Když mi bylo jedenáct, pamatuji si, že mě jednoho rána u nás doma probudily radostné výkřiky. Můj otec na svém malém, šedivém rádiu poslouchal zprávy na BBC. Na tváři měl široký úsměv, což bylo tehdy neobvyklé, protože ho zprávy většinou deprimovaly.
When I was 11, I remember waking up one morning to the sound of joy in my house. My father was listening to BBC News on his small, gray radio. There was a big smile on his face which was unusual then, because the news mostly depressed him.
„Taliban je pryč!“ křičel otec.
"The Taliban are gone!" my father shouted.
Nevěděla jsem, co to znamená, ale viděla jsem, že je otec velmi, velmi šťastný.
I didn't know what it meant, but I could see that my father was very, very happy.
„Teď můžeš chodit do opravdové školy,“ řekl mi.
"You can go to a real school now," he said.
Na to ráno nikdy nezapomenu. Opravdová škola. Víte, bylo mi šest, když Taliban převzal nadvládu nad Afghánistánem a prohlásil vzdělávání dívek za protizákonné. Takže jsem se dalších pět let převlékala za chlapce, abych doprovázela svou starší sestru, která už nesměla sama ven, na cestě do tajné školy. Jedině tak jsme se mohly obě dvě vzdělávat. Každý den jsme šly jinou cestou, aby nikdo nepojal podezření, kam chodíme. Učebnice jsme schovávaly do nákupních tašek, aby to vypadalo, že jsme byly jen na nákupu. Škola byla v domě, kde se nás víc než sto tísnilo v jednom malém obýváku. V zimě tam bylo útulně, ale v létě strašné dusno. Všichni jsme si byli vědomi toho, že riskujeme životy – učitelka, studentky i naši rodiče. Čas od času byla výuka na týden zrušena, protože Taliban měl podezření. Pořád jsme se dohadovaly, co všechno Taliban ví. Sledují nás? Vědí, kde bydlíme? Měly jsme hrozný strach, ale i tak jsme do školy chtěly chodit.
A morning that I will never forget. A real school. You see, I was six when the Taliban took over Afghanistan and made it illegal for girls to go to school. So for the next five years, I dressed as a boy to escort my older sister, who was no longer allowed to be outside alone, to a secret school. It was the only way we both could be educated. Each day, we took a different route so that no one would suspect where we were going. We would cover our books in grocery bags so it would seem we were just out shopping. The school was in a house, more than 100 of us packed in one small living room. It was cozy in winter but extremely hot in summer. We all knew we were risking our lives -- the teacher, the students and our parents. From time to time, the school would suddenly be canceled for a week because Taliban were suspicious. We always wondered what they knew about us. Were we being followed? Do they know where we live? We were scared, but still, school was where we wanted to be.
Měla jsem velké štěstí, že jsem vyrostla v rodině, která si vzdělání cenila a dcery hýčkala. Můj dědeček byl na svou dobu výjimečný muž. Byl v zapadlé afghánské provincii naprostým úkazem, když trval na tom, že se jeho dceři, mé mamince, dostane vzdělání, a jeho otec se ho proto zřekl. Ale moje vzdělaná matka se stala učitelkou. To je ona. Před dvěma lety odešla do důchodu, jen aby mohla z našeho domu udělat školu pro místní dívky a ženy. A můj otec – to je on – byl úplně první v rodině, který kdy získal nějaké vzdělání. Bylo bez debaty, že jeho děti, včetně dcer, budou také vzdělané, navzdory Talibanu, navzdory všem rizikům. Za větší riziko považoval své děti nevzdělávat. Pamatuji si, že jsem během nadvlády Talibanu měla období, kdy mě náš život v neustálém strachu a beznaděj do budoucna tak frustrovaly, že jsem chtěla ze školy odejít. Můj otec mi ale vždy řekl: „Poslouchej, dcero, v životě můžeš přijít o všechno, co máš. Můžou ti ukrást peníze. Během války možná budeš muset opustit domov. Ale co ti vždycky zůstane, je to, co je tady, a i kdybychom měli za tvé školné platit krví, tak to uděláme. Ještě pořád chceš odejít?“
I was very lucky to grow up in a family where education was prized and daughters were treasured. My grandfather was an extraordinary man for his time. A total maverick from a remote province of Afghanistan, he insisted that his daughter, my mom, go to school, and for that he was disowned by his father. But my educated mother became a teacher. There she is. She retired two years ago, only to turn our house into a school for girls and women in our neighborhood. And my father -- that's him -- he was the first ever in his family to receive an education. There was no question that his children would receive an education, including his daughters, despite the Taliban, despite the risks. To him, there was greater risk in not educating his children. During Taliban years, I remember there were times I would get so frustrated by our life and always being scared and not seeing a future. I would want to quit, but my father, he would say, "Listen, my daughter, you can lose everything you own in your life. Your money can be stolen. You can be forced to leave your home during a war. But the one thing that will always remain with you is what is here, and if we have to sell our blood to pay your school fees, we will. So do you still not want to continue?"
Dnes je mi dvacet dva. Byla jsem vychovaná v zemi, kterou zničila desetiletí války. Méně než šest procent žen mého věku se dostalo dál než na střední školu, a kdyby má rodina nebyla mému vzdělání tak oddaná, byla bych jednou z nich. Místo toho tu dnes stojím jakožto hrdá absolventka Middlebury College.
Today I am 22. I was raised in a country that has been destroyed by decades of war. Fewer than six percent of women my age have made it beyond high school, and had my family not been so committed to my education, I would be one of them. Instead, I stand here a proud graduate of Middlebury College.
(Potlesk)
(Applause)
Když jsem se vrátila do Afghánistánu, byl můj dědeček, ten, kterého vyhnali z domu, protože se odvážil dopřát svým dcerám vzdělání, mezi prvními, kteří mi přišli pogratulovat. Chlubí se nejen mým vysokoškolským diplomem, ale také tím, že jsem byla první žena, a jsem první žena, která ho vozí po kábulských ulicích.
When I returned to Afghanistan, my grandfather, the one exiled from his home for daring to educate his daughters, was among the first to congratulate me. He not only brags about my college degree, but also that I was the first woman, and that I am the first woman to drive him through the streets of Kabul.
(Potlesk)
(Applause)
Má rodina ve mě věří. Já sním o skvělé budoucnosti, ale moje rodina si pro mě vysnila budoucnost ještě skvělejší. Proto jsem se stala světovou ambasadorkou pro globální kampaň 10x10, která se zasazuje o vzdělávání žen. Proto jsem spoluzaložila organizaci SOLA, která provozuje první a pravděpodobně jedinou internátní školu pro dívky v Afghánistánu, v zemi, kde je pro dívky školní docházka stále ještě nebezpečná. Úžasné je, že vidím studentky v naší škole, které mají ambice a dokážou se chopit příležitosti. A vidím i jejich rodiče a otce, kteří je, stejně jako můj otec mě, podporují, navzdory a i přes zneklidňující hrozbu opozice.
My family believes in me. I dream big, but my family dreams even bigger for me. That's why I am a global ambassador for 10x10, a global campaign to educate women. That's why I cofounded SOLA, the first and perhaps only boarding school for girls in Afghanistan, a country where it's still risky for girls to go to school. The exciting thing is that I see students at my school with ambition grabbing at opportunity. And I see their parents and their fathers who, like my own, advocate for them, despite and even in the face of daunting opposition.
Jako Ahmed. Není to jeho pravé jméno, a ani vám nemůžu ukázat jeho obličej, ale Ahmed je otec jedné z mých studentek. Před necelým měsícem jel se svou dcerou z naší školy do své vesnice a doslova o minuty unikli smrti, když u cesty vybuchla bomba. Když přijel domů, zazvonil telefon a hlas v něm ho varoval, že pokud svou dceru ještě pošle do školy, zkusí to znovu.
Like Ahmed. That's not his real name, and I cannot show you his face, but Ahmed is the father of one of my students. Less than a month ago, he and his daughter were on their way from SOLA to their village, and they literally missed being killed by a roadside bomb by minutes. As he arrived home, the phone rang, a voice warning him that if he sent his daughter back to school, they would try again.
„Zabijte mě hned, jestli chcete,“ řekl. „Ale já nezničím své dceři budoucnost kvůli vašim zastaralým a zpátečnickým názorům.“
"Kill me now, if you wish," he said, "but I will not ruin my daughter's future because of your old and backward ideas."
O Afghánistánu jsem si uvědomila jednu věc, která je na západě často opomíjena, a to že za většinou z nás, které uspějí, stojí otec, který je schopen rozpoznat hodnotu své dcery a který její úspěch považuje i za svůj úspěch. Tím nechci říct, že naše matky při našem úspěchu nehrají důležitou roli. Ve skutečnosti jsou často právě ony tím prvopočátečním a rozhodujícím prostředníkem na naší cestě k zářné budoucnosti, ale v kontextu společnosti, jako je ta afghánská, podporu mužů potřebujeme. Pod nadvládou Talibanu se dívky, které chodily do školy, počítaly na stovky – nezapomeňte, že tehdy to bylo nezákonné. Ale dnes se v Afghánistánu vzdělávají více než tři miliony dívek.
What I've come to realize about Afghanistan, and this is something that is often dismissed in the West, that behind most of us who succeed is a father who recognizes the value in his daughter and who sees that her success is his success. It's not to say that our mothers aren't key in our success. In fact, they're often the initial and convincing negotiators of a bright future for their daughters, but in the context of a society like in Afghanistan, we must have the support of men. Under the Taliban, girls who went to school numbered in the hundreds -- remember, it was illegal. But today, more than three million girls are in school in Afghanistan.
(Potlesk)
(Applause)
Odtud z Ameriky vypadá Afghánistán úplně jinak. Zjistila jsem, že Američané považují změny za velmi křehké. I já se bojím, že tyto změny po stažení amerických vojsk nepřežijí dlouho. Ale když se vracím do Afghánistánu a vidím své studentky v naší škole a jejich rodiče, kteří je podporují a povzbuzují, vidím slibnou budoucnost a trvalé změny. Pro mě je Afghánistán zemí naděje a nekonečných možností a dívky v naší škole SOLA mi to každý den připomínají. Stejně jako já sní o skvělé budoucnosti.
Afghanistan looks so different from here in America. I find that Americans see the fragility in changes. I fear that these changes will not last much beyond the U.S. troops' withdrawal. But when I am back in Afghanistan, when I see the students in my school and their parents who advocate for them, who encourage them, I see a promising future and lasting change. To me, Afghanistan is a country of hope and boundless possibilities, and every single day the girls of SOLA remind me of that. Like me, they are dreaming big.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)