Chci dnes hovořit o zapomenutém konfliktu. Je to konflikt, který se stěží dostane do novin. Odehrává se právě tady, v Demokratické republice Kongo.
I want to speak about a forgotten conflict. It's a conflict that rarely hits the headlines. It happens right here, in the Democratic Republic of Congo.
Většina lidí mimo Afriku toho moc o válce v Kongu neví, takže mi dovolte vám představit pár základních faktů. Konžský conflikt je nejvražednější konflikt od druhé světové války. Doteď způsobil téměř čtyři miliony úmrtí. Už 18 let destabilizuje velkou část Střední Afriky. Je to největší současná humanitární krize na světě.
Now, most people outside of Africa don't know much about the war in Congo, so let me give you a couple of key facts. The Congolese conflict is the deadliest conflict since World War II. It has caused almost four million deaths. It has destabilized most of Central Africa for the past 18 years. It is the largest ongoing humanitarian crisis in the world.
A to je důvod, proč jsem poprvé v roce 2001 jela do Konga. Jako mladá humanitární pomocnice jsem potkala stejně starou ženu. Jmenovala se Isabelle. Místní milice napadli Isabellinu vesnici. Zabili mnoho mužů a znásilnili mnoho žen. Všechno vyplenili. A když chtěli vzít i Isabelle, její manžel zasáhl a řekl: "Ne, prosím neberte Isabelle, vezměte si mě místo ní." A tak s milicemi odešel do lesů a Isabelle už ho nikdy neviděla.
That's why I first went to Congo in 2001. I was a young humanitarian aid worker, and I met this woman who was my age. She was called Isabelle. Local militias had attacked Isabelle's village. They had killed many men, raped many women. They had looted everything. And then they wanted to take Isabelle, but her husband stepped in, and he said, "No, please don't take Isabelle. Take me instead." So he had gone to the forest with the militias, and Isabelle had never seen him again.
A je to právě kvůli lidem jako Isabelle a její manžel, proč jsem zasvětila celou svou kariéru studiu této války. Války, o které víme tak málo.
Well, it's because of people like Isabelle and her husband that I have devoted my career to studying this war that we know so little about.
Existuje příběh o Kongu, který jste už možná slyšeli. Je to příběh o minerálech a znásilnění. Policejní záznamy a reportáže z médií se obvykle soustředí na jedinou příčinu násilí v Kongu, ilegální těžbu a pašování přírodních surovin, a na hlavní následek, sexuální zneužívání žen a dívek jako válečných zbraní.
Although there is one story about Congo that you may have heard. It's a story about minerals and rape. Policy statements and media reports both usually focus on a primary cause of violence in Congo -- the illegal exploitation and trafficking of natural resources -- and on a main consequence -- sexual abuse of women and girls as a weapon of war.
Ne že by tato dvě témata nebyla důležitá a tragická, to jsou. Ale dnes vám chci říct jiný příběh. Chci vám povědět příběh zdůrazňující hlavní příčinu tohoto současného konfliktu. Násilí v Kongu je z velké části poháněno místními konflikty, které mezinárodní snaha o mír nedokázala napravit.
So, not that these two issues aren't important and tragic. They are. But today I want to tell you a different story. I want to tell you a story that emphasizes a core cause of the ongoing conflict. Violence in Congo is in large part driven by local bottom-up conflicts that international peace efforts have failed to help address.
Celý ten příběh začíná faktem, že Kongo je známé nejenom jako největší současná humanitární krize na světě, ale i jako místo největšího úsilí mezinárodních mírových sborů na světě. V Kongu působí největší a nejdražší mírová mise OSN na světě. Taky to bylo místo první mírové mise vedené Evropskou unií. A jako své vůbec první případy se mezinárodní trestní soud rozhodl stíhat konžské válečné magnáty. V roce 2006, když se v Kongu poprvé v historii konaly svobodné volby, mnoho pozorovatelů si myslelo, že to znamená konec násilí v oblasti. Mezinárodní komunita si pochvalovala úspěšnou organizaci těchto voleb jako příklad podařené mezinárodní intervence ve zkrachovaném státě.
The story starts from the fact that not only is Congo notable for being the world's worst ongoing humanitarian crisis, but it is also home to some of the largest international peacebuilding efforts in the world. Congo hosts the largest and most expensive United Nations peacekeeping mission in the world. It was also the site of the first European-led peacekeeping mission, and for its first cases ever, the International Criminal Court chose to prosecute Congolese warlords. In 2006, when Congo held the first free national elections in its history, many observers thought that an end to violence in the region had finally come. The international community lauded the successful organization of these elections as finally an example of successful international intervention in a failed state.
Ale ve východních provinciích se stále masivně přesouvala populace a strašlivě se porušovala lidská práva. Krátce před mým návratem do Konga minulé léto se v provincii Jižní Kivu odehrál hrozivý masakr. Třicet tři lidí bylo zabito. Většinou ženy a děti a mnoho z nich bylo rozsekáno k smrti. Během uplynulých osmi let boje ve východních provinciích rozpoutaly skutečnou občanskou a mezinárodní válku. Takže v podstatě pokaždé, když si myslíme, že jsme na dosah míru, se konflikt znovu rozjede naplno.
But the eastern provinces have continued to face massive population displacements and horrific human rights violations. Shortly before I went back there last summer, there was a horrible massacre in the province of South Kivu. Thirty-three people were killed. They were mostly women and children, and many of them were hacked to death. During the past eight years, fighting in the eastern provinces has regularly reignited full-scale civil and international war. So basically, every time we feel that we are on the brink of peace, the conflict explodes again.
Proč? Proč všechna ta masivní mezinárodní snaha selhala v pomoci Kongu dosáhnout trvalý mír a bezpečnost? Moje odpověď na tuto otázku se točí kolem dvou základních pozorování. Za prvé, jeden z hlavních důvodů, proč pokračuje násilí v Kongu je v podstatě místní. A když říkám místní, tak doopravdy myslím na úrovni jedince, rodiny, klanu, obce, komunity, okresu, někdy i etnické skupiny. Například, pamatujete si na příběh Isabelle, který jsem vám vyprávěla? Důvod, proč milice napadli Isabellinu vesnici byl, že si chtěli přivlastnit půdu, kterou vesničané potřebovali obdělávat kvůli jídlu a přežití.
Why? Why have the massive international efforts failed to help Congo achieve lasting peace and security? Well, my answer to this question revolves around two central observations. First, one of the main reasons for the continuation of violence in Congo is fundamentally local -- and when I say local, I really mean at the level of the individual, the family, the clan, the municipality, the community, the district, sometimes the ethnic group. For instance, you remember the story of Isabelle that I told you. Well, the reason why militias had attacked Isabelle's village was because they wanted to take the land that the villagers needed to cultivate food and to survive.
Druhý objev je, že se mezinárodním mírovým snahám nepodařilo pomoci řešit místní konflikty kvůli přítomnosti dominantní mírotvorné kultury. Co tím myslím je, že západní a afričtí diplomaté, mírové sbory OSN, dárci, zaměstnanci většiny nevládních organizací, kteří pracují na řešení konfliktu, ti všichni mají jiný pohled na svět. Patřila jsem mezi ně, sdílela jsem tuto kulturu, takže vím až příliš dobře, jak mocná je. Všude na světě a ve všech konfliktních oblastech, tahle společná kultura utváří lidem, kteří zasahují, pochopení příčin násilí jako něčeho, co se primárně nachází v národním a mezinárodním rozměru. Utváří to naše chápání cesty k míru jako něčeho, co vyžaduje intervenci shora, aby se řešilo národní a mezinárodní napětí. A utváří to naše chápání úlohy zahraničních hráčů, kteří se podílí na národních a mezinárodních mírových procesech. Ještě důležitěji, tahle obvyklá kultura umožňuje mezinárodním mírovým sborů ignorovat napětí na mikro-úrovních, které často ohrožují dohody na makro-úrovních.
The second central observation is that international peace efforts have failed to help address local conflicts because of the presence of a dominant peacebuilding culture. So what I mean is that Western and African diplomats, United Nations peacekeepers, donors, the staff of most nongovernmental organizations that work with the resolution of conflict, they all share a specific way of seeing the world. And I was one of these people, and I shared this culture, so I know all too well how powerful it is. Throughout the world, and throughout conflict zones, this common culture shapes the intervener's understanding of the causes of violence as something that is primarily located in the national and international spheres. It shapes our understanding of the path toward peace as something again that requires top-down intervention to address national and international tensions. And it shapes our understanding of the roles of foreign actors as engaging in national and international peace processes. Even more importantly, this common culture enables international peacebuilders to ignore the micro-level tensions that often jeopardize the macro-level settlements.
Takže například v Kongu, kvůli tomu jak jsou vychováni a vycvičeni, úředníci OSN, dárci, diplomaté a zaměstnanci většiny nevládních organizací, interpretují pokračující boje a masakry jako problémy vznikající shora. Pro ně je násilí, které vidí, výsledek napětí mezi prezidentem Kabilou a různými národními oponenty a napětí mezi Kongem, Rwandou a Ugandou. Navíc tito mezinárodní mírotvůrci vidí lokální konflikty jednoduše jako výsledek národního a mezinárodního napětí, nedostatku státní autority a toho, čemu oni říkají takzvaný vrozený sklon k násilí konžských obyvatel.
So for instance, in Congo, because of how they are socialized and trained, United Nations officials, donors, diplomats, the staff of most nongovernmental organizations, they interpret continued fighting and massacres as a top-down problem. To them, the violence they see is the consequence of tensions between President Kabila and various national opponents, and tensions between Congo, Rwanda and Uganda. In addition, these international peacebuilders view local conflicts as simply the result of national and international tensions, insufficient state authority, and what they call the Congolese people's so-called inherent penchant for violence.
Tato dominantní kultura také zasahuje na národních a mezinárodních úrovních jako jediný přirozený a legitimní úkol zaměstnanců a diplomatů OSN. A vyvyšuje organizaci všeobecných voleb, které jsou dnes považovány za všelék, jako mechanismus rekonstrukce státu, který je důležitější, než některé více efektivní přístupy k budování státu. A to se nestává jenom v Kongu, ale i v mnoha jiných zónách konfliktů.
The dominant culture also constructs intervention at the national and international levels as the only natural and legitimate task for United Nations staffers and diplomats. And it elevates the organization of general elections, which is now a sort of cure-all, as the most crucial state reconstruction mechanism over more effective state-building approaches. And that happens not only in Congo but also in many other conflict zones.
Ale podívejme se ještě hlouběji, za jinými důležitými příčinami násilí. V Kongu je pokračující násilí motivováno nejenom národními a mezinárodními důvody, ale také dlouhodobými programy zdola, které jsou podněcovány vesničany, tradičními vůdci, šéfy komunit nebo etnickými vůdci. Konflikty se točí okolo politických, sociálních a ekonomických otázek, které jsou výhradně místní. Na příklad na vesnické či okresní úrovni hodně soupeří o to, kdo bude vést vesnici nebo řídit území na základě tradičního práva, a kdo bude kontrolovat rozdělení půdy a těžbu v místních dolech. Tohle soupeření často vede k místními bojům. Například v jedné vesnici nebo oblasti, a dost často eskaluje do všeobecných bojů napříč celou provincií a občas i do sousedních zemí.
But let's dig deeper, into the other main sources of violence. In Congo, continuing violence is motivated not only by the national and international causes but also by longstanding bottom-up agendas whose main instigators are villagers, traditional chiefs, community chiefs or ethnic leaders. Many conflicts revolve around political, social and economic stakes that are distinctively local. For instance, there is a lot of competition at the village or district level over who can be chief of village or chief of territory according to traditional law, and who can control the distribution of land and the exploitation of local mining sites. This competition often results in localized fighting, for instance in one village or territory, and quite frequently, it escalates into generalized fighting, so across a whole province, and even at times into neighboring countries.
Vezměte si konflikt mezi Konžany rwandského původu a takzvanými domorodnými kmeny Kivu. Tento konflikt začal ve třicátých letech během belgické kolonizace, kdy mezi sebou obě komunity soupeřily o přístup k půdě a lokální moci. Poté, co v roce 1960 vyhlásilo Kongo nezávislost, boje eskalovaly, protože každá skupina se chtěla spojit s národními politiky, ale přitom pokračovat ve svých místních programech. A tehdy v roce 1994 během rwandské genocidy se tyto místní skupiny spojily s konžskými a rwandskými ozbrojenými skupinami, ale stále se snažili pokračovat ve svých místních programech v provinciích Kivuů. A od té doby tyto místní spory o půdu a místní moc rozdmýchávaly násilí a pravidelně ohrožovaly národní a mezinárodní dohody.
Take the conflict between Congolese of Rwandan descent and the so-called indigenous communities of the Kivus. This conflict started in the 1930s during Belgian colonization, when both communities competed over access to land and to local power. Then, in 1960, after Congolese independence, it escalated because each camp tried to align with national politicians, but still to advance their local agendas. And then, at the time of the 1994 genocide in Rwanda, these local actors allied with Congolese and Rwandan armed groups, but still to advance their local agendas in the provinces of the Kivus. And since then, these local disputes over land and local power have fueled violence, and they have regularly jeopardized the national and international settlements.
Takže se můžeme ptát, proč se za těchto okolností mezinárodním mírovým vyjednavačům nepodařilo pomoci realizovat místní mírové programy. Odpověď je, že mezinárodní vyjednavači považují řešení lokálních konfliktů za nepodstatný, neobvyklý a nelegitimní úkol. Samotný nápad angažovat se na lokální úrovni je zásadně v rozporu s existujícími kulturními normami a ohrožuje klíčové organizační zájmy. Například pro samotnou OSN jako diplomatickou organizaci působící na úrovni států by to bylo zcela naruby, kdyby se měla zaměřit na lokální konflikty. Výsledkem je, že ani vnitřní odpor proti dominantním přístupům k práci ani externí šoky nedokázali přesvědčit mezinárodní aktéry, aby přehodnotili své vnímání násilí a zásahu. A až do teď existovalo jenom pár výjimek. Pár jich bylo, ale bylo jich opravdu málo z tohoto rozsáhlého vzorce.
So we can wonder why in these circumstances the international peacebuilders have failed to help implement local peacebuilding programs. And the answer is that international interveners deem the resolution of grassroots conflict an unimportant, unfamiliar, and illegitimate task. The very idea of becoming involved at the local level clashes fundamentally with existing cultural norms, and it threatens key organizational interests. For instance, the very identity of the United Nations as this macro-level diplomatic organization would be upended if it were to refocus on local conflicts. And the result is that neither the internal resistance to the dominant ways of working nor the external shocks have managed to convince international actors that they should reevaluate their understanding of violence and intervention. And so far, there have been only very few exceptions. There have been exceptions, but only very few exceptions, to this broad pattern.
Pro shrnutí to, co jsem vám vyprávěla, je příběh o tom, jak dominantní mírotvorná kultura tvoří těm, co zasahují, chápání toho, co jsou příčiny násilí, jak se tvoří mír a čeho mají intervence dosáhnout. Tato chápání umožňují mezinárodním mírotvůrcům ignorovat základy na mikro-úrovních, které jsou nezbytné pro udržitelný mír. Vzniklá nepozornost k lokálním konfliktům vede k nevhodnému mírovému procesu na krátkodobé úrovni a potenciálnímu obnovení války na dlouhodobé úrovni. A to fascinující je, že tento rozbor nám pomáhá lépe porozumět mnoha případům trvajících konfliktů a nezdarům mezinárodních zásahů v Africe a jinde ve světě. Místní konflikty jsou zdrojem násilí většiny válečných a poválečných situací, od Afghánistánu přes Sudán po Východní Timor, a v těch málo případech, ve kterých proběhly rozsáhlé mírové iniciativy zespodu, byly tyto pokusy úspěšné ve vytvoření udržitelného míru. Jeden z nejlepších příkladů je kontrast mezi relativně klidnou situací v Somalilandu, které profitovalo z mírových iniciativ vedených zdola, a mezi zbytkem Somálska zmítaném trvajícím násilím, kde byly mírové snahy vedeny shora dolů. A existuje několik dalších případů, kde řešení konfliktů na lokální, občanské úrovni zásadně změnilo situaci.
So to wrap up, the story I just told you is a story about how a dominant peacebuilding culture shapes the intervener's understanding of what the causes of violence are, how peace is made, and what interventions should accomplish. These understandings enable international peacebuilders to ignore the micro-level foundations that are so necessary for sustainable peace. The resulting inattention to local conflicts leads to inadequate peacebuilding in the short term and potential war resumption in the long term. And what's fascinating is that this analysis helps us to better understand many cases of lasting conflict and international intervention failures, in Africa and elsewhere. Local conflicts fuel violence in most war and post-war environments, from Afghanistan to Sudan to Timor-Leste, and in the rare cases where there have been comprehensive, bottom-up peacebuilding initiatives, these attempts have been successful at making peace sustainable. One of the best examples is the contrast between the relatively peaceful situation in Somaliland, which benefited from sustained grassroots peacebuilding initiatives, and the violence prevalent in the rest of Somalia, where peacebuilding has been mostly top-down. And there are several other cases in which local, grassroots conflict resolution has made a crucial difference.
Takže jestli chceme, aby mezinárodní mírové procesy fungovaly, vedle jakékoli intervence shora musí být konflikty řešeny zespodu. Neznamená to, že národní a mezinárodní napětí nejsou důležitá. To jsou. A neznamená to, že národní a mezinárodní mírové procesy jsou nepotřebné. Jsou potřebné. Znamená to, že mírové procesy k vytvoření udržitelného míru jsou potřeba na makro i mikro úrovni. Místní nevládní organizace, místní autority a zástupci občanské společnosti by měli být hlavními účastníky těchto procesů zespodu.
So if we want international peacebuilding to work, in addition to any top-down intervention, conflicts must be resolved from the bottom up. And again, it's not that national and international tensions don't matter. They do. And it's not that national and international peacebuilding isn't necessary. It is. Instead, it is that both macro-level and micro-level peacebuilding are needed to make peace sustainable, and local nongovernmental organizations, local authorities and civil society representatives should be the main actors in the bottom-up process.
Samozřejmě existují překážky. Lokální účastníci často nemají zdroje ani logistické zařízení nebo technické kapacity k uskutečnění efektivních místních mírových programů. Mezinárodní aktéři by tedy měli rozšířit financování a podporu místního řešení konfliktů.
So of course, there are obstacles. Local actors often lack the funding and sometimes the logistical means and the technical capacity to implement effective, local peacebuilding programs. So international actors should expand their funding and support for local conflict resolution.
Co se týče Konga, co můžeme udělat? Po dvou desetiletích konfliktů a milionech mrtvých je jasné, že musíme změnit svůj přístup. Na základě mého výzkumu v terénu věřím, že by mezinárodní i konžští aktéři měli věnovat více pozornosti vyřešení sporů o půdu a podpoře smíření mezi komunitami. Například v provincii Kivuů, Institut "Life and Peace" a jeho konžští partneři založili komunitní fóra, aby prodiskutovali detaily o místních sporech o půdu. A tato fóra našla řešení, která pomáhají kontrolovat násilí. Tohle je typ programu, který je velmi potřeba v celém východním Kongu. S programy jako tento můžeme pomoci lidem jako Isabelle s manželem.
As for Congo, what can be done? After two decades of conflict and the deaths of millions, it's clear that we need to change our approach. Based on my field research, I believe that international and Congolese actors should pay more attention to the resolution of land conflict and the promotion of inter-community reconciliation. So for instance, in the province of the Kivus, the Life and Peace Institute and its Congolese partners have set up inter-community forums to discuss the specifics of local conflicts over land, and these forums have found solutions to help manage the violence. That's the kind of program that is sorely needed throughout eastern Congo. It's with programs like this that we can help people like Isabelle and her husband.
Tohle nebudou zázračná řešení, ale protože berou v úvahu hluboko zakořeněné příčiny násilí, mohou rozhodně změnit celou situaci.
So these will not be magic wands, but because they take into account deeply rooted causes of the violence, they could definitely be game-changers.
Děkuji vám.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)