Obvykle vyučuji na přednáškách o tom, jak znovu obnovit státy po válce. Ale dnes se s vámi podělím o osobní příběh. Toto je fotka mé rodiny, mých čtyř sourozenců, mámy a mě, z roku 1977. Ve skutečnosti jsme Kambodžané. A tahle fotka byla pořízená ve Vietnamu. Takže jak skončila kambodžská rodina v roce 1977 ve Vietnamu? Abych to vysvětlil, mám krátké video objasňující režim Rudých Khmerů během let 1975 až 1979.
I normally teach courses on how to rebuild states after war. But today I've got a personal story to share with you. This is a picture of my family, my four siblings -- my mom and I -- taken in 1977. And we're actually Cambodians. And this picture is taken in Vietnam. So how did a Cambodian family end up in Vietnam in 1977? Well to explain that, I've got a short video clip to explain the Khmer Rouge regime during 1975 and 1979.
Video: 17. dubna, 1975. Komunističtí Rudí Khmerové vstupují do Phnom Penhu, aby osvobodili svůj lid od rozrůstajícího se konfliktu ve Vietnamu a od amerických bombových útoků. Pod vedením Pol Pota pocházejícího z rolnické rodiny vystěhovávají Rudí Khmerové obyvatele na venkov, aby tam vytvořili komunistickou utopii podobně jako Mao Ce-tung během Čínské kulturní revoluce. Rudí Khmerové zavírají dveře okolnímu světu. Ale po čtyřech letech vyjde najevo strašlivá pravda. V zemi s pouhými 7 miliony obyvatel bylo 1,5 milionu zavražděno svými vlastními vůdci, jejich těla namačkaná v masových hrobech vražedných polí.
Video: April 17th, 1975. The communist Khmer Rouge enters Phnom Penh to liberate their people from the encroaching conflict in Vietnam, and American bombing campaigns. Led by peasant-born Pol Pot, the Khmer Rouge evacuates people to the countryside in order to create a rural communist utopia, much like Mao Tse-tung's Cultural Revolution in China. The Khmer Rouge closes the doors to the outside world. But after four years the grim truth seeps out. In a country of only seven million people, one and a half million were murdered by their own leaders, their bodies piled in the mass graves of the killing fields.
Sophal Ear: Takže, bez ohledu na komentář 70. let, 17. dubna 1975 jsme žili v Phnom Penhu. A Rudí Khmerové řekli mým rodičům, aby se vystěhovali z města kvůli hrozícímu třídennímu americkému bombardování. A tady je fotka Rudých Khmerů. Byli to mladí vojáci, většinou dětští vojáci. A to je teď velmi obvyklé, v moderních konfliktech, protože je snadné přivést je do válek.
Sophal Ear: So, notwithstanding the 1970s narration, on April 17th 1975 we lived in Phnom Penh. And my parents were told by the Khmer Rouge to evacuate the city because of impending American bombing for three days. And here is a picture of the Khmer Rouge. They were young soldiers, typically child soldiers. And this is very normal now, of modern day conflict, because they're easy to bring into wars.
To zdůvodnění americkým bombardováním nebylo až tak mimo. Mezi lety 1965 až 1973 bylo totiž na Kambodžu shozeno více munice než na Japonsko za celou druhou světovou válku, včetně dvou atomových bomb v srpnu 1945. Rudí Khmerové nevěřili v peníze. Tak byla kambodžská obdoba Federální rezervní banky bombardována. Ale nejenom to, oni zakázali peníze. Myslím, že je to jediný případ v historii, kdy se přestaly používat peníze. A my víme, že peníze jsou kořenem všeho zla, ale nezabránilo to zlu v tom, aby se v Kambodži odehrávalo.
The reason that they gave about American bombing wasn't all that far off. I mean, from 1965 to 1973 there were more munitions that fell on Cambodia than in all of World War II Japan, including the two nuclear bombs of August 1945. The Khmer Rouge didn't believe in money. So the equivalent of the Federal Reserve Bank in Cambodia was bombed. But not just that, they actually banned money. I think it's the only precedent in which money has ever been stopped from being used. And we know money is the root of all evil, but it didn't actually stop evil from happening in Cambodia, in fact.
Moje rodina byla přestěhována z Phnom Penhu do provincie Pursat. Toto je fotka toho, jak Pursat vypadá. Je to vlastně velmi pěkná část Kambodži, kde se pěstuje rýže. A oni byli nucení pracovat na polích. Můj otec a matka skončili v jakémsi koncentračním táboře, pracovním táboře.
My family was moved from Phnom Penh to Pursat province. This is a picture of what Pursat looks like. It's actually a very pretty area of Cambodia, where rice growing takes place. And in fact they were forced to work the fields. So my father and mother ended up in a sort of concentration camp, labor camp.
A tehdy se má matka dozvěděla od vůdce komuny, že Vietnamci žádají své obyvatele, aby se vrátili do Vietnamu. A ona uměla trochu Vietnamsky, jako dítě, co vyrostlo s vietnamskými přáteli. A rozhodla se, navzdory radě svých sousedů, že to zkusí a prohlásí se za Vietnamku, takže bychom měli šanci přežít, protože v té době nutili všechny k práci. A dávali -- dnes bychom to asi nazvali kaloricky omezenou stravou -- dávali nám ovesnou kaši s několika zrnky rýže.
And it was at that time that my mother got word from the commune chief that the Vietnamese were actually asking for their citizens to go back to Vietnam. And she spoke some Vietnamese, as a child having grown up with Vietnamese friends. And she decided, despite the advice of her neighbors, that she would take the chance and claim to be Vietnamese so that we could have a chance to survive, because at this point they're forcing everybody to work. And they're giving about -- in a modern-day, caloric-restriction diet, I guess -- they're giving porridge, with a few grains of rice.
A tehdy můj otec vážně onemocněl. A on nemluvil vietnamsky. Zemřel v lednu 1976. A nám to umožnilo chopit se našeho plánu. Tak nás Rudí Khmerové vzali z místa nazvaného Pursat do Kaoh Tiev, což je na opačné straně hranice s Vietnamem. Tam měli detenční tábor, kde se testovali domnělí Vietnamci, jazykově se testovali.
And at about this time actually my father got very sick. And he didn't speak Vietnamese. So he died actually, in January 1976. And it made it possible, in fact, for us to take on this plan. So the Khmer Rouge took us from a place called Pursat to Kaoh Tiev, which is across from the border from Vietnam. And there they had a detention camp where alleged Vietnamese would be tested, language tested.
A Vietnamština mé matky byla tak špatná, že aby vypadal náš příběh důvěryhodněji, dala všem chlapcům a dívkám vietnamská jména. Jenže chlapcům dala dívčí a dívkám chlapecká. Až když jsme potkali Vietnamskou ženu, řekla nám to a pak dva dny intenzivně doučovala moji matku, takže byla schopná jít ke své zkoušce a víte, to byl okamžik pravdy. Pokud neuspěje, všichni půjdeme na šibenici; pokud projde, můžeme jít do Vietnamu. A ona samozřejmě -- jsem tu, prošla. A my jsme se dostali do Hong Ngu na vietnamské straně. A pak dál do Chau Doc. Toto je fotka Hong Ngu, dnešní Vietnam. Docela idylické místo v deltě Mekongu. Ale pro nás znamenalo svobodu. A svobodu od perzekuce ze strany Rudých Khmerů.
And my mother's Vietnamese was so bad that to make our story more credible, she'd given all the boys and girls new Vietnamese names. But she'd given the boys girls' names, and the girls boys' names. And it wasn't until she met a Vietnamese lady who told her this, and then tutored her for two days intensively, that she was able to go into her exam and -- you know, this was a moment of truth. If she fails, we're all headed to the gallows; if she passes, we can leave to Vietnam. And she actually, of course -- I'm here, she passes. And we end up in Hong Ngu on the Vietnamese side. And then onwards to Chau Doc. And this is a picture of Hong Ngu, Vietnam today. A pretty idyllic place on the Mekong Delta. But for us it meant freedom. And freedom from persecution from the Khmer Rouge.
Loni začal soudní tribunál s Rudými Khmery, s nímž OSN pomáhá Kambodži, a já jsem se rozhodl, že z hlediska záznamů bych měl vyplnit občanskou žalobu o smrti svého otce. Minulý měsíc mi přišla odpověď, že žaloba byla soudním tribunálem s Rudými Khmery oficiálně přijata. A pro mě je to věcí spravedlnosti vůči historii a odpovědnosti do budoucna, protože Kambodža občas zůstává místem, kde se na zákony příliš nedbá.
Last year, the Khmer Rouge Tribunal, which the U.N. is helping Cambodia take on, started, and I decided that as a matter of record I should file a Civil Complaint with the Tribunal about my father's passing away. And I got word last month that the complaint was officially accepted by the Khmer Rouge Tribunal. And it's for me a matter of justice for history, and accountability for the future, because Cambodia remains a pretty lawless place, at times.
Před pěti lety jsme se já a má matka vrátili do Chau Doc. A ona se byla schopná vrátit na místo, které pro ni znamenalo svobodu, ale i strach, protože jsme právě vyšli z Kambodži. Jsem šťastný, že vám ji dnes mohu představit. Je tu dnes s námi v publiku. Děkuji ti, mámo.
Five years ago my mother and I went back to Chau Doc. And she was able to return to a place that for her meant freedom, but also fear, because we had just come out of Cambodia. I'm happy, actually, today, to present her. She's here today with us in the audience. Thank you mother.
(Potlesk)
(Applause)