Rád bych udělal v podstatě totéž co minule a vybral si příjemné a lehké téma. Minule jsem mluvil o smrti a umírání, dnes se budu věnovat duševním chorobám.
I'd like to do pretty much what I did the first time, which is to choose a lighthearted theme. Last time, I talked about death and dying. (Laughter)
This time, I'm going to talk about mental illness.
Ale musí to být technologické, takže budu hovořit o elektrošokové terapii. (Smích)
(Laughter) But it has to be technological, so I'll talk about electroshock therapy.
Už od dob, kdy si člověk poprvé všiml, že někteří z jeho kolegů, ostatních lidí mohou být jiní, mohou být zvláštní, mohou být ve vážné depresi nebo mít to, co dnes nazýváme schizofrenie, byl si jistý, že tento typ choroby je způsoben zlými duchy, kteří lidem vstupují do těl. Takže jediným způsobem, jak tyto nemoci léčit, byl v dávných dobách nějaký druh vymítání, což vlastně pokračuje i dnes, jak víte.
(Laughter) You know, ever since man had any notion that some of his other people, his colleagues, could be different, could be strange, could be severely depressed or what we now recognize as schizophrenia, he was certain that this kind of illness had to come from evil spirits getting into the body. So the way of treating these diseases in early times was to, in some way or other, exorcise those evil spirits. And this is still going on, as you know.
Ale nestačilo jen využívat služeb kněžích. Když asi 450 let před Kristem začala být medicína trochu vědecká, díky Hippokratovi a spol., snažili se najít byliny, které by ty zlé duchy doslova vytřepaly z těla ven. Objevili tedy určité rostliny, které mohou vyvolávat křeče. A v Herbářích se až do pozdního středověku, do renesance, objevovaly v hojném počtu recepty na vyvolání křečí, které vytřepou zlé duchy.
But it wasn't enough to use the priests. When medicine became somewhat scientific, in about 450 BC, with Hippocrates and those boys, they tried to look for herbs, plants that would literally shake the bad spirits out. So they found certain plants that could cause convulsions. And the herbals, the botanical books of up to the late Middle Ages, the Renaissance, are filled with prescriptions for causing convulsions to shake the evil spirits out.
Nakonec v šestnáctém století jeden lékař jménem Theophrastus Bombastus Auricularis von Hohenheim, zvaný Paracelsus, což je jméno, které by některým z vás mohlo něco říkat (Smích) ...starý dobrý Paracelsus, zjistil, že může předvídat intenzitu křečí, pokud k jejich vyvolání použije odměřené množství kafru. Dovede si představit, že otevřete skříň, vytáhnete kuličku proti molům a začnete ji žvýkat, kdykoliv máte depresi? Je to lepší než Prozac, ale stejně to nedoporučuji.
Finally, in about the 16th century, a physician whose name was Theophrastus Bombastus Aureolus von Hohenheim -- called Paracelsus, a name probably familiar to some people here -- (Laughter) good old Paracelsus -- found that he could predict the degree of convulsion by using a measured amount of camphor to produce the convulsion. Can you imagine going to your closet, pulling out a mothball and chewing on it if you're feeling depressed? It's better than Prozac, but I wouldn't recommend it.
V sedmnáctém a osmnáctém století se tedy dále pátralo po dalších lécích, které by fungovaly jako kafr. No a na scénu přichází Benjamin Franklin, který si téměř způsobil záchvat křečí po zásahu elektrickým výbojem z konce jeho létajícího draka. A proto začali lidé myslet při vyvolávání křečí na elektřinu.
(Laughter) So, what we see in the 17th, 18th century is the continued search for medications other than camphor that'll do the trick. Well, along comes Benjamin Franklin, and he comes close to convulsing himself with a bolt of electricity off the end of his kite. And so people begin thinking in terms of electricity to produce convulsions.
Přesuneme se teď do roku 1932, kdy si tři italští psychiatři, kteří se hlavně zabývali léčbou deprese, začali mezi svými pacienty, kteří byli zároveň epileptici všímat, že když měli sérii epileptických záchvatů, více záchvatů v řadě, deprese velmi často polevila. A nejen polevila, někdy se ani nemusela vrátit. Začali se tedy zabývat vyvoláváním křečí, kontrolovaných typů křečí.
And then we fast-forward to about 1932, when three Italian psychiatrists who were largely treating depression began to notice among their patients, who were also epileptics, that if they had a series of epileptic fits, a lot of them in a row -- the depression would very frequently lift. Not only would it lift, but it might never return. So they got very interested in producing convulsions, measured types of convulsions.
A pak je napadlo: "No, elektřinu máme, pojďme někoho zapojit do zásuvky. Potom se přece vždycky lidem postaví vlasy a začnou sebou házet." Vyzkoušeli to tedy na několika prasatech a všechna přežila. Pak zašli na policii a řekli: "Víme, že na římském vlakovém nádraží se potulují všechny možné ztracené existence, které si pro sebe mumlají nesmysly. Můžete nám jednoho z nich přivést?" Někoho, kdo je, jak říkají Italové, "cagutis." Našli tedy jednoho takového "cagutise" devětatřicetiletého muže, který byl opravdu beznadějně schizofrenní, byl známý tím, že už po měsíce prakticky žije ve vlastních výkalech a mluví úplné nesmysly, a přijali ho do nemocnice. No a tito tři psychiatři ho po dvou nebo třech týdnech pozorování položili na stůl a připojili jeho spánky k velmi slabému zdroji proudu. Řekli si: "No, zkusíme 55 voltů na dvě desetiny vteřiny. To mu nijak závažně neublíží." A přesně tohle udělali.
And they thought, "Well, we've got electricity, we'll plug somebody into the wall. That always makes hair stand up and people shake a lot." So they tried it on a few pigs, and none of the pigs were killed. So they went to the police and they said, "We know that at the Rome railroad station, there are all these lost souls wandering around, muttering gibberish. Can you bring one of them to us?" Someone who is, as the Italians say, "gagootz." So they found this "gagootz" guy, a 39-year-old man who was really hopelessly schizophrenic, who was known, had been known for months, to be literally defecating on himself, talking nothing that made any sense, and they brought him into the hospital. So these three psychiatrists, after about two or three weeks of observation, laid him down on a table, connected his temples to a very small source of current. They thought, "Well, we'll try 55 volts, two-tenths of a second. That's not going to do anything terrible to him." So they did that.
No, a očitý svědek té události, který mi o tom povídal asi před 35 lety, když jsem o těchhle věcech přemýšlel kvůli jednoho mého výzkumu, mi řekl: "Ten chlápek" - a nezapomeňte, že ho předtím ani neuspali - "se po tomhle silném grand mal záchvatu posadil, podíval na ty tři doktory a řekl: 'Co to kurva děláte, vy kreténi?' " (Smích)
Well, I have the following from a firsthand observer, who told me this about 35 years ago, when I was thinking about these things for some research project of mine. He said, "This fellow" -- remember, he wasn't even put to sleep -- "after this major grand mal convulsion, sat right up, looked at these three fellas and said, 'What the fuck are you assholes trying to do?'"
Škoda že to neumím říct italsky.
(Laughter) If I could only say that in Italian.
No, byli samozřejmě bez sebe štěstím, protože
(Laughter)
během týdnů pozorování neřekl jediné smysluplné slovo. Připojili ho tedy znova
Well, they were happy as could be, because he hadn't said a rational word in the weeks of observation. (Laughter)
a tentokrát použili 110 voltů na půl sekundy. A k jejich překvapení hned potom začal mluvit, jako by mu nic nebylo. Trochu do toho pak zase spadl, takže podstoupil ještě několik procedur a v podstatě byl uzdraven. Ale samozřejmě, protože to byl schizofrenik, za pár měsíců se jeho stav zase zhoršil.
So they plugged him in again, and this time, they used 110 volts for half a second. And to their amazement, after it was over, he began speaking like he was perfectly well. He relapsed a little bit, they gave him a series of treatments, and he was essentially cured. But of course, having schizophrenia, within a few months, it returned.
Napsali o tom ale článek a celý západní svět začal používat elektřinu k vyvolání křečí u lidí se schizofrenií nebo závažnými depresemi. Na schizofreniky to až tak dobře neúčinkovalo, ale ve třicátých a čtyřicátých letech už bylo jasné, že elektrokonvulzivní terapie je velmi, velmi efektivní při léčbě depresivních stavů.
But they wrote a paper about this, and everybody in the western world began using electricity to convulse people who were either schizophrenic or severely depressed. It didn't work very well on the schizophrenics, but it was pretty clear in the '30s and by the middle of the '40s that electroconvulsive therapy was very, very effective in the treatment of depression.
No a protože v té době nebyla dostupná žádná antidepresiva, stala se velmi, velmi populární. Pacienty před zákrokem uspali a pak vyvolali křeče, ale problém byl v tom, že neexistoval způsob jak paralyzovat svaly, takže lidé při zákroku prodělali grand mal záchvat. Lámali si kosti - zvlášť staří, křehcí lidé, takže to nebylo použitelné. A pak, ve druhé polovině padesátých let, byla vyvinuta takzvaná myorelaxancia a tím pádem jste mohli vyvolat kompletní konvulzi - elektroencefalickou konvulzi, která je pozorovatelná na EEG - aniž byste vyvolali jakékoliv křečovité stahy svalů, až na drobné záškuby v prstech na nohou. Opět to tedy byla velmi populární a užitečná metoda.
And of course, in those days, there were no antidepressant drugs, and it became very, very popular. They would anesthetize people, convulse them ... But the real difficulty was that there was no way to paralyze muscles. So people would have a real grand mal seizure. Bones were broken; especially in old, fragile people, you couldn't use it. And then in the late 1950s, the so-called "muscle relaxants" were developed by pharmacologists, and it got so that you could induce a complete convulsion, an electroencephalographic convulsion -- you could see it on the brain waves -- without causing any convulsion in the body except a little bit of twitching of the toes. So again, it was very, very popular and very, very useful.
V polovině šedesátých let ale na trh přišla první antidepresiva. První byl Tofranil. V sedmdesátých a osmdesátých letech se objevila další a byla velmi účinná. Svazy na ochranu práv pacientů začaly proto být velmi znepokojené věcmi, kterých byly svědky v nemocnicích. Od celého konceptu elektrokonvulzivní terapie, elektrošoků, bylo upuštěno. V posledních deseti letech ale zažívá renezanci. A příčinou té renezance je to, že asi deset procent lidí se závažnými depresemi nereaguje na žádné pokusy o léčbu.
Well, you know, in the middle '60s, the first antidepressants came out. Tofranil was the first. In the late '70s, early '80s, there were others, and they were very effective. And patients' rights groups seemed to get very upset about the kinds of things that they would witness, so the whole idea of electroconvulsive, electroshock therapy disappeared, but has had a renaissance in the last 10 years. And the reason that it has had a renaissance is that probably about 10 percent of the people, severe depressives, do not respond, regardless of what is done for them.
Proč vám ale vlastně na tomto setkání vyprávím tento příběh? Vyprávím vám ho, protože už od chvíle, kdy mi Richard zavolal a poprosil mě, abych tu promluvil - stejně jako prosil všechny ostatní přednášející - aby promluvili o něčem, co by pro toto publikum bylo nové, o čem jsme ještě nemluvili ani nepsali, jsem si tuto chvíli plánoval. Důvodem je to, že jsem člověk, kterému před téměř třiceti lety zachránily život dvě série elektrošokové terapie. A rád bych vám o tom povyprávěl.
Now why am I telling you this story at this meeting? I'm telling you this story because, actually, ever since Richard called me and asked me to talk about -- as he asked all of his speakers -- to talk about something that would be new to this audience that we had never talked about, never written about. I've been planning this moment. This reason really is that I am a man who, almost 30 years ago, had his life saved by two long courses of electroshock therapy. And let me tell you this story.
V šedesátých letech jsem byl ženatý ... Kdybych řekl "nešťastně", asi by to byla největší zdrženlivost roku. Bylo to příšerné. V této místnosti je určitě dost rozvedených lidí, kteří poznali to nepřátelství, ten vztek a všechno ostatní. Měl jsem dost těžké dětství a velmi složité dospívání, kvůli... ne snad chudobě, ale byli jsme jí dost blízko. Také za to mohl fakt, že nikdo z naší rodiny nemluvil anglicky, nikdo nedovedl anglicky číst ani psát. Mohla za to úmrtí, nemoci a spousta dalších věcí. Byl jsem trochu náchylný k depresím.
I was, in the 1960s, in a marriage. To use the word "bad" would be perhaps the understatement of the year. It was dreadful. There are, I'm sure, enough divorced people in this room to know about the hostility, the anger, who knows what. Being someone who had had a very difficult childhood, a very difficult adolescence -- it had to do with not quite poverty, but close. It had to do with being brought up in a family where no one spoke English, no one could read or write English. It had to do with death and disease and lots of other things. I was a little prone to depression.
No a jakmile to mezi mnou a mou ženou začalo být špatné, když jsme se opravdu začali nesnášet, stal jsem se v průběhu několika let postupně depresivním, když jsem se snažil zachránit manželství, které nemohlo být zachráněno. Nakonec jsem začal plánovat všechny mé větší chirurgické zákroky na poledne nebo jednu hodinu odpoledne, protože jsem nedokázal vstát z postele před jedenáctou. Všichni, kteří trpěli depresemi to znají. Nemohl jsem ze sebe ani shodit peřinu.
So, as things got worse, as we really began to hate each other, I became progressively depressed over a period of a couple of years trying to save this marriage, which was inevitably not to be saved. Finally, I would schedule -- all my major surgical cases, I was scheduling them for 12, one o'clock in the afternoon, because I couldn't get out of bed before about 11 o'clock. Anybody who's been depressed here knows what that's like. I couldn't even pull the covers off myself.
No a já pracoval ve fakultní nemocnici, kde se zná každý s každým a mým kolegům bylo vše jasné, takže mi posílali méně a méně pacientů. Se zmenšujícím se počtem pacientů se má deprese zhoršovala, až jsem si nakonec pomyslel: "Bože, já už dál nemůžu pracovat." A vlastně to nic nezměnilo, protože jsem už neměl koho léčit.
Well, you're in a university medical center, where everybody knows everybody. And it's perfectly clear to my colleagues, so my referrals began to decrease. As my referrals began to decrease, I clearly became increasingly depressed, until I thought, "My God, I can't work anymore." And, in fact, it didn't make any difference, because I didn't have any patients anymore.
Poradil jsem se tedy s mým lékařem a nastoupil jsem na psychiatrické oddělení naší nemocnice. Mí kolegové tam, kteří mě znali od školy, tvrdili: "Neboj se, kamaráde. Za šest týdnů jsi zpátky na operačním sále. Všechno bude v pořádku." No, víte, co to je hovězí stolice? To jejich ujišťování byla pořádná hovězí stolice.
So, with the advice of my physician, I had myself admitted to the acute care psychiatric unit of our university hospital. And my colleagues, who had known me since medical school, in that place, said, "Don't worry, Shep. Six weeks, you're back in the operating room. Everything's going to be great." Well, you know what bovine stercus is? That proved to be a lot of bovine stercus.
A znám pár lidí, kteří si takovým lhaním vysloužili definitivu. (Smích)
(Laughter) I know some people who got tenure in that place with lies like that. (Laughter)
Byl jsem tedy jedním z jejich neúspěchů.
(Laughter and applause) So I was one of their failures.
Ale nebylo to tak prosté. Když jsem byl propuštěn z jejich oddělení, nemohl jsem normálně fungovat. Stěží jsem dohlédl metr a půl před sebe. Místo chůze jsem se šoural. Pořád jsem byl předkloněný. Jen zřídka jsem se myl. Někdy jsem se neholil. Bylo to hrozné. A bylo jasné - tedy ne mně, mně tehdy už nebylo jasné vůbec nic - že potřebuji dlouhodobou hospitalizaci v tom hrozivém místě, kterému se říká psychiatrická léčebna. Na jaře roku 1973 jsem tedy byl přijat do Institute of Living, který se dříve jmenoval Hartford Retreat. Byl založen v osmnáctém století, jako největší psychiatrická léčebna ve státě Connecticut, kromě těch obřích veřejných nemocnic, které tehdy existovaly.
But it wasn't that simple, because by the time I got out of that unit, I was not functional at all. I could hardly see five feet in front of myself. I shuffled when I walked. I was bowed over. I rarely bathed. I sometimes didn't shave. It was dreadful. And it was clear -- not to me, because nothing was clear to me at that time anymore -- that I would need long-term hospitalization in that awful place called a "mental hospital." So I was admitted, in the spring of 1973, to the Institute of Living, which used to be called the Hartford Retreat. It was founded in the 18th century, the largest psychiatric hospital in the state of Connecticut, other than the huge public hospitals that existed at that time. And they tried everything they had.
Vyzkoušeli na mě všechno, co měli. Zkusili klasickou psychoterapii. Zkusili každý lék, který byl tehdy dostupný. A to měli Tofranil i jiné věci - Mellaril, kdo ví co všechno. Nestalo se nic, kromě toho, že jsem z jednoho z těch léků zežloutl. Nakonec, protože jsem byl v Connecticutu známý, se kvůli mě rozhodli svolat poradu zkušenějších lékařů. Všichni se tedy sešli a já později zjistil, co se tam dělo.
They tried the usual psychotherapy. They tried every medication available in those days. And they did have Tofranil and other things -- Mellaril, who knows what. Nothing happened except that I got jaundiced from one of these things. And finally, because I was well-known in Connecticut, they decided they better have a meeting of the senior staff. All the senior staff got together, and I later found out what happened.
Dali hlavy dohromady a rozhodli, že už není nic, co by mohli udělat pro toho chirurga, který se v podstatě odstřihl od světa, který už v té době byl tak přemožený, nejen depresí a pocity méněcennosti a neschopnosti, ale i obsesivním myšlením, obsesivním myšlením o shodách náhod. Byla třeba některá čísla, která mě, kdykoliv jsem je viděl, nesmírně rozčílila, měl jsem spoustu rituálů - prostě strašné, strašné věci. Vzpomínáte si, jak jste jako děti museli šlápnout na každou čáru? No a já byl dospělý člověk, který dodržoval všechny tyhle rituály a v hlavě jsem měl pořád bušící, divoký strach. Viděli jste asi ten obraz Edvarda Muncha, "Výkřik." "Výkřik." Každá vteřina byla výkřik. Bylo to nesnesitelné. A oni rozhodli, že to je neléčitelné, že neexistuje žádné řešení. Ale jedna metoda tu byla, dokonce byla v Hartfordské nemocnici na počátku čtyřicátých let zavedena do praxe. Asi si dokážete představit, o co šlo - byla to prefrontální lobotomie.
They put all their heads together, and they decided that there was nothing that could be done for this surgeon who had essentially separated himself from the world, who by that time had become so overwhelmed, not just with depression and feelings of worthlessness and inadequacy, but with obsessional thinking, obsessional thinking about coincidences. And there were particular numbers that every time I saw them, just got me dreadfully upset, all kinds of ritualistic observances ... just awful, awful stuff. Remember when you were a kid, and you had to step on every line? Well, I was a grown man who had all of these rituals, and it got so there was a throbbing, there was a ferocious fear in my head. You've seen this painting by Edvard Munch, "The Scream." Every moment was a scream; it was impossible. So they decided there was no therapy, there was no treatment. But there was one treatment, which actually had been pioneered at the Hartford Hospital in the early 1940s, and you can imagine what it was: it was prefrontal lobotomy.
A tak rozhodli - a já o tom tehdy nevěděl, dozvěděl jsem se to až později - že jediná věc, kterou pro tohohle 43letého muže mohou udělat, je prefrontální lobotomie.
(Imitates a popping sound) So they decided -- I didn't know this, again, I found this out later -- that the only thing that could be done was for this 43-year-old man to have a prefrontal lobotomy. Well, as in all hospitals,
Stejně jako v každé jiné nemocnici měl můj případ na starosti mladší lékař. Bylo mu 27 let a dvakrát nebo třikrát týdně za mnou chodíval. A já tam samozřejmě v tu dobu byl už asi tři nebo čtyři měsíce. Poprosil o setkání se staršími lékaři a oni mu vyhověli, protože měl mezi nimi velmi dobrou pověst. Mysleli si o něm, že má před sebou mimořádnou budoucnost.
there was a resident assigned to my case. He was 27 years old, and he would meet with me two or three times a week. And of course, I had been there, what, three or four months at the time. He asked to meet with the senior staff, and they agreed to meet with him, because he was very well thought of in that place. They thought he had a really extraordinary future.
A on si před nimi stál za svým: "Ne, já toho muže znám lépe než kdokoliv z vás. Potkávám se s ním velmi často, vy ho viděli jen párkrát nebo si pouze čtete zprávy. Opravdu jsem upřímně přesvědčen, že základním problémem je zde čistá deprese ze které pramení všechno to obsesivní myšlení." A určitě víte, co se stane s pacientem po prefrontální lobotomii. Výsledek bude na škále od celkem špatného po hrozný, hrozný, hrozný. Pokud se mu povede nejlépe, jak to jen půjde, nebude už mít žádné obsese, nejspíš ani depresi, ale bude emočně otupený, nikdy se nevrátí k chirurgii, nikdy už nebude pro své děti milujícím otcem, kterým býval - jeho život se změní. A pokud bude výsledek obvyklý, skončí jako v "Přeletu nad kukaččím hnízdem." To znáte, ne? Prakticky bude po zbytek života lhostejný ke svému okolí.
And he dug in his heels and said, "No. I know this man better than any of you. I have met with him over and over again. You've just seen him from time to time. You've read reports and so forth. I really honestly believe that the basic problem here is pure depression, and all of the obsessional thinking comes out of it. And you know, of course, what'll happen if you do a prefrontal lobotomy. Any of the results along the spectrum, from pretty bad to terrible, terrible, terrible, is going to happen. If he does the best he can, he will have no further obsessions, probably no depression, but his affect will be dulled, he will never go back to surgery, he will never be the loving father that he was to his two children, his life will be changed. If he has the usual result, he'll end up like 'One Flew Over the Cuckoo's Nest.' And you know about that, just essentially in a stupor the rest of his life."
No a ten mladý lékař řekl: "Nevyzkoušíme sérii elektrošokové terapie?" A víte, proč mu vyhověli? Aby mu udělali radost. Jen si pomysleli: "No, uděláme sérii o deseti elektrokonvulzích. Ztratíme sice trochu času, ale to je jedno. Nic to nezmění." Udělali tedy sérii o deseti, přičemž obvykle se dělalo šest až osm, i teď je obvyklých šest až osm, připojili na mě dráty, uspali mě, dali mi myorelaxans. Šest výkonů nezabralo. Sedm nezabralo. Osm nezabralo. Při devátém jsem si všiml - a je úžasné, že jsem byl schopen si vůbec něčeho všimnout - všiml jsem si změny. Při desátém jsem si všiml výrazné změny.
"Well," he said, "can't we try a course of electroshock therapy?" And you know why they agreed? They agreed to humor him. They just thought, "Well, we'll give a course of 10. So we'll lose a little time. Big deal. It doesn't make any difference." So they gave the course of 10, and the first -- the usual course, incidentally, was six to eight, and still is six to eight -- plugged me into the wires, put me to sleep, gave me the muscle relaxant. Six didn't work. Seven didn't work. Eight didn't work. At nine, I noticed -- it's wonderful that I could notice anything -- I noticed a change.
Znovu za nimi zašel a povolili mu dalších deset.
And at 10, I noticed a real change.
A znovu si nikdo z nich, bylo jich asi sedm nebo osm, nemyslel, že to k něčemu bude. Mysleli si, že ty změny jsou dočasné. Jenže! U šestnáctého, sedmnáctého se už objevily zřejmé změny v tom, jak jsem se cítil. Po osmnáctém a devatenáctém už jsem byl schopen v noci spát. A po dvacátém už jsem cítil, opravdu jsem to cítil, že se z toho dostanu, že už jsem dost silný na to, abych svou vůlí překonal své obsesivní myšlení. Abych se zbavil deprese.
And he went back to them, and they agreed to do another 10. Again, not a single one of them -- I think there are about seven or eight of them -- thought this would do any good. They thought this was a temporary change. But, lo and behold, by 16, by 17, there were demonstrable differences in the way I felt. By 18 and 19, I was sleeping through the night. And by 20, I had the sense, I really had the sense, that I could overcome this, that I was now strong enough that by an act of will, I could blow the obsessional thinking away. I could blow the depression away.
A nikdy jsem nezapomněl - nikdy nezapomenu - na to, jak jsem stál v kuchyňce, bylo to nedělní ráno v lednu roku 1973... 74, stál jsem sám v kuchyňce a říkal jsem si: "Mám už dost síly, abych to zvládnul." Jako by se ty pevně zamotané dráty najednou rozpletly a já mohl jasně myslet. Ale potřeboval jsem formulku. Něco, co jsem si mohl pro sebe říct, kdykoliv jsem začal myslet obsesivně. No, fanoušci Gilberta a Sullivana si pamatují "Ruddy Gore" a Šílenou Margaret, a vědí, že byla vdaná za chlápka jménem Sir Despard Murgatroyd. A v té hře každých asi pět minut začala šílet a on jí řekl: "Musíme mít slovo, kterým tě přivedeme zpátky do reality, a to slovo, má drahá, bude 'Basingstoke.'" Takže pokaždé, když začala trochu bláznit, řekl "Basingstoke!" a ona odpověděla: "Basingstoke, přesně tak." A na chvíli se zase uklidnila.
And I've never forgotten -- I never will forget -- standing in the kitchen of the unit -- it was a Sunday morning in January of 1974 -- standing in the kitchen by myself and thinking, "I've got the strength now to do this." It was as though those tightly coiled wires in my head had been disconnected, and I could think clearly. But I need a formula. I need some thing to say to myself when I begin thinking obsessionally, obsessively. Well, the Gilbert and Sullivan fans in this room will remember "Ruddigore," and they will remember Mad Margaret, and they will remember that she was married to a fella named Sir Despard Murgatroyd. And she used to go nuts every five minutes or so in the play. And he said to her, "We must have a word to bring you back to reality, and the word, my dear, will be 'Basingstoke.'" So every time she got a little nuts, he would say, "Basingstoke!" And she would say, "Basingstoke, it is!" And she'd be fine for a little while. (Laughter)
No, víte, já jsem z Bronxu. Nedokážu vyslovit "Basingstoke." Ale měl jsem něco lepšího. A bylo to velmi prosté.
Well, you know, I'm from the Bronx. I can't say "Basingstoke." (Laughter)
Bylo to: "Ale do prdele s tím!" (Smích) Daleko lepší než Basingstoke,
But I had something better. And it was very simple. It was, "Ah, fuck it!" (Laughter)
aspoň pro mě. A fungovalo to, bože, fungovalo. Pokaždé, když jsem začal myslet obsesivně - což bylo, jak už jsem říkal, po 20 šokových terapiích - řekl jsem "Ale do prdele s tím." A věci se neustále zlepšovaly a během tří nebo čtyř měsíců jsem byl propuštěn z nemocnice a přidal jsem se ke skupině chirurgů, ve které jsem mohl pracovat s ostatními lidmi z okolí, ne přímo v New Havenu, ale blízko. Zůstal jsem tam tři roky. Po třech letech jsem se vrátil do New Havenu, to už jsem byl znovu ženatý. Mou ženu jsem vlastně vzal s sebou, abych si byl jistý, že to zvládnu. Vrátily se k nám mé děti. Měl jsem pak ještě další dvě. Oživil jsem kariéru, byla lepší než kdy předtím. Rovnou jsem se vrátil na univerzitu a začal psát knihy. Víte, byl to úžasný život. Je to už, jak jsem říkal, skoro 30 let. Asi před šesti lety jsem s chirurgií přestal a stal se spisovatelem na plný úvazek, jak mnozí víte. Ale všechno to bylo velmi vzrušující. Velmi šťastné.
Much better than "Basingstoke," at least for me. And it worked! My God, it worked. Every time I would begin thinking obsessionally -- again, once more, after 20 shock treatments -- I would say, "Ah, fuck it." And things got better and better, and within three or four months, I was discharged from that hospital. I joined a group of surgeons, where I could work with other people, in a community, not in New Haven, but fairly close by. I stayed there for three years. At the end of three years, I went back to New Haven, had remarried by that time. I brought my wife with me, actually, to make sure I could get through this. My children came back to live with us. We had two more children after that. Resuscitated the career, even better than it had been before. Went right back into the university and began to write books. Well, you know, it's been a wonderful life. It's been, as I said, close to 30 years. I stopped doing surgery about six years ago and became a full-time writer, as many people know. But it's been very exciting. It's been very happy.
Jednou za čas si musím říct: "Ale do prdele s tím." Sem tam jsem trochu depresivní nebo obsesivní. Takže jsem se toho úplně nezbavil. Ale efekt to mělo, vždycky to mělo efekt. Proč jsem se rozhodl vám o tom povědět, potom, co jsem to celou dobu držel v tajnosti? No, ti, kteří znají některé mé knihy ví, že jedna je o smrti a umírání, jedna o lidském těle a lidské duši, jedna o tom, jak jsou mystické myšlenky neustále v našich hlavách - a že všechny jsou spojeny s mou osobní zkušeností. Někdo by si při čtení těch knih mohl myslet, a dostal jsem o nich tisíce dopisů od lidí, kteří si to myslí, že podle mého životního příběhu, jak jsem ho zobrazil v mých knihách, podle příběhu mého dětství, jsem někdo, kdo musel překonat nepřízeň osudu. Že jsem někdo, kdo pil z kalichu hořkosti v průběhu téměř katastrofálního dětství a vyšel z toho nejen nezraněn, ale také posilněn. Opravdu to mám v hlavě srovnané, takže můžu lidem radit o smrti a umírání, takže můžu mluvit o mysticismu a lidské duši.
Every once in a while, I have to say, "Ah, fuck it." Every once in a while, I get somewhat depressed and a little obsessional. So, I'm not free of all of this. But it's worked. It's always worked. Why have I chosen, after never, ever talking about this, to talk about it now? Well, those of you who know some of these books know that one is about death and dying, one is about the human body and the human spirit, one is about the way mystical thoughts are constantly in our minds. And they have always to do with my own personal experiences. One might think reading these books -- and I've gotten thousands of letters about them by people who do think this -- that, based on my life's history as I portray it in the books, my early life's history, I am someone who has overcome adversity, that I am someone who has drunk -- drank? -- drunk of the bitter dregs of near-disaster in childhood and emerged not just unscathed but strengthened. I really have it figured out so that I can advise people about death and dying, so that I can talk about mysticism and the human spirit.
A vždycky jsem se kvůli toho cítil provinile. Cítil jsem se jako podvodník, protože mí čtenáři nevěděli to, co jsem vám právě řekl. Vědí to někteří lidé v New Havenu, samozřejmě, ale obecně se to neví. Jeden z důvodů, proč jsem o tom dnes přišel mluvit je - upřímně řečeno sobecky - zbavit se břemena a dát světu vědět, že všechny ty knihy nenapsala bezstarostná mysl. Ale ještě důležitější je myslím to, že dost velká část lidí v obecenstvu má pod 30 let a samozřejmě je tu dost lidí starších. Pro vás pod třicet, a připadá mi, že skoro všichni z vás, lépe řečeno všichni z vás, jste buď na prahu nádherné a vzrušující kariéry, nebo už nádhernou a vzrušující kariéru máte - a může se vám stát cokoliv. Věci se mění. Stávají se nehody. Vrátí se něco z vašeho dětství, co vás bude strašit. Něco vás vyhodí ze zajetých kolejí. Doufám, že se to nepřihodí nikomu z vás, ale malá část se tomu nejspíš nevyhne.
And I've always felt guilty about that. I've always felt that somehow I was an impostor, because my readers don't know what I have just told you. It's known by some people in New Haven, obviously, but it is not generally known. So one of the reasons that I have come here to talk about this today is to -- frankly, selfishly -- unburden myself and let it be known that this is not an untroubled mind that has written all of these books. But more importantly, I think, is the fact that a very significant proportion of people in this audience are under 30, and there are many, of course, who are well over 30. For people under 30, and it looks to me like almost all of you, I would say all of you, are either on the cusp of a magnificent and exciting career or right into a magnificent and exciting career: anything can happen to you. Things change. Accidents happen. Something from childhood comes back to haunt you. You can be thrown off the track. I hope it happens to none of you, but it will probably happen to a small percentage of you.
I těm, kterým se nic nepřihodí, bude život házet klacky pod nohy. A pokud jsem já, beze zbytku odvahy, úplně na dně, kde jsem byl v sedmdesátých letech, a bez naděje na záchranu, jak si myslela ta skupina velmi zkušených psychiatrů, pokud jsem já dokázal najít cestu zpátky, věřte mi, že ji dokáže najít kdokoliv z jakéhokoli neštěstí, které se během jejich života přihodí.
To those to whom it doesn't happen, there will be adversities. If I, with the bleakness of spirit -- with no spirit -- that I had in the 1970s, and no possibility of recovery as far as that group of very experienced psychiatrists thought, if I can find my way back from this, believe me, anybody can find their way back from any adversity that exists in their lives.
A pro ty, kteří jsou starší, kteří prožili něco možná ne tak špatného jako tohle, ale kteří prošli těžkými časy, možná jako já ztratili všechno a museli začít znovu - možná jim budou některé z těch věcí připadat povědomé. Můžete se zotavit. Můžete se spasit. A můžete vstát z mrtvých. Příběhy o vzkříšení existují v každé společnosti, která kdy byla studována, a není to jen proto, že sníme o možnosti zmrtvýchvstání a uzdravení, ale proto, že se to opravdu děje. A děje se to často.
And for those who are older, who have lived through perhaps not something as bad as this, but who have lived through difficult times, perhaps where they lost everything, as I did, and started out all over again: some of these things will seem very familiar. There is recovery. There is redemption. And there is resurrection. There are resurrection themes in every society that has ever been studied, and it is because not just only do we fantasize about the possibility of resurrection and recovery, but it actually happens. And it happens a lot.
Možná nejznámějším příběhem o zmrtvýchvstání, kromě těch náboženských, je příběh o Fénixovi, ten starodávný příběh o Fénixovi, který každých 500 let povstane z vlastního popela, aby prožil život, který je krásnější než byl předtím. Richarde, děkuji ti.
Perhaps the most popular resurrection theme, outside of specifically religious ones, is the one about the phoenix, the ancient story of the phoenix, who, every 500 years, resurrects itself from its own ashes to go on to live a life that is even more beautiful than it was before. Richard, thanks very much.