Poslední dobou jsem hodně přemýšlel o světě, o tom, jak se změnil za posledních 20, 30, 40 let. Před 20 nebo 30 lety, kdyby se slepice nachladila, kýchala a pošla v odlehlé vesnici ve východní Asii, byla by to tragédie pro tu slepici a její nejbližší příbuzné, ale nemyslím si, že by bylo moc pravděpodobné, že bychom se báli světové pandemie a smrti milionů. Kdyby banka v severní Americe, před 20 nebo 30 lety, půjčila příliš mnoho peněz nějakým lidem, kteří by si nemohli dovolit je splatit a banka by zkrachovala, bylo by to špatné pro věřitele a vypůjčitele, ale nepředstavili bychom si, že to srazí světový ekonomický systém na kolena téměř na desetiletí.
I've been thinking a lot about the world recently and how it's changed over the last 20, 30, 40 years. Twenty or 30 years ago, if a chicken caught a cold and sneezed and died in a remote village in East Asia, it would have been a tragedy for the chicken and its closest relatives, but I don't think there was much possibility of us fearing a global pandemic and the deaths of millions. Twenty or 30 years ago, if a bank in North America lent too much money to some people who couldn't afford to pay it back and the bank went bust, that was bad for the lender and bad for the borrower, but we didn't imagine it would bring the global economic system to its knees for nearly a decade.
To je globalizace. To je zázrak, který nám umožnil přesouvat naše těla, mysli, slova, obrázky, myšlenky a učení kolem celé planety rychleji a levněji než kdy dřív. Přinesl mnoho špatných věcí, jako ty, které jsem právě popsal, ale také přinesl mnoho věcí dobrých. Hodně z nás se nebojí neobyčejných úspěchů Rozvojových cílů tisíciletí, z nichž několika bylo dosaženo dlouho před termínem. To dokazuje, že lidstvo jako druh je schopno dosáhnout neobyčejného pokroku, pokud spolupracuje a opravdu se snaží. Kdybych však měl tyto dny shrnout, mám trochu pocit, že nás globalizace zaskočila, a že na ni reagujeme pomalu. Pokud zvážíte negativa globalizace, opravdu to občas vypadá, že jsou nad naše síly. Všechny velké výzvy, kterým dnes čelíme, jako změna klimatu, lidská práva, demografie, terorismus, pandemie, obchod s drogami, otroctví a vymírání druhů, mohl bych dále pokračovat. Nedosahujeme pokroku u strašného množství těchto výzev.
This is globalization. This is the miracle that has enabled us to transship our bodies and our minds and our words and our pictures and our ideas and our teaching and our learning around the planet ever faster and ever cheaper. It's brought a lot of bad stuff, like the stuff that I just described, but it's also brought a lot of good stuff. A lot of us are not aware of the extraordinary successes of the Millennium Development Goals, several of which have achieved their targets long before the due date. That proves that this species of humanity is capable of achieving extraordinary progress if it really acts together and it really tries hard. But if I had to put it in a nutshell these days, I sort of feel that globalization has taken us by surprise, and we've been slow to respond to it. If you look at the downside of globalization, it really does seem to be sometimes overwhelming. All of the grand challenges that we face today, like climate change and human rights and demographics and terrorism and pandemics and narco-trafficking and human slavery and species loss, I could go on, we're not making an awful lot of progress against an awful lot of those challenges.
V kostce, to je ta výzva, které dnes všichni čelíme v tomto zajímavém bodě historie. To je přesně to, co musíme udělat dál. Nějak se sjednotit a přijít na to, jak lépe globalizovat řešení, abychom se jednoduše nestali druhem, který je obětí globalizace problémů.
So in a nutshell, that's the challenge that we all face today at this interesting point in history. That's clearly what we've got to do next. We've somehow got to get our act together and we've got to figure out how to globalize the solutions better so that we don't simply become a species which is the victim of the globalization of problems.
Proč těchto pokroků dosahujeme tak pomalu? Jaký to má důvod? Samozřejmě je tu hodně důvodů, ale pravděpodobně tím hlavním je to, že jsme stále organizováni jako živočišný druh. Stejně tak, jako jsme byli organizováni před 200 nebo 300 lety. Jedna supersíla však na planetě zůstává a tou je sedm miliard lidí, sedm miliard původců těchto problémů. Mimochodem stejných sedm miliard, které je všechny vyřeší. Ale jak je těch sedm miliard organizováno? Stále jsou organizovány asi ve 200 národnostních státech, jejichž národy mají vlády, které vytváří pravidla způsobující to, že se chováme určitým způsobem. To je docela efektivní systém ale problémem je, že způsob vytváření těchto zákonů a způsob myšlení těchto vlád, je absolutně špatný pro řešení globálních problémů, protože se všichni dívají dovnitř. Politici, které volíme, i politici, které nevolíme, společně mají mysli, které pracují jako mikroskop, nikoliv jako teleskop. Dívají se dovnitř. Předstírají a chovají se jako by věřili, že každá země je ostrov, který existuje docela šťastně, nezávisle na všech ostatních na své vlastní planetce, ve své vlastní malé sluneční soustavě. To je ten problém, země spolu soutěží, bojují proti sobě. Tento týden, jako každý týden, najdete lidi z různých zemí, kteří se skutečně snaží navzájem se zabít, ale dokonce i když se toto neděje, je tu soutěž mezi zeměmi, každá se snaží podvést tu druhou.
Why are we so slow at achieving these advances? What's the reason for it? Well, there are, of course, a number of reasons, but perhaps the primary reason is because we're still organized as a species in the same way that we were organized 200 or 300 years ago. There's one superpower left on the planet and that is the seven billion people, the seven billion of us who cause all these problems, the same seven billion, by the way, who will resolve them all. But how are those seven billion organized? They're still organized in 200 or so nation-states, and the nations have governments that make rules and cause us to behave in certain ways. And that's a pretty efficient system, but the problem is that the way that those laws are made and the way those governments think is absolutely wrong for the solution of global problems, because it all looks inwards. The politicians that we elect and the politicians we don't elect, on the whole, have minds that microscope. They don't have minds that telescope. They look in. They pretend, they behave, as if they believed that every country was an island that existed quite happily, independently of all the others on its own little planet in its own little solar system. This is the problem: countries competing against each other, countries fighting against each other. This week, as any week you care to look at, you'll find people actually trying to kill each other from country to country, but even when that's not going on, there's competition between countries, each one trying to shaft the next.
To jednoznačně není dobré uspořádání. Je zřejmé, že je třeba změny. Je jisté, že musíme najít způsoby, jak povzbudit země k trochu lepší spolupráci. Proč to nedělají již nyní? Proč se naše vedení stále dívá dovnitř?
This is clearly not a good arrangement. We clearly need to change it. We clearly need to find ways of encouraging countries to start working together a little bit better. And why won't they do that? Why is it that our leaders still persist in looking inwards?
Prvním a nejjasnějším důvodem je, že to po nich chceme. Říkáme jim, aby to dělali. Když volíme vlády nebo když tolerujeme nevolené vlády, říkáme jim, že chceme, aby nám zajistili v naší zemi určité věci. Chceme, aby zajistili prosperitu, růst, konkurenceschopnost, transparentnost, spravedlnost a všechny tyto věci. Tedy pokud nezačneme požadovat po našich vládách to, aby přemýšlely i o vnějších věcech, zvažovali globální problémy, které nás všechny zničí, pokud je nezačneme řešit, můžeme je stěží vinit, pokud pokračují pouze v pohledu dovnitř, pokud jejich mysli stále připomínají mikroskop spíše než teleskop. To je první důvod, proč nemají věci tendenci se měnit.
Well, the first and most obvious reason is because that's what we ask them to do. That's what we tell them to do. When we elect governments or when we tolerate unelected governments, we're effectively telling them that what we want is for them to deliver us in our country a certain number of things. We want them to deliver prosperity, growth, competitiveness, transparency, justice and all of those things. So unless we start asking our governments to think outside a little bit, to consider the global problems that will finish us all if we don't start considering them, then we can hardly blame them if what they carry on doing is looking inwards, if they still have minds that microscope rather than minds that telescope. That's the first reason why things tend not to change.
Druhý důvod je, že tyto vlády, stejně tak jako my ostatní, jsou kulturní psychopati. Nemyslím to nezdvořile, ale víte, kdo je psychopat. Psychopat je člověk, který, bohužel pro něj nebo ni, má nedostatek schopnosti empatie s jinou lidskou bytostí. Když se dívají kolem, nevidí jiné lidské bytosti s hlubokými, bohatými, trojrozměrnými osobními životy, cíli a ambicemi. Oni vidí lidské lepenkové výstřižky, jsou velmi smutní, osamělí a naštěstí i velmi neobvyklí.
The second reason is that these governments, just like all the rest of us, are cultural psychopaths. I don't mean to be rude, but you know what a psychopath is. A psychopath is a person who, unfortunately for him or her, lacks the ability to really empathize with other human beings. When they look around, they don't see other human beings with deep, rich, three-dimensional personal lives and aims and ambitions. What they see is cardboard cutouts, and it's very sad and it's very lonely, and it's very rare, fortunately.
Vlastně, není-li pravda, že většina z nás není dobrá v empatii? Jistě, my jsme empatičtí, pokud jde o otázku jednání s lidmi, kteří vypadají jako my, kteří chodí jako my, mluví, jedí, modlí se a oblékají se jako my. Když však dojde na lidi, kteří takový nejsou kteří se neoblékají jako my, kteří se nemodlí jako my, kteří nemluví jako my, nemáme také tendenci vidět je trošku jako lepenkové výstřižky? To je otázka, jež si musíme položit. Myslím si, že je třeba nepřetržitě to monitorovat. Jsme my a naši politici kulturní psychopati?
But actually, aren't most of us not really so very good at empathy? Oh sure, we're very good at empathy when it's a question of dealing with people who kind of look like us and kind of walk and talk and eat and pray and wear like us, but when it comes to people who don't do that, who don't quite dress like us and don't quite pray like us and don't quite talk like us, do we not also have a tendency to see them ever so slightly as cardboard cutouts too? And this is a question we need to ask ourselves. I think constantly we have to monitor it. Are we and our politicians to a degree cultural psychopaths?
Třetí důvod téměř nestojí za řeč, protože je hloupý. Avšak napříč vládami existuje názor, že domácí agenda a mezinárodní agenda jsou neslučitelné a vždy budou. To je však jen nesmysl. Jsem politický poradce. Posledních 15 let jsem strávil dáváním rad vládám po celém světě a během celého toho času jsem se nesetkal s jediným domácím politickým problémem, který by nemohl být řešen nápaditěji, efektivněji a rychleji než jako mezinárodní problém prozkoumáním mezinárodních souvislostí, porovnáváním s ostatními státy přenesením do druhých států, mezinárodní spoluprací namísto vnitrostátní prací.
The third reason is hardly worth mentioning because it's so silly, but there's a belief amongst governments that the domestic agenda and the international agenda are incompatible and always will be. This is just nonsense. In my day job, I'm a policy adviser. I've spent the last 15 years or so advising governments around the world, and in all of that time I have never once seen a single domestic policy issue that could not be more imaginatively, effectively and rapidly resolved than by treating it as an international problem, looking at the international context, comparing what others have done, bringing in others, working externally instead of working internally.
Možná byste se chtěli zeptat, tak proč to tak nefunguje? Proč nemůžeme naše politiky přimět ke změně? Proč to nelze po nich požadovat? Já, tak jako mnoho z nás, jsem strávil mnoho času stížnostmi na těžkost přesvědčování lidi ke změně a myslím si, že není vhodné se tím rozrušovat, měli bychom přijmout to, že jsme přirozeně konzervativní druh. Nemáme rádi změny. Je to výsledek evoluce. Pravděpodobně bychom tu dnes nebyli, pokud bychom neměli odpor vůči změnám. Je to jednoduché: před mnoha tisíci lety jsme objevili, že pokud nepřestáváme dělat stejné věci, neumíráme, protože věci, které jsme již dělali, nás ze své podstaty neusmrtili, a proto tak dlouho jak je budeme dělat, budeme žít. Je tedy rozumné nedělat nové věci, protože by nás mohly zabít. Samozřejmě existují výjimky, jinak bychom se nikam neposunuli. Jedna z těch výjimek, ta zajímavá, je když můžete lidem ukázat, že mohou mít vlastní zájem na kroku do neznáma a na malé proměně.
And so you may say, well, given all of that, why then doesn't it work? Why can we not make our politicians change? Why can't we demand them? Well I, like a lot of us, spend a lot of time complaining about how hard it is to make people change, and I don't think we should fuss about it. I think we should just accept that we are an inherently conservative species. We don't like to change. It exists for very sensible evolutionary reasons. We probably wouldn't still be here today if we weren't so resistant to change. It's very simple: Many thousands of years ago, we discovered that if we carried on doing the same things, we wouldn't die, because the things that we've done before by definition didn't kill us, and therefore as long as we carry on doing them, we'll be okay, and it's very sensible not to do anything new, because it might kill you. But of course, there are exceptions to that. Otherwise, we'd never get anywhere. And one of the exceptions, the interesting exception, is when you can show to people that there might be some self-interest in them making that leap of faith and changing a little bit.
Mnoho času z posledních 10 nebo 15 let jsem strávil hledáním toho, co by mohl být tím vlastním zájmem, který by povzbudil nejen politiky, ale i podniky a běžnou populaci, nás všechny, k zamýšlení se z širšího hlediska, k myšlení ve větším měřítku, nedívat se vždy z hlediska vnitrostátního, ale někdy i mezinárodního. To je bod, kde jsem objevil něco docela důležitého. V roce 2005 jsem zahájil studii zvanou Nation Brands Index. Jde o studii velkého rozsahu, která sleduje hlasování velmi rozsáhlého vzorku světové populace. Vzorku, který reprezentuje okolo 70 procent populace planety. Dotazoval jsem se jich na sérii otázek o tom, jak vnímají ostatní země. Nation Brands Index se rozrostl, během několika let, ve velmi širokou databázi. Obsahuje okolo 200 miliard dat, které sledují to, co si běžní lidé myslí o ostatních zemích a proč. Proč jsem to dělal? Protože vlády, který jsem radil, velmi zajímalo na zjištění, jak jsou vnímány. Oní vědí, částečné protože jsem jim napomohl si to uvědomit, že jsou země nesmírně závyslé na jejich reputaci, pokud chtějí přežít a prosperovat. Pokud země budí pozitivní obraz jako Německo, Švédsko, Švýcarsko, Všechno je jednoduché a všechno je levné. Přijíždí více turistů. Je více investorů. Výrobky se prodávají dráže. Pokud však na druhou stranu máte zemi s velmi slabou nebo negativní pověstí, vše je obtížné a vše je drahé. Vlády se proto zoufale starají o obraz své země, protože to vytváří přímé rozdíly v tom, kolik utrží peněz a to je to, co slíbili svým občanům, že splní.
So I've spent a lot of the last 10 or 15 years trying to find out what could be that self-interest that would encourage not just politicians but also businesses and general populations, all of us, to start to think a little more outwardly, to think in a bigger picture, not always to look inwards, sometimes to look outwards. And this is where I discovered something quite important. In 2005, I launched a study called the Nation Brands Index. What it is, it's a very large-scale study that polls a very large sample of the world's population, a sample that represents about 70 percent of the planet's population, and I started asking them a series of questions about how they perceive other countries. And the Nation Brands Index over the years has grown to be a very, very large database. It's about 200 billion data points tracking what ordinary people think about other countries and why. Why did I do this? Well, because the governments that I advise are very, very keen on knowing how they are regarded. They've known, partly because I've encouraged them to realize it, that countries depend enormously on their reputations in order to survive and prosper in the world. If a country has a great, positive image, like Germany has or Sweden or Switzerland, everything is easy and everything is cheap. You get more tourists. You get more investors. You sell your products more expensively. If, on the other hand, you have a country with a very weak or a very negative image, everything is difficult and everything is expensive. So governments care desperately about the image of their country, because it makes a direct difference to how much money they can make, and that's what they've promised their populations they're going to deliver.
Před několika lety jsem si vzal trochu volna a využil této databáze ke zjištění, proč někteří lidé dávají přednost jedné zemi více něž druhé? Odpověď, kterou mi databáze dala, mě naprosto šokovala. Bylo to 6,8. Nemám dostatek času to detailně vysvětlit. Podstata toho, co jsem zjistil, byla v tom, (Smích) (Potlesk) - že země, kterým dáváme přednost, jsou dobré země. Neobdivujeme země kvůli tomu, že jsou bohaté, že jsou mocné, že jsou úspěšné, že jsou moderní, že jsou technologicky vyspělé. Hlavní důvod obdivu je, že jsou dobré. Co myslíme tím dobré? Myslíme tím, že země něčím přispívají světu, ve kterém žijeme, země, které dělají svět bezpečnější, lepší, bohatší nebo spravedlivější. To jsou země, které máme rádi. To je objev značného významu – vidíte kam mířím – protože to dělá nemožné možným. Nyní mohu říci, a často to říkám jakékoli vládě, že za účelem dobrých výsledků, je třeba dělat dobro. Pokud chcete prodat více výrobků pokud chcete více investic, pokud chcete být více konkurenceschopní, potom je třeba začít se dobře chovat, protože to je to, proč vás budou lidé respektovat a podnikat s vámi a proto, čím více budete spolupracovat, tím více konkurenceschopní se stanete.
So a couple of years ago, I thought I would take some time out and speak to that gigantic database and ask it, why do some people prefer one country more than another? And the answer that the database gave me completely staggered me. It was 6.8. I haven't got time to explain in detail. Basically what it told me was — (Laughter) (Applause) — the kinds of countries we prefer are good countries. We don't admire countries primarily because they're rich, because they're powerful, because they're successful, because they're modern, because they're technologically advanced. We primarily admire countries that are good. What do we mean by good? We mean countries that seem to contribute something to the world in which we live, countries that actually make the world safer or better or richer or fairer. Those are the countries we like. This is a discovery of significant importance — you see where I'm going — because it squares the circle. I can now say, and often do, to any government, in order to do well, you need to do good. If you want to sell more products, if you want to get more investment, if you want to become more competitive, then you need to start behaving, because that's why people will respect you and do business with you, and therefore, the more you collaborate, the more competitive you become.
To je poměrně důležitý objev, a jakmile jsem ho učinil, cítil jsem, že nastal čas na nový index. Přísahám, že s přibývajícím stářím jsou mé nápady jednodušší a dětinštější. Tento je nazvaný Good Country Index, který se zabývá přesně tím, co říká. Měří nebo se přinejmenším snaží měřit, jak přesně každý stát přispívá na Zemi k dobru, ne vlastní populace, ale zbytku lidstva Podivné, nikoho to zatím nenapadlo měřit. Můj kolega Dr. Robert Govers a já jsme strávili většinu z posledních dvou let s velkými čísly a velmi seriózními a chytrými lidmi shrabováním všech spolehlivých dat na světě, abychom zjistili, čím země přispívají světu.
This is quite an important discovery, and as soon as I discovered this, I felt another index coming on. I swear that as I get older, my ideas become simpler and more and more childish. This one is called the Good Country Index, and it does exactly what it says on the tin. It measures, or at least it tries to measure, exactly how much each country on Earth contributes not to its own population but to the rest of humanity. Bizarrely, nobody had ever thought of measuring this before. So my colleague Dr. Robert Govers and I have spent the best part of the last two years, with the help of a large number of very serious and clever people, cramming together all the reliable data in the world we could find about what countries give to the world.
Vy teď čekáte, až vám řeknu, která země je na špici. Já vám to řeknu, nejprve vám však chci říci, co přesně myslím pojmem dobrá země. Nemyslím morálně dobrá. Když řeknu, že země X je nejdobřejší zemí na Zemi, míním tím nejdobřejší, ne nejlepší. Nejlepší má jiný význam. Když mluvíte o dobré zemi, můžete být dobrý, dobřejší a nejdobřejší. Není to stejné jako dobrý, lepší, nejlepší. Je to prostě země, která dává lidstvu více než jiné země Nemluvím o tom, jak se chovají doma, protože to je měřeno jinde. A vítězem je Irsko. (Potlesk) Podle těchto dat žádná země na světě, na počet obyvatel, na dolar HDP, nepřispívá světu, ve kterém žijeme, více než Irsko. Co to znamená? To znamená, že když jdeme v noci spát, všichni bychom měli 15 sekund před spánkem mít na myslí myšlenku: "Sakra, já jsem rád, že Irsko existuje." (Smích) A to – (potlesk) – V období hluboké, vážné, ekonomické recese, myslím si, že je to velmi důležitá lekce, pamatovat si svoje mezinárodní povinnosti, když se snažíte obnovit vlastní ekonomiku, to je opravdu významné. Finsko se umístilo velmi podobně. Jediný důvod, proč je druhé je, že jeho nejnižší skóre je nižší, než nejnižší skóre Irska.
And you're waiting for me to tell you which one comes top. And I'm going to tell you, but first of all I want to tell you precisely what I mean when I say a good country. I do not mean morally good. When I say that Country X is the goodest country on Earth, and I mean goodest, I don't mean best. Best is something different. When you're talking about a good country, you can be good, gooder and goodest. It's not the same thing as good, better and best. This is a country which simply gives more to humanity than any other country. I don't talk about how they behave at home because that's measured elsewhere. And the winner is Ireland. (Applause) According to the data here, no country on Earth, per head of population, per dollar of GDP, contributes more to the world that we live in than Ireland. What does this mean? This means that as we go to sleep at night, all of us in the last 15 seconds before we drift off to sleep, our final thought should be, godammit, I'm glad that Ireland exists. (Laughter) And that — (Applause) — In the depths of a very severe economic recession, I think that there's a really important lesson there, that if you can remember your international obligations whilst you are trying to rebuild your own economy, that's really something. Finland ranks pretty much the same. The only reason why it's below Ireland is because its lowest score is lower than Ireland's lowest score.
Další věc o top 10 žebříčku je, že jsou všechny, mimo Nový Zéland, národy západní Evropy. Také jsou všechny bohaté. Toto mě deprimovalo, protože jedna z věcí, kterou jsem nechtěl objevit, je to, že pouze bohaté země pomáhají chudým zemím. O tom to není. Vlastně, pokud se podíváte na další příčky, nemám zde slajd, uvidíte něco, co mě udělalo velmi šťastným. To je, že Keňa je v top 30. To ukazuje jednu velmi, velmi důležitou věc. Není to o penězích. Je to o přístupu. Je to o kultuře. Je to o vládě a lidech, kteří se starají o zbytek světa a mají představivost a odvahu myslet na druhé, a ne pouze na sebe.
Now the other thing you'll notice about the top 10 there is, of course, they're all, apart from New Zealand, Western European nations. They're also all rich. This depressed me, because one of the things that I did not want to discover with this index is that it's purely the province of rich countries to help poor countries. This is not what it's all about. And indeed, if you look further down the list, I don't have the slide here, you will see something that made me very happy indeed, that Kenya is in the top 30, and that demonstrates one very, very important thing. This is not about money. This is about attitude. This is about culture. This is about a government and a people that care about the rest of the world and have the imagination and the courage to think outwards instead of only thinking selfishly.
Ukáži vám další slajdy, jen abyste viděli některé země na nižších pozicích žebříčku. Německo je 13., USA jsou 21., Mexiko je 66., a pak máme pár velkých rozvojových zemí, jako Rusko na 95. místě, Čínu na 107. Země jako Čína, Rusko a Indie, které jsou na podobných místech žebříčku, což určitým způsobem není překvapení. V posledních desetiletích strávili spoustu času budováním své ekonomiky, budovali vlastní společnost a vlastní politické zřízení, dávají však naději, že druhá fáze jejich vývoje bude trošku více než první fáze zaměřena na okolí.
I'm going to whip through the other slides just so you can see some of the lower-lying countries. There's Germany at 13th, the U.S. comes 21st, Mexico comes 66th, and then we have some of the big developing countries, like Russia at 95th, China at 107th. Countries like China and Russia and India, which is down in the same part of the index, well, in some ways, it's not surprising. They've spent a great deal of time over the last decades building their own economy, building their own society and their own polity, but it is to be hoped that the second phase of their growth will be somewhat more outward-looking than the first phase has been so far.
Dále je možnost podívat se na každou zemi podle dílčích výsledků indexu. Umožním vám to. Od dnešní půlnoci bude vše na goodcountry.org a můžete se kouknout. Můžete se podívat na jednotlivá data.
And then you can break down each country in terms of the actual datasets that build into it. I'll allow you to do that. From midnight tonight it's going to be on goodcountry.org, and you can look at the country. You can look right down to the level of the individual datasets.
To je tedy Good Country Index. K čemu je? Je to proto, že chci zkusit představit tento výraz, respektive znovu představit a navodit diskuzi. Mám dost poslouchání o soutěžících zemích. Mám dost poslouchání o prosperujících, bohatých, rychle rostoucích zemích. Mám dokonce dost poslouchání i o šťastných zemích, protože ve výsledku je to stále sobecké. Je to stále o nás, pokud budeme pokračovat v myšlenkách o nás, budeme ve velkých, velkých problémech. Myslím, že všichni víme, co chceme slyšet. Chceme slyšet o dobrých zemích, proto vás všechny žádám o laskavost. Nežádám moc. Je to něco, co možná shledáte jednoduché, možná i zábavné nebo dokonce užitečné, prosím začněte užívat slovo "dobrý" v tomto kontextu. Když přemýšlíte o své zemi, když přemýšlíte o zemích druhých lidí, když přemýšlíte o společnostech, když mluvíte o světě, ve kterém dnes žijeme, začněte používat toto slovo způsobem, o kterém jsem mluvil dnes večer. Ne dobrý jako opak špatný, protože to je na nekonečnou debatu. Dobrý jako opak sobecký, dobrá země je ta, co myslí na nás všechny. To bych rád, abyste dělali, a použili to jako hůl, se kterou budete bít svoje politiky. Když je zvolíte, když je znovu zvolíte, když pro ně hlasujete, když posloucháte, co vám nabízí, použijte to slovo "dobrý" a ptejte se sami sebe: "Je to to, co by udělala dobrá země?" Pokud je odpověď ne, tak buďte podezřívaví. Ptejte se sami sebe: "Je to chování mojí země? Chci pocházet z takové země, ve které vláda mým jménem dělá takovéto věci?" Nebo naopak preferuji myšlenku chození po světě se vztyčenou hlavou a myšlenkou: "Jo, jsem hrdý na to, že pocházím z dobré země?" Každý vás přivítá. Každý bude v posledních 15 sekundách před usnutím říkat: "Bože jsem rád, že jeho země existuje."
Now that's the Good Country Index. What's it there for? Well, it's there really because I want to try to introduce this word, or reintroduce this word, into the discourse. I've had enough hearing about competitive countries. I've had enough hearing about prosperous, wealthy, fast-growing countries. I've even had enough hearing about happy countries because in the end that's still selfish. That's still about us, and if we carry on thinking about us, we are in deep, deep trouble. I think we all know what it is that we want to hear about. We want to hear about good countries, and so I want to ask you all a favor. I'm not asking a lot. It's something that you might find easy to do and you might even find enjoyable and even helpful to do, and that's simply to start using the word "good" in this context. When you think about your own country, when you think about other people's countries, when you think about companies, when you talk about the world that we live in today, start using that word in the way that I've talked about this evening. Not good, the opposite of bad, because that's an argument that never finishes. Good, the opposite of selfish, good being a country that thinks about all of us. That's what I would like you to do, and I'd like you to use it as a stick with which to beat your politicians. When you elect them, when you reelect them, when you vote for them, when you listen to what they're offering you, use that word, "good," and ask yourself, "Is that what a good country would do?" And if the answer is no, be very suspicious. Ask yourself, is that the behavior of my country? Do I want to come from a country where the government, in my name, is doing things like that? Or do I, on the other hand, prefer the idea of walking around the world with my head held high thinking, "Yeah, I'm proud to come from a good country"? And everybody will welcome you. And everybody in the last 15 seconds before they drift off to sleep at night will say, "Gosh, I'm glad that person's country exists."
Nakonec to je to, co podle mě udělá tu potřebnou změnu. To slovo "dobrý" a to číslo 6,8 a ten objev, který se za tímto skrývá, změnil můj život. Myslím si, že mohou změnit váš život, myslím si, že to můžeme použít ke změně chování našich politiků a firem a tím změnit svět. Sám jsem začal odlišně přemýšlet o svojí zemi od doby, kdy se těmito úvahami zabývám. Dřív jsem si myslel, že chci žít v bohaté zemi a pak jsem si myslel, že chci žít ve šťastné zemi, začal jsem si však uvědomovat, že to nestačí. Nechci žít v bohaté zemi. Nechci žít v rychle rostoucí nebo soutěživé zemi. Chci žít v dobré zemi a tolik, tolik doufám, že vy také.
Ultimately, that, I think, is what will make the change. That word, "good," and the number 6.8 and the discovery that's behind it have changed my life. I think they can change your life, and I think we can use it to change the way that our politicians and our companies behave, and in doing so, we can change the world. I've started thinking very differently about my own country since I've been thinking about these things. I used to think that I wanted to live in a rich country, and then I started thinking I wanted to live in a happy country, but I began to realize, it's not enough. I don't want to live in a rich country. I don't want to live in a fast-growing or competitive country. I want to live in a good country, and I so, so hope that you do too.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)