Nejsem si jist, zda všichni znáte mé fotky. Chci začít tím, že vám jich pár ukážu, a potom budu mluvit.
I'm not sure that every person here is familiar with my pictures. I want to start to show just a few pictures to you, and after I'll speak.
Musím vám říct něco málo o své minulosti, protože ji tady budu zmiňovat během své přednášky. Narodil jsem se v Brazílii roku 1944, tedy v době, kdy Brazílie ještě nebyla tržní ekonomikou. Narodil jsem se na farmě, kterou z více jak padesáti procent tvořil deštný prales. Úžasné místo. Žil jsem obklopen nádhernými ptáky a zvířaty, plaval jsem s kajmany v našich říčkách. Na této farmě žilo okolo 35 rodin a vše, co jsme si tam vypěstovali, jsme snědli. Jen velmi málo produktů putovalo na trh. To jediné, co jedenkrát do roka šlo na trh, byl dobytek, který jsme chovali a podnikali jsme cesty dlouhé 45 dní, abychom se dostali na jatka s tisíci kusy dobytka, a pak dalších 20 dní cesty zpátky na naši farmu.
I must speak to you a little bit of my history, because we'll be speaking on this during my speech here. I was born in 1944 in Brazil, in the times that Brazil was not yet a market economy. I was born on a farm, a farm that was more than 50 percent rainforest [still]. A marvelous place. I lived with incredible birds, incredible animals, I swam in our small rivers with our caimans. It was about 35 families that lived on this farm, and everything that we produced on this farm, we consumed. Very few things went to the market. Once a year, the only thing that went to the market was the cattle that we produced, and we made trips of about 45 days to reach the slaughterhouse, bringing thousands of head of cattle, and about 20 days traveling back to reach our farm again.
Když mi bylo 15, musel jsem toto místo opustit a vydat se do města o něco většího - o dost většího, kde jsem absolvoval druhý stupeň střední školy. Naučil jsem se tam různé věci. Brazílie se začínala urbanizovat, industrializovat a já jsem znal politiku. Stal se ze mě tak trochu radikál, byl jsem členem levicových stran a byl ze mě aktivista. Nastoupil jsem na univerzitu, abych se stal ekonomem. Získal jsem titul z ekonomie.
When I was 15 years old, it was necessary for me to leave this place and go to a town a little bit bigger -- much bigger -- where I did the second part of secondary school. There I learned different things. Brazil was starting to urbanize, industrialize, and I knew the politics. I became a little bit radical, I was a member of leftist parties, and I became an activist. I [went to] university to become an economist. I [did] a master's degree in economics.
A také ta nejdůležitější věc v mém životě se stala v této době. Potkal jsem úžasnou dívku, která se stala mou celoživotně nejlepší kamarádkou a společnicí ve všem, co jsem doposud udělal, svou ženu, Léliu Wanick Salgado.
And the most important thing in my life also happened in this time. I met an incredible girl who became my lifelong best friend, and my associate in everything that I have done till now, my wife, Lélia Wanick Salgado.
Brazílie se silně zradikalizovala. Tvrdě jsme bojovali proti diktátorství a najednou bylo nutné se rozhodnout: jít do ilegality se zbraní v ruce, nebo opustit Brazílii. Byli jsme příliš mladí a naše organizace se domnívala, že bude lepší, když odjedeme, a tak jsme šli do Francie, kde jsem získal doktorát z ekonomie a Lélia se stala architektkou. Poté jsem pracoval pro investiční banku. Hodně jsme cestovali, financovali rozvoj, ekonomické projekty v Africe ve spolupráci se Světovou bankou.
Brazil radicalized very strongly. We fought very hard against the dictatorship, in a moment it was necessary to us: Either go into clandestinity with weapons in hand, or leave Brazil. We were too young, and our organization thought it was better for us to go out, and we went to France, where I did a PhD in economics, Léila became an architect. I worked after for an investment bank. We made a lot of trips, financed development, economic projects in Africa with the World Bank.
A jednoho dne do mého života vtrhla fotografie. Stal se ze mě fotograf, opustil jsem všechno, stal se fotografem a začal jsem fotografovat to, co pro mne bylo důležité. Mnoho lidí říká, že jsem fotoreportér, že jsem fotograf antropolog, že jsem fotograf aktivista. Ale já jsem dělal mnohem víc, než to. Fotografii jsem pojal jako svůj život. Žil jsem cele uvnitř fotografie, pracoval na dlouhodobých projektech a chci teď ukázat jen pár obrázků, a zase v nich poznáte mnoho sociálních projektů, kterých jsem se účastnil, o těchto fotografiích jsem sepsal mnoho knih, ale ukáži vám teď jen některé.
And one day photography made a total invasion in my life. I became a photographer, abandoned everything and became a photographer, and I started to do the photography that was important for me. Many people tell me that you are a photojournalist, that you are an anthropologist photographer, that you are an activist photographer. But I did much more than that. I put photography as my life. I lived totally inside photography doing long term projects, and I want to show you just a few pictures of -- again, you'll see inside the social projects, that I went to, I published many books on these photographs, but I'll just show you a few ones now.
V 90. letech, v letech 1994 až 2000, jsem fotil příběh nazvaný Migrace. Vznikla z toho kniha. Vznikl z toho pořad.
In the '90s, from 1994 to 2000, I photographed a story called Migrations. It became a book. It became a show.
Ale v průběhu doby, kdy jsem to fotil jsem zažil velice těžkou chvilku svého života, zejména ve Rwandě. Ve Rwandě jsem byl svědkem obrovské brutality. Viděl jsem tisíce úmrtí každý den. Ztratil jsem víru v člověka. Nevěřil jsem, že máme právo nadále žít, a začal jsem být atakován svým vlastním stafylokokem. Infekci jsem měl všude. Když jsem se miloval se svou ženou, nevyšlo ze mě žádné sperma, jen krev. Zašel jsem za přítelovým doktorem v Paříži a řekl mu, že jsem zcela nemocný. Dlouze mě vyšetřoval a pak mi řekl: "Sebastiane, nemocný nejsi, tvá prostata je v naprostém pořádku. Co se stalo je, že jsi viděl tolik smrti, že teď sám umíráš. Musíš toho nechat. Nechat. Musíš toho nechat, protože v opačném případě zemřeš."
But during the time that I was photographing this, I lived through a very hard moment in my life, mostly in Rwanda. I saw in Rwanda total brutality. I saw deaths by thousands per day. I lost my faith in our species. I didn't believe that it was possible for us to live any longer, and I started to be attacked by my own Staphylococcus. I started to have infection everywhere. When I made love with my wife, I had no sperm that came out of me; I had blood. I went to see a friend's doctor in Paris, told him that I was completely sick. He made a long examination, and told me, "Sebastian, you are not sick, your prostate is perfect. What happened is, you saw so many deaths that you are dying. You must stop. Stop. You must stop because on the contrary, you will be dead."
A já se rozhodl přestat. Měl jsem po krk fotografie i všeho okolo, a tak jsem se rozhodl vrátit do svého rodiště. Byla to velká shoda náhod. Přišlo to v čas, kdy moji rodiče velmi zestárli. Mám sedm sester. Jsem jedním z mála mužů v naší rodině a oni se společně dohodli, že celý pozemek předají Léile a mně. Když jsme ten kus země dostali, byl mrtvý jako já. Za mého dětství to byl z padesáti procent deštný prales. Když jsme tu zem dostali, deštný prales tvořil jen půl procenta, tak jako v celém našem regionu. V zájmu rozvoje, rozvoje Brazílie, jsme zničili hodně našich lesů. Stejně jako tomu bylo tady ve Spojených Státech nebo v Indii, či kdekoliv na této planetě. V zájmu rozvoje se dostáváme do obrovského rozporu s tím, že ničíme vše kolem nás. Tato farma, která mívala tisíce kusů dobytka, měla teď sotva pár stovek a my jsme nevěděli, jak s nimi naložit. A Lélia přišla s nápadem, s bláznivým nápadem.
And I made the decision to stop. I was really upset with photography, with everything in the world, and I made the decision to go back to where I was born. It was a big coincidence. It was the moment that my parents became very old. I have seven sisters. I'm one of the only men in my family, and they made together the decision to transfer this land to Léila and myself. When we received this land, this land was as dead as I was. When I was a kid, it was more than 50 percent rainforest. When we received the land, it was less than half a percent rainforest, as in all my region. To build development, Brazilian development, we destroyed a lot of our forest. As you did here in the United States, or you did in India, everywhere in this planet. To build our development, we come to a huge contradiction that we destroy around us everything. This farm that had thousands of head of cattle had just a few hundreds, and we didn't know how to deal with these. And Léila came up with an incredible idea, a crazy idea.
Zeptala se mě, proč sem nevrátím deštný prales, který tu býval? Tvrdíš, že jsi se narodil v ráji. Tak ten ráj znovu postavme.
She said, why don't you put back the rainforest that was here before? You say that you were born in paradise. Let's build the paradise again.
A tak jsem šel za svým dobrým kamarádem, který projektoval lesy, aby pro nás připravil projekt a začali jsme. Začali jsme sázet a první rok jsme přišli o mnoho stromů, další rok to bylo méně a pomaloučku, polehoučku se ta mrtvá krajina znovuzrodila. Začali jsme sázet stovky tisíců stromů pouze místní druhy, domácí druhy, až jsme vytvořili ekosystém identický s tím, který jsme zničili a život se začal navracet neuvěřitelným způsobem. Bylo pro nás důležité, abychom náš pozemek přeměnili v národní park. Přeměnili jsme ho. Vrátili jsme ho zpět přírodě. Stal se z něj národní park. Založili jsme instituci nazvanou Instituto Terra [Institut Země] a vytvořili jsme velký enviromentální projekt, abychom sháněli peníze všude možně. Tady v Los Angeles, v Bay Area v San Francisku, v USA se to dalo odečíst z daní. Získávali jsme peníze ve Španělsku, v Itálii a hodně v Brazílii. V Brazílii jsme spolupracovali s mnoha společnostmi, které do tohoto projektu investovaly, s vládou. A najednou se život začal dít a já si moc přál vrátit se k fotografování a znovu fotit. Mým přáním tentokrát bylo nefotografovat už to jedno jediné zvíře, které jsem fotil celý život: nás. Chtěl jsem fotit ostatní zvířata, krajinu, nás, ale to dřívější my, kdy jsme žili v rovnováze s přírodou. A šel jsem do toho. Začal jsem zkraje roku 2004 a skončil na sklonku roku 2011. Udělali jsme neskutečné množství obrázků a výsledek? Lélia dala podobu všem mým knihám, všem mým výstavám. Stala se tvůrcem těch výstav. Pomocí těchto obrázků chceme podnítit diskuzi o tom, co je na naší planetě neposkvrněné a co musíme v takovém stavu udržet, chceme-li žít, chceme-li najít rovnováhu v našem životě. Chtěl jsem nás poznat, když jsme ještě používali naše oči a kamenné nástroje. Ještě stále existujeme. Minulý týden jsem navštívil Nadaci Brazilských Indiánů a jen v Amazonii žije okolo 110 skupin Indiánů, se kterými dosud nebyl navázán kontakt. V tomto smyslu musíme lesy chránit. A já věřím, že tyto obrázky mohou vytvářet informace, informační systém. Pokusili jsme se ukázat planetu jinak a já vám chci nyní ukázat pár záběrů z tohoto projektu, prosím.
And I went to see a good friend that was engineering forests to prepare a project for us, and we started. We started to plant, and this first year we lost a lot of trees, second year less, and slowly, slowly this dead land started to be born again. We started to plant hundreds of thousands of trees, only local species, only native species, where we built an ecosystem identical to the one that was destroyed, and the life started to come back in an incredible way. It was necessary for us to transform our land into a national park. We transformed. We gave this land back to nature. It became a national park. We created an institution called Instituto Terra, and we built a big environmental project to raise money everywhere. Here in Los Angeles, in the Bay Area in San Francisco, it became tax deductible in the United States. We raised money in Spain, in Italy, a lot in Brazil. We worked with a lot of companies in Brazil that put money into this project, the government. And the life started to come, and I had a big wish to come back to photography, to photograph again. And this time, my wish was not to photograph anymore just one animal that I had photographed all my life: us. I wished to photograph the other animals, to photograph the landscapes, to photograph us, but us from the beginning, the time we lived in equilibrium with nature. And I went. I started in the beginning of 2004, and I finished at the end of 2011. We created an incredible amount of pictures, and the result -- Lélia did the design of all my books, the design of all my shows. She is the creator of the shows. And what we want with these pictures is to create a discussion about what we have that is pristine on the planet and what we must hold on this planet if we want to live, to have some equilibrium in our life. And I wanted to see us when we used, yes, our instruments in stone. We exist yet. I was last week at the Brazilian National Indian Foundation, and only in the Amazon we have about 110 groups of Indians that are not contacted yet. We must protect the forest in this sense. And with these pictures, I hope that we can create information, a system of information. We tried to do a new presentation of the planet, and I want to show you now just a few pictures of this project, please.
Takže, zde... (Potlesk) ... Děkuji. Děkuji mnohokrát.
Well, this — (Applause) — Thank you. Thank you very much.
Musíme velmi tvrdě bojovat, abychom toto udrželi tak, jak to je. Je tam ovšem jiná část, kterou musíme společně přetvořit, naše společenství, moderní rodinu společenství, nacházíme se v bodě, ze kterého není cesty zpátky. My však vytváříme neuvěřitelný protiklad. Abychom toto všechno vytvořili, mnoho ničíme. Náš les v Brazílii, ten prastarý les velikosti Kalifornie je dnes zničený z 93 procent. Zde na Východním pobřeží jste zničili svůj les. Tady kolem, ne? Lesy sekvojí jsou ty tam. Zmizely příliš rychle. Když jsem sem před dvěma dny cestoval z Atlanty, letěl jsem přes pouště, které jsme vyrobili, vydráždili vlastníma rukama. V Indii už nejsou stromy. Ve Španělsku už nejsou stromy.
This is what we must fight hard to hold like it is now. But there is another part that we must together rebuild, to build our societies, our modern family of societies, we are at a point where we cannot go back. But we create an incredible contradiction. To build all this, we destroy a lot. Our forest in Brazil, that antique forest that was the size of California, is destroyed today 93 percent. Here, on the West Coast, you've destroyed your forest. Around here, no? The redwood forests are gone. Gone very fast, disappeared. Coming the other day from Atlanta, here, two days ago, I was flying over deserts that we made, we provoked with our own hands. India has no more trees. Spain has no more trees.
A my tamní lesy musíme znovu založit. Ty lesy jsou podstatou našeho života. Potřebujeme dýchat. Jediná továrna schopná přeměnit oxid uhličitý na kyslík jsou právě ty lesy. Jediný přístroj schopný zachytit uhlík, jež vyrábíme i tehdy, když se snažíme jeho množství snížit, protože vším, co děláme, produkujeme oxid uhličitý, jsou stromy. Položím otázku: před třemi nebo čtyřmi týdny jsme v novinách zahlédli milióny mrtvých ryb v Norsku. Nedostatek kyslíku ve vodě. Sám jsem si položil tu otázku, zda za chvíli nebudou kyslík postrádat všechny živočišné druhy, včetně toho našeho - to by pro nás bylo velmi složité.
And we must rebuild these forests. That is the essence of our life, these forests. We need to breathe. The only factory capable to transform CO2 into oxygen, are the forests. The only machine capable to capture the carbon that we are producing, always, even if we reduce them, everything that we do, we produce CO2, are the trees. I put the question -- three or four weeks ago, we saw in the newspapers millions of fish that die in Norway. A lack of oxygen in the water. I put to myself the question, if for a moment, we will not lack oxygen for all animal species, ours included -- that would be very complicated for us.
Pro vodní systém jsou stromy zásadní. Uvedu malý příklad, kterému snadno porozumíte. Vy šťastlivci, kteří máte hlavu plnou vlasů, když se osprchujete, zabere vám to dvě až tři hodiny než vlasy usušíte, pokud nepoužijete fén. Mně stačí minutka a jsou suché. Stejné je to i se stromy. Stromy jsou vlasy naší planety. Prší-li v místech, kde nejsou stromy, voda se během několika minut přiřítí v proudu, sebere půdu, znehodnotí náš zdroj vody, zničí naše řeky a nezanechá žádnou vlhkost. Tam, kde jsou stromy, vodu drží systém kořenů. Veškeré větve stromů, listy, jež opadají, vytváří vlhké prostředí a celé měsíce zůstávají pod vodou, odplouvají do řek, a zachovávají náš zdroj, naše řeky. To je ta nejdůležitější věc, uvědomit si, že vodu potřebujeme pro každou činnost v našem životě.
For the water system, the trees are essential. I'll give you a small example that you'll understand very easily. You happy people that have a lot of hair on your head, if you take a shower, it takes you two or three hours to dry your hair if you don't use a dryer machine. Me, one minute, it's dry. The same with the trees. The trees are the hair of our planet. When you have rain in a place that has no trees, in just a few minutes, the water arrives in the stream, brings soil, destroying our water source, destroying the rivers, and no humidity to retain. When you have trees, the root system holds the water. All the branches of the trees, the leaves that come down create a humid area, and they take months and months under the water, go to the rivers, and maintain our source, maintain our rivers. This is the most important thing, when we imagine that we need water for every activity in life.
Závěrem bych vám teď chtěl ukázat pár obrázků, které jsou pro mě v daném směru velmi důležité. Vzpomínáte, jak jsem vám vyprávěl, že když jsem dostal farmu od svých rodičů, byl to můj ráj, má farma. Pozemek kompletně zničený, eroze, vysušená půda. Na tomto obrázku však můžete vidět, že jsme začali stavět vzdělávací centrum, ze kterého vzešlo celkem velké enviromentální centrum v Brazílii. Na této fotce vidíte mnoho malých teček. V každém z těchto míst jsme zasadili strom. Jsou tam tisíce stromů. A teď vám ukážu obrázky pořízené na naprosto stejném místě před dvěma měsíci.
I want to show you now, to finish, just a few pictures that for me are very important in that direction. You remember that I told you, when I received the farm from my parents that was my paradise, that was the farm. Land completely destroyed, the erosion there, the land had dried. But you can see in this picture, we were starting to construct an educational center that became quite a large environmental center in Brazil. But you see a lot of small spots in this picture. In each point of those spots, we had planted a tree. There are thousands of trees. Now I'll show you the pictures made exactly in the same point two months ago.
(Potlesk)
(Applause)
Na začátku jsem vám řekl, že bylo nutné vysázet okolo dvou a půl miliónu stromů dvou set různých druhů, abychom znovuvytvořili ekosystém. Ukážu vám poslední obrázek. V zemi teď máme dva milióny stromů. V současné době oddělujeme něco kolem sto tisíc tun uhlíku s pomocí těchto stromů.
I told you in the beginning that it was necessary for us to plant about 2.5 million trees of about 200 different species in order to rebuild the ecosystem. And I'll show you the last picture. We are with two million trees in the ground now. We are doing the sequestration of about 100,000 tons of carbon with these trees.
Přátelé, je velmi snadné to udělat. My jsme to dokázali, no ne? Díky nehodě, která se mi přihodila, jsme se vrátili, vytvořili ekosystém. Nám v této místnosti, jak věřím, jde o stejnou věc a model, jaký jsme vytvořili v Brazílii bude možné uplatnit i zde. Můžeme jej aplikovat kdekoliv na světě, ne? A já věřím, že to můžeme dělat společně.
My friends, it's very easy to do. We did it, no? By an accident that happened to me, we went back, we built an ecosystem. We here inside the room, I believe that we have the same concern, and the model that we created in Brazil, we can transplant it here. We can apply it everywhere around the world, no? And I believe that we can do it together.
Děkuji mnohokrát.
Thank you very much.
(Potlesk)
(Applause)