Fotografování byla má vášeň už od dob, kdy jsem byl natolik starý, abych uzvedl fotoaparát. Ale dnes se chci s vámi podělit o 15 fotografíí, kterých si nejvíce cením a nevyfotil jsem ani jednu z nich. Nebyli tu žádní režiséři, žádní stylisté, žádná šance na opakované snímky, ba ani žádné ohledy na osvětlení. Ve skutečnosti, většina z nich byla pořízena náhodnými turisty.
Photography has been my passion ever since I was old enough to pick up a camera, but today I want to share with you the 15 most treasured photos of mine, and I didn't take any of them. There were no art directors, no stylists, no chance for reshoots, not even any regard for lighting. In fact, most of them were taken by random tourists.
Můj příběh začíná, když jsem byl v New Yorku na domluvené schůzce a má žena pořídila snímek mě, jak držím mou dceru na její první narozeniny. Jsme na rohu sedmapadesáté a páté ulice. Shodou okolností jsme byli v New Yorku přesně rok na to, tak jsme se rozhodli vyfotit stejný obrázek.
My story begins when I was in New York City for a speaking engagement, and my wife took this picture of me holding my daughter on her first birthday. We're on the corner of 57th and 5th. We happened to be back in New York exactly a year later, so we decided to take the same picture.
Už chápete, kam to povede. S blížícími se třetími narozeninami mé dcery mi žena řekla "Hele, proč nevezmeš Sabinu zpátky do New Yorku, neuděláte si výlet jenom otec s dcerou a nepokračujete v rituálu?" Tady jsme začali žádat kolemjdoucí turisty, aby nás vyfotili.
Well you can see where this is going. Approaching my daughter's third birthday, my wife said, "Hey, why don't you take Sabina back to New York and make it a father-daughter trip, and continue the ritual?" This is when we started asking passing tourists to take the picture.
Víte, je pozoruhodné, jak všeobecně rozšířené je gesto podání vašeho fotoaparátu úplně neznámému člověku. Nikdo nikdy neodmítl. A naštěstí ještě nikdo nikdy s vaším fotoaparátem neutekl.
You know, it's remarkable how universal the gesture is of handing your camera to a total stranger. No one's ever refused, and luckily no one's ever run off with our camera.
V té době jsme neměli vůbec tušení, jak by mohl tento výlet změnit naše životy. Stal se pro nás opravdu posvátným. Tahle byla pořízena pár týdnů po 11. září a já se snažil sám sobě vysvětlit, co se toho dne stalo z pohledu pětiletého dítěte.
Back then, we had no idea how much this trip would change our lives. It's really become sacred to us. This one was taken just weeks after 9/11, and I found myself trying to explain what had happened that day in ways a five-year-old could understand.
Tyto fotografie jsou mnohem více než zprostředkovatelé jediného okamžiku nebo i určitého výletu. Jsou způsob, jak můžeme zastavit čas na jeden týden v říjnu, zapřemýšlet na naše časy a jak jsme se rok od roku změnili. A ne jenom fyzicky, ale v každém ohledu. Protože zatímco děláme ty samé fotogorafie, naše perspektivy se mění, ona dosahuje nových mezníků a já mám možnost vidět svět jejíma očima, jak se vším interaguje a vše vidí. Tento cílený čas, který trávíme společně je něco, čeho si vážíme a co očekáváme celý rok.
So these photos are far more than proxies for a single moment, or even a specific trip. They're also ways for us to freeze time for one week in October and reflect on our times and how we change from year to year, and not just physically, but in every way. Because while we take the same photo, our perspectives change, and she reaches new milestones, and I get to see life through her eyes, and how she interacts with and sees everything. This very focused time we get to spend together is something we cherish and anticipate the entire year.
Nedávno, na jednom výletě, jsme se procházeli a zničehonic se překvapivě zarazila, a ukázala na červenou markýzu obchodu s panenkami, který milovala, když byla ještě malá, na našich dřívějších výletech. A popsala mi ten pocit, který měla jako pětiletá, stojící přesně na tom samém místě. Řekla mi, že si pamatuje, jak se jí mohlo rozskočit její srdce, když to místo uviděla úplně poprvé před devíti lety. A teď to jediné, na co kouká v New Yorku, jsou vysoké školy, protože je rozhodnuta jít na školu do New Yorku. A mně to došlo: Jedna z nejdůležitějších věcí, které si všichni vytváříme, jsou vzpomínky.
Recently, on one trip, we were walking, and she stops dead in her tracks, and she points to a red awning of the doll store that she loved when she was little on our earlier trips. And she describes to me the feeling she felt as a five-year-old standing in that exact spot. She said she remembers her heart bursting out of her chest when she saw that place for the very first time nine years earlier. And now what she's looking at in New York are colleges, because she's determined to go to school in New York. And it hit me: One of the most important things we all make are memories.
Tak se s vámi chci podělit o myšlenku přebírání aktivní role ve vědomém vytváření vzpomínek. Nevím jak vy, ale kromě těchto patnácti fotek nejsem na většině rodinných fotek. Jsem vždy ten, co fotky pořizuje. Tak chci dnes každého povzbudit, aby se dostal do záběru a neostýchal se k někomu přijít a zeptat se "Vyfotíte nás?" Děkuji. (Potlesk)
So I want to share the idea of taking an active role in consciously creating memories. I don't know about you, but aside from these 15 shots, I'm not in many of the family photos. I'm always the one taking the picture. So I want to encourage everyone today to get in the shot, and don't hesitate to go up to someone and ask, "Will you take our picture?" Thank you. (Applause)