Vás tady teda je.
There's so many of you.
(Laughter)
Když jsem byl dítě, schoval jsem své srdce pod postel, protože mi máma říkala: "Pokud nebudeš opatrný, jednoho dne ti ho někdo zlomí." Věřte mi. Pod postelí to není dobré místo na schovku. Vím to, protože jsem byl už tolikrát sestřelen. Mám výškovou nemoc jen co se postavím sám za sebe. A to je právě to, co nás naučili. Postavte se sami za sebe. A to jde těžko, když nevíte, kým vlastně jste. Očekává se, že určíme sami sebe v tak mladém věku, ale neděláme to sami, ostatní nás určují. Geek. Tlouštík. Děvka. Teplouš.
When I was a kid, I hid my heart under the bed, because my mother said, "If you're not careful, someday someone's going to break it." Take it from me: Under the bed is not a good hiding spot. I know because I've been shot down so many times, I get altitude sickness just from standing up for myself. But that's what we were told. "Stand up for yourself." And that's hard to do if you don't know who you are. We were expected to define ourselves at such an early age, and if we didn't do it, others did it for us. Geek. Fatty. Slut. Fag.
A ve stejnou dobu, kdy se dozvíme, kým jsme už se nás ptají, "Čím chceš být, až budeš velký?" Vždycky mi přišlo, že to není férová otázka. Předpokládá totiž, že nemůžeme být tím, čím už jsme. Byli jsme děti.
And at the same time we were being told what we were, we were being asked, "What do you want to be when you grow up?" I always thought that was an unfair question. It presupposes that we can't be what we already are. We were kids.
Jako dítě jsem chtěl být mužem. Chtěl jsem registrované penzijní spoření, které mi zajistí dostatek sladkostí, aby mé stáří bylo také sladké. Jako dítě jsem se chtěl holit.
When I was a kid, I wanted to be a man. I wanted a registered retirement savings plan that would keep me in candy long enough to make old age sweet. (Laughter)
Dnes už spíš nechci.
When I was a kid, I wanted to shave. Now, not so much.
V osmi jsem chtěl být mořský biolog. V devíti jsem viděl film Čelisti a řekl jsem si, "Díky, nechci." V 10 mi bylo řečeno, že mě rodiče opustili, protože mě nechtěli.
(Laughter) When I was eight, I wanted to be a marine biologist. When I was nine, I saw the movie "Jaws," and thought to myself, "No, thank you." (Laughter)
V 11 jsem chtěl zůstat sám. Ve 12 jsem chtěl umřít. Ve 13 zabít dítě. Ve 14 jsem měl zvážit volbu povolání.
And when I was 10, I was told that my parents left because they didn't want me. When I was 11, I wanted to be left alone. When I was 12, I wanted to die. When I was 13, I wanted to kill a kid. When I was 14, I was asked to seriously consider a career path.
Řekl jsem, "Chtěl bych být spisovatel."
I said, "I'd like to be a writer."
A oni, "Vyber si něco realističtějšího."
And they said, "Choose something realistic."
Tak jsem řekl, "Profesionální zápasník."
So I said, "Professional wrestler."
Oni na to, "Nebuď hlupák."
And they said, "Don't be stupid."
Chápete, ptali se mě, čím chci být, a hned říkali, čím být nemám.
See, they asked me what I wanted to be, then told me what not to be.
A nebyl jsem sám. Všem nám řekli, že se nějak musíme stát tím, čím nejsme, obětujíce, čím jsme, abychom vpluli do maškarády toho, čím budeme. Měl jsem přijmout identitu, kterou mi přidělili ostatní.
And I wasn't the only one. We were being told that we somehow must become what we are not, sacrificing what we are to inherit the masquerade of what we will be. I was being told to accept the identity that others will give me.
A zajímalo mě, jak bych mohl své sny vzdát tak snadno. Připouštím, mé sny byly opatrné, to proto, že jsou kanadské. (Smích)
And I wondered, what made my dreams so easy to dismiss? Granted, my dreams are shy, because they're Canadian.
Mé sny jsou rozpačité a příliš omluvné. Stojí o samotě na maturitním večírku a nikdo je nikdy nepolíbil. Víte, mým snům dokonce nadávali. Hloupé. Pošetilé. Nemožné. Ale já snít nepřestal. Měl jsem se stát zápasníkem. Vše jsem to naplánoval. Měl jsem být Popelář Můj poslední chvat měl být Drtič odpadků.
(Laughter) My dreams are self-conscious and overly apologetic. They're standing alone at the high school dance, and they've never been kissed. See, my dreams got called names too. Silly. Foolish. Impossible. But I kept dreaming. I was going to be a wrestler. I had it all figured out. I was going to be The Garbage Man. (Laughter)
Moje motto mělo být, "Vynáším odpad!"
My finishing move was going to be The Trash Compactor. My saying was going to be, "I'm taking out the trash!"
(Smích) (Potlesk)
(Laughter)
A najednou mi chlapík jménem Duke "Popelnice" Droese celý ten kousek vyfoukl.
(Applause) And then this guy, Duke "The Dumpster" Droese, stole my entire shtick.
Zdrtilo mě to, jak drtičem odpadků. Pomyslel jsem si, "Co teď? Na co se vrhnu dál?"
(Laughter) I was crushed, as if by a trash compactor. (Laughter)
I thought to myself, "What now? Where do I turn?"
Poezie.
Poetry.
A jako bumerang, to, co jsem miloval se mi vrátilo zpět. Jeden z prvních veršů, které si pamatuju, že jsem napsal, byl jako odpověď světu, který požadoval, abych se nenáviděl. Od patnácti do osmnácti jsem se nenáviděl za to, že jsem byl něčím, co se mi hnusilo: tyran.
(Laughter) Like a boomerang, the thing I loved came back to me. One of the first lines of poetry I can remember writing was in response to a world that demanded I hate myself. From age 15 to 18, I hated myself for becoming the thing that I loathed: a bully.
A v devatenácti jsem napsal "Budu mít rád sám sebe navzdory lehkosti s kterou se přikláním k opaku."
When I was 19, I wrote, "I will love myself despite the ease with which I lean toward the opposite."
Postavit se za sebe nemusí znamenat nadšení pro násilí.
Standing up for yourself doesn't have to mean embracing violence.
Jako dítě jsem vyměňoval domácí úkoly za přátelství, a odpustil kamarádům, že nikdy nepřišli včas a ve většině případů vůbec. Dával jsem sám sobě svolení dostat se přes každý porušený slib. Vzpomínám si na plán, který se zrodil z frustrace děckem, co mi říkalo "Yogi," ukázalo mi na břicho a dodalo, "Příliš mnoho piknikových košíků." Ukázalo se, že není tak těžké někoho napálit. Jednoho dne jsem před hodinou řekl, "Jasný, opiš si domácák, " a dal jsem mu špatné odpovědi, co jsem sepsal večer předtím. Dostal úkol opravený, očekával téměř vynikající výsledek a nemohl věřit vlastním očím, když dostal 0 bodů. Vím, že jsem mu nemusel ukázat mých 28 bodů ze 30, ale moje zadostiučinění bylo kompletní, až když se na mě koukal celý zmatený. V duchu jsem si řekl, "Chytřejší než průměrný medvěd, sráči."
When I was a kid, I traded in homework assignments for friendship, then gave each friend a late slip for never showing up on time, and in most cases, not at all. I gave myself a hall pass to get through each broken promise. And I remember this plan, born out of frustration from a kid who kept calling me "Yogi," then pointed at my tummy and said, "Too many picnic baskets." Turns out it's not that hard to trick someone, and one day before class, I said, "Yeah, you can copy my homework," and I gave him all the wrong answers that I'd written down the night before. He got his paper back expecting a near-perfect score, and couldn't believe it when he looked across the room at me and held up a zero. I knew I didn't have to hold up my paper of 28 out of 30, but my satisfaction was complete when he looked at me, puzzled, and I thought to myself, "Smarter than the average bear, motherfucker."
(Smích) (Potlesk)
(Laughter)
A to jsem já.
(Applause)
Takhle se stavím sám za sebe.
This is who I am. This is how I stand up for myself.
Jako dítě jsem si myslel, že vepřové kotlety jsou totéž, co karate chvaty. Měl jsem za to, že obojí jsou vepřové. A protože si moje babička myslela, že je to roztomilé, a já je měl rád, nechala mě v tom. Žádnej velkej problém. Jednoho dne, než jsem si uvědomil, že tlusté děti nemohou lézt po stromech, jsem spadl ze stromu a pohmoždil jsem si pravou stranu těla. Nechtěl jsem o tom babičce říkat, abych neměl problém, že si hraju, kde nesmím. Pár dní na to si těch modřin všiml tělocvikář a poslal mě do ředitelny. Odtud mě poslali do další malé místnosti, kde se mě milá mladá dáma vyptávala na můj rodinný život. Nebyl důvod jí lhát. Co jsem věděl, vedl jsem dobrý život. Tak jsem jí řekl, že mi babička dává karate chvaty, když jsem někdy smutný.
When I was a kid, I used to think that pork chops and karate chops were the same thing. I thought they were both pork chops. My grandmother thought it was cute, and because they were my favorite, she let me keep doing it. Not really a big deal. One day, before I realized fat kids are not designed to climb trees, I fell out of a tree and bruised the right side of my body. I didn't want to tell my grandmother because I was scared I'd get in trouble for playing somewhere I shouldn't have been. The gym teacher noticed the bruise, and I got sent to the principal's office. From there, I was sent to another small room with a really nice lady who asked me all kinds of questions about my life at home. I saw no reason to lie. As far as I was concerned, life was pretty good. I told her, whenever I'm sad, my grandmother gives me karate chops.
(Smích)
(Laughter)
Tím se rozjelo opravdové vyšetřování a na 3 dny mě vzali z domova pryč, pak se mě ale konečně zeptali, jak jsem přišel k těm modřinám. Tenhle malý hloupoučký příběh se rychle rozšířil po celé škole dostal jsem tak svou první přezdívku: Vepřová kotleta. Až dodnes kotlety nesnáším.
This led to a full-scale investigation, and I was removed from the house for three days, until they finally decided to ask how I got the bruises. News of this silly little story quickly spread through the school, and I earned my first nickname: Porkchop. To this day, I hate pork chops.
A nejsem jediné dítě s tímto údělem obklopené lidmi, co recitují říkačku o klaccích a kamenech jako kdyby zlomeniny bolely více než posměšné přezdívky. a říkal se nám všemi přezdívkami. Tak jsme vyrostli s vědomím, že se do nás nikdo nezamiluje, že budeme navždy osamělí, že nepotkáme nikoho, díky komu se budeme cítit jako sluníčko, takové představy nám vnukli. Tak naše zklamané city krvácely a my se snažili necítit nic, vyprázdnit se. Neříkejte mi, že to bolí méně než zlomenina, že se zarostlým životem mi může pomoct chirurg, že se to samo nezahojí; zahojí.
I'm not the only kid who grew up this way, surrounded by people who used to say that rhyme about sticks and stones, as if broken bones hurt more than the names we got called, and we got called them all. So we grew up believing no one would ever fall in love with us, that we'd be lonely forever, that we'd never meet someone to make us feel like the sun was something they built for us in their toolshed. So broken heartstrings bled the blues, and we tried to empty ourselves so we'd feel nothing. Don't tell me that hurts less than a broken bone, that an ingrown life is something surgeons can cut away,
Bylo jí 8 první den ve třetí třídě jí řekli, že je ošklivka. Oba jsme si přesedli do zadní části třídy, aby po nás přestali házet papírky. Ale chodby byly stále bojiště. Každý den, stále byli v přesile. Na truc jsme zůstávali uvnitř, venku to bylo horší. Venku jsme museli zkusit utéct nebo stát jako socha a nedat jim žádný náznak, že tam jsme. V páté třídě jí přilepili na lavici papír na němž stálo, "Pozor pes." Dodnes, i když má milujícího manžela, si nemyslí, že je krásná, kvůli mateřskému znaménku, co má přes téměř polovinu obličeje. Děti říkaly, "Vypadá jako špatná odpověď, kterou chtěl někdo vygumovat, ale nestihl to." A nikdy nepochopí, že ona teď vychovává dvě děti, a jejich definice krásy začíná slovem máma, vidí totiž její srdce, ne její pleť, protože ona je prostě úžasná.
that there's no way for it to metastasize; it does. She was eight years old, our first day of grade three when she got called ugly. We both got moved to the back of class so we would stop getting bombarded by spitballs. But the school halls were a battleground. We found ourselves outnumbered day after wretched day. We used to stay inside for recess, because outside was worse. Outside, we'd have to rehearse running away, or learn to stay still like statues, giving no clues that we were there. In grade five, they taped a sign to the front of her desk that read, "Beware of dog." To this day, despite a loving husband, she doesn't think she's beautiful, because of a birthmark that takes up a little less than half her face. Kids used to say, "She looks like a wrong answer that someone tried to erase, but couldn't quite get the job done." And they'll never understand that she's raising two kids whose definition of beauty begins with the word "Mom," because they see her heart before they see her skin, because she's only ever always been amazing.
On byl ulomená větev naroubovaná na stromě jiné rodiny, adoptovaný, ne proto, že by se jeho rodiče rozhodli pro jiný osud. Byly mu tři, když byl jako míchaný nápoj, jeden díl opuštění, dva díly tragedie, v 8 šel do terapie, udělali mu testy osobnosti a dostal prášky, žil jako na horské dráze ze čtyř pětin sebevražedno, nárazové srážky antidepresiv. V pubertě mu říkali Popper, jednak kvůli práškům, ale z 99 procent z krutosti. V desáté třídě se pokusil zabít, když mu dítě, co mělo mámu i tátu, mělo tu drzost říct, "Přenes se přes to." Jako kdyby deprese šla vyléčit jakýmkoli lékem první pomoci. Dodnes je jak tyčka TNT zapálená z obou konců a může vám popsat, jak se nebe ohýbá chvilku předtím, než spadne a navzdory armádě kamarádů, pro které je inspirací, zůstává konverzačním tématem lidí, kteří mu nerozumějí. Občas být střízlivý je méně o závislosti a více o příčetnosti.
He was a broken branch grafted onto a different family tree, adopted, not because his parents opted for a different destiny. He was three when he became a mixed drink of one part left alone and two parts tragedy, started therapy in eighth grade, had a personality made up of tests and pills, lived like the uphills were mountains and the downhills were cliffs, four-fifths suicidal, a tidal wave of antidepressants, and an adolescent being called "Popper," one part because of the pills, 99 parts because of the cruelty. He tried to kill himself in grade 10 when a kid who could still go home to Mom and Dad had the audacity to tell him, "Get over it." As if depression is something that could be remedied by any of the contents found in a first-aid kit. To this day, he is a stick of TNT lit from both ends, could describe to you in detail the way the sky bends in the moment before it's about to fall, and despite an army of friends who all call him an inspiration, he remains a conversation piece between people who can't understand sometimes being drug-free has less to do with addiction and more to do with sanity.
Nebyly jsme jediné děti, které v tomhle vyrůstaly. I dnes dětem nadávají. Klasiky jako "Čau blbče," "Čau mentále." Zdá se, že každá škola má celou škálu nadávek, ta se rozšiřuje každým rokem, a když se ve škole dítě zhroutí a nikdo ho nechce slyšet, má to nějaký zvuk? Nejsou jen šum na soundtracku neustále opakovaného rčení, "Děti umějí být kruté." Každá škola byla velký cirkusový stan s potravním řetězcem vedoucím od akrobatů po krotitele lvů, od klaunů k bavičům, daleko před vším tím, kým jsme byli my. Byli jsme podivíni -- kluci s klepety, vousaté ženy, podivíni žonglující s depresí a osaměním, hrající karty, točící lahví, snažící se políbit zranění, aby se zahojilo, ale v noci, když ostatní spali, jsme chodili po visutých lanech. Bylo to cvičení, a ano, někteří z nás upadli. Ale já jim chci vzkázat, že to vše jsou jen zanechané trosky, když se konečně rozhodneme rozdrtit vše, čím jsme mysleli, že jsme a pokud na sobě nemůžete nalézt nic krásného, vemte si lepší zrcadlo, koukejte zblízka, hledejte o chvilku déle, protože uvnitř je něco, co vás drží u snahy se změnit zatímco ostatní vám řekli, ať to vzdáte. Postavili jste kolem svých srdcí plot s cedulí, na které stojí, "Mýlili se." Protože možná nepatříte ani ke skupině, ani k partě. Možná vás do družstva na basket vybírali jako posledního. Možná jste měli modřiny a vylomené zuby, jako důkaz, který jste neukázali, protože jak se držet nad hladinou, když vás všichni tlačí pod vodu? Věřili jste, že jste omyl. Ale na omylu byli oni. Proč byste tu jinak stále byli?
We weren't the only kids who grew up this way. To this day, kids are still being called names. The classics were "Hey, stupid," "Hey, spaz." Seems like every school has an arsenal of names getting updated every year. And if a kid breaks in a school and no one around chooses to hear, do they make a sound? Are they just background noise from a soundtrack stuck on repeat, when people say things like, "Kids can be cruel." Every school was a big top circus tent, and the pecking order went from acrobats to lion tamers, from clowns to carnies, all of these miles ahead of who we were. We were freaks -- lobster-claw boys and bearded ladies, oddities juggling depression and loneliness, playing solitaire, spin the bottle, trying to kiss the wounded parts of ourselves and heal, but at night, while the others slept, we kept walking the tightrope. It was practice, and yes, some of us fell. But I want to tell them that all of this is just debris left over when we finally decide to smash all the things we thought we used to be, and if you can't see anything beautiful about yourself, get a better mirror, look a little closer, stare a little longer, because there's something inside you that made you keep trying despite everyone who told you to quit. You built a cast around your broken heart and signed it yourself, "They were wrong." Because maybe you didn't belong to a group or a clique. Maybe they decided to pick you last for basketball or everything. Maybe you used to bring bruises and broken teeth to show-and-tell, but never told, because how can you hold your ground if everyone around you wants to bury you beneath it? You have to believe that they were wrong. They have to be wrong. Why else would we still be here?
Naučili jsme se fandit smolařům, protože jsme se v nich vzhlédli. Vyrůstáme z kořene vzrostlém z víry, že nejsme tím, kým nám řekli. Nejsme opuštěná auta, co se nerozjela, a stojí prázdná podél dálnice. A pokud náhodou ano, nemějte strach. Jen jsme skočili pro benzín Jsme absolventi kurzu Sami jsme to zvládli, ne slabé ozvěny výkřiků, "Nadávky mi nemohou ublížit." Samozřejmě, že mohou. ale naše životy budou navždy pokračovat jako balancování, které se netýká bolesti, ale má co do činění s krásou.
We grew up learning to cheer on the underdog because we see ourselves in them. We stem from a root planted in the belief that we are not what we were called. We are not abandoned cars stalled out and sitting empty on some highway, and if in some way we are, don't worry. We only got out to walk and get gas. We are graduating members from the class of We Made It, not the faded echoes of voices crying out, "Names will never hurt me." Of course they did. But our lives will only ever always continue to be a balancing act that has less to do with pain and more to do with beauty.
(Potlesk)
(Applause)