Mám před sebou těžký úkol. Víte, když jsem se podíval na profil přítomného publika, s jeho konotacemi a designem ve všech formách, a s tolika lidmi pracujícími na kooperaci a sítích, a tak podobně, že jsem vám chtěl říci, chtěl jsem přednést argument pro základní vzdělávání ve velice specifickém kontextu. A abych to stihl za 20 minut, musím uvést čtyři myšlenky -- jako čtyři kousky skládačky. A pokud se mi to povede, pak možná odsud budete odcházet s myšlenkou, že byste mohli navázat a možná mi s mou prací pomoct.
I have a tough job to do. You know, when I looked at the profile of the audience here, with their connotations and design, in all its forms, and with so much and so many people working on collaborative and networks, and so on, that I wanted to tell you, I wanted to build an argument for primary education in a very specific context. In order to do that in 20 minutes, I have to bring out four ideas -- it's like four pieces of a puzzle. And if I succeed in doing that, maybe you would go back with the thought that you could build on, and perhaps help me do my work.
První kousek skládačky je odlehlost a kvalita vzdělávání. Odlehlostí myslím dvě nebo tři různé věci. Samozřejmě, odlehlost v běžném slova smyslu znamená, že čím víc se vzdalujete od centra města, dostáváte se do odlehlejších oblastí. Jaký to pak má vliv na vzdělávání? Druhý význam odlehlosti je, že ve velkých metropolitních oblastech na celém světě lze nalézt slumy, chudinské čtvrti, nebo chudší oblasti, které jsou sociálně a ekonomicky odlehlé od zbytku města. Jaké mají tyto okolnosti vliv na vzdělávání? Pamatujte si tedy oba tyto významy odlehlosti.
The first piece of the puzzle is remoteness and the quality of education. Now, by remoteness, I mean two or three different kinds of things. Of course, remoteness in its normal sense, which means that as you go further and further away from an urban center, you get to remoter areas. What happens to education? The second, or a different kind of remoteness is that within the large metropolitan areas all over the world, you have pockets, like slums, or shantytowns, or poorer areas, which are socially and economically remote from the rest of the city, so it's us and them. What happens to education in that context? So keep both of those ideas of remoteness.
Náš počáteční odhad byl, že školy v odlehlých místech nemají dostatečně dobré učitele. A pokud je mají, pak si je nejsou schopní udržet; nemají dostačující infrastrukturu. A pokud mají nějakou infrastrukturu, pak mají problémy jí udržovat. Ale chtěl jsem zjistit, jestli se tento odhad zakládá na pravdě. Takže jsme si minulý rok vypůjčili auto, na Google jsme si vyhledali cestu z Nového Dillí do severní Indie, která nekřižovala žádné velké města, ani žádná metropolitní centra. Ujeli jsme asi 300 kilometrů, a vždy když jsme narazili na školu, udělali jsme sadu standardních testů, a výsledky jsme pak zakreslili do grafu. Graf byl zajímavý, ale je ho potřeba posuzovat opatrně. Tím chci říct, že se jedná o velmi malý vzorek, neměli byste z něj zobecňovat. Ale bylo celkem zřejmé, že pro tu konkrétní trasu, kterou jsem se vydal, čím odlehlejší škola byla, tím horší se zdály být i její výsledky. To se zdálo být usvědčující a snažil jsem se tedy zjistit korelaci s infrastrukturou, dostupností elektřiny a podobně.
We made a guess. The guess was that schools in remote areas do not have good enough teachers. If they do have, they cannot retain those teachers. They do not have good enough infrastructure. And if they had some infrastructure, they have difficulty maintaining it. But I wanted to check if this is true. So what I did last year was we hired a car, looked up on Google, found a route into northern India from New Delhi which, you know, which did not cross any big cities or any big metropolitan centers. Drove out about 300 kilometers, and wherever we found a school, administered a set of standard tests, and then took those test results and plotted them on a graph. The graph was interesting, although you need to consider it carefully. I mean, this is a very small sample; you should not generalize from it. But it was quite obvious, quite clear, that for this particular route that I had taken, the remoter the school was, the worse its results seemed to be. That seemed a little damning, and I tried to correlate it with things like infrastructure, or with the availability of electricity, and things like that.
K mému překvapení to nekorelovalo. Nekorelovalo to s velikostí učeben. Nekorelovalo to s kvalitou infrastruktury. Nekorelovalo to s mírou chudoby. Nekorelovalo to. Ale stalo se to, že když jsem rozdal dotazník v každé z těchto škol, kde byla jediná otázka pro učitele, která zněla "Chtěli byste se odstěhovat do městské, metropolitní oblasti?" 69 procent z nich odpovědělo "ano", a jak můžete vidět, tak "ano" odpověděli ti, co byli jen kousek od Dillí, a ti z bohatého předměstí Dillí odpověděli "ne" -- protože to jsou oblasti, které jsou na tom relativně lépe. A potom od 200 kilometrů za Dillí, odpověď byla pokaždé "ano". Dokážu si představit, že učitel, který každý den, když vchází do třídy, říká: "Kéž bych pracoval v jiné škole", pravděpodobně velice ovlivňuje dosažené výsledky. Takže to vypadalo, že motivace a migrace učitelů silně souviselo s tím, co se na základních školách dělo, na rozdíl od toho, jestli měly děti dost jídla, jestli jich bylo příliš mnoho v učebnách a podobně. Zdá se, že tomu tak je.
To my surprise, it did not correlate. It did not correlate with the size of classrooms. It did not correlate with the quality of the infrastructure. It did not correlate with the poverty levels. It did not correlate. But what happened was that when I administered a questionnaire to each of these schools, with one single question for the teachers -- which was, "Would you like to move to an urban, metropolitan area?" -- 69 percent of them said yes. And as you can see from that, they say yes just a little bit out of Delhi, and they say no when you hit the rich suburbs of Delhi -- because, you know, those are relatively better off areas -- and then from 200 kilometers out of Delhi, the answer is consistently yes. I would imagine that a teacher who comes or walks into class every day thinking that, I wish I was in some other school, probably has a deep impact on what happens to the results. So it looked as though teacher motivation and teacher migration was a powerfully correlated thing with what was happening in primary schools, as opposed to whether the children have enough to eat, and whether they are packed tightly into classrooms and that sort of thing. It appears that way.
Pokud se zaměříte na vzdělávání a technologie, pak v literatuře zjistíte, že věci jako webové stránky, prostřední pro spolupráci -- to všechno, co jste slyšeli již ráno -- se vždycky nejprve zkouší v těch nejlepších městských školách a to podle mě zkresluje výsledky. Jedna část vědecké literatury, stále viní vzdělávací technologie z přílišné medializace a nízkých výkonů. Učitelé říkají: "No je to dobré, ale moc drahé na to, co to dokáže". Protože se to poprvé zkouší ve školách, kde studenti už dosahují, dejme tomu, 80 procentní úspěšnosti. Nasadíte tam tuhle úžasnou technologii a úspěšnost se zvedne na 83 procent. Tak se na to ředitel podívá a řekne, 3 procenta za 300.000 dolarů? Tak na to zapomeňte. Když vezmete tu samou technologií a nasadíte ji na jedné z těch odlehlých škol, kde skóre bylo 30 procent, a řekněme, že se pak zvedne na 40 procent, to by pak bylo něco úplně jiného. Takže ta relativní změna, kterou by vzdělávací technologie mohly přinést, by byla o mnoho významnější v dolní části této pyramidy, než v horní. Ale zdá se, že to děláme přesně naopak.
When you take education and technology, then I find in the literature that, you know, things like websites, collaborative environments -- you've been listening to all that in the morning -- it's always piloted first in the best schools, the best urban schools, and, according to me, biases the result. The literature -- one part of it, the scientific literature -- consistently blames ET as being over-hyped and under-performing. The teachers always say, well, it's fine, but it's too expensive for what it does. Because it's being piloted in a school where the students are already getting, let's say, 80 percent of whatever they could do. You put in this new super-duper technology, and now they get 83 percent. So the principal looks at it and says, 3 percent for 300,000 dollars? Forget it. If you took the same technology and piloted it into one of those remote schools, where the score was 30 percent, and, let's say, took that up to 40 percent -- that will be a completely different thing. So the relative change that ET, Educational Technology, would make, would be far greater at the bottom of the pyramid than at the top, but we seem to be doing it the other way about.
Takže jsem došel k závěru, že vzdělávací technologie by měly být dostupné nejdříve těm z nižších sociálních vrstev, a ne naopak. A nakonec vyvstala otázka, jak se vypořádat s postoji učitelů? Kdykoliv přijdete za učitelem a ukážete mu nějakou technologii, jeho první reakce je, "Učitele nemůžete nahradit strojem -- to je nemožné." Já tedy nevím proč je to nemožné, ale, předpokládejme na moment, že to nemožné opravdu je -- mám zde citát od Sira Arthura C. Clarka, spisovatele science fiction, se kterým jsem se potkal v Kolombu, a který řekl něco, co řeší celý tento problém. Řekl, že každý učitel, který může být nahrazen strojem, by měl být. Takže to dostává učitele do složité situace. No, takže navrhuji, že alternativní základní vzdělávání, ať už jakkoliv alternativní, je nutné tam, kde neexistují školy, kde kvalita škola není dostačující, kde nejsou učitelé, nebo nejsou z nějakého důvodu dost dobří. Pokud náhodou žijete v takové části světa, kde nic z tohoto neplatí, pak nepotřebujete alternativní vzdělávání. Zatím jsem na takové místo ještě nenarazil, až na jednu výjimku. Nebudu to místo jmenovat, ale někde ve světě mi lidé řekli: "Takový problém tady nemáme, protože máme perfektní učitelé a perfektní školy. Existují taková místa, ale nikde jinde jsem tohle neslyšel.
So I came to this conclusion that ET should reach the underprivileged first, not the other way about. And finally came the question of, how do you tackle teacher perception? Whenever you go to a teacher and show them some technology, the teacher's first reaction is, you cannot replace a teacher with a machine -- it's impossible. I don't know why it's impossible, but, even for a moment, if you did assume that it's impossible -- I have a quotation from Sir Arthur C. Clarke, the science fiction writer whom I met in Colombo, and he said something which completely solves this problem. He said a teacher than can be replaced by a machine, should be. So, you know, it puts the teacher into a tough bind, you have to think. Anyway, so I'm proposing that an alternative primary education, whatever alternative you want, is required where schools don't exist, where schools are not good enough, where teachers are not available or where teachers are not good enough, for whatever reason. If you happen to live in a part of the world where none of this applies, then you don't need an alternative education. So far I haven't come across such an area, except for one case. I won't name the area, but somewhere in the world people said, we don't have this problem, because we have perfect teachers and perfect schools. There are such areas, but -- anyway, I'd never heard that anywhere else.
Budu mluvit o dětech a samoorganizaci a o sérii experimentů, které tak nějak vedly k myšlence, jak by alternativní vzdělávání mohlo vypadat. Tyto experimenty se nazývají "Díra ve zdi". Musím tím opravdu jen rychle proletět. Je to série experimentů. První se uskutečnil v Novém Dillí v roce 1999. Co jsme tam udělali bylo v podstatě velice jednoduché. Měl jsem tenkrát kancelář na hranici slumu, městského slumu, byla tam dělící zeď mezi naší kanceláří a tím slumem. Vyřezali do té zdi díru -- odtud název "Díra ve zdi" -- a vložili do té díry docela výkonný počítač, tak nějak ho tam zapustili, takže monitor vyčuhoval na druhé straně a podobně do té zdi zapustili i touchpad, napojili to na vysokorychlostní internet, dali tam Internet Explorer, zapli na něm Altavista.com a prostě to tam tak nechali.
I'm going to talk about children and self-organization, and a set of experiments which sort of led to this idea of what might an alternative education be like. They're called the hole-in-the-wall experiments. I'll have to really rush through this. They're a set of experiments. The first one was done in New Delhi in 1999. And what we did over there was pretty much simple. I had an office in those days which bordered a slum, an urban slum, so there was a dividing wall between our office and the urban slum. They cut a hole inside that wall -- which is how it has got the name hole-in-the-wall -- and put a pretty powerful PC into that hole, sort of embedded into the wall so that its monitor was sticking out at the other end, a touchpad similarly embedded into the wall, put it on high-speed Internet, put the Internet Explorer there, put it on Altavista.com -- in those days -- and just left it there.
A tohle jsme viděli. Takže tohle byla moje kancelář v NIIT. Tady je "Díra ve zdi". Asi o osm hodin později jsme tam našli tohle dítě. Vpravo je osmileté dítě které -- a po jeho levici je nepříliš vysoká šestiletá dívka. A co on dělal, bylo, že jí učil brouzdat. Takže to vyvolalo více otázek, než odpovědělo. Je to pravda? Záleží na jazyku? Protože ten chlapec by neměl umět anglicky. Vydrží tam ten počítač, nebo jej rozbijí a ukradnou, -- a učil je někdo? Tu poslední otázku pokládali všichni: "ale víte, oni přece museli vystrkovat hlavou zpoza zdi a ptát se lidí ve vaší kanceláři "Můžete mi ukázat jak se to dělá?" a někdo je to pak naučil.
And this is what we saw. So that was my office in IIT. Here's the hole-in-the-wall. About eight hours later, we found this kid. To the right is this eight-year-old child who -- and to his left is a six-year-old girl, who is not very tall. And what he was doing was, he was teaching her to browse. So it sort of raised more questions than it answered. Is this real? Does the language matter, because he's not supposed to know English? Will the computer last, or will they break it and steal it -- and did anyone teach them? The last question is what everybody said, but you know, I mean, they must have poked their head over the wall and asked the people in your office, can you show me how to do it, and then somebody taught him.
Takže jsem zopakoval ten experiment mimo Dillí, tentokrát ve městě zvaném Chifpuri ve střední Indii, kde jsem byl ubezpečen, že tam nikdy nikdo nikoho nic nenaučil. (Smích) Takže byl teplý den, a "Díra ve zdi" byla na tamté sešlé budově. Tohle je první dítě které tam přišlo; později se ukázalo, že je to třináctiletý propadlík. Přišel tam a začal si pohrávat s touchpadem. Velmi rychle si všiml, že když pohne prstem na touchpadu tak se něco pohne na obrazovce -- a později mi řekl: "Ještě nikdy jsem neviděl televizi, kde jde něco dělat". Takže na tohle přišel. Trvalo mu něco přes dvě minuty, aby přišel na to, že mohl pohybovat něčím na té televizi. A pak omylem kliknul stlačením touchpadu -- uvidíte, jak to dělá. Kliknul a Internet Explorer změnil stránku. O osm minut později se díval na obrazovku a surfoval: měnil stránky tam a zpátky. Když se tohle stalo, začal svolávat všechny děti okolo, a děti se chodily dívat, co se to tam děje. Ten samý den večer všech 70 dětí surfovalo. Takže se zdá, že osm minut a vestavěný počítač bylo vše, co tam bylo potřeba.
So I took the experiment out of Delhi and repeated it, this time in a city called Shivpuri in the center of India, where I was assured that nobody had ever taught anybody anything. (Laughter) So it was a warm day, and the hole in the wall was on that decrepit old building. This is the first kid who came there; he later on turned out to be a 13-year-old school dropout. He came there and he started to fiddle around with the touchpad. Very quickly, he noticed that when he moves his finger on the touchpad something moves on the screen -- and later on he told me, "I have never seen a television where you can do something." So he figured that out. It took him over two minutes to figure out that he was doing things to the television. And then, as he was doing that, he made an accidental click by hitting the touchpad -- you'll see him do that. He did that, and the Internet Explorer changed page. Eight minutes later, he looked from his hand to the screen, and he was browsing: he was going back and forth. When that happened, he started calling all the neighborhood children, like, children would come and see what's happening over here. And by the evening of that day, 70 children were all browsing. So eight minutes and an embedded computer seemed to be all that we needed there.
Takže nás napadlo, že se dělo toto: děti ve skupinách se můžou navzájem učit, jak používat počítač a Internet. Ale za jakých okolností? V tu dobu byl hlavní problém angličtina. Lidé říkali: "No, víte, opravdu byste to měli mít v indických jazycích" tak jsem jim odpovídal: "Mít co? Mám překládat Internet do nějakého indického jazyka? To je nemožné". Musí to být opačně. Ale podívejme se, jak si děti poradí s angličtinou. Provedl jsem tento experiment v severovýchodní Indii ve vesnici Madantusi, kde z nějakého důvodu nebyl žádný učitel angličtiny, takže děti neuměly anglicky vůbec. Postavil jsem tam podobnou "Díru ve zdi". Jeden velký rozdíl mezi vesnicemi a městskými slumy byl, že ve vesnici ke kiosku přicházelo více dívek než chlapců. V městských slumech se dívky drží stranou. Nechal jsem tam s tím počítačem mnoho cédéček -- neměl jsem k dispozici Internet -- a vrátil jsem se o tři měsíce později. No a když jsem se vrátil, našel jsem tam tyhle dvě děti, osmi a dvanáctileté, které hrály na počítači hru. A hned jak mě uviděly, tak mi řekly: "Potřebujeme rychlejší procesor a lepší myš." (Smích) Byl jsem opravdu překvapený. Chápete, jak to jen mohli vědět? A oni na to: "Naučili jsme se to z cédéček". Tak jsem se jich zeptal: "Ale jak to, že jste rozuměli tomu o co tam jde?" A oni na to: "No, nechal jste nám tady stroj, který komunikuje pouze v angličtině, tak jsme se museli naučit anglicky". Tak jsem pak zjistil, že používali 200 anglických slov -- špatně vyslovované, ale správně používané -- slova jako exit, stop, find, save a podobné, a nejenom, když ovládali počítač, ale i v jejich každodenních konverzacích. Takže Madantusi nám, jak se zdá, ukázalo, že jazyk není překážka; ve skutečnosti se mohou jazyk naučit sami, pokud opravdu chtějí.
So we thought that this is what was happening: that children in groups can self-instruct themselves to use a computer and the Internet. But under what circumstances? At this time there was a -- the main question was about English. People said, you know, you really ought to have this in Indian languages. So I said, have what, shall I translate the Internet into some Indian language? That's not possible. So, it has to be the other way about. But let's see, how do the children tackle the English language? I took the experiment out to northeastern India, to a village called Madantusi, where, for some reason, there was no English teacher, so the children had not learned English at all. And I built a similar hole-in-the-wall. One big difference in the villages, as opposed to the urban slums: there were more girls than boys who came to the kiosk. In the urban slums, the girls tend to stay away. I left the computer there with lots of CDs -- I didn't have any Internet -- and came back three months later. So when I came back there, I found these two kids, eight- and 12-year-olds, who were playing a game on the computer. And as soon as they saw me they said, "We need a faster processor and a better mouse." (Laughter) I was real surprised. You know, how on earth did they know all this? And they said, "Well, we've picked it up from the CDs." So I said, "But how did you understand what's going on over there?" So they said, "Well, you've left this machine which talks only in English, so we had to learn English." So then I measured, and they were using 200 English words with each other -- mispronounced, but correct usage -- words like exit, stop, find, save, that kind of thing, not only to do with the computer but in their day-to-day conversations. So, Madantusi seemed to show that language is not a barrier; in fact they may be able to teach themselves the language if they really wanted to.
Nakonec jsem získal nějaké peníze, abych vyzkoušel jestli jsou výsledky tohoto experimentu opakovatelné; jestli to i jinde bude stejné. Indie je dobré místo pro takovýto experiment, protože tam jsou všechny etnické rozdíly, všechny možné genetické, rasové a taky socioekonomické rozdíly. Takže jsem si mohl vybrat průřezové vzorky, které pokryly prakticky celý svět. Takže jsem tenhle experiment dělal téměř pět let a procestoval kvůli němu křížem krážem celou Indii. Tohle jsou Himálaje. Nahoře na severu, velmi chladno. Taky jsem musel najít nebo vymyslet konstrukční řešení, které by přežilo venku. Používal jsem normální, běžné počítače, potřeboval jsem různé podnebí, na což je Indie taky skvělá, protože tam máme jak velkou zimu, tak teplo a podobně. Toto je poušť na západě, blízko Pákistánských hranic. Tady můžete vidět krátký klip jedné z těch vesnic, jako první věc si děti našly webovou stránku, ze které se naučily anglickou abecedu.
Finally, I got some funding to try this experiment out to see if these results are replicable, if they happen everywhere else. India is a good place to do such an experiment in, because we have all the ethnic diversities, all the -- you know, the genetic diversity, all the racial diversities, and also all the socio-economic diversities. So, I could actually choose samples to cover a cross section that would cover practically the whole world. So I did this for almost five years, and this experiment really took us all the way across the length and breadth of India. This is the Himalayas. Up in the north, very cold. I also had to check or invent an engineering design which would survive outdoors, and I was using regular, normal PCs, so I needed different climates, for which India is also great, because we have very cold, very hot, and so on. This is the desert to the west. Near the Pakistan border. And you see here a little clip of -- one of these villages -- the first thing that these children did was to find a website to teach themselves the English alphabet.
Pak v střední Indii - velice teplé a vlhké rybářské vesnice, kde je vlhkost velký zabiják elektroniky. Takže jsme museli vyřešit všechny problémy bez klimatizace a za nedostatku elektřiny, takže většina řešení, na která jsme přišli, využívala malé poryvy vzduchu na ta správná místa, abychom stroje udrželi funkční. Zkrátím to. Znovu a znovu jsme to samé opakovali. Tahle ukázka je taky pěkná. Tohle je malý šestiletý chlapec, který říká své starší sestře, co má dělat. A to se stává velice často s těmito počítači, že vídáme mladší děti učit ty starší.
Then to central India -- very warm, moist, fishing villages, where humidity is a very big killer of electronics. So we had to solve all the problems we had without air conditioning and with very poor power, so most of the solutions that came out used little blasts of air put at the right places to keep the machines running. I want to just cut this short. We did this over and over again. This sequence is also nice. This is a small child, a six-year-old, telling his eldest sister what to do. And this happens very often with these computers, that the younger children are found teaching the older ones.
Co jsme zjistili? Zjistili jsme, že šesti až třináctileté děti se dokáží sami učit v propojeném prostředí, bez ohledu na všechno, co jsme schopni měřit. Takže když mají přístup k počítači, budou se sami učit. Nenašel jsem jedinou korelaci s čímkoliv... Ale muselo to být ve skupinách. A to pro vás může být velice zajímavé, protože všichni taky o skupinách mluvíte. Takže tady jsme objevili sílu toho, co skupina dětí dokáže, když eliminujete zásahy dospělých.
What did we find? We found that six- to 13-year-olds can self-instruct in a connected environment, irrespective of anything that we could measure. So if they have access to the computer, they will teach themselves, including intelligence. I couldn't find a single correlation with anything, but it had to be in groups. And that may be of great, you know, interest to this group, because all of you are talking about groups. So here was the power of what a group of children can do, if you lift the adult intervention.
Jenom rychlý přehled našich měření. Použili jsme standardní statistické metody, takže o tom mluvit nebudu. Ale získali jsme čistou křivku učení, téměř tu samou, jakou bychom dostali ve škole. Víc o tom říkat nebudu, protože to mluví samo za sebe, že ano? Co se dokázali naučit? Základní funkce Windows, surfování, kreslení, chatování, email, hry a vzdělávací materiály, stahování hudby, přehrávání videa. Zkrátka to, co děláme my všichni. A přes 300 dětí se stane počítačově gramotnými a budou schopni udělat všechny tyto věci za šest měsíců s jedním počítačem.
Just a quick idea of the measurements. We took standard statistical techniques, so I'm going to not talk about that. But we got a clean learning curve, almost exactly the same as what you would get in a school. I'll leave it at that, because, I mean, it sort of says it all, doesn't it? What could they learn to do? Basic Windows functions, browsing, painting, chatting and email, games and educational material, music downloads, playing video. In short, what all of us do. And over 300 children will become computer literate and be able to do all of these things in six months with one computer.
A jak to dělají? Kdybyste spočítali skutečný čas přístupu, tak by to vyšlo na několik minut denně, takže takhle to tedy nefunguje. Ve skutečnosti je tam jedno dítě, které ovládá počítač. A kolem něho jsou obvykle další tři děti, které mu radí, co by měl dělat. Když je otestujete, všichni čtyři dostanou stejné skóre, ať už se jich zeptáte na cokoliv. Kolem těchto čtyř je obvykle skupinka 16 dětí, které taky radí, většinou špatně, ohledně všeho, co se na počítači děje. A všechny by také v testu prošly. Takže se učí tím, že pozorují, stejně jako se učí tím, že něco dělají. To se zdá být v rozporu s vzděláváním dospělých, ale nezapomeňte, že osmileté děti žijí ve společnosti, kde se jim většinu času říká: "Tohle nedělej", chápete, "Nedotýkej se té flašky whisky". A co osmileté dítě udělá? Pozoruje velice pozorně, jak se flaška whisky drží. A kdybyste ho otestovali, odpověděl by na každou otázku správně. Takže to vypadá, že jsou schopny se učit velice rychle.
So, how do they do that? If you calculated the actual time of access, it would work out to minutes per day, so that's not how it's happening. What you have, actually, is there is one child operating the computer. And surrounding him are usually three other children, who are advising him on what they should do. If you test them, all four will get the same scores in whatever you ask them. Around these four are usually a group of about 16 children, who are also advising, usually wrongly, about everything that's going on on the computer. And all of them also will clear a test given on that subject. So they are learning as much by watching as they learn by doing. It seems counter-intuitive to adult learning, but remember, eight-year-olds live in a society where most of the time they are told, don't do this, you know, don't touch the whiskey bottle. So what does the eight-year-old do? He observes very carefully how a whiskey bottle should be touched. And if you tested him, he would answer every question correctly on that topic. So, they seem to be able to acquire very quickly.
A jaký je závěr z těchto šesti roků práce? Takový, že základní vzdělávání nebo jeho část se může dít samo od sebe. Nemusí být vynuceno shora dolů. Možná, že se jedná o samoorganizující se systém. To byla další věc, kterou jsem vám chtěl říct, že děti se můžou samz organizovat a dosáhnout vzdělávacího cíle.
So what was the conclusion over the six years of work? It was that primary education can happen on its own, or parts of it can happen on its own. It does not have to be imposed from the top downwards. It could perhaps be a self-organizing system, so that was the second bit that I wanted to tell you, that children can self-organize and attain an educational objective.
Třetí kousek skládačky je o hodnotách - opět jen velmi stručně, Zkoumal jsem více než 500 dětí z celé Indie. Dal jsem jim asi 68 různých otázek o hodnotách a jednoduše se zeptal na jejich názory. Získali jsme celou škálu názorů. Ano, ne nebo nevím. A jednoduše jsem vzal ty otázky, kde jsem dostal 50% odpovědí "ano" a 50% "ne". Získal jsem 16 takových otázek. Byly to oblasti, kde byly děti zjevně zmatené, protože polovina odpověděla ano a polovina ne. Typický příklad - "Někdy je nutné lhát". Nemají jak určit, jakým způsobem na tuto otázku odpovědět; možná, že to nemá ani nikdo z nás. Takže vám předkládám tuto třetí otázku. Můžou technologie ovlivnit osvojování hodnot? A nakonec, samoorganizující se systémy, o kterých vám opět moc vykládat nebudu, protože jste o nich již slyšeli mnoho. Všechny přírodní systémy jsou samoorganizované, galaxie, molekuly, buňky, organizmy, společnosti -- až na debatu o inteligentním stvořiteli. Ale co se vědy týče, je to stále samoorganizace. Dalšími příklady jsou dopravní zácpy, akciový trh, společnost a obnova po katastrofách, terorismus a povstání. A taky víte o samoorganizujících se systémech na Internetu.
The third piece was on values, and again, to put it very briefly, I conducted a test over 500 children spread across all over India, and asked them -- I gave them about 68 different values-oriented questions and simply asked them their opinions. We got all sorts of opinions. Yes, no or I don't know. I simply took those questions where I got 50 percent yeses and 50 percent noes -- so I was able to get a collection of 16 such statements. These were areas where the children were clearly confused, because half said yes and half said no. A typical example being, "Sometimes it is necessary to tell lies." They don't have a way to determine which way to answer this question; perhaps none of us do. So I leave you with this third question. Can technology alter the acquisition of values? Finally, self-organizing systems, about which, again, I won't say too much because you've been hearing all about it. Natural systems are all self-organizing: galaxies, molecules, cells, organisms, societies -- except for the debate about an intelligent designer. But at this point in time, as far as science goes, it's self-organization. But other examples are traffic jams, stock market, society and disaster recovery, terrorism and insurgency. And you know about the Internet-based self-organizing systems.
Takže tady jsou mé čtyři výroky. Odlehlost ovlivňuje kvalitu vzdělávání. Vzdělávací technologie by měly být zavedeny nejdříve v odlehlých oblastech a až poté v ostatních oblastech. Hodnoty si osvojujeme; doktrína a dogma jsou vnucené -- dva protikladné mechanismy. A učení je s největší pravděpodobností samoorganizující se systém. Pokud dáte všechny čtyři výroky dohromady tak -- podle mě -- nám to dává cíl, vizi, vzdělávacích technologií. A vzdělávací technologie a pedagogiky, které jsou digitální, automatizované, tolerantní k chybám, neinvazivní, propojené a samoorganizující se. My pedagogové jsme nikdo o technologie nežádali; prostě si je půjčujeme. PowerPoint je údajně považován za skvělou vzdělávací technologii, ale nebyl pro vzdělávání navržen; byl navržen pro prezentace v zasedačkách. Půjčili jsme si ho. Video konference. I samotný počítač. Myslím, že je čas, aby si pedagogové vytvořili vlastní specifikace, a já jedny takové specifikace mám. Tohle je jejich rychlý přehled. A přesně takové specifikace by měly vyprodukovat technologii, která bude řešit odlehlost, hodnoty a násilí. Takže mě napadlo, že bych to nazval třeba "outdoktrinace". A tohle by mohl být cíl pro vzdělávací technologie v budoucnu, takže bych chtěl, abyste o tom přemýšleli.
So here are my four sentences then. Remoteness affects the quality of education. Educational technology should be introduced into remote areas first, and other areas later. Values are acquired; doctrine and dogma are imposed -- the two opposing mechanisms. And learning is most likely a self-organizing system. If you put all the four together, then it gives -- according to me -- it gives us a goal, a vision, for educational technology. An educational technology and pedagogy that is digital, automatic, fault-tolerant, minimally invasive, connected and self-organized. As educationists, we have never asked for technology; we keep borrowing it. PowerPoint is supposed to be considered a great educational technology, but it was not meant for education, it was meant for making boardroom presentations. We borrowed it. Video conferencing. The personal computer itself. I think it's time that the educationists made their own specs, and I have such a set of specs. This is a brief look at that. And such a set of specs should produce the technology to address remoteness, values and violence. So I thought I'd give it a name -- why don't we call it "outdoctrination." And could this be a goal for educational technology in the future? So I want to leave that as a thought with you.
Děkuji.
Thank you.
(Aplaus)
(Applause)