Globální výzva, o které bych dnes ráda mluvila se málokdy dostane na titulní strany. Přesto jde o obrovskou věc co se týče rozsahu i důležitosti. Hleďte, vy tady jste všichni zcestovalí; koneckonců, tohle je TEDGlobal. Doufám však, že vás zavedu na některá místa, kde jste nikdy předtím nebyli.
The global challenge that I want to talk to you about today rarely makes the front pages. It, however, is enormous in both scale and importance. Look, you all are very well traveled; this is TEDGlobal after all. But I do hope to take you to some places you've never been to before.
Takže, začněme v Číně. Tato fotka byla pořízena před dvěma týdny. Vlastně, ukazuje na to i fakt, že ten malý chlapec na ramenou mého manžela právě odmaturoval. (Smích) No ale tohle je Náměstí Nebeského klidu. Mnozí z vás tam byli. To není skutečná Čína. Dovolte mi vzít vás do skutečné Číny. Toto je v pohoří Dabian v odlehlé části provincie Hubei ve střední Číně. Na začátku našeho příběhu je 13letá Dai Manju. Žije s rodiči, svými dvěma bratry a pratetou. Bydlí v chatrči bez elektřiny, tekoucí vody, náramkových hodinek, kola. A všechen ten přepych sdílejí s jedním opravdu velkým prasetem. Dai Manju byla v šesté třídě, když jí rodiče řekli: "Přestaneš chodit do školy, protože školné 13 dolarů je pro nás zkrátka příliš velké. Stejně strávíš zbytek života na rýžových polích. Proč bychom za tebe měli utrácet?" Tohle se děje dívkám v odlehlých oblastech.
So, let's start off in China. This photo was taken two weeks ago. Actually, one indication is that little boy on my husband's shoulders has just graduated from high school. (Laughter) But this is Tiananmen Square. Many of you have been there. It's not the real China. Let me take you to the real China. This is in the Dabian Mountains in the remote part of Hubei province in central China. Dai Manju is 13 years old at the time the story starts. She lives with her parents, her two brothers and her great-aunt. They have a hut that has no electricity, no running water, no wristwatch, no bicycle. And they share this great splendor with a very large pig. Dai Manju was in sixth grade when her parents said, "We're going to pull you out of school because the 13-dollar school fees are too much for us. You're going to be spending the rest of your life in the rice paddies. Why would we waste this money on you?" This is what happens to girls in remote areas.
Ukázalo se, že Dai Manju byla nejlepší žákyní v ročníku. Přestože podstupovala dvouhodinové cesty do školy a snažila se pochytit každou informaci, která se dostala skrz dveře. Napsali jsme o ní v New York Times. Peněžní dary nás zaplavily - většina z nich šeky na 13 dolarů, protože čtenáři New York Times jsou velmi štědří co se malých částek týče. (Smích) Ale pak jsme dostali bankovním převodem 10 000 dolarů - fakt milý chlapík. Peníze jsme předali řediteli tamější školy. Byl rád. Řekl si: "Teď můžu zmodernizovat školu. Můžu dát stipendium všem žačkám." Samozřejmě jen pokud se budou poctivě učit a vydrží ve škole. Dai Manju tedy zkrátka dokončila 2. stupeň základní školy a pokračovala na střední škole. Dostala se na odbornou školu pro účetní. Hledala pracovní místa na jihu v provincii Guangdong. Našla si práci a hledala další pro své spolužačky a kamarádky. Své rodině poslala peníze. Postavili si nový dům, tentokrát s tekoucí vodou, elektřinou, kolem, bez prasete.
Turns out that Dai Manju was the best pupil in her grade. She still made the two-hour trek to the schoolhouse and tried to catch every little bit of information that seeped out of the doors. We wrote about her in The New York Times. We got a flood of donations -- mostly 13-dollar checks because New York Times readers are very generous in tiny amounts (Laughter) but then, we got a money transfer for $10,000 -- really nice guy. We turned the money over to that man there, the principal of the school. He was delighted. He thought, "Oh, I can renovate the school. I can give scholarships to all the girls, you know, if they work hard and stay in school. So Dai Manju basically finished out middle school. She went to high school. She went to vocational school for accounting. She scouted for jobs down in Guangdong province in the south. She found a job, she scouted for jobs for her classmates and her friends. She sent money back to her family. They built a new house, this time with running water, electricity, a bicycle, no pig.
Byli jsme svědky přirozeného pokusu. Vnější finanční pomoc pro vzdělání dívek není častá. A jak jsme Dai Manju s postupem času sledovali, pozorovali jsme, že se jí podařilo dostat se ven z toho začarovaného kruhu do funkčního kruhu. Nezměnila jen svou vlastní hnací sílu, změnila svou domácnost, rodinu, svou vesnici. Vesnice se stala opravdovou výjimkou. Pochopitelně, v té době rozkvétala většina Číny, ale oni byli schopni postavit si cestu, která je se zbytkem Číny spojila.
What we saw was a natural experiment. It is rare to get an exogenous investment in girls' education. And over the years, as we followed Dai Manju, we were able to see that she was able to move out of a vicious cycle and into a virtuous cycle. She not only changed her own dynamic, she changed her household, she changed her family, her village. The village became a real standout. Of course, most of China was flourishing at the time, but they were able to get a road built to link them up to the rest of China.
A to mě přivádí k jednomu ze dvou hlavních témat knihy "Půl oblohy". A to, že hlavní morální výzva tohoto století je nerovnost pohlaví. V 19. století to bylo otrokářství. V 20. století totalitarismus. Problémem naší doby je surovost, které čelí tolik lidí po celém světě kvůli svému pohlaví. Někteří z vás si možná myslí: "Proboha, to je nadsazené. Přehání." Dovolte abych vám položila otázku. Kolik z vás si myslí, že na světě je víc mužů než žen? Pojďme hlasovat. Kolik z vás si myslí, že na světě je víc mužů? Zvedněte ruku, prosím. Kdo z vás - pár - kdo z vás si myslí, že je na světě víc žen? Dobře, většina. Popravdě řečeno, druhá skupina se plete. Pravdou je, že v Evropě a na Západě, kde ženy i muži mají stejný přístup k výživě a zdravotní péči, je víc žen, žijeme déle. Ale ve většině zbytku světa tomu tak není. Ve skutečnosti demografové potvrdili, že v dnešním populaci postrádáme kolem 60 - 100 milionů žen.
And that brings me to my first major of two tenets of "Half the Sky." And that is that the central moral challenge of this century is gender inequity. In the 19th century, it was slavery. In the 20th century, it was totalitarianism. The cause of our time is the brutality that so many people face around the world because of their gender. So some of you may be thinking, "Gosh, that's hyperbole. She's exaggerating." Well, let me ask you this question. How many of you think there are more males or more females in the world? Let me take a poll. How many of you think there are more males in the world? Hands up, please. How many of you think -- a few -- how many of you there are more females in the world? Okay, most of you. Well, you know this latter group, you're wrong. There are, true enough, in Europe and the West, when women and men have equal access to food and health care, there are more women, we live longer. But in most of the rest of the world, that's not the case. In fact, demographers have shown that there are anywhere between 60 million and 100 million missing females in the current population.
A je tomu tak z několika důvodů. Například, v posledním půlstoletí bylo prostřednictvím diskriminaca zabito více dívek, než kolik lidí zemřelo na bitevních polích ve 20. století. Někdy za to může i ultrazvuk. Pokud čekají holčičku, potratí ještě před porodem, pokud je nedostatek zdrojů. Tady tato dívka, například, je ve vyživovacím centru v Etiopii. Celé centrum se hemžilo dívkami jako byla ona. Co ale stojí za povšimnutí, je, že její bratři ze stejné rodiny byli úplně v pořídku. V Indii od narození do jednoho roku života přežívá shruba stejně chlapců a děvčat, protože závisí na kojení, které synům nedává výhody. V celé Indii umírají holčičky ve věku 1-5 let s až o 50% vyšší úmrtností než chlapečci.
And, you know, it happens for several reasons. For instance, in the last half-century, more girls were discriminated to death than all the people killed on all the battlefields in the 20th century. Sometimes it's also because of the sonogram. Girls get aborted before they're even born when there are scarce resources. This girl here, for instance, is in a feeding center in Ethiopia. The entire center was filled with girls like her. What's remarkable is that her brothers, in the same family, were totally fine. In India, in the first year of life, from zero to one, boy and girl babies basically survive at the same rate because they depend upon the breast, and the breast shows no son preference. From one to five, girls die at a 50 percent higher mortality rate than boys, in all of India.
Druhým tématem knihy "Půl oblohy" je, že, opustíme-li veškerou morálku správného a špatného stranou, pak čistě z praktického hlediska, si myslíme, že jednou z nejlepších strategií jak bojovat s chudobou a terorismem je vzdělávání dívek a přivedení žen do pracovního procesu. Například chudoba je problémem ze tří důvodů. Zaprvé, přelidnění je jednou z trvalých příčin chudoby. Víte, když vzděláte chlapce, pak jeho nová rodina má sice tendenci mít méně dětí, ale ne o moc. Když vzděláte děvče, její nová rodina má podstatně míň dětí. Druhý důvod se týká utrácení. Je to takové malé špinavé tajemství chudoby. A to jest, že nejen že chudí mají velmi malý příjem, ale také se svým příjmem nenaloží vůbec rozumně. A naneštěstí většinu tohoto utrácení mají na starosti muži. Výzkum ukázal, že pokud se podíváte na lidi, kteří žijí s míň než dvěma dolary na den - jeden ze znaků chudoby - 2% z jejich příjmu jde do kolonky vzdělání. a 20% jde do kolonky alkohol, tabák, slazené nápoje, prostituce a festivaly. Kdybyste vzali jen 4% a investovali je do vzdělání, dosáhli byste efektu proměny.
The second tenet of "Half the Sky" is that, let's put aside the morality of all the right and wrong of it all, and just on a purely practical level, we think that one of the best ways to fight poverty and to fight terrorism is to educate girls and to bring women into the formal labor force. Poverty, for instance. There are three reasons why this is the case. For one, overpopulation is one of the persistent causes of poverty. And you know, when you educate a boy, his family tends to have fewer kids, but only slightly. When you educate a girl, she tends to have significantly fewer kids. The second reason is it has to do with spending. It's kind of like the dirty, little secret of poverty, which is that, not only do poor people take in very little income, but also, the income that they take in, they don't spend it very wisely, and unfortunately, most of that spending is done by men. So research has shown, if you look at people who live under two dollars a day -- one metric of poverty -- two percent of that take-home pay goes to this basket here, in education. 20 percent goes to a basket that is a combination of alcohol, tobacco, sugary drinks -- and prostitution and festivals. If you just take four percentage points and put it into this basket, you would have a transformative effect.
Poslední důvod se týká toho, že ženy jsou součástí řešení, nikoliv problémem. Je potřeba nakládat s omezenými zdroji. Je to plýtvání, pokud nevyužijete někoho jako Dai Manju. Bill Gates to řekl velmi pěkně když cestoval po Saudské Arábii. Měl přednášku před obecenstvem, které bylo něco jako vy. Ve dvou třetinách však bylo hrazení. Na této straně byli muži, pak hrazení a na této straně byly ženy. A kdosi z této části sálu vstal a zeptal se: "Pane Gatesi, naším cílem tady v Saúdské Arábii je stát se jednou z 10 technologicky nejvyspělejších zemí. Myslíte si, že toho můžeme dosáhnout?" A Bill Gates, když se tak díval do publika, odpověděl: "Jestliže dostatečně nevyužíváte poloviny zdrojů ve své zemi, není šance, že byste se dostali ani někam poblíž nej 10." To byl Bill z Arábie.
The last reason has to do with women being part of the solution, not the problem. You need to use scarce resources. It's a waste of resources if you don't use someone like Dai Manju. Bill Gates put it very well when he was traveling through Saudi Arabia. He was speaking to an audience much like yourselves. However, two-thirds of the way there was a barrier. On this side was men, and then the barrier, and this side was women. And someone from this side of the room got up and said, "Mr. Gates, we have here as our goal in Saudi Arabia to be one of the top 10 countries when it comes to technology. Do you think we'll make it?" So Bill Gates, as he was staring out at the audience, he said, "If you're not fully utilizing half the resources in your country, there is no way you will get anywhere near the top 10." So here is Bill of Arabia.
(Smích)
(Laughter)
Jak by tedy některé konkrétní výzvy vypadaly? Řekla bych, že mezi prvními body programu je obchod s bílým masem. O tom bych ráda řekla jen dvě věci. Za otrokářství na jeho vrcholu v 80. letech 18. století: bylo kolem 80 000 otroků dováženo z Afriky do Nového světa. Nyní, v novodobém otrokářství je podle hrubých odhadů ministerstva zahraničí okolo 800 000 - 10krát tolik - těch, kteří jsou převezeni přes hranice. A to ani nepočítám ty převezené v rámci jedné země, kterých je značné množství. A jestliže se podívate na další faktor, další srovnání, tehdy měl otrok cenu kolem 40 000 dolarů v dnešních cenách. Dnes si můžete koupit ženu za pár set dolarů, což ji činí dostupnější. Ale dosáhlo se pokroku v oblastech jako je Kambodža nebo Thajsko. Nesmíme čekat na svět, kde se ženy budou kupovat, prodávat a zabíjet.
So what would some of the specific challenges look like? I would say, on the top of the agenda is sex trafficking. And I'll just say two things about this. The slavery at the peak of the slave trade in the 1780s: there were about 80,000 slaves transported from Africa to the New World. Now, modern slavery: according to State Department rough statistics, there are about 800,000 -- 10 times the number -- that are trafficked across international borders. And that does not even include those that are trafficked within country borders, which is a substantial portion. And if you look at another factor, another contrast, a slave back then is worth about $40,000 in today's money. Today, you can buy a girl trafficked for a few hundred dollars, which means she's actually more disposable. But you know, there is progress being made in places like Cambodia and Thailand. We don't have to expect a world where girls are bought and sold or killed.
Druhou položkou programu je úmrtnost matek. Porod je v této části světa úžasnou události. V Nigérii může každá sedmá žena očekávat, že během porodu zemře. Každou minutu a půl na světě zemře jedna žena během porodu. Není to tak, že bychom neměli technologické řešení. Proti těm ženám stojí tři nepřátelé: jsou chudé, jsou z venkova a jsou to ženy. Na každou ženu, která zemře je dalších dvacet, které přežijí, ale skončí se zdravotními následky. A jedním z těch nejhroznějších je poporodní kýla. Jde o poranění během porodu po němž žena není schopná ovládat vyměšování.
The second item on the agenda is maternal mortality. You know, childbirth in this part of the world is a wonderful event. In Niger, one in seven women can expect to die during childbirth. Around the world, one woman dies every minute and a half from childbirth. You know, it's not as though we don't have the technological solution, but these women have three strikes against them: they are poor, they are rural and they are female. You know, for every woman who does die, there are 20 who survive but end up with an injury. And the most devastating injury is obstetric fistula. It's a tearing during obstructed labor that leaves a woman incontinent.
Dovolte mi zmínit se o Mahabubě. Žije v Etiopii. Proti její vůli ji provdali ve věku 13ti let. Otěhotněla a odešla do buše povít dítě. Její tělo bylo ale ještě příliš nevyvinuté a tak měla komplikovaný porod. Dítě zemřelo a Mahabuba skončila s poporodní kýlou. Tím pádem nemohla ovládat své vyměšování. Jedním slovem zapáchala. Vesničané si mysleli, že je prokletá; nevěděli, co si s ní počít. Nakonec jí dali do chýše na kraji vesnice a odstranili dveře, aby si pro ni v noci přišly hyeny. Tu noc našla Mahabuba v chýši klacek, kterým hyeny odehnala. Další ráno se dozvěděla, že kdyby se dostala do blízké vesnice kde byl misionář z ciziny, byla by zachráněná. Kvůli poraněné nervové soustavě se musela celou tu cestu - 30 mil - ploužit až k prahu, polomrtvá. Misionář otevřel dveře, ihned mu došlo, co se stalo. vzal ji do nemocnice v Addis Abebě, která se specializovala na sestoupení rodidel a jiné problémy, kde jí vyléčili operací v hodnotě 350 dolarů. Tamní doktoři a sestry si všimli, že nejen že přežila, ale byla také velmi chytrá. Udělali z ní tedy zdravotní sestru. Nyní tedy Mahabuba zachraňuje životy stovek, tísíců žen. Stala se součástí řešení, nikoliv problémem. Dostala se z bludného kruhu do cyklu funkčního.
Let me tell you about Mahabuba. She lives in Ethiopia. She was married against her will at age 13. She got pregnant, ran to the bush to have the baby, but you know, her body was very immature, and she ended up having obstructed labor. The baby died, and she ended up with a fistula. So that meant she was incontinent; she couldn't control her wastes. In a word, she stank. The villagers thought she was cursed; they didn't know what to do with her. So finally, they put her at the edge of the village in a hut. They ripped off the door so that the hyenas would get her at night. That night, there was a stick in the hut. She fought off the hyenas with that stick. And the next morning, she knew if she could get to a nearby village where there was a foreign missionary, she would be saved. Because she had some damage to her nerves, she crawled all the way -- 30 miles -- to that doorstep, half dead. The foreign missionary opened the door, knew exactly what had happened, took her to a nearby fistula hospital in Addis Ababa, and she was repaired with a 350-dollar operation. The doctors and nurses there noticed that she was not only a survivor, she was really clever, and they made her a nurse. So now, Mahabuba, she is saving the lives of hundreds, thousands, of women. She has become part of the solution, not the problem. She's moved out of a vicious cycle and into a virtuous cycle.
Mluvila jsem o některých výzvách, teď bych ráda mluvila o některých řešeních, a předpokládaných řešeních. Trochu jsem je naťukla: vzdělání a také ekonomické příležitosti. Takže, samozřejmě, pokud vzděláte dívku, má tendenci vdát se později, mít později děti a mít míň dětí. A ty děti, které má, vychovává v osvícenějším duchu. S ekonomickými možnostmi to může mít schopnost proměňovat.
I've talked about some of the challenges, let me talk about some of the solutions, and there are predictable solutions. I've hinted at them: education and also economic opportunity. So of course, when you educate a girl, she tends to get married later on in life, she tends to have kids later on in life, she tends to have fewer kids, and those kids that she does have, she educates them in a more enlightened fashion. With economic opportunity, it can be transformative.
Dovolte mi povědět vám o Saimě. Bydlela v malé vesničce poblíž Láhauru v Pákistánu. V té době na tom byla bídně. Každý den ji bil její manžel, který byl nezaměstnaný. Byl to ten gamblerský typ - proto nezaměstnatelný. Své frustrace si vybíjel na ní. Když Saima porodila druhou dceru, řekla její tchýně svému synovi: "Raději by sis měl pořídit druhou ženu. Saima ti syna nedá." To bylo tehdy, když porodila druhou dceru. V té době ve vesnici působila organizace poskytující mikroúvěry a poskytla jí půjčku 65 dolarů. Saima peníze vzala a začala obchodovat s výšivkami. Obchodníkům se její výšivky líbily; šly na odbyt a neustále žádali o víc. Když přestala sama stíhat vyrábět, najala si další ženy ve vesnici. Brzy už pro její obchod s vyšívkami pracovalo 30 žen z vesnice. Když potom potřebovala všechny výrobky převézt z vesnice na trh, potřebovala někoho, kdo by jí s tím pomohl, a tak najala vlastního manžela. Teď v tom jedou spolu. On zajišťuje přepravu a distribuci, ona produkci a zásobování. A teď se jim narodila třetí dcera, a všem třem dcerám se dostává vzdělání, protože Saima ví, co je doopravdy důležité.
Let me tell you about Saima. She lives in a small village outside Lahore, Pakistan. And at the time, she was miserable. She was beaten every single day by her husband, who was unemployed. He was kind of a gambler type -- and unemployable, therefore -- and took his frustrations out on her. Well, when she had her second daughter, her mother in-law told her son, "I think you'd better get a second wife. Saima's not going to produce you a son." This is when she had her second daughter. At the time, there was a microlending group in the village that gave her a 65-dollar loan. Saima took that money, and she started an embroidery business. The merchants liked her embroidery; it sold very well, and they kept asking for more. And when she couldn't produce enough, she hired other women in the village. Pretty soon she had 30 women in the village working for her embroidery business. And then, when she had to transport all of the embroidery goods from the village to the marketplace, she needed someone to help her do the transport, so she hired her husband. So now they're in it together. He does the transportation and distribution, and she does the production and sourcing. And now they have a third daughter, and the daughters, all of them, are being tutored in education because Saima knows what's really important.
To mě přivádí ke konečnému prvku: vzdělání. Larry Summers za svého působení ve Světové bance jako hlavní ekonom řekl, že: "Je možné, že investice s největší návratností v rozvojovém světě je do vzdělání dívek." Ráda bych vám řekla něco také o Beatrice Biira. Beatrica žila v Ugandě blízko hranic s Kongem. Stejně jako Dai Manju nechodila do školy. Vlastně, nikdy ve škole nebyla, ani na jediný den. Její rodiče rovněž řekli: "Proč bychom za ni měli utrácet? Většinu života stráví nošením vody tam a zpátky." Avšak čistě náhodou tam v té době byla skupina z Connecticutu jmenovala se Skupina společenství kostelu Niantic v Connecticutu. Ti věnovali peníze organizaci Heifer International se sídlem v Arkansasu. A Heifer poslal do Afriky dvě kozy. Jedna z nich skončila u rodičů Beatrice. A koza měla dvojčata. Dvojčata začla produkovat mléko. Mléko prodali a peníze se začaly hromadit. Brzo její rodiče řekli: "No, peněz už máme dost. Pošleme Beatrice do školy." Takže ve věku devíti let nastoupila Beatrice do první třídy - co už, nikdy ve škole nebyla - spolu s šestiletými. To nevadilo, i tak byla ráda, že je ve škole. Okamžitě se stala premiantem ve třídě. A zůstala jím v průběhu obou stupňů základní školy a pak na střední škole uspěla v národních zkouškách s vynikajícím výsledkem, a tak se stala prvním člověkem z její vesnice, kdo kdy dostal stipendium do Spojených států. Před dvěma lety promovala z Connecticut College. V den své promoce řekla: "Jsem ta nejšťastnější holka na světě díky koze." (Smích) A ta koza stála 120 dolarů.
Which brings me to the final element, which is education. Larry Summers, when he was chief economist at the World Bank, once said that, "It may well be that the highest return on investment in the developing world is in girls' education." Let me tell you about Beatrice Biira. Beatrice was living in Uganda near the Congo border, and like Dai Manju, she didn't go to school. Actually, she had never been to school, not to a lick, one day. Her parents, again, said, "Why should we spend the money on her? She's going to spend most of her life lugging water back and forth." Well, it just so happens, at that time, there was a group in Connecticut called the Niantic Community Church Group in Connecticut. They made a donation to an organization based in Arkansas called Heifer International. Heifer sent two goats to Africa. One of them ended up with Beatrice's parents, and that goat had twins. The twins started producing milk. They sold the milk for cash. The cash started accumulating, and pretty soon the parents said, "You know, we've got enough money. Let's send Beatrice to school." So at nine years of age, Beatrice started in first grade -- after all, she'd never been to a lick of school -- with a six year-old. No matter, she was just delighted to be in school. She rocketed to the top of her class. She stayed at the top of her class through elementary school, middle school, and then in high school, she scored brilliantly on the national examinations so that she became the first person in her village, ever, to come to the United States on scholarship. Two years ago, she graduated from Connecticut College. On the day of her graduation, she said, "I am the luckiest girl alive because of a goat." (Laughter) And that goat was $120.
Takže vidíte, jakou možnost změny může v sobě nést i docela malá pomoc. Chci vám dát nahlédnout do skutečnosti. Podívejte se: pomoc Spojených států, pomáhat lidem není jednoduché. Vyšly knížky, které kritizují pomoc Spojených států. Například kniha Billa Easterlyho. Kniha s titulem "Mrtvá pomoc". Víte, ta kritika není fér; ono to není jednoduché. Lidé říkají jak polovina všech projektů vodních studen o rok později selhala. Když jsem byla v Zimbabwe, prováděl nás po okolí starosta vesnice - chtěl vybrat peníze na střední školu - a o pár yardů dál byly nějaké budovy, zeptala jsem se: "Co to je?" A on cosi zamumlal. Ukázalo se, že je to zavlažovací projekt, který selhal. A o pár yardů dál kurník pro kuřata - taky selhal. Jednoho roku všechny kuřata pochcípala a nikdo už tam další dát nechtěl. Je to fakt, ale přeci nevyhodíte s tím špatným i to dobré; ve skutečnosti se zlepšujete. Učíte se ze svých chyb a neustále se zlepšujete.
So you see how transformative little bits of help can be. But I want to give you a reality check. Look: U.S. aid, helping people is not easy, and there have been books that have criticized U.S. aid. There's Bill Easterly's book. There's a book called "Dead Aid." You know, the criticism is fair; it isn't easy. You know, people say how half of all water well projects, a year later, are failed. When I was in Zimbabwe, we were touring a place with the village chief -- he wanted to raise money for a secondary school -- and there was some construction a few yards away, and I said, "What's that?" He sort of mumbled. Turns out that it's a failed irrigation project. A few yards away was a failed chicken coop. One year, all the chickens died, and no one wanted to put the chickens in there. It's true, but we think that you don't through the baby out with the bathwater; you actually improve. You learn from your mistakes, and you continuously improve.
Rovněž si myslíme, že jednotlivci mohou něco změnit, a měli by; protože jednotlivci můžou dohromady pomoct vytvořit hnutí. A hnutí mužů a žen je přesně to, co je potřeba pro sociální změnu, změnu, která je velkou morální výzvou. A tak se ptám co si z toho vezmete? Pravděpodobně si kladete tuto otázku: Proč byste se měli starat? Skončím se dvěmi věcmi. První: výzkum ukazuje, že pokud už máte zajištěné materiální potřeby - což většina z nás, všichni, co jsme tady v sále, máme - výzkum tedy ukazuje, že jen velmi málo věcí v životě může pozvednout úroveň vašeho štěstí. Jednou z těch věcí je podílet se na něčem, co vás přesahuje.
We also think that individuals can make a difference, and they should, because individuals, together, we can all help create a movement. And a movement of men and women is what's needed to bring about social change, change that will address this great moral challenge. So then, I ask, what's in it for you? You're probably asking that. Why should you care? I will just leave you with two things. One is that research shows that once you have all of your material needs taken care of -- which most of us, all of us, here in this room do -- research shows that there are very few things in life that can actually elevate your level of happiness. One of those things is contributing to a cause larger than yourself.
A druhá věc. Je to vtip, po němž skončím. Jde o příběh dobrovolnice v Darfúru. Byla jednou jedna žena, která pracovala v Darfúru a viděla věci, které by žádná lidská bytost neměla vidět. Během svého pobytu byla silná, nezlomná. Nikdy se nezhroutila. A pak se vrátila do Spojených států a měla dovolenou o vánočních svátcích. Byla zrovna na zahrádce své babičky, když uviděla něco, co ji přimělo k slzám. Byla to ptačí budka se zrním. Uvědomila si to ohromné štěstí narodit se v zemi, kde hmotné zabezpečení bereme automaticky, kde si nejen sami zaobstaráme jídlo, oblečení a dům, ale poskytneme krmivo i ptákům ve volné přírodě, aby v zimě neměli hlad. Uvědomila si, že ruku v ruce s tou obrovskou prosperitou přichází velká zodpovědnost. A tak jako ona, vy, já, jsme všichni vyhráli loterii života. A otázkou se tedy stává: jak se zbavíme té zodpovědnosti?
And the second thing, it's an anecdote that I'll leave you with. And that is the story of an aid worker in Darfur. Here was a woman who had worked in Darfur, seeing things that no human being should see. Throughout her time there, she was strong, she was steadfast. She never broke down. And then she came back to the United States and was on break, Christmas break. She was in her grandmother's backyard, and she saw something that made her break down in tears. What that was was a bird feeder. And she realized that she had the great fortune to be born in a country where we take security for granted, where we not only can feed, clothe and house ourselves, but also provide for wild birds so they don't go hungry in the winter. And she realized that with that great fortune comes great responsibility. And so, like her, you, me, we have all won the lottery of life. And so the question becomes: how do we discharge that responsibility?
Tak tady máte možnost. Přidejte se ke hnutí. Budete se cítit šťastnější a pomůžete zachránit svět.
So, here's the cause. Join the movement. Feel happier and help save the world.
Mockrát vám děkuju.
Thank you very much.
(Potlesk)
(Applause)