Je skvělé být tady a vyprávět o své cestě, vyprávět o svém vozíku a o svobodě, kterou mi přinesl.
It's wonderful to be here to talk about my journey, to talk about the wheelchair and the freedom it has bought me.
Na vozíku jsem začala jezdit před 16 lety, když rozsáhlá nemoc změnila můj dosavadní přístup do okolního světa. Když jsem začala jezdit na vozíku, byl to obrovský a nový pocit svobody. Předtím jsem sledovala, jak můj život ubíhá a stává se omezeným. Bylo to jako mít novou obrovskou hračku. Mohla jsem svištět kolem a znovu cítit vítr na své tváři. Už jen být venku na ulici bylo vzrušující.
I started using a wheelchair 16 years ago when an extended illness changed the way I could access the world. When I started using the wheelchair, it was a tremendous new freedom. I'd seen my life slip away and become restricted. It was like having an enormous new toy. I could whiz around and feel the wind in my face again. Just being out on the street was exhilarating.
Ale přestože jsem objevila tuhle radost a svobodu, reakce lidí na mě se úplně změnila. Bylo to, jako by mě už nemohli vidět, jako kdyby mě pokryl závoj neviditelnosti. Zdálo se, že na mě pohlíží skrze své domněnky o tom, jaké to asi na vozíku musí být. Když jsem se ptala lidí, co se jim vybaví v souvislosti s vozíkem, říkali slova jako "limity", "strach", "lítost" a "omezení". Došlo mi, že jsem se s těmi odpověďmi ztotožnila, a že to změnilo jádro mé osobnosti. Část mého já se mi odcizila. Neviděla jsem se z vlastní perpektivy, ale živě a neustále z perspektivy ostatních lidí a jejich reakcí na mě.
But even though I had this newfound joy and freedom, people's reaction completely changed towards me. It was as if they couldn't see me anymore, as if an invisibility cloak had descended. They seemed to see me in terms of their assumptions of what it must be like to be in a wheelchair. When I asked people their associations with the wheelchair, they used words like "limitation," "fear," "pity" and "restriction." I realized I'd internalized these responses and it had changed who I was on a core level. A part of me had become alienated from myself. I was seeing myself not from my perspective, but vividly and continuously from the perspective of other people's responses to me.
Ve výsledku jsem zjistila, že potřebuji vytvořit vlastní příběhy o této zkušenosti, nové vyprávění, abych získala zpět svou identitu.
As a result, I knew I needed to make my own stories about this experience, new narratives to reclaim my identity.
["Nalezení svobody: 'Vytvářením našich vlastních příběhů se učíme brát texty o našich životech tak vážně jako 'oficiální' příběhy.' - Davis 2009, TEDx Women"]
["Finding Freedom: 'By creating our own stories we learn to take the texts of our lives as seriously as we do 'official' narratives.' — Davis 2009, TEDx Women"]
Začala jsem s prací, která měla za cíl sdělit něco z té radosti a svobody, kterou jsem cítila na vozíku na vozíku moci - abych se vypořádala se světem. Začala jsem přetvářet tyto zakořeněné odezvy lidí, začala jsem přetvářet předsudky, které tolik formovaly moji identitu, když jsem začala jezdit na vozíku, a to vytvářením nečekaných obrazů. Vozík se stal objektem, se kterým jsem si mohla hrát. Když jsem doslova začala ztrácet stopy svého štěstí a svobody, bylo vzrušující vidět překvapené odezvy zvědavých lidí. Zdálo se, že to otevře dveře novým perspektivám, a tím taktéž způsobí posun v klasických předsudcích. Ukázalo se, že provozování umění múže přetvořit lidskou identitu a přetvořit předsudky pozměněním již známého.
I started making work that aimed to communicate something of the joy and freedom I felt when using a wheelchair -- a power chair -- to negotiate the world. I was working to transform these internalized responses, to transform the preconceptions that had so shaped my identity when I started using a wheelchair, by creating unexpected images. The wheelchair became an object to paint and play with. When I literally started leaving traces of my joy and freedom, it was exciting to see the interested and surprised responses from people. It seemed to open up new perspectives, and therein lay the paradigm shift. It showed that an arts practice can remake one's identity and transform preconceptions by revisioning the familiar.
Takže když jsem se v roce 2005 začala potápět, došlo mi, že potápěčská výstroj zvětšuje rozsah lidské aktivity, stejně tak, jako to dělá vozík, ale s potápěčskou výstrojí si spojujeme věci jako vzrušení a dobrodružství, což je naprosto odlišné od reakcí na vozík.
So when I began to dive, in 2005, I realized scuba gear extends your range of activity in just the same way as a wheelchair does, but the associations attached to scuba gear are ones of excitement and adventure, completely different to people's responses to the wheelchair.
Tak jsem si řekla: "Co by se asi tak stalo, kdybych ty dvě věci spojila dohromady?" (Smích) (Potlesk) A podvodní vozík, který z toho vznikl, mě vzal na tu nejúžasnější cestu za posledních sedm let.
So I thought, "I wonder what'll happen if I put the two together?" (Laughter) (Applause) And the underwater wheelchair that has resulted has taken me on the most amazing journey over the last seven years.
Takže abyste měli představu, jaké to je, ráda bych s vámi sdílela jeden z okamžiků, který vznikl při této podívané, a ukázala vám, na jak ohromující cestu jsem se vydala.
So to give you an idea of what that's like, I'd like to share with you one of the outcomes from creating this spectacle, and show you what an amazing journey it's taken me on.
(Hudba)
(Music)
(Potlesk)
(Applause)
Je to ten nejúžasnější zážitek, který přesahuje většinu toho, co jsem ve svém životě zažila. Mám úplnou svobodu pohybovat se všemi směry v prostoru a extatický zážitek plný radosti a svobody.
It is the most amazing experience, beyond most other things I've experienced in life. I literally have the freedom to move in 360 degrees of space and an ecstatic experience of joy and freedom.
A ta neuvěřitelná, nečekaná věc je, že ostatní lidé to zřejmě vidí a cítí také. Jejich oči se doslova rozzáří, a říkají věci jako: "Já chci taky jeden takový," nebo, "když ty můžeš dělat tohle, tak já můžu dělat cokoli."
And the incredibly unexpected thing is that other people seem to see and feel that too. Their eyes literally light up, and they say things like, "I want one of those," or, "If you can do that, I can do anything."
A já si říkám, že to je proto, protože v tom momentu, kdy vidí objekt, pro který nemají žádnou škatulku, na kterou by odkazoval, nebo když objekt natolik přesahuje hranice toho, do čeho si zaškatulkovali právě vozík, musí pak začít přemýšlet úplně jinak. A já si myslím, že ten moment úplně nového myšlení snad vytváří svobodu, která se šíří i do zbytku života lidí. Pro mě to znamená, že vidí rozdíl a jeho hodnotu, a radost, kterou přináší, když se místo soustředění na ztrátu a omezení rozhlédneme a najdeme tu moc a radost z toho, že vidíme svět z nových a vzrušujících perspektiv. Pro mě je vozík prostředek pro transformaci. Vlastně teď říkám podvodnímu vozíku "Portál", protože mě doslova dotlačil do nového způsobu bytí, do nových dimenzí, a do nové úrovně vědomí.
And I'm thinking, it's because in that moment of them seeing an object they have no frame of reference for, or so transcends the frames of reference they have with the wheelchair, they have to think in a completely new way. And I think that moment of completely new thought perhaps creates a freedom that spreads to the rest of other people's lives. For me, this means that they're seeing the value of difference, the joy it brings when instead of focusing on loss or limitation, we see and discover the power and joy of seeing the world from exciting new perspectives. For me, the wheelchair becomes a vehicle for transformation. In fact, I now call the underwater wheelchair "Portal," because it's literally pushed me through into a new way of being, into new dimensions and into a new level of consciousness.
A další věc je, že protože nikdo předtím nikdy neviděl nebo neslyšel o podvodním vozíku, a vytvoření takové podívané je o vytvoření nových možností vidění, bytí a vědění, máte nyní tuto představu ve vaší mysli. Vy všichni jste součástí toho uměleckého díla také.
And the other thing is, that because nobody's seen or heard of an underwater wheelchair before, and creating this spectacle is about creating new ways of seeing, being and knowing, now you have this concept in your mind. You're all part of the artwork too.
(Potlesk)
(Applause)