Dnes vám chci říct něco o palčivém společenském problému. Není to o jaderných zbraních, není to o imigraci, a není to o malárii. Jsem tady, abych promluvila o filmech.
Today, I want to tell you about a pressing social issue. Now, it's not nuclear arms, it's not immigration, and it's not malaria. I'm here to talk about movies.
Ve vší vážnosti, filmy jsou skutečně velmi důležité. Můžeme jimi být velice pobaveni, a vyprávěním můžeme být i přenášeni někam jinam. Vyprávění je tak důležité. Příběhy nám vyprávějí, čeho si společnost cení, nabízí nám ponaučení a sdílí a zachovávají naše dějiny. Příběhy jsou úžasné.
Now, in all seriousness, movies are actually really important. In film, we can be wildly entertained, and we can also be transported through storytelling. Storytelling is so important. Stories tell us what societies value, they offer us lessons, and they share and preserve our history. Stories are amazing.
Ale příběhy nedávají všem stejné příležitosti k tomu, aby se v nich objevili, především pak v příbězích zařazených pod pojmem americké filmy. Je zajímavé, že ve filmech se stále neobjevují ženy nebo jsou ve spoustě našich příběhů opomíjené. Toto jsem poprvé zjistila asi před deseti lety, když jsem dělala svou první studii o genderových rolích ve filmech. Od té doby jsme provedli přes třicet výzkumů. Můj tým je unavený. A já jsem zasvětila svůj život, jako vědecká pracovnice a aktivistka, boji proti inkluzivní krizi v Hollywoodu.
But stories don't give everyone the same opportunity to appear within them, particularly not stories compartmentalized in the form of American movies. In film, interestingly enough, females are still erased and marginalized in a lot of our stories. And I learned this for the first time about 10 years ago when I did my first study on gender role in G-rated films. Since then, we've conducted more than 30 investigations. My team is tired. And I've committed my life as researcher and activist to fighting the inclusion crisis in Hollywood.
Dneska bych vám o ní chtěla něco povědět. Chci mluvit o nerovnosti pohlaví ve filmu. Chci vám něco říct o tom, jak je udržována a potom vám řeknu, jak to napravíme.
So today, what I'd like to do is tell you about that crisis. I want to talk about gender inequality in film. I want to tell you how it is perpetuated, and then I'm going to tell you how we're going to fix it.
Nicméně, jedno varování, než začneme: moje data jsou opravdu depresivní. Takže se chci dopředu omluvit, protože na konci budete mít všichni špatnou náladu. Ale na úplný závěr se to pokusím zlepšit a ukážu vám jiskřičku naděje, řeknu, jak zvládneme uklidit tento nepořádek, který tu je tak dlouho.
However, one caveat before I begin: my data are really depressing. So I want to apologize in advance, because I'm going to put you all in a really bad mood. But I'm going to bring it up at the end, and I'm going to present a silver lining to fix this mess that we've been in for a very, very long time.
Začněme s vážností situace. Každý rok můj výzkumný tým prozkoumává sto nejvýdělečnějších filmů v USA. Sledujeme každou mluvící nebo pojmenovanou postavu na obrazovce. Aby se do mého výzkumu počítala, vše, co musí postava udělat, je říct jedno slovo. To je hodně nízká laťka.
So, let's start with the gravity of the situation. Each year, my research team examines the top 100 grossing films in the United States. What we do is we look at every speaking or named character on-screen. Now, to count in one of my investigations, all a character has to do is say one word. This is a very low bar.
(Smích)
(Laughter)
Zatím jsme viděli 800 filmů, od roku 2007 do roku 2015, a každou mluvící postavu na obrazovce jsme si zapisovali do kolonek pohlaví, rasy, etnika, LGBT a postavy s postižením.
Thus far, we've looked at 800 movies, from 2007 to 2015, cataloguing every speaking character on-screen for gender, race, ethnicity, LGBT and characters with a disability.
Pojďme se podívat na nějaké opravdu problematické trendy. Zaprvé, ženy stále nejsou na obrazovkách. Z 800 filmů a 35 205 mluvících postav méně než třetina rolí patřila dívkám a ženám. Méně než třetina! Mezi lety 2007 a 2015 nedošlo k žádné změně a pokud porovnáme naše výsledky s malým vzorkem filmů z let od 1946 po 1955, nedošlo k žádné změně po dobu delší než půl století. Delší než půl století! Jsme ale polovina populace.
Let's take a look at really some problematic trends. First, females are still noticeably absent on-screen in film. Across 800 movies and 35,205 speaking characters, less than a third of all roles go to girls and women. Less than a third! There's been no change from 2007 to 2015, and if you compare our results to a small sample of films from 1946 to 1955, there's been no change in over a half of a century. Over half of a century! But we're half of the population.
Když si tato data rozdělíme, na což se dneska zaměříme, problém je ještě větší. Ze sta nejvýdělečnějších filmů loňského roku 48 filmů neobsahovalo ani jednu černošskou mluvící postavu. Ani jednu. 70 filmů bylo bez mluvící ženské postavy asijského původu. Žádná. 84 filmů neobsahovalo ani jednu ženskou postavu s handicapem. A v 93 z nich nebyla ani jedna postava lesbička, bisexuálka nebo transsexuálka. To není nedostatečné zastoupení. To je vymazání, a já tomuto říkám "epidemie neviditelnosti".
Now, if we look at this data intersectionally, which has been a focus of today, the picture becomes even more problematic. Across the top 100 films of just last year, 48 films didn't feature one black or African-American speaking character, not one. 70 films were devoid of Asian or Asian-American speaking characters that were girls or women. None. Eighty-four films didn't feature one female character that had a disability. And 93 were devoid of lesbian, bisexual or transgender female speaking characters. This is not underrepresentation. This is erasure, and I call this the epidemic of invisibility.
Když se přesuneme od zastoupení k protagonistům, problém nám stále zůstává. Ze sta loňských filmů pouze 32 mělo jako hlavní postavu ženu. Pouze tři z nich obsahovaly málo reprezentované ženy, které vedly příběh a pouze jednu ženu, které bylo 45 let a více v době uvedení snímku do kin.
Now, when we move from prevalence to protagonist, the story is still problematic. Out of a hundred films last year, only 32 featured a female lead or colead driving the action. Only three out of a hundred films featured an underrepresented female driving the story, and only one diverse woman that was 45 years of age or older at the time of theatrical release.
Teď se podívejme na jejich vyobrazení. Kromě výše uvedeného, jsou ženy mnohem častěji než jejich mužské protějšky sexuálními objekty. Když už jsme u toho, je třikrát pravděpodobnější, že na sobě budou mít odhalující oblečení, budou z části nahé, a je mnohem více pravděpodobné, že budou štíhlé. V animovaných filmech jsou někdy ženy tak hubené, že šířka jejich pasu je stejná jako obvod jejich paže.
Now let's look at portrayal. In addition to the numbers you just saw, females are far more likely to be sexualized in film than their male counterparts. Matter of fact, they're about three times as likely to be shown in sexually revealing clothing, partially naked, and they're far more likely to be thin. Now, sometimes, in animation, females are so thin that their waist size approximates the circumference of their upper arm.
(Smích)
(Laughter)
U nás říkáme, že tato děvčata nemají místo pro dělohu ani jiné vnitřní orgány.
We like to say that these gals have no room for a womb or any other internal organ.
(Smích)
(Laughter)
Vtípky stranou, teorie naznačuje a výzkum potvrzuje, že vystavení tak štíhlým ideálům a obsahu, ve kterém jsou ženy jen objekty, může vést k nespokojenosti s vlastním tělem, převzetí ideálu hubenosti a vnímání sama sebe jako předmětu u některých divaček. Očividně se to, co vidíme ve filmu a co vidíme ve světě, neshoduje. Neshoduje se to! Kdybychom žili na obrazovkách, měli bychom tu populační krizi.
Now, all joking aside, theories suggest, research confirms, exposure to thin ideals and objectifying content can lead to body dissatisfaction, internalization of the thin ideal and self-objectification among some female viewers. Obviously, what we see on-screen and what we see in the world, they do not match. They do not match! Matter of fact, if we lived in the screen world, we would have a population crisis on our hands.
Jakmile jsem přišla na tento vzorec, chtěla jsem zjistit, proč to tak je, a ukázalo se, že existují dva faktory, které ovlivňují nerovnost na obrazovkách: pohlaví autora a nepochopení publika. Pojďme se na ně v rychlosti podívat.
So, as soon as I recognized these patterns, I wanted to find out why, and it turns out that there are two drivers to inequality on-screen: content creator gender and misperceptions of the audience. Let's unpack them really quick.
Pokud chcete tyto vzorce změnit, stačí najmout ženu režisérku. Ukázalo se, že režisérky jsou spojovány, v rámci krátkých a nezávislých filmů, s více ženami a dívkami na obrazovkách, s více příběhy, které mají ve středu dění ženy, s více příběhy s ženami staršími 40 let, což je podle mě pro toto publikum dobrá zpráva. S více málo reprezentovanými --
If you want to change any of the patterns I just talked about, all you have to do is hire female directors. Turns out, the female directors are associated with, in terms of short films and indie films, more girls and women on-screen, more stories with women in the center, more stories with women 40 years of age or older on-screen, which I think is good news for this crowd. More underrepresented --
(Smích)
(Laughter)
Promiňte.
Sorry.
(Smích)
(Laughter)
Omlouvám se, ale vlastně neomlouvám. S více málo reprezentovanými postavami, co se týče jejich rasy nebo etnicity, a hlavně, s více ženami pracujících na place na klíčových produkčních pozicích. Jednoduchá odpověď na náš problém. A nebo ne? Ve skutečnosti ne. 800 filmů, 2007-2015, 886 režisérů. Pouze 4,1 % byly ženy. Pouze 3 byly Afroameričanky nebo černošky, jenom jedna byla Asiatka.
Sorry but not sorry. More underrepresented characters in terms of race and ethnicity, and most importantly, more women working behind the camera in key production roles. Easy answer to the problems that we just talked about. Or is it? It's actually not. 800 films, 2007-2015, 886 directors. Only 4.1 percent are women. Only three are African-American or black, and only one woman was Asian.
Proč je tak složité mít ženské režisérky, když by mohly být součástí řešení problému. Pro zodpovězení této otázky jsme provedli studii. Vyzpovídali jsme desítky lidí z filmového průmyslu a zeptali jsme se jich na režiséry. Ukázalo se, že jak výkonní pracovníci muži, tak ženy, si pod pojmem režiséra představí muže. Charakteristiky vůdcovství vnímají jako přirozeně mužské. Když se chystají najmout režiséra, který má vést štáb, řídit loď, být vizionářem, být generálem Pattonem, všechno, co jsme slyšeli --- jejich myšlenky a ideály automaticky směřují k muži. Vnímání režiséra nebo vůdce je v rozporu s ideou ženy. Tyto role jsou neslučitelné, což potvrzuje několik výzkumů v psychologické sféře.
So why is it so difficult to have female directors if they're part of the solution? Well, to answer this question, we conducted a study. We interviewed dozens of industry insiders and asked them about directors. Turns out, both male and female executives, when they think director, they think male. They perceive the traits of leadership to be masculine in nature. So when they're going to hire a director to command a crew, lead a ship, be a visionary or be General Patton, all the things that we've heard -- their thoughts and ideations pull male. The perception of director or a leader is inconsistent with the perception of a woman. The roles are incongruous, which is consistent with a lot of research in the psychological arena.
Druhým faktorem, který ovlivňuje nerovnost pohlaví na obrazovce, je nepochopení publika. Vám to nemusím ani říkat: 50 % lidí, kteří si v této zemi kupují lístky do kina jsou dívky a ženy. Že? Ale nejsme vnímány jako životaschopná nebo finančně lukrativní cílová skupina. Navíc je tu otázka ohledně toho, jestli ženy mohou "utáhnout" film. Což znamená, že pokud do hlavní role obsadíte ženu, nemusí se vám investice do filmu vrátit, zatímco když obsadíte muže, investice se vrátí.
Second factor contributing to inequality on-screen is misperceptions of the audience. I don't need to tell this crowd: 50 percent of the people that go to the box office and buy tickets are girls and women in this country. Right? But we're not perceived to be a viable or financially lucrative target audience. Further, there's some misperceptions about whether females can open a film. Open a film means that if you place a female at the center, it doesn't have the return on investment that if you place a male at the center of a story does.
Tento omyl může dost stát, že? Hlavně v době úspěchů filmů jako „Hunger Games," „Ladíme!" nebo toho malého nezávislého filmu „Star Wars: Síla se probouzí". Podle naší vlastní ekonomické analýzy, pohlaví hlavní postavy nehraje žádnou roli v ekonomickém úspěchu ve Spojených státech amerických. Ale co hraje roli? Náklady na produkci a to, do kolika kin je film v zemi distribuovaný. A ne pohlaví hlavní role.
This misperception is actually costly. Right? Especially in the wake of franchise successes like "The Hunger Games," "Pitch Perfect" or that small little indie film, "Star Wars: The Force Awakens." Our own economic analyses show that gender of the lead character doesn't play a role in economic success in the United States. But what does? Production costs alone or in conjunction with how widely a film is distributed in this country. It's not the gender of the lead character.
Takže v tomto okamžiku bychom měli všichni být dost v depresi. Žádná změna v průběhu 50 let, jen několik ženských režisérek pracuje za kamerou a zábavní průmysl nám jako publiku nevěří. Řekla jsem vám, že vám ukážu jiskru naděje. A tady je. Jsou tu jednoduchá a konkrétní řešení, která by tento problém vyřešila, která zahrnují tvůrce obsahu filmů, výkonné producenty a diváky jako třeba jedince v této místnosti. Něco si o některých řekneme.
So at this point, we should all be sufficiently depressed. No change in 50 years, few female directors working behind the camera and the entertainment industry does not trust us as an audience. Well, I told you there would be a silver lining, and there is. There are actually simple and tangible solutions to fixing this problem that involve content creators, executives and consumers like the individuals in this room. Let's talk about a few of them.
Prvnímu z nich říkám "jen přidej pět." Věděli jste, že pokud do každého ze stovky nejvýdělečnějších filmů loňského roku přidáte pět ženských mluvících postav, vznikne nová norma. Pokud by se tak dělo po tři následující roky, poprvé by po půl století existovala genderová rovnost. Tento postup je výhodný z několika důvodů. Za prvé? Nebere práci mužským hercům. Chraň bůh.
The first is what I call "just add five." Did you know if we looked at the top 100 films next year and simply added five female speaking characters on-screen to each of those films, it would create a new norm. If we were to do this for three contiguous years, we would be at gender parity for the first time in over a half of a century. Now, this approach is advantageous for a variety of reasons. One? It doesn't take away jobs for male actors. Heaven forbid.
(Smích)
(Laughter)
Za druhé, je to nákladově efektivní. Moc to nestojí. Za třetí, vytváří to prostředí pro nové talenty. Za čtvrté, produkční proces to dělá lidštější. Proč? Protože budou ženy na place.
Two, it's actually cost-effective. It doesn't cost that much. Three, it builds a pipeline for talent. And four, it humanizes the production process. Why? Because it makes sure that there's women on set.
Druhé řešení je pro nejznámější herce. Ti ve svých smlouvách, jak víme, můžou něco požadovat, hlavně ti, kteří pracují na největších hollywoodských filmech. Co kdyby si tito herci prostě přidali do svých smluv klauzuli o rovnosti nebo inkluzi? Co to znamená? Asi to nevíte, ale obecně ve filmu hraje 40 až 45 mluvících postav. Myslím, že 8 až 10 z nich je pro příběh relevantní. Možná až na "Avengers." Že? Možná je jich víc, v "Avengers." Těch zbývajících 30 rolí, není důvod, proč by tyto malé role nemohli reflektovat demografii místa příběhu. Tato snaha o rovnost ve smlouvách známých herců může zajistit, že role budou reflektovat svět, ve kterém skutečně žijeme. Neexistuje důvod, proč by stanice, studio nebo produkční firma nemohly tento smluvní jazyk přijmout za vlastní v rámci svého vyjednávání.
Second solution is for A-list talent. A-listers, as we all know, can make demands in their contracts, particularly the ones that work on the biggest Hollywood films. What if those A-listers simply added an equity clause or an inclusion rider into their contract? Now, what does that mean? Well, you probably don't know but the typical feature film has about 40 to 45 speaking characters in it. I would argue that only 8 to 10 of those characters are actually relevant to the story. Except maybe "Avengers." Right? A few more in "Avengers." The remaining 30 or so roles, there's no reason why those minor roles can't match or reflect the demography of where the story is taking place. An equity rider by an A-lister in their contract can stipulate that those roles reflect the world in which we actually live. Now, there's no reason why a network, a studio or a production company cannot adopt the same contractual language in their negotiation processes.
Třetí řešení: to je pro zábavní průmysl, zejména pro Hollywood. Měl by přijmout Rooneyho pravidlo, které by se uplatňovalo na najímání režisérů. V NFL Rooneyho pravidlo stanovuje, že pokud chce tým najmout kouče z prostředí mimo organizaci, musí pozvat na pohovor kandidáta z nedostatečně zastoupené skupiny. Tento princip se dá aplikovat i na hollywoodské filmy. Jak? Výkonní producenti a agenti pracující na nejlepších filmech mohou zajistit, že o ženách a lidech s jinou barvou pleti se nebude jen uvažovat, ale že skutečně budou pozváni na pohovor. Někdo by se mohl ptát, proč je to tak důležité? Protože to výkonným producentům představí ženské režisérky, které by jinak skončily kvůli špatnému nabíracímu procesu.
Third solution: this would be for the entertainment industry, Hollywood in particular, to adopt the Rooney Rule when it comes to hiring practices around directors. Now, in the NFL, the Rooney Rule stipulates that if a team wants to hire a coach from outside the organization, what they have to do is interview an underrepresented candidate. The exact same principle can apply to Hollywood films. How? Well, on these top films, executives and agents can make sure that women and people of color are not only on the consideration list, but they're actually interviewed for the job. Now, one might say, why is this important? Because it exposes or introduces executives to female directors who otherwise fall prey to exclusionary hiring practices.
Čtvrté řešení je pro spotřebitele jako jsme já a vy. Pokud chceme vidět více filmů od, pro a o ženách, musíme je podporovat. To může znamenat chodit do nezávislých kin, namísto multiplexů. Může to znamenat rolovat trochu níž na internetu, abyste našli film od ženy režisérky. Může to být vypsání šeku na finanční podporu filmů, především těch od režisérek z málo reprezentovaného prostředí. Že? Musíme psát, volat a mailovat firmám, které dělají a distribuují filmy, a musíme psát na naše sociální sítě, že chceme vidět inkluzivní zastoupení žen na obrazovkách a především žen za kamerou. Naše hlasy musí být slyšet a naše dolary se musí počítat.
The fourth solution is for consumers like me and you. If we want to see more films by, for and about women, we have to support them. It may mean going to the independent theater chain instead of the multiplex. Or it might mean scrolling down a little further online to find a film by a female director. Or it may be writing a check and funding a film, particularly by a female director from an underrepresented background. Right? We need to write, call and email companies that are making and distributing films, and we need to post on our social media accounts when we want to see inclusive representation, women on-screen, and most importantly, women behind the camera. We need to make our voices heard and our dollars count.
Máme šanci, díky tomuto, změnit svět. Amerika a její obsah, především ten filmový, si získala fantazii publika po celém světě. Po celém světě. To znamená, že filmový průmysl má nevídaný přístup k distribuci příběhů o rovnosti po celém světě. Představte si, co by se stalo, pokud by filmový průmysl a jeho hodnoty byli v souladu s tím, co je na plátně. Mohlo by to podpořit inkluzi a přijetí dívek a žen, lidí všech barev, LGBT komunity, jedinců s handicapem a mnoho dalších na světě. Filmový průmysl musí udělat jen jednu věc, vypustit svou tajnou zbraň, a tou je vyprávění příběhů.
Now, we actually have the ability to change the world on this one. The US and its content, films in particular, have captured the imaginations of audiences worldwide. Worldwide. So that means that the film industry has unprecedented access to be able to distribute stories about equality all around the world. Imagine what would happen if the film industry aligned its values with what it shows on-screen. It could foster inclusion and acceptance for girls and women, people of color, the LGBT community, individuals with disabilities, and so many more around the world. The only thing that the film industry has to do is unleash its secret weapon, and that's storytelling.
Na začátku této přednášky jsem řekla, že filmy -- že nás mohou přenést, ale také tvrdím, že filmy nás mohou přeměnit. Nikdo v této místnosti nepoznal nebo nevyrosl na příbězích s úplně správně uchopenými ženskými postavami, nikdo z nás, protože čísla se nezměnila. Co by se stalo, kdyby další generace publika vyrostla na úplně jiné realitě na obrazovkách? Co by se stalo? Dnes tu jsem, abych vám řekla, že není pouze možné změnit to, co vídáme na plátnech, ale že netrpělivě vyčkávám den, kdy se tak stane.
Now, at the beginning of this talk, I said that films -- that they can actually transport us, but I would like to argue that films, they can transform us. None of us in this room have grown up or experienced a storytelling landscape with fully realized female characters, none of us, because the numbers haven't changed. What would happen if the next generation of audiences grew up with a whole different screen reality? What would happen? Well I'm here to tell you today that it's not only possible to change what we see on-screen but I am impatient for it to get here.
Domluvme se tedy dnes, že budeme aktivní ve snaze zničit epidemii neviditelnosti. A pojďme se shodnout, že americké i globální publikum požaduje, a taky si zaslouží, více. A slibme si, že si příští generace diváků zaslouží vidět příběhy, jaké jsme my nikdy nemohli.
So let's agree to take action today to eradicate the epidemic of invisibility. And let's agree to take action today to agree that US audiences and global viewers demand and deserve more. And let's agree today that the next generation of viewers and audiences, that they deserve to see the stories we were never able to see.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)