Příběh, o který se s vámi chci dnes podělit, je pro mě jako íránského umělce výzvou, pro mě jako íránskou umělkyni pro mě jako íránskou umělkyni v exilu. Vše má svoje plusy a mínusy. Na té odvrácené straně je fakt, že lidé jako já neuniknou politice. Každý íránský umělec je, v různé podobě, politický. Politika vymezila naše životy. Žijete-li v Íránu, jste vystaveni cenzuře, pronásledování, vězení, mučení -- a někdy popravám. Žijete-li venku, jako já, musíte se vyrovnat s životem v exilu -- bolestí touhy a odloučením od těch, které milujete, od své rodiny. Proto nemůžeme nalézt morální, emocionální psychologický ani politický prostor, abychom se vzdálili od toho, co je reálné, od odpovědnosti ke společnosti.
The story I wanted to share with you today is my challenge as an Iranian artist, as an Iranian woman artist, as an Iranian woman artist living in exile. Well, it has its pluses and minuses. On the dark side, politics doesn't seem to escape people like me. Every Iranian artist, in one form or another, is political. Politics have defined our lives. If you're living in Iran, you're facing censorship, harassment, arrest, torture -- at times, execution. If you're living outside like me, you're faced with life in exile -- the pain of the longing and the separation from your loved ones and your family. Therefore, we don't find the moral, emotional, psychological and political space to distance ourselves from the reality of social responsibility.
A kupodivu se tak umělec jako já nalézá v pozici hlasu, mluvčího svého lidu, přestože nemám přístup k vlastní domovině. Lidé jako já bojují na dvou odlišných frontách. Jsme kritičtí vůči Západu, tomu, jak Západ vnímá naši identitu -- vůči obrazu, který si o nás vytváří, o našich ženách, naší politice, našem náboženství. Zakládáme si na tom a trváme na respektu. Ale zároveň bojujeme na druhé frontě. To jest proti našemu režimu, naší vládě -- naší hrozné vládě, která je schopna učinit jakýkoliv zločin, aby zůstala u moci. Naši umělci riskují. Jsme v nebezpečí. Představujeme hrozbu pro řád, který nastolila vláda.
Oddly enough, an artist such as myself finds herself also in the position of being the voice, the speaker of my people, even if I have, indeed, no access to my own country. Also, people like myself, we're fighting two battles on different grounds. We're being critical of the West, the perception of the West about our identity -- about the image that is constructed about us, about our women, about our politics, about our religion. We are there to take pride and insist on respect. And at the same time, we're fighting another battle. That is our regime, our government -- our atrocious government, [that] has done every crime in order to stay in power. Our artists are at risk. We are in a position of danger. We pose a threat to the order of the government.
Ale paradoxně touto situací nás všechny posílila, neboť jsme, jakožto umělci, považováni za centrum kulturního, politického a společenského diskurzu v Íránu. Jsme zde, abychom inspirovali, provokovali mobilizovali, abychom svému lidu přinesli naději. Jsme reportéři svého lidu a jsme komunikační kanály se zbytkem světa. Umění je naší zbraní. Kultura je formou odporu. Někdy závidím západním umělcům svobodu jejich výrazu. Protože se mohou oprostit od politiky. Od toho, že slouží jen jednomu publiku, zejména západní kultuře. Ale také se o Západ bojím, protože vidím, že v této zemi, v tomto západním světě, který máme, riskuje kultura to, že se mění v zábavu. Naši lidé jsou závislí na našich umělcích a kultura je mimo rámec komunikace.
But ironically, this situation has empowered all of us, because we are considered, as artists, central to the cultural, political, social discourse in Iran. We are there to inspire, to provoke, to mobilize, to bring hope to our people. We are the reporters of our people, and are communicators to the outside world. Art is our weapon. Culture is a form of resistance. I envy sometimes the artists of the West for their freedom of expression. For the fact that they can distance themselves from the question of politics. From the fact that they are only serving one audience, mainly the Western culture. But also, I worry about the West, because often in this country, in this Western world that we have, culture risks being a form of entertainment. Our people depend on our artists, and culture is beyond communication.
Moje umělecká dráha začala na velmi, velmi osobním místě. Nezačala jsem tím, že bych komentovala dění ve své zemi. První, co vidíte, je z doby, kdy jsem se poprvé vrátila do Íránu po dlouhých 12-ti letech. Bylo to po Islámské revoluci roku 1979. Když jsem v Íránu nebyla, snesla se na něj Islámská revoluce a naprosto změnila celou zemi z perské kultury na islámskou. Vrátila jsem se hlavně proto, abych se znovu setkala s rodinou, abych se s ní znovu spojila a oznámila, že jsem našla svoje místo ve společnosti. Místo toho jsem našla naprosto zideologizovanou zemi, kterou jsem vůbec nepoznávala. Co víc - začalo mě to zajímat; tím, že jsem čelila vlastním osobním dilematům a otázkám, jsem se pohroužila do studia Islámské revoluce -- a jak skutečně neuvěřitelně změnila životy íránských žen. Zjistila jsem, že téma íránských žen je zajímavé, v jistém smyslu se íránské ženy, z historického hlediska, zdají reprezentovat politickou proměnu. Takže určitým způsobem, studováním žen, můžete číst stukturu a ideologii země.
My journey as an artist started from a very, very personal place. I did not start to make social commentary about my country. The first one that you see in front of you is actually when I first returned to Iran after being separated for a good 12 years. It was after the Islamic Revolution of 1979. While I was absent from Iran, the Islamic Revolution had descended on Iran and had entirely transformed the country from Persian to the Islamic culture. I came mainly to be reunited with my family and to reconnect in a way that I found my place in the society. But instead, I found a country that was totally ideological and that I didn't recognize anymore. More so, I became very interested, as I was facing my own personal dilemmas and questions, I became immersed in the study of the Islamic Revolution -- how, indeed, it had incredibly transformed the lives of Iranian women. I found the subject of Iranian women immensely interesting, in the way the women of Iran, historically, seemed to embody the political transformation. So in a way, by studying a woman, you can read the structure and the ideology of the country.
Vytvořila jsem skupinu prací, které v ten moment vyjadřovaly mé osobní životní otázky, a přesto přenesly moji práci do širšího kontextu -- téma mučednictví, otázka těch, kdo dobrovolně stanuli na té křižovatce lásky k bohu, víry, ale i násilí, zločinu a krutosti. Pro mě se to stalo neuvěřitelně důležitým. A stále jsem byla v té neobvyklé pozici. Byla jsem cizinec, který se vrátil do Íránu najít svoje místo, ale nebyla jsem v pozici, kdy bych mohla být kritická vůči vládě nebo ideologii Islámské revoluce. To se pomalu změnilo, když jsem našla vlastní hlas a objevila věci, o kterých jsem netušila, že je kdy objevím. Tak se mé umění stalo trošku kritičtější. Můj nůž o trochu ostřejší. A zařadila jsem se do života v exilu. Jsem kočovný umělec. Pracuji v Maroku, v Turecku, v Mexiku. Jdu kamkoliv, kde mohu hrát, že je to Írán.
So I made a group of work that at once faced my own personal questions in life, and yet it brought my work into a larger discourse -- the subject of martyrdom, the question of those who willingly stand in that intersection of love of God, faith, but violence and crime and cruelty. For me, this became incredibly important. And yet, I had an unusual position toward this. I was an outsider who had come back to Iran to find my place, but I was not in a position to be critical of the government or the ideology of the Islamic Revolution. This changed slowly as I found my voice and I discovered things that I didn't know I would discover. So my art became slightly more critical. My knife became a little sharper. And I fell into a life in exile. I am a nomadic artist. I work in Morocco, in Turkey, in Mexico. I go everywhere to make believe it's Iran.
Teď točím filmy. Minulý rok jsem dokončila film nazvaný "Ženy bez mužů." "Ženy bez mužů" se obrací k historii, ale k jiné části naší íránské historie. K roku 1953, kdy americká CIA využila převratu a odstranila demokraticky zvoleného předsedu vlády, Dr. Mosaddeka. Tuto knihu napsala íránská žena, Shahrnush Parsipurová. Je to magickorealistický román. Tato kniha je zakázaná a autorka strávila pět let ve vězení. Moje posedlost touto knihou, a důvod, proč jsem ji zpracovala jako film, je způsobena faktem, že zároveň oslovuje otázku ženství v Íránu-- tradičně i historicky --- a otázku čtyř žen, které hledají ideu změny, svobody a demokracie -- zatímco Írán, jako by byl zároveň další postavou, také bojoval o ideu svobody a demokracie a nezávislosti na cizích zásazích.
Now I am making films. Last year, I finished a film called "Women Without Men." "Women Without Men" returns to history, but another part of our Iranian history. It goes to 1953 when American CIA exercised a coup and removed a democratically elected leader, Dr. Mossadegh. The book is written by an Iranian woman, Shahrnush Parsipur. It's a magical realist novel. This book is banned, and she spent five years in prison. My obsession with this book, and the reason I made this into a film, is because it at once was addressing the question of being a female -- traditionally, historically in Iran -- and the question of four women who are all looking for an idea of change, freedom and democracy -- while the country of Iran, equally, as if another character, also struggled for an idea of freedom and democracy and independence from the foreign interventions.
Natočila jsem tento film, protože jsem cítila, že je důležité říci Západu o naší historii, o historii naší země. Každý z vás vypadá, že si pamatujete na Írán po Islámské revoluci. Tento Írán byl kdysi světskou společností, která byla demokratická, a tato demokracie nám byla ukradena americkou vládou, britskou vládou. Tento film také promlouvá k íránskému lidu a žádá je, aby se vrátili ke své historii a podívali se na sebe, než se stanou příliš islamizovanými -- na způsob, jak jsme vypadali, jak jsme hráli hudbu, jak jsme měli nějaký intelektuální život. Ale hlavně na způsob, jakým jsme bojovali za demokracii. Tohle jsou nějaké záběry z mého filmu. Tohle jsou některé z fotografií z převratu. Natočili jsme tento film v Casablance, znovu jsme natočili všechny záběry.
I made this film because I felt it's important for it to speak to the Westerners about our history as a country. That all of you seem to remember Iran after the Islamic Revolution. That Iran was once a secular society, and we had democracy, and this democracy was stolen from us by the American government, by the British government. This film also speaks to the Iranian people in asking them to return to their history and look at themselves before they were so Islamicized -- in the way we looked, in the way we played music, in the way we had intellectual life. And most of all, in the way that we fought for democracy. These are some of the shots actually from my film. These are some of the images of the coup. And we made this film in Casablanca, recreating all the shots.
Tento film zkusil najít rovnováhu mezi vyprávěním politického příběhu a také příběhu žen. Jako v prvé řadě vizuální umělec se nejvíce zajímám o vytváření umění -- o vytváření umění, které přesahuje meze politiky, náboženství, otázky feminismu, a stává se důležitým, nadčasovým, univerzálním dílem. Výzvou je pro mě, jak to udělat. Jak říci politický příběh, ale i alegorii. Jak vámi pohnout pomocí emocí, ale zároveň vás donutit přemýšlet. Tohle jsou některé obrázky a postavy z filmu. Teď přichází zelená revoluce -- léto roku 2009, kdy byl můj film vydán -- v ulicích Teheránu začíná povstání.
This film tried to find a balance between telling a political story, but also a feminine story. Being a visual artist, indeed, I am foremost interested to make art -- to make art that transcends politics, religion, the question of feminism, and become an important, timeless, universal work of art. The challenge I have is how to do that. How to tell a political story but an allegorical story. How to move you with your emotions, but also make your mind work. These are some of the images and the characters of the film. Now comes the green movement -- the summer of 2009, as my film is released -- the uprising begins in the streets of Tehran.
Neuvěřitelně ironické je to, že období, které jsme se pokusili zachytit ve filmu, nářek za demokracii a sociální spravedlnost, se teď opakuje znovu v Teheránu. Zelená revoluce významně inspirovala svět. Přinesla mnoho pozornosti na všechny ty íránské obyvatele, kteří se postavili za lidská práva a bojovali za demokracii. Nejvýznamnější pro mě byla, znovu, přítomnost žen. Jsou pro mě nesmírně inspirativní. Pokud byly v Islámské revoluci obrazy žen submisivní a neměly ohlas, teď naopak vidíme novou ideu feminismu v ulicích Teheránu -- ženy vzdělané, pokrokové, vyjaté z tradice, sexuálně otevřené, nebojácné a seriózně feministické. Tyto ženy a tito mladí muži spojili Íránce napříč světem, uvnitř i venku.
What is unbelievably ironic is the period that we tried to depict in the film, the cry for democracy and social justice, repeats itself now again in Tehran. The green movement significantly inspired the world. It brought a lot of attention to all those Iranians who stand for basic human rights and struggle for democracy. What was most significant for me was, once again, the presence of the women. They're absolutely inspirational for me. If in the Islamic Revolution, the images of the woman portrayed were submissive and didn't have a voice, now we saw a new idea of feminism in the streets of Tehran -- women who were educated, forward thinking, non-traditional, sexually open, fearless and seriously feminist. These women and those young men united Iranians across the world, inside and outside.
Pak jsem objevila, proč čerpám tolik inspirace z íránských žen. Že, za všech okolností, ony posunuly hranice. Ony čelily autoritám. Ony zlomily každé pravidlo tím nejmenším i největším způsobem. A znovu se osvědčily. Stojím tu, abych řekla, že íránské ženy našly nový hlas a jejich hlas mi dává můj hlas. A je nesmírnou ctí být íránskou ženou a íránskou umělkyní, přestože teď musím pracovat pouze na Západě.
I then discovered why I take so much inspiration from Iranian women. That, under all circumstances, they have pushed the boundary. They have confronted the authority. They have broken every rule in the smallest and the biggest way. And once again, they proved themselves. I stand here to say that Iranian women have found a new voice, and their voice is giving me my voice. And it's a great honor to be an Iranian woman and an Iranian artist, even if I have to operate in the West only for now.
Mnohokrát vám děkuji.
Thank you so much.
(Potlesk)
(Applause)