Před pár minutami jsem pořídil tento snímek, jen pár ulic odtud. Toto je Grand Café zde v Oxfordu. Tuhle fotku jsem si udělal, když jsem zjistil, že to byla první kavárna otevřená v Anglii - roku 1650. To si zaslouží obdiv. Nechci Vám tady dělat žádnou Starbucks tour historií Anglie, ale spíš ukázat, jakou velkou roli sehrály anglické kavárny sehrály při vzniku a růstu velkého intelektuálního rozkvětu posledních pěti set let, které dnes nazýváme dobou Osvícenství.
Fifty-two minutes ago, I took this picture about 10 blocks from here. This is the Grand Café here in Oxford. I took this picture because this turns out to be the first coffeehouse to open in England, in 1650. That's its great claim to fame. And I wanted to show it to you, not because I want to give you the Starbucks tour of historic England -- (Laughter) but rather because the English coffeehouse was crucial to the development and spread of one of the great intellectual flowerings of the last 500 years, what we now call the Enlightenment.
Kavárna sehrála tak velkou roli při zrodu Osvícenství také díky tomu, co v ní lidé pili. Protože ještě předtím, než anglickou kulturu ovládly káva a čaj, elita národa i běžní lidé, všichni, den za dnem, od úsvitu do soumraku pili jen alkohol. Alkohol byl tím pravým nápojem pro celý den. Troška piva k snídani, sklenka vína s obědem, trocha ginu - zejména kolem roku 1650, a opět trochu piva a vína na závěr dne. A to byla zdravá volba, protože pít vodu by nebylo bezpečné. Takže až do rozkvětu kaváren byla celá populace Velké Británie vlastně celý den nalitá. Představte si, jak by vypadal Váš vlastní život - a někteří z Vás to opravdu vědí - jaké to je, pít celý den. A pak, když přepnete z omezovače na stimulant, najednou přichází i lepší nápady. Máte jasnější mysl, jste pozornější. A tak není náhoda, že takový nárůst inovací přišel s tím, jak Anglie přešla na čaj a kávu.
And the coffeehouse played such a big role in the birth of the Enlightenment in part because of what people were drinking there. Because, before the spread of coffee and tea through British culture, what people drank -- both elite and mass folks drank -- day in and day out, from dawn until dusk, was alcohol. Alcohol was the daytime beverage of choice. You would drink a little beer with breakfast and have a little wine at lunch, a little gin, particularly around 1650, and top it off with a little beer and wine at the end of the day. That was the healthy choice, because the water wasn't safe to drink. And so, effectively, until the rise of the coffeehouse, you had an entire population that was effectively drunk all day. (Laughter) And you can imagine what that would be like in your own life -- and I know this is true of some of you -- if you were drinking all day -- (Laughter) and then you switched from a depressant to a stimulant in your life. You would have better ideas. You would be sharper and more alert. So it's not an accident that a great flowering of innovation happened as England switched to tea and coffee.
Tato kavárna je ale důležitá ještě jedním aspektem a tím je rozvržení prostoru. Byl to prostor, kde se potkávali lidé různého původu a různé odbornosti a leccos vzájemně sdíleli. Byl to prostor, kde by Matt Ridley řekl, že mohou myšlenky mít sex. Manželské lože pro myšlenky. Myšlenky se zde mohou spojovat. A neuvěřitelné množství inovací z tohoto období má někde na počátku takovouto kavárnu.
But the other thing that makes the coffeehouse important is the architecture of the space. It was a space where people would get together, from different backgrounds, different fields of expertise, and share. It was a space, as Matt Ridley talked about, where ideas could have sex. This was their conjugal bed, in a sense; ideas would get together there. And an astonishing number of innovations from this period have a coffeehouse somewhere in their story.
Přemýšlením o kavárnách jsem za posledních pět let strávil mnoho času ve snaze vypátrat odpověď na otázku, odkud se berou dobré nápady. Z jakého podhoubí vzniká neobyčejné množství inovací, neobyčejné kreativity? Jaké prostředí pro život a jaký prostor potřebuje kreativita? Takže jsem prozkoumal prostředí jako jsou právě kavárny, ale i mediální světy jako je internet. Prostředí, která byla extrémně inovativní. Vrátil jsem se až k historii prvních měst. Vrátil jsem se až k biologickým prostředím jako jsou korálové útesy a deštné pralesy, které oplývají množstvím biologických inovací, a pídil jsem se po společných vzorech, po originálním chování, které se opakuje ve všech těchto prostředích. Existují opakující se vzorce, ze kterých se můžeme učit a přenést je do našich vlastních životů, našich organizací, našich vlastních prostředí - a rozvinout tvořivost a inovativnost? Myslím, že jsem pár našel.
I've been spending a lot of time thinking about coffeehouses for the last five years because I've been kind of on this quest to investigate this question of where good ideas come from. What are the environments that lead to unusual levels of innovation, unusual levels of creativity? What's the kind of environmental -- what is the space of creativity? And what I've done is, I've looked at both environments like the coffeehouse, I've looked at media environments like the World Wide Web, that have been extraordinarily innovative; I've gone back to the history of the first cities; I've even gone to biological environments, like coral reefs and rain forests, that involve unusual levels of biological innovation. And what I've been looking for is shared patterns, signature behavior that shows up again and again in all of these environments. Are there recurring patterns that we can learn from, that we can take and apply to our own lives or our own organizations or our own environments to make them more creative and innovative? And I think I've found a few.
Ale, abyste si o tom udělali obrázek a opravdu tyto principy pochopili, musíte zapomenout na mnoho ze zaběhnutých metafor a jazyka, navádějících nás k představám o vzniku nápadů. Pro popis bodu inspirace známe mnoho vzletných pojmů. Známe pojmy jako záblesk pochopení, chvíle prozření, máme svá zjevení a okamžiky "Heuréka!", Známe okamžiky, kdy se nám "rozsvítí". Všechna tato květnatá rétoretická přirovnání mají společný základ v předpokladu, že nápad je otázka okamžiku. Něco, co se často odehraje v opojném okamžiku prozření.
But what you have to do to make sense of this and to really understand these principles is, you have to do away with the way in which our conventional metaphors and language steers us towards certain concepts of idea creation. We have this very rich vocabulary to describe moments of inspiration. We have the "flash" of insight, the "stroke" of insight, we have "epiphanies," we have eureka moments, we have the "light bulb" moments, right? All of these concepts, as rhetorically florid as they are, share this basic assumption, which is that an idea is a single thing. It's something that happens often in a wonderful, illuminating moment.
Rád bych ukázal, že ve skutečnosti nápad začíná sítí, spojením na té nejzákladnější úrovni. Mluvím o spojeních, která se odehrávají ve Vašem mozku. Nápad, každý nový nápad, je nová síť neuronů, propojených navzájem ve vašem mozku. Je to nová konfigurace, která dosud nevznikla. Otázka zní: jak vytvořit pro svůj mozek prostředí, kde tyto sítě budou pravděpodobněji vznikat? Ve skutečnosti se ukázalo, že spousta sítí vnějšího světa odpovídá mnoha rysům sítí z vnitřního světa lidského mozku.
But, in fact, what I would argue and what you really need to begin with is this idea that an idea is a network on the most elemental level. I mean, this is what is happening inside your brain. An idea -- a new idea -- is a new network of neurons firing in sync with each other inside your brain. It's a new configuration that has never formed before. And the question is: How do you get your brain into environments where these new networks are going to be more likely to form? And it turns out that, in fact, the network patterns of the outside world mimic a lot of the network patterns of the internal world of a human brain. So the metaphor I'd like to use,
Takže bych je mohl přiblížit na jedné staré historce, která je vlastně ještě aktuálnější než tehdy v roce 1650. Úžasný člověk jménem TImothy Prestero má firmu jménem Design that Matters ("Design, na kterém záleží"). Rozhodli se poprat s opravdu naléhavým problémem, skutečně vážným problém dětské úmrtnosti v rozvojovém světě. Jedna z věcí, které jsou tak frustrující na pořizování moderních neonatálních inkubátorů je, a to v jakémkoliv kontextu, že když udržíme předčasně narozené děti v teple, což je prostě, můžeme snížit úmrtnost těchto dětí na polovinu. Technologii tedy známe. V průmyslovém světě je běžná. Problém nastává, pokud koupíte inkubátor za 40 000 dolarů a pošlete jej do středně velké africké vesnice Bude skvěle fungovat rok, dva a pak se něco pokazí a zůstane navždy rozbitý, protože neseženete náhradní díly a není nikdo, kdo by to zařízení za 40 000 dolarů mohl opravit. Takže utrácíte spoustu peněz na zajištění moderních elektronických zařízení pro takové země a ona jsou po čase bezcenná.
I can take from a story of a great idea that's quite recent -- a lot more recent than the 1650s. A wonderful guy named Timothy Prestero has an organization called Design That Matters. They decided to tackle this really pressing problem of the terrible problems we have with infant mortality rates in the developing world. One of the things that's very frustrating about this is that we know by getting modern neonatal incubators into any context, if we can keep premature babies warm, basically -- it's very simple -- we can halve infant mortality rates in those environments. So the technology is there. These are standard in all the industrialized worlds. The problem is, if you buy a $40,000 incubator, and you send it off to a midsized village in Africa, it will work great for a year or two years, and then something will go wrong and it will break, and it will remain broken forever, because you don't have a whole system of spare parts, and you don't have the on-the-ground expertise to fix this $40,000 piece of equipment. So you end up having this problem where you spend all this money getting aid and all these advanced electronics to these countries, and it ends up being useless.
Takže Prestero a jeho tým se rozhodli rozhlédnout se kolem a ptát se: Jaké jsou dostupné zdroje v rozvojových zemích? Zjistili, že nemají moc videokamer, ani mikrovlnek, ale zato mají neobyčejnou schopnost udržet v chodu svá auta. Všude na cestách najdete Toyotu 4Runner. Všude. Zdá se, že v údržbě aut mají znalostí dost. Takže je napadlo: "Co takhle postavit neonatální inkubátor z automobilových součástek?" A toto je výsledek. Jmenuje se NeoNurture. Zvenku vypadá jako běžné zařízení, které byste našli v moderní, "západní" nemocnici. Uvnitř jsou součástky z auta. Větrák, světla na vyhřívání a zvonek na alarm. Napájí je autobaterie. Takže to jediné, co potřebujete, jsou náhradní díly z Toyoty, schopnost opravit světlo a můžete opravovat i tohle. Výborný nápad; ale to hlavní, co bych chtěl říct je, že toto je skvělá ukázka toho, jak vznikají nápady. Rádi si myslíme, že naše průlomové nápady jsou jako super nový, 40 000 dolarový inkubátor, top technologie, ale mnohem častěji to jsou jen pospojované různorodýé součástky, které byly po ruce.
So what Prestero and his team decided to do was to look around and see: What are the abundant resources in these developing world contexts? And what they noticed was, they don't have a lot of DVRs, they don't have a lot of microwaves, but they seem to do a pretty good job of keeping their cars on the road. There's a Toyota 4Runner on the street in all these places. They seem to have the expertise to keep cars working. So they started to think, "Could we build a neonatal incubator that's built entirely out of automobile parts?" And this is what they came up with. It's called the NeoNurture device. From the outside, it looks like a normal little thing you'd find in a modern Western hospital. In the inside, it's all car parts. It's got a fan, it's got headlights for warmth, it's got door chimes for alarm, it runs off a car battery. And so all you need is the spare parts from your Toyota and the ability to fix a headlight, and you can repair this thing. Now that's a great idea, but I'd like to say that, in fact, this is a great metaphor for the way ideas happen. We like to think our breakthrough ideas, you know, are like that $40,000, brand-new incubator, state-of-the-art technology. But more often than not, they're cobbled together
Sbíráme nápady od ostatních, od lidí, od kterých jsme se učili, na které jsme narazili v kavárně, a spojujeme je do nových podob a vytváříme něco nového. Tak se ve skutečnosti rodí inovace. To znamená, že musíme změnit některé své představy o tom, jak vypadají inovace a hluboké myšlenky. Toto je jadna zažitá představa. Jiná je Newtonovo jablko, když byl Newton na Cambridge. Toto je socha z Oxfordu. Sedíte tam, hluboce zamyšlení - najednou spadne jablko ze stromu - a máte teorii gravitace. Místa, která historicky vedla k inovacím vypadají spíše takto. Toto je slavný Hogarthův obraz jakési politické večeře v taverně, ale takto kavárny té doby opravdu vypadaly. Toto je ten typ chaotického prostředí, kde se myšlenky snadno potkávají, kde se pravděpodobně setkávají nov=, zajímavé a nepředvídatelné kombinace lidí z rozličných prostředí. Takže, pokud se snažíme budovat inovativní organizace musíme kupodivu tvořit prostory, které tomu budou podobné. Takhle by měla vypadat vaše kancelář. To je část mé dnešní pointy.
from whatever parts that happen to be around nearby. We take ideas from other people, people we've learned from, people we run into in the coffee shop, and we stitch them together into new forms and we create something new. That's really where innovation happens. And that means we have to change some of our models of what innovation and deep thinking really looks like, right? I mean, this is one vision of it. Another is Newton and the apple, when Newton was at Cambridge. This is a statue from Oxford. You know, you're sitting there, thinking a deep thought, the apple falls from the tree, and you have the theory of gravity. In fact, the spaces that have historically led to innovation tend to look like this. This is Hogarth's famous painting of a kind of political dinner at a tavern, but this is what the coffee shops looked like back then. This is the kind of chaotic environment where ideas were likely to come together, where people were likely to have new, interesting, unpredictable collisions, people from different backgrounds. So if we're trying to build organizations that are more innovative, we have to build spaces that, strangely enough, look a bit more like this. This is what your office should look like, it's part of my message here.
Jeden z problémů s tím spojených je že lidé jsou ve skutečnosti - když to zkoumáte - notoricky nespolehliví, pokud sami podávají zprávu o tom, kde je napadly dobré myšlenky, nebo o historii těch nejlepších. Před několika lety se jeden vědec jménem Kevin Dunbar rozhodl prozkoumat ve stylu Big Brother, odkud se dobré nápady berou. Navštívil několik vědeckých laboratoří po světě a natáčel všechny při práci. Každý malý kousek. Sedící nad mikroskopy, při povídání s kolegy u stojanu s vodou a všechny tyto detaily a prostředí kolem. A natočil všechny tyto konverzace s cílem objevit, kdy se objevily ty nejdůležitější nápady. Kde se to stalo. A když se zamyslíme nad klasickým obrázkem vědce v laboratoři, představujeme si takový ten moment, jak se naklání nad mikroskopem, a vidí cosi v kousku tkáně. A pak: "Aha! Heuréka!" A je tu nápad.
And one of the problems with this is that, when you research this field, people are notoriously unreliable when they actually self-report on where they have their own good ideas, or their history of their best ideas. And a few years ago, a wonderful researcher named Kevin Dunbar decided to go around and basically do the Big Brother approach to figuring out where good ideas come from. He went to a bunch of science labs around the world and videotaped everyone as they were doing every little bit of their job: when they were sitting in front of the microscope, when they were talking to colleagues at the watercooler ... And he recorded all these conversations and tried to figure out where the most important ideas happened. And when we think about the classic image of the scientist in the lab, we have this image -- you know, they're poring over the microscope, and they see something in the tissue sample, and -- "Eureka!" -- they've got the idea.
Ale když se Dunbar podíval na to, co ve skutečnosti zachytil, objevil, že téměř všechny přelomové nápady se nestaly v laboratoři, u mikroskopu, ale u konferenčního stolu na pravidelné schůzi, kde se všichni potkávají a předávají si nejnovější data a nálezy, často, když si předávali informace o chybách, na které naráželi, šumy v signálech a odchylky, které objevovali. Cosi v tomto prostředí co jsem začal nazývat "plovoucí sítí", kde je pohromadě mnoho různých nápadů, různých pozadí, různých zájmů, které se perou, ovlivňují, strkají -- a takové prostředí je místem, které vede k inovacím.
What happened, actually, when Dunbar looked at the tape, is that, in fact, almost all of the important breakthrough ideas did not happen alone in the lab, in front of the microscope. They happened at the conference table at the weekly lab meeting, when everybody got together and shared their latest data and findings, oftentimes when people shared the mistakes they were having, the error, the noise in the signal they were discovering. And something about that environment -- and I've started calling it the "liquid network," where you have lots of different ideas that are together, different backgrounds, different interests, jostling with each other, bouncing off each other -- that environment is, in fact, the environment that leads to innovation.
Další problém, který lidé mají, je, že rádi zkracují své příběhy o inovativních nápadech do menších časových úseků. Snaží se popsat svůj příběh o jednoho "Heuréka!" momentu Chtěli by říci: "Jen tak jsem tam stál a najednou mi bylo všechno jasné." Ve skutečnosti, když se podíváte na skutečné záznamy, ukáže se, že mnoho velkých nápadů mělo velmi dlouhou inkubační dobu. Říkám tomu "pomalé tušení". V poslední době se hodně mluví o tušení a instinktech i o momentech náhlého osvícení i když ve skutečnosti mnoho skvělých nápadů čeká, někdy celá desetiletí někde na pozadí mysli. Lidé mají tušení zajímavého problému ale ještě nemají dostatek nástrojů pro jejich objevení. Stráví všechen čas prací na jistých problémech, ale v hlavě jim leží ještě jeden problém, který je zajímá, ale ještě jej neumí vyřešit.
The other problem that people have is, they like to condense their stories of innovation down to shorter time frames. So they want to tell the story of the eureka moment. They want to say, "There I was, I was standing there, and I had it all, suddenly, clear in my head." But, in fact, if you go back and look at the historical record, it turns out that a lot of important ideas have very long incubation periods. I call this the "slow hunch." We've heard a lot recently about hunch and instinct and blink-like sudden moments of clarity, but, in fact, a lot of great ideas linger on, sometimes for decades, in the back of people's minds. They have a feeling that there's an interesting problem, but they don't quite have the tools yet to discover them. They spend all this time working on certain problems, but there's another thing lingering there that they're interested in, but can't quite solve.
Skvělým důkazem toho je Darwin. Darwin osobně ve své autobiografii vypráví o tom, jak přišel na nápad přirozené selekce typickým "heuréka" momentem. Sedí ve své pracovně, je říjen roku 1838, a čte Malthusovu esej o populaci. Náhle, z ničeho nic, mu vyskočí v hlavě základní algoritmus přirozené selekce, a řekne si: "Aha, konečně mám teorii, se kterou se dá pracovat." To je v jeho autobiografii. Asi před dvaceti lety se jeden skvělý učenec jménem Howard Gruber začetl do starších Darwinových poznámek z toho období. Darwin si vedl rozsáhlé zápisníky, do kterých zaznamenával každý drobný nápad, každé tušení, Co Gruber objevil bylo, že Darwin už znal celou teorii přirozeného výběru mnoho měsíců před tím, než měl ono údajné zjevení, když četl Malthuse v říjnu 1838. V zápiscích jsou pasáže, nad kterými máte pocit, že čtete učebnici darwinismu, a přitom jsou ještě z doby před "zjevením". Takže zjišťujete, že Darwin svým způsobem už měl ten nápad, ten koncept, ale ještě nebyl schopen o něm přemýšlet. A tak je to s mnoha skvělými nápady; vynořují se v čase postupně, dlouhou dobu.
Darwin is a great example of this. Darwin himself, in his autobiography, tells the story of coming up with the idea for natural selection as a classic eureka moment. He's in his study, it's October of 1838, and he's reading Malthus, actually, on population. And all of a sudden, the basic algorithm of natural selection kind of pops into his head, and he says, "Ah, at last, I had a theory with which to work." That's in his autobiography. About a decade or two ago, a wonderful scholar named Howard Gruber went back and looked at Darwin's notebooks from this period. Darwin kept these copious notebooks, where he wrote down every little idea he had, every little hunch. And what Gruber found was that Darwin had the full theory of natural selection for months and months and months before he had his alleged epiphany reading Malthus in October of 1838. There are passages where you can read it, and you think you're reading from a Darwin textbook, from the period before he has his epiphany. And so what you realize is that Darwin, in a sense, had the idea, he had the concept, but was unable to fully think it yet. And that is, actually, how great ideas often happen -- they fade into view over long periods of time.
Výzva pro nás je: jak vytvářet prostředí, ve kterých by nápady mohly takhle dlouho zrát. Je to tak? Je těžké přijít za šéfem a říct: "Mám báječný nápad pro naší firmu. Bude užitečný v roce 2020. Dáte mi nějaký čas na tom pracovat?" Několik společností, jako třeba Google, mají vyhrazený čas na inovace - asi 20 % což ve firmě podporuje zrání a kultivaci všelijakých tušení. A to je to klíčové. Tato tušení se pro svojí kultivaci potřebují také spojovat s tušeními dalších lidí, jak se často ukazuje. Máte část nápadu, někdo druhý má druhou část, a pokud jste v tom správném prostředí, změní se v něco většího, než jen součet těch částí. Svým způsobem často mluvíme o hodnotě ochrany intelektuálního vlastnictví budujeme barikády, máme tajemné výzkumné laboratoře, patentujeme všechno, abychom udrželi hodnotu svých nápadů a motivujeme své lidi, aby přicházeli s více nápady a kultura byla inovativnější. Ale já si myslím, že potřebujeme strávit minimálně stejně času, pokud ne více, vytvářením předpokladů pro spojování idejí a ne jen jejich ochranou.
Now the challenge for all of us is: How do you create environments that allow these ideas to have this long half-life? It's hard to go to your boss and say, "I have an excellent idea for our organization. It will be useful in 2020." (Laughter) "Could you just give me some time to do that?" Now a couple of companies like Google have innovation time off, 20 percent time. In a sense, those are hunch-cultivating mechanisms in an organization. But that's a key thing. And the other thing is to allow those hunches to connect with other people's hunches; that's what often happens. You have half of an idea, somebody else has the other half, and if you're in the right environment, they turn into something larger than the sum of their parts. So in a sense, we often talk about the value of protecting intellectual property -- you know, building barricades, having secretive R and D labs, patenting everything that we have so that those ideas will remain valuable, and people will be incentivized to come up with more ideas, and the culture will be more innovative. But I think there's a case to be made that we should spend at least as much time, if not more, valuing the premise of connecting ideas and not just protecting them.
Na závěr bych rád řekl příběh, který podle mne zachycuje mnohé z těchto hodnot a je to krásný příběh o inovacích a o tom, jak nepravděpodobně se k nim dochází. Je říjen 1957, zrovna byl vypuštěn Sputnik, jsme v Laurel ve státě Maryland v laboratoři aplikované fyziky na John Hopkins University Je pondělní ráno a ve zprávách se hovoří o satelitu obíhajícím planetu. To je nebe všech geeků a technomilů, že ano? Jsou tady ti blázniví fyzici, kteří si říkají: "Ty bláho! To je úžasné. Nemohu uvěřit, že se to stalo." A dva z nich, dva mladí výzkumníci aplikované fyziky sedí u stolu v kavárně a neformálně se baví se skupinou kolegů. Ti dva mladíci se jmenují Guier a Wiffenbach. Začnou si povídat a jeden z nich říká: "Hele, zkoušel už někdo tuhle věc poslouchat? Když je vesmíru satelit vyrobený člověkem, určitě musí vysílat nějaký signál. Třeba bychom to mohli slyšet, když se na ně naladíme." A tak se pobaví s pár kolegy kolem a všichni říkají: "Ne, to mne nenapadlo. To je docela dobrý nápad."
And I'll leave you with this story, which I think captures a lot of these values. It's just a wonderful tale of innovation, and how it happens in unlikely ways. It's October of 1957, and Sputnik has just launched. And we're in Laurel, Maryland, at the Applied Physics Lab associated with Johns Hopkins University. It's Monday morning, and the news has just broken about this satellite that's now orbiting the planet. And, of course, this is nerd heaven, right? There are all these physics geeks who are there, thinking, "Oh my gosh! This is incredible. I can't believe this has happened." And two of them, two twentysomething researchers at the APL, are there at the cafeteria table, having an informal conversation with a bunch of their colleagues. And these two guys are named Guier and Weiffenbach. They start talking, and one of them says, "Hey, has anybody tried to listen for this thing? There's this, you know, man-made satellite up there in outer space that's obviously broadcasting some kind of signal. We could probably hear it, if we tune in." So they ask around to a couple of their colleagues, and everybody's like, "No, I hadn't thought of doing that. That's an interesting idea."
Pak se ukáže, že Wiffenbach je docela expert na příjem mikrovln a má sestavenou anténu i se zesilovačem v kanceláři. A tak jdou Guier a Wieffenbach do Wieffenbachovy pracovny a začnou si s tím hrát - dnes bychom to nazvali hackováním. Po několika hodinách začnou skutečně chytat signál, neboť sověti připravili Sputnik aby byl snadno sledovatelný Bylo to přesně na 20 MHz, abyjste jej mohli chytit velmi snadno, protože se obávali, že by si lidé mysleli, že to je jen novinářská kachna. A tak ho udělali tak, aby ho šlo snadno najít.
And it turns out Weiffenbach is kind of an expert in microwave reception, and he's got a little antenna set up with an amplifier in his office. So Guier and Weiffenbach go back to Weiffenbach's office, and they start noodling around -- "hacking," as we might call it now. And after a couple of hours, they start picking up the signal, because the Soviets made Sputnik very easy to track; it was right at 20 MHz, so you could pick it up really easily, because they were afraid people would think it was a hoax, basically, so they made it really easy to find.
Tak tam tito dva mladíci sedí, poslouchají signál, a kolegové chodí do jejich pracovny a říkají: "Jů, to je teda bomba! Můžu si to poslechnout? To je úžasné!" A netrvalo dlouho a řekli si: "Páni, tohle je historický okamžik. Možná jsme první lidé ve Spojených státech, kteří to poslouchají. Měli bychom to nahrát." Tak přinesou takový velký, nemotorný, analogový magnetofon a začnou to pípání nahrávat. A také začnou zapisovat časové značky, ke každému pípnutí, které nahrají. A zase si řeknou: "Ty jo, koukám, že tady máme malé odlišnosti ve frekvencích. Možná bychom mohli vypočítat rychlost, kterou se satelit pohybuje, když uděláme pár výpočtů a použijeme Dopplerův efekt." A pak si s tím pohráli ještě trochu a promluvili si s několika dalšími kolegy, specialisty na jiné oblasti. A řekli si: "Ty jo, možná bychom se mohli podívat ještě i na strmost Dopplerova efektu, abychom přišli na body, ve kterých je satelit nejblíž k našim anténám a kde je nejdál. To je docela paráda."
So these guys are sitting there, listening to this signal, and people start coming into the office and saying, "That's pretty cool. Can I hear?" And before long, they think, "Jeez, this is kind of historic. We may be the first people in the United States listening to this. We should record it." So they bring in this big, clunky analog tape recorder and start recording these little bleep, bleeps. And they start writing down the date stamp, time stamps for each little bleep that they record. And then they start thinking, "Well, gosh, we're noticing small little frequency variations here. We could probably calculate the speed that the satellite is traveling if we do a little basic math here using the Doppler effect." And they played around with it a little bit more and talked to a couple of their colleagues who had other specialties. And they said, "You know, we could actually look at the slope of the Doppler effect to figure out the points at which the satellite is closest to our antenna and the points at which it's furthest away. That's pretty cool."
A dokonce dostali povolení pracovat na tom jako na malému projektu, který nebyl součástí jejich práce Dostali povolení použít nový počítač UNIVAC, velký přes celou místnost, který právě na katedře dostali. Nechali jím proběhnout o něco víc dat, a po třech, čtyřech týdnech se ukázalo, že zmapovali přesnou trajektorii satelitu kolem Země jen z toho, jak naslouchali tomuto drobnému signálu, když chvíli sledovali slabé tušení, které pojali jednou kolem oběda.
Eventually, they get permission -- this is all a little side project that hadn't been officially part of their job description -- they get permission to use the new UNIVAC computer that takes up an entire room that they'd just gotten at the APL. And they run some more of the numbers, and at the end of about three or four weeks, turns out they have mapped the exact trajectory of this satellite around the Earth, just from listening to this one little signal, going off on this little side hunch that they'd been inspired to do over lunch one morning.
O pár týdnů později si je jejich šéf Frank McClure zavolal do zasedačky a řekl: "Tak pánové, rád bych si s Vámi popovídal o tom projektu, co na něm děláte. Zmapovali jste neznámou pozici satelitu obíhajícího planetu ze známé pozice na zemi. Dokázali byste to i obráceně? Dokázali byste zaměřit neznámé místo na zemi, pokud byste znali pozici satelitu?" Oni se nad tím zamysleli a pak řekli: "No, asi bychom mohli. Nechte nás to propočítat." A tak se vrátili, aby o tom popřemýšleli. Pak zase přišli a řekli: "No, ve skutečnosti to bude ještě snazší." A šéf řekl: "Tak to je skvělé. Protože tu máme ve vývoji nějaké nové jaderné ponorky. A vůbec není snadné nastavit střely tak, aby přistály přesně v Moskvě, když nevíte, kde přesně uprostřed Pacifiku se vaše loď nachází. Takže přemýšlíme, že bychom přidali na orbit pár družic, abychom ponorky sledovali a našly i jejich pozici uprostřed oceánu. Mohli byste na tom zapracovat?
A couple weeks later, their boss, Frank McClure, pulls them into the room and says, "Hey, you guys, I have to ask you something about that project you were working on. You've figured out an unknown location of a satellite orbiting the planet from a known location on the ground. Could you go the other way? Could you figure out an unknown location on the ground if you knew the location of the satellite?" And they thought about it and they said, "Well, I guess maybe you could. Let's run the numbers here." So they went back and thought about it and came back and said, "Actually, it'll be easier." And he said, "Oh, that's great, because, see, I have these new nuclear submarines" (Laughter) "that I'm building. And it's really hard to figure out how to get your missile so that it will land right on top of Moscow if you don't know where the submarine is in the middle of the Pacific Ocean. So we're thinking we could throw up a bunch of satellites and use it to track our submarines and figure out their location in the middle of the ocean.
A takhle vzniklo GPS.
Could you work on that problem?"
O 30 let později z toho Ronald Reagan udělal otevřenou platformu, na které může kdokoliv stavět a navázat novou technologií, která by tvořila a inovovala na základě této platformy. Nechal každého dělat skoro cokoliv chtěli. Teď bych se vsadil, že minimálně polovina z vás má v kapse nějaké to zařízení, které komunikuje s jedním z těch satelitů ve vesmíru, a vsadím se, že minimálně jeden z vás toto zařízení a satelitní systém použil, aby si našel nejbližší kavárnu (smích) za poslední den nebo týden, je to tak?
And that's how GPS was born. Thirty years later, Ronald Reagan, actually, opened it up and made it an open platform that anybody could build upon, and anybody could come along and build new technology that would create and innovate on top of this open platform, left it open for anyone to do pretty much anything they wanted with it. And now, I guarantee you, certainly half of this room, if not more, has a device sitting in their pocket right now that is talking to one of these satellites in outer space. And I bet you one of you, if not more, has used said device and said satellite system to locate a nearby coffeehouse somewhere in the last -- (Laughter) in the last day or last week, right?
(potlesk)
(Applause)
To si myslím, je skvělý příklad a skvělá lekce o síle, úžasné, trochu neplánované naléhavé a nepředvídatelné síle otevřených inovativních systémů. Když je dobře postavíte, povedou do úplně nových směrů, o kterých jejich tvůrci ani nesnili. Myslím tím právě ty kluky, kteří si na začátku mysleli, že jen následují nějaký nápad, drobné nadšení, které vzniklo, pak si mysleli, že pomáhají ve Studené válce, a pak se ukázalo, že jen pomáhají někomu k sójovému latté.
And that, I think, is a great case study, a great lesson in the power -- the marvelous, unplanned, emergent, unpredictable power -- of open innovative systems. When you build them right, they will be led to completely new directions the creators never even dreamed of. I mean, here you have these guys who basically thought they were just following this hunch, this little passion that had developed, then they thought they were fighting the Cold War, and then, it turns out, they're just helping somebody find a soy latte.
(Smích)
(Laughter)
Tak vznikají inovace. Šance přejí propojeným myslím.
That is how innovation happens. Chance favors the connected mind.
Děkuji vám.
Thank you very much.
(potlesk)
(Applause)