff which I don't know anything about. Two children watch a TEDTalk. They wanted to be footballers before. After watching eight TEDTalks, he wants to become Leonardo da Vinci.
(Smích)
(Laughter)
(Potlesk)
(Applause)
Je to docela jednoduchá věc.
It's pretty simple stuff.
Toto je to, co teď buduji. Nazývají se zařízení SOLE: Samo-organizovaná učební prostředí. Nábytek je navrhnut tak, aby děti mohly sedět před velkými plátny, s široko-pásmovým připojením, ale ve skupinách. Pokud chtějí, mohou zavolat babiččin mrak. Toto je SOLE v Newcastlu. Mediátor je z Pune v Indii.
This is what I'm building now -- they're called SOLEs: Self Organized Learning Environments. The furniture is designed so that children can sit in front of big, powerful screens, big broadband connections, but in groups. If they want, they can call the granny cloud. This is a SOLE in Newcastle. The mediator is from Pune, India.
Takže jak daleko až můžeme jít? Poslední část a pak skončím. V květnu jsem jel do Turína. Od své skupinky desetiletých žáků jsem odehnal všechny učitele. Mluvím pouze anglicky, oni mluví pouze italsky, takže jsme nemohli nijak komunikovat. Začal jsem psát anglické otázky na tabuli. Děti se na to podívaly a řekli, "Cože?" Já řekl, "No, udělejte to." Naťukali to do Googlu, přeložili si to do italštiny, vrátili se na italský Google. O 15 minut později... Další otázka: Kde je Kalkata? Tato trvala pouze 10 minut. Pak jsem zkusil opravdu těžkou. Kdo byl Pythagoras a co dělal? Chvíli bylo ticho, a poté řekli, "Vyslovil jste to špatně. Je to Pitagora." A pak, za 20 minut, se na obrazovkách začaly objevovat pravoúhlé trojúhelníky, Z toho mě přešel mráz po zádech. Je jim 10 let. [Text]: Během dalších 30 minut by se dostali k teorii relativity. A pak?
So how far can we go? One last little bit and I'll stop. I went to Turin in May. I sent all the teachers away from my group of 10 year-old students. I speak only English, they speak only Italian, so we had no way to communicate. I started writing English questions on the blackboard. The children looked at it and said, "What?" I said, "Well, do it." They typed it into Google, translated it into Italian, went back into Italian Google. Fifteen minutes later -- next question: where is Calcutta? This one, they took only 10 minutes. I tried a really hard one then. Who was Pythagoras, and what did he do? There was silence for a while, then they said, "You've spelled it wrong. It's Pitagora." And then, in 20 minutes, the right-angled triangles began to appear on the screens. This sent shivers up my spine. These are 10 year-olds. Text: In another 30 minutes they would reach the Theory of Relativity. And then?
(Smích)
(Laughter)
(Potlesk)
(Applause)
A víte, co se stalo? Myslím, že jsme právě narazili na samo-organizující se systém. Samo-organizující se systém je ten, kde se objevuje struktura bez zřejmého zásahu zvenčí. Samo-organizující se systém také vždy vykazuje emergenci, což znamená, že systém začne dělat věci, pro které nebyl nikdy navržen. Co že je důvod, proč reagujete tak, jak reagujete. protože to vypadá nemožně. Myslím, že teď můžu zkusit hádat. Vzdělání je sebe-organizující se systém, kde je učení emergentním fenoménem. Bude trvat pár let, než se to prokáže, experimentálně, ale budu to zkoušet. Ale mezitím je to metoda, která je dostupná. Jedna miliarda dětí, potřebujeme 100 milionů mediátorů -- na planetě jich je mnohem více než tolik --- 10 miliónů zařízení SOLE, 180 miliard dolarů a 10 let. Mohli bychom změnit vše.
SM: So you know what's happened? I think we've just stumbled across a self-organizing system. A self-organizing system is one where a structure appears without explicit intervention from the outside. Self-organizing systems also always show emergence, which is that the system starts to do things, which it was never designed for. Which is why you react the way you do, because it looks impossible. I think I can make a guess now -- education is self-organizing system, where learning is an emergent phenomenon. It'll take a few years to prove it, experimentally, but I'm going to try. But in the meanwhile, there is a method available. One billion children, we need 100 million mediators -- there are many more than that on the planet -- 10 million SOLEs, 180 billion dollars and 10 years. We could change everything.
Děkuji.
Thanks.
(Potlesk)
(Applause)