Přemýšlel jsem nad tím, jak souvisí synchronizace se štěstím, a napadlo mě, že z nějakého důvodu máme ze synchronizace potěšení. Rádi spolu tančíme, rádi spolu zpíváme. A tak pokud budete souhlasit, rád bych s vaší pomocí provedl dnešní první pokus. Pokus je takový, že -- a mimochodem všiml jsem si, že když jste tleskali, udělali jste to typicky severoamericky, totiž byli jste hřmotní a nesoudržní. Nebyli jste organizovaní. Ani vás nenapadlo tleskat jednotně. Myslíte, že byste to zvládli? Rád bych věděl, jestli toto publikum -- pokud vím, tak jste to necvičili -- dokážete se spojit a tleskat synchronizovaně?
I was trying to think, how is sync connected to happiness, and it occurred to me that for some reason we take pleasure in synchronizing. We like to dance together, we like singing together. And so, if you'll put up with this, I would like to enlist your help with a first experiment today. The experiment is -- and I notice, by the way, that when you applauded, that you did it in a typical North American way, that is, you were raucous and incoherent. You were not organized. It didn't even occur to you to clap in unison. Do you think you could do it? I would like to see if this audience would -- no, you haven't practiced, as far as I know -- can you get it together to clap in sync?
(Tleskání)
(Clapping)
Uau! Tak tomu se říká nepředvídané chování.
Whoa! Now, that's what we call emergent behavior.
(Smích)
(Laughter)
To jsem tedy nečekal -- totiž očekával jsem, že se dovedete synchronizovat. Ale nenapadlo mě, že budete zvyšovat frekvenci. Zajímavé.
So I didn't expect that, but -- I mean, I expected you could synchronize. It didn't occur to me you'd increase your frequency. It's interesting.
(Smích)
(Laughter)
Takže co z toho vyvodíme? Zaprvé, víme, že vy všichni jste vynikající. Tahle místnost je plná inteligentních, vysoce vnímavých lidí. Někteří jste vycvičení hudebníci. Byli jste proto schopní se synchronizovat? Položme tu otázku trochu vážněji a ptejme se, jaké jsou minimální požadavky pro tuto činnost, pro samovolnou synchronizaci. Musíte být například tak chytří, jak jste? Potřebujete vůbec k synchronizaci mozek? Musíte být živí? Docela strašidelná myšlenka, že? Neživé předměty, které by se mohly samovolně synchronizovat. Ale tak to je. Dnes se pokusím vysvětlit, že synchronizace možná je jednou z nejpronikavějších hnacích sil v přírodě. Táhne se od subatomárního měřítka po největší vzdálenosti ve vesmíru. Je to hluboký sklon k pořádku v přírodě, jenž odporuje tomu, co nás učili o entropii. Neříkám, že zákon entropie je špatně -- protože není. Ale ve vesmíru je vyrovnávací síla -- sklon k samovolnému pořádku. A o tom budeme mluvit.
So what do we make of that? First of all, we know that you're all brilliant. This is a room full of intelligent people, highly sensitive. Some trained musicians out there. Is that what enabled you to synchronize? So to put the question a little more seriously, let's ask ourselves what are the minimum requirements for what you just did, for spontaneous synchronization. Do you need, for instance, to be as smart as you are? Do you even need a brain at all just to synchronize? Do you need to be alive? I mean, that's a spooky thought, right? Inanimate objects that might spontaneously synchronize themselves. It's real. In fact, I'll try to explain today that sync is maybe one of, if not one of the most, perhaps the most pervasive drive in all of nature. It extends from the subatomic scale to the farthest reaches of the cosmos. It's a deep tendency toward order in nature that opposes what we've all been taught about entropy. I mean, I'm not saying the law of entropy is wrong -- it's not. But there is a countervailing force in the universe -- the tendency towards spontaneous order. And so that's our theme.
Na úvod bych rád začal s tím, co vás možná napadlo okamžitě, když jste se dozvěděli, že budeme mluvit o synchronizaci v přírodě, totiž o skvostném příkladu ptáků, kteří létají v hejnech, nebo o rybách, které plavou v organizovaných skupinách. To nejsou nijak zvlášť inteligentní zvířata, a přece, jak uvidíme, předvádějí obdivuhodné tance. Toto je z pořadu BBC Dravci, a právě se díváme na příklady synchronizace, která souvisí s obranou. Když jste malí a zranitelní jako tito špačci nebo jako ryby, členství v hejnu pomáhá vyhnout se dravcům, zmást dravce. Budu chvíli zticha, protože toto je nádhera. Biologové si tímto chováním dlouho lámali hlavu, když přemýšleli, jak je to možné. Tolik jsme zvyklí, že choreografie dává vzniknout synchronizaci. Tyto bytosti nejsou řízené. Řídí se samy.
Now, to get into that, let me begin with what might have occurred to you immediately when you hear that we're talking about synchrony in nature, which is the glorious example of birds that flock together, or fish swimming in organized schools. So these are not particularly intelligent creatures, and yet, as we'll see, they exhibit beautiful ballets. This is from a BBC show called "Predators," and what we're looking at here are examples of synchrony that have to do with defense. When you're small and vulnerable, like these starlings, or like the fish, it helps to swarm to avoid predators, to confuse predators. Let me be quiet for a second because this is so gorgeous. For a long time, biologists were puzzled by this behavior, wondering how it could be possible. We're so used to choreography giving rise to synchrony. These creatures are not choreographed. They're choreographing themselves.
A až dnes začíná věda chápat, jak to funguje. Ukážu vám počítačový model vytvořený Ianem Kuzanem, oxfordským výzkumníkem, který ukazuje, jak hejna fungují. Platí zde jenom tři jednoduchá pravidla. Zaprvé, všichni jedinci jsou si vědomí jenom svých nejbližších sousedů. Zadruhé, všichni jedinci mají sklon se srovnávat. A zatřetí, jsou vzájemně přitahováni, ale snaží se udržovat si malý odstup. A když tato pravidla zahrnete, automaticky začnete pozorovat hejna, která jsou velice podobná rybím nebo ptačím hejnům. Ryby se rády drží blízko sebe, zhruba jednu délku těla od sebe. Ptáci se snaží udržovat si asi tři až čtyři délky těla od sebe. Ale až na tyto rozdíly jsou pravidla stejná pro oba.
And only today is science starting to figure out how it works. I'll show you a computer model made by Iain Couzin, a researcher at Oxford, that shows how swarms work. There are just three simple rules. First, all the individuals are only aware of their nearest neighbors. Second, all the individuals have a tendency to line up. And third, they're all attracted to each other, but they try to keep a small distance apart. And when you build those three rules in, automatically you start to see swarms that look very much like fish schools or bird flocks. Now, fish like to stay close together, about a body length apart. Birds try to stay about three or four body lengths apart. But except for that difference, the rules are the same for both.
To všecko se změní, když na scénu přichází dravec. Je tu ještě čtvrtý zákon: když se blíží predátor, jdi mu z cesty. Tady na modelu vidíte útočit predátora. Kořist utíká do náhodných směrů, a pak ji pravidlo přitažlivosti opět shromáždí, takže dochází k neustálému rozdělování a spojování. A to pozorujeme i v přírodě. Pamatujte, že i když to vypadá, že každý jedinec se snaží spolupracovat, ve skutečnosti jde o jakési sobecké darwinistické chování. Každý se náhodně rozlétá pryč, aby si zachránil vlastní šupiny či peří. Takže z touhy zachránit se se každé zvíře řídí těmito pravidly, a to vede k něčemu, co je bezpečné pro všechny. Přestože to vypadá, že uvažují jako skupina, není tomu tak. Možná přemýšlíte, jakou přesně má členství v hejnu výhodu, a můžete jich vymyslet několik.
Now, all this changes when a predator enters the scene. There's a fourth rule: when a predator's coming, get out of the way. Here on the model you see the predator attacking. The prey move out in random directions, and then the rule of attraction brings them back together again, so there's this constant splitting and reforming. And you see that in nature. Keep in mind that, although it looks as if each individual is acting to cooperate, what's really going on is a kind of selfish Darwinian behavior. Each is scattering away at random to try to save its scales or feathers. That is, out of the desire to save itself, each creature is following these rules, and that leads to something that's safe for all of them. Even though it looks like they're thinking as a group, they're not. You might wonder what exactly is the advantage to being in a swarm, so you can think of several.
Jak říkám, když jste v hejnu, pravděpodobnost, že právě vy budete mít smůlu, je menší ve srovnání s malou skupinou. Mnoho očí může postřehnout nebezpečí. A uvidíte na příkladu špačků, ptáků, že když se na ně chystá zaútočit sokol stěhovavý, vlny paniky se můžou šířit, a předávat tak zprávy na velké vzdálenosti. Uvidíte -- možná se to objeví až na konci -- nebo taky ne. Tímto mechanismem se může informace přenést přes půl kilometru daleko za velice krátký čas. Ano, tady je to vidět. Zkuste si všimnout těch vln, jak se šíří hejnem. Je to nádhera. A myslíme si, že z toho počítačového modelu už víceméně chápeme, co se děje. Jak říkám, jsou to jenom tři jednoduchá pravidla, navíc s tím o opatrnosti před predátorem.
As I say, if you're in a swarm, your odds of being the unlucky one are reduced as compared to a small group. There are many eyes to spot danger. And you'll see in the example with the starlings, with the birds, when this peregrine hawk is about to attack them, that actually waves of panic can propagate, sending messages over great distances. You'll see -- let's see, it's coming up possibly at the very end -- maybe not. Information can be sent over half a kilometer away in a very short time through this mechanism. Yes, it's happening here. See if you can see those waves propagating through the swarm. It's beautiful. The birds are, we sort of understand, we think, from that computer model, what's going on. As I say, it's just those three simple rules, plus the one about watch out for predators.
Nezdá se, že by na tom bylo něco tajemného. Nicméně nechápeme to dostatečně na matematické úrovni. Já jsem matematik. Rádi bychom tomu porozuměli lépe. Ukázal jsem vám počítačový model, ale počítač není chápání. Počítač je svým způsobem jen další pokus. Opravdu rádi bychom hlouběji porozuměli tomu, jak to funguje, a pochopili, odkud přesně toto uspořádání pochází. Jak tato pravidla vyvolávají ty struktury?
There doesn't seem to be anything mystical about this. We don't, however, really understand at a mathematical level. I'm a mathematician. We would like to be able to understand better. I mean, I showed you a computer model, but a computer is not understanding. A computer is, in a way, just another experiment. We would really like to have a deeper insight into how this works and to understand, you know, exactly where this organization comes from. How do the rules give rise to the patterns?
V jednom případě to začínáme chápat lépe, a to v případě světlušek. Když pozorujete světlušky v Severní Americe, jak je typické pro Severní Ameriku, mají sklon jednat nezávisle. Navzájem se ignorují. Každá si dělá to svoje, rozsvěcuje se a zhasíná, a nevšímá si svých sousedů. Ale v jihovýchodní Asii, v místech jako Thajsko, Malajsie či Borneo, se u samečků světlušek objevuje překrásné spolupracující chování. Lze to vidět každou noc podél říčních břehů. Stromy mangrovů jsou plné světlušek, které se dorozumívají světlem. Přesněji jsou to samečci světlušek. Ti blikají v dokonalém načasování, v dokonalé synchronii, aby posílili zprávu pro samičky. Jak si dovedeme představit, zpráva zní: "Pojď sem. Spař se se mnou."
There is one case that we have begun to understand better, and it's the case of fireflies. If you see fireflies in North America, like so many North American sorts of things, they tend to be independent operators. They ignore each other. They each do their own thing, flashing on and off, paying no attention to their neighbors. But in Southeast Asia -- places like Thailand or Malaysia or Borneo -- there's a beautiful cooperative behavior that occurs among male fireflies. You can see it every night along the river banks. The trees, mangrove trees, are filled with fireflies communicating with light. Specifically, it's male fireflies who are all flashing in perfect time together, in perfect synchrony, to reinforce a message to the females. And the message, as you can imagine, is "Come hither. Mate with me."
(Hudba)
(Music)
Za chvlíli vám ukážu zpomalený záběr na jednu světlušku, abyste si mohli udělat představu. Toto je jeden snímek. Rozsvítí se a zhasne -- během třicetiny vteřiny. Teď se podívejte na celý říční břeh a sledujte, jak je synchronizace přesná. Svítí, svítí a pak zhasnou. Společně je světlo těchto brouků -- jsou to ve skutečnosti malí broučci -- tak jasné, že rybáři na moři je používají jako navigační majáky na cestu zpět do svých domovských řek. Je to úžasné. Dlouhou dobu se tomu nevěřilo, když první západní cestovatelé, jako Sir Francis Drake, jeli do Thajska a vrátili se s příběhy o této neuvěřitelné podívané. Nikdo jim nevěřil. Nic takovéhoto v Evropě ani na Západě nevidíme. A dlouhou dobu, i poté, co to bylo zaznamenáno, se myslelo, že je to nějaký optický klam. Byly publikovány vědecké články, které to vysvětlovaly cukáním očních víček nebo lidským sklonem vidět obrazce i tam, kde žádné nejsou. Ale věřím, že tímto nočním videem jste se sami přesvědčili, že jsou opravdu velmi dobře synchronizované.
In a second I'm going to show you a slow motion of a single firefly so that you can get a sense. This is a single frame. Then on, and then off -- a 30th of a second, there. And then watch this whole river bank, and watch how precise the synchrony is. On, more on and then off. The combined light from these beetles -- these are actually tiny beetles -- is so bright that fishermen out at sea can use them as navigating beacons to find their way back to their home rivers. It's stunning. For a long time it was not believed when the first Western travelers, like Sir Francis Drake, went to Thailand and came back with tales of this unbelievable spectacle. No one believed them. We don't see anything like this in Europe or in the West. And for a long time, even after it was documented, it was thought to be some kind of optical illusion. Scientific papers were published saying it was twitching eyelids that explained it, or, you know, a human being's tendency to see patterns where there are none. But I hope you've convinced yourself now, with this nighttime video, that they really were very well synchronized.
Nuže, otázkou tedy je, jestli musíme být naživu, abychom uviděli toto samovolné uspořádání, a už jsem naznačil, že odpověď zní ne. Nemusíte být celým živočichem. Můžete dokonce být jenom jednou buňkou. Vemte si například stimulátorové buňky ve svém srdci. Udržují vás naživu. Každý stah vašeho srdce závisí na jedné klíčové oblasti, sinoatriálním uzlu, který má kolem 10 000 nezávislých buněk, z nichž každá pípne, má elektrický rytmus -- vzestup a pokles napětí -- a posílá srdečním komorám zprávu, aby čerpaly. No a váš srdeční stimulátor není jediná buňka. Je to demokracie 10 000 buněk, které musí jednohlasně pálit, aby svalovina pracovala správně.
Okay, well, the issue then is, do we need to be alive to see this kind of spontaneous order, and I've already hinted that the answer is no. Well, you don't have to be a whole creature. You can even be just a single cell. Like, take, for instance, your pacemaker cells in your heart right now. They're keeping you alive. Every beat of your heart depends on this crucial region, the sinoatrial node, which has about 10,000 independent cells that would each beep, have an electrical rhythm -- a voltage up and down -- to send a signal to the ventricles to pump. Now, your pacemaker is not a single cell. It's this democracy of 10,000 cells that all have to fire in unison for the pacemaker to work correctly.
Nerad bych, abyste si mysleli, že synchronie je vždycky dobrá. Když máte epilepsii, miliardy či aspoň miliony mozkových buněk se vybíjejí v patologickém koncertu. Takže tento sklon k uspořádání není vždycky dobrý. Nemusíte být živí. Nemusíte být ani samostatnou buňkou. Vemte si třeba, jak funguje laser. To je příklad synchronie atomů. Laserové světlo se liší od světla nad našimi hlavami tím, že tohle světlo je nekoherentní -- má mnoho různých barev a různých frekvencí, asi jako když jste na začátku tleskali -- ale kdybyste byli laserem, potlesk by byl rytmický. Všechny atomy by pulzovaly jednohlasně a vyzařovaly světlo jedné barvy, jedné frekvence.
I don't want to give you the idea that synchrony is always a good idea. If you have epilepsy, there is an instance of billions of brain cells, or at least millions, discharging in pathological concert. So this tendency towards order is not always a good thing. You don't have to be alive. You don't have to be even a single cell. If you look, for instance, at how lasers work, that would be a case of atomic synchrony. In a laser, what makes laser light so different from the light above my head here is that this light is incoherent -- many different colors and different frequencies, sort of like the way you clapped initially -- but if you were a laser, it would be rhythmic applause. It would be all atoms pulsating in unison, emitting light of one color, one frequency.
Teď přichází velmi choulostivá část mé přednášky, která by měla předvést, že neživé předměty se mohou synchronizovat. Nedýchat, prosím. Mám tady dvě prázdné lahve od vody. Tohle není Keith Barry předvádějící kouzelnický trik. Tohle je nemotora, který si hraje s lahvemi od vody. Mám tu pár metronomů. Slyšíte to? Takže mám metronom, je to nejmenší metronom na světě -- no, neměl bych dělat reklamu. Každopádně tohle je nejmenší metronom na světě. Nastavil jsem ho na nejvyšší rychlost a teď vezmu jiný, nastavený stejně. Zkusme nejdřív tohle. Když je dám spolu na stůl, nemají důvod se synchronizovat a nejspíš to ani neudělají.
Now comes the very risky part of my talk, which is to demonstrate that inanimate things can synchronize. Hold your breath for me. What I have here are two empty water bottles. This is not Keith Barry doing a magic trick. This is a klutz just playing with some water bottles. I have some metronomes here. Can you hear that? All right, so, I've got a metronome, and it's the world's smallest metronome, the -- well, I shouldn't advertise. Anyway, so this is the world's smallest metronome. I've set it on the fastest setting, and I'm going to now take another one set to the same setting. We can try this first. If I just put them on the table together, there's no reason for them to synchronize, and they probably won't.
Možná si je radši poslechněte. Stoupnu si sem. Doufám, že se rozejdou, protože jejich frekvence nejsou přesně stejné. Vidíte to? Rozešly se. Chvíli byly synchronizované, ale pak se rozešly. A je to proto, že se spolu nejsou schopné dorozumět. Možná si myslíte, že je to prapodivná myšlenka. Jak by se mohly metronomy dorozumívat? No, můžou komunikovat pomocí mechanických sil. Takže jim k tomu dám šanci. Také bych to chtěl trochu rozmotat. Jak se můžou dorozumívat? Dám je na pohyblivou plošinu, což je "Průvodce magisterským studiem na Cornellu." Dobře? Tady je. Zkusme, jestli to bude fungovat. Moje žena mě upozornila, že to půjde líp, když je tam dám zároveň, protože jinak se to celé převrhne. Dobře. Jdeme na to. Jelikož nechci podvádět -- spustím je nesynchronizovaně. Ne, i to je těžké udělat.
Maybe you'd better listen to them. I'll stand here. What I'm hoping is that they might just drift apart because their frequencies aren't perfectly the same. Right? They did. They were in sync for a while, but then they drifted apart. And the reason is that they're not able to communicate. Now, you might think that's a bizarre idea. How can metronomes communicate? Well, they can communicate through mechanical forces. So I'm going to give them a chance to do that. I also want to wind this one up a bit. How can they communicate? I'm going to put them on a movable platform, which is the "Guide to Graduate Study at Cornell." Okay? So here it is. Let's see if we can get this to work. My wife pointed out to me that it will work better if I put both on at the same time because otherwise the whole thing will tip over. All right. So there we go. Let's see. OK, I'm not trying to cheat -- let me start them out of sync. No, hard to even do that.
(Potlesk)
(Applause)
Dobře. Než se rozejdou, dám je radši pryč.
All right. So before any one goes out of sync, I'll just put those right there.
(Smích) Možná to vypadá trochu výstředně, ale všudypřítomnost tohoto sklonu k samovolnému pořádku někdy vede k nečekaným důsledkům. A jasným příkladem je událost, ke které došlo v Londýně v roce 2000. Most Milénia měl být pýchou Londýna -- překrásná nová lávka vztyčená přes Temži, první přechod přes řeku v Londýně po více než 100 letech. Na konstrukci tohoto mostu byla vypsána veliká soutěž a vítězný návrh byl předložený neobvyklým týmem -- vlastně v duchu TEDu -- architekta -- možná největšího architekta ve Spojeném Království, Lorda Normana Fostera -- který spolupracoval s umělcem, sochařem Sirem Anthonym Caro a se strojařskou firmou Ove Arup. A společně předložili projekt založený na vizi Lorda Fostera, -- pamatoval si, že jako malý četl komix Flash Gordon, a řekl, že když přišel Flash Gordon k propasti, vystřelil něco jako světelný meč.
(Laughter) Now, that might seem a bit whimsical, but this pervasiveness of this tendency towards spontaneous order sometimes has unexpected consequences. And a clear case of that, was something that happened in London in the year 2000. The Millennium Bridge was supposed to be the pride of London -- a beautiful new footbridge erected across the Thames, first river crossing in over 100 years in London. There was a big competition for the design of this bridge, and the winning proposal was submitted by an unusual team -- in the TED spirit, actually -- of an architect -- perhaps the greatest architect in the United Kingdom, Lord Norman Foster -- working with an artist, a sculptor, Sir Anthony Caro, and an engineering firm, Ove Arup. And together they submitted a design based on Lord Foster's vision, which was -- he remembered as a kid reading Flash Gordon comic books, and he said that when Flash Gordon would come to an abyss, he would shoot what today would be a kind of a light saber.
Vystřelil svůj světelný meč přes propast, udělal ostří ze světla a pak přeběhl po tomto světelném ostří. Řekl: "Takový pohled chci dát Londýnu. Chci světelné ostří přes Temži." A tak postavili světelné ostří. Je to velice tenký pás z ocele, pravděpodobně nejplošší a nejtenčí visutý most na světě, s lany, která jsou zvenku po stranách. Jste zvyklí na visuté mosty s velkými svislými lany nahoře. Tady byla lana po stranách mostu, jako kdybyste vzali pruh gumy a natáhli ho přes Temži, to drží tento most. Všichni byli vzrušení, že to mohou zkusit. V den otevření přišly tisíce Londýňanů a něco se stalo. A během dvou dnů byl most pro veřejnost uzavřen. Nejdřív bych vám rád ukázal rozhovory s lidmi, kteří byli na mostě v den otevření, a ti popíší, co se stalo.
He would shoot his light saber across the abyss, making a blade of light, and then scamper across on this blade of light. He said, "That's the vision I want to give to London. I want a blade of light across the Thames." So they built the blade of light, and it's a very thin ribbon of steel, the world's -- probably the flattest and thinnest suspension bridge there is, with cables that are out on the side. You're used to suspension bridges with big droopy cables on the top. These cables were on the side of the bridge, like if you took a rubber band and stretched it taut across the Thames -- that's what's holding up this bridge. Now, everyone was very excited to try it out. On opening day, thousands of Londoners came out, and something happened. And within two days the bridge was closed to the public. So I want to first show you some interviews with people who were on the bridge on opening day, who will describe what happened.
Muž: Opravdu se začal pohybovat do stran a mírně nahoru a dolů, jako když jste na člunu.
Man: It really started moving sideways and slightly up and down, rather like being on the boat.
Žena: Připadal mi nestabilní a bylo velice větrno a pamatuju si, že po stranách byla spousta vlajek, měla jsem pocit, že se něco po stranách děje.
Woman: Yeah, it felt unstable, and it was very windy, and I remember it had lots of flags up and down the sides, so you could definitely -- there was something going on sideways, it felt, maybe.
Tazatel: Ne nahoru a dolů? Chlapec: Ne.
Interviewer: Not up and down? Boy: No.
Tazatel: A ne dopředu a dozadu? Chlapec: Ne.
Interviewer: And not forwards and backwards? Boy: No.
Tazatel: Jenom do stran. Jak moc myslíš, že se zhruba hýbal?
Interviewer: Just sideways. About how much was it moving, do you think?
Chlapec: Bylo to asi --
Boy: It was about --
Tazatel: Tolik, nebo tolik?
Interviewer: I mean, that much, or this much?
Chlapec: Asi to druhé.
Boy: About the second one.
Tazatel: Tolik? Chlapec: Jo.
Interviewer: This much? Boy: Yeah.
Muž: Řekl bych, že to bylo nejméně patnáct, patnáct až dvacet centimetrů.
Man: It was at least six, six to eight inches, I would have thought.
Tazatel: Dobře, takže asi tolik? Muž: Ano.
Interviewer: Right, so, at least this much? Man: Oh, yes.
Žena: Pamatuju si, že jsem chtěla jít pryč.
Woman: I remember wanting to get off.
Tazatel: Opravdu? Žena: Ano, cítila jsem se divně.
Interviewer: Oh, did you? Woman: Yeah. It felt odd.
Tazatel: Takže to bylo děsivé? Žena: Ano, ale myslela jsem, že je to mnou.
Interviewer: So it was enough to be scary? Woman: Yeah, but I thought that was just me.
Tazatel: Á! Řekni mi, proč jsi musel tohle dělat?
Interviewer: Ah! Now, tell me why you had to do this?
Chlapec: Museli jsme to dělat, abychom udrželi rovnováhu, protože kdybyste nedržel rovnováhu, prostě byste upadl doleva, nebo doprava, kolem 45 stupňů. Tazatel: Takže mi ukažte, jak chodíte běžně. Dobře. A teď mi ukažte, jaké to bylo, když se most začal pohybovat. Dobře. Takže jste musel záměrně vysunovat nohy do stran a -- a krátké kroky?
Boy: We had to do this because, to keep in balance because if you didn't keep your balance, then you would just fall over about, like, to the left or right, about 45 degrees. Interviewer: So just show me how you walk normally. Right. And then show me what it was like when the bridge started to go. Right. So you had to deliberately push your feet out sideways and -- oh, and short steps?
Muž: Správně. A připadalo mi zřejmé, že to je kvůli počtu lidí na něm.
Man: That's right. And it seemed obvious to me that it was probably the number of people on it.
Tazatel: Šli záměrně stejným krokem nebo něco takového?
Interviewer: Were they deliberately walking in step, or anything like that?
Muž: Ne, prostě se museli přizpůsobit pohybu mostu.
Man: No, they just had to conform to the movement of the bridge.
Steven Strogatz: Dobře, takže z toho si můžete udělat představu, co se stalo. Představte si, že je ten most jako plošina. Představte si, že lidé jsou jako metronomy. Možná nejste zvyklí o sobě uvažovat jako o metronomu, ale konec konců chodíme jako -- chci říct kýváme se sem a tam, když jdeme. A obzvlášť když začneme chodit jako ti lidé, že? Všichni předvedli tenhle divný bruslařský krok, který zaujali, jakmile se most začal hýbat. A teď bych vám rád ukázal nahrávku mostu. Ale také, až se podíváte na most v den otevření, uvidíte zajímavou nahrávku o práci, kterou udělal mostní inženýr na Cambridgi jménem Allan McRobie, který pochopil, co se dělo na mostě, a postavil mostní simulátor, aby objasnil, kde přesně je problém. Šlo o jakýsi neúmyslný cyklus pozitivní zpětné vazby mezi tím jak lidé chodili a tím jak se most začal pohybovat, o němž konstruktéři nic nevěděli. Myslím, že první osoba, kterou uvidíte, je mladý inženýr, který byl zodpovědný za tento projekt.
Steven Strogatz: All right, so that already gives you a hint of what happened. Think of the bridge as being like this platform. Think of the people as being like metronomes. Now, you might not be used to thinking of yourself as a metronome, but after all, we do walk like -- I mean, we oscillate back and forth as we walk. And especially if we start to walk like those people did, right? They all showed this strange sort of skating gait that they adopted once the bridge started to move. And so let me show you now the footage of the bridge. But also, after you see the bridge on opening day, you'll see an interesting clip of work done by a bridge engineer at Cambridge named Allan McRobie, who figured out what happened on the bridge, and who built a bridge simulator to explain exactly what the problem was. It was a kind of unintended positive feedback loop between the way the people walked and the way the bridge began to move, that engineers knew nothing about. Actually, I think the first person you'll see is the young engineer who was put in charge of this project. Okay.
(Video): Tazatel: Byl někdo zraněn? Inženýr: Ne.
(Video) Interviewer: Did anyone get hurt? Engineer: No.
Tazatel: Dobře. Takže to bylo docela malé -- Inženýr: Ano. Tazatel: -- ale skutečné?
Interviewer: Right. So it was quite small -- Engineer: Yes. Interviewer: -- but real?
Inženýr: Přesně tak. Tazatel: Napadlo vás: "A do háje."
Engineer: Absolutely. Interviewer: You thought, "Oh, bother."
Inženýr: Cítil jsem se z toho zklamaný.
Engineer: I felt I was disappointed about it.
Strávili jsme navrhováním toho mostu spoustu času a zkoumali jsme ho, prověřili jsme ho podle předpisů -- pro větší zátěže než podle předpisů -- a teď dělal něco, čemu jsme nerozuměli. Tazatel: Nečekali jste to. Inženýr: Přesně tak.
We'd spent a lot of time designing this bridge, and we'd analyzed it, we'd checked it to codes -- to heavier loads than the codes -- and here it was doing something that we didn't know about. Interviewer: You didn't expect. Engineer: Exactly.
Vypravěč: nejvíce dramatický a šokující záznam ukazuje celé části davu -- stovky lidí -- jak se zjevně jednotně kymácejí ze strany na stranu, nejenom spolu navzájem, ale s mostem. Vypadalo to, že tento synchronizovaný pohyb pohání most. Ale jak by se mohl dav začít synchronizovat? Bylo na Mostě Milénia něco zvláštního, co tento jev způsobilo? Na to se mělo soustředit vyšetřování.
Narrator: The most dramatic and shocking footage shows whole sections of the crowd -- hundreds of people -- apparently rocking from side to side in unison, not only with each other, but with the bridge. This synchronized movement seemed to be driving the bridge. But how could the crowd become synchronized? Was there something special about the Millennium Bridge that caused this effect? This was to be the focus of the investigation.
Tazatel: Konečně je dokončená napodobenina mostu, a dokážu ji rozhoupat. Takže tohle je, Allane, vaše práce, že? Allan McRobie: Ano.
Interviewer: Well, at last the simulated bridge is finished, and I can make it wobble. Now, Allan, this is all your fault, isn't it? Allan McRobie: Yes.
Tazatel: Navrhl jste tuhle napodobeninu mostu a myslíte si, že napodobuje činnost skutečného mostu?
Interviewer: You designed this, yes, this simulated bridge, and this, you reckon, mimics the action of the real bridge?
AM: Zachycuje hodně fyziky, ano.
AM: It captures a lot of the physics, yes.
Tazatel: Dobře. Takže když na ni nastoupíme, měli bychom ji být schopní rozhoupat, ano?
Interviewer: Right. So if we get on it, we should be able to wobble it, yes?
Allan McRobbie je mostní inženýr z Cambridge, který mi napsal, a tvrdil, že mostní simulátor by se měl houpat stejným způsobem jako skutečný most -- za předpokladu, že ho zavěsíme na kyvadla správné délky.
Allan McRobie is a bridge engineer from Cambridge who wrote to me, suggesting that a bridge simulator ought to wobble in the same way as the real bridge -- provided we hung it on pendulums of exactly the right length.
AM: Tento má jenom několik tun, takže je docela jednoduché ho rozjet. Pouhou chůzí. Tazatel: Tedy teď se rozhodně hýbe.
AM: This one's only a couple of tons, so it's fairly easy to get going. Just by walking. Interviewer: Well, it's certainly going now.
AM: Nemusíte se schválně klátit. Stačí chůze. Začne se hýbat.
AM: It doesn't have to be a real dangle. Just walk. It starts to go.
Tazatel: Chůze je docela obtížná. Musíte dávat pozor, kam pokládáte nohy, protože pokud je dáte špatně, shodí vás to.
Interviewer: It's actually quite difficult to walk. You have to be careful where you put your feet down, don't you, because if you get it wrong, it just throws you off your feet.
AM: Rozhodně to ovlivňuje způsob, jakým chodíte. Nemůžete po něm normálně chodit.
AM: It certainly affects the way you walk, yes. You can't walk normally on it.
Tazatel: Ne. Pokud zkusíte dávat nohy za sebe, hýbou se zpod těla pryč. AM: Ano.
Interviewer: No. If you try and put one foot in front of another, it's moving your feet away from under you. AM: Yes.
Tazatel: Takže musíte pokládat nohy do stran. Takže už teď mě simulátor nutí chodit přesně tak, jak naši svědkové kráčeli po skutečném mostě.
Interviewer: So you've got to put your feet out sideways. So already, the simulator is making me walk in exactly the same way as our witnesses walked on the real bridge.
AM: ... bruslařský krok. Tento hadovitý způsob chůze není obvyklý.
AM: ... ice-skating gait. There isn't all this sort of snake way of walking.
Tazatel: Pro přesvědčivější pokus jsem chtěl svůj vlastní dav jako při otevření, zvukařský tým. Dostali pokyn: normálně choďte. Je to vážně záhadné, protože žádný z těchto lidí se nesnaží ho pohánět. Všem se obtížně kráčí. A pohodlně lze jít jenom tak, že srovnáte krok. Ale pak samozřejmě každý ten most pohání. Nejde tomu zabránít. Pohyb mostu vás vlastně nutí srovnat krok, a tak ho dál pohánět.
Interviewer: For a more convincing experiment, I wanted my own opening-day crowd, the sound check team. Their instructions: just walk normally. It's really intriguing because none of these people is trying to drive it. They're all having some difficulty walking. And the only way you can walk comfortably is by getting in step. But then, of course, everyone is driving the bridge. You can't help it. You're actually forced by the movement of the bridge to get into step, and therefore to drive it to move further.
SS: Dobře, a s touto ukázkou z Ministerstva švihlé chůze raději skončím. Vidím, že jsem přetáhl. Ale doufám, že vyjdete a uvidíte svět v novém světle, že spatříte všechnu tu úžasnou synchronii kolem nás. Děkuji vám.
SS: All right, well, with that from the Ministry of Silly Walks, maybe I'd better end. I see I've gone over. But I hope that you'll go outside and see the world in a new way, to see all the amazing synchrony around us. Thank you.
(Potlesk)
(Applause)