Občas se naštvu a trvalo mi mnoho let, než jsem byla schopná to aspoň vyslovit. Někdy mi v těle úplně hučí, tak moc jsem rozzuřená. Ale bez ohledu na to, jak je můj hněv oprávněný, během svého života jsem byla vedena k tomu, abych pochopila, že můj hněv je přehnaný, že není opravdový a že kvůli němu budu vnímána jako neomalená a neoblíbená. Jako dívka jsem se naučila, že hněv je emoce, která by měla radši zůstat nevyjádřená.
So sometimes I get angry, and it took me many years to be able to say just those words. In my work, sometimes my body thrums, I'm so enraged. But no matter how justified my anger has been, throughout my life, I've always been led to understand that my anger is an exaggeration, a misrepresentation, that it will make me rude and unlikable. Mainly as a girl, I learned, as a girl, that anger is an emotion better left entirely unvoiced.
A teď na chvíli něco o mé matce. Když mi bylo patnáct, přišla jsem jednou ze školy a ona stála na dlouhé verandě před kuchyní a držela obří hromadu talířů. Představte si, jak jsem byla ohromená, když s nimi začala házet jako s frisbee...
Think about my mother for a minute. When I was 15, I came home from school one day, and she was standing on a long veranda outside of our kitchen, holding a giant stack of plates. Imagine how dumbfounded I was when she started to throw them like Frisbees...
(smích)
(Laughter)
...do horkého a vlhkého vzduchu. Když se na kopci pod námi každý z těch talířů roztříštil na tisíce kousků, vrátila se do domu a zvesela se zeptala: „Jaký jsi měla den?"
into the hot, humid air. When every single plate had shattered into thousands of pieces on the hill below, she walked back in and she said to me, cheerfully, "How was your day?"
(smích)
(Laughter)
Nyní chápete, že když dítě takovou událost vidí, tak si začne hněv vnímat jako tichý, izolující, ničivý a dokonce děsivý. Obzvlášť je-li tou naštvanou osobou dívka nebo žena. Otázkou je proč.
Now you can see how a child would look at an incident like this and think that anger is silent, isolating, destructive, even frightening. Especially though when the person who's angry is a girl or a woman. The question is why.
Hněv je lidská emoce, která není ani dobrá, ani špatná. Je to vlastně signální emoce. Varuje nás před hrozbou, urážkami, ponížením a újmou. A přesto je v každé kultuře hněv považován za morální vlastnost chlapců a mužů. Samozřejmě existují rozdíly. Například ve Spojených státech je naštvaný černoch vnímán jako kriminálník, ale u naštvaného bělocha jde o občanskou ctnost. Ta emoce je chápána genderově bez ohledu na to, kde jsme. Děti tak učíme, aby pohrdaly hněvem dívek a žen, a vyrůstáme v dospělé, kteří je za to trestají.
Anger is a human emotion, neither good nor bad. It is actually a signal emotion. It warns us of indignity, threat, insult and harm. And yet, in culture after culture, anger is reserved as the moral property of boys and men. Now, to be sure, there are differences. So in the United States, for example, an angry black man is viewed as a criminal, but an angry white man has civic virtue. Regardless of where we are, however, the emotion is gendered. And so we teach children to disdain anger in girls and women, and we grow up to be adults that penalize it.
A co kdybychom to nedělali? Co kdybychom hněv neoddělovali od ženskosti? Protože oddělení hněvu od ženskosti znamená oddělení dívek a žen od emoce, která nás nejlépe chrání před nespravedlností. Co kdybychom místo toho přemýšleli o rozvoji emočních kompetencí chlapců a dívek? Pravdou je, že děti stále socializujeme velmi odlišně. Chlapci jsou drženi v absurdních a přísných normách mužnosti. Říkáme jim, aby se vzdali ženských emocí, jako jsou smutek nebo strach, a aby přijali agresi a hněv jako ukazatele skutečné mužnosti. Na druhou stranu dívky učíme uctivosti a tomu, že hněv není s uctivostí slučitelný. Tak jako jsme se naučily křížit nohy a krotit své vlasy, naučily jsme se i držet jazyk za zuby a spolknout svou pýchu. Příliš často se nám všem stává, že v našem pojetí ženskosti je pokoření bezprostřední.
So what if we didn't do that? What if we didn't sever anger from femininity? Because severing anger from femininity means we sever girls and women from the emotion that best protects us from injustice. What if instead we thought about developing emotional competence for boys and girls? The fact is we still remarkably socialize children in very binary and oppositional ways. Boys are held to absurd, rigid norms of masculinity -- told to renounce the feminine emotionality of sadness or fear and to embrace aggression and anger as markers of real manhood. On the other hand, girls learn to be deferential, and anger is incompatible with deference. In the same way that we learned to cross our legs and tame our hair, we learned to bite our tongues and swallow our pride. What happens too often is that for all of us, indignity becomes imminent in our notions of femininity.
K tomuto rozdvojení existuje dlouhý osobní a politický příběh. V hněvu se z rozmazlených princezen a rozháraných dospívajících stáváme náročnými ženami a ošklivými, uřvanými megerami. Ale máme i různé polohy, zvolte si tu svou. Když se naštvete, jste pikantní žhavá hispánka? Nebo smutná asiatka? Naštvaná černoška? Nebo šílená běloška? Můžete si vybrat. Ve skutečnosti je to ale tak, že když řekneme, co je pro nás důležité, a právě to hněv vyjadřuje, lidé se na nás kvůli našemu hněvu spíš naštvou. Ať jsme doma nebo ve škole, v práci nebo v politice, hněv potvrzuje mužnost a ničí ženskost. A tak jsou muži oceňováni, když hněv projeví, a ženy jsou za to samé trestány.
There's a long personal and political tale to that bifurcation. In anger, we go from being spoiled princesses and hormonal teens, to high maintenance women and shrill, ugly nags. We have flavors, though; pick your flavor. Are you a spicy hot Latina when you're mad? Or a sad Asian girl? An angry black woman? Or a crazy white one? You can pick. But in fact, the effect is that when we say what's important to us, which is what anger is conveying, people are more likely to get angry at us for being angry. Whether we're at home or in school or at work or in a political arena, anger confirms masculinity, and it confounds femininity. So men are rewarded for displaying it, and women are penalized for doing the same.
Máme tak obrovskou nevýhodu, zvláště pokud musíme bránit samy sebe a své vlastní zájmy. Pokud čelíme výhružnému pouličnímu obtěžování, predátorskému zaměstnavateli, sexistovi či rasistickému spolužákovi, naše mozky křičí: „Děláš si ze mě srandu?" Ale naše ústa říkají: „Promiň, cože?"
This puts us at an enormous disadvantage, particularly when we have to defend ourselves and our own interests. If we're faced with a threatening street harasser, predatory employer, a sexist, racist classmate, our brains are screaming, "Are you kidding me?" And our mouths say, "I'm sorry, what?"
(smích)
(Laughter)
Že? A to je schizofrenní, protože hněv se spojuje s úzkostí, strachem, nebezpečím a odplatou. Když se ženy zeptáte, jaké reakce na svůj hněv se nejvíce bojí, neodpoví, že násilí. Řeknou, že posměchu. Přemýšlejte, co to znamená. Máte-li více opomíjených identit, nejde jen o výsměch. Pokud se bráníte, pokud jdete s kůží na trh, může to mít strašné následky.
Right? And it's conflicting because the anger gets all tangled up with the anxiety and the fear and the risk and retaliation. If you ask women what they fear the most in response to their anger, they don't say violence. They say mockery. Think about what that means. If you have multiple marginalized identities, it's not just mockery. If you defend yourself, if you put a stake in the ground, there can be dire consequences.
Tyto vzory teď nepředáváme dál při velkých, odvážných a hrubých činech, ale při každodenních maličkostech. Když byla moje dcera ve školce, každé ráno si stavěla propracovaný hrad ze stuh a kostek a každé ráno jí ho jeden a ten samý chlapec škodolibě ničil. Jeho rodiče u toho byli, ale nikdy mu v tom nezabránili. Radostně poté pronášeli fráze jako: "Kluci jsou prostě kluci." "Takové pokušení, prostě si nemohl pomoct." Dělala jsem to, co se mnohé dívky a ženy učí dělat. Prostě jsem udržovala mír a svou dceru jsem učila dělat to samé. Zkusila mu domluvit. Snažila se mu svým tělem jemně bránit. Začala svůj hrad ve třídě stavět jinde, ale bez efektu. Tím jsem spolu s ostatními dospělými umožnila vznik určité mužské dominance. On mohl nekontrolovatelně pobíhat a ovládat své okolí, ona si nechávala pro sebe své pocity a přizpůsobovala se jeho potřebám. U obou jsme selhali tím, že jsme nedali průchod jejímu hněvu, a neposkytli řešení, jehož bylo třeba. Toto je mikrokosmos mnohem většího problému. Protože kulturně a celosvětově preferujeme projevy mužnosti - a sílu a oprávněnost, která je s těmi projevy spojená - před právy, potřebami a projevy dětí a žen.
Now we reproduce these patterns not in big, bold and blunt ways, but in the everyday banality of life. When my daughter was in preschool, every single morning she built an elaborate castle -- ribbons and blocks -- and every single morning the same boy knocked it down gleefully. His parents were there, but they never intervened before the fact. They were happy to provide platitudes afterwards: "Boys will be boys." "It's so tempting, he just couldn't help himself." I did what many girls and women learn to do. I preemptively kept the peace, and I taught my daughter to do the same thing. She used her words. She tried to gently body block him. She moved where she was building in the classroom, to no effect. So I and the other adults mutually constructed a particular male entitlement. He could run rampant and control the environment, and she kept her feelings to herself and worked around his needs. We failed both of them by not giving her anger the uptake and resolution that it deserved. Now that's a microcosm of a much bigger problem. Because culturally, worldwide, we preference the performance of masculinity -- and the power and privilege that come with that performance -- over the rights and needs and words of children and women.
Takže pro vás všechny v téhle místnosti asi nebude vůbec žádným překvapením, že ženy uvádějí, že bývají naštvané více, déle a intenzivněji než muži. Trochu to vychází ze skutečnosti, že jsme vychovávány, abychom mlčely, abychom si to nechaly pro sebe a přemítaly. Ale musíme také najít společensky přijatelné způsoby, jak vyjádřit intenzitu emocí, jež cítíme, a uvědomit si, že vycházejí z naší nejistoty. Děláme několik věcí. Kdyby muži věděli, jak často byly ženy, které plakaly, plné spalujícího hněvu, byli by ohromeni.
So it will come as absolutely no surprise, probably, to the people in this room that women report being angrier in more sustained ways and with more intensity than men do. Some of that comes from the fact that we're socialized to ruminate, to keep it to ourselves and mull it over. But we also have to find socially palatable ways to express the intensity of emotion that we have and the awareness that it brings of our precarity. So we do several things. If men knew how often women were filled with white hot rage when we cried, they would be staggered.
(smích)
(Laughter)
Používáme umírněná slova. Jsme frustrované. "Ne, vážně, jsem v pohodě."
We use minimizing language. "We're frustrated. No, really, it's OK."
(smích)
(Laughter)
Samy sebe objektivizujeme a ztrácíme schopnost byť jen rozeznat fyziologické změny, které indikují hněv. Ale především jsme z toho nemocné. Hněv se nyní podílí na celé řadě nemocí, které jsou ledabyle opomíjené coby „ženské choroby“. Vyšší míra chronických bolestí, autoimunitní onemocnění, poruchy příjmu potravy, psychické potíže, úzkost, sebepoškozování, deprese. Hněv ovlivňuje náš imunitní systém i náš kardiovaskulární systém. Některé studie dokonce naznačují, že ovlivňuje úmrtnost, především pak u černošek na rakovinu.
We self-objectify and lose the ability to even recognize the physiological changes that indicate anger. Mainly, though, we get sick. Anger has now been implicated in a whole array of illnesses that are casually dismissed as "women's illnesses." Higher rates of chronic pain, autoimmune disorders, disordered eating, mental distress, anxiety, self harm, depression. Anger affects our immune systems, our cardiovascular systems. Some studies even indicate that it affects mortality rates, particularly in black women with cancer.
Už mám dost toho, že ženy v mém okolí jsou nemocné a unavené. Náš hněv s sebou nese značné nepohodlí a s tím přichází rozpor, protože naší úlohou je přinášet útěchu. Existuje hněv, který je přijatelný. Můžeme být naštvané, když zůstaneme poslušné a udržíme současný stav. Jako matky nebo učitelky se můžeme zlobit, ale nemůžeme se hněvat na obrovské náklady péče. Můžeme se hněvat na své matky. Řekněme, že jako teenageři - patriarchální pravidla a omezení - neviníme systém, ale viníme je. Můžeme se naštvat na jinou ženu, protože komu se nelíbí holčičí bitka? A můžeme se naštvat na muže s nižším statusem v expresivní hierarchii, který podporuje rasismus nebo xenofobii. Ale v tom máme obrovskou moc. Protože pocity jsou v našich kompetencích a lidé se při našem hněvu cítí nepříjemně. Měli bychom lidem zpříjemnit ten nepříjemný pocit, který mají, když ženy nesmlouvavě říkají ne. Můžeme nad emocemi přemýšlet z hlediska kompetencí, ne podle genderu. Lidé, kteří umí svůj hněv zpracovat a dát mu význam, jsou kreativnější, optimističtější, prožívají více intimity, jsou lepší v řešení problémů, mají větší politickou efektivitu.
I am sick and tired of the women I know being sick and tired. Our anger brings great discomfort, and the conflict comes because it's our role to bring comfort. There is anger that's acceptable. We can be angry when we stay in our lanes and buttress the status quo. As mothers or teachers, we can be mad, but we can't be angry about the tremendous costs of nurturing. We can be angry at our mothers. Let's say, as teenagers -- patriarchal rules and regulations -- we don't blame systems, we blame them. We can be angry at other women, because who doesn't love a good catfight? And we can be angry at men with lower status in an expressive hierarchy that supports racism or xenophobia. But we have an enormous power in this. Because feelings are the purview of our authority, and people are uncomfortable with our anger. We should be making people comfortable with the discomfort they feel when women say no, unapologetically. We can take emotions and think in terms of competence and not gender. People who are able to process their anger and make meaning from it are more creative, more optimistic, they have more intimacy, they're better problem solvers, they have greater political efficacy.
Jsem žena, která píše o ženách a pocitech, takže asi jen velmi málo mocných mužů bude to, co říkám, brát vážně a jako politickou záležitost. O politice a hněvu přemýšlíme v pojmech jako jsou pohrdání, opovržení a zuřivost, které ve světě přiživují vzestup macho-fašismu. Ale pokud je to ten jed, je to také protijed. Máme hněv naděje a vidíme to každý den v nezdolném hněvu žen a vyloučených lidí. Souvisí to se soucitem, empatií a láskou a měli bychom pochopit, že to souvisí i s hněvem.
Now I am a woman writing about women and feelings, so very few men with power are going to take what I'm saying seriously, as a matter of politics. We think of politics and anger in terms of the contempt and disdain and fury that are feeding a rise of macho-fascism in the world. But if it's that poison, it's also the antidote. We have an anger of hope, and we see it every single day in the resistant anger of women and marginalized people. It's related to compassion and empathy and love, and we should recognize that anger as well.
Problém je, že společnosti, které nerespektují hněv žen, nerespektují ženy. Skutečným nebezpečím našeho hněvu není to, že ničí vztahy nebo rozbíjí talíře. Jde o to, že ukazuje, jak vážně samy sebe bereme, a že očekáváme, že nás i ostatní budou brát vážně. Pokud se tak stane, pak je velká šance, že když budou ženy chtít, budou schopny se usmívat.
The issue is that societies that don't respect women's anger don't respect women. The real danger of our anger isn't that it will break bonds or plates. It's that it exactly shows how seriously we take ourselves, and we expect other people to take us seriously as well. When that happens, chances are very good that women will be able to smile when they want to.
(potlesk)
(Applause)
Děkuji.
Thank you.
(potlesk)
(Applause) (Cheers)