Když jsem byl mladý důstojník, tak mi říkali, abych poslouchal své instinkty, svůj šestý smysl. A já jsem se naučil, že naše instinkty se často mýlí.
When I was a young officer, they told me to follow my instincts, to go with my gut, and what I've learned is that often our instincts are wrong.
V létě roku 2010 na veřejnost uniklo ohromné množství tajných informací, a to přímo z Pentagonu. Svět byl šokován, otřáslo to americkou vládou, a lidé začali klást spoustu otázek, protože uniklo velké množství informací, a možný dopad takového úniku byl značný. Jedna z prvních otázek, kterou jsme si položili, byla: Jak je možné, že mladý vojín měl přístup k takovému množství informací? Jak je možné, aby takovéto citlivé věci byly přístupné poměrně mladému vojákovi?
In the summer of 2010, there was a massive leak of classified documents that came out of the Pentagon. It shocked the world, it shook up the American government, and it made people ask a lot of questions, because the sheer amount of information that was let out, and the potential impacts, were significant. And one of the first questions we asked ourselves was why would a young soldier have access to that much information? Why would we let sensitive things be with a relatively young person?
V létě roku 2003 jsem dostal za úkol velet speciální bojové jednotce, která byla rozprostřena po celém Blízkém Východě a bojovala s Al Kajdou. Naše hlavní úsilí se soustředilo na Irák a naší misí bylo porazit Al Kajdu v Iráku. Po dobu téměř 5 let, kterou jsem tam strávil, jsme se snažili vyhrát válku, která byla vedena nekonvenčně a byla složitá, krvavá, a často si vybrala tu nejvyšší daň mezi nevinnými civilisty. My jsme udělali, co jsme mohli, abychom zastavili Al Kajdu a také zahraniční bojovníky, přicházející jako sebevražední atentátníci a eskalující násilí. Vypilovali jsme své bojové dovednosti, vyvinuli nové vybavení, skákali z letadel, používali helikoptéry, jezdili na člunech i džípech, chodili za určenými subjekty, noc co noc, abychom zastavili zabíjení, které tato síť páchala. Krváceli jsme, umírali a zabíjeli, abychom zastavili násilí, které tato organizace páchala převážně na iráckém obyvatelstvu.
In the summer of 2003, I was assigned to command a special operations task force, and that task force was spread across the Mideast to fight al Qaeda. Our main effort was inside Iraq, and our specified mission was to defeat al Qaeda in Iraq. For almost five years I stayed there, and we focused on fighting a war that was unconventional and it was difficult and it was bloody and it often claimed its highest price among innocent people. We did everything we could to stop al Qaeda and the foreign fighters that came in as suicide bombers and as accelerants to the violence. We honed our combat skills, we developed new equipment, we parachuted, we helicoptered, we took small boats, we drove, and we walked to objectives night after night to stop the killing that this network was putting forward. We bled, we died, and we killed to stop that organization from the violence that they were putting largely against the Iraqi people.
Dělali jsme to, co jsme se naučili během svého výcviku. Jedna z těch věcí, kterou jsme měli v krvi, bylo utajení. Bezpečnost. Ochrana informací. Byla to myšlenka, že na informacích záleží náš život a že nás ochrání a udrží lidi v bezpečí. A byli jsme zvyklí, že když pracujeme uvnitř své organizace, je důležité držet informace uvnitř. Konkrétně to znamenalo: dát informace pouze lidem, kteří prokázali, že je potřebují. Otázka ale často zněla – kdo je potřebuje? Kdo musí dostat tyto informace k vykonání nějaké důležité činnosti, kterou potřebujeme? V tak úzce propojeném světě je složité tohle předpovědět. Je velmi těžké říct, kdo informace potřebuje, a kdo ne. Často jsem jednal s tajnými službami a stěžoval jsem si, že s námi nesdílejí dostatek informací. Oni se mě podívali a s vážnou tváří řekli: "Jakých informací se vám nedostává?" (smích) Odpověděl jsem "Kdybych to věděl, tak bych si tady nestěžoval."
Now, we did what we knew, how we had grown up, and one of the things that we knew, that was in our DNA, was secrecy. It was security. It was protecting information. It was the idea that information was the lifeblood and it was what would protect and keep people safe. And we had a sense that, as we operated within our organizations, it was important to keep information in the silos within the organizations, particularly only give information to people had a demonstrated need to know. But the question often came, who needed to know? Who needed, who had to have the information so that they could do the important parts of the job that you needed? And in a tightly coupled world, that's very hard to predict. It's very hard to know who needs to have information and who doesn't. I used to deal with intelligence agencies, and I'd complain that they weren't sharing enough intelligence, and with a straight face, they'd look at me and they'd say, "What aren't you getting?" (Laughter) I said, "If I knew that, we wouldn't have a problem."
Zjistili jsme, že se musíme změnit. Musíme změnit svůj postoj k informacím. Musíme odbourat zábrany. Musíme sdílet. Potřebovali jsme změnit přístup z "kdo potřebuje vědět" na "kdo neví a měl by vědět, tomu musíme říct tak rychle, jak jen to je možné". To byl obrovský posun v zavedených principech pro organizaci, která má utajení přímo ve své DNA.
But what we found is we had to change. We had to change our culture about information. We had to knock down walls. We had to share. We had to change from who needs to know to the fact that who doesn't know, and we need to tell, and tell them as quickly as we can. It was a significant culture shift for an organization that had secrecy in its DNA.
Začali tyto principy uplatňovat za pochodu, nikoliv jen v kancelářích. Strhávali jsme zábrany, používali jsme tzv. "místnosti pro povědomí o situaci" a v létě roku 2007 se stalo něco, co ukázalo, jak tento přístup funguje. Dostaly se nám do rukou osobní záznamy lidí, kteří rekrutovali zahraniční bojovníky do Iráku. A když jsme získali takové záznamy, obvykle bychom je schovali, sdíleli s několika zpravodajskými službami a pak s nimi zkoušeli pracovat. Když jsem tedy hovořil se svým zpravodajcem, zeptal jsem se: "Co teď?" A on odpověděl, "Našli jste je vy. Je to na vás. Můžete je odtajnit." Já na to: "Skutečně je můžeme odtajnit? Co když se k nim dostane nepřítel?" A on odpověděl: "Jsou to jejich osobní záznamy." (Smích)
We started by doing things, by building, not working in offices, knocking down walls, working in things we called situation awareness rooms, and in the summer of 2007, something happened which demonstrated this. We captured the personnel records for the people who were bringing foreign fighters into Iraq. And when we got the personnel records, typically, we would have hidden these, shared them with a few intelligence agencies, and then try to operate with them. But as I was talking to my intelligence officer, I said, "What do we do?" And he said, "Well, you found them." Our command. "You can just declassify them." And I said, "Well, can we declassify them? What if the enemy finds out?" And he says, "They're their personnel records." (Laughter)
Takže jsme to udělali a spoustu lidí to naštvalo. Ale jak jsme ty informace rozšířili dále, náhle si uvědomíte, že informace mají svou hodnotu, pouze pokud je dáte lidem, kteří s nimi mohou něco udělat. Skutečnost, že něco vím, má nulovou hodnotu, pokud nejsem ta osoba, co s tím může něco pozitivního udělat. Takže ve výsledku jsme změnili pojetí informace z principu, že informace je moc, na princip, že ve sdílení je síla. Byla to zásadní změna, nikoliv nová strategie, nikoliv nové zbraně, nového nebylo nic. Byla to jen myšlenka, že nyní jsme součástí týmu, ve kterém se informace stávají důležitou spojnicí mezi námi a nikoliv bariérou.
So we did, and a lot of people got upset about that, but as we passed that information around, suddenly you find that information is only of value if you give it to people who have the ability to do something with it. The fact that I know something has zero value if I'm not the person who can actually make something better because of it. So as a consequence, what we did was we changed the idea of information, instead of knowledge is power, to one where sharing is power. It was the fundamental shift, not new tactics, not new weapons, not new anything else. It was the idea that we were now part of a team in which information became the essential link between us, not a block between us.
Chtěl bych, aby se všichni zhluboka nadechli a zase vydechli, protože ve vašem životě bude existovat řada informací, u kterých nebudete rádi, že uniknou na veřejnost. Někdo třeba vytáhne mé známky z akademie a to teprve bude pohroma. (Smích) Ale i to bude v pohodě, a řeknu vám, že se víc bojím byrokratů, kteří drží informace v šuplíku pod stolem nebo v trezoru, než toho, kdo vypustí informace ven, protože ve výsledku je lepší, když je sdílíme.
And I want everybody to take a deep breath and let it out, because in your life, there's going to be information that leaks out you're not going to like. Somebody's going to get my college grades out, a that's going to be a disaster. (Laughter) But it's going to be okay, and I will tell you that I am more scared of the bureaucrat that holds information in a desk drawer or in a safe than I am of someone who leaks, because ultimately, we'll be better off if we share.
Děkuji vám.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)
Helen Walter: Nevím, jestli jste zde byl dneska ráno a jestli jste viděl Ricka Ledgetta zástupce ředitele NSA, který reagoval na rozhovor s Edwardem Snowdenem počátkem týdne. Jen by mě zajímalo – myslíte si, že americká vláda by měla Edwardovi Snowdenovi udělit amnestii?
Helen Walters: So I don't know if you were here this morning, if you were able to catch Rick Ledgett, the deputy director of the NSA who was responding to Edward Snowden's talk earlier this week. I just wonder, do you think the American government should give Edward Snowden amnesty?
Stanley McChrystal: Myslím si, že Rick řekl něco velmi důležitého. Většina z nás nezná všechna fakta. Myslím si, že tu jsou dva pohledy. Edward Snowden vrhl světlo na důležitou potřebu: lidé potřebují rozumět. Také vzal spoustu dokumentů, o jejichž důležitosti neměl ani ponětí. Takže si myslím, že nejprve potřebujeme znát všechna fakta, než abychom unáhleně rozsoudili případ Edwarda Snowdena. HW: Děkuji Vám mnohokrát (Potlesk)
Stanley McChrystal: I think that Rick said something very important. We, most people, don't know all the facts. I think there are two parts of this. Edward Snowden shined a light on an important need that people had to understand. He also took a lot of documents that he didn't have the knowledge to know the importance of, so I think we need to learn the facts about this case before we make snap judgments about Edward Snowden. HW: Thank you so much. Thank you. (Applause)