Stojím dnes před vámi a se vší pokorou s vámi chci sdílet cestu mých posledních šesti let v oblasti služeb a vzdělávání. Nejsem vyškolená akademička, ani nejsem zkušená sociální pracovnice. Pracovala jsem 26 let v podnikovém světě a snažila se udělat organizace výdělečnými. A pak v roce 2003 jsem založila Parikrma Humanity Foundation od kuchyňského stolu.
I'm standing in front of you today in all humility, wanting to share with you my journey of the last six years in the field of service and education. And I'm not a trained academic. Neither am I a veteran social worker. I was 26 years in the corporate world, trying to make organizations profitable. And then in 2003 I started Parikrma Humanity Foundation from my kitchen table.
Nejprve jsme se prošli po slumech. Mimochodem - dva milióny lidí žijí v Bengalúru v 800 slumech. Nebylo v našich silách navštívit všechny tyto slumy, ale snažili jsme se jich projít co nejvíce. Když jsme procházeli slumy, určili jsme ty domy, kde by mohly bydlet děti, které nikdy nechodily do školy. Mluvili jsme s rodiči a snažili jsme se je přesvědčit, aby děti do školy poslali. Hráli jsme si s dětmi a vrátili se domů velice unavení, vyčerpaní, ale se vzpomínkami na jejich bystré tváře a rozzářené oči a šli jsme spát.
The first thing that we did was walk through the slums. You know, by the way, there are two million people in Bangalore, who live in 800 slums. We couldn't go to all the slums, but we tried to cover as much as we could. We walked through these slums, identified houses where children would never go to school. We talked to the parents, tried to convince them about sending their children to school. We played with the children, and came back home really tired, exhausted, but with images of bright faces, twinkling eyes, and went to sleep.
Všichni jsme byli natěšení začít. Ale pak nás zasáhly počty. 200 miliónů dětí, od 4 do 14 let, které by měly chodit do školy, ale nechodí. 100 miliónů dětí, které do školy chodí, ale neumí číst, 125 miliónu dětí, které nezvládají základní matematiku. Také jsme zaslechli, že 250 miliard Indických rupií bylo vyhrazeno na státní školství. Z toho 90 procent bylo utraceno za platy učitelů a platy pro vedení škol. A přesto má Indie téměř nejvyšší míru absentujících učitelů na celém světě. Jeden ze čtyř učitelů nedochází do školy po celý školní rok.
We were all excited to start, but the numbers hit us then: 200 million children between four to 14 that should be going to school, but do not; 100 million children who go to school but cannot read; 125 million who cannot do basic maths. We also heard that 250 billion Indian rupees was dedicated for government schooling. Ninety percent of it was spent on teachers' salary and administrators' salary. And yet, India has nearly the highest teacher absenteeism in the world, with one out of four teachers not going to school at all the entire academic year.
Ta čísla byla naprosto úděsná a zdrcující a nám byly neustále pokládány otázky: "Kdy začnete? Kolik škol založíte? Kolik do nich získáte dětí? Jak se budete rozšiřovat? Jak se budete množit? Bylo velice těžké nenechat se vystrašit. Ale nedali jsme se, prohlásili jsme, že tuhle hru s čísly nebudeme hrát. Chceme se věnovat jednomu dítěti po druhém, nechat ho projít školou, poslat ho na univerzitu, připravit ho na lepší život a vysoce ceněnou práci.
Those numbers were absolutely mind-boggling, overwhelming, and we were constantly asked, "When will you start? How many schools will you start? How many children will you get? How are you going to scale? How are you going to replicate?" It was very difficult not to get scared, not to get daunted. But we dug our heels and said, "We're not in the number game. We want to take one child at a time and take the child right through school, sent to college, and get them prepared for better living, a high value job."
Takže jsme založili Parikrmu, první Parikrma škola byla založena ve slumu, kde žilo 70 000 lidí pod hranicí bídy. Tato naše první škola byla na střeše jedné dvoupatrové budovy ve slumu, jediné dvoupatrové budovy, která ve slamu byla. Ta střešní místnost neměla žádný strop, střechu tvořil pouze kus plechu. To byla naše první škola. 165 dětí. Indický školní rok začíná v červnu. A v červnu prší, takže jsme často byli všichni schovaní pod tím kouskem plechu a čekali až pršet přestane. Můj bože, jaké to byly sbližující zážitky. A všichni kteří jsme byli pod tou střechou, jsme tady dnes stále spolu. Pak přišla druhá škola, třetí škola, čtvrtá škola a juniorská univerzita. Po těch šesti letech máme čtyři školy, jednu juniorskou univerzitu, 1100 dětí ze 28 slumů a čtyř sirotčinců. (Potlesk)
So, we started Parikrma. The first Parikrma school started in a slum where there were 70,000 people living below the poverty line. Our first school was on a rooftop of a building inside the slums, a second story building, the only second story building inside the slums. And that rooftop did not have any ceiling, only half a tin sheet. That was our first school. One hundred sixty-five children. Indian academic year begins in June. So, June it rains, so many a times all of us would be huddled under the tin roof, waiting for the rain to stop. My God! What a bonding exercise that was. And all of us that were under that roof are still here together today. Then came the second school, the third school, the fourth school and a junior college. In six years now, we have four schools, one junior college, 1,100 children coming from 28 slums and four orphanages. (Applause)
Náš sen je velice jednoduchý, chceme každé z těchto dětí vybavit schopnosti, připravit je na život, na vzdělání, ale také na mírumilovný život v tomto konflikty zaplaveném chaotickém globalizovaném světě. A když mluvíme o globálnosti musíme mluvit o angličtině. A proto jsou všechny naše školy anglické střední školy. Ale asi znáte ten mýtus, že většina dětí ze slumů neumí mluvit dobře anglicky. Že nikdo v jejich rodině nemluví anglicky. Ani nikdo v jejich generaci nemluví anglicky. Ale to není vůbec pravda.
Our dream is very simple: to send each of these kids, get them prepared to be educated but also to live peacefully, contented in this conflict-ridden chaotic globalized world. Now, when you talk global you have to talk English. And so all our schools are English medium schools. But they know there is this myth that children from the slums cannot speak English well. No one in their family has spoken English. No one in their generation has spoken English. But how wrong it is.
Video: Dívka: Mám ráda dobrodružné knihy a jedním z mých oblíbenců je Alfred Hitchcock a [nezřetelné] a Hardy Boys. Všechny ty tři mám ráda, ale všechny jsou trochu jiné. Jedna je o kouzlech a ostatní dvě o vyšetřování. Mám ty knihy ráda protože, je na nich něco neobyčejného, slova, která se v té knize pouzívají, a způsob, styl jakým jsou napsané. Jakmile nějakou knihu vezmu do ruky, tak jí nepoložím, dokud jí celou nedočtu. I když mi to třeba zabere čtyři a půl hodiny, nebo tři a půl hodiny, tak jí dočtu do konce.
Girl: I like adventurous books, and some of my favorites are Alfred Hitchcock and [unclear] and Hardy Boys. Although they are like in different contexts, one is magical, the other two are like investigation, I like those books because they have something special in them. The vocabulary used in those books and the style of writing. I mean like once I pick up one book I cannot put it down until I finish the whole book. Even if it takes me four and a half hours, or three and half hours to finish my book, I do it.
Chlapec: Udělal jsem dobrý průzkum a získal jsem informace o nejrychlejších autech světa. Mám rád Ducati ZZ143, protože to je nejrychlejší, motorka na světě. A mám rád Pulsar 220 DTSI, protože to je nejrychlejší Indická motorka.
Boy: I did good research and I got the information [on the] world's fastest cars. I like Ducati ZZ143, because it is the fastest, the world's fastest bike, and I like Pulsar 220 DTSI because it is India's fastest bike. (Laughter)
Takže – to děvče, které jste viděli, tak její otec prodává květiny na kraji ulice. A ten malý chlapec dochází do školy už pět let. Není to zvláštní, že malí chlapci po celém světě milují rychlé motorky? On žádnou motorku neviděl. A samozřejmě ani na žádné nikdy nejel, ale hodně toho vyzkoumal pomocí vyhledávače Google. Víte, když jsme otevřeli naše anglické střední školy, tak jsme se rozhodli osvojit si to nejlepší možné kurikulum, a to kurikulum ICSE. A zase byli lidi, kteří se smáli a říkali: "Jsi blázen? Volit tak těžké kurikulum pro tyhle studenty? To nemůžou nikdy zvládnout." Nejenom, že to naše děti zvládají velice dobře, ony excelují. Měli byste se prostě stavit a podívat se, jak dobře se našim dětem daří.
Shukla Bose: Well, that girl that you saw, her father sells flowers on the roadside. And this little boy has been coming to school for five years. But isn't it strange that little boys all over the world love fast bikes? (Laughter) He hasn't seen one, he hasn't ridden one, of course, but he has done a lot of research through Google search. You know, when we started with our English medium schools we also decided to adopt the best curriculum possible, the ICSE curriculum. And again, there were people who laughed at me and said, "Don't be crazy choosing such a tough curriculum for these students. They'll never be able to cope." Not only do our children cope very well, but they excel in it. You should just come across to see how well our children do.
Také koluje mýtus, že rodiče dětí ze slumů nechtějí, aby jejich děti chodili do školy a mnohem raději je pošlou pracovat. Tak to je naprostý nesmysl. Všichni rodiče na celém světě, Chtějí, aby jejich děti vedli lepší život než oni sami. Ale oni potřebují mít naději, že se může něco změnit.
There is also this myth that parents from the slums are not interested in their children going to school; they'd much rather put them to work. That's absolute hogwash. All parents all over the world want their children to lead a better life than themselves, but they need to believe that change is possible.
Video: (Hindština)
Video: (Hindi)
Shukla Bose: Na naše třídní schůzky chodí 80 procent všech rodičů. Někdy dokonce i 100 procent, a to je mnohem více než ve většině výběrových škol. Otcové začali taky docházet. Velice zajímavé je, že když jsme otevřeli naše školy, rodiče se do docházky podepisovali otiskem palce. Nyní se již začali podepisovat. Naučili je to jejich děti. Je úžasné kolik toho děti umí naučit.
SB: We have 80 percent attendance for all our parents-teachers meeting. Sometimes it's even 100 percent, much more than many privileged schools. Fathers have started to attend. It's very interesting. When we started our school the parents would give thumbprints in the attendance register. Now they have started writing their signature. The children have taught them. It's amazing how much children can teach.
Před několika měsíci, vlastně na konci minulého roku, za námi přišlo několik matek, které nám říkaly: "Víte, my se chceme naučit číst a psát. Naučíte nás to?" Takže jsme začali s odpoledním vyučováním pro rodiče našich dětí. Pravidelně po škole docházelo na doučování 25 matek. Chtěli jsme s tímto programem pokračovat a rozšířit ho do všech našich škol.
We have, a few months ago, actually late last year, we had a few mothers who came to us and said, "You know, we want to learn how to read and write. Can you teach us?" So, we started an afterschool for our parents, for our mothers. We had 25 mothers who came regularly after school to study. We want to continue with this program and extend it to all our other schools.
98 procent otců našich dětí jsou alkoholici. Takže si dovedete představit jak traumatizované a dysfunkční jsou domácnosti, ze kterých naše děti pocházejí. Museli jsme otce poslat do protialkoholních léčeben, a když se vrátili, většinou střízliví, museli jsme jim najít práci, aby se nevrátili do původního stavu. Tři otcové byli vyškoleni, aby mohli vařit. Naučili jsme je správné výživě a hygieně. Pomohli jsme jim zřídit si kuchyně a oni teď připravují jídlo pro všechny naše děti. A dělají to velice dobře, protože to jídlo jedí jejich vlastní děti, ale hlavně proto, že to je poprvé, kdy jsou respektováni a cítí, že dělají něco co má smysl.
Ninety-eight percent of our fathers are alcoholics. So, you can imagine how traumatized and how dysfunctional the houses are where our children come from. We have to send the fathers to de-addiction labs and when they come back, most times sober, we have to find a job for them so that they don't regress. We have about three fathers who have been trained to cook. We have taught them nutrition, hygiene. We have helped them set up the kitchen and now they are supplying food to all our children. They do a very good job because their children are eating their food, but most importantly this is the first time they have got respect, and they feel that they are doing something worthwhile.
Více než 90 procent našich nepedagogických pracovníků jsou rodiče dětí a jiní rodinní příslušníci. Začali jsme s mnoha programy, abychom zajistili, že děti budou do školy chodit. Program odborných dovedností pro starší sourozence, aby těm mladším nic nebránilo docházet do školy.
More than 90 percent of our non-teaching staff are all parents and extended families. We've started many programs just to make sure that the child comes to school. Vocational skill program for the older siblings so the younger ones are not stopped from coming to school.
Dalším mýtem je, že se děti ze slumů nedokáží začlenit do hlavního proudu. Podívejte se na tuto dívku, která byla jednou z 28 dětí z výběrových škol, těch nejlepších škol v zemi, jenž byly vybrány v programu hledání talentů univerzity Duke a poslány do IIM-Amedabad.
There is also this myth that children from the slums cannot integrate with mainstream. Take a look at this little girl who was one of the 28 children from all privileged schools, best schools in the country that was selected for the Duke University talent identification program and was sent to IIM Ahmedabad.
Video: Dívka: Tábor IIM Amedabad: byli jsme strašně pyšní, že se můžeme zúčastnit toho tábora. Všichni byli moc přátelští, získala jsem mnoho přátel. Cítila jsem, že se má angličtina moc zlepšila, když jsem tam byla a povídala si s kamarády a tak. Seznámili jsme se s dětmi s jinými hodnotami a tak, rozdílným způsobem myšlení, z úplně odlišné společnosti. Družila jsem se skoro se všemi. Byli velice přátelští. Měla jsem tam velice dobré kamarády, kteří jsou z Dillí nebo z Mumbaje. Dokonce i teď jsme v kontaktu přes Facebook.
Video: Girl: Duke IIMA Camp. Whenever we see that IIMA, it was such a pride for us to go to that camp. Everybody was very friendly, especially I got a lot of friends. And I felt that my English has improved a lot going there and chatting with friends. There they met children who are with a different standard and a different mindset, a totally different society. I mingled with almost everyone. They were very friendly. I had very good friends there, who are from Delhi, who are from Mumbai. Even now we are in touch through Facebook.
Po tomhle výletu do Ahmadábádu jsem úplně jiná, družím se s lidmi a tak. Předtím si myslím, že jsem taková nebyla. Nedružila jsem se, nezačínala jsem rozhovory. Můj přízvuk se moc zlepšil. A naučila jsem se hrát fotbal, volejbal, frisbee, hodně her. A nechtěla bych jít do Bengalúru. Dovolte mi tady zůstat. Tak krásné jídlo. Velice mi chutnalo. Bylo tak krásné. Chutnalo mi jídlo [nesrozumitelné] přišel a zeptal se mě, "Ano madam, co si dáte?" To bylo tak příjemné!
After this Ahmedabad trip I've been like a totally different mingling with people and all of those. Before that I feel like I wasn't like this. I don't even mingle, or start speaking with someone so quickly. My accent with English improved a lot. And I learned football, volleyball, Frisbee, lots of games. And I wouldn't want to go to Bangalore. Let me stay here. Such beautiful food, I enjoyed it. It was so beautiful. I enjoyed eating food like [unclear] would come and ask me, "Yes ma'am, what you want?" It was so good to hear!
(Smích) (Potlesk)
(Laughter) (Applause)
Tato dívka pracovala jako služka, než přišla do školy. Nyní si přeje být neuroložka.
SB: This girl was working as a maid before she came to school. And today she wants to be a neurologist.
Sporty jdou našim dětem skvěle. Opravdu v nich vynikají. Každý rok se pořádá atletická soutěž mezi školami v Bengalúru, které se účastní 5000 dětí ze 140 nejlepších škol ve městě. A my držíme ocenění za nejlepší školu již třetí rok po sobě. A když se naše děti vrací domů, mají tašku plnou medailí a spoustu obdivovatelů a kamarádů. Minulý rok tam bylo pár dětí z výběrových škol, které se přišly zeptat, jak se můžou přihlásit na naši školu. Máme také jeden náš vlastní tým snů.
Our children are doing brilliantly in sports. They are really excelling. There is an inter-school athletic competition that is held every year in Bangalore, where 5,000 children participate from 140 best schools in the city. We've got the best school award for three years successively. And our children are coming back home with bags full of medals, with lots of admirers and friends. Last year there were a couple of kids from elite schools that came to ask for admissions in our school. We also have our very own dream team.
Jak to, že se tohle děje? Kde se bere tahle smělost? Máme profesory z MIT, Berkeley, Stanfordu, Indického vědeckého institutu, kteří přicházejí a učí naše děti mnoho vědeckých vzorců, experimentů, daleko za hranice třídních povinností. Umění a hudba jsou považovány za terapeutické a vyjadřovací prostředky. Také věříme, že nejdůležitější je obsah. Ne infrastruktura, ani záchody, ani knihovny, ale co se opravdu děje v téhle škole je to nejdůležitější. Vytváření prostředí pro vzdělávání, pro bádání, pro zkoumání, to je to pravé školství.
Why is this happening? Why this confidence? Is it the exposure? We have professors from MIT, Berkeley, Stanford, Indian Institute of Science who come and teach our children lots of scientific formulas, experiments, much beyond the classroom. Art, music are considered therapy and mediums of expression. We also believe that it's the content that is more important. It is not the infrastructure, not the toilets, not the libraries, but it is what actually happens in this school that is more important. Creating an environment of learning, of inquiry, of exploration is what is true education.
Když jsme zakládali Parikrma, neměli jsme ponětí, jakým směrem se vydáváme. Nenajali jsme poradenskou firmu McKinsey, aby nám vytvořila podnikatelský plán. Ale víme jistě, že to co chceme dělat nyní, je vzít jedno dítě po druhém, nenechat se zastrašit čísly, a opravdu sledovat jak to dítě absolvuje koloběh života a využívá svého potenciálu. Nevěříme ve škálování, protože věříme v kvalitu, a škálování a čísla pak přijdou samy. Nyní již za námi stojí korporace a můžeme tak otevírat více škol. Ale začali jsme s myšlenkou jednoho dítěte po druhém.
When we started Parikrma we had no idea which direction we were taking. We didn't hire McKinsey to do a business plan. But we know for sure that what we want to do today is take one child at a time, not get bogged with numbers, and actually see the child complete the circle of life, and unleash his total potential. We do not believe in scale because we believe in quality, and scale and numbers will automatically happen. We have corporates that have stood behind us, and we are able to, now, open more schools. But we began with the idea of one child at a time.
Toto je pětiletý Parusharam. Před pár lety byl nalezen když žebral na autobusové zastávce, a nyní je v sirotčinci. Do školy dochází poslední čtyři a půl měsíce. Je ve školce. Naučil se mluvit anglicky. Máme model, podle kterého se děti naučí mluvit anglicky, a rozumět jí za tři měsíce. Může vám vyprávět pohádky, v angličtině, o žíznivé vráně, o krokodýlovi, o žirafě. A když se ho zeptáte, co rád dělá, řekne vám: "Rád spím, rád jím. Rád si hraji." A když se ho zeptáte, co chce dělat, tak řekne: "Chci koňovat." "Koňovat" pro něj znamená jezdit na koni. Parusharam chodí každý den do mé kanceláře. Přichází kvůli pohlazení po břiše, protože věří, že mi to přinese štěstí.
This is five-year-old Parusharam. He was begging by a bus stop a few years ago, got picked up and is now in an orphanage, has been coming to school for the last four and a half months. He's in kindergarten. He has learned how to speak English. We have a model by which kids can speak English and understand English in three month's time. He can tell you stories in English of the thirsty crow, of the crocodile and of the giraffe. And if you ask him what he likes to do he will say, "I like sleeping. I like eating. I like playing." And if you ask him what he wants to do, he will say, "I want to horsing." Now, "horsing" is going for a horse ride. So, Parusharam comes to my office every day. He comes for a tummy rub, because he believes that will give me luck. (Laughter)
Když jsem založila Parikrma, začínala jsem s velkou dávkou arogance, chtěla jsem změnit svět. Ale dnes jsem já sama změněná. Změnily mě mé děti. Mnohé jsem se od nich naučila. Lásku, soucit, představivost a tolik kreativity. Parusharam je Parikrma. S prostým začátkem, ale dlouhou cestou před sebou. Slibuji vám, že Parusharam bude za pár let přednášet na TED konferenci. Děkuji. (Potlesk)
When I started Parikrma I began with a great deal of arrogance of transforming the world. But today I have been transformed. I have been changed with my children. I've learned so much from them: love, compassion, imagination and such creativity. Parusharam is Parikrma with a simple beginning but a long way to go. I promise you, Parusharam will speak in the TED conference a few years from now. Thank you. (Applause)