Když mi bylo sedm let a mé sestře jen 5 let, hráli jsme si na horní patrové posteli. Tehdy jsem byl o dva roky starší než má sestra - chci říct, že i teď jsem o dva roky starší než ona - ale tehdy to znamenalo, že udělá cokoliv, co budu chtít, a já si chtěl hrát na válku. Takže jsme byli na horní patrové posteli. A na jednu stranu postele jsem postavil všechny své G.I. Joe vojáčky a zbraně. A na opačné straně postele byli všichni sestřini poníci My little Ponny, připraveni na zteč.
When I was seven years old and my sister was just five years old, we were playing on top of a bunk bed. I was two years older than my sister at the time -- I mean, I'm two years older than her now -- but at the time it meant she had to do everything that I wanted to do, and I wanted to play war. So we were up on top of our bunk beds. And on one side of the bunk bed, I had put out all of my G.I. Joe soldiers and weaponry. And on the other side were all my sister's My Little Ponies ready for a cavalry charge.
Existují různé výklady toho, co se vlastně to odpoledne stalo, ale vzhledem k tomu, že tu dnes s námi má sestra není, řeknu vám pravdivou verzi, (Smích) která ukazuje sestřinu neohrabanou stránku. Nějak, aniž by jí její starší bratr jakkoliv pomáhal nebo ji popostrčil, Amy náhle zmizela z horní postele a přistála na podlaze. Nervózně jsem nahlédl přes okraj postele, abych se podíval, co se mé malé sestřičce přihodilo, a uviděl jsem, jak bolestivě dopadla na podlahu na všechny čtyři.
There are differing accounts of what actually happened that afternoon, but since my sister is not here with us today, let me tell you the true story -- (Laughter) which is my sister's a little on the clumsy side. Somehow, without any help or push from her older brother at all, Amy disappeared off of the top of the bunk bed and landed with this crash on the floor. I nervously peered over the side of the bed to see what had befallen my fallen sister and saw that she had landed painfully on her hands and knees on all fours on the ground.
Byl jsem nervózní, protože mě rodiče pověřili tím, abychom si má sestra a já hráli, co možná nejbezpečněji a nejtišeji, jak jen to bylo možné. A sledovat, jak jsem náhodou zlomil Amiinu ruku před pouhým týdnem ... (Smích) ... když jsem ji hrdinně odstrčil z cesty blížící se imaginární střele odstřelovače, (Smích) za což, mi ještě nebylo poděkováno, snažil jsem se, jak jsem jen mohl -- ona tu střelu ani neviděla -- snažil jsem se chovat, co možná nejlépe.
I was nervous because my parents had charged me with making sure that my sister and I played as safely and as quietly as possible. And seeing as how I had accidentally broken Amy's arm just one week before -- (Laughter) (Laughter ends) heroically pushing her out of the way of an oncoming imaginary sniper bullet, (Laughter) for which I have yet to be thanked, I was trying as hard as I could -- she didn't even see it coming -- I was trying hard to be on my best behavior.
A v tom jsem viděl tvář mé sestry, ten nápor bolesti a utrpení a překvapení, který mohl každou chvíli vybouchnout a vzbudit tak mé rodiče z jejich dlouhého zimního zdřímnutí. Tak jsem udělal to jediné, co mohl můj malý 7-letý zuřivý mozek vymyslet, aby odvrátil tuto tragédii. A pokud máte děti, tak jste tohle již mnohokrát zažili. Řekl jsem, "Amy, Amy, počkej. Neplač. Neplač. Viděla jsi, jak jsi dopadla na zem? Žádný člověk nedokáže takhle dopadnou na všechny čtyři. Amy, myslím si, že to znamená, že jsi jednorožec."
And I saw my sister's face, this wail of pain and suffering and surprise threatening to erupt from her mouth and wake my parents from the long winter's nap for which they had settled. So I did the only thing my frantic seven year-old brain could think to do to avert this tragedy. And if you have children, you've seen this hundreds of times. I said, "Amy, wait. Don't cry. Did you see how you landed? No human lands on all fours like that. Amy, I think this means you're a unicorn."
(Smích)
(Laughter)
To bylo podvádění, protože na světě neexistovalo nic, co by má sestra chtěla raději, než nebýt 5-letou zraněnou sestrou Amy, ale být Amy - výjimečným jednorožcem. Samozřejmě, to byla možnost, kterou jí její mozek nikdy v minulosti nenabídl. A já jsem mohl sledovat, jak má ubohá zmanipulovaná sestra čelí konfliktu, kdy se její mozeček snaží rozdělit zdroje mezi pociťování bolesti, útrap a překvapení, které právě pociťovala, a zamýšlením se nad svou nově získanou totožností jednorožce. Zvítězila druhá možnost. Namísto pláče, namísto konce naší hry, namísto probuzení mých rodičů, se všemi zápornými důsledky, které mě mohly postihnout, se na její tváři objevil úsměv a ona se vyškrábala zpět na horní patrovou postel se vší ladností malého jednorožce... (Smích) ... s jednou zlomenou nohou.
Now, that was cheating, because there was nothing she would want more than not to be Amy the hurt five year-old little sister, but Amy the special unicorn. Of course, this option was open to her brain at no point in the past. And you could see how my poor, manipulated sister faced conflict, as her little brain attempted to devote resources to feeling the pain and suffering and surprise she just experienced, or contemplating her new-found identity as a unicorn. And the latter won. Instead of crying or ceasing our play, instead of waking my parents, with all the negative consequences for me, a smile spread across her face and she scrambled back up onto the bunk bed with all the grace of a baby unicorn -- (Laughter)
Na co narážíme, během této křehké doby, kdy je nám 5 nebo 7 - a o čem v té době nemáme ani potuchy - je něco, z čeho se stane předvoj vědecké revoluce během následujících dvou desetiletí ve vnímání lidského mozku. Na co narážíme, je něco, co nazýváme pozitivní psychologií, což je důvod, proč zde dnes jsem a proč každé ráno vstávám.
with one broken leg. What we stumbled across at this tender age of just five and seven -- we had no idea at the time -- was was going be at the vanguard of a scientific revolution occurring two decades later in the way that we look at the human brain. We had stumbled across something called positive psychology, which is the reason I'm here today
Když jsem poprvé začal o tomto výzkumu hovořit mimo akademickou půdu, se společnostmi a školami, úplně první, co mi poradili bylo, abych nikdy nezačínal svou prezentaci grafem. Úplně první věcí, kterou chci udělat, je začít mou prezentaci grafem. Tento graf vypadá nudně, ale je to právě tento graf, co mě každé ráno nabudí a probouzí. A tento graf vlastně ani nic neznamená; jsou to falešná data. Co jsme zjistili -
and the reason that I wake up every morning. When I started talking about this research outside of academia, with companies and schools, the first thing they said to never do is to start with a graph. The first thing I want to do is start with a graph. This graph looks boring, but it is the reason I get excited and wake up every morning. And this graph doesn't even mean anything; it's fake data. What we found is --
(Smích)
(Laughter)
Kdybych získal tyto data studováním vás zde v místnosti, byl bych vzrušený, protože je zcela jasné, že by se jednalo o závislost, a to znamená, že to mohu publikovat, což je to nejdůležitější. Skutečnost, že je zde nad křivkou jeden zvláštní červený puntík - je zde jeden podivín v místnosti - Vím o koho se jedná, viděl jsem vás už dřív - to není problém. To není problém, jak většina z vás ví, protože prostě můžu ten puntík vymazat. Můžu jej vymazat, protože se jasně jedná o chybu měření. A my víme, že je to chyba měření, protože mi to kazí má data.
If I got this data studying you, I would be thrilled, because there's a trend there, and that means that I can get published, which is all that really matters. There is one weird red dot above the curve, there's one weirdo in the room -- I know who you are, I saw you earlier -- that's no problem. That's no problem, as most of you know, because I can just delete that dot. I can delete that dot because that's clearly a measurement error. And we know that's a measurement error because it's messing up my data. (Laughter)
Takže jednou z prvních věcí, které učíme lidi v kurzech ekonomiky a statistiky a obchodu a psychologie, je jak statisticky platným způsobem odstranit tyto podivíny. Jak odstraníme výchylky tak, abychom mohli nalézt nejlepší fit? Což je úžasné, pokud se snažím nalézt, kolik ibuprofenů by průměrný člověk měl brát - dva. Ale pokud mě zajímá potenciál, pokud mě zajímá váš potenciál, nebo štěstí, nebo produktivita, nebo energie, nebo kreativita, pak se snažíme o vytvoření kultu průměrnosti pomocí vědy.
So one of the first things we teach people in economics, statistics, business and psychology courses is how, in a statistically valid way, do we eliminate the weirdos. How do we eliminate the outliers so we can find the line of best fit? Which is fantastic if I'm trying to find out how many Advil the average person should be taking -- two. But if I'm interested in your potential, or for happiness or productivity or energy or creativity, we're creating the cult of the average with science.
Kdybych vám položil otázku jako: "Jak rychle se dítě ve třídě může naučit číst?" vědci by odpověděli "Jak rychle se průměrné dítě v této třídě naučí číst?," a potom přizpůsobíme tuto třídu vůči tomuto průměru. Pokud jste na této křivce pod průměrem, pak budou psychologové nadšeni, protože to znamená, že jste buď sklíčení nebo trpíte poruchou, nebo nejlépe obojí. Doufáme v obojí, protože náš obchodní model je takový, že pokud přijdete na terapeutické sezení s jedním problémem, chceme se ujistit, že bude odcházet s vědomím, že jich máte 10, takže přicházíte zpět k nám, znovu a znovu. Pokud to bude nutné, vrátíme se do dob vašeho dětství, ale nakonec, o co usilujeme, je udělat z vás opět normálního. Ale normální je pouze průměrný.
If I asked a question like, "How fast can a child learn how to read in a classroom?" scientists change the answer to "How fast does the average child learn how to read in that classroom?" and we tailor the class towards the average. If you fall below the average, then psychologists get thrilled, because that means you're depressed or have a disorder, or hopefully both. We're hoping for both because our business model is, if you come into a therapy session with one problem, we want to make sure you leave knowing you have ten, so you keep coming back. We'll go back into your childhood if necessary, but eventually we want to make you normal again. But normal is merely average.
A co já zastávám, a co zastává pozitivní psychologie, je, že pokud studujeme to, co je pouze normální, pak zůstaneme pouze normální. Namísto odstranění těchto pozitivních výchylek, já záměrně dělám to, že přicházím k populacím jako je tato a říkám: "Proč?" Proč jsou někteří z vás tak vysoko nad touto křivkou pokud jde o vaši intelektuální schopnost, atletické schopnosti, hudební schopnost, kreativitu, úroveň energie, vaši přizpůsobivost vůči výzvám, váš smysl pro humor? Ať už je to cokoliv, namísto odstranění vás, to, co chci, je studovat vás. Protože možná můžeme shromažďovat informace - ne jen jak můžeme lidi vyzvednout blíže k průměru, ale jak můžeme vyzvednout samotný průměr nahoru v našich společnost a školách po celém světě.
And positive psychology posits that if we study what is merely average, we will remain merely average. Then instead of deleting those positive outliers, what I intentionally do is come into a population like this one and say, why? Why are some of you high above the curve in terms of intellectual, athletic, musical ability, creativity, energy levels, resiliency in the face of challenge, sense of humor? Whatever it is, instead of deleting you, what I want to do is study you. Because maybe we can glean information, not just how to move people up to the average, but move the entire average up in our companies and schools worldwide.
Důvodem, proč je tento graf pro mě důležitý, je, když si zapnu zprávy, připadá mi, že většina informací není pozitivní, ale je ve skutečnosti negativní. Většina z nich je o vraždách, korupci, nemocech, přírodních katastrofách. A velice rychle si můj mozek začne myslet, že se jedná o skutečný přesný poměr dobrého a zlého na světě. To má na svědomí vytvoření něčeho, co nazýváme syndrom lékařské fakulty - pokud znáte někoho, kdo studovat lékařskou fakultu, pak během prvního ročníku studia, jak si tak pročítáte seznam všech symptomů a nemocí, které existují, si náhle uvědomíte, že je máte všechny.
The reason this graph is important to me is, on the news, the majority of the information is not positive. in fact it's negative. Most of it's about murder, corruption, diseases, natural disasters. And very quickly, my brain starts to think that's the accurate ratio of negative to positive in the world. This creates "the medical school syndrome." During the first year of medical training, as you read through a list of all the symptoms and diseases, suddenly you realize you have all of them.
Mám švagra jménem Bobo - což je úplně jiný příběh. Bobo se oženil s jednorožcem Amy. Bobo mi takhle zavolal z lékařské fakulty Yale
(Laughter) I have a brother in-law named Bobo, which is a whole other story. Bobo married Amy the unicorn. Bobo called me on the phone -- (Laughter)
a říká: "Shawne, mám lepru." (Smích) Což je - dokonce i na Yale - neobvykle vzácné. Já jsem ale neměl vůbec tušení, jak utěšit nebohého Boboa, protože zrovna přečkal celý týden menopauzy.
from Yale Medical School, and Bobo said, "Shawn, I have leprosy." (Laughter) Which, even at Yale, is extraordinarily rare. But I had no idea how to console poor Bobo because he had just gotten over an entire week of menopause.
(Smích)
(Laughter)
Takže, na co narážím, je, že to není nutně realita, která nás formuje, ale čočky, skrze které váš mozek pozoruje svět, formují vaši realitu. A pokud dokážeme změnit tyto čočky, nejen že pak dokážeme ovlivnit vaše štěstí, ale v tu samou chvíli můžeme změnit každičký vzdělávací a obchodní výstup.
We're finding it's not necessarily the reality that shapes us, but the lens through which your brain views the world that shapes your reality. And if we can change the lens, not only can we change your happiness, we can change every single educational and business outcome at the same time.
Když jsem se přihlásil na Harvard, bylo to pouze "z hecu." Neočekával jsem, že mě přijmou, a má rodina neměla dost peněz na vysokou. Když jsem o dva týdny později dostal armádní stipendium, dovolili mi jít. Náhle něco, co ani nebylo možností, se stalo skutečností. Když jsem tam přišel, očekával jsem, že i všichni ostatní to budou brát jako privilegium. Že tím budou nadšeni. Dokonce i když jste v místnosti plné lidí chytřejších než jste vy, měli by jste být šťastní, jen za tu možnost být v této třídě - tak jsem se cítil já. Ale, na co jsem přišel, bylo, že zatímco někteří lidé toto pociťují - bylo to po 4 letech studia a mé promoci, po které následovalo 8 let žití se studenty na kolejích -- Harvard mě o to požádal; nebyl jsem ten chlápek -- (Smích)
I applied to Harvard on a dare. I didn't expect to get in, and my family had no money for college. When I got a military scholarship two weeks later, they let me go. Something that wasn't even a possibility became a reality. I assumed everyone there would see it as a privilege as well, that they'd be excited to be there. Even in a classroom full of people smarter than you, I felt you'd be happy just to be in that classroom. But what I found is, while some people experience that, when I graduated after my four years and then spent the next eight years living in the dorms with the students -- Harvard asked me to; I wasn't that guy.
byl jsem poradcem Harvardu pro pomoc studentům během jejich 4 obtížných let. A na co jsem během mého výzkumu a učení přišel, bylo, že tito studenti, nezávisle na tom, jak šťastni byli ohledně svého původního úspěchu dostat se na tuto školu, dva týdny později byli jejich mozky zaměřeny ne na privilegium být zde, ani na hodiny filosofie nebo fyziky. Jejich mozky se soustředili na konkurenci, zatížení, potíž, stresy, stížnosti.
(Laughter) I was an officer to counsel students through the difficult four years. And in my research and my teaching, I found that these students, no matter how happy they were with their original success of getting into the school, two weeks later their brains were focused, not on the privilege of being there, nor on their philosophy or physics, but on the competition, the workload, the hassles, stresses, complaints.
Když jsem tam poprvé přišel, vešel jsem do jídelny pro prváky, což mí kamarádi z Waco v Texasu - tam jsem se narodil -- a vím, že někteří z vás o tomhle místě slyšeli -- když mě přijeli navštívit, ohlédli se kolem sebe a řekli, "Tahle jídelna pro prváky vypadá jako z Bradavic z filmu Harry Potter," což taky vypadala. Toto jsou Bradavice z filmu "Harry Potter" a toto je Harvard. A když tohle viděli, řekli mi: "Shawne, proč ztrácíš čas studováním štěstí na Harvard? Vážně, kvůli čemu by mohl být student Harvardu nešťastný?"
When I first went in there, I walked into the freshmen dining hall, which is where my friends from Waco, Texas, which is where I grew up -- I know some of you know this. When they'd visit, they'd look around, and say, "This dining hall looks like something out of Hogwart's." It does, because that was Hogwart's and that's Harvard. And when they see this, they say, "Why do you waste your time studying happiness at Harvard? What does a Harvard student possibly have to be unhappy about?"
Tato otázka je klíčem k pochopení vědy kolem štěstí. Protože to, co tato otázka předpokládá je, že náš vnější svět je ovlivněn naší úrovní štěstí, zatímco ve skutečnosti, pokud znám vše o vašem okolí, dokážu předpovědět pouze 10% vašeho dlouhodobého štěstí. 90% vašeho dlouhodobého štěstí je ovlivněno ne vnějším světem, ale způsobem, jakým váš mozek zpracovává tento svět. A pokud to změníme, pokud změníme náš vzorec pro štěstí a úspěch, co můžeme udělat, je změnit způsob, jak poté působit na skutečnost. Co jsme objevili, je, že pouze 25% našeho pracovního úspěchu je předurčeno mírou IQ, 75% pracovního úspěchu je ovlivněno naší úrovní optimismu, společenské podpory a schopnosti vnímat zátěž jako výzvu namísto hrozby.
Embedded within that question is the key to understanding the science of happiness. Because what that question assumes is that our external world is predictive of our happiness levels, when in reality, if I know everything about your external world, I can only predict 10% of your long-term happiness. 90 percent of your long-term happiness is predicted not by the external world, but by the way your brain processes the world. And if we change it, if we change our formula for happiness and success, we can change the way that we can then affect reality. What we found is that only 25% of job successes are predicted by IQ, 75 percent of job successes are predicted by your optimism levels, your social support and your ability to see stress as a challenge instead of as a threat.
Promlouval jsem k internátní škole v Nové Anglii, možná k nejprestižnější internátní škole, a ti mi řekli, "To již víme. A proto každý rok, namísto učení našich studentů, také pořádáme odpočinkový týden. A jsme tak nadšeni. V pondělí večer proumlouvá světový expert o sklíčenosti adolescentů. V úterý večer je to násilí na školách a šikanování. Středeční večer patří poruchám stravování. Ve čtvrtek je to získání drogové závislosti. A v pátek se snažíme rozhodnout mezi nechráněným sexem a štěstím." (Smích) Řekl jsem, "To jsou páteční večery většiny lidí." (Smích) (Potlesk) Za což jsem rád, že se vám to líbilo, protože jim se to nelíbilo ani trochu. Ticho na telefonu. A do toho ticha jsem pronesl, "Rád bych promluvil na vaší škole, ale jen, aby jste věděli, tohle není odpočinkový týden, to je týden nemocí. Co jste udělali, je, že jste nastínili všechny negativní věci, ke kterým může dojít, ale nemluvili jste o tom pozitivním."
I talked to a New England boarding school, probably the most prestigious one, and they said, "We already know that. So every year, instead of just teaching our students, we have a wellness week. And we're so excited. Monday night we have the world's leading expert will speak about adolescent depression. Tuesday night it's school violence and bullying. Wednesday night is eating disorders. Thursday night is illicit drug use. And Friday night we're trying to decide between risky sex or happiness." (Laughter) I said, "That's most people's Friday nights." (Laughter) (Applause) Which I'm glad you liked, but they did not like that at all. Silence on the phone. And into the silence, I said, "I'd be happy to speak at your school, but that's not a wellness week, that's a sickness week. You've outlined all the negative things that can happen, but not talked about the positive."
Nepřítomnost nemocí neznamená zdraví. Takto se můžeme uzdravit: Potřebujeme obrátit vzorec pro štěstí a úspěch. V posledních 3 letech jsem cestoval po 45 různých státech, pracoval se školami a společnostmi zažívajícími ekonomický pokles. A co jsem objevil, bylo, že většina společností a škol dodržují následující vzorec pro štěstí: Čím pracovitější budu, tím budu úspěšnější. A pokud jsem úspěšnější, pak jsem šťastnější. To tvoří základ většiny našich rodičovských a řídících způsobů, způsobů, kterými motivujeme naše chování.
The absence of disease is not health. Here's how we get to health: We need to reverse the formula for happiness and success. In the last three years, I've traveled to 45 countries, working with schools and companies in the midst of an economic downturn. And I found that most companies and schools follow a formula for success, which is this: If I work harder, I'll be more successful. And if I'm more successful, then I'll be happier. That undergirds most of our parenting and managing styles, the way that we motivate our behavior.
A problémem je, že tento způsob je vědecky narušený a zaostalý ze dvou důvodů. Zaprvé, pokaždé, když náš mozek zaznamená úspěch, tak prostě posuneme hranici toho, jak by měl úspěch vypadat. Dostaneme dobré známky, teď musíte získat lepší známky, dostanete se na dobrou školu, a pak se dostanete na lepší školu, máte dobrou práci, teď musíte získat lepší práci, dosáhnete vašeho prodejního cíle, změníme vám váš prodejní cíl. A pokud je štěstí na opačné straně úspěchu, váš mozek se k němu nikdy nedostane. Co jsme udělali, je, že jsme posunuli štěstí za poznávací obzor jako společnost. A to kvůli tomu, že si myslíme, že musíme být úspěšnější, abychom byli šťastnější.
And the problem is it's scientifically broken and backwards for two reasons. Every time your brain has a success, you just changed the goalpost of what success looked like. You got good grades, now you have to get better grades, you got into a good school and after you get into a better one, you got a good job, now you have to get a better job, you hit your sales target, we're going to change it. And if happiness is on the opposite side of success, your brain never gets there. We've pushed happiness over the cognitive horizon, as a society. And that's because we think we have to be successful,
Ale skutečný problém je, že náš mozek pracuje v opačném pořadí. Pokud můžete zvýšit něčí úroveň pozitivity v současnosti, potom jeho mozek zažívá něco, co nazýváme výhodou štěstí, což je to, že váš mozek v pozitivní prostředí pracuje výrazně lépe, než-li tomu je v negativním, neutrálním, nebo stresovém prostředí. Váš intelekt stoupá, vaše kreativita stoupá, vaše úroveň energie stoupá. Ve skutečnosti jsme přišli na to, že se každičký obchodní výstup zlepší. V pozitivním prostředí je váš mozek o 31% produktivnější, než v prostředí negativním, neutrálním nebo stresovém. Jste o 37% lepší v prodeji. Lékaři jsou o 19% rychlejší a přesnější ve stanovení správné diagnózy v pozitivním prostředí, než-li v negativním, neutrálním nebo stresovém. Což znamená, že můžeme převrátit tento vzorec. Pokud nalezneme způsob, jak se stát pozitivním v současnosti, pak bude náš mozek pracovat dokonce více úspěšněji, jak budeme schopni pracovat pilněji, rychleji a chytřeji.
then we'll be happier. But our brains work in the opposite order. If you can raise somebody's level of positivity in the present, then their brain experiences what we now call a happiness advantage, which is your brain at positive performs significantly better than at negative, neutral or stressed. Your intelligence rises, your creativity rises, your energy levels rise. In fact, we've found that every single business outcome improves. Your brain at positive is 31% more productive than your brain at negative, neutral or stressed. You're 37% better at sales. Doctors are 19 percent faster, more accurate at coming up with the correct diagnosis when positive instead of negative, neutral or stressed. Which means we can reverse the formula. If we can find a way of becoming positive in the present, then our brains work even more successfully as we're able to work harder, faster and more intelligently.
Co potřebujeme být schopni udělat, je převrátit tento vzorec, abychom mohli vidět, čeho je náš mozek ve skutečnosti schopen. Protože dopamin, který zaplavuje náš systém, když jsme pozitivní, má dvě funkce. Nejen, že nás dělá šťatnějšími, ale také spouští všechna vzdělávací centra našeho mozku, což nám umožňuje přizpůsobit se světu odlišným způsobem.
We need to be able to reverse this formula so we can start to see what our brains are actually capable of. Because dopamine, which floods into your system when you're positive, has two functions. Not only does it make you happier, it turns on all of the learning centers in your brain
Objevili jsme, že existují způsoby, jak můžete svůj mozek vycvičit, aby byl schopen se stát pozitivnějším. V pouhých 2 minutách vašeho času po 21 dnů v řadě, můžeme ve skutečnosti přepojit váš mozek, což mu dovolí skutečně pracovat více optimisticky a úspěšněji. Tyto věci jsme zkoumali v každé společnosti, se kterou jsem pracoval, kdy jsem je přiměl, aby jsi psali 3 nové věci, za které jsou vděčni po 21 dnů v řadě - 3 nové věci každý den. A na konci této doby si jejich mozek uchoval schéma skenování světa, ne pro přednostní hledání negativ, ale pozitiv.
allowing you to adapt to the world in a different way. We've found there are ways that you can train your brain to be able to become more positive. In just a two-minute span of time done for 21 days in a row, we can actually rewire your brain, allowing your brain to actually work more optimistically and more successfully. We've done these things in research now in every company that I've worked with, getting them to write down three new things that they're grateful for for 21 days in a row, three new things each day. And at the end of that, their brain starts to retain a pattern
Psání záznamu o jednom pozitivním zážitku, který jste zažili během posledních 24 hodin dovolí vašemu mozku jeho opětovné prožití. Toto cvičení učí váš mozek, že na vašem chování záleží. Objevili jsme, že meditace dovolí vašemu možku překonat kulturní hyperaktivitu, kterou jsme si vytvořili snahou o dělaní několika úkolů současně, a dovolí našemu mozku soustředit se na jednotlivé úkoly. A konečně, nahodilé činy laskavosti jsou vědomé činy laskavosti. Přiměli jsme lidi, aby když otevřou své schránky napsali jeden pozitivní email, ve kterém pochválí nebo poděkují někomu v jejich okolí.
of scanning the world not for the negative, but for the positive first. Journaling about one positive experience you've had over the past 24 hours allows your brain to relive it. Exercise teaches your brain that your behavior matters. We find that meditation allows your brain to get over the cultural ADHD that we've been creating by trying to do multiple tasks at once and allows our brains to focus on the task at hand. And finally, random acts of kindness are conscious acts of kindness. We get people, when they open up their inbox,
A prováděním těchto aktivit a trénováním vašeho mozku stejně tak, jako trénujeme naše tělo, jsme objevili, že můžeme převrátit vzorec pro štěstí a úspěch, a díky tomu vytvořit nejen návaly pozitivity, ale vytvořit skutečnou revoluci.
to write one positive email praising or thanking somebody in their support network. And by doing these activities and by training your brain just like we train our bodies, what we've found is we can reverse the formula for happiness and success,
Velice vám děkuji.
and in doing so, not only create ripples of positivity,
(Potlesk)
but a real revolution.